Ottův slovník naučný/Jihoslované/Literatura chorvatská

Ottův slovník naučný/Jihoslované
Dějiny literatury srbsko-chorvatské	Literatura chorvatská	Nová literatura Srbův

Údaje o textu
Titulek:	Literatura chorvatská
Autor:	Đuro Šurmin[red 1]
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha: J. Otto, 1898. S. 436–488. Dostupné online
Licence:	PD old 70
Doplněny nadpisy
Heslo ve Wikipedii: Chorvatská literatura

Počátek a pokrok dalmatsko-chorvatské literatury

Pravá literatura chorvatská a srbská. A) Literatura chorvatská. a) Počátek a pokrok dalmatsko-chorvatské literatury. Historické příběhy, které udály se na Balkáně v XV. stol., velice překážely pokroku, vlastně povznesení písemnictví Chorvatů i Srbů. Turci r. 1389 zrušili panství Srbův a po pádu Cařihradu proměnili jejich državu v turecký pašalik (1459). Týž osud stihl Bosnu r. 1463 a Hercegovinu r. 1482. Jsouce nyní nejbližšími sousedy Chorvatů, podnikali Turci každé chvíle vpády do země jejich. Kde byl Turek na blízku, nebylo lze pomýšleti na vzdělání; každý byl nucen bdíti nad svým majetkem, chtěl-li zachovati svoji existenci. Chorvatští glagolaši (kněží katol., kteří slouží slov. mše), ač provozovali knihtiskařství, jedva živořili. V Srbsku pracovalo se v oboru literatury tou dobou jen skrovně a pouze věci pro církev nejnutnější. V Bosně, Hercegovině a na Černé Hoře nedělo se takřka ničeho. Do konce XI. stol. nelze vlastně mluviti o chorvatské literatuře, neboť tou dobou vyskytuje se jedva mezi Chorvaty v Dalmacii, kde vynikají města Dubrovník, Split, Šibeník, Trogir, Zader a několik jim blízkých ostrovů.

Již v VII. stol. počali se Chorvaté v dalmatských krajích usazení sdružovati v městech, ve kterých žil s počátku národ latinský, a vidíme, že tak činili se zdarem, neboť za několik věků převládal živel chorvatský nad latinským i v městech dalmatských. Jelikož jsou kraje přímořské vzdělanosti přístupnější než kraje od moře vzdálenější, jest přirozeno, že objevila se zde nutně pokrokem Chorvatů konečně i literatura chorvatská. Dalmatská města měla ponejvíce ústavu zřízenou dle vzoru samostatných republik, ve kterých se pod protektorátem (nejčastěji Benátek) neodvisle vyvíjel vnitřní život. Dalmacie jest následkem hornatého svého útvaru odkázána hlavně na obchod. Přírodně svoji chudobu stavěly obce rády na obdiv a v první řadě činívala tak republika dubrovnická při každé příležitosti. Obyvatelstvo Dalmacie bylo nuceno zabývati se obchodem, jehož rozkvětem počala se šířiti osvěta, a proto byl zde obchod hlavním činitelem v rozvoji literatury. Moře pojí Dalmacii s Italií, zemi, jež slynula od starodávna svojí kulturou. Jakmile dalmatští Chorvaté počali posílati svoje dítky na učení do Italie, počal se u nich znenáhla buditi smysl pro literární činnost, při čemž jim Italie byla vždy vzorem. Záhy dalmatští básníci jali se psáti jazykem latinským, jelikož se stejně dělo i v Italii, a v té příčině zvláště čilé bylo město Dubrovník, které pod ochranou chorvatsko-uherských králů (1358 až 1526) vynikalo bohatým obchodem a vzdělaností nad města ostatní. Na svých námořních cestách nespokojili se Dalmatinci pouhým poznáváním výplodů kultury cizí, nýbrž osvojili si i duševní pokrok tou měrou, že počali přenášeti do své země vše, co zdálo se jim jinde dobrým i užitečným. Kromě toho leží Dalmacie, hlavně Dubrovník, mezi dvěma světy, Východem a Západem, což jí umožnilo dosáhnouti onoho stupně blahobytu a vzdělanosti, na kterém se nalézala v XVI. a XVII. století.

