Ottův slovník naučný/Zelenohorský rukopis

Ottův slovník naučný
Zelenohorská jednota	Zelenohorský rukopis	Zelenokam

Údaje o textu
Titulek:	Zelenohorský rukopis
Autor:	Josef Hanuš
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 529–534. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Rukopis zelenohorský, Ottův slovník naučný/Kralodvorský rukopis, Ottův slovník naučný/Mater verborum
Heslo ve Wikipedii: Rukopis zelenohorský

Zelenohorský rukopis (zkratka RZ neb LS) nazývá se v čes. literatuře pergamenový zlomek rukopisný (4 listy oktávové), na němž písmem i jazykem, snažícím se napodobiti ráz písma i řeči IX—X. stol., napsáno 119 desítislabičných veršů, jež obsahují konec básně zvané obyčejně Sněmy a větší báseň Libušin Soud, po níž památka tato do r. 1859 bývala zvána. Když zlomek s podezřelou tajemností a s anonymním přípisem byl zaslán v list. 1818 nejvyššímu purkrabí pro Museum České, právě založené, způsobil neobyčejnou sensaci a nadšenou radost mezi vlastenci nejen domnělým stářím — z IX. a X. věku česká literatura ani slovanské neměly žádné památky —, nýbrž také velikým významem literárně a kulturně historickým: bylť RZ v obsahu i formě, v celém duchu, tendenci i v jazyce zřejmým blížencem rukopisu Kralodvorského a spolu s ním vyplňoval nejtajnější sny a přání čes. romantikův o minulosti. Charakteristický byl již začátek, pěkná apostrofa Vltavy, upomínající zřejmě na apostrofy Dunaje a Donu v hrdinských písních ruských a srbských a na jejich živý smysl pro přírodu: »Aj, Vletavo, če mútíši vodu, če mútíši vodu striebropěnu? Za tě ľutá rozvlajáše búr’a, sesypavši tuču šíra neb’a, oplákavši glavy gor zelených, vyplákavši zlatopieskú glínu?« Takových parallel k národním písním slovanským, jež budily tolik závisti mezi našimi vlastenci romantiky, a jmenovitě ke »Slovu o pluku Igorově«, jež jim bylo typem staroslovanské poesie, bylo mnoho a v době obecného horování pro poesii národní zvyšovaly jen nadšení pro RZ, podobně jako více méně zřejmé reminisce z Homéra. Nejvíce však dojímal obraz čes. dávnověku z doby Libušiny. Počátek (či konec?) zlomku kreslil obraz slovanskočeské zádruhy: »Však ot svéj čeledi vojevodí, mužie pašú, ženy ruby strojá, i umre-li glava čeledína, děti všě tu zbožiem v jedno vladú, vládyku si z rodu vyberúce, ký pleznědle v sněmy slavny chodí...« A stejně zajímavý byl »zlatý Vyšehrad, Libušino otcovské zlaté sídlo«; Libuše v »bělestvúcí rízě« usedající ‚na stól otěn‘ a po jejím boku »dvě věglasně děvě, vyučeně věščbám vítězovým«, z nichž jedna držela »desky pravdodatné« (známost písma proti Dobrovskému pošinuta tak až do věku Libušina!), druhá »meč krivdy kárajúcí«; proti nim »plamen pravdozvěsten« a pod nima »svatocudná voda«. A tento obraz staročes. soudu-sněmu s psanými zákony »věkožizných« bohů doplňují kmeti, leši a vládyky, obeslaní z dálných končin země české: »Svatoslav ot Ľubicě bielé, Lutobor s Dobroslavska chlemca, ideže Orlicu Labe pije, Ratibor ot gor Krekonoší, ideže Trut pogubi saň ľutú, Radovan ot Kamenna mosta, Jarožír ot Sázavy ladny, Samorod ot Mže striebronosné« a posléze oba bratří svářící se o otcovské dědictví, »ľutý Chrudoš ot Otavy krivé, zlatonosné a chrabrý Staglav od Radbuzy chladné«, oba Klenovici ze starého rodu Popelova, jenž přišel s pluky Čechovými v tyto úrodné vlasti přes tři řeky... Mocný dojem, jejž budil již tento bohatý, lichotivý obraz čes. pravěku, otvírající výhled až do doby praotce Čecha, ba do věku praslovanského, zesilovalo ještě hrdé vlastenectví se zabarvenim protiněmeckým, pronikající ze slov Ratiborových: »Nechvalno nám v Němciech iskati pravdu; u nás pravda po zákonu svatu, juže prinesechu otci naši...