Ottův slovník naučný/Impubertas

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Impubertas
Autor: Karel Kadlec
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvanáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 545–546. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Impubertas (lat., něm. Unmündigkeit), pohlavní nedospělost, jest v právu věk, ve kterém člověk, nejsa ještě ani tělesně ani duševně vyvinut, nemá způsobilosti k právním činům. Právní rozdíl mezi dospělými a nedospělými činili již staří národové. U Římanů stávalo se děvce dospělým již od nejstarších dob dokonáním 12. roku věku. U hocha nebyla doba dospělosti co do let původně přesně stanovena. Záviselo to na vůli příbuzných, kdy chtěli hocha obléci do mužské togy (toga virilis). jež byla znamením dospělosti, v dobách císařských pokládán byl hoch za dospělého dle jednoho náhledu od té chvíle, kdy byl způsobilým k plození, dle jiného náhledu od dokonám 14. roku. Dle práva Justinianského žádalo se ke zletilosti u hochů věku 14 let, u děvčat 12 let. Mladší osoby než tuto uvedené jsou nedospělé, impuberes. Dalším stupněm věku v právním směru velmi důležitým byla u Římanů zletilost, majorennita (lat. aetas legitima), u Němců zvaná Volljährigkeit. Zletilými (majores viginti quinque annis) stávaly se u Římanů osoby dokonáním 25. roku věku. Mladší nazývali se nezletilými (minores viginti quinque annis). Čítal-li vsak nezletilý aspoň 20 let a nezletilá aspoň 18 let, mohli od panovníka prohlášeni býti za zletilé prominutím let (venia aetatis), nenabývajíce arci bez výjimky stejného postavení s osobami zletilými. Mezi nedospělými rozeznávají se dále děti (infantes) až do 7. roku a pak impuberes infantia majores, nedospělci překročivší věk sedmi let. Jiné dělení nedospělých jest na impuberes pubertati proximi (kterým neschází mnoho do dospělosti) a imp. infantiae proximi (kterým není mnoho přes sedm let). Infantes jsou naprosto nezpůsobilí k právním činům; ani činy bezprávné se jim nepřičítají. Jenom obmezenou způsobilost k právním činům mají imp. infantia majores. Mohou totiž zcela samostatně podnikati pouze ta právní jednání, kterými práv svých se nevzdávají ani jich neohrožují, nýbrž pouze nabývají. Jiná právní jednání mohou podnikati zpravidla toliko za spolupůsobení otcova, resp. poručníkova (tutore auctore). Nezpůsobilí jsou k manželství, k slavnostnímu svědectví a nemohou také učiniti posledního pořízení. Za bezprávné činy jsou někdy zodpovědní pouze imp. pubertati proximi. Nabytím dospělosti stával se dospělý ve starých dobách úplně způsobilým k právním činům. Teprve v dobách pozdějších nabýval úplné způsobilosti pouze zletilý. Dospělý nezletilec musel zpravidla jednati za spolupůsobení poručníkova, obmezen jsa v jednáních právních potud, pokud nemohl míti vlastního jmění. Pouze některá právní jednání podnikati mohl samostatně. Podobné rozdělení věku a dle toho rozeznávání plné a neúplné způsobilosti k právním jednáním jest dle vzoru římského zavedeno i v právech moderních. Náš obecný zákonník občanský na př. rozeznává tyto stupně lidského věku: dětství až do dokonaného 7. roku, nedospělost (v užším smyslu) od 8. do dokonaného 14. roku, dospělost od 15. do 24. roku. Dokonáním 24. roku věku (v jiných státech, na př. v Německu, ve Francii a j., již dokonáním 21. roku) nastupuje zletilost. Opakem toho jest nezletilost, kterouž se rozumí dětství, nedospělost i dospělost. Pouze zletilé osoby jsou úplně způsobilé k právním činům. Děti nemají naprosto žádné způsobilosti k právním jednáním. Pro nedostatek vůle a tedy příčetnosti nejsou ani ze škody právy. Ovšem lze žádati náhrady na těch, kterým se může přičítati škoda pro opominutí povinného opatrování svěřených sobě dětí. Nemůže-li poškozený tímto způsobem obdržeti náhrady, může soudce uváživ okolnosti, zejména lze-li v konkrétním