Ottův slovník naučný/Periklés

Ottův slovník naučný
Periklas	Periklés	Periklin

Údaje o textu
Titulek:	Periklés
Autor:	Justin Václav Prášek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 480–482. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Periklés

Periklés (Περικλῆς), syn Xanthippa a Alkmaionovny Agaristy, sestry Kleisthenovy, nejslavnější státník athénský (* ok. 500 př. Kr. ). Byl muž ušlechtilého vzrostu, ale hlavy nepoměrně veliké i podlouhlé, nadaný uchvacujícím darem řečnickým a vzdělán na svou dobu neobyčejně. Učitelem jeho byl rozvážný Damón, Damónidův syn, který mysl jeho získal pro umění hudební a vzdělal jej i politicky i filosoficky. V mládí P. stýkal se hojně i se sofistou Pythokleidem z ostrova Kea. Největší však působení v duševní směr P-leův měl Klazomeňan Anaxagoras (v. t.). Chování P-leovo projevovalo vždy muže původu vznešeného; vystupovalť odměřeně, důstojně a klidně, vzezření jeho vážné nikdy prý nezměnil smích, jako řídící státník vycházel z domu jen za úkony úředními. S lidem nestýkal se nikdy blízce ani důvěrně, vzdaloval se hlučných kvasův a i v život veřejný zřídka sám osobně zasahoval, ponechávaje podřízené věci přátelům. Řečnil-li, užíval slov promyšlených a pečlivě zvolených, ale dovedl slovům těmto dodati přesvědčujícího důrazu. Byl dle tehdejších názorů boháč a po celou neobyčejně dlouhou dobu státnické své působnosti zachoval si pověst muže na výsost nezištného. Již jako mladý muž vyznamenal se udatností ve vojště, do života politického vstoupil po smrti Aristeidově (v. t.) a to jako odpůrce Kimónův. Dle Aristotelovy Athénské pol. P. přičinil se i o pád Themistokleův. Poprvé vystoupil r. 463 př. Kr., svaluje na Kimóna zmar výpravy proti Thasu. Kimón byl velitelství zbaven a obžalován, při čemž P. byl zvoleným žalobcem. Před soudem vedl si však P. šetrně k osobě Kimónově, přestávaje na věcných výtkách. Kimón byl obžaloby sproštěn, ale po krátké době pro smýšlení Spartě příznivé ostrakismem vyobcován. Hlavním původcem opět byl P. Pád Kimónův zjednal P-leovi přednost, v níž vytrval až do r. 430, celkem 32 let. Za všechna ta léta P. řídil neomezeně stát, dada se obyčejně voliti mezi stratégy. Jeho postavení jest v dějinách zjevem tak řídkým, že lze s ním srovnávati toliko Lorenza Medici (v. t.). Nazýván byl »prvým mužem« anebo »náčelníkem lidu« (προστάτης τοῦ δήμου), ale moc jeho byla podobna panovnické, tak že způsob jeho vlády srovnávali s tyrannidou, neboť mohl bez kontroly činiti i výdaje z pokladny státní.

Dle státnického směru P-leova Athény měly státi se politickým i osvětným středem všeho Řecka, a to Athény, spravované svrchovaným lidem. Způsobiv, že někteří z areiopagitů byli odsouzeni pro úplatnost, navrhl P. denní plat za sedění na soudě, opatření sice vrstevníky křivě vykládané, ale oprávněné, ježto stala se právě héliaia odvolacím soudem pro všechny spojence a soudní plat placen toliko z pokut soudních. P. chtěl návrhem svým umožniti všem občanům bez rozdílu majetku účastenství ve státní správě, čímž uplatněna býti měla osobní způsobilost, spojená se živým zájmem pro věci obecné, bez přihlížení k výhodě urozenství. P-leovi připisováno se strany aristokratické (Theopompos), že zavedl i podílení občanů vstupným divadelním, ale zpráva ta jest podezřelá, ježto praví, že P. uplatil návrhem svým lid, aby mu byl nápomocen při svržení areiopagu. Naproti tomu jest velice pravděpodobno, že P. jest původcem platů za sedění v radě (βουλευτικόν). Odtud veškery služby státu konané byly placeny, tak že dle Aristotela polovice občanů měla výživu z pokladnice státní.