« Jediná okolnost zkalila vlastencům nikoliv důvěru — ta hravě se přenášela přes tajemné, anonymní zaslání, ba i přes nápadné shody se Chateaubriandovou Atalou, s básní Herderovou »Fürstentafel« a zvláště s Lindovou »Září nad pohanstvem« (vyšla v září 1818!), ale aspoň radost nad novým objevem. Byla to skepse Dobrovského. Sotva na cestách uslyšel o podivném zaslání LS, pojal podezření, a když o vánocích r. 1818 shlédl a prozkoumal originál, podezření vzrostlo v přesvědčení, že LS jest padělkem. Za padělatele Dobrovský pokládal nejprve Jungmanna, Hanku a Lindu, maje oba prvé za skladatele a Lindu za písaře (v listě Vinc. Zahradníkovi z 9. ún. 1819). Vzhledem k Jungmannovi bylo podezření Dobrovského, vzbuzené patrně důvěrnými styky mezi Jungmannem a Hankou, Jungmannovým horováním pro LS a snad i osobními a literárními spory, neodůvodněné, jak Dobrovský sám záhy uznal, počítaje nadále Jungmanna pouze mezi oklamané (v listě Lindemu 24. bř. 1823). Vývoj událostí nasvědčoval tomu zřetelně. Nikoliv Hanka ani Linda, nýbrž důvěřivý Jos. Jungmann a jeho bratr Antonín ujali se veřejně obrany a šíření podezřelého rukopisu nejprve v Polsku a na Rusi (čes. přepis A. Jungmannův otiskl Rakowiecki v Ruské pravdě 1820 a rus. přepis Hankův Šiškov ve Zprávách rus akademie 1821) a potom také v Čechách, kde RZ jako »nejstarší zlomek čes. vzdělanosti, odporuj, kdo chce« po prvé vydán A. Jungmannem v »Kroku« 1822 I., 3, str. 48—61 s poznámkami Jos. Jungmanna a zároveň i něm. přeložen (v čas. »Kranz«, 1823). Bylo přirozeno, že pravdymilovný Dobrovský těžce nesl toto rozšiřování památky, již pokládal za falsum, ne tak z osobní nedůtklivosti, jako z důvodů ethických a literárních. Padělek byl mu věcí, za kterou bychom se měli styděti. »Honosme se tím — psal významně Hankovi v čnu 1821 — což pravdivého máme, a smyšlených věcí nechejmež těm, jenž nic staršího nemají«. Z toho důvodu odhodlal se podezření své i jeho důvody, projevované posud jen v soukromí, vyložiti veřejně. Stalo se tak v článku Literarischer Betrug (v Hormayrově »Archivu« 1824 č. 46, 16. dub.), v němž s rozhorlenou přísností odbyl padělek i jeho obhájce. LS označen tu za »mazaninu zřejmě podvrženou«, za patrný podvod dareby, jenž blázna si stropil ze svých lehkověrných krajanů«. A stejně příkře zmíněno i zasílatele (posud žijícího skladatele) i několika »lehkověrných vřelejších vlastenců, kteří rádi přijímají vše, co lahodí jejich patriotismu«. Rozhodná, přímá slova Dobrovského působila mocným dojmem (srv. list J. Jungmanna Karešovi z r. 1824). Žádný z napadených však neodvážil se odpověděti svým jménem. Opět poslali do boje muže nepodezřelého, jenž v době »objevení« LS žil ještě v Jindř. Hradci, přítele V. A. Svobodu, jenž ozval se v témž Hormayerově »Archivu« rozpravou Libussa als Gesetzgeberin (1824 č. 64, 28. květ.). Obšírná rozprava, počínající novým něm. překladem LS, chtěla vyvrátiti námitky proti pravosti LS, Dobrovským potud soukromě pronášené a zároveň obhájiti těžce porouchané cti obou přátel, Hanky a Lindy, jež Dobrovský patrně mínil, ač nejmenoval. Ale v žádném z obou směrů nebyla šťastna, spíše naopak přinesla okolnosti a svědectví osudná pro otázku pravosti LS i pro jeho poměr k Hankovi a Lindovi. Ale co obraně Svobodově scházelo na průkaznosti, nahradila tvrdými, až brutálními invektivami proti Dobrovskému