V krajích chorvatských, kde žili vyznavači římsko-katolické víry, byl v národním životě obvyklý jazyk chorvatský, vedle něhož se však od nejstarších dob používalo i latiny. Bezpochyby bylo jí v oboru věd a písemnictví mnohem dříve a častěji užíváno než jazyka chorvatského. Nesnadno říci, ve kterém odvětví dávána přednost jazyku latinskému neb chorvatskému, možno však souhlasiti s náhledem Kukuljevićovým, že v končinách vlasti chorvatské, kde byl v církvi zachováván jazyk slovanský, bylo skoro vše, co týkalo se bohosloví a náboženství, psáno jazykem chorvatským; mimo to i pěl národ ve své mateřštině, která opanovala částečně i pole domácího dějepisectví, zákonodárství a soudnictví obcí venkovských i městských, zvláště pak právní poměry lidu a šlechty. V končinách, kde latina vytlačila chorvatštinu z církve, psalo se sice něco málo jazykem tímto, a to pouze pro lid, v ostatních oborech vzdělávání bylo takřka výhradně užíváno latiny, zřídka jen chorvatštiny nebo italštiny. Nahlédneme-li v chorvatskou kulturu XV. a XVI. stol., můžeme s jakousi určitostí tvrditi, že nezůstala příliš za kulturou ostatních vzdělaných národů západní Evropy, neboť vidíme, že stejně jako Chorvaté počínali si též Němci a Vlaši: básně a nábožné knihy psali ve své mateřštině, vše ostatní v jazyku latinském, při čemž se často stávalo, že ve spisech sepsaných jazykem cizím bylo více dbáno lidu a osobitosti národní než ve spisech psaných v řeči národa samého. Příčina toho byl duch času a školství, neboť ve všech dalmatských městech vyučovali Vlaši. Ku konci XIV. st. žil v Dubrovníce Ivan Ravenski; v XV. stol. (1434) přišel sem působit Filip de Diyersis a jistě i mnoho jiných, a když humanisté po pádu Cařihradu počali šířiti své nauky, zavítali i do Dubrovníka. Jagić praví (Rad jugoslav. akad. IX. str. 210), že básnictví latinské, pokud jest obsahu světského, jediné povznesl tou dobou právě probuzený vlaský humanismus. Latinské básnictví v městech Dalmacie sledovalo směr, který byl tehdy v Italii pokládán za učený a klassický a který hrozil zhoubou vlaské literatuře, ač již měla Petrarku, Danta i Boccaccia. Známo jest, že velmožové XIV. a XV. stol. předstihovali se v povznášení učencův a básníků latinských. Se svými národními básníky Chorvaté toho nečinili, neboť zde stavěli se jak světští tak i duchovní hodnostáři více méně na odpor své mateřštině. Když pak mládež chorvatská ubírala se z Dalmacie na učení do Italie, nelze jí zazlívati, zůstala-li raději tam, kde se jí lépe dařilo, než ve vlasti, kde nemohla nadíti se ničeho. Rodák dubrovnický Ilija Crijević, miláček kardinála Alexandra Farnesa (papeže Pavla III.), byl vedle Petrarky jediný, kterého kvirinálská akademie za latinské jeho básně ověnčila vavřínem na Kapitolu římském. Čítal tehdy jedva 18 let a jeho sláva roznesla se po celém vzdělaném světě tou měrou, že při návratu do svého domova byl zahrnován všelikým vyznamenáním. Podobně stalo se i v ostatních končinách Dalmacie a Chorvatska, jak o tom píše Kukuljević ve svém díle »Stari pisci hrvatski, knjiga I, izd. jugosl. akademija1869«. – V křesťanském lidu vznikla milostná poesie opěvováním žen a básníci tak činili ve své mateřštině, při čemž hlavně lyrika provençalských troubadourů přivedla k platnosti jazyk lidu. Petrarca i množství jeho stoupencův užívalo při svém básnění výhradně jazyka italského a naši lyričtí básníci, kteří si osvojili způsob Petrarcistů, počali rovněž svou mateřštinou psáti, což tím raději činili vědouce, že chorvatský národ miluje své písně milostné. Důkazů nemáme, že byly před 2. polovicí XV. stol. v chorv. literatuře umělé básně, avšak rodák ze Šibenika Juraj Šišgorić (* kol 1440 – † kol 1490) praví, že ženy »cantant epithalamia« a mládež »amatorium carmen«. Ze směru jednotlivých básní jest zřejmo, že tehdejší básníci nespokojili se pouze látkou, kterou jim podával lidový zpěv, nýbrž že spracovali též myšlénky cizí, poněvadž dělo se tak i jinde. Z dalmatských měst, ve kterých poprvé používali národního jazyka při skládání básní a malých dílech literárních, sluší na prvním místě jmenovati Split a Dubrovník. Soudí se sice, že činnost v Dubrovníce počala poněkud později, za to však povznesl se svojí prací v krátké době nade všechna ostatní města v Dalmacii.

