Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic listy/XII. Témuž

Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic listy Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
XI. Janovi z Domaslavic	XII. Témuž	XIII. Janu, svému příteli

Údaje o textu
Titulek:	XII. Témuž
Autor:	Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
Zdroj:	VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. 21–28. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Alois Vinařický
Licence překlad:	PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Omlouvá své smýšlení o důstojenstvích církevních. (r. 1497?)

(Ms. c. r. bib. Prag. I. D. 3.)

Žehráš, prý, na zadání biskupství Olomuckého z lásky, tuším, ke mně, za nehodu pokládaje, že se mimo nadání a domnění všech jinému dostala stolice ta. I snad se obáváš také obojetných pomluv mezi lidmi. Každý ovšem dle smyslu svého bude si to vykládati; onen viniti mne z nejapnosti, že jsem po celý čas tak živ byl, jakoby mi Pán Bůh ve snách všecko ustrojiti měl; jiný mou hrdost valchovati, že jsem, jen u sebe samého moudrosti pohledávaje, proti obyčeji mnoha znamenitých a slavných mužů veliké štěstí z ruky pustil; ostatním se viděti bude, jakobych příbuzným svým, ješto by rádi v rodu svém biskupa měli, na poctivosti byl ujmu učinil; a nevím co všecko vtip jednomu každému více naskytne. Pomluvami takovými skoro bych podlé mi vrozené povahy pohrdati měl, ani se pak očišťovati láji porušené, která, cokoliv se obyčejům jejím nepodobá, i byťby sebe lepší bylo, k mysli nikdy nepřipouští; však ale že i Ty, příteli mi vysoce vážený, nad tím se zastavuješ, vyjevím Tobě smýšlení své, a na ten způsob snad i jiným dosti učiním, kterýmž se poněkud znelíbilo jednání mé.

Domýšlím se do poctivosti Tvé, že, ačkoli povýšení mé toužebně žádáš, nechtěl bys předce, abych se čehosi vášnivého, nepravého neboli nestydatého dopustil: alebrž ceně sám nad všeliké zboží a důstojenství ctnost, která jediná dle uznání nejmoudřejších mužů život lidský opravdu blaží, zajisté také očekáváš, abych se i já tak zachoval. Neukazujeť samostatného ducha, kdož se na jediné pokynutí nezkušené láje, která málo kdy přímý a neporušený o věcech vydává soud, od pravidel počestnosti uchyluje.

Jestliže tomu tak, jíž mi za vyhranou dáš. Neb čeho medle jsem se dočinil, coby mi právě za zlé položeno býti mělo? Ať vystoupí tito utrhači moji, a veřejně pronesou, co pokoutně si do ucha pošeptávají, aby mi nebylo odňato právo k hájení a očištění sebe. Arciť měl jsem všady obcházeti, u nohou se plížiti, paty líbati, slibovati všem hory doly, a čeho zachovalostí života dosíci nemožno, úplatky o to se pokoušeti. Aj, kdybys Ty mne k takovým hanebnostem pobízel, na věky bych se s Tebou rozloučil, ano výhost dal přátelství Tvému, jenž toliko mezi dobrými a ctnosti milovnými ostati může. Však ukážeš-li mi na veliký počet těch, kteří se jednák po přímých, jednák po křivých cestách k církevním důstojenstvím dotírají: odpovím, že neznám cesty jiné, kromě veřejné a zjevné; že vedlé rady Pythagorejských, ano vedlé rady Páně za bezpečnější mám, nasledovati těch, kdož se v církvi naší co hvězdy jakési stkvějí, a z nichž se nikdo do úřadu biskupského nevlíchotil, ani vetřel, anobrž každý se ho co těžkého břemena ostýchal. V starém zákoně dí Mojžíš: „Kdo jsem já, abych šel k Faraonovi, a abych vyvedl syny israelské z Egypta?“ — A Jeremiáš: „Ach panovníče Hospodine, aj neumím mluviti.“ — Na počátku církve evangelista Marek palec prý sobě uťal, aby knězem učiněn býti nemohl. Řehoř Nasianský, i Ambrož za biskupy zvoleni byvše, na outěk se dali, a tento druhý dal, podlé svědectví Paulina, biskupa Nolanského, do domu svého uvésti podezřelé ženiny, aby tím přízeň lidu mediolánského od sebe odvrátil. Augustin i Gregorius Romanus touží, že se jim násilí stalo; Bernardin Senenský opovrhnul biskupstvím po třikráte mu podávaným, a nedávno ještě nesmírným důchodům biskupství varadinského kněz Jan poklid klášterní předložil. Za těmito vůdci já raději zblouditi volím, než abych se snášel s těmi, kdož světské zboží nad nebeské staví; ačkoliv není do mne nestydatosti, abych se k oněm přirovnával. Neb jestliže tito takořka z kolébky vybraní bojovníci Páně úřadů takových se ostýchali: čeho ode mne se nadíti bylo, an jsem ani ku prvotinám stavu duchovního nedospěl?

