Ottův slovník naučný/Medici

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Medici
Autor: neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. S. 3–5. Dostupné online.
Licence: PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Medicejové

Medici [mediči], jméno slavné rodiny florencké, která povznesla se k panství nad celou Toskánou. M. přistěhovali se do Florencie z Mugella, krajinky to ležící severně od Florencie, kde byl původní jejich domov, a dopomohli si obchodem, jmenovité peněžním, k velikému bohatství, jež stavělo je již v XIII. stol. mezi přední rodiny městské. Ve znaku měli 6 červených kuliček (palle), odkudž jejich přívrženci sluli palleschi.

První jmenovitě známé osoby z rodiny M. jsou Giovanni M., který se připomíná r. 1251, pak Ardingo M., který se jmenuje r. 1291 mezi přednosty cechovými. Na poč. XV. st. vyniká Giovanni di Bicci de’ M. (* 1360 — † 1429) již jako hlava strany lidové. Peněžním obchodem získal si ohromné jmění, jež dopomáhalo mu k znamenitému vlivu v městě. Provedl též novou úpravu berního katastru. Po jeho smrti vstoupil na jeho místo starší z jeho dvou synů, Cosimo de’ M. (* 1389 — † 1. srp. 1464; mladší slul Lorenzo), jakožto náčelník strany lidu. Byl sice r. 1433, když k veslu se dostal Rinaldo, hlava rodiny Albizzi Medicejským nepřátelské, z města vypověděn, ale již r. 1434 pomocí přátel povolán zpět a byl pak svým bohatstvím, jehož moudře užíval k podpoře lidu, blaha obecného a povznesení věd a umění, ve skutečnosti přední osobou v obci, jakýmsi diktátorem, ačkoli nezastával žádného úřadu a ačkoli také ústava republikánská v ničem nebyla porušena. Cosimo byl velikým podporovatelem snah humanistických, prováděl nádherné stavby, shromáždil kolem sebe nejznamenitější humanisty a založil r. 1444 slavnou Medicejskou knihovnu (po jeho vnukovi, který ji znamenitě rozmnožil, zove se Bibliotheca Laurentiana). — Srv. Fabroni, Cosmi Medicei vita (Pisa, 1780); Armengaud, Cosme de M. et sa correspondance inédite („Compte rendu de l’Académie des sciences moral. et polit.“, 1876).

Dědicem Cosimovým byl churavý jeho syn Piero (* 1416 — † 3. pros. 1469), který však nerovnal se mu duchem, ač ušlechtilostí srdce nad něj předčil. Několik předních rodin florenckých (Acciajuoli, Neroni, Spderini, Pitti) pokusilo se svrhnouti jej s jeho postavení ve svůj prospěch, ale Piero se přízní lidu udržel. Po jeho brzké smrti vstoupili na jeho místo oba jeho mladí synové: Lorenzo (* 1. ledna 1449 — † 8. dub. 1492) a Giuliano I. († 1478).