Split náleží mezi nejpamátnější města dalmatská. Nynější město jest zbudováno na troskách kdysi velkolepého paláce císaře Diokleciána a bylo zde v době samostatného chorvatského království sídlo i srdce vzdělanosti národní, středisko občanstva a církve, sídlo arcibiskupa i primasa a nedaleko odtud též králů chorvatských. (Za vlády Benátek přešel význam na Zader.) V čele města stála rada se svým knížetem, který byl rodem z Benátek, obyvatelstvo však bylo chorvatské. Výkonná moc byla většinou v rukou domácích šlechticů, řečí úřední byla latina nebo italština, při čemž jest si povšimnouti, že často ve veřejných soudních protokollech splitských dovolávali se obvyklého práva slovanského (mos slavonicus) a dále že vyvolavači každý výnos rady oznamovali jazykem chorvatským. Kdo chtěl navštěvovati vyšší školy, byl nucen odebrati se do Italie, zajímavo však jest, že i cizinci v XVI. stol. studovali jazyk chorvatský. Školy měl Split již v XV. stol.; vyučovali v nich cizinci, jako všude v Dalmacii. Kromě několika přistěhovalců skládalo se obyvatelstvo splitské v XV. a XVI. stol. veskrze z Chorvatův a též mezi šlechtou bylo mnoho hodnostářů, kteří hleděli povznésti mateřský svůj jazyk. Benátčany velice mrzelo, že skoro veškeré obyvatelstvo mluví svojí mateřštinou, a proto, kde jen mohli, potlačovali úřední činnost Chorvatův a jejich jazyk vůbec. Tak na př. nebylo měšťanům dovoleno jmenovati svého knížete neb arcibiskupa; volbu tu konali Benátčané a žádný kněz nesměl hlásati slovo Boží jazykem slovanským, až na evangelium a epištoly, a též »glagolaš« nemohl státi se členem kapitoly nebo sboru duchovenstva splitské sídelní církve. Jelikož občanstvo splitské zabývalo se obchodem, přišlo do styků s národy jiných zemí a tím byla v něm povzbuzena chuť k činnosti ve vlasti, kterou milovali, ač ji opěvovali jazykem latinským a italským. Byli to umělci a spisovatelé a v řadě nejstarších nám posud známých chorvatských literátů vynikali hlavně Marko Marulić, Jerolim Papalić, Jerolim Martinčić, Nikola Matulić a Placid Gregorijanić. Při tom třeba míti na zřeteli, že tehdejší básníci a spisovatelé neměli čtenářstva; posílali si navzájem své výplody, čtli a chválili si je v užším kroužku a byli nuceni omeziti se vyměňováním svých názorů. Proto zachovalo se nám od mnohých pouhé jméno, od jiných opět jen název některé práce atd. Následek toho byl, že básnictví valně nepokračovalo a že mnoho prací má stejný obsah. Příčinu, proč neměli širšího působiště, sluší hledati v tom, že básně své psali v řeči italské nebo latinské, nemajíce ve svém vlastním užším kruhu podnětu básniti v mateřštině. Tak zvaná »poslání« (poslanica) dosvědčují, že v jednom městě znali básníky města druhého, avšak i zde byl to pouze úzký kruh literátů, širší vrstvy to málo zajímalo. Dorost řídil se staršími, kteří udávali směr písemnictví, což dělo se stejně ve všech městech. Ve Splitu byl, dle památek spisovatelů, na prvním místě mezi chorv. básníky Marko Marulić (* 1450 – † 1524). Rodem byl šlechtic a studoval vědy dle tehdejšího zvyku v Padově. Byl to klassicky vzdělaný učenec, který se obíral chorvatskou a latinskou literaturou. Z lat. jeho spisů vyniká Evangelistarium in septem partitum libros, jehož základem jest víra, naděje a láska k pobožnému životu; byl též do italštiny přeložen a tehdy velmi ceněn. Další jeho práce De institutione bene beateque vivendi vyšla v l. 1511-1609 v 10 vydáních a byla přeložena na jazyk italský, francouzský, španělský a německý. Dle tohoto díla lze oceniti jeho znalost Sv. písma, řeckých, latinských i církevních spisovatelův a Kukuljević, jenž sebraná díla Marulićova vydal v I. knize Starih pisaca hrvatskih (1869), nazývá je »pravou encyklopaedií nauk morálního života«. Vedle těchto hlavních děl latinských napsal Marulić mnoho morálněfilosofických, výhradně filosofických a historických, jako Regum Dalmatiae et Croatiae gesta (překlad chorvatské kroniky popa Dukljanina), Epistola ad Adrianum VI., atd.; mimo to psal latinské nábožné písně. Byl první chorvatský spisovatel věhlasu evropského, jenž nestyděl se ve svých spisech za svůj národ, chtěje ho poučováním vzdělati. Chorvatská jeho díla jsou: a) Básně epické Istorija sv. udovice Judit u versih hrvacki složena (1521); Historia od Susane, gradja iz sv. písma. b) Básně poučné a mravoučné Urehe duhovne, Dobri nauci, Stumačenje Kata atd. Catonova Disticha moralia přeložil nejdříve Slaven ve verších do češtiny, hned na to Marulić do chorvatštiny (prosou v glag. rukop. 1468. – Rad jugosl. akad. 74). c) Básně pobožné a bohumilé o Isusu, svrh muke Isusove, od sedam smrtnih grihov aj. d) Písně masopustní (pjesni pokladnice) a žerty jako: Poklad i Korizma, Frotule od buh a j. Marulić první psal tento druh básní pro lid chorvatský, čímž hleděl v době masopustní čeliti vlaským maškarádám. e) Překlady italských činoher, které máme též z XV. stol. z ostrova Hvaru. Prosou psal Od naslidovanja Isukrstova (překlad), Nauci sv. Bernarda a Život sv. Jerolima. Vše to psal nářečím svého rodného kraje, čakavštinou, a mnohdy rýmoval na ujmu myšlénky i jazyka, nicméně má pro chorvatskou literaturu historický význam. Z plodů jeho spoluobčanů zůstalo pouze několik úryvků, většinou obsahu náboženského.