pochybovateli. Náš největší buditel, nejen duchem, vědec. prací, ale i charakterem, prohlášen tu za »hyperkritika, zaslepeného marnivou pýchou na svou autoritu, na svou kritickou neomylnost, za odrodilce, jenž smýšlí tak nevlastenecky, že na hanbu národa, jemuž náleží, jako podvod zavrhuje vše, co by jeho kulturu ve starší době mohlo dokazovati..., za nevlastence, jenž chladně a necitelně pomlouvá slávu praotců..., za muže stiženého občas fixními ideami, za učence zaujatého hyperkritickými předsudky, jemuž více jde o zachování své kritické vážnosti než o slávu země, kteráž jej zrodila, ba než o pravdu...« Plným právem již Šembera nazval tuto obranu jízlivou; přes to bývala pramenem a vzorem mnohým pozdějším obráncům LS. Dojem, jímž působila na vrstevníky, byl různý. S pochvalou uvítali ji Hanka, Linda, Jungmann; za to družina J. Nejedlého netajila se s míněním, že »odpůrci Dobrovského nejsou hodni, aby mu rozvázali i jen řeménky u jeho obuvi« (Rybička, Křisitelé 410, pozn. 52). Nejbolestněji zasažen byl ovšem Dobrovský. Zřejmo to z jeho Vorläufige Antwort auf des Herrn W. S. Ausfälle (»Archiv«, 1824, str. 435 sl.). Píše tu tónem mnohem klidnějším než dříve, ale právě z toho klidu proráží všude hluboké rozrušení nad nespravedlivými výtkami nevlastenectví a nevědeckosti, jež vrženy mu tak drze ve tvář: Po zralé úvaze, z kritických důvodův odsoudil LS a nikoliv z nevážnosti k národu, mezi nímž byl vychován, jehož sláva vždy ležela mu na srdci. Ze záliby pro vše, co se týče naší staré literatury, dal se svésti od jednoho ze svých žáků, že píseň »Ha, ty naše slunce« otiskl ve své »Geschichte der böhm. Sprache«, v čemž, jak potom poznal, byl oklamán. »Když někdo takto svého starého učitele úmyslně oklamal, nesměl bych to nazvati klukovstvím?« Přesvědčení Dobrovského o padělku LS ovšem obrana Svobodova nezviklala ani dost málo. Jenom své mínění o účasti Lindově modifikuje a zmírňuje: nepokládá ho za skutečného, vlastního původce LS. Důvodů svého odsouzení Dobrovský obšírněji nevyložil ani nyní — tak evidentní zdál se mu padělek. Jen mimochodem ukázal na hlavní pramen LS, na »bajkáře« Hájka, jenž skladatelům, nechápajícím důstojnosti dějepisu, popletl hlavy. Také o »tajných spolcích a klubistech«, jak rozpálená fantasie a nezcela čisté svědomí okolí Hankova rozhlašovaly (srv. list Čelakovského Kamarýtovi z 21. srp. 1824), tudíž také o nějaké denunciaci není v odpovědi Dobrovského ani slova. Obšírně Dobrovský vyložil své námitky proti LS i proti obraně Svobodově teprve v recensi Rakowieckého »Pravdy ruské« (ve vídeň. »Jahrbücher d. Lit.«, 1824, sv 27): v Hájkovi, Igorovi i svých vlastních spisech konstatoval prameny LS, vytkl četné russismy a palaeoslovenismy, jež měly padělku patrně dodati vysokého stáří a slovanskosti, ukázal na nápadné shody s RK, na hrubé nesprávnosti jazykové i palaeografické (»kdo zná důkladněji stará písma z několika století, pozná v mazanině LS prvním pohledem padělek«), na moderní vlastenectví Ratiborovo atd. O plné průkaznosti námitek svých Dobrovský tak byl přesvědčen, že neváhal LS nazvati »dieses offenbar von einem noch lebenden Hyper-Böhmen zusammengeflickte Machwerk«. S tímto hlubokým přesvědčením o podvodu při LS souvisí také Dobrovského ostré zmínky o obráncích a šiřitelích LS. Důvěřivé příjetí LS jest mu hyperpatriotismem a k posměchu všeho kritického zkoumání; šiřitele A. Jungmanna jmenuje »úskočným korrespondentem, jenž, netroufaje si sám doma šiřiti padělek, dal jej Polákem rozhlásiti po celém slovan. světě; Svobodu označuje za pouhý nástroj padělatelův atd. Posléze odmítá i výtku nevlastenectví: »Kdyby mohl míti LS za památku přesnou, byl by prvním, jenž by jej šířil mezi všemi Slovany... Nepatří mezi cizince, proti Slovanům nepřátelsky smýšlející. Jest sám Slovan, po otci Čech, pro pravou slávu svého národa ne méně horlivý, než myslí o sobě onen vlastenecký chytrák...