Ottův slovník naučný/Vyznání víry

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Vyznání víry
Autor: František Vacek
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 85. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Vyznání víry

Vyznání víry jinak symbolum (z řec. σύμβολου, smluvené znamení, heslo, odznak) jest krátký svod věroučných článků křesťanských k praktické potřebě náboženské. Ježto katechumenům, prve než přijali křest, bylo osvědčiti, čemu věří, záhy jevila se potřeba formuláře zavírajícího v sobě souhrn základních dogmat, jež jim v pamět vštípiti i vyložiti náleželo k úkolům přípravného vyučování. Tak vzniklo v. v., které počíná se slovy »Věřím v Boha Otce všemohoucího« a již od IV. stol. označováno jest jménem symbola apoštolského. Název ten a úvaha, že σύμβολή značí snůšku, příspěvek, naklonily některé theology k domněnce, že řečené v. v. bylo složeno od 12 apoštolů před rozchodem jejich do světa tak, že každý z nich částkou k celku přispěl. Podle toho rozvrhli je ve 12 článků, kteréžto rozvržení trvá až posavad. Apoštolské v. v. bývá recitováno při křtu od křtícího kněze a kmotrů, při ordinaci od svěcenců na kněžství a v hodinkách kněžských několikráte za den. V dogmatických bojích IV. stol. na obecných círk. sněmech nicejském r. 325 a cařihradském r. 381 dostalo se schválení t. zv. v. v. nicejsko-cařihradskému, jež počíná se slovy »Věřím v jednoho Boha« a jsouc znění poněkud širšího než v. v. apoštolské, obsahuje přídavky rázu polemického, zvláště v nauce o božství Kristově a osobě Ducha sv. Vyznání to (viz Credo) uvedeno bylo do liturgie mešní nejprv na Východě v V. a VI. stol., potom v Římě r. 1014. Po sporech se stoupenci bludu Nestoriova a Eutycheova vzniklo v. v. t. zv. athanasijské, připisované již od VII. stol. sv. Athanasiovi, jež způsobem zvlášť výrazným praecisuje nauku o sv. Trojici, osobě Kristově a jeho díle vykupitelském. Podle počátečního slova dává se mu též název symbolum Quicunque. Ve středověku bylo nařizováno klerikům, aby znali je z paměti a podle něho vykládali symbolum apoštolské; rubrika breviáře ukládá recitovati je v nedělním officii. Z širších v. v. nejdůležitější je t. zv. tridentské (professio fidei Tridentina), promulgované pap. Piem IV. r. 1563. Skládá se ze symbola nicejsko-cařihradského a článků víry, na nichž círk. sněm tridentský vzhledem k nauce protestantské se byl snesl. Po sněmě vatikánském nařízeno ještě (r. 1877) vložiti do tridentského v. v. dva články, t. o primátě římského papeže a neomylném jeho úřadě učitelském. Podle symbola toho povinni jsou učiniti v. v. noví biskupové před pap. nunciem, hodnostáři a kanovníci kathedrálních kapitol před biskupem a potom v kapitole, duchovní správcové, představení klášterů, doktoři a professoři theologie, katecheti a j. V. to má ráz přísahy a děje se na ujištěnou, že jmenované osoby jsou a zůstanou pravověrny a zachovají upřímnou poslušnost hlavě církve. O v-ch v. čili konfessích protestantských viz čl. Confessio.

Vac.