Návrhy těmi P. zajistil si lid k dalekosáhlým změnám ve státní správě. R. 462 až 461 př. Kr. ve spolku s Efialtem (v. t.) P. způsobil, že radě areiopagitův odňaty dozor na státní správu, provádění zákonův a mravnost veřejnou, jakož i veškero soudnictví politické. Pravomoc tato odevzdána ekklésii, bule anebo héliaii, ve kterýchžto sborech rozhodoval lid. Každý občan měl odtud právo podávati bule žaloby proti úředníkům, že nekonají povinnosti, anebo proti osobám blaho státu ohrožujícím (εἰσαγγελία). Zárukami, že nebude zneužíváno pravomoci lidu svěřené, měly býti zkouška kandidátů k úřadům před volbou (δοκιμασία), přísná odpovědnost všech úřadův ihned po vypršení doby úřední (εὔθυνα) a žaloba z protizákonnosti (γραφὴ παρανόμων), o nichž teď rozhodovati náleželo héliaii. Právo podávati návrhy zákonů svěřeno nomothetům, ekklésií voleným. R. 457 př. Kr. připuštěni do archontstvi a tudíž i do areiopagu se zúženou pravomocí i zeugíté, kdežto thétům povolen přístup do všech jiných úřadů losem ustanovovaných, spolu pak zavedeno losování i při volbě archontův.

Nevole aristokratů projevila se téhož ještě roku, když Efialtés byl úkladně zavražděn. P. odtud sám jediný byl v čele státu po více než tři desítiletí a jal se ideje své prováděti také v politice vnější. Spartě vypověděn dosavadní spolek, ale za to ujednán spolek s Argem, Messéňanům z vlasti vypuzeným vykázán za sídlo Naupaktos, nedávno Lokrům odňatý, čímž Athénám zjednáno panství nad zálivem Korinthským, Megara nespokojená se spartskou hégemonií přijata do athénského spolku a tím zajištěna Athénám vláda nad Isthmem, s náčelníkem egyptských povstalcův Inarem učiněn spolek proti Persii, jímž měl býti athénskému obchodu otevřen bohatý Egypt. Veliké loďstvo vypraveno do Egypta, zatím však ze záští Megar s Korinthem vznikla Athénám r. 458 válka s Peloponnésany a s Aiginou. Téhož ještě roku pokořena na moři mocná Aigina, načež P. přikročil ke stavbě hradeb, spojujících Peiraieus s městem, kterýmiž athénské panství na moři mělo býti pojištěno na vždy. Tím donucena k boji i Sparta a vypravila r. 457 vojsko své do středního Řecka, předstírajíc pomoc soukmenným Dóriům proti Fókům. Vracejíce se z Dóridy, Sparťané obnovili hégemonii thébskou v Boiótii a porazili Athéňany u Tanagry. Po návrhu P-leovu povolán teď Kimón z vyhnanství a jeho prostřednictvím ujednáno se Spartou příměří, za něhož Myronidés (v. t.) zvítězil nad Thébany u Oinofyty. Boiótie, Fókis a Opuntská Lokris musily uznati athénskou svrchovanost a upraviti vládu svou démokraticky. Zároveň dokončena stavba dlouhých zdí mezi městem a Peiraieem, čímž Athény dospěly na vrchol moci své. Válka se Spartou a s Peršany v Egyptě trvala dále, ano r. 454 loďstvo athénské v Deltě bylo úplně zničeno.