« Jen málokdy Dobrovský akcentoval své národní smýšleni jako zde, patrné svědectví, jak výtka Svobodova ho pálila v duši. Pochopujeme plně, proč po této rozpravě Dobrovského výbor Českého Musea vyloučil LS ze sbírek musejních (viz Zelený, Život Jos. Jungmanna, str. 24) a proč Hanka se ho ujal a jej uschoval. Za to nejméně hádankou jsou nám posudky jiných romantiků českých, na př. A. Marka, jenž 27. říj. 1824 napsal Jungmannovi: »Vojna o rukopis tedy vypukla a soty dosti jízlivě metané lítají. Pakli Dobrovský na bojišti omráčený zůstane, jakož k jinému se nepodobá — nebude pochvalno jeho potudní slovutnosti« (srv. také Jungmannovu Historii literatury čes. 1825, 25; Šafaříkovu Geschichte d. slav. Sprache u. Lit. 1826, 304). Z kruhů těch vyšel i Bowringův pověstný posudek (v »Quarterly Review«, 1827), upírající Dobrovskému kritiku a filosofii, jak potvrdil již Čelakovský, napsav v listě Kamarýtovi 6. září 1827, že »to pomsta za LS.« Jediný Palacký zastal se tehdy Dobrovského a také Šafařík tuším nesouhlasil s Bowringem. Perfidií Bowringovou, vnuknutou čes. obránci LS, a jejím bolestným ohlasem v nitru Dobrovského (srv. jeho tklivý list Hankovi z 30. srp. 1828) končí se prvé desítiletí bojů o LS. Možno tu rozumně mysliti, že Dobrovský kolísal ve své nedůvěře k LS, jak to později šířil Hanka a po něm důvěřivě opakoval Jungmann i Palacký? A smí tu ještě někdo mluviti o pouhé »pia fraus« a omlouvati ji vlastenectvím?

Po smrti Dobrovského víra v LS vítězí na celé čáře. I starší pochybovatelé stávají se znenáhla věřícími. Význačným dokladem toho jest Palacký. V rozpravě An- und Aussichten der böhm. Sprache und Literatur (z r. 1822) a ve zprávě o Mater Verborum (v »ČČM.« 1827, IV. 71) Palacký LS ani nevzpomíná, patrně ho nepočítaje k »jistým původním památkám řeči naší«. V recensi o Svobodově vydáni RK. atd. (ve »Wiener Jahrbücher der Lit.«, 1829) zřejmě již kolísá mezi Dobrovským a Jungmannem. Přiznává, že mínění jeho o LS není posud dosti zdůvodněno a rozhodné. Neobyčejný vzhled pergamenu, inkoustu, písma zarážel jej jako Dobrovského; za to filolog. námitky Dobrovského nepokládal za nevývratné a ani obsah a básnická cena nehodily se mu do doby a na lidi, podezřelé z padělání LS. Ale již r. 1834 změnil svůj soud: »Nyní ale, v těchto teprve dnech — píše Palacký v »ČČM.«, 1834 str. 464 sl. — pilnější než kdy jindy rukopisu (jehož jsem od osmi let byl neviděl) zkoumání předsevzav, konečně o pravosti jeho i v diplomatické stránce přesvědčil jsem se.« Autorita Palackého a Jungmannova, jenž stejně rozhodně prohlásil pravost LS v »ČČM.«, 1832 str. 239 sl., zaplašily poslední stíny podezření Dobrovského aspoň v Čechách. Jinak bylo v cizině. Tam rozhodné odsouzení Dobrovského patrně nebylo posud zapomenuto. Svědčila o tom nejen skepse Grimmova, ale zvláště nedůvěra vídeň. slavisty Kopitara, důvěrného přítele Dobrovského, projevovaná o LS i jiných Hankových »nálezech« soukromě v listech i veřejně ve spisech a článcích. Proti této nedůvěře ciziny, opírající se o námitky Dobrovského, namířeny Die ältesten Denkmäler der böhm. Sprache, jež společnou prací vydali