Ottův slovník naučný/Milost

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Milost
Autor: František Krásl, neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. S. 360. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Milost

Milost (něm. Begnadigung) v širším slova smyslu jest (v trestním právu) každé zmírnění nebo prominutí trestu ustanovené v zákoně; v užším a vlastním smyslu však jen takové zmírnění a prominutí trestu, které se nezakládá na důvodech obsažených v samém zákoně. Protože důvody tyto nejsou přísně právními, nemůže vykonávání práva toho zůstaveno býti soudům, nýbrž toliko nejvyšší hlavě státu. Co se týče formy, může milost býti: 1. abolicí (v. t.) nebo 2. aggratiací (v. t.), nebo 3. restitucí čili rehabilitací (v. t.). red.

Dle učení katol. jmenuje se m. vše, co od Boha pochází a k dobru člověka přispívá, na př. vezdejší statky, zdraví, poznání pravdy, odpuštění hříchů. Dle toho dělí se m. v přirozenou, kterouž rozumem a zkušeností poznáváme, a v nadpřirozenou, o níž nám vědomost dává toliko zjevení Boží. K této poslední obrací theologie hlavně svůj zřetel; jest tedy m. v theol. všeliký nezasloužený, nadpřirozený dar Boží, jenž se nám skrze Jež. Krista z pouhého smilování Božího k našemu neb bližního posvěcení udílí. Rozeznáváme m. posvěcující a úkonnou. M. posvěcující (habituálná či povahová) duši nejprve od hříchu očišťuje a pak spolu kladnou svatostí naplňuje. Bez této m-i nelze člověku býti hříchu zbavenu. Písmo sv. vydává této pravdě zcela jasná svědectví, na př. podobenstvím o rouše svatebním. Těm pak, kteří jsou mocni rozumu, potřebí jest k spáse ještě zvláštní m-i, totiž úkonné či aktuálné. Člověk jest s to, aby přirozenými silami svými poznal některé přirozené pravdy a konal přirozené ctnosti, ale nikdy by sám ze sebe nemohl poznati a získati onoho nadpřirozeného stavu (posvátná m.), nýbrž k tomu jest zvláštní pomoci č. m. Boží třeba, která by osvítila jeho rozum a naklonila jeho vůli, aby stal se hodným daru činícího jej dítkem Božím. Je-li v posvátné m-i, jest mu rovněž třeba pomoci, aby, vykonávaje skutky spasné a záslužné, udržel se v ní až do konce. Tato úkonná m. člověka ke konání spasných skutků osvěcuje a pobádá a při konání i dokonání jich mu pomáhá. Při udělování m-í neřídí se Bůh pravidlem člověku vyzpytatelným, ale dává každému na prosbu jeho takovou míru m-i a takový jich druh, jak toho právě kdo k dokonalosti a spasení má potřebí. Rozumu mocným udílí se posvátná m. po náležité přípravě, k níž jest třeba: víry ve zjevení Boží, bázně spravedlnosti Božské, naděje, že Bůh bude hříšníku milostiv, lítosti nad hříchy. Všecky m-i, jichž se člověku dostává, pocházejí od Ducha sv. Mimo výroky Písma sv. bylo o m-i Boží pojednáváno od sv. Otců (sv. Augustina), od učenců katol. (sv. Tomáše Aquin.) a zejména od sněmů círk., zvláště tridentského. Ksl.