Ottův slovník naučný/Příčetnost

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Příčetnost
Autor: Karel Kuffner, neznámý
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. s. 675–676. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Příčetnost

Příčetnost (franc. imputabilité, něm. Zurechnungsfähigkeit, rus. вмъняемость). Jednotlivec je pouhým článkem v řetěze společnosti, všechen jeho blahobyt je téměř úplně na ní závislý. Společnost, uznávajíc své zájmy za důležitější než prospěchy jednotlivcovy, cítí se oprávněnou brániti jich i proti svému vlastnímu škůdnému členu. Vytkla zákony, kterými se při obraně řídí. Předpokládá, že, když člen dosáhl jistého stáří (u nás 14 let), nabyl během těchto let dostatečných zkušeností, aby rozeznával dobré od zlého a podle tohoto poznání také dovedl se zachovati, totiž aby dovedl v sobě utlumiti choutky podniků špatných. Dopustí-li se skutku zlého, přičítá mu jej za vinu, volá k zodpovědnosti a tresce. Připouští toliko, že výjimečně může některý člen postrádat podmínek p-i, na př. následkem úplné ztráty rozumu, a takého jednotlivce, u něhož se zjistí ztráta či nedostatek podmínek, pokládá zákonodárství za nepříčetného. Proti tomuto předpokládání existence mravní p-i staví se do opposice theoretické vědy. Dříve filosofové, nyní také přírodozpytci a sociologové namítají, že lidská vůle i u člověka dospělého není tak svobodná, jakou se zdá, nýbrž že určována jest od vlivů (vrozené vlohy, výchova, okolí), z nichž individuum vymaniti se nemohlo. Podle těchto názorů nelze uznávati vinu a není tudíž na místě trest; podle toho společnosti by příslušelo jen právo zamezovati jednání osob nebezpečných. Nikoli, jako doposud, soustavou trestnou, nýbrž prostě sebeochrannou. Odpadl by posavadní zákonitý výměr trestů na určité přestupky a jednalo by se s osobami škodnými tak, že by vpraveny byly podle své povahy do přiměřených bezpečnostních ústavů (polepšovna, léčebna), kdež by nuceně dlely jen na dobu nebezpečí, tedy nápravní třeba jen krátce, nenápravní třeba na celý život. Takovýmto theoretickým požadavkům skýtá ovšem naše doba překážky dosud nepřekonatelné. Společnost spočívá na základech mravnosti a bylo by nutno všecky názory a všecka zřízení převésti na jiné těžiště. – Otázku p-i v daném případě rozhoduje podle našeho zákonodárství soudce. Teprve povstanou-li mu pochybnosti, že snad nějakým chorobným vlivem p. byla zrušena, volá si podle zákona lékaře na poradu. Zkušenost zjišťuje v trestnicích nepoměrně i značná procenta šílenosti, o kterých dodatečně lze dokázati, že počátky její sahají před dobu odsouzení. Aby se takovýmto trestům nepříčetných předešlo, má otázka p-i v konkrétním případě řešena býti pravidelnou informací předběžnou. Zákonodárství kloní se k zásadě, aby vyproštěn byl z p-i a trestnosti jednotlivec, kterého ke zlému činu svedla choroba duševní. Avšak zásadě té na překážku jest určení zákona, podle níž má platiti za nepříčetného jen taký choromyslný, u něhož lékaři zjistili úplnou ztrátu rozumu nebo zakalenost vědomí. Jsou však četní choromyslní, ve kterých schopnost chápací jest zachována, ale vůle vězí pod nepřekonatelným nátlakem chorobných pudů. Kdyby soudce zde přihlížel jen k písmeni zákona a nikoli k jeho duchu a vyřkl odsouzení, byl by to zajisté přehmat proti humanitě. Kfr.

Pv právu rozumíme duševní stav jisté osoby, který ji činí způsobilou, aby za skutky své mohla brána býti v právní odpovědnost. P. předpokládá jednak moment intellektuální, že totiž pachatel jistého činu byl si vědom a mohl poznati, že čin ten jest bezprávný, jednak moment svobody vůle (freie Willensbestimmung), že totiž pachatel ke skutku z vlastní vůle se odhodlal. Od p-i sluší rozeznávati přičítatelnost (Zurechenbarkeit). Jestliže totiž skutek trestný vykonán byl sice od člověka příčetného, avšak za okolností, které spáchání omlouvají a trestnost vylučují, na př. v nutné obraně, není skutek takový přičítatelný. Nepříčetnost (Unzurechnungsfähigkeit) může záležeti v tom, že 1. duševní síly jednotlivcovy nedošly ještě úplného vyvinutí (viz Impubertas, str. 546), nebo 2. že jsou na čas potlačeny, nebo konečně 3. že činnost sil těch chorobou duševní (Geisteskrankheit, démence) jest porušena (viz Choromyslnost). Při dočasném potlačení sil duševních jest p. vyloučena pouze po jistý čas, a to po dobu, po kterou člověk jinak příčetný se nalézal v takovém pomatení smyslů (Sinnesverwirrung), že sobě činu svého nebyl vědom. Stav takový může býti způsoben spánkem, omámením, náměsíčností, prudkým pohnutím mysli (affektem), opojením (Berauschung, ivresse) neb opilostí (Trunkenheit). Co se týče opojení, sluší rozeznávati opojení úplné a neúplné. Při úplném opojení pak se rozeznává opojení nezaviněné (kde jest p. úplně vyloučena) a zaviněné (do kterého se někdo připravil úmyslně nebo z neopatrnosti). Opojení neúplné, ať zaviněné či nezaviněné, nevylučuje p.