případě přece jen přičísti jakousi vinu, nebo jestliže poškozený chtěje ušetřiti škůdce opomenul se brániti, dále přihlížeje k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného, přisouditi poškozenému buď celou náhradu neb aspoň slušnou její čásť (§ 1310 obč. zák.). Nedospělý jest způsobilý jen k těm právním jednáním, z nichž kyne mu prospěch, nemůže tedy nedospělý bráti na sebe žádné závazky (leč že by arci zástupce jeho, po případě soud, s tím souhlasil) ani zpravidla činiti o svém jmění disposice, kterými by jmění jeho přecházelo na jiné osoby (jen tím jměním může volně vládnouti a stran něho se zavazovati, jehož nabyl vlastní pílí, ač-li není u rodičů ve výživě). Vedle toho jest povinen k náhradě škody, kterou vlastní vinou způsobil. Osoby dospělé mají kromě částečné způsobilosti k právním činům, náležející nedospělým, tuto další způsobilost: 1. mohou uzavírati sňatky s povolením otcovým nebo poručníkovým (v posledním případě ovšem za souhlasu poručenského úřadu, soudu); 2. mohou činiti poslední pořízení, a sice do 18 let jen ústně před soudem nebo před notářem a po 18. roce v jakékoli formě; 3. mohou volně vládnouti a zavazovati se stran věcí, které jim byly odevzdány k jejich potřebě za vlastní atd. Různými zákonnými předpisy žádá se určitého věku pro jistá právní jednání neb okolnosti. Podmínkou adopce na př. jest dosažení 50. roku věku, omluvným důvodem pro nepřijetí poručenství nebo opatrovnictví jest dosažení věku 60 let atd. Mnohé cizí zákony stanoví zejména určitý počet let pro schopnost ke sňatku manželskému. Tak německé právo na př. žádá, aby muži bylo aspoň 20 let a ženě aspoň 16 let; franc. právo vyžaduje u mužů nejméně 18 let a u žen nejméně 15 let, avšak nejen co se týče způsobilosti ke sňatku, nýbrž i dospělosti. Má totiž franc. právo to měřítko, že nedospělcem jest každá osoba, která nedosáhla věku stanoveného zákonem k možnosti uzavření sňatku. Dle práva rakouského stačí k manželství u hochů i děvčat nejméně 14 let. Dle všech uvedených zákonů jest však třeba, dokud děti jsou nezletilé (resp. v Německu u synů do 25 let, u dcer do 24 let), aby otec, pokud se týče poručník a soud, svolili ke sňatku. V círk. právu nazývá se věk, jehož je třeba k uzavření platného manželství, aetas legitima (v. t.), kterýž výraz má však vedle toho i jiný význam.

Jiná hranice věku stanovena bývá pro nižší stupně věku v právu trestním. Dle rak. trest. zákona počítá se věk dětský až do dokonaného roku desátého a nedospělost (v užším slova smyslu) od počínajícího roku jedenáctého do dokonání roku čtrnáctého, tak že dospělost dle práva tresthího spadá v jedno s dospělostí civilní. Nabytím dospělosti stává se delinkvent úplně příčetným. Pouze při vyměřování trestu počítá se věk mladistvý až do dokonaného roku dvacátého za všeobecnou okolnost polehčující a místo trestu smrti nebo doživotního žaláře má býti vyměřen trest těžkého žaláře od 10 do 20 let. Trestné činy spáchané ve věku dětském se vůbec nepřičítají a zůstavují se toliko kázni domácí, při nedospělosti sluší dle rak. zák. rozeznávati: a) zločin nepřičítá se nedospělým za zločin, nýbrž za zvláštní přestupek, t. zv. přestupek nedospělých; b) potrestání přečinu nebo přestupku spáchaného od nedospělých zůstavuje se domácí kázni, resp. opatření úřadu bezpečnosti. O tom, kdy mohou mladí delinkventi odevzdáni býti do donucovacích pracoven, viz Donucovací pracovny. Dle něm. trest. zák. nemůže býti trestně stíhán, kdo při spáchání trestného činu nedosáhl věku 12 let. Osoba taková dána býti může pouze do polepšovny. Nebylo-li delinkventovi při spáchání trestnéno činu 18 let, rozeznávají se dva případy: a) měl-li delinkvent náležité ponětí o trestnosti skutku, má sice býti trestán, avšak má se užíti mírnějšího trestu; b) v opačném případě má býti od trestu osvobozen. Srv. též Dítě, str. 626 a 627. -dlc.