Ottův slovník naučný/Jihoslované/Nová literatura Srbův

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Nová literatura Srbův
Autor: Dr. Gj. Šurmin.
Zdroj: Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. S. 488–503. Dostupné online
Licence: PD old 70
Doplněny nadpisy částí

Směr církevně-slovanský do r. 1818[editovat]

Nová literatura Srbův od století XVIII. a) Směr církevně-slovanský do r. 1818. Úvod. Turecké jařmo utiskovalo politický život Srbů, tim pak stejně zanikala literatura srbská, již v XII. stol. založená. Kromě toho stará literatura velmi utrpěla vystěhovaním Srbů, valně prchajících před tyranstvím Turků do zemí rakouských, jak stalo se hlavně r. 1690 na podnět patriarch Arsenije Čarnojeviće a r. 1739 za Arsenije IV. Stěhování to bylo však jistým vzhledem i prospěšno, zvláště třídám majetnějším. Srbové poznali nové poměry a život zcela rozdílný od dřívějšího, nebo v zemích rakouských byla pěstěna osvěta, jak toho vyžadovalo zařízení země západoevropské. Dále poznali vystěhovalci nové, vládou chráněné náboženství, a že byla u Srbů víra a národnost téměř pojmem totožným, byli nuceni snažiti se, by aspoň částečně vyrovnali se katolíkům; tak jediné bylo jim možno zachovati svou národnost. Poznání to bylo důvodem, proč metropolita Isaija Ďaković již r. 1708 císaře rakouského žádal za školy pro srbskou mládež a povolení k zřízení srbské knihtiskárny. Vymohl toliko, že záhy zřízena škola v Karlovcích, kde stal se učitelem Rus Vasilje Moškovit z Moskvy r. 1712. Mír Požarevecký byl pokroku Srbů velmi prospěšným, ač přivodil ztrátu země, když Albánci usadili se ve Starém Srbsku. Dokud Srbsko až po Niš náleželo k Rakousku, byly tam zřizovány školy podobně jako na Srěmsku, v Banátu a Bačce, neboť Srbové vymohli si je na církevních »saborech« a povolávali pak učitele z Ruska, hlavně z Kijeva, kteří přednášeli světské vědy většinou jazykem latinským. Poměry ty změnily se rázem, když r. 1739 přešlo Srbsko opět do rukou Turků, a stěhování Srbů do Ruska r. 1740 poškodilo značně započatou činnost literární. »Duhovna kolegija«, zřízená v r. 1740–50 v Novém Sadě, při které byl prvním rektorem Rus Emanuel Kozačinskij, měla zachovávati literární směr. Metropolita Pavao Nenadović obnovil školu v Karlovcích, při které stal se ředitelem Jovan Rajić r. 1761. Uvedený i školami počala pravá, novější literatura, ač přecházelo se dosti pomalu k plodné činnosti. Stejně jako na počátku bylo při novém vzmachu nutno přihlížeti i k potřebám církevním. Na místa učitelská byli povoláni Rusové z Kijeva, kteří srbské školy upravovali dle vzoru škol ruských a v srbskou literaturu uváděli ruštinu, nepřihlížejíce ni k národním, ni k jazykovým potřebám Srbů. Pro urychlení pokroku vymáhali Srbové tiskárny, avšak povolena jim jediná ve Vídni r. 1771, a ta přešla záhy ze správy státní v řízení soukromé a posléze postoupena pešťské universitě r. 1796. Ve stol. XVII. a XVIII. byl spisovný jazyk srbské literatury tak dalece vytříben, že stal se přístupným i prostému lidu. Ruští učitelé buď toho nedbali nebo nevěděli, že starý ruský jazyk církevní není staroslovanským jazykem; avšak chybou bylo, že i pak ještě psali pro národ srbský starým způsobem, kdy již sami Rusové byli ve svou literaturu uvedli mluvu lidovou. Případně vyjádřil se Novaković, že hned s počátku bylo budováno na nezdravém základě, jehož pochybené založení bylo příčinou otřesů celé budovy, až konečně zdařilo se povolaným mužům vše napraviti. Maksim Suvarov, učitel srbské školy, přinesl z Ruska 400 »bukvarů« (slabikářů) a 100 slovanských mluvnic Melentia Smotrického, čímž založil znetvoření církevního jazyka, jak poznáváme ze všech později vydaných grammatik. Dle tehdy sestavené grammatiky nebylo lze učiti se ni lidové mluvě, ni pravému církev. jazyku, neboť byla sepsána směsí dvou řečí, totiž staroslovanské a ruské, jakou psalo se na Rusi až po dobu Petra Velikého v písemnictví vůbec, později výhradně v církevní literatuře. Díla Rusa Suvarova byla určena škole bělehradské. – Když r. 1730 metropolita Mojsij Petrović nastoupil místo Vićentije Jovanoviće, který mnoho pečoval o školy, přeložil své sídlo do Karlovic a zřídil zde r. 1733 »velikou školu«, na které přednášeno jazykem latinským. Též v Novém Sadu byla podobná škola, avšak s dosti omezeným vyučováním. Tím měli Srbové stejnou školu jako kijevští Rusové, totiž církevně-scholastickou a latinskou. V XVII. stol. byly školy ty jakýmsi středištěm učenosti a vzdělání, ne pouze v Kijevě, nýbrž i v Moskvě. Srbové byli by svými kulturními snahami dosáhli stejného stupně vzdělanosti, že směr školy ruské shodoval se zcela s poměry vyskytnuvšími se v životě srbském: boj kijevské školy proti církvi katolické na Rusi jest týž, jaký vedli Srbové v Uhersku; způsobilých učitelů pak a duchovních byl dostatek. V létech šedesátých XVIII. stol. počali Srbové navštěvovati vysoké učení vídeňské, záhy však byli zváni do Ruska (Grigorovič, »Ob učastii Srbov v naših obščestv. otnošenijah«, 1876), a když se vrátili do svého domova, pečovali vážně o kulturní pokrok srbského národa. Poznali, že byl přepisováním pokažen jazyk knih církevních, neboť opisovači pro lepší porozumění mísili výrazy lidové ve starou mluvu církevní; aby tomu bylo zabráněno, počali zaváděti pravý starý jazyk církevní z knih ruských, nevědouce, že i zde byl staroslovanský jazyk promíšen ruským národním. Tím stalo se, že posléze přijali za spisovný jazyk srbský řeč, kterou sepsány byly církevní knihy ruské. První literární potřeby hradili většinou otiskováním knih ruských, hlavně mluvnice Smotrického a děl obsahem duchovních, posléze je překládali do »slovansko-srbského« jazyka; řídili se při tom onou ruskou školou, které se lidová řeč zdála býti příliš obyčejnou pro písemnictví. Při překladech národních knih (na př. Reljkovićův Satir, Došenova Aždanja sedmoglava), psaných v chorvatském jazyku latinkou, měnili a »opravovali« dle svého mínění jazyk ten, ve skutečnosti ho však znetvořovali. – Nelze říci, že literární činnost XVIII. stol., hlavně ve 2. polovici, nebyla dostatečnou, avšak vše to bylo skoro bez významu pro národ. Neznalostí národního a církevně-slovanského jazyka nastal posléze takový zmatek, že nerozuměli sobě ani spisovatelé, nebo každý chtěl býti jakýmsi tvůrcem zvláštní mluvnice a národním spisovatelem. Učenost všade převládala, jak to poznáváme ze směru tehdejší literární činnosti: místo básní, které by budily národ a jeho sebevědomí, místo článků pobízejících k prospěšnému působení pro literaturu a osvobození národa jali se tehdejší srbští literáti překládati různá morálně filosofická díla německá a ruská, upravovali vědecké knihy o bohosloví, sestavovali mluvnice, dějepisy, zeměpisy a fysiky a vše psali svojí, téměř nesrozumitelnou směsí slovansko-rusko-srbského jazyka. Za školní literaturou nezůstávalo krásné písemnictví; pojednání dramaturga chorv. Nár. divadla dra Nik. Andriće Prijevodna beletristika Srba (Vienac 1894) podává zřejmý důkaz, že byl dostatek překladů, aniž však se přihlíželo k ceně děl překládaných; neboť zdá se, že každý přeložil, co se mu zrovna namanulo, a byly to obyčejně výtvory nepatrné. Název spisu nevytknul se zvláště a často byl originál přepracován, jak tomu bývalo i v Chorvatsku v XVIII. stol. a na poč. stol. XIX. Původní literární tvorby rovnaly se zcela tehdejším překladům. Proto nebylo lze pokračovati na staré dráze, nepřirozený směr literární činnosti musil býti změněn, neboť vydávalo se tehdy i mnoho knih psaných jazykem lidu nesrozumitelným, které vycházely tiskem v Benátkách, Vídni a Budíně. Školní literatura brala se trojím směrem: učení víry pravoslavné, učení církevněslovanské literatury i jazyků a vyučování něm. jazyka a mathematiky. Ve všech oborech vypomáhali sobě Srbové knihami rus., které s nepatrnými změnami bez rozpaků přetiskovali. Tím vysvětluje se neobyčejný vliv literatury ruské na písemnictví srbské, který se udržel hlavně mezi Srby v Uhersku až do r. 1814; psalo se jazykem rusko-slovanským a »slavensko-srbským«, totiž směsí řečí: rusko-slovanské, rusko-srbské, ruské národní a srbské národní, bez jakéhokoli ustáleného pravidla. Tehdy literárně působil Dositej Obradović, jenž snažil se v literaturu zavésti jazyk lidový a pravidla obecně platná.

Přehlédněmež nyní výkon písemnictví tehdejšího. Literární odvětví pravoslavného náboženství – nehledíc ani k nedostatkům mluvy – zůstalo zřejmě za katolickým. Kijevský metropolita Petar Mogila vydal (poprvé r. 1645) Pravoslavnoje ispovijedanje vjeri sobranija i apostolskija cerkvi, které bylo pro srbské potřeby přetištěno v Benátkách r. 1764. Slavný historik Jovan Rajić zůstavil několik spisů bohoslovných, z nichž sám r. 1764 v Benátkách vydal Slovo o grešnom čelovjeku, iz moskovskoga na slaveno-serbskij jazyka r. 1774 Katechizis, katechismus schválený církevním »saborem« pro Srby v říši Rakouské, který později vydán i pro školní potřebu; sepsal dále Sobranije raznyh-naravoučitelnyh poučenij (1794) a Cvjetnik, spis náboženský (Budín,1802). r. 1792, 1793 a 1797 vyšly tři Biblijske istorije, z nichž jednu sepsal Jovan Rajić a jednu Stevan Vujanovski (1793), ředitelsrbských škol. V oboru tom byl též plodně činným Vićentije Rakić, vydav Svjaščena istorija (překlad z ruštiny, Budín, 1797), Hranilišče duši (z řec., Benátky, 1800), Istorija o razorenji Jerusalima (ve verších přel. z ruštiny, t., 1804), Žitije sv. Josifa (1804), Čudesa presvjatyja bogorodicy, Molitvy (1808), Propovědi za sve nedjelje i neke praznike gospodnje (1809), Nastavljenje o ispovědi i molitvě (Ben., 1801) a Lěstvica o molitvy, postu i milostini (1805). Byli ještě jiní spisovatelé knih náboženských, avšak výtvory jejich neliší se od uvedených spisů ani jazykem ani obsahem a proto netřeba jich zvláště jmenovati. Díla ta měla skoro veskrze účel uvésti prostý lid v náboženství a vychovati ho pro pobožný život. Kniha Smotrického, kterou byla u Srbů zavedena mluvnice, nezůstala ojedinělou. Zaharija Orfelin vydaI v Benátkách r. 1776 Bukvar, aby upevnil základy rusko-slovanského jazyka. r. 1792 vyšel v Benátkách Bukvar a r. 1793 St. Vujanovského Rukovodstvo k slavenskomu pravočteniju i pravopisaniju, pak r. 1794 od Avrama Mrazoviće Rukovodstvo k slavenstěj gramaticě (vyšlo též r. 1820), Rukovodstvo k slavenskomu pravočteniju i pravopisanju a Rukovodstvo k slavenskomu krasnorěčiju (1821). Všecka ta díla sepsána hlavně za účelem, aby potlačen byl národní spisovný jazyk, jejž v literaturu uváděti počal Dositije Obradović. Dva spisovatelé, a sice A. Vezilić a A. Stojković, vydali malé mluvn. spisy t. zv. »formulary«, by takto prospěli i méně vzdělanému lidu. Kromě toho sepsány tehdy spisy pro různé potřeby školní, jako: Došenovićova Novaja srbskaja aritmetika (1767), Mrazovićovo Rukovodstvo k naucě čislitelnoj, čítanka naddozorce F. J. Jankoviće Rukovodstvo k čestnosti i pravosti a j. Cizích jazyků týkají se: Latinskij bukvar, vydaný r. 1766 v Benátkách, dle Gotschada od St. Vujanovského sestavený německý slovník (1772), Německij i serbskij Slovar (1780) od Todora Avramoviće, ve kterém jsou tlumočena německá slova téměř ruštinou, Gramatika italianska (1794) od Vićentija Lustiny a překlad Salerovy Vengerske gramatike od G. Petroviće. První zeměpis sepsal Pavao Solarić Novo graždansko zemleopisanie (Benát., 1804).

