Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic listy/XXXII. Bernardovi Adelmannovi

Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic listy Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
XXXI. Bernardovi Adelmannovi, kanovníku Eichstadtskému	XXXII. Bernardovi Adelmannovi	XXXIII. Augustinu Olomuckému, doktoru v obojích právech

Údaje o textu
Titulek:	XXXII. Bernardovi Adelmannovi
Autor:	Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
Zdroj:	VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. 84–87. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Alois Vinařický
Licence překlad:	PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Horlí proti bojovnosti a politickým zámyslům papeže Julia II. Na Hasištejně 14. Června 1507.

(L. O. p. 124.)

Ač jsi, tuším, z Kostnice domů posud neodjel, zdálo se mi předce zapotřebí dříve ještě zvěstovati Tobě dostalou se k nám pověsť podivnou o věcech nevídaných a neslýchaných. Římský papež se prý patrně k Francouzům nachyluje; neb netoliko proti obyčeji všech dobrých a ctnostných správců církve k straně jejich bije, alebrž i tuto poslední záři císarství římského říši odníti a k Francouzům přenésti usiluje. To věru se mi všecky hanebnosti daleko převyšovati zdá. Neb kterému národu papežové římští tak mnoho co děkovati mají, jako německému? čí medle pomocí nabyla jejich moc i vzniku i vzrůstu ? Odejmi jim nadání Ottonů, Jindřichů a Rudolfů, a nezbude jim panství nade čtyřmi jitry, leč by se kdo uchopiti chtěl oné povědomé, ale také již ode všech znatelův letopisů jednohlasně zavržené bájky o darování Konstantinovu. A který národ býval nábožnější, papežům oddanější, a jejich církevní kázně šetrnější? Zajisté nejen nespravedlivé, alebrž smím-li, jak přísloví dí, ústa proti nebi pozdvihnouti, i nesmyslné bylo by, dobré zlým odpláceti. Já ovšem, kochaje se jediné v poklidném živobytí a literárních zábavách, a nevycházeje na veřejnost bez potřeby, málo sice dbám, černý-li je císař čili bílý: nicméně však vedlé mé oddanosti víře křesťanské nemohu býti beze strachu a ouzkosti, obávaje se, aby jiskra ta, aneb raději, jelikož zde o vyšších věcech jednáno, aby podpal ten nespůsobil zanícení, které by se papeži budoucími ztěžka dalo uhasiti. Neb od té doby, co ze příčin spravedlivých a vůbec známých odňata byla Řekům vláda v Itálii, vznikalo to veliké potržení mezi Řeky a Latiníky, které posléz celý východ za sebou potáhlo, zvláště když císařové Byzantští pomstiti chtíce domnělou křivdu povýšením svého Patriarchy, vše ku zkáze církve římské strojiti počali. Než stav nynějších Řeků, Syrů, Ormínů, Iberů a jim sousedních národů zdá se mi žalostnější více proto, že pověrám, než že Turkům slouží. Němci ale jsou mnohem pevnější a stálejší u víře, aby se s lehkými Řeky na váhu klásti měli. Pročež jestli tento zženilý, a jak někdo praví, ke slovům více než ke skutkům ochotný národ, uražen byv takových bouří natropil: co myslíš medle, že učiní našinci tím opovržením rozjitřeni, a vedlé přirození svého k zuřivosti náchylní a zvyklí raději zbraní nežli řečí hájiti práv svých? I knížata naše, za ublížení svému důstojenství to položíce, neodřeknou se tak lehce této přednosti dobyté nebezpečným namáháním a prolitou krví předků svých. Ovšem kdož se po přímých a křivých cestách k vyšším stupňům dotírají, chtíce těchto proměn k zisku svému užiti, papeže nabízeti budou, aby nedopouštěl ztenčení moci své, a třeba i klatbami dokonal zámysl počatý. Tak se zdá, že na celou říši se nyní valí onano strast, pod níž moje vlast dávno již úpěla. Ó kdyby teď Pius (II.) oživěl, Pius pravím, onen z dobrých papežův poslední: jak by mu k mysli bylo, vidoucímu, kterakou hanu uvaluje nástupce jeho na vzácný mu druhdy a slavný národ? — Těžce jsme nesli ondyno, když Alexander (VI.) celou Itálii zbraní pobuřoval, a očekávali jsme, že po jeho smrti všecko se opět utiší a poddá: než Julius ten nejen že po celé Itálii nových různic rozsívá, ale také Gallii a Germanii v ně zaplésti obmejšlí, tak že se podobá, jakoby za papeže jsa zvolen jméno Julius proto jediné byl přijal, aby dříve již dal na vyrozuměnou, že se raději o slávu Julia Caesara, než o pokoru Petrovu pokoušeti bude. Nepíši toho sice bez rozhorlení, Ty však to k dobré stránce obrať, a sprav mne co nejdříve, zdali čeho buď doufati, aneboli se obávati máme. Zdráv buď, milý Bernarde!