Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic listy/XIII. Janu, svému příteli

Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic listy Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
XII. Témuž	XIII. Janu, svému příteli	XIV. Mistru Janu Paškovi, kancléři starého města Pražského

Údaje o textu
Titulek:	XIII. Janu, svému příteli
Autor:	Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
Zdroj:	VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. 28–31. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Alois Vinařický
Licence překlad:	PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

O povolání k stavu kněžskému.

(L. O. p. 56.)

Několikkráte jsem již slyšel, že knězem býti chceš. Posud oumyslu tvého nehaním, ani nechválím, jelikož buď pochvala buď hana této věci z následků teprvé vyplývá. Ovšem povedeš-li čistý, spravedlivý a bohabojný život, a nespustíš-li se ctností a poctivosti, za hodného tě budu míti jména i důstojenství kněžského: měl-liby se však oddati lakotě a smilstvu, viděl bych raději, abys ve světě zůstal, poněvadž u člověka obecného poklésky takové se spíše co křehkosti lidské považují, a tak přísně se neposuzují. Důstojenství kněžské vzácné zajisté jest, a každému žádoucí: a předce sv. Marek evangelista se ho tak oddaloval, že aby se knězem státi nemohl, palec prý sobě uťal. Nyní ale trou se mnozí k tomu, a čeho ctností dojíti nemohou, hanebným ouplatkem dosíci hledí. Děje se věru tak, a že nelhu, Bůh i lidé jsou mi svědkové, a tak úřad ustanovený ke spasení osídlem se stává. Než řekl by někdo, že tupím otce duchovní. Netupím. Pán sám praví: Kdobykoli vložil ruku na pluh, a ohlížel se zpět, není schopen ke správě Boží. Mnoho mládenců ve světě žilo tak střízlivě, čistě a zdrženlivě, že vzorem stydlivosti a svatosti býti se zdáli: po vysvěcení ale kypěli hněvem, vřeli lakomstvím, nadýmali se pýchou, a žádostem svým hověli tak, že se více lidem nepodobali, a nejen sebe samých, ale i nesmírné množství jiných ke zkáze přiváděli; co však nejhorší bylo, nechtěli se napomínati dáti, a pokáral-li kdo převrácené živobytí jejich, za úhlavního nepřítele ho měli. I nelahoď sobě, že nyní o zboží nedbáš, a chlipného zápalu u sebe necítíš. Těm také, o kterých jsem zde zmínku učinil, tak se zdálo: však nejpevněji státi se domýšlejíce, klesali. Neb takové jsou vraha lidského zálohy, ouskoky a podvody: na čas tají zbraně své, aby na nás tím mocněji uhodil; nemučí lakotou, nepálí chlipností, ano byl-liby v povaze naší k tomu zárod, dříve jej dusí a krotí, i k řeholnímu a duchovnímu stavu ponouká: pak teprvé, když se bezpečnými býti domníváme, mimo nadání a se vší mocí nás přepadá, a jestli dříve kradmo, nyní zjevně na nás útokem žene. Předstírá očím půvaby světa, k nimž se navrátiti více nelze; předkládá nepohodu chudoby, aby k lakomství ponoukal; láká vnadami ženské krásy, když k manželství přistoupiti již není volno. Odtud vzniká neklid mysli, a tesknost, a posléze zoufání, když nemožno více udusiti, ani skrotiti, ani ukojiti vášní svých; odtud pochází časté víry odpadání, Bohem a lidmi pohrdání, a páchání skutků nejohavnějších, tak že by takovým lépe bývalo, kdyby se byli na hospodárství oddali, ženu pojali, o děti péči měli, a neskrotné chtíče své v mezech lože manželského ukojovali.

Nepíši toho však, abych tě od stavu duchovního odstrašoval: okazuji toliko nehody na cestě, kterou nastoupiti hodláš, abys po ní opatrněji kráčel, a sílu svou dříve zkoušel, postačuje-li k pouti takové. I vím, co se mi zde namítati může, že totiž nikdo na sebe samého, ale na Boha spoléhati má, který důvěřujících se mu neopouští a pokorným propůjčuje milost. Však sám také v evangelium mluvě o panicích, kteří dobrovolně zůstali panici pro království Boží, dokládá: „Slova toho nechápají všickni, jediné kterým dáno od Otce.“ Pročež obávám se, aby nepokoušel Boha, kdo by, ač mu dle slova Páně nebylo dáno od Otce, předce nastoupil tuto cestu. Také neradím tobě, aby nyní hned v manželství vstoupil; neb ten stav mnoho také obtíží a nepohodlí má. Však ten i onen zvolili sobě mužové velicí, tak že, kdybys příkladů k nasledování ode mne žádal, počet ženatých i neženatých skoro stejný by byl. Opatrnému ale přísluší všeho cíl a konec ohledati a před oči stavěti, aby, jak Cicero dí, říci někdy nemusel: „Nenadál jsem se toho!“ Zdráv buď!