Po pádu Bosny a Hercegoviny trpělo splitské obyvatelstvo neustále zlovůlí Turkův a proto se zde v XVI. stol. nedařilo valně písemnictví, které tou dobou počalo vyvíjeti se na Hvaru. Když přišel Hvar pod správu Benátek (1421), vzniklo v šlechtě a lidu mnoho třenic o nadvládu. Nepřátelství a vzbouření škodilo sice jednotlivcům, avšak počalo se tím vyvinovati národní sebevědomí. Mezi básníky vynikal Hanibal Lucić a Petar Hektorović. Kdy se Lucić narodil, známo není, zemřel r. 1553. Byl spřízněn s Hektorovićem, pocházeli oba z mocné, bohaté rodiny a byli váženými měšťany. Od Luciće máme chorvatské písně milostné (pisni ljuvene 22), překlad heroidy Ovidovy Pariž Eleni a drama Robinja ve třech odděleních s prologem. Lucić přeložil heroidu volně, měnil dokonce na některých místech i smysl. Milostné své písně psal v mladších létech; jsou rázu tehdy v Italii obvyklého a, třeba jich mnoho nezůstalo, lze dle nich přece určiti charakter tehdejší poesie. Lucić byl ve svých pracích volnější než jeho dubrovničtí vrstevníci a v jeho 12. a 15. básničce jsou reminiscence na národní poesii. V Robinji (otrokyni) líčí v dialogu lásku mladíka k dívce, která ho odbývá. Ona později padne v zajetí loupežníků, kteří ji přivedou jako otrokyni na trh do Dubrovníka. Zde se s ní náhodou setkává onen mladík a vykoupiv ji pojímá za ženu, načež je dubrovnický kníže po štědrém obdaření posílá na cesty. V tomto díle spisovatel použil jmen z chorvatských dějin a, třeba se v »Robinji« mnoho neděje, jest přece zajímavým zjevem literárním; byla to první činohra obsahu světského, jejíž jednající osoby jsou vzaty z lidu, a kromě toho před Palmotićem do XVII. století nenapsal nikdo podobného díla. Mimo to Lucić zanechal 4 »poslanice« a několik »nadgrobnic«, pak báseň, v níž oslavuje Dubrovník, o jehož literární činnosti se však nezmiňuje. – Petar Hektorović (1487—1572) byl v Dubrovníce vřaděn mezi vynikající básníky chorvatské, což soudíme dle toho, že mu Nalješković r. 1557 píše: »… proto tě prosím, nechtěj, by nyní zplakali všichni Chorvaté nad tebou!« Nevynikal mezi svými vrstevníky pouze vznešeným rodem, ale i vysokým stupněm vzdělání. Při výpravě Turků na Hvar r. 1539 byl nucen prchnouti a po jejím ukončení měl mnoho klopot při znovuzřízení svého zničeného rodinného sídla. Později si počal budovati útočiště dle vzoru pevnosti »Tvrdalj«, které však nedokončil. Navštívil též přátele v Dubrovníku, kde ho okázale přivítali. Byl velikým vlastencem a znalcem latiny, ve které básnil. Do chorvatštiny přeložil Ovidiovo dílo »Remedia amoris«, které lze poznati z »Grade za povjest hrv. kńiž.« 1897. Psal »poslanice« a nejznamenitějším jeho dílem jest: Ribanje i ríbarsko prigovaranje, sepsané v době odpočinutí při výletu na moře s 2 rybáky. Jest to idyllická báseň, jako jest cely život spisovatelův idyllou, a vidíme v ní, kterak cítil pro svůj národ a jeho neštěstí. »Ribanje« odehrává se během tří dnů. Druhého dne zpívali rybáci národní písně »bugarštice« (žalozpěvy), ku kterým připojil Hektorović též nápěv a poslal obé svému příteli Mikši Pelegrinovićovi. Myslí se, že jest od něho i Prikazanje života sv. Lovrinca, provozované na Hvaru ještě v r. 1837, při čemž každý z účinkujících jiný nápěv zpíval; avšak pravý spisovatel není zjištěn. Hektorović psal mnoho, ale kromě 6 »poslanic« a »Ribanje« vše se ztratilo, možná proto, že ve svých pracích s velikou láskou líčil lid, což bylo tehdy řídkou výjimkou. Na Hvaru byla hotová republika literátů, neboť kromě neznámých spisovatelů, kteří nám zůstavili 16 různých her (prikazanje), žili zde: Mikša Pelegrinović (napsal Jeďupku = cikánku), Jerolim Brtučević a jeho syn Hortensije (poslanica), Ivan Parožić (napsal Vlahinju selku dle vzoru »Jedupky«, která se však ztratila, a poslání Nalješkovićovi) a Nikola Gazarović, který zanechal pouze několik veršů na oslavu H. Luciće. Mladší byl Marin Gazarović (kol r. 1580), jenž složil pastýřskou hru Murat gusar (Murat loupežník), ve kterou pojal sborové písně, pěstované též v Dubrovníku a v literatuře italské. Od něho jsou hry: Sv. Beatrice, Sv. Faustinija, Simplicia a pastýřské rozprávky Ljubica. Ku konci budiž uvedena i nejstarší národní spisovatelka Graciosa Lovrinčevićova (Ljubić, Ogledalo II. 378). Po XVI. stol. zanikla literatura na Hvaru i ve Spljetě.