Mohl bych zde také připomenouti žalostného skonání nesčíslných biskupův, kteří ne dveřmi, alebrž oknem vstoupili do ovčince Páně: než jediným toliko příkladem, a sice domácím spokojím se. Stratikvas, bratr knížete Boleslava, pohrdal dříve biskupstvím pražským, později ale tak dychtivě o ně se ucházel, až jeho žádost bratrovou přízní byla vyplněna. Když ale při svěcení mezi dvěma biskupoma ležel, zachvácen zlým duchem duši vypustil. Aj pošetilé bylo by po činu stejném neděsiti se stejného konce!

Než pozoruj, jak stálí jsou moji káratelé. Kdyby ode mne někdo žádal, abych mu buď mramorovou sochu vytesal, aneb cosi z kovu ulil, já pak, že nejsem sošník ani slévač, jemu odpověděl: chválili by mne všickni, že čeho neumím, neuměti se vyznávám: nyní však, že jsem se k úřadu biskupskému, k umění ze všech nejvyššímu a nejtěžšímu nedostatečným býti prohlásil, zemi a moře povykem naplňují, a Bůh ví z jakého přečinění mne viní. Od pacholetství, dí, obíráš se vědami; snadnos tedy mohl se naučiti zastávati úřad biskupův, k čemuž podlé rozdílu provinilých potřebí jednák vlídnou, jednák přísnou bráti na sebe tvář, právě jako lékařové podlé povahy neduhův nemocným léky předpisují. Což medle jiného odpovím na to, leč, že čítaje všech téměř národů kroniky, dobře sice vím, jakými chytrostmi vojvodové zaháněli vojska nepřátelská, jakými dobývali měst, jakými lahodnými řečmi krotívali zpouru zbouřených bojovníkův: než kdyby mne král v čelo vojska postavil, kdož by bojoval pod mou správou? kdož by se mně nevysmál? kdož by mne nepřipodobnil onomu Formionovi, který nevídaje bojiště, ni táboru, Hannibala, vojvodu nejzkušenějšího, pravidlům vojenským učiti chtěl? — Již tedy nenabývá-li se umění válečné ze knih, alebrž ze zkušení a cvičení: kterak medle se opovažují snižovati a zamítati správu duchovní, jakoby se beze všeho přičinění a bdění ve stínu a ve snách někomu dostati mohla; leč žeby snad nepříteli neviditelnému, tisícerým způsobem škoditi mohoucímu, snáze bylo odolati, než člověku smrtedlnému; aneb žeby horší bylo poražení vojska nežli věčná záhuba velikého počtu duší! Mnohem moudřeji smýšlel Pythagoras, an k umění o správě zemské naposledy vedl žáky své ve všech jiných vědách dokonale již vycvičené. Spatřovalť velemoudrý muž tam takových nebezpečenství, že neradil nikomu vrhnouti se do nich, leč mužům ku přemožení jich dostatečným. A což rozpomeneme-li se, že biskupové za dnů těch skoro žádné vážnosti nemají u nás? Neb může-li co vážno býti v takové mravů porušenosti? Bludy u víře každodenně se rozmáhají, církvi statky se odtrhují, lichva veřejně se páše, v cizoložstvu dopadeni spravují obce: a to vše nedá se ani ztrpěti bez pohromy duše, ani kárati bez popuzení na sebe všech. K tomu všemu jsou biskupové zanešeni tak rozličnými věcmi, že se nikdy svým pastýřským povinnostem svobodně oddati nemohou. Neb již tak daleko došlo, že duchovních péčí jiným svěřují, věcí světských sami sobě zůstavujíce. Hledíť svého hospodářství, docházejí ke dvoru knížat, žijí v ustavičném hluku a nepokoji, ano i zbroj nosívají. Nad čímž bych se opravdu neurážel, kdyby to ku prospěchu jakémukoli směřovalo. Vímť sice, že po mnoha starostech do říše nebeské přicházeti máme, a že nikdo za vítěze uznán nebývá, leč kdo udatně byl bojoval: ale vím také, že všecko takové pachtování samo se maří a k ničemuž nevede. Daremným ale a až do zemdlení se namáháním ploditi sobě záští, jest, jak praví někdo, největší pošetilost. Sám Pláto zdráhal se Cirenejským založiti zákony, domnívaje se, žeby jich pro porušenost mravů svých nikdy nešetřili, a stoický mudrc Zeno neradí uvázati se ve správu zemskou v časech nebezpečných; i jsou, kdož doličují, že sám Spasitel náš zázrak učiniti odepřel, kdeby bez prospěchu byl ostal.

