Ottův slovník naučný/Jihoslované/Srbsko-chorvatské umění výtvarné a umělecký průmysl

Ottův slovník naučný/Jihoslované
Nová literatura Srbův	Srbsko-chorvatské umění výtvarné a umělecký průmysl	Hudba jihoslovanská

Údaje o textu
Titulek:	Srbsko-chorvatské umění výtvarné a umělecký průmysl
Autor:	Isidor Kršnjavi
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. S. 503–505. Dostupné online
Licence:	PD old 70

Psáti dějiny umění chorvatského jest nad jiné obtížno; byliť sice Chorvati, kteří působíce v cizině získali si jako umělci zvučného jména, a byli i cizinci, kteří jako umělci působili v Chorvatsku, ale umění chorvatského jako takového nebylo. Bylo tedy zcela správno, že zvěčnělý Kukuljević své životopisy umělců vydal pouze ve formě slovníkové (Slovnik umjetnikah jugoslavenskih, Záhřeb, 1858), poněvadž uvedení jím umělci žili vedle sebe úplně beze všech vzájemných vztahů. Nelze pochybovati, že mnozí umělci, které uvádí jako Chorvaty, jimi vskutku nebyli, nebo sami za Chorvaty se nepokládali, jako vůbec celé jeho dílo, ač nelze upříti mu v mnohém ohledu značných zásluh, zůstává vědecky přece naivním a nespolehlivým. Dobrý jest životopis Julia Klovia, malíře miniatur († 1578 v Římě), který Kukuljević ještě jednou pro pracoval v obšírné monografii (Jure Glović prozvan Julio Klovio hrvatski sitnoslikar, Záhřeb, 1878). Ze XIV. a XV. století nalezeny byly v Záhřebě při opravě kathedrály a chrámu sv. Marka, bezpochyby od německých umělců vystavěných, fresky pod omítkou, které zřejmě svědčily o původu italském; z XV. stol. nalézá se v dómě záhřebském obraz a triptychon; ze XVI. stol. missál zdobený miniaturami, mezi nimiž jest také malý pohled na dóm záhřebský z oné doby. Poklad chrámu záhřebského, jenž následkem odborné neznalosti dvou jinak znamenitých kanovníků připraven byl o drahocenné kusy, chová posud důležitá díla uměleckého průmyslu, jež jsou svědectvím dovednosti oněch v umění tak šťastných století, ač ovšem při žádném nelze přímo dokázati původ chorvatský. V době vysoké renaissance byly Chorvatsko i Slavonsko na díla umělecká chudy; byla to doba, kdy Antemurale christianitatis žilo ve stálých bojích, jimiž chránilo osvětu evropskou, by pak tato jím opovrhovala a vysmívala se jeho chudobě a morálnímu i kulturnímu úpadku, který boje tyto přivodily. Z doby pozdní renaissance a z doby baroka nalézáme v Chorvatsku a Slavonsku četné zámky a kostely, z nichž kostel sv. Kateřiny (jesuitský) v Záhřebě jest zajisté nejznamenitější. V dómě záhřebském bylo až do zemětřesení několik krásných soch z této doby, které však za příčinou příliš přísné slohové restaurace byly odstraněny a jinam ven do jiných kostelů postaveny. Maleb zachovalo se málo. V době od XIII. do XVIII. stol. byly Dalmacie a ostrovy chorvatské bohaty na umělecké poklady. Eitelberger, Hansen a j. sdělili o tom mnoho cenného, ale bylo by třeba, by perioda tato v celku byla spracována; zasloužila by zajisté velikého díla. Nalézáme tu ovšem skoro vesměs jen kulturu italskou a vykopané památky z doby chorvatských králů, stejně jako vykopávky té doby v Uhrách dokazují, že vnikla sem tehdy také kultura byzantská, která ovládla jak výrobky uměleckého průmyslu, tak i výrobky domácí, soukromé píle, zásobujíc a oživujíc je svými motivy.