Zlatý věk literatury italské v XV. stol. vyvolal ozvěnu ve všech městech dalmatské vlasti. V Zadru narodil se Šimun Kožičić, biskup modrušský, který napsal »lagolicí« (starochorvatským písmem) Od žitija rimskih arhijereov i cesarov. Šimun Budinić sepsal Summu nauku krstjanskoga, Izpravnik za jerei, ispovidnici (zpovědnici) a j. a Pokorni i mnogi ini psalmi. Budinić zavedl u Chorvatů do latinského písma dle českého pravopisu diakritická označení, poznav je na koncilu Tridentském. Ze Zadru pochází též kanovník Juraj Baraković (1548-1628), od kterého máme Vilu Slovinku o 13 zpěvích (petja), psaných ve dvanaestercu a osmercu, toťiž veršem šesti-a čtyrstopým. V 8. zpěv pojal národní chorv. píseň, bugaršticu »Majka Margarita«. Dílo to složil na oslavu Zadru a Šibeniku, opěvoval v něm vůbec své rodáky, ač jim z lásky k vlasti vytýká netečnost k mateřštině a náklonnost k jazyku cizímu. Z jeho péra vyšla Jarula (záhon s kvítím) urešena cvitjem od šest vikof svita o 6 zpěvích a Draga Rabska, chvalozpěv o vzniku Rábu. Všechny jeho básně a hlavně »Vila« vyznamenávají se vlasteneckým obsahem. Bernardo Karnarutić (v Zadru * 1553 – † 1600) napsal Vazetje Sigeta grada, báseň o 4 zp., kterou věnoval Jurjovi Zrinjskému, synu szigetského hrdiny Mikuláše. Přeložil Ovidiovu metamorfosu Izvrsna ljubav Pirema i Tisbe. V boji pro slovanskou bohoslužbu vyznamenal se ninský biskup Grgur, a tradice pro chorvatskou věc přešla i do XVI. st., neboť v té době žil Františkán Petar Zoranić (* 1508), jenž dle Sanazzarovy Arkádie napsal své Planine prosou i veršem; osoby hry jsou pastýři. Aby se vyléčil ze své nešťastné lásky, podnikl Zoranić cestu po pevnině z Ninu do Šibenika a odtud vrátil se k moři. Víly a allegorické postavy pomohou mu uzřiti na jeho cestě peklo; rozmlouvá s pastýři, kteří zpívají střídavě milostné a gnomické písně, jichž obsahem jsou nešťastné příhody zamilovaných mladých lidí, kteří po smrti proměňují se v květiny, »biljke« (bílé kozy), praménky atd.; někteří pak oplakávají svou vlasť, kterou pustoší Turek (nazývá ho vuk, vlk); ve snu zří allegorický chrám slávy, ve kterém sejdou se víly Latinka, Grkinja (Řecko), Kaldejka i Hrvatica, a spatří zde též svoje jméno a své »Planine«; po návštěvě hrobu Jelenina a slavnosti na památku úmrtí Jurja Divniće, biskupa šibenického, vrací se domů. »Planine« jsou z nejznamenitějších děl chorvatského písemnictví, proniknuté duchem času, ve kterém se Zoranić odchýlil od Sanazzary tím, že zaměnil čarovnou Arkádii svým rodným krajem. – Rovněž v Šibeniku žili chorv. spisovatelé, neboť nám do jisté míry jest známo něco o práci Alojzija Baffa (Kukuljević, Pjes. hrv. II. 28) a uvádí se též Petar Divnić. – Na Kurčole žil Vidali Jan, kterého Nalješković nazval »zlatou korunou, na kterou jsou všichni Chorvaté hrdi«, a jenž své básně poslal Nalješkovićovi do Dubrovníka, jejž nazývá »korunou všech měst chorvatských« (Ljubić, Ogledalo II. 383, Stari pisci hrv. V. 352).