Lorenzo M. navštívil r. 1466 různé dvory italské. Proti oběma bratrům utvořilo se r. 1478 spiknutí, jehož účastnili se přední rodové florenčtí a s nímž srozuměn byl také papež Sixtus IV. Bratří měli býti zavražděni a panství rodu M. učiněn konec. Ale spiknutí se nezdařilo, zavražděn pouze Giuliano (26. dub. 1478 v chrámě), a rozzuřený nad tím lid krutě se pomstil všem protivníkům rodu M. Následek toho byl ovšem zvýšení moci Lorenzovy, tak že ke konci jeho života republikánská ústava byla vlastně jen formou. Papež dal sice Florencii do klatby a počal ve spojení s Neapolskem válku, ale Lorenzo získal r. 1480 cestou do Neapole krále Ferdinanda pro sebe. Po smrti Sixta IV. smířil se také s Římem. Lorenzo M. byl muž všestranně nadaný, chytrý a obratný politik, rázný, ale chování příjemného a mravů uhlazených. Jako kníže humanisticky vzdělaný a podporovatel snah humanistických jest Lorenzo z nejskvělejších zjevů doby renaissanční. On učinil Florencii tím, čím byly Athény v době Perikleově. Na jeho dvoře žili přední básníci, umělci a učenci té doby (Michelangelo, Pico z Mirandoly, Chalkokondylas, Poliziano, Landino, Granacci a j.), všem snahám osvětovým dostávalo se od něho hojné podpory, od něho založeno mnoho vynikajících budov a sbírek. Lorenzo de’ M. má také znamenitý význam v italské literatuře. Básnická činnost jeho je bohatá, rozmanitá a významná. V milostných sonetech a kanzonách, věnovaných Lucrecii Donati, vyznívá idealistické umění trecenta; Dante, Cavalcanti, Cino a Petrarca tu znovu oživují. Selve d’amore směšují city lásky s dojmy přírodními a vynikají jemně stavěnou oktávou. Idyllické básně Corinto (v tercině) a Nencia da Barberino (v oktávě) jsou velmi zajímavy, zvláště druhá, v níž jsou zpracovány lidové živly selské; Caccia col falcone je dramatické a popisné vypravování; Beoni satirická báseň parodující stil Dantův; Amori di Marte e Venere a San Giovanni e Paolo básně dramatické. Jako dialog mezi básníkem a pastýřem je pojata báseň Altercazione, spor o výhodách města a venkova. Kromě toho básnil Lorenzo ještě ballady, písně karnevalové a laudy. Význam Lorenzův je hlavně v tom, že ideály trecenta spojil s renaissančním platonismem a dovedl také lidovým živlům zjednati přístup do poesie italské. Lorenzovi schází sice vlastní veliký stil básnický a umělecký, ale jako zjev dobový má plný svůj význam, právě jako ušlechtilý spisovatel. Stará vydání děl Lorenzových jsou vzácná: Poesie volgari vyšly s autorovým kommentářem v Benátkach (1554); Stanze bellissime v Pesaru (1513); Rime sacre (Florencie, 1680); novější celková jsou P. A. Serassiho v Bergamu v l. 1760—1763 a florencké Moliniho (1825). Dokonalý výběr z poesií Lorenzových pořídil G. Carducci ve Florencii r. 1859 (Poesie di Lor. di M.), k němuž napsal znamenitou studii úvodní. Srv. Buser, Lorenzo de’ M. als ital. Staatsmann (Lips., 1879); A. Fabroni, Vita Laurenti M. (Pisa, 1784); W. Roscoe, Life of L. of M. (Liverpool, 1796; ital. překlad v Pise, 1799); A. v. Reumont, Lorenzo v. M. (Lips., 1883, 2. vyd.); Z. Vitale, Lorenzo de’ M. poeta (Alessandria, 1892).

Lorenzo měl 3 syny: Piera II., Giovanniho a Giuliana II. Giovanni věnoval se stavu duchovnímu a zvolen r. 1513 jako Lev X. (v. t.) papežem. Na místo otcovo vstoupil Piero II. (* 1471 — † 28. pros. 1503), ale pro svoji zpupnost a pánovitost nebyl oblíben. Když pak za vpádu Karla VIII. do Italie (1494) k němu se přidal, byl i s bratry od rozhořčeného lidu vypuzen a marně se pokoušel zpět nabýti ztraceného postavení. Odešel pak k francouzskému vojsku do Neapolska a tam se utopil v Gariglianu. Jeho bratr Giuliano II. (* 1478 — † 1516) nabyl r. 1512 pomocí Španělů ztraceného panství, ale jsa povahy slabé nucen byl r. 1513 odstoupiti. R. 1515 pojal za manželku Filibertu Savojskou, příbuznou krále franc. Františka I., a ten udělil mu titul vévody z Nemoursu. Jeho nástupcem ve Florencii byl syn Pierův Lorenzo II. (* 1492 — † 1519). Papež Lev X. udělil mu titul vévody Urbinského. Jeho dcera Kateřina provdala se později za krále franc. Jindřicha II.; jest to proslulá Kateřina Medicejská (v. t. 11). — Lorenzo II. byl vedle papeže Lva X. poslední zákonitý potomek této větve rodu M. Po jeho smrti nastoupil s pomocí Lva X. v panství nad Toskánou Giulio M., nemanželský syn Giuliana I., kardinál-arcibiskup florencký. R. 1523 zvolen byl papežem pode jménem Klement VII. (v. t.). Jeho nástupcem ve Florencii byl Alessandro M. (* 1510, † 5. led. 1537), levoboček Lorenza II., spolu s Ippolitem, nemanž. synem Giuliana II. (* 1511 — † 1535). Oba byli r. 1527 vypuzeni. Ippolito jmenován pak od Klementa VII. kardinálem. Alessandro však uveden s pomocí Karla V., jehož nemanž. dceru Markétu pojal za manželku, zpět do Florencie (1530). Až dosud Toskána byla aspoň dle jména republikou; Alessandro dal se r. 1530 prohlásiti vévodou a zavedl pevnou dynastickou vládu. Ippolito otráven jeho návodem r. 1535, ale již po dvou letech zavražděn sám Alessandro, nenáviděný pro svoji krutost a nepravosti, od Lorenzina de’ M. z mladší větve toho rodu.

