Ottův slovník naučný/Lex

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Lex
Autor: Leopold Heyrovský
Zdroj: Ottův slovník naučný. Patnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. s. 980–982. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Zákon dvanácti desek

Lex (lat., plur. leges), ve veřejném právu římském znamená ustanovení, na kterém se k návrhu úředníkovu usneslo občanstvo, hlavně právní pravidlo, jež k návrhu magistrátovu stanovila hromada veškerého občanstva (comitia v. t.): L. est quod populus Romanus iubet atque constituit. Snesením veškerého občanstva byla zákonem Hortensiovým kol. r. 287 př. Kr. na roveň postavena usnesení hromad plebejských (plebiscita, v. t.). Odtud slove též plebiscitum mnohdy l. a označuje se v officiální mluvě jednotlivý lidový zákon často opatrně jako l. sive id plebiscitum est. Podle toho, jaký úřad zastával magistrát, který byl zákon navrhl, rozeznávají se: leges regiae, consulares, dictatoriae, decemvirales, praetoriae, tribuniciae; podle toho pak, která hromada je přijala: leges curiatae, centuriatae a tributae, Měla-li l. býti vydána, musilo býti postupováno takto. Návrh zákona (rogatio) musil býti veřejně vyhlášen (promulgatio) trinum nundinum (24 dny) před tím, nežli hromada lidová konati se měla. V mezičasí tom býval návrh ve schůzích občanů (contiones) doporučován (suasio) nebo potírán (dissuasio). V komitiích pak magistrát, který byl původcem návrhu (legis lator), dal celou osnovu zákona přečísti a otázal se občanů, zdali ji za zákon přijímají. Na to následovalo hlasování. Vždy bylo hlasováno o celé osnově a byla tato prostě beze změny přijata nebo celá zavržena. Akt zákonodárný skoncoval se tím, že magistrát ohlásil (renuntiare) výsledek hlasování. Renunciací přijatého zákona vešel tento ihned v platnost. Zvláštní další publikace jeho potřebí nebylo. Přece se však často stávalo, že l. vyryta byla v desky měděné, které pak byly vyvěšeny na místě veřejném. Opis býval uschován ve stát. archivu (v aerariu). Rozeznávati jest vlastní a hlavní předpis zákona (rogatio) od závěrku, jejž činila sanctio, t. j. ustanovení, jímž mělo býti pojištěno zachování onoho předpisu. Sluje pak zákon, jehož sanctio prohlašuje právní jednáni zákonem zapověděné za neplatné, l. perfecta. L. minus quam perfecta pak jest zákon, když právní jednání příčící se zákonu není prohlášeno za neplatné, ale tomu, kdo by je předsebral, ukládá se pokuta. L. imperfecta konečně nehrozí ani pokutou tomu, kdo by zákaz přestoupil. Pojmenována byla jednotlivá l. podle gentilského jména navrhovatele a podle předmětu, na př. L. Furia de sponsu. – Ještě za prvního císaře římského povstaly četné leges komitiálné. Ale již za nástupce jeho byla zákonodárná činnost komitií celkem fakticky zastavena a povstávají od těch dob pouze osamělé případy zákonů komitiálních. – Jinou povahu nežli l., o které bylo posud jednáno (l. rogata), má l. data, t. j. nařízení vydané od vyššího magistráta, kterého byla k takovému výkonu zákonodárství zvláště zmocnila hromada lidová. Takovými leges datae jsou hlavně řádové obecní (leges municipales) a provinciální (leges provinciae). Četné jsou jmenovitě císařské leges datae. Ža absolutné monarchie, od dob císaře Diokletiana, kdy pramenem nového práva bylo výhradně zákonodárství císařské, značí l. sc. edictalis všeobecný zákon císařský, vyhlášený veřejnou vyhláškou. – Na poli práva soukromého znamená l. předpis smlouvy od jedné strany stanovený, kterému se druhá strana podvoluje, na př. l. locationis, l. commisoria, l. censoria, nebo též předpis stanov spolkových (l. collegii). Hý.