Jak viděti, pracovalo se ve všech čelnějších městech Dalmacie, nemohl tedy ani Dubrovník zůstati beze spisovatelů. Počínaje koncem XV. stol. měl Dubrovník více literátů než ostatní kraje chorvatské dohromady. Jako všude jinde, řídili se také v Dubrovníku spisovatelé literaturou vlaskou. Dubrovník byl pro svou republikánskou ústavu nazýván »malá Venezia« a v tomto svobodném městě nacházíme od počátku chorvatského písemnictví veškery formy literární jako v Italii. Kterak vynikal nad ostatní města, vysvítá z toho, že ve všech městech koncem XVI. stol. literatura chorvatská většinou zanikala, kdežto v Dubrovníku právě v XVII. stol. stála na svém vrcholu, a dále z okolnosti, že si mnoho spisovatelů bralo příklad z prací Dubrovničanů. Dubrovník stal se již v XVI. stol. střediskem duševního života dalmatského a seznáme později, že díla jeho spisovatelů i v XIX. stol. působí velice ve prospěch znovuzrození Chorvatů. Ve článku K. Jirečka v »Archiv für slav. Philol. XIX« čteme, že byl v XV. stol. v Dubrovníku vedle latinského jazyka též chorvatský jazyk užíván. Dle jeho pojednání vznikala by chorvatská literatura v Dubrovníce poč. XV. stol.; nebo soudí se, že dříve, než působili známí nám básníci, žila celá generace mladých šlechticů, kteří skládali chorvatské básně, ovšem v duchu tehdejší poesie italské. Poznání toto jest důležité, neboť z něho sleduje, že školy v Dubrovníku nemohly býti tak nepatrny, jak je cizinci líčili. Dubrovnická literatura jest prvním výplodem obchodu a téměř úplné republikánské svobody, proto jsou zde též spisovatelé mezi šlechtou i lidem. K nejstarším dubrovnickým spisovatelům náleží Marin Krističević, Siško Menčetić a Žore Držić, kteří žili ve 2. pol. XV. stol. Krističeviće uvádí Šeb. Dolce ve »Fasti litterario Ragusini«, kde o něm praví, že vynikal mezi chorvatskými básníky XV. stol. a že několik jeho epigrammů zachovalo se mezi básněmi S. Mencetiće; skutečně byla jedna taková báseň nalezena. (Stari pisci hrv. II, XV. i 519.) Od Menčetiće (1457-1527) známe 585 lyrických básní milostných po způsobu troubadourů a 11 o Ježíši. Bezpečno jest, že i některé z básní Držićovi přičítaných jsou od Menčetiće. O obsahu lyrické poesie, porovnávaje ji se soudobou vlaskou, pojednal V. Jagić v »Radu jugoslav. akad. knj. IX.«, kde vytkl, že tyto básně pro dubrovnickou republiku, kde nebylo nikdy rytířství, obsahem svým neměly ni významu, ni smyslu. Lyrická poesie tehdejší doby byla ve všech městech Dalmacie stejného rázu a na stejné výši; některá města vynikala plodností svých básníků. Z básní Menčetićových a Držićových dal by se dosti dobrý výbor sestaviti a jejich díla měla by mnohem větší cenu, kdyby si byli hleděli více národní písně, jak o tom svědčí jejich básně napsané v duchu lidu. Hned na poč. XVI. st. utvořil se zde celý kruh básníkův a literátů vůbec, tak že se Dubrovník záhy stal ohniskem chorvatského písemnictví. Měšťan Mavro Vetranić (* 1482 – † 1576) jevil již jako mladík veliké nadání básnické a svéráznou fantasii, kterou nacházíme v jeho maškarádách, satirách a žertovných básních, obsahem z lidového života. O Vetranićovi myslí se, že byl otcem dubrovnického písemnictví, neboť pracoval dlouho a mnohotvárně. Bylť mnichem sv. Benedikta na Mlětu a později dlouhou dobu opatem. Když vzdáti se měl opatství, odebral se na osamělý ostrov sv. Ondřeje, kde trávil klidně zbývajících 20 let svého žití, četl, psal a zabýval se mathematikou a astronomií, což vše popsal v díle Remeti. Jsa ve spojení se světem, znal veškeré příběhy, hnutí náboženská, vpády Turkův, objevení Ameriky atd., a o všem tom zmiňoval se ve svých básních. V pěti knihách (dle roztřídění V. Jagiće) opěvuje Bohorodičku, Ježíše, přípomíná krátkost života, slaví římského císaře, naříká nad hrobem