Ottův slovník naučný/Polygnótos

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Polygnótos
Autor: Hynek Vysoký
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 170–171. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Polygnotus (anglicky)

Polygnótos z Thasu, syn a žák Aglaofóntův, malíř řecký V. stol. před Kr. Žil v Athénách, kde získal si přátelství Kimónovo. Athény a Delfi vyznamenaly jej čestným měšťanstvím. Obrazy jeho: 1. Hovorna (lesché) Knidských v Delfech, nedávno při výkopech francouzských objevená, ozdobena byla dvěma velikými obrazy P-tovými: na jedné stěně zobrazeno bylo dobytí Ilia, na stěně protější podsvětí. Obrazy tyto známy jsou blíže z podrobného popisu Pausaniova (X, 25—31), na základě jehož pokusili se již Caylus, bratři Riepenhausenové a po nich mnozí jiní o rekonstrukci obrazů P-tových (Riepenhausen Frant. a Jan, Gemälde des P. in d. Lesche zu Delphi, Gotinky, 1805, franc. vydání, Pař., 1826, nové vydání fotolithografické, Lip., 1884; Wiener Vorlegeblätter, 1888, tab. 10.—12.). Tyto obrazy stavěny byly již ve starověku na nejpřednější místo v uměleckém tvoření P-tově. 2. Obrazy ve stoa poikilé v Athénách, pocházející částečně od P-ta, částečně od Mikóna a Panaina. Obrazy pocházejí z doby okolo r. 460 př. Kr.: Bitva mezi Athéňany a Sparťany u Oinoe, Boj Athéňanů pod vůdcovstvím Théseovým proti Amazonkám (od Mikóna), Dobytí Tróje a soud králů nad Aiantem Oileovcem pro zločin, spáchaný na Kassandře (od P-ta), Bitva u Marathónu, kterýžto poslední obraz přičítali jedni Panainovi, jiní Mikónovi a P-tovi. 3. Únos Leukippoven v Anakeiu v Athénách. 4. Obrazy v pinakothéce propylaií akropole athénské: Diomédés odnášející palladion, Odysseus s lukem Filoktétovým, Orestés a Pyladés vraždící Aigistha, Polyxenina smrť, Achilleus na Skyru, Odysseus a Nausikaa (srv. Mittheil. d. athen. Instit., 1877, str. 192 sl.; poslední dobou někteří obrazy tyto P-tovi upírají: Robert, Bild u. Lied, 182 sl.). 5. Mnéstérofonie v pronau chrámu Athénina v Plataiích. 6. Obrazy v Thespiích, o nichž nevíme nic bližšího (Plinius, Nat. hist. 35, 123). 7. Obraz v sloupení před kurií Pompeiovou v Říme, o němž rovněž nic není známo (Plinius, 35, 59). 8. Konečně uvádí Plinius 35, 112 také enkaustické obrazy P-tovy. — Za předmět obrazu svých volil P. úchvatné scény řecké báje bohatýrské, především attické, a pak slavné události historické z minulosti řecké. Vždy a všude P. kladl největší váhu na moment éthický: ne hrubé násilí nebo vášeň, nýbrž mravní ušlechtilost, nadšená, činorodá láska k vlasti a pravá statečnost docházely štětcem jeho nejskvělejší oslavy. Odtud Aristoteles (Poetika hlava 6) nazývá jej éthografos. Obrazy jeho vynikaly dále mistrovskou komposicí, prostou vší raffinovaností, a tím jednoduchostí a prostotou svou úchvatnější. Seskupení osob bylo neobyčejně účinné přesnou svou responsí, upomínající na architektoniku sborových písní řecké tragédie, charakteristika osob byla mistrovská, výraz obličeje živý, oduševněný, pohyby a posunky prosté a přirozené. P. vyprostil malířství z pout dosavadního tuhého formalismu, kresba jeho vynikala pevností a jistotou, ale při tom při všem nebylo u něho jako u Feidia, s nímž lze jej nejblíže srovnati, nic vypočteného na laciný dojem; také koloristických effektů P. ještě neznal. Konečně vytknouti jest u P-ta neobyčejně šťastné a obratné použití místa k obrazům jeho určeného, tedy to, čemu se obdivujeme v Raffaelových stanzích. Mohutný vliv P-tův lze stopovati na vásách řeckých z polovice a z druhé části V. stol. př. Kr. (viz zejména Robert, Monumenti antichi della r. Accad. dei Lincei, IX [1899], str. 1-30, 244 sl.; Savignoni, Athen. Mittheilungen, 1898, str. 404—408) a také v plastice (srv. reliefy gjölbašské). Brunn, Gesch. d. griech. Künstler, II, str. 14—46; Girard, La peinture grecque, str. 152 sl.; Baumeister, Denkm. d. klass. Altertums, str. 855 sl.; Robert, Die Nekyia des P., Die Iliupersis des P., Die Marathonschlacht in der Poikile u. Weiteres über P. (16., 17. a 18. Winckelmannský programm, Halle, 1892—95); Noack, Iliupersis. De Euripidis et Polygnoti quae ad Troiae excidium spectant fabulis (Dissert. giessenská, 1891); Weizsäcker, Polygnots Gemälde in d. Lesche der Knidier in Delphi (Stutgart, 1894); Th. Schreiber, Die Wandbilder des P. in der Halle der Knidier zu Delphi. I. (Abhand. d. sächs. G. d. Wiss., 1897); týž, Die Nekyia des P. in Delphi (Festschrift für Overbeck); „Rheinisches Museum“, 1890 (Dümmler); Jahrbuch des Instituts, 1893 (R. Schöne); Athen. Mittheilungen, 1894 (J. Six); R. Delbrück, Linienperspektive in d. griech. Kunst (Bonn, 1899); „Woch. für klass. Philologie“, 1898, str. 635  sl. (Pomtow); Furtwängler, Meisterwerke d. griech. Plastik, str. 64, 65; J. Lange. Darstellung d. Menschen in d. älteren griech. Kunst, str. 89—92, 105, 130, 133, 171; Festschrift f. Benndorf, 178 sl.; Strena Helbigiana, 121; Sitzungsber. d. Berl. Akademie, 1900, str. 847 (Wilamowitz); Acad. des inscriptions, 2. srpna 1901 (Pottier); S. J. Warren, Verzameling van wetenschappelijke bijdragen J. C. Boot aangeboden; „Archäol. Anzeiger“, 1901, str. 215 (Sauer a Schreiber). Vý.