Fr. Palacký a P. J. Šafařík r. 1840. Tato generální obrana LS, nejosudnější omyl obou velikých našich učenců, svědčí nejlépe, jak desítiletý boj Dobrovského bojován byl pro současné a nejbližší generace nadarmo, ale zároveň, jak jasná památka Dobrovského člověka, učence a buditele i od mužů kdysi tak blízko mu stojících byla obětována, jen aby zachráněn byl domnělý skvost staročes. literatury a kultury i jeho obránci. Odsudek Dobrovského, tolik zdůvodněný, »Denkmäler« prohlašují za veliký omyl, zlý přehmat, zaviněný jeho duševní chorobou! »Než prý by se byl přiznal k své chybě, raději sáhl k zoufalým prostředkům skepse a sofistiky«... »I jeho nejhorlivější ctitelé prý nezaprou, že náruživě prudký a urážlivý, každé klidné zkoumání vylučující tón, jejž od počátku vnesl v boj, že jeho námitky bez plánu pochycené a přímo odporující jeho vlastním tvrzením, sobě vespolek i uznaným faktům, jsou stejně nedůstojné jeho i vědy, kterou repraesentoval«... Příčin té příkrosti u Dobrovského »Denkmäler« nedotýkají se ovšem ani slůvkem. Za to znova opakují nepochybné výmysly Hankovy o kolísání, hyperkritice a umíněnosti Dobrovského, jenž prý jen z toho důvodu stčes. evangelium sv. Jana prohlásil za padělek, aby nemusil uznati svůj omyl s LS! Svobody, Jungmanna a Hanky, předních pramenů této charakteristiky, »Denkmäler« přidržují se také v rozboru LS. Ač ve veškerém oboru palaeografie neznají úplně shodného příkladu pro zelenavé písmo LS, ač pro zvláštní písmo jeho nuceny jsou předpokládati zcela zvláštní písařskou školu českou, v příčině palaeografické LS nevykazuje prý pranic podezřelého, jest nesporně přesnou památkou IX.—X. věku. A stejnou starožitnost, bezvadnost shledávají v jazyce, jemuž prý nelze vytknouti ani jediné opravdové chyby... »Denkmäler« nejen v Čechách, ale i za hranicemi a jmenovitě v zemích slovanských na dlouho rozhodly otázku pravosti LS proti Kopitarovi i Dobrovskému. V nich a zároveň ve »Výboru z literatury české« (1845), jenž v textu, poznámkách a hlavně v Šafaříkově úvodě »Počátky staročes. mluvnice« officiálně kodifikoval LS literárně historicky a grammaticky, podobně jako to o něco dříve učinily Palackého »Geschichte von Böhmen«, Šafaříkovy »Starožitnosti« a Jungmannův »Slovník«, vrcholí sláva a obdiv LS i jeho blíženců. Sláva ta netrvala však dlouho. Pád písně Milostné a Vyšehradské otřásl také LS tou měrou, že sám V. B. Nebeský doznal v »ČČM.«, 1852. IV. 160, že ani »vítězná zajisté obrana se strany pp. Šafaříka a Palackého nebyla s to, aby všemu nedůvodnému podezření konec učinila«. Pověstný Anonymus z »Tagesbote aus Böhmen« 1858 v čl. Handschriftliche Lügen und palaeographische Wahrheiten vrátil se přes obranu Palackého a Šafaříkovu k námitkám Dobrovského, jež stačily mu k důkazu jeho padělanosti. Vzrušení článkem tímto vzbuzené v čes. veřejnosti vedlo k překvapujícímu odhalení nikoliv pravosti, ale aspoň nejstarších osudů LS v Tomkově článku Svědectví o nálezu LS (v »ČČM.«, 1859). Na základě zprávy Romana Voříška, zápisu Krolmusova z r. 1850, založeného na vypravování malíře Fr. Hořčičky, jenž opět se dovolával svědectví nepomuckého děkana Fr. Boubela (již z r. 1819!), kterémuž Jos. Kovář nález svůj prý nejprve ukázal, Tomek došel k resultátu, že Jos. Kovář nalezl LS náhodou r. 1817 mezi starými spisy v hospodářském sklepě na Zelené Hoře u Nepomuku (odkud slul r. Z.) a obávaje se své něm. vrchnosti, poslal jej anonymně v listopadu 1818 nejvyššímu purkrabí hrab. Kolovratovi pro Museum. Nález tento, byť byl