Ottův slovník naučný/Choromyslnost

Ottův slovník naučný
Chórometrie	Choromyslnost	Choron

Údaje o textu
Titulek:	Choromyslnost
Autor:	Karel Kadlec
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvanáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 322–323. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Choromyslnost (lat. insania, franc. aliénations mentales, něm. Irresein) je souborný název pro úchylky od normálního stavu duševního vůbec. Správnější jest odlišovati přímo jednotlivé choroby duševní či psychosy. O pojmu a podstatě ch-i viz Duševní choroba.

Ch., t. j. duševní choroba v širším smyslu, jest v právu příčinou, že osoby chorobou takto stižené (ať běží o blbce, šílence nebo zuřivce a vůbec o jiné druhy choromyslných) nejsou pro nedostatek rozumu způsobilé podnikati právní činy, t. j. činy, které mají právní účinky. V právu se říká, že osobám těmto schází způsobilost k činům právním čili svéprávnost. Naproti tomu mají arci osoby choromyslné způsobilost k právům, t. j. způsobilost býti subjekty právních poměrů (subjekty práv a závazků). Pouze v stav manželský nemohou osoby choromyslné vcházeti. Neuznávajíc vůli osob choromyslných, připouští právo, aby za osoby takové jednali jejich zástupci: rodiče, poručníci, opatrovníci nebo právní zástupci. Ochuraví-li duševně osoba nezletilá, zastává úřad opatrovníka její otec, resp. poručník, a zemře-li jeden nebo druhý, jakož i běží-li o zletilého choromyslného, zřizuje se osobě choromyslné od soudu zvláštní opatrovník (kurátor). Dříve však musí osoba taková na základě dobrého zdání znalců prohlášena býti (dle rak. práva) od sborového soudu I. instance za choromyslnou. Tento soudní nález musí veřejně býti vyhlášen. Opatrovníka zřizuje však soud okresní. Edikt o tom, že choromyslný dán byl pod kuratelu, oznámiti se musí veřejnému notáři, v jehož okresu případ se stal. Byl-li někdo prohlášen za choromyslného, jest jednání jeho dle rak. práva i tehda neplatné, když by se dokázalo, že je podnikl ve světlém (rozumném) okamžiku. Pouze běží-li o poslední pořízení, připouští se důkaz, že zůstavitel byl, čine testament, úplně při smyslech (§ 567 obč. zákona). Podobná ustanovení obsažena jsou ve mnohých západoevropských zákonech. Jinak tomu bylo v římském právu. Dle řím. právníků jest choromyslný ve světlém okamžiku k právním činům úplně způsobilý. Způsobí-li choromyslný někomu škodu, kdo svou vinou zavdal k tomu příčinu, nemůže poškozený dle rak. práva žádati náhrady škody; ale jinak přísluší poškozenému náhrada od oněch osob, kterým přičísti lze poškození z toho důvodu, že zanedbali povinného dozoru nad osobou choromyslnou jim svěřenou. (§§ 1308 a 1309 obč. zák.) Choromyslné chrání zákon i v tom směru, že proti nim nemůže se počíti vydržení nebo promlčení, dokud jim není zřízen opatrovník. Počalo-li se již vydržení nebo promlčení, běží sice dále, nemůže se však dokončiti před uplynutím dvou let od té doby, kdy choromyslný nabyl opět rozumu, resp. za zdravého byl prohlášen. (§ 1494 obč. zák.)

V právu trestním nelze osobám choromyslným přičítati trestné činy za zločiny, poněvadž jim schází zlý úmysl. Učení toto bylo formulováno teprve na konci předešlého století v době francouzské revoluce. Pravidlo jest, že choromyslným nepřičítá se trestný čin ani částečně, v literatuře a v italském právu existuje též mínění, že aspoň částečná (zmenšená) příčetnost nastupuje u těch choromyslných, jejichž duševní choroba jest tak nepatrná, že jest vůbec sporno, mohou-li se za choromyslné považovati. (Ball, De la responsabilité partielle des aliénés, 1886; Tarde, La Philosophie pénale, 1890.) Většina psychiatrů i kriminalistů však mínění toho neuznává, tvrdíc, že nelze mluviti o stupních příčetnosti a zejména o t. zv. zmenšené příčetnosti. – Moderní státy věnují obsáhlou péči zákonodárství o choromyslných. Pro choromyslné zřizují se různé opatřovací a léčebné ústavy. Nejpodrobnější předpisy v tomto směru obsahuje zákonodárství anglické, V Anglii svěřena jest péče o choromyslné v nejvyšší instanci ústřednímu úřadu Commissioners in lunacy, podřízenému lordu kancléři. Podobný centrální úřad zaveden jest také v Hollandsku; zastávají jej dva lékařští inspektoři. Také Francie, Německo a Spojené státy americké mají dosti vyvinuté zákonodárství o choromyslných. Naproti tomu není obsáhlejšího zákonodárství v tomto směru, pokud se větších států týče, v Itálii a v Rusku, a také zákonodárství rakouské jest málo vyvinuto. U nás mají úřady a orgány zdravotní přísně toho dbáti, aby blázni jsoucí na svobodě co nejdříve byli dopraveni do blázince. Doma (v rodině) mohou býti ponecháni pouze oni choromyslní, kteří nejsou nebezpečni, a když to jejich majetkové a rodinné poměry dovolují. V posledních létech usiluje se i v Rakousku o reformu zákonů o choromyslných, dosud však bezvýsledně. – Literatura: Reuss, Rechtsschutz d. Geisteskranken (1888); Laehr, Heil- und Pflegeanstalten für Psychisch Kranke des deutschen Sprachgebietes (1891); Dayras, Les Aliénés (Paříž, 1883); Lagrésille, La Séquestration des Aliénés dans la législation actuelle et la législation future (Paříž, 1883); Tuke, History of tne Insane in the British Isles (1882); Tucker, Lunacy in many lands (Sidney, 1887); Slonimskij, Umstvennoje razstrojstvo, jego značenije v pravě graždanskom i ugolovnom (1879); Trudy pervago sjezda otěčestvennych psichiatrov (1887). -dlc.