Ottův slovník naučný/Aggratiace

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Aggratiace
Autor: Jiří Tilšer
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 445. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Milost (právo)

Aggratiace (lat. aggratiatio, udělení milosti) jest z důvodů mimozákonných udělené, úplné neb částečné prominutí trestu, na který uznáno bylo pravoplatným rozsudkem. Právo a. přísluší nositeli souverainity, dle rak. ústavy tedy císaři (§ 13. zákl. zák. o moci soudcov., §. 411. trest. ř.).

Ještě v XVI. a XVII. stol. tres. právo vylučovalo z a. zeměpanské delikty, jež pokládány za zapověděné samým božským právem (iure divino), jako na př. usmrcení, rouhání se, apostasie a pod.; novější trest. právo, v zemích rak. již v XVI. stol., upustilo od obmezení řečeného, a uznává a-ci při všech činech trestních. Zvláště nečiní se při a-ci rozdílu mezi delikty, ohledně kterých vyhrazeno právo vznésti obžalobu trestní osobám soukromým, a mezi oněmi, které stát stíhá z povinnosti úřední, ježto se a. vztahuje jediné k trestu, k trest. právu, jehož subjektem ani při deliktech soukromých není soukr. žalobce, nýbrž stát sám. Jediné obmezení nastává v státech ústavních v případě odsouzení ministra na základě zákona o zodpovědnosti ministrů; ve smysle tom nařizuje též rak. právo, že císař právo milosti ve prospěch ministra státním soudním dvorem odsouzeného vykoná jen na základě k tomu směřujícího návrhu té sněmovny říš. rady, od které vyšla obžaloba (§. 29. zákona z 25. čce 1867 č. 101. říš. zák.). Obsahem a. jest buď úplné prominutí trestu, a. úplná (plena), buď odpuštění části trestu, a. neúplná (minus plena), neb konečně změna trestu co do druhu, při čemž ovšem vykonavatel práva milosti obmezen jest u volbě zmírněného trestu na sazby trestní, v zákoně trest. uznané. Poslednější způsob a. vyskytuje se skoro pravidelně při odsouzení k trestu smrti. Účinek a. jest vzdání se trestního práva proti určité osobě; ji pomíjí trest tak, jako by byl vykonán (§. 226. tr. z.); a. však neruší pravoplatného rozsudku odsuzujícího, aniž ostatních účinků jeho; zvláště nevztahuje se a. na povinnost nahradit náklady trest. řízení (§. 389. trest. ř.), aniž na soukromoprávné následky odsouzení, rozsudkem trestním stanovené (§. 365. trest. ř.); rovněž trvají zákonné účinky s odsouzením pro čin trestný dle samého zákona spojené (§§. 26., 27. trest. zák., zák. ze dne 15. listop. 1867 č. 131. říš. zák.). Dále nedotýká se a. zmocnění, které rozsudkem trestním uděleno úřadu správnímu, by tento odsouzeného po odbytém trestu odevzdal do robotárny neb ústavu polepšovacího, nebo by jej postavil pod policejní dohlídku (§. 7. zák. ze dne 24. květ. 1885 č. 89. říš. zák., zák. ze dne 24. květ. 1885 č. 90. říš. zák. ze dne 10. května 1873 č. 108. říš. zák.). Konečně, ježto a. ničeho na tom nemění, že pravoplatně zjištěno jest, že určitá osoba spáchala trestní čin, tvoří odsouzení to i nadále podklad přitěžujicí okolnosti v případě navrácení se k témuž činu trestnému (§. 44. c, 263. b trest. zák.). A. vztahuje se jen k oné osobě, kteréž udělena byla, nikoli též k eventuálním spolupachatelům, spoluvinníkům atd. Co konečně formálné stránky se týče, může a-ci uděliti zeměpán z vlastního popudu neb k návrhu soudu, jenž rozsudek odsuzující byl vynesl, nebo k žádosti odsouzeného neb osoby třetí. Zvláště když soudní sbor při soudě porotním vynesl rozsudek smrti, zahájí ihned po prohlášení jeho poradu o tom, má-li být odsouzenec doporučen milosti císařské a který trest by pak měl nastati na místě trestu smrti. Protokol o poradě té doručí se s akty trest. kassačnímu soudu, jenž odevzdá je, když byl rozsudek v právní moc vešel, ministru práv se svým dobrým zdáním (§. 341. trest. ř.). Jak naložiti sluší se žádostmi o prominutí trestu, určuje trestní řád v §. 411. Viz Milost. J. T.