Umělecká díla jsou patrným důkazem, jak málo byla národnost ideálem oněch dob. Teprve v 30tých a 40tých létech našeho století spatřujeme, kterak zároveň s rozkvětem literárním probouzí se potřeba najíti nový umělecký výraz také pro myšlénky, jež hýbaly duševním životem. Několik umělců, jako malíř Karas, snažili se, aby v tom ohledu vynikli, což se však v umění výtvarném nepodařilo nikomu. Za vlády Bachovy sevřen byl život duševní v pouta absolutismu a germanisace. Po obrozeni konstitučního života probudilo se také umění vedle jiných duševních snah k novému životu. Nejdříve hudba. Architektura povznesla se teprve po velikém zemětřesení. Zdárný rozvoj malířství datuje se z doby nejnovější, kdy se v Záhřebu usadila skupina umělců, kteří vzdělání svého nabyli v cizině. Sama vláda dala postaviti pro ně zvláštní ateliéry, zajistivši jim četné objednávky, a ukáže se časem, přivodí-li tento pokus v Chorvatsku skutečný rozkvět umění. Mezi těmito umělci jsou osvědčené umělecké individuality Vlaho Bukovać ze Zatće u Dubrovníka a Celestin Medović z Dalmacie; ostatní jsou nadaní mladí umělci, jejichž vývojový process daleko není ještě ukončen a kteří mimovolně podléhají vlivu Bukovćovu, aniž však tento jest hlavou školy.

Vlaho Bukovać (* 1855) přišel jako námořník do Ameriky, kde dle tamějšího zvyku různými pracemi se živil a rovněž i v malbě podobizen se zdarem se pokusil. Zachoval si tolik, že mohl odebrati se do Paříže a tam studovati na umělecké akademii; učitelem jeho byl Cabanel. Po dlouhých a krutých bojích podařilo se mu vzbuditi v Salonu pozornost, i požíval pak jako umělec v Paříži po několik let značné vážnosti. R. 1892 přišel do Záhřebu, kde provedl řadu podobizen, a poněvadž okolnosti byly mu příznivy, ježto vláda i soukromníci svěřili mu četné zakázky, také se tam usadil. Tu provedl pak řadu svých znamenitých podobizen, které vyznamenávají se zdařilou kresbou, živostí koncepce a svěží, jasnou barvou. Na zakázku vlády provedl Bukovać dva větší obrazy, z nichž jeden představuje Holdování chorvatské mládeže u příležitostí návštěvy krále v Chorvatsku, druhý Provozování Gundulićovy Dubravky v Dubrovníku v XVII. stol. Tento poslední obraz jest skupina historických podobizen z doby literárního rozkvětu Dubrovníka a byl nedávno od vlády chorvatské prodán vládě uherské. Mimo to maloval Bukovać také divadelní oponu pro nové chorvatské divadlo (návrh Oslava chorvatské literatury vystaven v Praze 1897). Pro akademii dal mu biskup Strossmayer malovati Sen Gunduličův. Žádný z těchto obrazů vynikajícího portraitisty nevyrovná se však jeho podobiznám, neboť schází jim ono vroucí procítěni a dokonalé provedení, jimiž podobizny jeho právě se vyznamenávají.

Celestin Medović, nyní také asi čtyřicátník, studoval theologii a odebral se jako mnich řádu františkánského na akademii do Mnichova, kde byl z nejlepších žáků Wagnerových a Hoffových. Jihoslovanská akademie má dva jeho obrazy svatých (mnichy) z oné doby, které posud sluší pokládati za nejzdařilejší díla Medovićova. Veliký obraz Pronásledování křesťanů má sice různé přednosti, ale jest příliš na rychlo proveden. Pro vládu maloval Medovic Církevní shromáždění ve Spljetě a Čtyři srěmské mučenníky. Poslednější obraz byl rovněž v nejnovější době od vlády chorvatské prodán vládě uherské. Oba jsou procítěnější než obrazy Bukovćovy a jsou zároveň i v komposici a celkovém účinu šťastnější. Pro kostel jednoty v Križevci maloval Medović řadu obrazů, mezi nimiž také několik postav apoštolů, které vynikají zdařilou charakteristikou. – Z mladších umělců vzbudil pozornost odborníků na výstavě v Budapešti Bela Csikos z Osěku svým obrazem Kalypso, jejž zakoupila vláda uherská. Ivan Tišov z Viškovce provedl dva znamenité nástropni obrazy ve slavnostním sále paláce ministerstva kultu a vyučování (jeden z nich jako žák vídeňské umělecko-průmyslové školy) a řadu drobných obrazů pro ikonostas v Križevci; Robert Frangeš ze Záhřeba provedl již jako žák Königův ve Vídni pro řečený sál ministerstva dva zdařilé reliefy, pak později u Kundmanna krásné duchaplně komponované a figurami zdobené stříbrné kladivo, jehož císař r. 1895 užil při kladení základních kamenů několika vzdělávacích ústavů v Záhřebě. – Nikola Mašić z Otočce, rodem Srb, rovněž asi čtyřicet let starý, nenáleží ke kruhu svrchu uvedených umělců, jsa spíše jejich předchůdcem; jest žákem mnichovské akademie. Jeho koloristicky velmi zajímavé a technicky velmi raffinovaně provedené idylly byly na výstavách v Mnichově a ve Vídni velmi chváleny a dvě z nich zdobí galerii jihoslovanské akademie. Jsa již řadu let nemocen a trpě zejména vážnou chorobou zraku, neprovádí tento jemnocitný umělec bohužel nic nového.