sebe bezpečnější, ovšem nedokazoval ještě pravosti LS — dnes svědčí leda o tom, že padělatelé pokoušeli se pomocí J. Kováře LS »nalézti« na Zelené Hoře, asi jako Hanka »nalezl« RK ve sklepě kralodvorském. Ale přes to bylo odhalení to tehdy nesmírně významné, již proto, že zvláště tajemné a anonymní zaslání LS od prvé chvíle budilo podezření. Ale pak tím nápadnější bylo chování Hankovo. Hanka, jak výslovně konstatoval Tomek, znal tajemství Hořčičkovo aspoň od r. 1850 — týž Hořčička byl důvěrným přítelem Hankovým již před r. 1819, bylť svědkem při Hankově sňatku! — ale nezmínil se o něm ani r. 1858, kdy Krolmus — opět dobrý přítel Hankův! — výslovně ho vyzýval, aby tajemství prozradil, nabízeje se mu s přáteli za svědka; ba Hanka mlčel i tehdy, když Voříšek sliboval mu k nastávajícímu přelíčení s redaktorem Tagesbote Kuhem, »podstatný« důkaz pravosti LS! Mlčení Hankovo za takových okolností prozrazovalo zajisté mnoho, jmenovitě také to, že Hanka mystifikaci s LS dobře znal, a váhy jeho nedovedla oslabiti ani Palackého autoritativní obrana LS (v »Bohemii«, 1858, č. 5, 6, 10 a v Sybelově »Histor. Zeitschrift«, 1859, III., 87 sl.), tím méně, že opakovala kromě odkazu ke článku Tomkovu vlastně jen to, co o LS psáno bylo v »Denkmäler«. Nejbližší vývoj otázky ukázal to zřejmě. Šafaříkova důvěra, kdysi tak skalopevná, byla podle svědectví Höflerova (viz »Athenaeum«, IV. 412 a Gebauer, Poučení o padělaných RKZ, str. 56) patrně otřesena skepsí (srv. také jeho Výměsky o dědičném právě v Čechách z r. 1859, v »ČČM.«, 1864) a Fejfalík ve spise Ueber die Königinhofer Handschrift (Víd., 1860) přes objev Tomkův, přes obrany Palackého i Hattalovy (v »Prager Morgenpost«, 1858 sl. a v »ČČM.«, 1858—60 a j.) neuznal ani potřeby dokazovati znova padělanost LS — název rukopis Z. měl za obrovskou hyperbolu — ježto s dostatek prokázána byla již námitkami Dobrovského.

Odsouzení Dobrovského, Fejfalíkem vzkříšené, provází odtud stále i u nás LS jako hrozivý stín, byť to nebylo veřejně přiznáváno. Stačila nová katastrofa, obdobná pádu písně Milostné, a nedůvěra v LS vybuchla zřejmě. Přišla kromě očekávání brzo důkazem Paterovým a Baumovým, že tři čtvrtiny čes. gloss v Mater Verborum jsou novodobým padělkem. Bylo si jen třeba uvědomiti, jak právě glossy Mater Verborum obsahem, jazykem, tendencí i duchem nerozlučně souvisely s LS, jak veliká a paleograficky mistrná tato mystifikace vrhala nové světlo na padělatelské umění V. Hanky, jenž nepochybně byl jejím původcem, abychom pochopili, proč po pádě čes. gloss v Mater Verborum rozpoutaly se nové pochybnosti také o LS a to nejen u německých, nýbrž především u slovanských a čes. učenců, kteří dosud upřímně a pevně veň věřili. I pouhé pomyšlení na motivy jiné, jmenovitě na motivy národní nevraživosti, zdálo se nyní vyloučeno; ale nepochopením výroků Palackého, jež platily jiným lidem a poměrům, a hlavně podnětem osobních hořkostí dostavilo se přece a zasáhlo pochybnosti Ant. Petruševiče, Makuševa a Lamanského, opírající se hlavně o námitky Dobrovského, a přede všemi A. V. Šemberu, jenž po publikováni padělku v Mater Verborum z nadšeného obdivovatele LS stal se jeho rozhodným odpůrcem a v kartonové korrektuře ke svým »Dějinám řeči a literatury česko-slovenské« na základě jazykových shod s padělanými glossami a ovšem i starších námitek Dobrovského prohlásil LS za padělek Hankův a Lindův. Ani Šembera nepokládal své námitky za naprostý důkaz; avšak přesvědčen jsa, že »bude lépe, když my odkryjeme, že se hřešilo a kdo hřešil, než aby to dříve či později učinili protivníci naši«, chtěl pouze vyvolati vážnou vědeckou diskussi. Ale v naději té dočista se zklamal. Kdežto officiální publikování padělku v Mater Verborum přijato klidně, ba s pochvalou, projev Šemberův, přirozený a nutný důsledek pádu Mater Verborum a vážně zdůvodněný, vzbudil nejen naprosto zamítavé obrany Brandlovy a zvl. Jirečkovy (v »Čechu«, 1878, ve »Světozoru«, 1878, v »ČČM.