Z uvedeného poznává se zřejmě duch byzantinský; činnost omezovala se na vědy rhétorické, hlavně pak církevní, neboť náboženství pravoslavné bylo Srbům národností. Proti duchu tomu, který příčil se lidové osvětě, povstal posléze moderní obhájce literárního působení; než však k tomu došlo, žili též spisovatelé, kteří sobě pro srbskou věc získali nemalé zásluhy. Gavrila Stefanović byl literárně činným v r. 1725–45. Ve svých dílech obíral se hlavně dogmatikou, polemikou a řečnictvím církevním, pro poučení lidu a k ochraně proti okolí nepravoslavnému. Chtěl, aby vedle rusko-slovanského jazyka rozvíjel se též národní srbský, avšak nedodělal se úspěchu, že díla jeho nebyla vydána tiskem. Vynikajícím spisovatelem jest Jovan Rajić (1726–1801) z Karlovic, žák Monojla Kozačinského. Bohosloví studoval v Kijevě a poslední zkoušku složil v Moskvě jsa nejlepším žákem. Ve svém domově nebyl dobře přijat a proto vrátil se do Ruska, odkud později za příčinou sepsání srbských dějin odebral se do Athosu. Ani zde nenasel přátel a sebral pouze čásť látky pro své dílo. Vrátiv se domů, stal se učitelem při škole, kterou sám kdysi navštěvoval; pak byl učitelem bohoslovecké školy v Temešváru a později v Novém Sadě. r. 1772 stal se mnichem a záhy povolán na místo archimandrity do kláštera Kovilje, kde zůstal plných 30 let. Nevynikal zvláštní učeností, ale neunavnou pílí; kromě bohosloveckých spisů sepsal Istorija slavjanskih narodov, naipače Bolgar, Horvatov i Serbov (Vídeň, 1794–95 a Budín, 1823, 4 sv.), kde uvedl vše, čeho se mohl dopátrati; hlavní zásluhou při tom jest, že byla Istorija prvním dílem svého druhu v literatuře srbské. R.1791 vydal veršem Boj zmaja (= draků) sa orlovi (s orly), kde pěje o poslední válce rakousko-turecké; jsou to však jen chabé verše. Slabý měl pojem o dramatu, sepsav truchlohru strádající nedostatkem děje Tragedija o caru Urošu pjatom i o padeniji serbskoga carstvija (1798). O 7 ohromných knihách sepsal bohoslovecké dílo Tělo teologičeskoje a ještě několik podobných prací.

Prostý národ přijímal vděčně díla ta, že pojednávala o minulosti církve, třeba nebylo mu vždy vše srozumitelno, neboť spokojoval se tehdy vším, co zdálo se mu býti prospěšno k vzdělání. Proto byly zvláště radostně uvítány spisy prvního buditele národního sebevědomí Dositije Obradoviće (1744–1811) a to hlavně prostým lidem, neboť mnich ten první počal psáti pro národ. Četbou životopisů svatých byla v něm probuzena touha po životě nábožném; Dimitrij vstoupil do kláštera Hopova u »Fruške gori«, kde dostalo se mu jména Dositij Když pak seznal – čta řeči Jana Zlatoústého – že jest nevelký obzor jeho věděni a že v klášteře nenaskytuje se dosti příležitosti vzdělati se, jak sobě byl přál, uprchl odtud do Záhřeba ve společnosti svého druha, rozeného Chorvata. V Záhřebě nebyl však přijat do školy i odebral se do Dalmacie, kde poznal potřeby lidu. Strávil zde celý rok vyučuje dítky a započal tu literárni svou činnost překladem besed Jana Zlatoústého, které později lid opisoval a rozšiřoval pod názvem Dositejeve bukvice. Marně hledal kýženého učitele na Sv. Hoře, pročež odebral se do Smyrny, kde žil po tři léta, až do počátku rusko-turecké války. Pak putoval Albanií, kde pobyl asi rok, na Korfu, by zde pročetl autory řecké a latinské. Přes Benátky a Terst vrátil se do Dalmacie, pokračoval ve svých »bukvicích« a pak ve Vídni 6 let učil mládež latině a řečtině, současně přisvojiv sobě jazyk francouzský, německý a italský. Pak procestoval Německo, poslouchal theologii a filologii na universitě hallské a r. 1783 přesídlil se do Lipska, kde dal tisknouti svou knihu Soveti zdravoga razuma, kterou však pro nemajetnost teprve r. 1794 mohl vydati. r. 1783 vyšel I. díl jeho autobiografie pod názvem Život i priklučenija; později konal cesty do Paříže, Londýna, Ruska a Polska. r. 1778 vydal Aisópovy Bajky a r. 1793 Etiku dle Savea. Po dlouhé době navrátil se r. 1807 do Srbska, kde vyučoval syny černého Jiří (Karađorđe) a působil při zakládání »Veliké školy«. r. 1811 jmenován ministrem osvěty, avšak zemřel již 26. břez. téhož roku. – Gavrilo Štefanović a Jovan Rajić hodlali uvésti místo církevní řeči jazyk národní v literaturu srbskou, avšak právě tehdy vyskytl se Obradović se svým návrhem na zavedení lidové mluvy v písemnictví, ač sám nepsal čistým jazykem národním. Byl prodchnut přesvědčením, že lze spasiti srbský národ toliko literaturou psanou jaz. srbským. Doufal tím vymýtiti neznalost, jež jevila se též mezi duchovenstvem a v jeho literárních dílech; nemohl se proto od pravoslavného kněžstva nadíti podpory pro své snahy, ano nepřátelství mnichů vzrostlo tou měrou, že zapovídali a spalovali jeho spisy. Obradović byl prvním, jenž nestotožňoval víru s národností, a to bylo mu nejvíce zazlíváno. (Viz vydání »Srpske književne Zadruge« roč. 1892 a 1893 a »Izvjestija Kijevskoga universiteta« r. 1897.) – V Chorvatsku narodil se jeden ze Srbů tehdy nejvíce vynikajících, Pavao Solarić (* 1781); byl filosofem a moralistou jako jeho učitel Obradović; neobíral se řešenim praktických otázek, přihlížeje k problemům filosofickým, v kterémž odvětví působil hlavně svými překlady. Psal též básně pro »Ljetopis«. Jovan Muškatirović (1773 až 1809) z Bačky uveřejnil Pričte čili Poslovije iz sentencij, totiž národní pořekadla, a podobně jako Obradović posuzoval svobodomyslným způsobem svátky a posty církve pravoslavné.

V oboru zábavné literatury bylo též několik spisovatelů, ti však nepřihlíželi k potřebám národa, nepsali knih pro lid a volba překladů řídila se vzděláním a vkusem těch kterých literátů. Vedle Obradoviće, jenž svá filosofická díla psal způsobem zábavným a poučným, vynikal Aleksij Vezilić, jenž složil první veršované spisy literatury srbské. Od něho je Kratkoje napisanije o spokojnoj žizni, sepsané duchen ostatnich »nravoučitelnih« (morálních) knih tehdejších, pojednávající o různých ctnostech a neřestech. V básni O čarodjejstvu líčí marnivost a pověru. Ve svých básních uvádí často výroky filosofů a rád cituje místa ze Sv. písma na doklad pravdivosti svého tvrzení. – Z nejupřímnějších »Slovanů« mezi Srby byl Grigorije Terlajić (1766–1811) z Machova. Jsa professorem dějepisu a statistiky akademie petrohradské měl příležitost seznati filosofii Leibnizovu a Kantovu; ale jazykem národním nemohl psáti své rozpravy filosofické, proto že nebylo terminů. Převedl z něm. Ideja ili mužeskaja i ženskaja dobrodětet (1793) od L. H. Nicolaye. Chvalozpěvem o krase přírody jest jeho Zabavlenije jedinago letnago utra ili udivlenije jestestvenim krasotam, k němuž připojil Uvješčanije za slavenosrpski jezik. Z ruštiny převedl r. 1801 Numa ili procvětajušči Rim, původně francouzské dílo J. P. Claris de Floriana, chvalopis to o ruské cís. Kateřině II. – Zásluhy o věc lidovou získal si zemunský knihař Gavrilo Kovačević; r. 1804 složil veršem Srpski ustanak pod Karađorđem, báseň mezi lidem velmi oblíbenou, a r. 1856 vyšlo 7. vydání jeho básně o boji kosovském: Stihi o povedeniji i naměreniji knjaza Lazara. Složil pak zpěv Adelaida alpijska pastirka (překlad?) a několik legend, jako o Sv. Savovi, Danilu, Jerolimu a j. Kovačević byl prvním, jenž vydal cyrillicí Kačićův Razgovor ugodni r. 1818, při čemž jazyk opravil! – Duch středověké literatury jeví se ve spisech Kovačevićových podobně jako v dílech jeho druha Vićentije Rakiće († 1824) ze Zemunu, kněze a posléze mnicha. Spracoval ve verších biblická vypravování a různé legendy, jako o Sv. Aleksiju, Eustahiju, o Suzani, a r. 1799 byla vydána jeho Žertva Avraamova, překlad z ruštiny, psaný vzhledem na tehdejší dobu dosti pěkně narodním duchem; kniha ta obsahuje dále Sobesědovanije grešnika s bogomateriju, básničku o 48 verších, kde hříšník vyprošuje sobě odpuštění od Bohorodičky. Legendy psané prosou jsou: Čudesa Bogorodičina a Cvět dobroděteli, překlad z novořečtiny. – Stejně jako Rakić psal Konst. Marinković, kněz v Novém Sadu. Ve verších sepsal Plač Rahili ili izbijenije mladencev na povelenije Iroda carja judejskago (vytištěno v Bělehradě až r. 1857) a Otkrovenije Amerike. – Atanasije Stojković sepsal romantické spisy Kandor ili odkrovenije egipetskih tain (1800) a Aristid i Natalija (1801), směs romantiky, tehdejší morálky a úvah filosofických (překlad?). – Advokát Nikola Šimić, spisovatel logiky, vydal r. 1808 Turčin Abdalah i Serbiji Scrboslava, »nravoučitelnou pověst«, dílo dosti chabé, pak překlad z frančtiny Aristej i son Acenira, egyptskou povídku morální, a r. 1807 Ikonostas slavnih i hrabrih lic (životy Petra Vel., Kateřiny II., Stan. Augusta, Potemkina, Suvarova a Kosćiuszka). – Paedagog Avram Mrazović, jenž psal hlavně knihy pro školu, vydal r. 1793 a 1800 dle vzoru franc. 4 svazky básní a povídek »Poučitelni magazin za djecu«. Jovan Živković, professor v Karlovcích, vydal r. 1808 výbor Herderových povídek z Východu, Palmovo listvije, určených mládeži a prostému lidu, učícímu se čísti. Paedagog Nikola Lazarević přeložil z něm. Život Robinsona Krusoe (1799) a překladem Povjest drevnih Abderítov (1803) uvedl v srbskou literaturu i Wielanda. – Z vyčtených spisů zřejmo, že tehdejší srbští literáti neměli pravého porozumění pro požadavky národní a že nedovedli podati lidu vhodné čtení; cokoli se jednotlivci namanulo, bez rozpaků převedl, neb národ sobě nevybíral, četl vše, touže po knize a nemaje literárního rozhledu. Proto i některé z jmenovaných knih byly několikráte vydány. První, jenž osvědčil se jako pravý básník, byl Jovan Atanasije Došenović. Vydal r. 1809 Liričeska pěnija, soubor původních svých básní a překladů, hlavně z vlaštiny, kde v předmluvě pojednává o literatuře a nauce básnictví na základě vlastních studií konaných v Padově. Rodem byl z Chorvatska (z Liky). – Luka Milovanov († 1828) narodil se v Bosně; školy navštěvoval ve Vinkovcích, Segedíně a Pešti. Sepsal r. 1810 Opit nastavlenja k srbskoj sličnorečnosti i slogomerju ili prosodiji, připojiv k tomu několik svých básnických pokusů, čímž přiblížil se pravému pramenu národní poesie; žel, že dílo to pro nemajetnost autorovu vyšlo až po jeho smrti přičiněním Vuka St. Karadžiće (1833). – Emanuil Janković (1758–1792) z Nov. Sadu psal spisy své správnější a úhlednější mluvou lidovou než sám Obradović; kromě toho mají jeho literární tvorby význam, že seznámily srbský národ s dramatickým písemnictvím. Janković znal dobře díla svého vrstevníka Vlacha Goldoniho, jehož komédii Trgovci převedl již r. 1787. V předmluvě uvádí, že přeložil divadelní tu hru, by Srbové poznali cenu jeviště a vůbec komédií, které bývaly tehdy příkře posuzovány. r. 1789 přeložil z něm. Starkovu dětskou veselohru Zao otac i nevaljao sin a t. r. veselohru ze selského života Blagodarni sin od Jo. J. Engla, kterou lokalisoval pro Srby v Uhersku.

