Antonín Rybička

Údaje o textu
Titulek:	Antonín Rybička
Autor:	Ferdinand Menčík
Zdroj:	Kalendář Čechů vídeňských, ročník III. Vídeň : Klub rakouských národností, 1893. s. 29–31. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Antonín Rybička
Související na Wikidatech: František Antonín Rybička

Tak dlouho žije mezi námi ve Vídni a tak málo ho známe; neboť jinak více bychom ctili jeho zásluh. Vzpomínáme na loňské osmdesátileté narozeniny nejstaršího našeho literáta, slov o životě vídeňského vlastence.

Antonín Rybička narodil se dne 30. října 1812 v městě Skutči v domě čís. 374., jehož obraz tuto umísťujeme. Otec jeho byl kupcem, ale mimo obchodu všímal si také věcí jiných, zvláště starožitností a literatury, kupuje rád knihy, které vydávány byly. Po něm zdědil vlastnosť tuto i syn jeho Antonín, kterému dostalo se od svědomitých učitelů Opletala a Václava Svobody důkladných základů v umění literárním. Jsa dvanáct let stár, byl poslán r. 1824 do Moravské Třebové do hlavní školy, aby se tu přiučil němčině, poněvadž tehdy ještě ke studiím nepřipuštěn nikdo, kdo neuměl důkladně německy. I studia gymnasijní zde počal konati, ale druhou třídu odbýval již v Litomyšli, kde roku 1832 a 1833 studoval tak zvané třídy filosofické. Na podzim 1833 odebral se do Prahy, aby studoval práva. Té doby nalézal se na universitě již dorost mládeže české, který velmi k pěstování literatury přilnul. Byli tu spolužáky jeho znamenitý básník a dějepisec Karel Jar. Erben, s kterým Rybička zavřel přátelství důvěrné, jež i daleko za hrob sahalo; také Karel Hynek Mácha, pěvec „Máje“ a nadaný však nestálý Karel Sabina náleží k jeho spolužákům. I na ně zachoval Rybička v duši své milou vzpomínku. Mimo kruhy studentské naň působil živý příklad starších spisovatelů, zejména Josefa Jungmanna.

Dokonav studia právnická, vstoupil r. 1838 Rybička do služby u magistrátu v Chrudimi. Zde vedle povolání úředního již počal pilně sbírati látku k dějinám města tohoto, jež sepsati zamýšlel, a hojnosť rozličných článků města se týkajících svědčí o jeho neunavné pilnosti. Avšak všímal si pilně oborů jiných, ale zvláště zajímaly ho osudy starších spisovatelů českých Krameria, Hybla, Hněvkovského a j., o jichž životě dostalo se mu mnoho zpráv od Josefa L. Zieglera, tehdejšího děkana chrudimského a vydavatele některých poučných časopisův. Roku 1846 jmenován byl akcesistou dvorské kanceláře ve Vídni a po roce českým translatorem. Od této doby žije ve Vídni.

Ačkoliv tím způsobem vzdálen byl poněkud od původního úmyslu svého, nalezl zase ve Vídni ještě větší příležitosť, aby národu se stal prospěšným. Bohaté archivy zdejší obsahující mnoho set svazků listin dosud nikým neprobádaných, poskytovaly mu hojnou žeň za archiv chrudimský, a knihovny a sbírky umělecké, kde prožil největší část svých prázdných chvil, nahradily mu knihovny přátel. Avšak pro knihy nezapomenul ani na lidi. Sotva že ve Vídni poněkud se poohlédnul, hned z jeho péra objevovaly se v českých listech dopisy, pojednávající o tehdejším postavení českého obyvatelstva.

Hnutí národního účastnil se také Rybička a skoro závidíme, jak se tenkráte dobře s Čechy ve Vídni nakládalo. Dostalo se jim znova služeb božích v mateřském jejich jazyku, sám papežský nuncius sloužil slavnou mši v kostele českém; v divadle Josefském dávána česká představení, spolkový život český byl v plném květu, pořádány české besedy, koncerty a jiné veřejné zábavy, slovanské bály pak shromažďovaly nejvznešenější společnosť vídeňskou, členy panovnické rodiny a nejvyšší aristokracii.

I na gymnasiích vídeňských vyučováno jazyku českému alespoň jakožto předmětu nepovinnému a tím mládeži české, německé školy navštěvující, i německé dána příležitosť, aby jazyku tomu — v obecném životě potřebnému se naučila. A tohoto života účastnil se Rybička až do svého vysokého stáří. Byl nejen členem všech starších spolků, ale skoro v každém pracoval, pokud sil se mu nenedostávalo a příkladem tak vedl mladou generaci. A ty právě zásluhy jeho jsou veliké, že rádi bychom více o nich se pronesli, kdybychom tuto mohli.

R. 1850 jmenován byl přísedícím při krajském soude v Hoře Kutné, kam asi ho vábily staré památky města tohoto, jejichž velebitelem vždy zůstal. Avšak r. 1851 jmenován byl tajemníkem u nejvyššího soudu a r. 1857 dvorským sekretářem téhož soudu. Tím zůstával až do roku 1880, kdy udělena mu hodnosť rady vrchního soudu. Již tehdejší president soudu a otec nynějšího předsedy ministerského, hrabě Taaffe, uznal důležité služby, které Rybička prokazoval, zcela zřejmě; avšak Rybička nebyl muž, který by do popředí se dral, a pouze vědomí, že koná svou povinnosť, ho blažilo po celý ten čas, co jiní a mladší jeden po druhém v hodnostech úředních jej předháněli. A ta vnitřní spokojenosť právě vedla ruku jeho při nepočetných jeho pojednáních a statích z domácí historie české. Mnohé z nich vyšly i samostatně a nejlepší čásť sebrána v celek ve spise „Přední křísitelé českého národa“, který ve dvou dílech obsahuje v sobě životopisy našich prvních, mnohdy i zapomenutých buditelů.

A jako on zachoval památku, také zase žijící spisovatelé vždy s radostí vzpomínají služeb, jež jim Rybička prokázal. Kdy kdo přijel do Vídně, hned vedly ho kroky do Josefova, do Lederergasse č. 23., kde od více jak dvacíti let bydlí Rybička, a kdo nemohl, alespoň dopisem navštívil ho, aby jej požádal za zprávu, poučení anebo jiné, což Rybička vždy s ochotou největší konal.

Bezmála padesát let setrval Rybička ve státní službě; roku 1886. dán byl do pense a vyznamenán Jeho Veličenstvem řádem železné koruny. Byl tak skromný, že nežádal, aby mu propůjčeno bylo dědičné šlechtictví, sám duchem jsa šlechtic. R. 1890 zvolen za řádného člena České akademie vědecké v Praze.

Od spolků českých dostalo se Rybičkovi r. 1882 zasloužené ovace v den jeho sedmdesátiletých narozenin, a od rodáků jeho Skutečských vydán: Almanach na počesť osmdesátých narozenin Rybičkových r. 1892.

Ant. Rybička oženil se r. 1847 s dcerou tamnějšího krajského fysika Kosejka, Kateřinou, která byla jeho věrnou družkou na dráze pilného jeho života; zemřela dne 13. ledna 1893.

Povahu Rybičkovu nejlépe vykreslil Jar. Vrťátko v telegramě, který r. 1882 k jeho jubileu odeslal:

Vzore staročeské poctivosti,
jehož srdce prosto ctižádosti,
tichý za národ Ty bojovníku,
jenž jsi pracoval vždy bez povyku.