L. Anastasiana viz Cesse.

L. duodecim tabularum (lat.), zákon dvanácti tabulí, nejznamenitější výtvor republikánského zákonodárství římského. Zákonem tímto měla pevná pravidla právní zavedena býti na místě práva obyčejového, dříve platného, jehož neurčitosti zneužíváno ve správě soudní na újmu plebejů. Po tuhém odporu, který byli kladli patriciové po více let návrhu C. Terentilia Arsy na zvolení zákonodárné kommisse, po prvé r. 462 př. Kr. učiněnému, zvoleni na rok 451 decemviri legibus scribendis (v. t.), kteří sepsali zákon na 10 deskách, který byl pak přijat od komitií centuriátních. Na r. 450 zvolené nové kollegium decemvirální přidalo dvě nové desky, jichž ustanovení byla však teprve po pádu decemvirů r. 449 k návrhu konsulův od komitií schválena. V zákonu XII tabulí bylo sepsáno téměř veškeré právo, veřejné i soukromé, které namnoze bylo doposud platilo již jako právo obyčejové. Tu i tam bylo staré právo zevrubněji určeno nebo dokonce i změněno nebo doplněno. Málokterá ustanovení byla vzata z práva řeckého. Desky, na kterých byla napsána l. d. t., byly na foru vyvěšeny, ale při rozboření Říma skrze Gally zničeny. Pochybno jest, zdali byly později obnoveny. Přes to, že právo v ní obsažené bylo později značně změněno, byla l. d. t. pokládána ještě v pozdních dobách za vlastní pramen veškerého práva římského. Obsah její zůstal v Římě vždy znám. Různí spisovatelé, právničtí a neprávničtí, uvádějí buď celé věty, buď jednotlivá slova nebo alespoň obsah předpisů zákona tohoto. Od XVI. stol. byly častěji učiněny pokusy spořádati a doplniti zlomky, jež se na nás z l. d. t. dochovaly. Z pokusů těch vynikají: Dirksen, Übersicht der bisherigen Versuche zur Kritik und Herstellung der Zwölftafelfragmente (1814); Schoell, Legum d. t. reliquiae (1866); Voigt, Die XII Tafeln (1883). Srv. též Bruns, Fontes iuris rom. (6. vyd. 1896, I. d., str. 15 a násl.). Hý.

L. Julia et Papia Poppaea (lat.) slovou dva zákony římské, a to l. Julia de maritandis ordinibus, jejíhož přijetí skrze komitie dosáhl císař Augustus po víceletém odporu občanstva r. 4 po Kr., a dodatek k ní l. Papia Poppaea z r. 9 po Kr. Zákony ty čelily proti nechuti, jež se jevila k manželství a k výchově dětí povážlivou měrou v prvních dobách císařství Římského a ohrožovala bytí národa římského. I předepsala l. J. e. P. P., že mužové od 25 do 60 let mají býti ženatými, ženy pak od 20 do 50 let vdanými a míti děti. Nevyhoví-li kdo tomu předpisu, jest stižen soukromoprávními újmami majetkovými. Jmenovitě jest coelebs, t. j. neženatý nebo neprovdaná, z pravidla nezpůsobilý nabyti, co jemu zůstaveno bylo posledním pořízením (v. Capacitas). Orbus pak, t. j. manžel bezdětný, může, co jemu testamentem bylo zůstaveno, nabyti jen z polovice. To, čeho z důvodu toho nenabyl povolaný dědic nebo odkazovník, mělo jako caducum připadnouti těm, kteří, jsouce v témže testamentu povoláni, měli děti, a nebylo-li těch, pokladně státní. Kromě posléz uvedené výhody stanovila l. J. e. P. P. ještě jiné odměny pro ty, kdož měli děti, jmenovitě větším počtem, jako osvobození od rozličných břemen a omezení práva veřejného i soukromého. Nápravy života manželského zákony těmi dosaženo nebylo. Za císařů křesťanských byla ustanovení jejich krok za krokem odstraněna, v právu justiniánském pak pozbyla úplně platnosti. Srv. Heineccius, Commentarius ad l. J. e. P. P. (1731); Jörs, Die Ehegesetze des Augustus (1894). Hý.

L. Pacca, v Italii platný zákon, podle něhož díla umělecká jen se svolením vládním lze vyvážeti.

L. regia (lat.) znamená u Římanů vlastně zákon komitiální, přijatý k návrhu královu (v. Lex). Ovšem zprávy římských spisovatelův o jednotlivých takových leges regiae, najmě o 50 zákonech krále Servia Tullia, nejsou věrohodny. Jiné leges regiae byly ve sbírce zvané ius Papirianum, pochodící asi ze sboru pontifiků, ke které napsal kommentář Granius Flaccus v posledních dobách republiky. Později děje se častá zmínka o sbírce této a leges regiae v ní obsažených. Zbytky jejich, které nás došly, záležejí v předpisech týkajících se bohoslužby neb povinností mravných a náboženských, jež požívaly ochrany sakrální. Mnohé z těchto ustanovení pochází asi z doby královské, že však leges regiae byly právě královskými leges rogatae, není pravdě podobno. Srv. Voigt, Über d. leges regiae (1876); Bruns, Fontes iuris rom. (I. d., str. 199). Hý.

L. Romana Curiensis viz Breviarium Alaricianum.

L. Romana Visigothorum viz Breviarium Alaricianum.

L. v českém právu viz Čechy VI., 456.