Tvůrcem srbského divadla byl Joakim Vujić (1772–1847) z Baje v Uhersku. Po ukončených studiích byl učitelem a professorem, avšak později mnoho cestoval a proto mají jeho literární díla pečeť osvěty západoevropské. Sestavil několik divadelních společností a provozoval s nimi hry po srbských městech Uher a Srbska. Působil v l. 1805 až 1847. Pro mládež sestavil Rukovodstvo k franc. gramatici (1805), Mladi Robinson (1810), Zemljopis svega svijeta a j. Sepsal též mnoho cestopisů (Putešestvije po Kroaciji, Slavoniji i Dalmalciji 1826, ...po Srbiji 1828, ...po Ugariji, Valahiji 1845 a j.). Divadelní kusy od něho přeložené jsou: Fernando i Jarika (1805), z Eckarthausena, Aleksis i Nadina a Izlišna ljubav Irene i Filandra (z ital.). Původnim dílem jest asi veselohra Lubovnaja zavist črez jedne cipele (1805, viz »Vienac« 1894 str. 457), kde v povídání babičky věrně podal dětský hovor; dále sepsal r. 1809 Slijepi miš. r. 1843 vydal drama Otjatije Beograda od Turaka. Zůstavil ještě řadu žertovných a poučných děl, překladů i původních tvoreb; r. 1833 vydal svou biografii. Možno říci, že Vujić svými spisy vychovával tehdáž čtenářstvo srbské. – Milovan Vidaković (* 1780 v Srbsku), jenž měl velký vliv na své vrstevníky-spisovatele, uprchl osmiletý se svými rodiči do Uher a nikdy již nezřel své otčiny; zemřel u Pešti r. 1841. V srb. literaturu zavedl romantiku. r. 1805 vyšla ve verších jeho Istorija o prekrasnom Josifu a podobně složil na biblickém základě básně Mladi Tovija (1825) a Putešestvije u Jerusalim (1834). Psal první romány pro srbské čtenářstvo; že byly oblíbeny, dokazuje množství jich vydání. Nejznamenitějším jeho románem byl Ljubomír u Elisiumu (I. sv. 1814, II. sv. 1817, III. sv. 1823), pak Velimir i Bosiljka (1811, 4. vyd. 1881), Usamljeni junoša (1810, 4. vyd. 1881), Silvan i Milena ili Serpkinja u Engleskoj (1829 a 1852), Ivo Zagorica, povídka ze srbských dějin (1834), Kasija carica (1827, 4. vyd. 1880) a Selim i Merima. Sestavil též srbskou mluvnici (1838) a srbské dějiny dle J. Rajiće pod názvem Istorija serbskoga naroda (1833–1837, 4 sv.). Romány jeho podobají se německým a francouzským ze středověku, kdy kvetlo rytířství a zázračné příběhy; některé z nich nejsou práce původní, nýbrž přepracované originály cizí, ale všude jeví se v nich duch vlastenecký. což dlouho působilo v lid, který neměl jiného vhodného čtení. (Viz vydanje djela 1880, »Danica srpska« 1860.)

Vedle uvedených literátů, z nichž někteří působili v době zavádění pravého národního jazyka jako základu literatury, byli ještě jiní významu menšího. Od počátku XIX. stol. až do r. 1847 pěstila řada spisovatelů krásné písemnictví, avšak básně a ostatní jich výplody byly založeny na pseudoklassičnosti a tehdejší básně bývaly často bezcenným napodobením lidových písní. Vedle podobné poesie přinášely kalendáře i hádanky; pravých časopisů vlastně nebylo, neboť co se takového vydávalo, bylo napodobením cizích vzorů, bez významu kulturního. V téže době, když Vuk Stef. Karadžić svými národním jazykem psanými spisy počal šířiti lidovou poesii, vyskytlo se několik spisovatelů, kteří v jistém vzhledě byli vzory literátům ostatním. Na poč. našeho století ni jediný z autorů grammatik neznal správně spisovný jazyk srbský, k tomu pak způsobila různost pravopisů nemalý zmatek; to vše bylo nutno upraviti. Snahou vyhověti skutečným potřebám a naznačováním pravého literárního směru nastala doba nová.

Doba bojů o národní jazyk od r. 1814 až 1847[editovat]

b) Doba bojů o národní jazyk od r. 1814 až 1847. Asi o rok dříve než Vuk Karadžić počal literárně působiti Dimitrija Davidović (1789–1838) ze Zemunu a to na poli novém; vydával ve Vídni od r. 1813–1821 »Noviny« s almanachem »Zabavnik« (1815 až 1821) jako přílohou. »Noviny« jeho staly se literárním střediskem, kde sdružili se všichni Srbové; šířily především znalost národního jazyka, dále uveřejňovány v nich články, rozpravy a výplody mladých spisovatelů veršem i prosou, čímž staly se jistým vzhledem též prvním belletristickým listem Srbů. V nich počali svou literární činnost Vuk Karadžić, Lukijan Mušicki, Berić, Svetić a řada srbských spisovatelů. Žel, že tehdejší literární poměry nedovolovaly Davidovićovi, by v »Novinách« zavedl nový pravopis. Jeho »zábavníky« (v Kragujevci r. 1834 až 1836), vydávané za příčinou šířeni krásné literatury, prospěly velice literatuře srbské; psány byly lepším jazykem národním než jiné spisy tehdejší. Podobné platí o záb. listu »Uranija« (1836–37), jejž vydával též Dimitrije Tirol (viz »Kolo« 1889). – V době bojů o zavedení národního jazyka jako spisovného nejvíce mezi tehdejšími literáty vynikl Lukijan Mušicki z Temerína v Bačce (* r. 1777, †r. 1837); bylť pravým básníkem, učencem a upřímným vlastencem. V Pešti navštěvoval přednášky o aesthetice u professorů, kteří byli přívrženci klassiků, což nezůstalo bez vlivu na jeho díla. Nejmilejší četbou byl mu Horác a francouzští pseudoklassikové. r. 1802 stal se mnichem, pak professorem bohoslovectví a potom archimandritou v Šišatovci, r. 1823 správcem diécése hornokarlovecké (nyn. plašské) a posléze vládykou v Plašcích. Hlavně obíral se poesií směru klassického, chtěje byti srbským Klopstockem; první mezi Srby počal pěstiti nový druh poesie – ódy. Jeho básně – velkou většinou ódy – opěvují srbský národ, jazyk, víru a sjednocení. Sám psával rád »slaveno-srpski«, touže po jediné společné řeči všech Slovanů, ale při tom byl nápomocen harcovníku národního jazyka Vuku Stef. Karadžićovi. V »Novinách« vyšla r. 1819 první báseň Mušického, Glas narodoljubca, v níž pěje o dualismu srbského jazyka. Na jeho báseň Glas arfe šišatovačke (1821) odpovídali později mnozí básníci ódami k jeho slávě; on sám psával klassickým metrem ódy vynikajícím mužům, chvále jejich působení hlavně na poli osvěty. Pro formu a mluvu svých ód stal se jaksi básníkem vzdělaného čtenářstva, neboť prosty lid všímal si málo jeho poesie; to a částečně i nový národní směr básnictví způsobil, že spisovatelé přestali napodobovati díla Mušického. Spisy jeho vydány teprve v l. 1838–48 o 4 sv. (viz P. Kulakovski, Luk. Mušicki). – V úzkém přátelském styku s Mušickým žil Pavao Berić z Mohola v Bačce, od r. 1830 tajemník metropolity karloveckého. Svého času byl vedle Mušického jedním z nejlepších básníků srbských. Přeložil Wielandova Agathona r. 1820, Voltaireova Zadigu, části z Vergila a Horáce a po smrti Bolićově závodil v »Letopise« s básněmi Mušického. – Hlavním napodobitelem Mušického byl Jovan Hadžić, v litetuře známý pod jm. Miloš Svetić (* 1799 v Somboru – † 1869). Povoláním byl advokát a později ředitel gymnasia novosadského. Knížetem Milošem byl povolán do Srbska za příčinou upravení zákonů a tehdy vydal Građanski zakonik. Pak stal se předsedou krajského soudu v Novém Sadě. Literární činnost počal r. 1821 básní Odziv mladog srbskog duha na glas arfe šišatovačke; pak skládal básně a napsal několik překladů. r. 1827 vydal dva srbské překlady Horácova díla »De arte poëtica« pod názvem O stihotvorstvu, jeden šestiměrem a druhý národním »desetercem«, ve kterém přeložil i drama Lessingovo Natan mudri. Dále převedl části z Vergilia, Horáce, Cornelia Nepota a Gessnera, uveřejněné v letopise »Matice Srpske«, jež založena na jeho podnět. Básněmi svými nevynikal a nezískal sobě ani zvláštní zásluhy o dějepis neb o jazyk. Byl redaktorem »Srpského letopisu«, bělehradské »Golubice« (5 knih, 1839–44) a novosadského časopisu »Ogledalo srpsko« (10 sv.). Pozornost obrátil na se polemikou s Vukem Karadžićem o způsob psaní, který udržel se mezi Srby až do r. 1868. – Méně vynikali ostatní tehdejší spisovatelé, jako Miloš Lazarević z Dolních Karlovců, učitel v Zemunu, jenž napsal román Plemenita i silna ijubav (1831), a pop Timotije Ilić, jenž r. 1827 počal psáti romány v duchu M. Vidakoviće a desetercem složil epos Kasandra (2 sv., 1840 a 1850), jehož děj odehrává se v Asii a v němž líčeni jsou hrdinové z doby Alexandra Vel. Lazar Lazarević (* 1805 v Karlovcích), později professor v Novém Sadě, sepsal drama Vladimir i Kosara (Budín, 1829) a uveřejnil několik lit. tvoreb v »Letopise«, advokát Eust. Mihajlović vydal v Budíně r. 1827 román Cvet nevinosti ili Dobrivoj i Aleksandra; terstský učitel Jefta Popović (* 1797) přepracoval na srbsko-slovanský jazyk Menčetićovy Suze Radmilove (Budín, 1826) a podobně Gundulićova Osmana ve spise Razna djela Jevte Popovića (1827), ale velmi nezdařile. Kromě toho složil romantické básně epické Milošijadu (1829), která dosti vzletně líčí hrdinství Miloše Obiliće, Sveslavije ili Pantheon (1831, 2 sv.), kde hodlal předvésti veškeré významné příběhy z dějin národních; psal pravopisem Vuka Karadžiće, jinak jsou jeho díla většinou bez ceny. – Atanasij Nikolić ze Sombora vydával od roku 1829–36 v Budíně a Vídni almanach Ružica, pak kalendář s básněmi a povídkami; jeho Srbski Slavuj jest sbírkou menších básní (3 sv., 1827–36) a r. 1830 vydal romant. povídku Ljuba Milovanova. Vaso Jovanović ze Zemunu žil v Srbsku; uveřejnil kompilaci Istorija Velikog Petra (1831) a romant. povídku z doby Štěpana Dušana Silného Svetolik i Leposava (1831 a 1868). Stefan Aćimović vydal r. 1829 Vitežstvo serbsko ili opisanije drevni serbskij junaka a ódu k nastolení biskupa Josipa Rajačiće (1830). Romance psal Jovan Čokrljan a sice Ogledalo dobroděteli i věrnosti (1829) a Poljska ljubičica (1830). Vasilije Čokrljan počal r. 1832 s jinými spisovateli vydávati Srbski rodoijubac (básně a prosa), který však záhy zanikl. – Žili ještě jiní spisovatelé, jichž díla však neliší se ni duchem, ni jazykem od uvedených, a proto jich zvláště neuvádíme. Některé uvedené romány a romantické básně epické svědčí o nezralosti vkusu tehdejšího čtenářstva až po léta sedmdesátá, avšak uznati sluší, že v době té přežila se literární díla založená na romantice a klassičnosti. Trvalo však dosti dlouho, než znechutila se konečně četba ta srbskému čtenářstvu, a zásluhu o to má hlavně básnictví národní. To poznáváme z děl zakladatele nového směru Sima Milutinoviće Sarajlije (pseud. Čubro Čojković) ze Sarajeva (* 1791). Navštěvoval gymnasium v Karlovcích a Segedíně, r. 1809 odebral se do Srbska, kde byl písařem v »sovjetu« a později učitelem na »Veliké škole bělehradské«. Roku 1813 bojoval jako dobrovolník proti Turkům. Pak stal se opět písařem, a když r. 1816 chtěl v Bessarabii vyhledati své rodiče, byl ve Vidině zatčen a odsouzen na 15 měsíců do žaláře. Zde počal básniti a složil nejlepší své lyrické písně, jež nazval Trojesestarstvo. Pak šel opět hledat otce a našel ho v Bessarabii v přátelském kruhu mnoha vojvodů srbského povstání, o čemž později složil epopeji Serbijanka (Lipsko, 1826), v níž opěvoval rekovství srbského národa a jeho vůdců Karađorđě a Miloše dokonale způsobem písní lidových, že bylo vše překvapeno a i jeho nepřátelé umlkli. »Serbijanka« byla velmi oblíbena, ač nesnadno ji čísti, proto že Milutinović nepsal ryzí mluvou lidovou a jeho báseň trpí neologií a pseudoklassickou manýrou uvádění řecké mythologie, pak chorobnou podrážděností, jevící se v jeho podání myšlének a pocitů. Přes vše to byl mezi lidem nad míru oblíben jsa prvním srbským básníkem, jenž počal tvořiti na základě poesie lidové. V Lipsku studoval na universitě a seznámil se s vynikajícími německými literáty. r. 1827 odebral se na Černou Horu za učitele pozdějšího vládyky a knížete Petra II. Petroviće, v němž probudil nadání básnické. V Cetinji sestavil svou Istoriju Crne Gore a sbírku národních písní Pjevanija crnogorska i hercegovačka, dále zde sepsal Dika crnogorska (1835), vynikající slohem nad stránku umělou, a tragédii Miloš Obilić (Lipsko, 1837). Odtud šel do Srbska, vyřídil různá poslání knížete Miloše a cestoval po Srbsku, sbíraje látku pro nové dílo Istorija Srbije (o l. 1813–15), kterou vydal v Bělehradě r. 1835. V Budíně složil Trojebratstvo r. 1844. Posledním jeho dramatickým dílem jest Karađorđe. Pro svou letoru byl nucen opustiti Srbsko a zemřel v bídě r. 1847. Byl z nejpůvodnějších básníků své doby, jenž obíral se všemi druhy poesie; lyrické básně Nekolike pjesmice, stare, nove, prevedene i sočinjene vydal r. 1826 jako dodatek k »Serbijance«. Čásť lyrických jeho básní, ač byly psány v mládí básníkově, vyšla až po jeho smrti a zřejmo z nich, že by v lyrice jistě byl vynikl mnohem více. Zůstavil též zpěv Zorica (1827). (Viz St. Pavlović, Simo Milutinović v »Letopise Mat. srbské« kn. 173–176; Ď. S. Ďorďević, S. Milutinović, 1893.)

