Ottův slovník naučný/Jihoslované/Hudba jihoslovanská

Ottův slovník naučný/Jihoslované
Srbsko-chorvatské umění výtvarné a umělecký průmysl	Hudba jihoslovanská

Údaje o textu
Titulek:	Hudba jihoslovanská
Autor:	Karel Hoffmeister
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha: J. Otto, 1898. S. 505–507. Dostupné online
Licence:	PD old 70

Jihoslovanská hudba národní

Jihoslovanská hudba národní, zejména píseň, vykazuje celkem tři typy. Třeba na hranicích národnostních se mísil charakter slovinský a chorvatský a zvláště chorvatský a srbský, přece má každý z národů těch v písni své svoje určité, jeho nejvlastnější díla přesně vyznačující známky. Národní píseň slovinskou charakterisuje především, ze je z pravidla vícehlasá: Korutanci prý nejraději čtyřhlasně, Krajinci dvojhlasně pějí, jen Štýřané prý jednohlasem se spokojují, píše Slomšek. »Dnes ovšem to tvrzení neplatí,« dodává Rakuša, »dnes pějí i Korutanci i Krajinci i Štýřané vícehlasně.« Obvyklé formy slovinské písně jsou jednak volné lyrické věty, mnohdy dialogické, jednak, zvláště písní hornokrajinských, štýrských a korutanských, vůbec písní slovinských horalů, volné valčíky, ländlery a jodlery, křepkým zavýsknutím úsečně končící. Též tu nacházíme písně, kde solista polovici strofy předzpěvuje a sbor pokračuje. Melodie velmi zhusta leží ve druhém tenoru, doprovázena jedním nebo dvěma basy a tenorem prvním, který »poje čez«, t. j. doprovází falsettem melodii ve vrchních terciích. Chrómatika vyskytá se výjimečně, rhythmika nemá určitě vyřčených, markantních útvarů, jako české nebo polské písně; spíše podřizuje se textu. Zvláštní, význačný je závěr téměř všech slovinských písní: diatonický chod od sedmého nebo pátého stupně ku třetímu, který dlouze se nechává vyzníti.

Rhythmicky živější než píseň slovinská, ač zase postrádající skoro úplně něžnosti této, je píseň chorvatská. Tato seskupuje až s unavující pravidelností dvoutaktové nebo mnohdy též třítaktové frase v krátké celky. Takt její je ponejvíce rovný (2/4), tónorod tvrdý, kromě některých patrně prastarých písní v tónech církevních, rhythmus mnohdy našemu polkovému podobný. Modulace je též nebohatá; pravidelně do vrchní dominanty, kterou mnoho písní i končí. Aby krátkodeché dvojtaktové frase stále se opakujíce neunavily, kombinují se zhusta dvě samostatné, střídající se věty: volná a rychlá. Též útvary formě ronda poněkud příbuzné nalézáme na př. v národním tanci »kole«; zde střídají se ve stále se urychlujícím tempu nad basem, tvrdošíjně svoji tóniku a dominantu bručícím, hlavní 8- nebo 16taktová věta s větami vedlejšími, ovšem od hlavní nevalně kontrastujícími. Zejména platí tato kombinace dvou různých vět o písních srbských. Tyto jsou povahy více recitativní, užívají zhusta harmonické moll-škály a jsou konstruovány zcela volně (zvláště ony, jež ke guslím se pějí), řadíce takty často zcela různé vedle sebe v jakousi monotónní, zádumčivou, stále ku dominantě, hlavní notě, se vracející melodii. Předehry na jedno-nebo dvojstrunných guslích, tomto vedle tamburice nejpopulárnějším nástroji srbsko-chorvatském, hrané plny jsou passáží, předrážek i chrómatických ozdob, oplétajících řečené dominanty. — Sbírek jihoslovanských národních písní jest několik. Nejobjemnější je dílo F. S. Kuhačovo: »Južno-slovjenske narodne popievke« (Záhřeb, 1878—81), bohužel ne právě nejušlechtilejší harmonisací a průvodem se vyznačující, a pak Ludvíka Kuby »Slovanstvo ve svých zpěvech«. Sbírky písní slovinských podali: Matija Ahacelj »Pesme po Koroškim ino Štajerskim znane, enoliko ponarejene ino na novo zložene 1833, 1838, 1852«; dále Janko Žirovnik a jiní v řadě sešitů vydávaných Glasbenou Maticí v Lublani, M. Hubad (pro koncertní přednes upraveno), E. Koritko, »Slovenske pesmi« (Lubl., 1839). Písně chorvatské a srbské vedle Kuhače sbírali a vydali Čech Slav. Lžičař »Album hrvatskih napjeva« (velmi nekritické), M. Stojanovič, »Narodne pesme in pripovjedke«, K. Stankovič, »Srbske narodne pesme« (Vídeň, 1862) a j. O národních nástrojích jihoslovanských psal F. X. Kuhač: »Opis i poviest narodnih glasbala jugoslovjena« (Rad jugosl. akademije kn. XXXVIII. a XXXIV., o sobě v Záhřebě 1877).