přítelovým, zmiňuje se o tehdejších příbězích, hlavně o událostech v Dubrovnice, brání M. Držiće proti utrhání na cti, posmívá se Benátčanům atd. Škoda pouze jest, že ve svých spisech příliš popisuje. Za 6. knihu budiž považován Pelegrin (4374 šestistopých veršů-dvanaesterců), dílo nedokončené. (Medini v Arch. f. slav. Phil. XVIII.) Zůstavil též 4 dramatická díla, z nichž Hekuba je překlad vlaské »Hekuby« od Lodov. Dolce, který přepracoval Euripidovo stejnojmenné dílo; ostatní jsou: Čista Suzana, Posvetelište Abramovo a Uskrsnutje Isusovo (vzkříšení Ježíšovo). Sloh jeho plyne hladce, více ve »štokavském« než »čakavském« dialektu, a zhostil se neobratných šestistopých veršů a spojeného s nimi dvojnásobného rýmu, jenž ho omezoval. (Stari pisci hrv. III. IV. Pavić, Histor. dubr. drame r. 28 a 29.) Z měšťanské rodiny pochází též Nikola Dimitrović, který zemřel kolem r. 1553 v Alexandrii, kde provozoval obchod. Jest domněnka, že počal záhy psáti milostné písně, které nebyly zachovány; jeho nám posud známé básně jsou obsahem duchovní a Jagić o něm tvrdí, že byl mezi svými vrstevníky jedním z nejreálnějších. Psal poslání, legendy, vykládal otčenáš a přeložil nábožné žalmy. (Stari pisci hrv. V.) Svými pracemi jsou si částečně podobni Stjepan Gučetić a Andria Čubranović, prvý šlechtic a druhý měšťan, zlatník. Od Gučetiće jest Dervišiada, o které praví, že povstala následovně: Když byl básník kdysi v žaláři knížecího dvora vězněn – neví se, proč – změnil se velice jeho zevnějšek. Narostl mu veliký vous, zhubl a oděv jeho ošuměl. Jednou, když díval se z okna žaláře, spatřila ho dcera (nebo choť) knížete a otázala se bezděky své průvodkyně: »Kdo jest tento derviš?« Gučetić, nadaný básník, to zaslechl a složil ihned báseň pod názvem »Derviš«, plnou satirického humoru, jakých jest málo ve staré literatuře. Střídají se v ní slova turecká s chorvatskými a verše i mluva velice lahodí. Podobně jako »Dervišiada« vznikla i Čubranovićova Jeďupka, jejíž vznik Cerva (Viri illustres) líčí následovně: Čubranović zamiloval si šlechtičnu, s níž přijíti do bližších styků mu nebylo možno, ač ji všude sledoval. Jednou, když šla se svojí služebnou, kráčel opět za ní. Ona ho za to vyplísnila a ve svém rozhořčení nazvala »ciganinom« (cikánem). Umínil si, že se pomstí. V nejbližším masopustě po slově »Egyptines« složil báseň »Jedupku« (cikánku) a přestrojiv se za cikánku vzal do náručí dítko, odebral se na umluvené místo, kde paním a dívkám věštil štěstí a život, až přistoupiv ku své zbožňované obratně vyznal jí lásku. »Jedupka« byla v Dubrovníku veřejně přednesena dne 20. čce 1527 a to s nemalým úspěchem. I vynikající básníci ji cenili, citujíce z ní verše. (St. pisci hrv. VIII. r. 9.) Ducha času poznáme z jiné básně, plné smyslnosti a rozpustilosti, avšak i probuzeného národního sebevědomí (ibid. X.). Ostatní spisovatelé »Jedupek« (Pelegrinović, nar. na Hvaru, Sabo Mišetić Bobaljević z Dubrovníka a neznámý spisovatel dubrovnický) nedostihli Čubranoviće. (St. pisci hrv. VIII.) Nikola Nalješković († 1587), který rovněž vyšel z lidu, básnil v XVI. stol. po dobu více než 37 let. Sepsal písně nábožné, básně milostné (celkem 178, látka tehdejší lyriky), maškarády pro masopust, komédie a 6 poslání s epitafem Vetranićovi. Nalješković byl koryfejem ve tvoření pastýřských her a komédií; zůstavil 4 pastýřské hry a 3 komédie, jež určil pro jeviště; byl prý sám členem jakéhosi divadelního sdružení, utvořeného mladíky z vážených rodin. Děj her jest vzat z domácího, dubrovnického života a spisovatel tropí si v nich úsměšky z bezuzdnosti, osvojené ze západu. V posláních oceňuje velice díla svých vzorů, totiž Vetraniće, Hektoroviće a Dimitroviće. Bavil se hvězdářstvím a byl pozván k reformaci kalendáře. (St. pisci hrv. V. a VIII.)