Pečeť eklektickou a sice klassicko-romantickou mají díla Jov. St. Popoviće (1806 až 1856), jehož působení bylo nad míru významné pro srb. literaturu. Konal svá studia v Temešváru a Pešti, byl gymn. professorem ve svém rodišti Vršci, pak stal se advokátem, později professorem práv na lyceu bělehradském a v l. 1842–48 byl ministrem osvěty. Již r. 1841 předložil s Atan. Nikolićem ministerstvu žádost za zřízení učené společnosti a na ten podnět bylo založeno Društvo srpske slovesnosti, které r. 1847 počalo vydávati svůj orgán Glasnik a jež bylo později změněno v Srpsko učeno društvo a posléze v Srpsku kraljevsku akademiju za znanosti i umjetnosti. Úkolem jeho bylo sbírati a spracovati látku srbských dějin, pěstiti zeměpis, ethnografii, jazyk a (v akademii) vědy přírodní. Stejnou měrou jako o založení učené společnosti pečoval Popovic jsa ministrem o zřízení národního musea, které založeno r. 1844. Sbírka básní, vydaná r. 1854 jako Davorje, dobře charakterisuje ráz tehdejší společnosti, kterou repraesentoval Popović v posledních svých 10  létech. Básně jeho jsou upřímné a hluboké, um vyniká v nich nad srdce a mají nádech melancholie i pessimismu, jenž jeví se hlavně v myšlénce, že na světě vše jest pomíjející; básně melancholické zdařily se mu nad ostatní, neboť přicházejí více ze srdce. V mladších létech obíral se dramatickým písemnictvím. Již jako filosof v Pešti sepsal tragédie Nevinost ili Svetislav i Mileva (vyd. 1828 dvakráte), Miloš Obilić (t. r.) a Boj na Kosovu ili Milan Toplica i Zoraida; dle národní básně napsal Naod Simeun ili nesrećno supružestvo (Nalezenec Simeon čili nešťastné manželství, 1830 a 1840) a r. 1830 vydal první veselohru Laža a Paralaža (Lhář a arcilhář). Ve 3 vyd. (1837, 1838 a 1867) vyšla jeho komédie Tvrdica (Skrblík), tak oblíbená, že obecenstvo Popovice jmenovalo dle hrdiny kusu »Ćir-Janja«. Roku 1838 vyšla tiskem veselohra Pokondirena tikva (Z tykve stal se pohár), pak Zla žena a žertovná povídka Roman bez romana. Když bylo zřízeno v Bělehradě divadlo, chopil se chutě díla a sepsal roku 1842 truchlohry Vladislav (2 vyd. 1849) a Ajduci, pak veselohry Ženidba i udadba (Sňatek a manželství), Prevara za prevaru (Klamání za klamání) a Simpatija i antipatija. Po znovuzřízení divadla r. 1847 sepsal opět hry: Toržestvo Srbije, Skenderbeg, Dobra žena a San Kraljevića Marka. Opustiv pak Srbsko napsal tragédii z dějin bulharských Lahan a komédii Beograd nekad i sad (Bělehrad kdysi a dnes). Nejlepším jeho dramatem jest Smrt Štefana Dečanskog. Zásluhu získal si uvedením vkusu do srbského divadla a umění dramatického; divadelní jeho hry byly pro pěkný a zajímavý děj velice oblíbeny a některé i v Záhřebě s úspěchem provozovány. (Viz »Glasnik srp. učenog društva«, 8. ročník, 1856.) – Při zakládání Društva srpske slavesnosti vyznamenal se též Jovan Stejić (* 1804 – † 1853) ze St. Aradu. Žil v Srbsku a jsa lékařem byl přidělen ministerstvu; posléze stal se tajemníkem státní rady. Již r. 1826 převedl Hufelandovu »Makrobiotiku« a od r. 1828–36 vydal v 5 knihách sbírku překladů Zabava za razum i srce, obsahující články filosofické, paedagogické a zdravovědy se týkající, dále národní písně a překlady ze staroklassické literatury. Jako tehdy mnozí jiní, domníval se i Stejić, že jest povolán sestaviti grammatiku a řešiti otázky jazykové, o čemž pojednával v »Glasniku«. Jsa zatvrzelým protivníkem nového směru, nastalého působením Vuka Karadžiće, upravil pravopis, kterým psali Srbové až do r. 1868. Též on má zásluhy o vzrůst srbského čtenářstva. – Ze Srěmska pocházel Ďorďe Magarašević (1793–1830), prof. gym. novosadského. r. 1825 počal knihkupec Kaulićija vydávati v Novém Sadu nový literární list Srpski letopis, ale záhy pro různé překážky nebylo lze list ten udržeti, a tu Magarašević jal se obírati vážně literárními otázkami v kruhu spisovatelů Jov. Hadžiće, Josipa Milovuka, S. Tekelije a j., načež v Pešti založeno literární družstvo Matica srpska, která pak převzala a od r. 1826 po dnes vydává »Letopis« (již 192 sv.). Magarašević jej redigoval do r. 1830, kdy redakci převzal Hadžić. – Todor Pavlović (1804–54) počal r. 1835 vydávati Srbski narodni list a r. 1837 stav se i redaktorem »Letopisu« řídil oba liter. listy Srbů. r. 1838 vydal první číslo politického časopisu Srbske narodne novine, jejž redigoval až do r. 1848. Kromě básní byly v listech těch uveřejňovány dosti nevhodně volené překlady; původní články, hlavně recense a polemiky, též zvláště nevynikaly. Pavlović potíral ve svých novinách záhřebské Illyry, tím však vyvolal pouze třenice mezi literáty, aniž prospěl té neb oné straně. Hlavní jeho zásluhou jest, že založil a řídil srbské novinářství v době, když mohlo se svobodně a utěšeně rozvíjeti. – V oboru novinářství působil též budínský advokát Antonije Arnot, jenž v Pešti r. 1838 založil časopis Srbska novina ili magazin za hudožestvo, knjižestvo i modu, a Dimitrije Jovanović, který od roku 1842–44 vydával list Peštansko-budimski skoroteča, kde psalo se starým i novým pravopisem a hlavní zřetel byl věnován sjednocení Chorvatův a Srbů; byl to vzhledem k tehdejším poměrům výborně redigovaný list politický. – r. 1830 Srbsko přispělo pomocí literárním snahám uher. Srbů, neboť v roce tom dostalo se mu právně platného zřízení, načež roku 1832 byla založena státní tiskárna; tu počal v Kragujevci Davidović opět vydávati zaniklé ve Vídni Srbske noviny, které pak od r. 1835 vycházely v Bělehradě jako list úřední s dodatkem obsahujícím literární drobnůstky. Literární časopis Podunavka, orgán spisovatelů v Srbsku působících, počal vycházeti r. 1843 a redigoval jej Miloš Popović až do r. 1848, kdy zanikl. Davidovićovou zásluhou jest, že v srbskou literaturu byly zavedeny almanachy, t. zv. »zabavnici«, jež vydával od r. 1815 až 1821 a od r. 1833–36; almanach Uranija řídil D. Tirol od r. 1837–38. Nákladem »Matice srb.« vydávaný list Srbska pčela redigoval několik roků Pavao Stamatović, a když přestala vycházeti »Uranija«, byl zřízen r. 1838 list Golubica, jenž pod redakcí J. Hadžiće vyznamenával se bohatstvím článků prosou iveršem a pěknými příspěvky o řeči národní. Sluší ještě uvésti časopis Bačka vila (1842 až 1845), redigovan drem P. Jovanovićem.

Uvedli jsme stručně přehled literárních výkonů, směřujících ku vzdělání srbského národa, ovšem nepřihlížejíce k církvi a škole; děl přesně vědeckých tehdy nebylo. Z uvedeného zřejmo, že literatura srbská pokračovala na základu děl prvních spisovatelů srbských; avšak na počátku našeho století počal převládati směr ryze národní. r. 1814 počíná nová duševní činnost, podobná jako v zemích rakouských, a sice směrem národním, vyvolaným romantiky. První dílo na základě tom vydal křisitel srbské literatury Vuk Stefanović Karadžić, kterému bylo bojovati až do r. 1847, by zabezpečil národnímu jazyku patřičné místo v literatuře srbské, mělo-li se vůbec vážně pomýšleti na vzdělání národa. Ostatní spisovatelé brali se i nadále starou cestou a psali až do r. 1847 řečí »slaveno-srpskou«, ač Vuk Karadžić neunavně poukazoval na mluvu národní jako jediný základ pravé osvěty lidové. Proto byla doba ta nazvána dobou bojů o národní jazyk. Vše, co Obradović zamýšlel a co snažil se provésti v literatuře srbské navzdor předsudkům tehdejší doby, vše to uskutečnil Vuk Karadžić. Narodil se r. 1787 v Tršići v Srbsku, kde se byla usadila jeho z Hercegoviny přistěhovalá rodina. r. 1804 stal se písařem u Ćurćije, který pobouřil jaderský kraj proti Turkům, a po jeho smrti odebral se do Karlovců pokračovat ve svých studiích. Když r. 1808 byla v Bělehradě zřízena »veliká škola«, navštěvoval ji, nebylo mu však souzeno dostudovati, roznemohl se těžce a ochroml. Stal se pak soudcem a po nějakou dobu i správcem obce. Když Srbsko r. 1813 Turky podmaněno, přesídlil do Vídně, kde seznámil se s Davidovićem a Frušićem, kteří tehdy vydávali srbské noviny, a záhy též s filologem Jernejem Kopitarem. Známost ta nezůstala bez prospěšného vlivu na další působení Karadžićovo, neboť když Kopitar poznal způsob jeho psaní pravým národním jazykem, neustal domlouvati mu, by věnoval se písemnictví a Srbů – ukázal, jak třeba psáti. Otázka spisovného jazyka zajímala Karadžiće tou měrou, že sobě předsevzal proklestiti lidové mluvě cestu v srbskou literaturu. Kopitar pak, slyše o národních písních Srbů, přiměl ho, by sebral vše, co týká se národního života a lidové poesie srbské. Nyní teprve počal správně oceňovati činnost Kačićovu a jal se zaznamenávati národní písně, které mu ještě za pobytu v Srbsku na mysli tanuly. Tak vznikla Mala prostonarodna slaveno-srbska pesnarica (1814) tištěná starým pravopisem, avšak autor praví, že jest žádoucno, by odborníci uvážili otázku národní řeči a vydali mluvnici pro lid. Když seznal, že v tom nelze nic očekávati od Davidoviće, sepsal a vydal sám r. 1814 knížku Pismenica ser kago jezika po govoru prostoga naroda, kterou počíná reformace pravopisu a spisovného jazyka; Karadžić psal zde sice ještě způsobem všeobecným, avšak vynechal některé hlásky, které časem neprávem zobecněly v srbštině. Hodlal též sestaviti slovník na základě národních písní maje tyto za pramen ryzí mluvy lidové. Proto odebral se do Banátu a Srěmska, kde sebral pozoruhodné tvorby lidových pěvců v takém množství, že bylo mu lze vydati již r. 1815 druhý díl Pesnarice. Kopitar ocenil knihu tu, kterou byla veřejnost seznámena s písněmi srbského lidu. Při vydání tom řídil se Karadžić směrem tehdejších srbských spisovatelů, pokud týkalo se pravopisu, píše ъ a ь atd. Kopitar vsak neustal naléhati naň, až sestavil slovník; aby mu usnadnil práci, přinesl mu chorvatské slovníky a byl mu též osobně nápomocen, r. 1818 vyšel pak Srpski rječnik s výkladem v řeči německé a latinské a dodatkem zcela nově vypracované mluvnice. Dílem tím zřekl se na vždy »slaveno-srpského« pravopisu a jazyka, neboť v něm upravil pravopis nový a uvedl »rječnikem« v srbskou literaturu národní jazyk, který ve všech svých pozdějších spisech zdokonaloval. To byl – kromě sbírání lidových písní – hlavní jeho úkol a rokem tím pak počíná druhé období literární jeho činnosti, sáhající až do r. 1836. Karadžić počal nyní neunavně putovati po vlasti a různých zemích sbíraje výtvory lidové, s kterými seznamoval ostatní národy. r. 1821 vyšly jeho Narodne srbske pripovijetke jako příloha srbských novin. Když t. r. seznal, že ve slovníku všech jazyků, který tehdy Rusové vydávali, neuvádí se bulharština, napsal jako dodatek k Davidov. novinám Dodatak k sanpeterburgskijem sravniteljnim rječnicima, kde první poukázal k bulharštině jako řeči slovanské. Počínaje r. 1818 psal Karadžić pravopisem fonetickým a národním jazykem, kterému dostalo se od protivníků přezdívky »govedarski« (pastušský). Veliké překážky, kterých bylo mu překonati, poznati lze i z toho, že vláda rakouská zakázala mu vytisknouti ve Vídni národní písně. Hlavními jeho protivníky byli duchovní a spisovatelé, kdežto prostý národ s nadšením vítal jeho díla. Za příčinou dalšího vydávání sebraných básní odebral se do Lipska, kde r. 1823 a 1824 vydal tři knihy národních písní, čtvrtá vyšla ve Vídni r. 1833. Jest to výklad srbské národní poesie i metriky a líčení lidových pěvců, čímž získal sobě autor veliké zásluhy o srbský národ. Následkem toho počal se též v literatuře jeviti vliv směru národního. Tehdy byl založen almanach Danica (1826–29 a 1834), kterým Karadžić šířil mezi lidem své názory o pravopisu a spisovné řeči. Vedle poznámek dle způsobu kalendářů a různých zábavně poučných článků pojednával v »Danici« též o mluvě; poukazoval na př. k různosti tehdejšího spis. jazyka a nár. mluvy, uveřejňoval první rozhledy týkající se srb. »bukvarů« atd. r. 1828 sepsal knihu Miloš Obrenović kde vylíčil stručně a jasně události od r. 1765, t. j. od zrušení srbského patriarchátu, až do r. 1827; sepsána jest ekavštinou, kterou Karadžić tehdy obyčejně psával. r. 1833 vydal Luke Milovanovo opit nastavljenja k srbskoj sličnorečnosti i slogomjerju ili prosodiji. T. r. cestoval na Rusi a ubíral se pak Chorvatskem a Dalmacií na Černou Horu, při čemž navštívil Dubrovník a jiná města. Cesta ta významně působila na jeho literární činnost, neboť v Dubrovníku a jeho okolí naučil se znáti jihozápadní dialekt a od doby té psal výhradně »jekavštinou« (dijete, djêlo); současně zavedl souhlásku h, které dosud neznal, řídě se fonetickým principem: piš, jak se mluví, z čeho lze souditi, že pohyboval se do té doby v krajích, ve kterých hláska ta se nevyslovuje. Změnou touto, kterou provedl již r. 1836 ve svých Poslovicích, počíná třetí a poslední období jeho liter. činnosti. Jestliže již dříve posmívali se odpůrci jeho pravopisu a spisovnému jazyku, nastal nyní nejprudší boj mezi ním a Jov. Hadžićem (M. Svetićem). Tehdy upravil Karadžić nové vydání lidových písní (1841–62 vyšly 4 knihy), slovníku (1852), povídek (1853) a pořekadel (1849), kromě překladu Sv. písma (Nový zákon), který vyšel r. 1847 a 1867 současně s Dančićovým Starým zákonem; dále sepsal tehdy Kovčežić (schránka) za istoriju, jezik i običaje narodne (1849), Primjere (příklady) srpsko-slovenskoga jezika (1857) a Praviteljstvujušči sovjet za vremena Karadordijeva (1860). Po jeho smrti byly pak vydány národní písně (V. a VI. kn., 1865–66), dále Život i običaji naroda srpskoga (1867) a Njemačko-srpski rječnik (1872). Ostatní jeho články týkající se jazyka, pravopisu a j. byly sebrány ve sbírku pod názvem Skupljeni gramatički i polemički spisi (o 3 kn. v Bělehradě), kde království Srbské od r. 1890 vydává i ostatní jeho spisy a sebrané lidové tvorby. Dle Subotiće měl prý hned na počátku své činnosti přívržence, avšak nejvíce odpůrců v knížectví Srbském, kde jejich vlivem byly jeho spisy dokonce zakázány a kteří nazvali způsob jeho psaní kacířstvím myslíce, že snaží se obrátiti národ srbský na víru katolickou. Tehdejší spisovatelé byli vychováni duchem »slaveno-srbským« a nebyli sobě vědomi, že není literatura pouze pro spisovatele, že má sloužiti především národu. Kolik bouří vyvolalo na př. písmě j! Jiní jeho protivníci vinili ho opět z pletich politických a náboženských, ku kterým prý propůjčil se Kopitarovi; avšak Karadžić byl dobrým Srbem, jenž veškerou svou činnost věnoval svému národu. Zásluhy jeho jsou, že zavedl nový spisovný jazyk a poukázal k bohatství národ. písní a ostatních duševních výtvorů lidu, že upravil srbský pravopis, kde určil každé hlásce jednu značku, a že nepoukazoval pouze k tvorbám lidovým, že z nich sestavil i výbor, jejž většinou sám vydal. (Pavić v »Radu jugosl. akad.« kn. 77.) Přes všeliké překážky stvořil neohroženou svou vůlí zdroj národní osvěty srbské; harcoval až do r. 1847, kdy přispěl mu pomocí učený a nadaný filolog Ďuro Daničić, sepsav Rat za srpski. jezik i pravopis, obranu to zásad V. Karadžiće, a Branko Radičević, jenž své básně sepsal čistým jazykem národním a novým pravopisem Karadžićovým. Tím nastala srbské literatuře doba nová:

Doba třetí od r. 1847–68[editovat]

c) Doba třetí od r. 1847–68. Nyní byl hlavně pěstěn národní jazyk vzhledem k vědám; básnictví vyvinovalo se v duchu lidových písní. V řadách spisovatelů. hlavně básníků, kteří stali se svou činností jaksi repraesentanty srbské literatury nového směru (na př. Branko Radičević a Ďuro Daničić), nebylo romantiků; všade pronikaly národní zvuky, pak láska k Slovanstvu a od r. 1847 počala se jeviti též samostatnost. Pokud týkalo se jazyka, nejúspěšněji vedle Karadžiće působil Ď. Daničić, jenž v tomto odvětví literatury srbské stvořil novou epochu. – Branko Radičević vynikl mezi nejznamenitějšími básníky (* 1824 v Brodu nad Sávou v Slavonii – † 1853 ve Vídni). Ve Vídni studoval práva, pak lékařství, ale nedostudoval. Velký význam mělo pro jeho básnickou činnost seznámení s Daničićem a Karadžićem, neboť opěvoval všechny junáky, které Karadžić tak pěkně vylíčil ve svých dílech historických. Básně jeho jsou plny vzletné fantasie a vroucnosti, verš lehce plyne a vždy jest zachován ráz národní. Upřímnému přátelství, ve kterém žil v době studií se svými přáteli, postavil pomník nejzdařilejší svou básní Ďački rastanak; tehdejší literární a kulturní stav Srbů posuzoval bezohledně v básni Put a proto jeho protivníci užili příležitosti – když složil báseň Vragolije (čertoviny) – a vylíčili ho jako člověka bezuzdného, jenž snaží se zavésti v písemnictví nemravnost, kdežto ve »Vragolijích« jeví se čistý naturalismus jako v poesii lidové. Vedle básní lyrických psal též epické, na př. Gojko a Hajdukov grob. Kterak básně jeho mezi lidem byly oblíbeny, svědčí, že národ přivlastnil sobě některé jako písně lidové. (Vulović, »Glas srp. akad.« kn. XIII. a XIV.) – Pseudoklassickou poesii Mušického potíral uvedený již Milutinović, pak Radičević, avšak nejvíce byla otřesena černohorským básníkem Petrem II. Petrovićem Njegušem (1813–51); byl to poslední vládyka a gospodar (knjaz) Černé Hory. Počal básniti sice již r. 1834, kdy zřídil i tiskárnu v Cetiuji, avšak dle hlavního jeho díla Gorski vjenac (Vídeň, 1847, později několik vyd.), které věnoval »prachu otce Srbije« Karadordovi, náleží vřaditi ho v třetí období literatury srbské. Učitelem byl mu Milutinović, jehož vliv jeví se zřejmě již v prvních liter. pracích Petroviće Njeguše. Nadání básnické rozvil v drobných písních, které velmi podobají se lidovým; energie slohu a odhodlanost, poetické vypracování historických událostí a uvádění klassické mythologie prozrazuje učitele jeho, při čemž však vždy zachoval osobní rázovitost. Díla jeho jsou: Lijek jarosti turske (Lék proti turecké vzteklosti), Pustinjak (Poustevník) cetinski, Luča (sluneční paprsek) mikrokosma, sepsané pod dojmem Miltonova »Ztraceného ráje« o osudu prvního člověka, a Ogledalo srbske (zrcadlo), sbírka lidových písní, ke kterým připojil několik původních, složených duchem národním. V »Gorském vjenci« vylíčil dramatickou formou řadu příběhů z dějin černohorských, které se udály na konci XVII. a zač. XVIII. stol., když za vládyky Daniela Černohorci povstali a vyhladili »poturice« (renegáty), načež nastala změna v řízení Černé Hory. Od něho jest též Kula Ďurišića i Čardak Aleksiča a po jeho smrti bylo vydáno drama Lažni car Šćepan Mali, v němž vylíčil podvodníka Štěpána Malého; r. 1854 vyšla Slobodijada, epická báseň (10 zpěvů) o bojích Černohorců s Turky. Pod Petrovićem připojila se Černá Hora opět k srbské literatuře a počala se ve směru tom utěšeně rozvíjeti. Tehdy byla založena v Cetinji Grlica, almanach pro l. 1835–37, přinášející hlavně obrázky z Černé Hory. (O Njegušovi viz Čupićeva godišnjica I.; P. A. Lavrov, Petr II. Petrovič, Moskva, 1887.) – Mladá generace řídila se uvedenými vzory a též starší spisovatelé sledovali směr nový, na př. Jovan Subotić (* 1817 – † 1886), jenž pěstil poesii všech druhů, psal novelly, obíral se vědou a byl i jako publicista činným. Již r. 1834 vydal v »Srpsk. Letopise« sbírku lyr. básní Liru a později Bosiljke; epický zpěv jeho Kralj Dečanski vyšel r. 1845 a přepracován r. 1860. Byl v Záhřebě přísedícím vrch. soudu a působil vydatně ve prospěch chorv. nár. divadla, pro které sepsal drama Zvonimir, kralj hrvatski (1863); později sepsal pro srbské divadlo dramata: Herceg Vladislav, Nemanja, Miloš Obilić, Bodin, Prehvala, Kraljica Jakinta a mn. j. V oboru vypravovatelském jest nejlepším jeho dílem román Kaluder ili istina i poezija (1875). Hlavní jeho snahou bylo buditi v lidu sebevědomí vyličováním minulosti, pročež psal hlavně dramata historická, národní dějem i mluvou; v dílech těch však předčil theoretik básníka. Sestavil též Nauku o srpskom stihotvorenju. Dvanáct svazků jeho děl vyšlo od r. 1837–72. (Viz Stražilovo, 1886.)

