Ottův slovník naučný/Písmolijectví

Ottův slovník naučný
Písmo typografické	Písmolijectví	Písmovina

Údaje o textu
Titulek:	Písmolijectví
Autor:	Josef Pokorný
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 794–795. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Písmolijectví zabývá se výrobou písmenek pro knihtisk a různých jiných drobností pro sazbu. Písmenky lijí se z písmoviny č. literniny, slitiny snadno tavitelné, však tvrdé, dávající ostré odlitky a následkem toho i při opotřebení, ovšem poměrně malém, otisky ještě ostré. Na písmovinu béře se nejčastěji směs 75% dobrého měkkého olova, 23% čistého antimonu a 2% cínu. Zvětšením obsahu antimonu a cínu nabývá písmovina větší tvrdosti.

Kromě úpravy slitiny vyžaduje p. dále ještě přípravu obyčejně dvou forem čili tvaren pro každé písmeno. Jedna z obou tvaren je vlastně razítkem a nese plastický, však obrácený tvar písmene a nazývá se patrice (tvarník). Druhá tvarna jest úzký plíšek, do něhož tvarníkem vyrazí se tvar písmene, čímž povstane matrice (tvarnice). Obraz písmene jeví se v tvarnici jako přímý, tedy nepřevrácený a prohloubený.

První podmínkou ostré sazby je, aby razítka, jimiž vyrábějí se tvarnice, byla ostrá. Proto hotoví se z ocelových tyčinek a tvar písmenek na jednom jejich konci se vyřezává, vytlouká a opravuje jemnými pilníčky. Slohem i tloušťkou čar každé písmeno musí souhlasit s ostatními celé abecedy, k čemuž je třeba nemalé zručnosti. Před rytím zakreslí se tvar každého písmene na koncovou plochu tyčinky, buď tuší a pérem nebo ostřím jehly. Prohlubinky vyrývají se pak rydlem, neb se vytloukají malými razítky, zevní okraje se vypilují a tvarníky na konec se zakalují a popouštějí na barvu žlutou, aby nebyly křehké. Veškeré hloubky mezi čarami musí býti vybrány jen do jisté míry, tak aby písmenka při tisku se nezacpávala. Hloubky nesmějí však býti ani příliš veliké, čáry vlasové by se pak ulamovaly.

Tvarnice písmenková je měděný plíšek až 4 cm dlouhý, jehož šířka a tloušťka řídí se velikostí písmene. Na jednom konci tohoto obdélného plíšku vyražen je tvarníkem vyhloubený tvar písmene, na druhém konci vpilovány jsou proti sobě po obou stranách vroubky na upevnění tvarnice ve slevadle, totiž ve slévacím přístroji, kterým písmenky se odlévají. Písmenko vyrazí se tak, aby nohou bylo obráceno ke konci s vroubky. Tvarnice na konec ještě se upravují na všech stranách pilníky, aby dobře zapadaly do slevadla.

Tvarnice pro veliká písmena dělají se bez tvarníků. Tvar písmene vyřeže se prostě do tenkých plíšků, jež se přidělají na jiné plíšky plné. V nejnovější době hotoví se tvarnice často také galvanoplasticky, bez ocelových tvarníků, podle obyčejných písmen z písmoviny, nebo podle písmenek vyřezaných do dřeva.

Slevadlo je zároveň formou pro tyčinkovitou, všem písmenkům téhož druhu společnou čásť a skládá se ze dvou dílů, jež při lití jsou k sobě přiloženy a po odlití od sebe se vzdálí, aby odlité písmenko mohlo se odstraniti. Aby je slevač držeti mohl i po zahřátí, jest obloženo dřevem, zakončeným v rukojeť. Zadní čásť slevač drží v ruce levé, čásť přední přikládá a odebírá pravou rukou, odloživ slevačskou lžíci. Když vložena písmenková tvarnice a upraveno slevadlo, odleje se nejdříve několik písmenek na zkoušku, a jestliže se ukázalo, že veškeré součásti jsou v náležité poloze, odlévá se nepřetržitě totéž písmenko. Písmovina roztápí se a udržuje se tekutou v malé pícce, kolem níž upraven je na způsob stolu dřevěný rám, při němž pracují 3–4 dělníci. Každý opatřen je slevadlem a lžicí, kterou písmovinu z kotlíku nabírá a do slevadla vlévá. Obratný slevač odleje 12 písmenek garmondu za minutu. Obyčejně počítá se, že je možno uliti 700 kusů garmondu za hodinu.