Událostí těchto užil P. vhod, maje v úmyslu dosavadní námořský spolek přetvořiti v říši Athénskou. Předstírané nebezpečenství od Peršanů bylo příčinou, že po návrhu P-leově přenesena r. 454 pokladna spolková z Déla do Athén. R. 453 P. sám vypravil se s vojskem do severního Peloponnésa a osadil achajská města, ale útok na Akarnanii nezdařil se. Výpravou touto zajištěna athénská převaha nad Korinthským zálivem. Zároveň rozmnoženo loďstvo a z řad občanstva zvláštním zákonem P-leem navrženým vyloučeni všichni občané zrození z matek cizích, načež r. 449 Kimón ujednal pětileté příměří se Spartou. Potom Kimón vyplul proti Peršanům na Kypros, zemřel sice při obléhání Kitia, ale loďstvo jeho slavným vítězstvím u Salamíny ukončilo války řecko-perské a umožnilo úmluvu Kalliovu s Peršany, která zakazovala Peršanům plavbu mezi Faselí a Kyanskými skalami.

Veliké tyto úspěchy podnítily i veliký rozvoj hospodářský a kulturní, k němuž péčí P-leovou přistoupila obdivuhodná činnost v oboru umění. Především spadají do této doby velikolepé stavby Periklejské: opevnění Akropole, Parthenón, Propylaia, Brauronion, stavby na agoře, Odeion. Nejpřednější umělci, Polygnotos, Feidias, Kalamis, Paionios, Alkamenés, Kallikratés, Iktínos, Mnésiklés, ozdobili díla tato nesmrtelnými výtvory uměleckými. Aischylos a Sofoklés uvedli tehdy na vrchol tragédii. Obchod veden z Peiraiea po všech končinách moře Středozemského.

Ale vnější lesk tento sotva zakrýval zjevné počátky úpadku. Zvyšování příspěvkův a přenesení pokladny spolkové do Athén, kteréž se teď z peněz spolkových okrašlovaly a opevňovaly, vyvolalo nevůli mezi dosavadními spolčenci. Ale jednotlivých pokusův odboje užil P. k zakládání athénských kléruchií (v. t.) na území pokořených spolčenců, čímž obliba jeho v lidu stále vzrůstala. R. 447 P. sám osadil a opevnil Thrácký Chersonnés, který odtud jmín za čásť Attiky. Zatím však povstali oligarchové v severozápadní Boiótii a ve spolku se Spartou zvítězili r. 447 nad Athéňany u Koróneie, načež r. 446 odpadly Euboia a Megara. P. vrátiv se z Chersonnésa, dovedl sice pokořiti odboj eubojský, ale shledával nutným, aby snížen byl příspěvek spojencův a ujednán se Spartou mír. R. 445 smluven tudíž mír 30letý, jímž Athény vzdaly se všech držav na Peloponnése i hégemonie ve středním Řecku. Nevalně příznivé podmínky tohoto míru povzbudily aristokratickou stranu, jejimž vůdcem a mluvčím byl Thukýdidés, k útokům na P-lea, tento však podnikáním nákladných staveb z peněz spolkových, jimiž lidu zjednáván zisk, a populárními návrhy dovedl si lid udržeti v přízni. Tehdy zejména P. učinil návrh, aby všechny řecké státy sestoupily se ve spolek, který by podjal se opravy chrámů Peršany zpustošených. Spolek tento měl býti ujednán na sjezdě všech řeckých států v Athénách, tyto pak měly býti státem vůdčím. Sjezd sice se nesešel, ale myšlenka Athéňanům velice se zamlouvala a přispěla nemálem k utužení P-leova postavení. Protivníci tvrdili již, že jsou Athény démokratickou monarchií podobnou panství Peisistratovců, a opevňování Peiraiea (v. t.) spojováno s panovačnými choutkami P-leovými. Ve skutečnosti obyvatelstvo peirajské stalo se odtud hlavní podporou P-leovou i démokratie. Thukydidés naproti tomu spojil se s nespokojenými spolčenci a obviňoval P-lea, že z peněz spolčencův ozdobují se Athény jako »ješitná žena«, ale ostrakismos z r. 442 př. Kr. rozhodl proti němu.