Dosud byla pěstěna hlavně báseň; prosou sepsáno pouze několik dramat, spisu poučných a překladů. Romány v třetím období srbské literatury počal psáti advokát Bogoboj Aktanacković (* 1826 – † 1858) z Báje v Uhrách. Jiz ve svém mládí obíral se literaturou a zajisté byli to Daničić a Radičević, kteří povzbuzovali ho ku psaní románů. Súčastniv se skupštiny v Karlovcích r. 1848 byl nucen prchnouti do Paříže, což nemálo prospělo pozdější jeho činnosti, a cestoval pak po různých zemích. Od r. 1851 žil ve své otčině, ponejvíce v rodném městě, kde i zemřel. Již r. 1845 vydal 1. svazek sbírky novell pod názvem Darak Srpkinji, r. 1846 pak 2. sv. Soubor jeho novell vyšel v Pančevě r. 1883. V pešťském »Skoroteči« uveřejnil črtu z tehdejšího života Efrosina a později Dve sestre; některé novelly vyšly v záhřebském »Nevenu«. Hlavním dílem jeho jsou Dva idola (2 sv.), původní srbský román, kterým zachoval nám věrný obraz tehdejšího ruchu a smýšleni a jenž pokládá se podnes za nejlepší v literatuře srbské. Podobně jako uvedená díla mají též jeho básně nádech sentimentálni; zásluhou jeho jest, že dal povídkám ráz národní. – V zásadách B. Atanackoviće pokračoval zdatně Jakov Ignjatović (* 1825 – † 1889), jenž psal hlavně romány a povídky, v něž zavedl naturalismus. Známým stal se románem Duraď Branković (v »Letopise« a r. 1859 zvláště); v různých časopisech byly vytištěny jeho povídky Manzor i Džemila (1860), Krv za rod, Uveo listak, Knez u kupatilu a j. a pozoruhodny jsou romány Milan Narandžić (2 sv., nedokončen), Stari i novi majstori a Patnica. Ignjatović nekonal ku svým románům zvláštních studií, což nedovedl nahraditi svým nadáním, tak že díla jeho trpí velkou jednotvárnosti při líčení obyčejných příběhů společenského života. (Viz Letopis Mat. srp. kn. 161, »Javor« 1890.) – Joksim Nović (* 1807 – † 1868) složil první svou báseň Lazarica (1847) zcela dle způsobu písní lidových a ještě na sklonku své činnosti pokusil se o sepsání povídek v duchu národní pohádky, jak tomu svědčí Starine starinê Novaka a pod.; též složil řadu básní směru lidového, avšak literární činnost jeho nemá zvláštního významu pro rozvoj srbské literatury. (Stražilovo, 1893.) – Mezi národními pěvci, jichž poesie byla nelíčena a kteří psali čistou mluvou národní, vynikl Ďuro Jakšić (* 1832 – † 1878), malíř, jenž ve svých básních dojemně vylíčil bol a hoře svého žití; složil asi 150 básni, nejzdařilejší za svého pobytu na venkově, a zanechal 29 povídek a 3 dramata. V lyr. básních pěje o hněvu, kletbě a opovržení citem tklivým, plným žalu a stesků. Nejlepší jsou jeho básně hrdinské; jest v nich vzlet, dojem a zvláště zdařilá místa lyrická. Podobně jako u Ignjatoviće trpí nedostatkem studií jeho povídky, kde bujnou romantikou líčí fantastické tvory. Psal i satirické povídky a velmi zdařilé jsou jeho popisy. Romantické povídky jsou Kraljica (1860), Sin sedoga Gamze, Sužanj (Zajatec), Nevesta (1861) a mn. j., povídky satirické Komadić (kousek) švajcarskog sira, Moja ljubav, pismo pokojnoj cenzuri a Čiča (strýc) Tima; povídky ze života Srbů v Uhersku Spahija, Sirota Banaćanka (1874), Popa Tihomir (1875) a Čobanče (Pasák, 1878); selské povídky ze Srbska Scljaci, Bela kućica a j. a povídky z doby válečné Čiča Mitar, Na mrtvoj straži, Uskok (uprchlík) a mn. j. Dramata jeho Seoba Srbalja (Vystěhování Srbů, 1862), s pěknými místy lyrickými, ač nikoli drama v pravém slova smyslu, pak Jelisaveta kneginja crnogorska a poslední jeho větší dílo Stanoje Glavaš nejsou si podobná a nevynikají dramatičností. (Viz Vulović v »Otadžbine« roč. IX.) – První cestopisy jazykem srbským vydal Ljubomir P. Nenadović (* 1826 v srbské vsi Brankovině – † 1895). Studoval v Paříži, Berlíně a jiných městech a přesídlil se r. 1848 do Bělehradu, kde stal se gymn. professorem. Později mnoho cestoval a byl pak tajemníkem různých ministerstev a též vyslanectví v Cařihradě. r. 1874 navštívil Černou Horu. Psal do mnoha časopisů, poprvé r. 1843 do »Podunavce«. r. 1849 vyšel jeho zpěv Slavenska vila a první vydání Pesama, které pak rozmnožil (1860). List Šumadinka vydával s malými přestávkami od r. 1850–58; dále vydal 2 knihy almanachu Šumadinče, které vzbuzovaly vlasteneckou mysl a lásku k otčině. Od něho jest též epická báseň Dojčinović Vojin a historické spisy Memoari prote Matije Nenadovića a Protokol pisama prote M. Nenadovića o ratovanju kraj Drine 1811–13. Zůstavil i mnoho článků, pak lyr. básně, většinou směru didaktického, a básně humoristické. Nejlépe zdařily se mu cestopisy, že správně pochopil jich úkol: Pisma iz Italije, Pisma iz Nemačke a Pisma iz Švajcarske. (Sarajevský »Skolski vjesnik« 1896.) – Jovan Ilijć (* 1824 v Bělehradě), člen kassačního soudu, později ministr spravedlnosti a přísedící státní rady, již jako gymnasista obíral se lyrickou poesií a psal milostné a hrdinské básně. Radou obrázků z bělehradského života jest Beogradsko ogledalo, satirické líčení »kulturních« osobností, které nazývá »Srba-kulturtregera, švindlera«, že snažili se patriarchální život srbský zaměniti kulturou západní; spis ten psán jest směrem jako Put Radičevićův. Získal si nepopíratelné zásluhy o vychování mládeže jako professor šabackého gymnasia; tehdy vydal tiskem díla Istorija Turske, Srpska pismenica (1863). Básní jeho 4 svazky vydány v l. 1854 až 1891 a poesie jejich je ryze národní; mnoho jich složil dle písní lidových nebo pod jich dojmem, pročež tvoří jakýsi druh básní uměle lidových (z 3. sv. sluší uvésti Pastiri, báseň o 10 zp.). Sepsal též básně po způsobu Bodenstädtově (»Mirza Šafi«), které mají čistý ráz orientální. (Nedić, Iz novije srpske lirike,1893.)

Z prvních srbských básníků jest Zmaj Jovan Jovanović (* 24. list. 1833 v Novém Sadě). Studoval práva a stal se r. 1861 zástupcem notáře v Novém Sadě, opustil však záhy praktický život, puzen jsa neodolatelnou mocí na pole literární. Tehdy byl hlavním přispěvatelem humorist. listu »Komarac« a r. 1862 založil belletr. časopis Javor. Seznal však, že nelze uživiti se spisovatelstvím, i přijal r. 1863 místo inspektora v Tökölyově ústavu v Pešti a zároveň studoval na universitě lékařství. Vydával tehdy nejlepší humoristický list Zmaj (drak) a jeho redakci přeložil do Nov. Sadu, kde usadil se jako lékař. Později přesídlil se do Pančeva a vydával zde humorist. list Živa; lékařskou praxi vykonával též v Karlovcích, Futogu, Kamenici, Bělehradě, kde byl i dramaturgem, a ve Vídni; nyní žije v Bělehradě. Nejprve v časopisech uveřejňoval básně lyrické. R.1857 přeložil Aranyův epos Toldi a první svůj humoristický výtvor uveřejnil v humor. listě Mjesečaru, jejž vydával v Novém Sadě Dimitrija Mihailović. Dále přeložil epos Pötefyův Vitez Jovan a r. 1871 vydal Istočni biser (Východní perly), sbírku překladů básní východ, hlavně Mirzy Šafiho. r. 1863 vydal překlad Lermontova Demona, r. 1864 původní lyr. básně Ďulići (Růže) a r. 1870 převod Aranyova eposu Toldiovo stáří. Tehdy již byl Jovanović věhlasným. Uveřejnil pak v »Danici«, »Javoru«, »Komareci« a »Zmaji« množství různých básní a r. 1871 vydal poprvé svá poetická díla. r. 1877 převedl z Aranye Otmu Muranj-grada, v době války rusko-turecké pořádal Ilustrovanu ratnu kroniku s mnohými humoristickými črtami; pak založil humorist. list Star-mali. Dále přeložil mnoho z P. J. Bérangera, Heinea, Puškina, Pötefyho, Mirzy Šafiho a j. Jeho lyrické a humorist. básně vyznamenávají se plynností veršů a půvabností obsahu, v čemž nemá rovně v literatuře srbské; i v překladech jest pravým mistrem. Zvláštností jeho jsou básnicky pro mládež v »Padovanu«. Pod pseudonymem sepsal také povídky a novelly, z nichž nejzdařilejší jest romant. povídka Vidosava Brankovićeva; veselohru Šaran (Kapr) napsal r. 1866. Epické básně sám ani jediné nesložil; pravým jeho polem byla lyrika, plná dojmů a upřímnosti. Z básni těch jsou nejzdařilejší Dulići a Ďulići uveoci (zvadlé) a v básních humor. jsou zvláště pěkné momenty lyrické. Sbírka básní vydaná pod názvem Pevanija a pokračování Druga pevanija, vydané literár. družstvem srbským (kn. I a II, 1895 a 1896), obsahuje výtvory čistě lyrické mistra Jovanoviće, kdežto Snohvatice (1895), složené dle vzoru poesie lidové, postrádají, pokud se ballad týče, pravé živosti a pravdivosti, kterou vyznamenávají se jeho básně lyrické. (Viz Pevanija Zmaja Jov. Jovanovića, Pančevo, 1883.) V nejnovější době uveřejnil črty v »Brankovu Kolu«. O srbské básnictví má Jovanović neocenitelné zásluhy; jest básníkem moderním, jenž věrně líčí ruch a život různých společenských tříd. (Nedić, Iz novije srp. lir., 1893; »Brankovo Kolo« 1896.) – Vedle uvedeného již Subotiće řídil se literárním směrem J. St. Popoviće též Ďorđě Maletić (* 1816 – † 1884) z Banátu, jehož prvním dílem byl dramatický obraz ve formě rozmluvy, Spomenik Lukijanu Mušickomu; dále jest od něho Apoteoza velikom Karađorđu (1850), Srbski ajduci a Smrt cara Mijaila; ale veškeré tyto dramatické práce mají za základ spíše vědu než dar básnický, nemají života, ač jest v nich vždy správná zápletka. R. 1838 odebral se Maletić do Srbska a redigoval po nějakou dobu »Podunavku«, kde obíral se kritikou literární; byl i redaktorem listu »Rodoljub«, vyd. v Bělehradě. Zůstavil 2 epické zpěvy: Tri pobratima a Svatovi, které pro čistě národní ráz pokládají se za nejlepší jeho díla; byl činným i jako kritik. (»Glasnik srp. uč. dr.«, 1885.) – Velmi plodným spis. dramatickým byl Matija Ban (* 1816) z Dubrovníka, zasloužilý prostředník chorvatsko-srbského sbratření, jenž psal pro časopisy chorvatské a srbské veršem i prosou (kritiky divad. kusů a j.). Prosou sepsal Zrcalo povjesnice dubrovačke (3 sv.), Vaspitatelja ženskog atd. Básně, většinou didaktické, uveřejňoval v listech, hlavně však obíral se spisovatelstvím dramatickým, sepsav řadu historických dramat, která doporučují se pěkným dialogem, ale trpí neúplným zaokrouhlením celku a nedostatkem dramatického vzletu. Znal nedostatky ty a proto při pozdějších vydáních zdokonaloval díla svá, snaže se vyhověti požadavkům jeviště. Tragédie sepsal: Vanda, kraljica poljska; Jan Hus; Marta posadnica ili pad vetikoga Novgoroda; Mejrima ili Bošnjaci, z bosenského povstání; Dobrila i Milenko; Smrt kneza Dobroslava; Car Lazar; Marojica Kaboga, z dubrovnického života XVII. stol.; Nikola Zrinjski a j. Mnoho svých lit. prací uveřejnil v »Slovinci«. – Literární působení Ognjeslava Utješenoviće platí stejně srbské i chorvatské literatuře (viz lit. chorvatskou). Vlasteneckým básníkem byl Stevan Vladislav Kaćanski (* 1830 – † 1890), jenž v básních plných obrazotvornosti vřele opěvoval lásku k národu svému. Uvésti sluší básně Himna, Oj oblaci a Nejak sam malen; méně pěstil píseň milostnou a zdařilá jest epická báseň Grahov laz, hrdinská episoda z vítězství Černohorců nad Turky. Báseň Noćnica opěvuje boj Srbů proti Maďarům na Temerině. Kaćanski jest prvním vlasteneckým básníkem Srbů. J. Vladimir Vasić, jenž padl v bitvě, zůstavil pěknou sbírku básní vlasteneckých vroucího citu.

Vynikajícím spisovatelem srbským jest Jovan Sundečić (* 1825 v bosenské vsi Golinjevě), jenž v Zadru studoval bohosloví. Uveřejňoval literární drobnůstky v »Zoře dalm.«; r. 1848 vydal morálně-nábožnou báseň Amanija a Safira a r. 1850 Srce, vlastenecké písně z r. 1848. r. 1855 počal redigovati list »Glasnik dalmatinski«, r. 1856 vydal Niz dragocjenoga bisera, mravné a duchovní básně pro mládež, a r. 1858 Cvijeće. Stal se pak professorem bohosloví v Zadru, kde žil až do r. 1863, kdy vydal Album na oslavu Kačiće; jest v něm jeho chvalně známá báseň Vršidba (Trituratio), podobná formou Schillerově »Písni o zvonu«. r. 1861 byl vydán jeho překlad Alfieriho »Saula«, r. 1862 vyšel Vjenčić domoljubnih pjesama a tehdy založil i literární týdenník Zvijezda, kterým vedle šíření osvěty působil ve prospěch sbratření Srbův a Chorvatů. r. 1863 a 1864 uspořádal Narodni koledar »Matice dalm.«. S Pavlinovićem vydal se na cesty a na Černé Hoře přijav úřad tajemníka knížete Mikuláše I. věnoval mu lyricko-epický zpěv Krvava košulja. Na Černé Hoře vydal 6 ročníků kalendáře Orlić, jelikož však nedovedl se podříditi politice knížete a počal působiti pro směr jiný, byl nucen opustiti zem a odebral se do Srbska. Zde uveřejnil v Novakovićově »Vile« básně Struja osjećaja, Pjesnik a Jadika, ozvěny nejistého postavení, které v Srbsku zaujímal pro své politické smýšlení. Básní Čiča Boga posmívá se některým Srbům, kteří nechtěli uznati nikoho za Srba, kdo nenarodil se v Srbsku. r. 1868 vrátil se opět na Cetinji a stal se dvorním tajemníkem. Založil zde r. 1871 list Crnogorac s literární přílohou Crnogorka. Uvésti sluší též jeho báseň Sjetva a národním způsobem složenou epickou báseň Anđelija Kosorića (1883), dále idyllickou elegii U polju, Brat Marko i sestra Jeka, legendu Kula Baja Pivljanina a milostné písně: Ljubav i cvijeće a Milje i omilje. Básně jeho zamlouvají se krásou forem, hloubkou citů a ušlechtilou obrazotvorností. (Viz jeho Izabrane pjesme, vydala Matice Hrvatska v Záhřebě, 1889.) – Uvésti jest rovněž několik pozoruhodných spisovatelů, kteří psali v duchu romantickém; jejich díla nezůstala pak bez značného vlivu na mladší generace. Z řady té jest Čelešević, autor básně Kozačka osveta, dále David Rašić (1856), překladatel Dumasova románu »Monte Christa«; jenž vystoupil také s původním dílem ve verších Crnogorka ili stanje Crne Gore za vreme vlade Petra II. Njeguša (1852), k němuž připojil také kritický kommentář. – Stojan Bošković vydal třísvazkový román Crnogorac ili stradanja hristjana u Turskoj od Levičniga (1857) a Zuban uveřejnil r. 1858 báseň Boj na Grahovu. – Ďorďe Popović, vydavatel »Danice« v Novém Sadě, přeložil Storoženkovu povídku Blizanci, Junaka našeg doba od Lermontova (1863), román V. Huga Rabotnici na moru (1867) a j. a sepsal drama Seoba Srbalja. r. 1861 vydal A. Nikolić v Nov. Sadě drama Kraljević Marko i Vuča đeneral, sepsané dle národní písně, podobně jako drama Zidanje Skadra na Bojani. – V dobu tu sluší vřaditi též činnost básníka Bogoljuba Petranoviće (*  1806 – † 1873) z Dalmacie, jenž r. 1836 v Zadru počal vydávati Srbsko-dalmatinski magazin se články historickými a literárními; r. 1841 převzal redakci J. Nikolajević a pak Gerasim Petranović, jenž »Magazin« redigoval až do založení listu Dubrovnik (1867–70), tištěného latinkou i cyrillicí. »Magazin« byl jediným dalm. listem, než počala vycházeti »Zora dalm.«. Od r. 1879 až 1884 byl pak vydáván stejným směrem Slovinac, list pro zábavu a poučení. Petranović převedl do srbštiny uherský zákonník a vydal obšírné dílo Istorija književnosti poglavitih na svijetu naroda. Velikou zásluhu získal si vydáním národních písní (1867 až 1870, 3 sv.), jež sebral v Bosně a Hercegovině. Uveřejnil i množství svých článků v časopisech, hlavně v »Danici illyr.«, »Slav. Jahrbücher«, »Oesterr. Blätter« a »Blätter für Kunst u. Liter.«. (Viz »Slovinac« 1878 a 1879 a liter. chorvatskou.)