Umělá hudba

Umělá hudba mezi J-ny teprve počíná se vyvinovati. V Krajině učiněn počátek jejího pěstění založením »Academie Philharmonicorum« v Lublani r. 1702, hudebního to družstva později úplně v ruce německé přešlého, jakož i otevřením opery, prvotně vlaské, později též německé. Ve 2. pol. XVIII. stol. zpívány tu i písně slovinské baronem Sigm. Zoisem jako vložky do oper komponované. Opera Belin varhaníkem Jakubem Zupanem z Kamniku asi r. 1780 složená nedošla asi provozování, aniž se zachovala. Od dob těch až do let našich omezuje se umělá skladba slovinská s malými výjimkami na sbory a nanejvýše písně po většině dilettanty nebo jen polovzdělanými hudebníky komponované. Skladatelé, jako Gregor Rihar, Miroslav Vilhar, Anton Hajdrik, Jurij Fleišman, August Leban, Blaž Potočnik, pak Čechové Kašpar Mašek a syn jeho Kamil jakož i Antonín Nedvěd, jeden z nejpopulárnějších autorů, podali skladby, které sice budily chuť a zájem pro zpěv umělý a v ohledu národním blahodárně působily; ale rozvoji dobrého vkusu nikterak neprospěly, propagujíce jednak nejčirejší dilettantismus, jednak nevkusnosti vlaské a německého »Liedertafelstilu«. Tón národní zachytil šťastně v některých skladbách Benjamin Ipavec a bratr jeho Gustav. Onen pokusil se i o opery, vlastně hry se zpěvy, Tičnik a Teharski plemiči (libretto A. Funteka). Skutečné opery napsali v poslední době Viktor Parma, okresní kommissař v Postojně, který zcela ve vlaském slohu komponoval Urha (opět Funtekovo libretto) a Xenii, pak Fran Gubič, ředitel Glasbené Matice, složil dosud neprovozovaný Kres a Ant. Förster, kapelník při dómu, Gorenského slavčeka. Tento, Čech rodem, od Slovinců jaksi za národního skladatele přijatý, byl první, který svými komposicemi i paedagogickou činností počal šířiti skutečné, disciplinované umění. Zejména veliký je jeho význam na poli hudby církevní: po tuhých zápasech zreformoval hudbu cirkevní v Krajině ve smyslu caeciliánském. Skladby jeho i škola varhanická, jím řízená, jakož i jím redigovaný list »Caecilie« zjednávají reformě této stále více půdy. Velmi zdárně i na povznesení vkusu i rozšíření obzoru obecenstva slovinského působí družstvo »Glasbena Matica«, r. 1872 založené. Původně spolek pro sbírání a vydávání národních písní jakož i cenných skladeb, rozšířena byla později ve školu hudební a v závod koncertní. Ve třech velikých a třech menších, intimních koncertech provozují se tu ročně vynikající, především slovanské skladby. Historické črty o hudbě slovinské napsali P. v. Radicz (»Frau Musika in Krain«) a Anton Rakuša (»Slovensko petje«, bohaté materiálem, ale s malou znalostí umění psané).

O umělé hudbě srbsko-chorvatské platí asi totéž co o slovinské: je teprve na počátku svého vývoje. Sbor a skladba taneční dosud v literatuře té zaujímají přední místo. V komposicích toho druhu pokoušeli se: Ferdo Livadič, Ivan Padovec, Čačkovič, Katinelli Stankovič, Kviatovski, Žličar, Švarc, Müller, Hauska, Gjurij Eisenhut, jeden z přednějších, a j. Někteří zároveň i písně i nápěvy improvisovali, jako poručík Ferdo Rusan. Díla větší, opery, složili: Strmič vlaskou La madre Slava, Vatroslav Lisinski, jeden z nejváženějších národních autorů, Ljubav i zlobu a Porin, Slovinec v Záhřebě žijící Fr. S. Vilhar národní operu Smiljana a nejplodnější a uměním nade všemi asi stojící Iv. šl. Zajc, který složil vedle oper vlaských a německých a řady dobrých namnoze německých operet (Die Hexe von Boissy, Die Reise nach Mekka, Mannschaft am Bord a j.) národní opery Mislav, Ban Leget a populárního Zrinského. Jako v Lublani »Glasbena Matica«, tak v Záhřebě »Kr. žemjalski glasbeni zavod«, velmi pěkně zařízena-hudební škola Vj. Klaičem a Iv. šl. Zajcem vedená, úsilně pracuje o rozšíření pravého vkusu a skutečného umění.O hudbě srbsko-chorvatské velmi pilně píše Fr. Š. Kuhač. Sebral mnoho vysoce cenného materiálu; než schází mu porozumění pro hudbu jako umění a badateli tak nezbytná chladnost a střízlivost úsudku; skoro veskrze je třeba mnohomluvné jeho nadšení redukovati na střízlivou, skutečnou míru. Viz i literaturu. K. Hoffmeister.