Větev tato pocházela od Lorenza M.(† 1440), syna Giovanniho di Bicci. Syn Lorenzův Pier Francesco († 1497) měl dva syny: Lorenza a Giovanniho. Vnuk prvního z nich jest zmíněný Lorenzino, vrah Alessandrův (* 1514, † 1548), který r. 1548 sám byl zavražděn v Benátkách návodem svého příbuzného Cosima I. (Srv. Ferrari, Lorenzino de’ M. e la vita cortigiana del cinquecento; Milán, 1891.) Syn druhého bratra jest Giovanni M., proslulý náčelník „černé roty“ (banda nera), který byl z nejpověstnějších condottierů XVI. stol. († 1526). Jeho syn Cosimo I. Veliký (* 1519 — † 21. dub. 1574) byl po smrti Alessandrově (1537) od senátu prohlášen vévodou a potvrzen od Karla V. i stal se tak zakladatelem nové knížecí větve rodu M. Uhájiv se šťastně proti pokusu některých vypuzených rodů (hlavně Strozzi) o jeho svržení, vládl úplně neobmezeně. Jeho vláda byla skvělá. M. rozšířil zemi svoji výbojem Sieny (1555) a staral se pilně o vnitřní blahobyt. Zakládal pevnosti, stavěl silnice, přístavy a průplavy a zejména věnoval (jako kdysi Cosimo starší a Lorenzo I.) péči svou vědě a umění. Sám měl značné vzdělání a pokusil se také jako spisovatel dílem: Viaggio per l’alta Italia, descritto da Fil. Pizzichi (vydal Moreni ve Florencii r. 1828). Obnovil universitu v Pise, založil akademii ve Florencii, shromažďoval starožitnosti, zakládal archivy a obklopil se nejznamenitějšími muži svého věku. R. 1562 založil řád sv. Štěpána. Papež Pius V. udělil mu r. 1569 titul velkovévody, avšak proti tomu vyslovili se i císař Maximilián II. i Filip II. Španělský. — Srv. Cantini, Vita di Cosimo M., granduca di Toscana (Florencie, 1805). Z jeho synů nastoupili po něm František I. († 1587, v. t. 16) a Ferdinand I. († 1609, v. t. 36). Levoboček Cosimův a Eleonory de Albizzi Giovanni M. (* 1566 — † 1621) byl ministrem Ferdinanda I. a Cosima II. Jiný levoboček jeho, don Pedro de’ M. († 1604), žil ve službách španělských a domáhal se, ač marně, proti Ferdinandovi I. účasti ve vládě. Nástupcem Ferdinanda I. byl jeho syn Cosimo II. (* 12. květ. 1590 — † 28. ún. 1609), který povznesl svoji zemi k znamenitému rozkvětu. Po něm nastoupil jeho syn Ferdinand II. (v. t. 37), po němž následoval r. 1670 jeho starší syn Cosimo III. (* 1642 — † 31. říj. 1723). Byl to muž hrdý a milovný nádhery, ale při tom neschopný a bigotní; země za jeho vlády velice poklesla. Jeho syn Giovanni Gaston (* 24. kv. 1671 — † 9. čcc 1737) jest poslední velkovévoda z rodu M. Zhýralostí v mladších letech byl tělesně i duševně slabý. Jím jeho rod vymřel a Toskána připadla dle ustanovení míru vídeňského r. 1735 Františku Štěpánovi Lotrinskému.

Hlavní linii přetrvala poboční linie M.-Ottajano, oddělivší se prý již v XIII. stol. od hlavní. Jméno má po knížectví Ottajanu v Kampanii (Caserta), jež získala r. 1567. Z ní pochází don Luigi M., vévoda de Sarto (* 1760 — † 25. led. 1830), obyčejně zvaný cavaliere de’ M., který od r. 1805 (s přestávkami) byl ministrem v Neapolsku. — Srv. Litta, Famiglie celebri italiane (2 sv.); Bianchini, Dei granduchi della casa de’ M. (Ben., 1741); Reumont, Gesch. Toscanas seit dem Ende des florentinischen Freistaates (1. sv.: Die Mediceer 1530—1737; Gotha, 1876); Buser, Die Beziehungen der Mediceer zu Frankreich während der Jahre 1434—1494 (Lips., 1879); Perrens, Histoire de Florence depuis la domination des Médicis jusqu’ à la chute de la république (Paříž, 1888—90, 3 sv.).