«, 1878), upírající námitkám Šemberovým všecku vědeckou cenu, ale záhy dal také podnět k neslýchaným osobním insultům proti Šemberovi, jemuž zároveň na popud »Osvěty« zavřeny všecky časopisy české. Šembera hájil se tudíž obšírným spisem Libušin Soud, domnělá nejstarší památka řeči české, jest podvržen, též zlomek Evangelium sv. Jana (1879). Po Dobrovském, jemuž spis významně věnován a jehož vědecké i osobní cti vřele se ujal proti obráncům LS, byl to nejkritičtější rozbor LS, otvírající opět jasný výhled do padělatelské dílny Hankovy. Vedle starších námitek Dobrovského Šembera přinesl četné nové. V jazyce LS prokázal hojné palaeoslovenismy i moderní russismy a srbismy, germanismy a hrubé chyby, slova nečeská, novější neb nově dělaná, nesprávné fráse i konstrukce, jakých staroč. básník se nemohl dopustiti; v obsahu vytkl nesprávnosti historické i právnické, nápadné shody s Hájkem, s písněmi srbskými, s Homérem, s RK; palaeograficky ukázal na zavržení Dobrovského, Pertze, Sickla, Wattenbacha a Wintera. Jda po stopách Dobrovského, Šembera, jenž osobně znal Lindu, postihl také, hlavně rozborem shod LS s Lindovou »Září nad pohanstvem«, správně padělatele, totiž Hanku a Lindu: Linda, »dobrá hlava a rázný vlastenec«, jakožto způsobilejší básnil, Hanka, zběhlejší v jazycích, dal básni jeho staročes. formu, byl spolu i krasopiscem a snad přidal i mnohý verš ze srbských písní a odjinud. Celkový účin spisu Šemberova byl přese všechno popírání a znevažování jeho odpůrců, na př. J. Jirečka (v »Osv.« a v ČČM.«, 1878) velmi mocný. Zřejmo to již na nejvážnější Obraně LS od V. Brandla (1879). Nejen že nedovedla prokázati pravosti LS, nýbrž naopak, ovšem bezděky, zvýšila pochybnosti palaeograf. poznámkami o nápadném písmě zběhlého laika, o zvláštních a neobyčejných zkratkách a zejména pošinutím rukopisu až do druhé polovice XII. nebo poč. XIII. stol.! Jak osudná byla pouhá možnost takového posunování rukopisu ve stol. IX.—XIII. pro otázku pravosti LS, zřejmo každému znalci starých rukopisů a již Makušev spatřoval v ní právem známku padělanosti. Stejně pak osudné bylo, když Brandl připouštěl pro vysvětlení shod LS s Lindovou »Září nad pohanstvem«, jejíchž váhu správně oceňoval, známost LS v okolí Hankově již před pověstným zasláním v listopadu 1818! Ještě markantnějí než »Obrana« Brandlova znázorňuje váhu námitek Šemberových spis, jenž byl jimi do jisté míry motivován, Ant. Vaška Filologický důkaz, že RK a RZ, též zlomek evangelia sv. Jana jsou podvržená díla Václava Hanky (1879). Vašek obírá se hlavně RK, ale také pro padělanost LS snesl významné důvody: prokázal, že LS, ač podle písma a jazyka chce býti o celá tři století starší, pochází z téže básnické školy jako RK; rozborem jazyka ukázal ještě praecisněji než Šembera, jak chatrná jest staročeština LS, tak že není možno, aby pocházela od staročes. skladatele, ze staročes. doby; v obsahu vytkl překvapující reminiscence ze srbské národ. poesie atd. V jedné věci Vašek dospěl k jinému důsledku než Šembera; za padělatele pokládal pouze Hanku, a nikoliv také Lindu.