Kromě uvedeného byla vydána ještě řada spisů poučných a zábavných. Při obecném vzdělání byl brán zřetel hlavně k vyučování národního jazyka, k čemuž základ položil Vuk Karadžić; zdokonalován byl pak znenáhla nejnadanějším jeho žákem Daničićem, jenž pod dojmem Fr. Miklošiče neustával poukazovati k pravé mluvě lidové a jejímu historickému rozvoji. Vedle jazyka vyučovalo se vědám přírodním. V zábavnou literaturu byl zaveden směr národní; spisovatelé počali psáti dramata a povídky, na počátku směrem romantickým, později též historickým, národním. Tak střídaly se v literatuře srbské doby úspěšné s chvílemi menšího zdaru až do r. 1868, kdy nařízeno vládou, že má se nadále psáti národním jazykem a Karadžićovým pravopisem. Mladá generace přisvojila si záhy zásady velkého národního buditele, pouze někteří spisovatelé psali nářečím jižním t. zv. jekavštinou místo ekavštiny v Srbsku a Srěmsku převládající, která podnes jest v užívání; rozdíl mezi Srby a Chorvaty jest, že Srbové píšou cyrillicí a Chorvaté latinkou, dále že Srbové mají za spisovný jazyk ekavštinu (lepo, dete) a Chorvaté jekavštinu (lijepo, dijete). Obsahem literárních děl srbských nové doby jsou hlavně příběhy domácí, obyčejně ze života selského, kdežto Chorvaté (jak tomu bylo hned na počátku jejich literatury) sledují směr literatur západoevropských. – Spisovatelé uveřejňují svá díla v četných listech a věda pěstuje se ve všech oborech; velkou většinu vědeckých spisů vydává svým nákladem Srbská král. akademie (1886). Filosofie rozvíjí se na novém základě positivismu a šířena odbornými listy. Od r. 1860 vzrostl potěšitelně počet časopisů a žurnalistika pokračuje stejně s vývojem národní osvěty; založeno bylo více než 10 nových časopisů, redigovaných dle vzoru západoevropských listů, a politické noviny, s počátku dosti nuzní a passivní oznamovatelé denních zpráv, jsou nyní orgány různých stran, v nichž bývají uvažovány národní otázky a srbské poměry. Rozvoj písemnictví jest dále podporován řadou nově zřízených tiskáren, nakladatelství a knihkupectví. Tak jeví se nám období to býti přípravnou dobou období nového.

Doba čtvrtá, od r. 1868 až podnes[editovat]

d) Doba čtvrtá, od r. 1868 až podnes. Právně platným zavedením Karadžićova pravopisu a národního jazyka v Srbsku nastala v literárních poměrech proměna úplná. Spisovatelé sice zůstávali s počátku většinou ještě věrni zásadám literátů období třetího a to vlivem jednotlivců působivších v době přechodní, avšak znenáhla nabyl vrchu směr nový, národní sebevědomí mohutnělo a v srbské literatuře počalo se jeviti porozumění reálního života. Krásnému písemnictví a rozvoji literatury poučné velmi prospěly vážné kritiky, zavedené hlavně v létech sedmdesátých. Zdá se však, že nelze přizpůsobiti srbskému životu veškeré proudy cizojazyčných literatur, kde každé nové hnutí má řadu pěstitelů a přívrženců, neboť třeba přiznati, že literární činnost Srbů má svůj zvláštní, reální podklad. Hlavní příčinou toho asi jest, že spisovatelé srbští nepůsobí již, jako dříve, v cizině; středištem veškeré jejich duševní činnosti stal se Bělehrad a pak Nový Sad. Když chopili se vedení literatury v království, nastala opět doba bojů, že nedovedli se sjednotiti, má-li směr literatury býti výhradně národním aneb mají-li se přizpůsobiti domácímu životu moderní idee literatur západoevropských; počali črtati obrázky z lidu, které podávali dle vzorů cizojazyčných spisovatelů. Milan Gjakov Milićević (* 1831) z Ripanja v Srbsku náleží sice svými literárními výkony poněkud období předešlému, neboť počal psáti v r. 1856 až 1858, kdy vydal almanach Časovi odmora (3 sv.) a Putničke beleške, poznámky z cest po některých krajích knížectví Srbského. Činnost jeho vztahuje se k 3 oborům: jako učitel školy národní pěstil vydatně paedagogii, jsa pak státním úředníkem mnoho cestoval a tehdy sepsal výtečná ethnografická díla, jako Život Srba seljaka (1867, 2 sv.) a Kneževina Srbija i Kraljevina Srbija, obšírné dílo, kde jeví se již známky vypravování, kterým se později zvláště vyznamenal. Nebylo téměř srbské vesničky, které by Milićević nebyl znal, poměry a život sedláků prostudoval jako tehdy nikdo jiný a přihlédneme-li k jeho mistrné zběhlosti ve vyprávění, chápeme, proč byla první jeho sbírka pověstí a povídek Zimnje večeri (vyd. 1879) nazvána fotografií srbského lidu. V malých črtách mluví k nám lid a poznáváme nelíčeny život Srbů; jeho povídky, obrázky, črty atd.–mají vesměs pečeť realismu, jenž jest charakteristickým příznakem prostého lidu srbského. Z řady podobných spisů sluší uvésti: Jurmusa i Fatima ili turska sila sama sebe jede (1879), Letnje večeri, Omer Čelebija, Selo zloselica, Medudnevica a Zanovet (1894). Miličević zaznamenal též množství dějinných událostí z nové historie srbské, jako: Knez Miloš u pričama a Knez Miloš priča o sebi; jeho vypravování zakládá se zde méně na dokumentech, nýbrž řídí se hlavně ústním podáním lidu. Možno o něm říci, že povídkami a ethnografickými spisy vylíčil svou otčinu jako žádný jiný spisovatel srbský; proto má v řadách mladé generace množství stoupenců, kteří črtají obrázky lidu, žel že ne tak dokonale jako jejich vzor. (Viz »Hrv. Vila« 1884.) – Stjepan Mitrov Ljubiša (* 1824 – † 1878) z Budvy působil ve prospěch svého národa jako poslanec na sněmu dalmatském a v říšské radě. Hlavní zásluhou jeho jest, že v povídkách vylíčil pravé postavy srbské a pro budoucnost zachoval pamětihodné příběhy a obyčeje rodného svého kraje; činil tak proto, že obyčeje ty počaly nápadně mizeti, a proto jal se popisovati život, vlastnosti a způsob mluvy svých krajanů se všemi dobrými i slabými stránkami. V povídkách jeho jest zdravý humor a pěkná národní morálka; rázovité a zajímavé jsou zejména Kanjoš Maćedonović, Skoči-djevojka, Šćepan Mali, Prodaja patrijara Brkića, Krada i prekrada zvona, Prokleti Kam, Sud dobrih ljudi a mn. j. V »Srbské Zoře« uveřejnil 30 povídek pod názvem Pričanja Vuka Dojčevića, kde líčí národní život, lidové obyčeje, uvádí vynikající osoby a zaznamenává příběhy země a dřívějších obyvatelů. Ve velkém spise počal znázorňovati poměry a kulturní stav svého rodného kraje, podobně jako Njeguš v »Gorskom Vjenci«, avšak náhlá jeho smrt zmařila dílo to. Pavlinovićův zaderský »Nar. List« (1862) přinesl několik jeho překladů satir z Ariosta a převod Horácova díla Hvala seljačkoga života. (Veber v Radu jugosl. akad. 59; »Slovinac« 1882.)