V uměleckém průmyslu chorvatském pozorujeme v posledních dvaceti létech značný a potěšitelný rozkvět, jenž způsoben byl čilým rozvojem architektonickým. Z architektů působil tu první Heřman Bollé z Kolína nad R., žák zemřelého Friedricha Schmidta, jako stavitel záhřebské kathedrály; v oboru stavby chrámové, jakož i svými návrhy pro kameníky, zámečníky a truhláře zjednal si značné zásluhy o povznesení těchto odvětví uměleckého průmyslu. Mimo to měl také značné účastenství při založení uměleckoprůmyslové školy, jejímž ředitelem nyní jest; zvláště vynikající jsou jeho návrhy v byzantském a gotickém slohu. Za to nepodařilo se mu proniknouti pracemi soukromých světských budov, tak že následkem toho neměl na architektonický rozvoj Záhřebu v tomto vzhledě žádného vlivu. Většinu soukromých domů stavěli architekti Weidmann, Deutsch, Cavalleti a z domácích Hönigsberg a Pilar; velké školní budovy provedl Bollé a lipští architekti Ludwig a Hülsner, dle jejichž plánů i jiné školní budovy v zemi byly provedeny; divadlo stavěli Helmer a Fellner z Vídně. Od 20 let trvá v Záhřebě spolek pro umění a umělecký průmysl, jenž založil uměleckoprůmyslové museum, které vláda převzala; ústav ten se právě přeměňuje a jsou pro něj zřízeny zvláštní místnosti v průmyslové škole. V uměleckém vyšívání a tkaní koberců vynikla zemská ženská průmyslová škola a také v klášteře milosrdných sester provádějí se znamenité ruční práce. Skvostná roucha církevní v tomto ústavě zhotovená budila na různých výstavách zaslouženy obdiv. Národní domácí průmysl jakožto původní domácí forma průmyslové píle rychle zaniká, což vysvětluje se vyvinutějším spojením s cizinou a přechodem chorvatského lidu ze sociální formy rodinného kommunismu v hospodářství jednotlivců. Veškeré četné pokusy, by tento domácí průmysl byl zachován, zůstaly bez výsledku.

Mluviti zvláště o srbském umění jest velmi nesnadno, poněvadž umění to až podnes jest téměř výlučně uměním církevním, což se zřetelem na srbskou církev znamená, že vězí úplně v umrtvujících tradicích slohu byzantského. Snažilo se sice několik umělců, kteří se na zahraničních akademiích vzdělali, aby přizpůsobili je pokroku západoevropskému, ale celé toto hnutí omezuje se na to, že vkládá do obrazů ikonostase několik akademických tvarů. V nejnovější době vyniklo též několik srbských umělců za hranicemi, jako Jovanović a Protić v Anglii, kteří po příkladě Čermákově obírají si látky černohorská, aniž však vzoru tomuto se rovnají. V Srbsku samém jest posud tak málo smyslu pro umění, že nelze ještě mluviti o nějakém uměleckém hnutí a rozvoji. Stavo Theodorović, žák Rahlův, provedl několik dobrých podobizen ve směru jmenované školy, a z mladších malířů posud žádný zvláště nevynikl, ačkoliv vláda srbská udílí četná a značná stipendia. Také v architektonickém rozvoji stojí Bělehrad daleko za Záhřebem, postrádaje racionálního regulačního plánu a aesthetických snah při provádění budov. Budova srbské banky, vystavěná srbským architektem, jest poměrně nejlepší stavbou v Bělehradě; královský palác jest směsice bez architektonické jednoty, veřejné budovy jsou v rozměrech malé, stísněné, bezvýznamné, socha zavražděného knížete Michala jest původu cizího, rovněž jako pozoruhodné veřejné pomníky záhřebské. Valtrović v Bělehradě pořídil již před delší dobou řadu krásných aquarellů dle starých fresek v klášteřích v Žiči, Mileševě a v Ravanici, ale nemohl jich pro nedostatek podpory posud vydati. O srbském malířství existuje malá, povrchně psaná práce (Srpski slikari od Lazara a dra Vladimíra Nikoliće. Zemun, 1895).

V Bosně a v Hercegovině působí velmi záslužně chorvatský architekt Varcaš, od něhož pochodí všechny znamenitější stavby od doby okkupace. Bosenská vláda snaží se, seč jest, aby zorganisovala speciálně bosenský umělecký průmysl s národním nebo spíše orientálním rázem. J. Kršnjavi.