Ottův slovník naučný/Planetoidy

Ottův slovník naučný
Planetarium	Planetoidy	Planety

Údaje o textu
Titulek:	Planetoidy
Autor:	Jiří Kaván
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 836–837. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Planetka

Planetoidy (z řec.) čili asteroidy jsou malé oběžnice, které se pohybují mezi drahami Marta a Jupitera. Již Kepler tušil mezi Martem a Jupiterem oběžnici. Místo ní objevena později celá řada drobných oběžnic. Prvou, nazvanou Ceres, objevil 1. led. 1801 Jos. Piazzi v Palermě. Do r. 1807 objeveny 3 další p.: Pallas, Juno, Vesta. Na to nastala přestávka 38 let do r. 1845. Avšak od té doby neuplynulo roku, aby nové p. nebyly nalezeny, tak že počet jejich na konci r. 1901 blížil se 500. Četné p. objevili přirovnáváním ekliptikálních map hvězdných C. H. F. Peters, J. Palisa a J. C. Watson. Rovněž značný počet p-id nalezen cestou fotografickou, které použil poprvé Max Wolf. Citlivé desky fotografické exponují se za jasné noci po několik hodin na určité místo oblohy. Poněvadž p-da průběhem exposice mění polohu na obloze, má stopa její na desce tvar čárkovitý, kdežto stopy stálic jeví se jako body. Poloha p. určí se mikrometrickým vyměřením desky.

S počátku p. byly označovány podobně jako veliké oběžnice značkami zvláštními, když však počet jejich značně stoupl, zavedeno podle návrhu Gouldova označování číslicemi, vepsanými do kružnic, na př.:  Ceres,  Libussa. Zároveň upuštěno též od původního principu, dle něhož měla jména p-id býti vzata pouze z klassického starověku. Předběžně označují se p. rokem objevu a písmenem A, B, ... Y, Y, dále AA, AB, ... AZ, pak BA, BB, ... BZ, ... a teprve když se výpočtem dráhy zjistí, že p-da jest skutečně novou, označí se definitivně číslem a jménem.

V dalekohledu p. vyjma 3 největších jeví se jako body. Většina z nich i za opposice jest sotva tak jasná, jako hvězdy 10. neb 11. velikosti. Jenom Vestu v největší blízkosti země lze pozorovati prostým okem jako hvězdu 6. velikosti.

Fysická podstata p-id jest málo známa. E. E. Barnard změřil zdánlivý průměr 3 největších p-id. Z těchto přímých měření plyne pro skutečný průměr Cerery 964 km, Pallady 439 km, Vesty 381 km. Při ostatních p-dách jsme odkázáni jen na odhadování cestou fotometrickou. Tak oceněn skutečný průměr nejmenší p. na 9 km. Ani hmotu p-id nelze přímo ustanoviti. Jest však podle odhadu tak malá, že hmota všech dosud objevených p-id netvoří dohromady ani ¹/₄₀₀₀ hmoty zemské. Albedo (v. t.) povrchu p-id jest většinou malé, z čehož se soudí, že p. nemají atmosféry, nebo jen velmi řídké. Některé p. ukazují změny v intensitě světelné, jež souvisí se změnami fásovými.

Dráhy p-id zapleteny jsou do sebe jako články řetězu a různí se velmi značně tvarem i polohou. Střední vzdálenost většíny p-id od slunce činí 2·5 až 3 poloměry dráhy zemské. Leží tudíž pás asteroid, měřící v šířce asi 450 mill. km, blíže k dráze Martově než Jupiterově. Krajními členy tohoto pruhu jsou p.  Thule (vzdál. = 635 millionů km) a  Hungaria (vzdál. = 292 millionů km). Jediná p-da jest zemi blíže než Mars:  Eros, kterou fotograficky objevil 13. srpna 1898 Gust. Witt v Berlíně. Nejmenší vzdálenost od země, které tato p-da může dosáhnouti, jest 47 mill. km. (Vzdálenost Marta 55 mill. km.) K oběhu kolem slunce potřebují p. 3 až 8 let. — Výstřednosti drah p-id kolísají se mezi 0·012  Iclea a 0·35  Istria, sklony drah k ekliptice mezi 0° 30′  (1901 FZ) a 35°  Pallas. Délky uzlů drah p-id jsou rozděleny celkem rovnoměrně mezi 0°—360°, naproti tomu připadají délky perihelia hlavně mezi 0°—90° a 270°—360°. Nejpřesnější a nejnovější data elementů drah p-id spolu s efemeridami některých p-id přináší každoročně »Berliner astronomisches Jahrbuch«.

Původně p. byly pokládány za trosky větší planety, zničené explosí. Tato myšlenka Olbersova byla ze závažných důvodů theoretických odmítnuta. Nyní pokládá se obyčejně za to, že p. vznikly z prstence mlhového, který se odloučil před milliony let od slunce.

Objevení p-id dalo podnět ke značnému rozvoji theoretické astronomie (viz Gauss), zároveň však přineslo také nemalý zisk astronomii praktické, která používá p-id k určení parallaxy (v. t.) sluneční a k stanovení hmoty Jupiterovy. Kvn.