Ottův slovník naučný/Písmo typografické

Ottův slovník naučný
Písmo	Písmo typografické	Písmolijectví

Údaje o textu
Titulek:	Písmo typografické
Autor:	neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 793–794. Dostupné online
Licence:	PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Typografie

Písmo typografické jsou písmenka, litery čili typy, lité v negativním reliefu z kovu, na konci čtyřbokých dlouhých hranolků, jež skládají se při knihtiskařství v sazbu, natírají pak barvou tak, že negativní obraz sazby dá po otisknutí jejím positivní tisk. Výška těchto liter bývala rozdílná, na neprospěch jednotnosti v knihtiskařství vůbec, a teprve nověji přijata za normální výška řečená pařížská, a to 10,5 pař. čárek = 22,2 mm čili 62½ typogr. bodům. O zhotovování p-ma t-ho viz Písmolijectví.

Hlavní druhy Písma typografického jsou fraktura (v. t.), antikva (v. t.) a kursiva, t. j. písmo ležaté, se všemi k tomu náležejícími interpunkcemi a různými znaménky (hvězdičkami, paragrafy, číslicemi atd.). K fraktuře náleží také middoline, tvořící střed mezi antikvou a frakturou, švabach, pochodící ze století XV., pak písmo gotické, kurrentní (něm. písmo psací) a j.; k antikvě pak písmo okrouhlé čili ronde, grotesk, tisk renaissanční egyptský, mediaeval čili renaissanční antikva, dle typů Elzevierových, Plantinových, Jensonových a j. – Velikost p-ma t-ho určovala dříve t. zv. »kuželka«, jež značí v typografii rovnoměrnou tloušťku typového tělesa ve směru výšky litery. Zprvu bývala v různých rozměrech, až písmolijec Fournier ml. r. 1764 ji systemisoval (ve spise Manuel typographique) dle typografických bodův a tím položil základ k dnešní soustavě typometrické. Později François Ambroise Didot uvedl systém Fournierův na přesné poměry, jež v Německu rozšířil Berthold, u nás Ondřej Haase tak, že nyní určuje se velikost písma podle bodů, kdežto dříve stanovila se podle jmen, jejichž původ namnoze nebyl dosti jasný.

Jsou to: antikva, kursiva a fraktura.^{[red 1]}

Dále měří se již litery, mimo dvoustřední a dvoutext, většinou »na cicero« a rozeznává se třícicero, čtyřcicero, čtyři a půlcicero, pěticicero, šesticicero atd., nebo dávají se literám jména většinou libovolná, nikoli obecná. Ve Francii užívá se teď skoro výhradně označení podle bodů (corps), kdežto dříve byla nejobvyklejší jména p-ma t-ho: Diamant (3 body), Sédanoise (4), Parisienne (5), Nonpareille (6), Mignonne (7), Petit texte (7,5), Gaillarde (8), Petit romain (9), Philosophie (10), Cicero (11), St. Augustin (12 až 13), Gros-texte (14), Gros-romain (15–16) atd. V Anglii označují p. t. dosud jen jmeny, jako: Diamond, Pearl, Ruby, Nonpareil, Emerald, Minion, Brevier, Bourgeois, Long-Primer, Small-Pica, Pica, English, Great-Primer. Paragon atd. – Nejrozmanitější jsou pak v různých zemích jména písem okrasných, jako u nás: Pretiosa, Lincoln, Aurora, vavřínové Cicero, romain vavřínový, Brillant, Mikado, Favorit atd.

Technicky dělí se p. t. na: p. běžné, nejčastěji potřebované při sazbě knih a novin, které obsahuje písma mezi nonpareillem (6bodovým) a písmem středním (14bodovým); p. akcidenční a okrasné, k jemnějším pracím tiskařským, na tituly, obálky atd., posléze p. plakatové na plakáty. Také tloušťka písma, t. j. poměr výšky k šířce liter, přichází v úvahu a rozeznává se dle toho p. tučné, polotučné, široké, široké tučné, široké polotučné, úzké, slabé, široké slabé, těsné atd. Vzhledem k tomu, jakož i k okolnosti, že p. ozdobné doznává stále rozmanitých proměn a doplňků podléhajíc běžné módě (zvl. v Americe, kde k účelům reklamním snaží se učiniti p. co možná nápadným, bez ohledu na pravidla krásy), jest druhů p-ma t-ho vedle uvedených typů základních nesmírné množství. viz též Majuskule.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Z důvodu nemožnosti přepisu daných písem byla daná část vložena ve formě obrázku.