Od »Filolog. důkazu« Vaškova diskusse o LS splývá přirozeně s diskusí o RK a spolu s ní sklání se k neodvratnému konci. Nastal již po sedmi letech památným článkem Gebauerovým Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského (v únorovém čísle »Athenaea«, 1886). Výsledky bouřlivé diskusse, již článek Gebauerův vyvolal (viz Kralodvorský rukopis) a v níž aspoň na straně obránců LS hrál úlohu podivuhodně skrovnou, až podezřelou (V. Šafařík označoval jej za »aenigmatický«, Emler za »palaeograf. zvláštnost«, za rukopis »pochybný, jenž by nejvýš do XIV. stol. mohl býti kladen«, Píč za »nový snad přepis« s pozdějšími vložkami nejvýše ze století XIV.), shrnuty v generální revisi Gebauerově Unechtheit der Königinhofer und Grüneberger Handschrift (v Jagićově »Archivu« X a XI a populárně v Poučení o padělaných rukopisech Královédvorském a Zelenohorském (1888). Definitivně a s naprostou jistotou, jaká v oboru historickém jen možná, prokázáno tu, že LS není skladbou staročeskou, nýbrž padělkem z doby okolo r. 1817 a to padělkem, při němž byl účasten Hanka aspoň jako staročeský textátor. Jak evidentním byl tento důkaz, patrno bylo na článku V. Flajšhansově Boj o rukopisy (v »ČČM.«, 1896). LS prohlášen tu za zřejmé falsum: ani za posledního sporu neodvážil se nikdo LS hájiti, ano palaeografické dobrozdání Emlerovo pošinující LS za polovici XIII. stol. je tolik, jako úplné jeho zavržení, neboť každý filolog vidí, že jazyk jeho do stol. XIII. se naprosto nehodí (jinde Flajšhans nazývá češtinu LS paskvilem na češtinu X. stol. i na češtinu XII., XIII., XIV. a kteréhokoliv století!); chemická kommisse za 10 let se neodvážila jej zkoumati; palaeograficky byl vždy zavrhován; věcně jej rekonstruoval Masaryk. Výsledek tento rovná se podle Flajšhanse úplnému zavržení.

A neméně významný byl také jiný fakt: v Museu LS vyloučen ze sbírek památek přesných a zařazen mezi padělky. Po 70letém boji dána tak plná satisfakce Dobrovskému. Jediná otázka ani desítiletou diskusí nezodpověděna definitivně: kdo byl padělatelem LS? Záhy i této otázce dostalo se odpovědi. J. Máchal (Hankovy Ohlasy písní ruských v »List. filol.«, 1899) potvrdil konklusi filolog. rozboru Gebauerova o Hankově formální účasti na LS, prokázav ve dvou rus. zpěvnících z l. 1770—74 a 1810 pramen pro počátek a pro rusismy a jazykové zvláštnosti LS. Lad. Dolanský (Hanka fecit v »List. filol.«, 1899) objevil v LS sensační kryptogramm, z něhož vyčetl určitá a zřejmá písmena: V. Hanka fecit! Bezděky vnucovala se otázka, kdo toto tajemné přiznání mystifikace vepsal do LS? Na Hanku, jenž do smrti tak okázale LS vydával za památku staročeskou, jenž Rukopisům děkoval za všecku svou slávu a popularitu, nebylo lze hádati; i kdyby kryptogramm byl jeho dílem, byl by jej později zničil. Bylo tudíž nutno opět předpokládati jiného původce, jenž byl s Hankou v důvěrném spojení, byl zasvěcen do celé mystifikace a byl jí účasten. Po stopách Dobrovského a Šembery nalezen i tento tajemný básník-romantik a přítel Hankův v Jos. Lindovi (srv. články J. Hanuše, Český Macpherson; Další svědectví o vynikající účasti Jos. Lindy ve složení epických básní RKZ v »List. filol.«, 1900 a 1901; přehledněji v Lit. čes. XIX.stol. I. str. 648—905). Nálezem básníka LS vyplněna poslední mezera v rekonstrukci LS (a ovšem i RK), vysvětlena domnělá záhada v liter. historii naší kolem r. 1817, jež tak často bývala oporou posledních obránců jeho. — Srv. Literatura čes. XIX. stol. I. str. 808: Padělky první romantické družiny české od J. Hanuše a téhož Padesátiletá diskusse o Rukopisy v »List. filol.«, 1906. Hš.