Přeskočit na obsah

Ottův slovník naučný/Glossa

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Glossa
Autor: Robert Novák, Leopold Heyrovský, neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Desátý díl. Praha : J. Otto, 1896. S. 205. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Glosa

Glossa (řec. γλῶσσα) značí vlastně jazyk, řeč; záhy však nabylo slovo to užšího významu nářečí, dialekt, i užíváno ho pak k vytčení výrazů jen nářečím vlastních, provincialismů, jakož i slov méně obvyklých, zejména zastaralých. V Řecku, zvláště v Athénách, obrátili učenci již záhy zření k výrazům takovým, sbírajíce je a vykládajíce, což bylo i tím prospěšno, že četba památek starých, jako Homéra, způsobem tím hlavně mládeži byla usnadňována. Sběratelé oni zváni glossografy, seznamy jich glossáři, g. pak značilo i sám výklad slova nejasného neb z oběhu vyšlého. Literatura příslušná čím dále tím více vzrůstala i dochovaly se nám z ní některé cenné zbytky v lexikografických dílech doby pozdější, t. j. v slovníku Hesychiově, Suidově, Pollukově, v Etymologiku Magnu, rovněž ve scholiích homérských. Podobně v Římě shledáváme snahu grammatiků vykládati výrazy starožitné a čtenářstvu temné, a to již před Varronem. Z doby Augustovy náleží sem důležité, jen z části zachované dílo Verria Flacca De significata verborum, z doby pozdější lexikální práce Nonia Marcella Compendiosa doctrina per litteras. Četní učenci obírali se zejména neobvyklými výrazy Plautovými. Ze sbírek takových čerpali pak ve středověku různí glossografové, kterýchž práce z velké části v hojných rukopisech jsou nám dochovány. Glossářům jejich věnuje se nyní nemalá pozornost a píle, ježto obsahují leccos, co pro starou latinu a latinu vulgární má velikou důležitost. Srv. G. Loewe, Prodromus corporis glossariorum latinorum (Lips., 1876). Vydání: Corpus glossariorum latinorum a G. Loewe inchoatum auspiciis Societatis litter. reg. Saxonicae comp., rec., ed. (t., 1887 a násl.), práce neukončená; celkem má obsahovati devět svazků. Po Loewovi pokračuje v ní G. Goetz. RNk.

G. nabyla zvláštního významu ve středověké pravovědě. G. tu znamená slovný nebo věcný výklad, který po způsobu poznámky přičinili italští učitelové práv od XI. do XIII. stol. k jednotlivému místu toho neb onoho zákonníka Justiniánova (viz Corpus iuris civilis). S počátku bývaly jen zcela stručné vysvětlivky k objasnění jednotlivých slov do textu mezi řádky vepisovány (g. interlinearis), po čase pak stávaly se poznámky tyto obšírnějšími, byly umístěny na kraji (g. marginalis) a rozšířily se ponenáhlu v úplný kommentář. G-sou slula pak i jednotlivá vysvětlivka i souhrn jejich, jmenovitě když tím byl utvořen nepřetržitý výklad toho neb onoho kusu Justiniánské kompilace nebo jednotlivé části jeho. Kommentář takový býval též apparatus nazýván. Podle toho, že této formy při literární činnosti své po výtce užívali, slovou dotčení italští učitelové práv glossátory (v. t.). Z gloss a jiných spisů všech glossátorů sestavil Fr. Accursius (v. t.) úplný kommentář ke všem čtyřem Justiniánovým zákonníkům, který zván jsa G. ordinaria, magistralis neboli G. zkrátka, všude se ujal a po staletí požíval autority nevídané, tak že byly i doby, kdy v literatuře, při vyučování a na soudech nebylo hleděno tak k tomu, co prameny samy praví, nýbrž jak se o nich vyslovuje G. V jednom směru podržela G. právní závaznost podnes. Způsob, jak byla uskutečněna recepce práva římského, jmenovitě okolnost ta, že Evropa přijala Corpus iuris civilis z rukou glossátorů, a veliká autorita G-sy měly totiž za následek, že v Německu byla za platné právo přejata ze zákonů Justiniánových jen ona místa, která jsou glossována (Quidquid non agnoscit glossa, non agnoscit curia). I jsou též nejstarší tisková vydání Justiniánových zákonníků opatřena Accursiovou G-sou. Poslední takové vydání glossované jest z r. 1627. O glossátorských rukopisech děl Justiniánových viz čl. Corpus iuris civilis, strana 649. Hý.

G. v poetice jest ozdobná báseň obsahu rozjímavého, původu španělského, odkud bratřími Schlegely do lit. něm. byla uvedena. Skládá se ze čtyř decim, z nichž každá je výkladem (g-sou) jednoho ze čtyř veršů, které tvoří thema básně a z nichž každý po řadě vyskytuje se slovně jako poslední verš svojí decimy. Thema toto obyčejně předchází. Rýmy proplétají se dle libovůle básníkovy, však důsledně ve všech decimách. Bratří Schlegelové zvali g-su variací.

G. malberžská viz Francké právo.