Ottův slovník naučný/Albedo

Ottův slovník naučný
Albedinskij	Albedo	Albedyll

Údaje o textu
Titulek:	Albedo
Autor:	Václav Rosický
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 705. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Albedo

Albedo, lat. bělost, jest název, jejž zavedl do fotometrie Lambert, aby označil větší nebo menší schopnost rozličných látek odrážeti paprsky světelné kolmo na ně dopadající. Dále rozumí se tímto jménem i číslo, kterým se schopnost ona vyjadřuje, t. j. číslo pro poměr světla odraženého ke světlu původně dopadajícímu. Poněvadž pak žádné těleso neodráží všechno světlo, jež na ně dopadlo, jest ono číslo vždy pravý zlomek, jehož čitatel udává množství světla odraženého a jmenovatel celé množství světla dopadajícího. Udá-li se na př., že a. bílého papíru jest 0^·7, znamená to, že tento bílý papír odráží jen 7 desetin všeho světla, jež na něj dopadlo, čili jen 70 %. Lambert také první určil a. různých látek; avšak čísla jeho jsou, jak ukázal Zölner, vesměs malá, a sice pro stálou vadu methody. Zölner udává a. pro tyto látky: čerstvě padlý sníh 0^·783, bílý papír 0^·700, bílý pískovec 0^·237, slín 0^·156, porfyr křemenitý 0^·108, vlhkou ornici 0^·079, tmavošedý syenit 0^·078; dle jiné methody pro rtuť 0^·648, zrcadlovinu 0^·535, sklo 0^·040, obsidian 0^·032, vodu 0^·021. Tento pojem a., jak jej Lambert zavedl, vztahuje se k paprskům světelným. Zölner pak rozšířil jej i na paprsky tepla sálavého a na paprsky chemicky účinné a rozeznává tedy i a. thermickou (tepelnou) a chemickou. Bílým jeví se nám těleso, jehož povrch paprsky všech barev v témž poměru odráží, čili jehož a. jest nezávislá na lomivosti. Absolutně bílým nazývá Zölner těleso, při kterém a. optická, thermická a chemická mají stejnou hodnotu. Co se tepla a účinků chemických týče, bylo v tomto směru ještě málo bádáno. A. záleží hlavně na jakosti povrchu. Zvláštní důležitost má a. v astronomii při oběžnicích. Tu pak rozeznávati sluší a. zdánlivou a pravou. Zdánlivá a. jest ta, kterou obdržíme, představíme-li si nějakou oběžnici co stejnosměrnou kouli s povrchem, jenž srovnává se s představou, jakou si o ní učinil Lambert. Vezmeme-li v úvahu skutečný povrch, s nerovnostmi a jinými fysikálními vlastnostmi jeho, vypočteme skutečnou a. Poněvadž je těžko vzíti v úvahu skutečný povrch oběžnic (kromě snad měsíce), jelikož ho neznáme, musíme se spokojiti se zdánlivou a. Zdánlivou a. (planety) (μ) počítá Zölner dle tohoto vzorce:

$\mu ={\frac {3\sin ^{2}\eta }{2P\sin ^{2}\sigma \sin ^{2}\eta ^{\prime }}}$.

Tu znamená: η zdánlivý poloměr slunce, jak se jeví se země, η’ zdánlivý poloměr slunce, jak se jeví s planety, $P={\frac {Q}{q}}$, t. j. poměr jasnosti světla slunečního k jasnosti světla planety, σ zdánlivý poloměr oběžnice, jak se jeví se země.

Položíme-li ${\frac {3\sin ^{2}\eta }{2\sin ^{2}\sigma \cdot \sin ^{2}\eta ^{\prime }}}=p$, lze onen vzorec pro logarithmické počítání upraviti takto:

$\lg \mu =\log p-\log P$;

log p lze vypočítati z dat astronomických, log P pak dlužno určiti fotometricky. Pro měsíc by se vypočítala a. zdánlivá takto: Nejdříve vypočte se veličina p. Tu jest nám znáti zdánlivý poloměr slunce ve vzdálenosti 1 (v průměrné vzdálenosti od země) η’ = 16′ 0″; pak týž, jak se jeví s měsíce, když se měsíc nalézá ve střední vzdálenosti od země a v opposici se sluncem. Je-li zdánlivý poloměr měsíce ve střední vzdálenosti od země σ = 15′ 32″ a vezmeme-li za mimohled (parallaxu) slunce 8″86, jest průměrná vzdálenost země od slunce, čili vzdálenost 1 v mílích 20 026 000. Poněvadž pak průměrná vzdálenost měsíce od země také mílemi vyjádřená jest 51 803, nalezneme pro vzdálenost měsíce od slunce pro čas střední opposice 20 077 803 mil. Z té vypočítá se η’ = 15′57″, tak že log p = 4^·8684. Pro log P nalezl Zölner měřením fotometrickým log P = 5^·7910, tedy

log μ = 9^·0774 μ = 0^·1195

s pravděpodobnou chybou 1^·6 %. To znamená, že měsíc odráží jen 11^·95 % čili asi 12 % všech paprsků slunečních kolmo na něj dopadajících, představíme-li si měsíc co stenoměrnou kouli, na jejíž povrch užiti lze základního zákona Lambertova. Jelikož, jak patrno, zákona onoho nelze přesně užiti, nemůže také μ vyjadřovati průměrnou schopnost látky měsíce odrážeti paprsky sluneční. Představíme-li si, že by byly na měsíci vrchy stenosměrně rozděleny a že jejich průměrný svah by byl 52°, možno pak příbližně pravou a. pro měsíc vypočísti. Pravá a. μ’ = k μ, kde znamená k číslo vždy větší než 1; pro planety bez patrného ovzduší, s vrchy, jejichž průměrný svah obnáší β°, jest $k={\frac {\pi }{\sin \beta +(\pi -\beta )\cos \beta }}$. Tedy pro měsíc, β = 52°, jest log k = 0,1620, tedy log μ’ = 9,2394 a pravá a. měsíce μ’ = 0,1736. Podobně možno vypočísti a. pro planety, jejichžto zdánlivý průměr pro jistou vzdálenost jest znám. S průměry, které Zöllnerovi byly známy, vypočítal zdánlivou a. pro Marsa 0^·2672, pro Jupitera 0^·6238, pro Saturna 0^·4981, pro Urana 0^·6406 a pro Neptuna 0^·4648. Náhled Zölnerův, že z čísla pro a. planety možno souditi na vlastnosti povrchu, uveden byl nedávno Seelingerem v Mnichově v pochybnost. VRý.