Ale dí mi někdo: „Ty-li důstojenství takové a biskupy samé hyzditi, a takou nepravostí poskvrňovati se smíš?“ Nikoliv! alebrž za nejvejš ctihodné je pokládám, věda, že jsou duchovní otcové naši a náměstkové apoštolův. Neb i Pavel biskupství výbornou věcí nazývá. Ostatně čije-li kdo do sebe, co by od biskupa požadoval, nezrazuji, ano pobízím jej, aby moha býti mnohým ku spasení, úřad ten na sebe přijal. Já ale, křehkosti sobě povědom, nejnižší stav za nejbezpečnější pokládám, rozpomínaje se na toho mládence, který se dle zprávy Hieronymovy, starci, jehožto radou se od biskupského úřadu odstrašiti dal, po smrti zjevil, a díky vzdával, dokládaje, žeby zajisté byl odsouzen, kdyby ono biskupství byl na sebe přijal. Táže-li se ale někdo, proč hned na počátku jsem se neodřekl této okluzké hodnosti? I věz, že po celý ten čas nenajde se u mne nejmenší stopy dychtivého o ni se ucházení, čehož mi všickni známí moji dosvědčí; že jsem se jí ale hned zprvu nevyhýbal, stalo se jediné z vůle starších. A však jestli že Isaiáš, volán Hospodinem, říci směl: „Aj pošli mne;“ jestli že Jonáš trestu zasloužil, k Ninivetským, kam veleno mu, odejíti meškaje, i já nepokládám si ani za nečest, ani za poklések, a čítaje, kterak i Káto druhdy s prázdnou odešel, a kterak i za našeho věku mnoho králův a knížat po rozšíření říše své dychtících naděje oklamala: nezdá se mi na zlehčení mé, že se jinému dostala stolice Olomucká. Zle by ovšem bylo, kdyby Morava na mně jediném spoléhala; než já těším a raduji se, že nalezen správce, který by se vydal na to vlnobitné moře, po němž se lid onen zmítá, jakož se i Pedaretus radoval, že vlast jeho tři sta jiných sebe lepších vychovala; a volno-li mi svobodně se vyjádřiti: volím raději, aby se potomstvo divilo, proč se Bohuslavu nedostalo biskupství, nežli proč se mnohému dostává. Zdráv buď!