Zajímavým spisovatelem nové srbské literatury jest Kosta Trifković (* 1843 – † 1875), advokát z Nov. Sadu, jenž žil na Rjece, kde učil a po jistou dobu věnoval se námořnictví. Počal básniti již jako gymnasista a sepsal pak veršem 3 divadelní hry: veselohry Bratov sanduk (Bratrův vak) a Osveta (Pomsta, nedokončena) a žert bez názvu. Byl to začátek pozdější jeho hlavní činnosti, neboť vynikl zvláště komédiemi, v nichž mrskal společenské zlořády. r. 1871 byla poprvé provozována jeho veselohra Čestitam (Gratuluji!), záhy na to Školski nadzornik (Školní inspektor). Úspěch těchto her přiměl ho k další činnosti a tak sepsal činohry: Francusko-pruski rat (válka), Ljubavno (milostné) pismo, Na badnji dan (Na štědrý večer), Izbiračica (Vyběravá) a Mladost Dositeja Obradovića; také Tera opoziciju (Chce míti opposici) jest asi dílo jeho původní. Trifković jest tvůrcem srbské veselohry; stal se miláčkem obecenstva a hry jeho byly s velkým úspěchem provozovány v Srbsku a Záhřebě. Z básní jeho jest nejčelnější epická Mornarska vera (»Stražilov« 1866). Kromě toho zůstavil tři povídky Suđeno je (Zástava, 1872), Ivanov grob a Mletačke tamnice (Benátské vězení), kde před smrtí loučí se se všemi svými. Na jeho podnět založen r. 1874 Javor. (Viz »Srpska kujiževna Zadruga« kn. 5, 1893.) – Milorad Popović Šapčanin († 1895) počal plodnou literární činnost jako básník dramatický v létech šedesátých; byl intendantem srbského národ. divadla v Bělehradě a snažil se doplniti jeho repertoir. Dramata jeho jsou: Dušan a Bogumili, kde poukazuje k přirozené nadvládě křesťanství nad kacířstvím, dále dle národní písně sepsaná Zadužbina cara Lazara a Miloš u Latinima. Psal též povídky a básně; v lyrických básních převládá affektace nad upřímným citem, kdežto epické jeho básně, hlavně popisy, jsou dílem pravého básníka; z těch sluší uvésti básně Nevesta Ljutice Bogdana a Monah (12 zp.), vylíčeni boje šlechetných pudů proti předsudkům veřejného mínění. V povídkách nepředvádí nám lidi také, jací skutečně jsou, nýbrž se stránky ideální, jak sobě přál, aby byli, pročež omezuje se hlavně na líčení duševniho stavu. Nejlepší a též největší jeho povídkou jest Sanjalo (»Otadžbina« VIII. a IX.), menší pak Deda, obrázek ze selského života, Umetnikova sinovica, S Drine na Nišavu, Monah Ďenadija a j. Psal nelíčeně, příjemně, plasticky a podrobně, ale i národně. Spisy jeho vydány v Nov. Sadě. (Viz »Brankovo Kolo« 1896.) – Dr. Vladan Gjorgjević zastával různé státní úřady a obíral se vědami i krásným písemnictvím. V »Otadžbině« uveřejnil hist. román Stevan Dušan; menší povídky (»Vienac« 1879) a dramata, jako Ženske suze i gimnastika, spracoval dle vzoru francouzského. Čedomilj Mijatović (* 1842), ministr a vyslanec, uveřejnil řadu historických monografií v různých časopisech, pak pojednáni z oboru finančnictví a oekonomie (»Vidovdan«) a z povídek jeho nejzdařilejší jsou Rajko od Rasine (Bělehrad, 1892) a Ikonija, vezirova majka. Andra Gavrilović vydává od r. 1898 list belletr. Iskra; jest spisovatelem povídek, lyr. básní a dramat, rozptýlených po časopisech. r. 1892 vydal Majske noći, sbírku básní; z povídek jsou zvláště zdařilé: Dletom po stepi, Nova staza (Nová dráha), On, Učitelj Nikola, Otadžbina, Ledenice, Seoski Brut, Bansko zlato atd. V »Stražilovu« uveřejnil r. 1888 tragédii Andrija Humski. Draga Gavrilovićová sepsala Devojački roman (Román dívky), San a několik malých črt; vše vytištěno v »Javoru«. Milovan Ď. Glišić jest velmi oblíben u srbského čtenářstva, že píše povídky své zcela v duchu národním, hlavně ze života selského. r. 1882 vydal v Bělehradě dva svazky povídek a v »Otadžbině« uveřejnil mnoho črt, jako Roga, Glava šećera (homole cukru), humoresku Ni oko šta (Ani za nic!) a j.; sepsal též žert o 4 jed. Dva cvancika (dvacetníky). – Syn Jovana Ilijće Dragutin jest z nejplodnějších spisovatelů srbských; pěstil veškeré druhy poesie. V »Otadžbině« vyšla jeho dramata: Vukašin (trag. o 5 j.), Jakvinta (trag. o 5 j.), Pribislav i Božena (hist. drama o 5 j.) a žert Otmica (Únos); dále uveřejnil v »Kole« Posle milion godina (Po millionu let, tragikomédie o 3 j.), v »Nadě« (vydávané v Sarajevě bosenskou vládou od r. 1895 a tištěné latinkou i cyrillicí) komédii ze života bělehradského Lihvarka (1895) a kouzelnou hru Zenidba Miloša Obilića (1898). Novelly jeho byly vydány r. 1892, avšak nejsou tak zdařilé jako dramata a lyrické básně. Svetle slike (1897) vyličují život na počátku křesťanství. – Dalším členem spisovatelské rodiny té byl Vojislav Ilijć († 1894); obor vypravování nebyl pravým jeho polem. Z dramatických děl sluší uvésti komédii Argonaute na Lemnosu. Byl uznaným repraesentantem lyrické poesie nové literatury srbské; básně jeho otištěny v »Otadžbině«, »Srbských illustr. novinách«, »Preodnici«, »Letopise Mat. srb.« a v »Stražilově«; jsou plny bolných pocitů a vynikají jasností. Ilijć byl přívržencem staré klassické literatury; uvádí mythologii a klassické metrum, na př. v básních Posljednji dan, Jedna noc, Ljello, Lada a j. Pěl o skutečných událostech: o králi Richardu, o proroku Danielovi, o Lauře, o francouzské revoluci, o hoři Tassově atd. (Nedić, Iz novije srp. lirike, »Vienac« 1890, Vojislavljeva spomenica 1895.) Třetí bratr Milutin J. Ilijć počal asi před 10 léty uveřejňovati básně, hlavně v »Stražilově«, »Kole« a »Otadžbině«. r. 1887 sepsal komédii Nova doba; povídky jeho jsou většinou z národního života, jako Vračara, Bratoubica, Hajduk, Pravedni sudija a mn. j. – Vladimir M. Jovanović, jehož básně vytištěny byly v nejlepších srbských listech, pěje tónem bolestným, avšak s útěchou, místy vtipkuje, bývá ironickym a sarkastickým. r. 1890 vydal sbírku básní Iz prestoničkog života, líčení to dojmů z procházek po hlavním městě Bělehradě. Dále jsou od něho tři věnce básní: ze života mládeneckého, manželského a ze života vdovce. r. 1880 vydal překlad básní Lepe tuđinke (Hezké cizinky), r. 1890 v »Kole« Pozdrav idealnoj slozi Srba i Hrvata a o 10 zpěvích složil epickou báseň Dobrovoljac; povídek mnoho nesepsal. – Prizrenac Gjorgjević Manojlo napsal drama Zlatna grivna a tragédii Slobodarka (1881), pak řadu lyr. básní a ballad; uvésti sluší Četir božićne pripovetke a Preporođena (»Vienac« 1884). Velmi plodným spisovatelem, hlavně v oboru vyprávění, jest Mita Živković; složil též mnoho básní. Povídky jeho Bosančice jsou zajímavé črty ze Sarajeva a líčí případně poměry tamější. – Lazar K. Lazarević (* 1851 – † 1891) psal málo, ale dobře Zůstavil nám celkem 8 povídek, ve kterých dovedně vylíčil reální život; byl pojmenován srbským Turgeněvem. O něm lze říci, že zaujímá první místo v oboru vypravování srbském, neboť v jeho dílech převládá psychologický rozbor. Sebrané povídky vydal pod názvem Šest pripovedaka (1886), dvě byly později vytištěny (Vetar v »Otadžbině«). – Paja Adamov Marković, vydavatel »Brankova Kola« v Karlovcích (od r. 1895), sepsal obrázky ze srbského života Na sélu i prélu (2 d.), kterými na se obrátil pozornost; mnoho jeho prací vyšlo v časopisech, hlavně povídky-smyšlénky. Ve »Stražilově« byly vytištěny jeho črty: Jôle, Prvi poljubac, ze života selského, Kruna, Moj báta, Čiča Mirko i čiča Marinko, Izgubijen denije a j. – Jako Marković, Lazarević a řada jiných jest též učitel Janko Veselinović stoupencem, vlastně napodobitelem Milićevićovým. On první pokusil se napsati selský román, který nazval Seljaci; avšak kritika vytýká mu, že nedovedl v něm vylíčiti běh života, že načrtnul pouze několik obrázků ze života podobně jako Milićević, uznávajíc současně spracování děje se stránky psychologické. Prvním jeho dílem jsou Slike iz seoskog života (1887), v nichž věrně popsal život selský. Dále jsou od něho povídky Roditelji a Braća; Seljanka (1888), již autor nazval románem, je skutečně pouhou snůškou črt ze selských chalup; román Borci (2 sv.) předvádí nám hrdiny z intelligence selské; sbírka Od srca – srcu obsahuje pět povídek; mnoho povídek uveřejnil v časopisech, jako Čini, Roditelji, Braća, v »Kole« pak vyšly: Devojče, Luda Velinka, Rajske duše, Adamsko koleno, Zeleni vajati atd. a společně s Ilijem Stanojevićem sepsal divadelní hru Potera, v níž občan z Bačky hledá svoji jedinou dceru. – Simo Matavulj jest z nejlepších vypravovatelů; původně popisoval ruch na Černé Hoře a v dalmatském přímoří, nyní obírá se též společenským životem bělehradským. »Matica hrvat.« vydala roku 1890 jeho povídky Iz primorskoga života, později vyšly jeho sbírky povídek Iz raznih krajeva a Iz Crne Gore i Promorja. Z bělehradského života jsou Grešno dete, Digov posao, dále v srbské revui »Delo« uveřejněné. Gjukan Skakavac a Trojeručica a v »Brankově Kolu« črty Vodene sile, Vladina tajna atd. Vliv vychováni a životních poměrů podal pěkně ve větším obraze ze života Kako je pjevalica izliječio Fra Brnu (1888) a ne bez zajímavosti jest jeho Konte Ile deseti i Ilija Vulinov (1888). V černohorském listě »Nova Zeta« byla vytištěna jeho Seoba a dále Učini kao Strahinić; sepsal ještě celou řadu povídek a srbská literatura může od něho očekávati ještě mnoho. Jest znamenitým znalcem západoevropských literatur, hlavně pak vlaské. – Milan Savić vyniká jako kritik; sepsal několik povídek, zejména Razni putovi (1885), dále román Za načelo, epickou báseň Ispovest a veselohru Na lep način. – Historkám L. Komarčiće vytýká kritika přílišné tendenční zbarvení; jsou to Moj kočijaš (1887), Dragocena ogrlica, Bezdušnici (1880), Poludola (1882), Dva amaneta (1893) a j. Autor líčí v nich národní život a částečně i městský ruch, avšak nemají určitého směru; na počátku psal poněkud romanticky, pozdější jeho díla jsou realistická, ale vše bez výrazu. Dr. Stevo Dimitrijević vydal r. 1893 v Novém Sadě povídky, které prozrazují nadaného spisovatele; jsou to však pouhé črty. Niko H. P. Besarović vydal r. 1888 tři zdařilé povídky ze života bosenských muhammedánů, kterými vzbuzoval velké naděje; žel, že předčasně zemřel! Z mladých spisovatelů, kteří podali zdařilé liter. výkony, ač nevyznamenali se dosud charakteristikou, jest nám uvésti S. Ćoroviće z Hercegoviny, I. I. Vukičeviće, Jašu Tomiće (sepsal známý román Nazareni), Josipa Bersu, Stevana Matijašiće a Tadije Kostiće, kteří – jako ještě řada jiných – uveřejnili veškeré své tvorby v různých listech zde již uvedených. – Tím naznačili jsme stručně obor vypravování literatury srbské, která dosud nemá pravého románu, proto že spisovatelé srbští nekonají ku svým pracím zvláštních studií, nechávajíce se unésti okamžikem, a podávají čtenářstvu obraz tak, jak jej sami zřeli.

Poesie pěstována jest od r. 1868 množstvím spisovatelů, avšak pouze několik z nich jest pravých básníků; kromě již uvedených působila čásť v době přechodní lit. srbské. Z lyrických básníků jest Laza Kostić, jenž vystupoval již v dřívějším období a sepsal tragédie z politického života Pera Segedinac a Maksim Crnojević, pak Mita Živković a Marko Car, který sepsal též povídky, zvláště cenná díla kulturní a zdařilé cestopisy. Car byl z prvních feuilletonistů srbských a velkou zásluhou jeho jest, že srbskou literaturu šířil v cizině, hlavně v Italii (Gubernatisova »Rivista contemporanea«). Jaša Tomić jest básníkem-realistou (Pesme, 1879). Radovan Košutić vyznamenal se básněmi Plamene. V časop. uveřejňují básně Josip Bersa, Mileta Jakšić, St. P. Bešević, Nikola Manojlović a mnoho jiných, kteří však nevyznamenali se dosud pozoruhodnými plody; z nejmladších básníků vyniká nadáním Aleksa Santić. – Vedle dříve uvedených spisovatelů dramatických působí v odvětví tom významně M. Cvetić (* 1845), autor tragédií z národních dějin Nemanja, Dušan, Car Lazar a allegorie Tri svetla dana, dále lidový poslanec B. Nušić, jehož dramatická díla nejsou tak zdařilá jako Cvetićova, a Nikola Gjorić, jenž sepsal drama Krinka, tragédii Vladislav (král uherský) a několik jiných. V nynější době jest takřka jediným dramatickým spisovatelem dotčený již Dragutin Ilijić.

O literaturu vědeckou pečuje v první řadě srbská akademie, která uveřejňuje ve svých orgánech Glasu a Pomeniku vědecká díla všech oborů; hlavně přihlíženo jest k dějinám a jazyku. Dále jest věda šířena odbornými listy a též časopisy zábavné a politické uveřejňují různá pojednání vědecká. Většina knih, zvláště obsahem vědeckých, vydává se v nynějším středišti literárním Bělehradě a též řada nakladatelů přispívá k šíření literatary a národní osvěty.

Jižním dialektem svým, t. zv. jekavštinou, píše se na Černé Hoře, která se přidružila k duševní činnosti svých bratrů v království pod Petrem II. Petrovićem. r. 1865 počal zde vydávati Sundečić almanach Orlić, crnogorski godišnjak, kde vedle básní pojednává se o otázkách slovanských. V »godišnjaku« tom byly vytištěny literární příspěvky některých spisovatelů nepocházejících z Černé Hory. jako byl Pavlinović, rodák z Istrie Mate Baštijan a archimandrita Nicifor Dučić; první dva skládali básně, Dučić psal dějiny Cerné Hory. Nastolením knížete Mikuláše I. r. 1860 počala utěšená literární činnost na Cetinji. Kníže sám složil báseň pro almanach »Orlić«, v němž vyšly i básně jeho otce Mirky Petroviće, který pěl po způsobu národních pěvců při guslích, při čemž jiní jeho písně zaznamenávali. Podobně opěvoval za zimních večerů boje černohorské a hercegovské, což archimandrita Dušić zaznamenával a vydal r. 1864 pod názvem Junački spomenik, jehož 3. vydání r. 1895 uspořádal   J. Kovačević. r. 1867 byly v »Orlići« vytištěny básně o boji na Grahovu z r. 1858. Pravým básníkem jest nynější kníže černohorský Nikola (* 1841 – vládne od r. 1860); opěvuje v lyrických básních svobodu Černé Hory. Sepsal sbírku básní Pjesnik i Vila, kde zvláště na způsob rozmluvy pěkně vyličuje smutný stav Srbů. Dále jest od něho Hajdana, zdařilý to popis rodinného a společenského života na Černé Hoře, při čemž pochvalně se zmiňuje o dobrých vlastnostech černohorských dívek. Dle Châteaubrianda vypracoval Potonji Abenseraž; původní jeho díla dramatická jsou: Balkanska carica (2 vyd.) a Knez Arvaniš. Nikola jest hlavní a téměř jediný repraesentant literární činnosti na Cetinji; zřídil první černohorské noviny Crnogorac (1870), později Glas Crnogorca. Na Černé Hoře vychází též Nova Zeta, Luča a Prosvjeta, pečující menšími pracemi o zábavu a vzdělání černohorského čtenářstva. – Srv. Jagić, Jihoslované; Novaković, Istorija srp. literature II.; Pypin-Spasović, Historie literatur slov. a časopisy při jednotlivých spisov. uvedené. Dr. Gj. Šurmin.