V novější době také v p. stroje vytlačily práci ruční, užívanou dnes již jen při odlévání menších množství písmenek, při zvláštních druzích písma a lití velikých písmen, jejichž chladnutí trvá déle a ztěžuje práci strojní. Slévací stroj je vlastně spojením pumpy se slevadlem. Veškeré pohyby, jako pumpování literniny, otvírání a zavírání slévacího přístroje, pohyb jeho k výtoku písmoviny a od něho, vyjmutí písmenek atd., provádějí součásti slévacího stroje úplně samočinně. Pohon bývá buď ruční nebo strojní, od transmisse. Slévací stroj na písmenka vynalezen byl r. 1853 J. R. Johnsonem, byl zjednodušen Hauptburnem a dále zdokonalen Foudierem, Küstermannem a j. Stroj ten uleje denně as 50.000 úplně hotových písmenek, jichž možno hned upotřebiti. Písmenka ulitá se upravují, odstraňuje se ztracený nálitek vytvořený otokem, pak přílitky okrajní, povstalé tím, že liternina vniká i do spar mezi části slevadla. Ztracených nálitků ulomí chlapec za hodinu 2000–5000 kusů. Přílitky okrajní obrušují se buď ručně na kamenech nebo strojně na brusech, mezi deskami se zásekem pilníkovým. Poslední prací je obrážení. Písmenka sevrou se těsně mezi dvě pravítka do řady tak, aby při všech signatura byla na jedné straně, a na stroji odhobluje se nejdříve stopa po ztraceném nálitku, pak se šikmo seřízne hrana u písmenka na straně signatury, srovná se výška a tloušťka, aby byla u všech písmenek stejná, a zkoušejí se tvary jednotlivých písmenek, zda jsou dokonalé a ostře odlité. Rozměry písmenek kontrolují se typometrem.

Zvláštním odvětvím p. jest úprava tiskacích ploten (stereotypů) pro stereotypii. Při tisku stereotypickém místo sazby užívá se odlitků celých stran. Sazba se sice provede, slouží však jenom k odlití matrice, z níž opětným odléváním nabývá se plotny reliefní, původní sazbě úplně odpovídající, kteréž, upevněné na špalík, užívá se při tisku tak jako sazby obyčejné. Ze 4–8 ploten vytvořuje se jedna tiskací forma zaujímající velikost 1–2 oktávních stran. Plotny stereotypické neodlévají se zpravidla z písmoviny, nýbrž ze slitiny měkčí, skládající se na př. ze 6 dílů olova a 1 dílu antimonu, nebo 7–8 dílů olova, 1 dílu antimonu s přídavkem cínu atd. Stereotypův užívá se s prospěchem jen při tisku děl vycházejících ve značném vydání, při nichž netřeba se obávati změn (bible, klassikové, mathematické tabulky atd.).

Stereotypů nabýváme čtverým způsobem: 1. Otisknutím matrice v kovu, rozlitém v tenké vrstvě, ve chvíli, když kov počíná tuhnouti. Tímto způsobem hotoveny byly stereotypy Didotovy na konci XVIII. a na počátku XIX. stol. Otiskování čili clichování provádí se strojem clichovacím, malým beranidlem, v němž matrice svisle dolů padá. Tímto způsobem, však jen ručně, rozmnožují se také dřevoryty, užívané jako vignetky při knihotisku. Pomocí originálu vytvoří se nejdříve tvarnice a pak touto štoček sám. 2. Ponorem tvarnice do kotlíku naplněného roztopenou slitinou (způsob anglický nebo Stanhopeův užívaný od r. 1820). Tvarnice jsou sádrové. 3. Litím kovu do formy, jejíž hlavní částí je tvarnice. Tohoto způsobu, zavedeného Daulém, užívá se dnes všeobecně. Tvarnice jsou rovněž sádrové, odlité ze sazby, neb z dřevorytů vignetek. Genoux místo tvarnic sádrových užil tvarnic papírových, s nimiž se pracuje rychleji. Sazba otiskne se do vlhkého archu jemné lepenky, mírně se suší a tohoto otisku užije se pak k odlévání. 4. Galvanoplasticky získané stereotypy jsou dosud poměrně nejdražší a užívá se jich hlavně při kopírování vignet. Měď sráží se buď na matricích sádrových nebo guttaperchových. JPok.