Odtud po 12 let vládl P. bez omezení, dada se každoročně voliti za stratéga. Postavení jeho bylo tak pevné, že mohl vydávati státní peníze bez svolení lidu a bez účtování. Vedle toho dával se voliti za epistata veřejných staveb, ve kteréž hodnosti měl největší příležitost k přímému styku s lidem. Osobní vážnost, politický věhlas, prokázaná nezištnost a úchvatný dar řečnický učinily z P-lea pána sněmu. Dům P-leův, v němž asi od r. 453 př. Kr. vévodila duchaplná Aspasia, druhá choť jeho, byl středem nejvybranějšího společenského kruhu v tehdejším světě, ale Athéňané manželství to platným neuznávali, protivníci pak neustále kuli z něho zbraně proti nenáviděnému vůdci démokratie. Aspasia byla tudíž obžalována z činů nepočestných, ale soud vyslechnuv dojemnou obranu P-leovu, propustil ji z obžaloby. P. hleděl udržeti si přízeň lidu sympathickými návrhy, zejména návrhem na založení panhellénské, ale Athéňany spravované osady Thurií (v. t.), ale již se vztahovaly bouřlivé mraky nad hlavou jeho. Thurijští za krátkou dobu vypudili Athéňany, nejmocnější spolčenec Samos (v. t.) vzbouřil se a musil býti zbraní pokořen, řevnivost pak s Korinthskými dala podnět ke vzpouře Potidajské a k peloponnéské válce (v. t.). P. poznával, že Athénám hrozí rozhodný boj, proto neúnavně pečoval o vyzbrojení loďstva i mužstva, o zásoby a peníze k válce. Když boj opověděn, P. radil Athéňanům, aby se uchýlili za dlouhé zdi, zůstavili otevřený kraj Peloponnésanům a plenili loďstvem břehy jejich. Zatím však vznikl hrozný mor, jehož účinky spolu s bědami válečnými podvrátily moc P-leovu. Protivníci znovu vystoupili, ukazovali, že Sparťané ušetřují jediné P-leových statkův, načež P. statky své státu daroval, a konečně odvážili se pohnati velikého státníka před soud, obviňujíce jej, že ponechal si státní peníze. Tentokráte P. odsouzen k pokutě. Za krátko sice nabylo vrchu přesvědčení, že se mu stala křivda, ale následky již odčiněny nebyly. P. již politického života se neúčastnil a zemřel r. 429 před Kr. na mze. Synové z prvého manželství jej smrtí předešli, jeho a Aspasiin syn P. byl zvolen stratégem, ale spolu se šesti soudruhy odsouzen k smrti po vítězství u Arginús r. 406 př. Kr. Dějinný význam P-leův byl uznáván již ve starověku. Novějšímu zkoumání jest P. ideálem státníka, ve všech stránkách povahy své harmonického, hledícího stále za týmž vznešeným cílem, moudře oceňujícího síly své a prostředky na snadě jsoucí. Nebyl panovníkem ani tyrannem, ale váha jeho byla větší. Ideálu svého, učiniti z Athén politický i kulturní střed všech Hellénů, sice se nedočinil, ale cesty, jimiž bral se k vytčenému cíli, jsou obdivuhodny a ještě dnes nepřekonány jsou plody duševního snažení, jeho popudem vypěstěné. Nejznamenitější muži starověku obírali se jeho osobností. Thukydidés jej ocenil nejlépe, Stésimbrotos psal dějiny jeho doby, C. Nepos a Plutarch psali jeho životopisy a památký athénské Akropole i v ssutinách svých jsou nejdůstojnějším jeho pomníkem. – Srv. Filleul, Histoire du siécle de Périclès (Pař., 1873); W. Watkins Lloyd, The age of Pericles I. II. (Lond., 1875); Schmidt, Das perikleische Zeitalter I. II. (Jena, 1877–79); V. Buzeskul, Períkl (Charkov, 1889); Abbott, Pericles and the golden age of Athens (Lond., 1891). O portraitech P-leových viz Krésilas. Pšk.