Nejpůvodnějším a nejplodnějším spisovatelem komédií jest Marin Držić (*kol. 1520-†kol. 1580), šlechtic, o němž se tvrdí, že byl knězem. (Kukuljević, Pjes. hrv. 2, 72.) Zachovány jsou jeho básně lyrické a pastýřské hry Ljubav Venere a Tirena, kterou sám vydal, Posvetelište Abramovo a osm komédií, z nichž se jedna úplně ztratila, ostatní pak jsou zkomoleny. Provozovaly se u příležitosti svateb a soudí se z toho, že byly pro podobné případy složeny. Skoro všechny své komédie psal prosou, jediný Stanac ve verších. Držićovy komédie provozovala divadelní družstva dubrovnických mladíků a spisovatelé, jsouce též členy těchto spolků, psali zvláště pro ně své hry. Taková družstva z doby Držićovy známe celkem tři; měla žertovná jména Pomet, Njarnasi a Garcarija, básník byl v nich pouze redaktorem. V Držićových hrách jest život, děj a zdravý humor a cenou mohou se rovnati tehdejší komédii italské. Jeho nejlepším dílem v tomto oboru je Skup, který jest sestaven dle Plautovy Aulularie (Rad jugosl. akad. 99). Jelikož přepracoval Vetranićovo »Posvetelište Abramovo«, byly ostatní jeho práce od závistníků pokládány za plagiáty, avšak Vetranić béře ho sám proti tomu nařknutí v ochranu. (St. pisci hrv. kn. VII.) V řadě ostatních dubrovnických básníků uvádí se Marin Burešić a Miha Bunić Babulinov († 1590), který psal milostné básně a opěvoval Cvijetu Zuzorićovou (provdanou za Florenčana Pescioniho). Hlavním jeho dílem jest Jokasta, překlad práce L. Dolce. Vlaskou básní zabývaly se též Julija a Speranca Bunićevy. Původem z lidu byli Maroje a Oracij Mažibradić, spisovatelé milostných básní, a Marin Burešić, který kromě písní milostných přeložil »proverbia Catonis«. Fran Lukarević Burina (* kol. 1539), šlechtic dubrov., složil Vjerni pastier dle Batt. Guariniho (»Pastor fido«) a jeho Atamante jest překlad vlaské tragédie o thébském králi toho jména. Dále nám zůstavil básně »pohvalnice« o spisovateli Ranjinovi a městu Dubrovníku. Svérázností vynikl Savko Gučetić Bendevišević († 1603), od něhož máme dvě z vlaštiny přeložené tragédie, Arijadnu od Vinc. Giustiho a Dalidu, která jest znešvařením L. Grotovy »Dalidy a Adriany«. Zdá se však, že Dubrovničany v XVI. stol. podobné hry nepoutaly; hlavní péče byla věnována pastýřské hře, jak vysvítá z prologů Držićových.

Zajisté tou dobou žili i jiní spisovatelé, avšak nedochovala se jejich díla. Dle všeho lze dosti přesně souditi o proudech jevících se v stol. XVI. a výsledek toho jest poznání, že zde byla veškerá odvětví poesie, jako v sousední Italii. Dubrovník nebyl v chorvatské literatuře pokládán za středisko pouze proto, že vychoval nejvíce nejlepších spisovatelů, ale i proto, že počala se zde mluva tříbiti a že »čakavština« zaměněna byla »štokavštinou«, které ve spisích svých používal již Vetraníć, ovšem smíšené velice s čakavským nářečím. V tom byl pokrok, že spisovatelé XVI. stol. počali přičiňovati se, by jazyk spisovný byl pokud možno pěkný a uhlazený; neboť vidíme v pozdější době, že si z nich bralo příklad mnoho jiných chorvatských literátů. Volbou pouze nejlepších děl vlaských pro překlad do literatury chorvatské, snahou vyprostiti se znenáhla ze vlivů cizích a přiblížiti se domácímu životu, čímž rozšířen rozhled nabytý poznáním vzorů klassických, jak činili též spisovatelé vlaští, byla razena pravá cesta přechodu k stol. XVII. Práce přípravná byla v každém vzhledě vykonána, tak že Dubrovník za okolností tehdy právě příznivých předčil města ostatní.

V XVII. stol. zrálo utěšeně sémě v předešlém století zaseté. Dvojice spisovatelů vynikala tak vědomostmi i stavem, že ji lze nazvati mostem mezi XVI. a XVII. stol. Jest to Dinko (Dominik) Ranjina a Dinko Zlatarić. Ranjina, původu šlechtického, narodil se kolem r. 1540 v Dubrovníku, kde též svá studia ukončil, pak odebral se do Messiny, chtěje věnovati se obchodu, byl však Cosmou de Medici povýšen do stavu rytířského. Byl sedmkráte v hodnosti knížete postaven v čelo republiky dubrovnické. Psal »razlike« (různé) básně, nábožné a lyrické, z nichž čásť jest původní, čásť překlad z cizích spisovatelů, hlavně latinských a řeckých, ostatní pak volným jich spracováním, zvláště Catulla, Theokrita, Moscha a j. (Rad. jugosl. ak. 70.) Zavedl skoro veškery formy, jak dokazují jeho původní práce v literatuře chorvatské. Překlady jeho neliší se nikterak od překladů tehdejší doby; slovo překlad nesmí se totiž bráti ve smyslu nynějším, tenkráte byly celé myšlénký proměňovány. Ranjina znal Lukareviće, Nalješkoviće, Gučetiće, Zlatariće a j., kterým psal poslání a řeči, kromě toho epitafy různým osobám. Zemřel v Dubrovníku 1607 (St. pisci hrv. 17). Zlatarić (* 1556 – † 1607) řadí se důstojně k Ranjinovi. Vzdělání své dovršil v Padově, kde maje 23 let byl již rektorem vysokého učení. Že utlumil třenice mezi posluchači francouzské a vlaské národnosti, udělila mu vláda benátská řád zlatého rouna a r. 1580, pro věčnou pamět na tento čin, zasazena byla pamětní deska. Ljubić o něm píše (Ogledalo 2, 394), že cestoval po zemích chorvatských a jihoslovanských, aby zdokonalil se v řeči lidu, pak usadil se trvale v Konavlích, jsa stále v přátelském styku s nejpřednějšími osobnostmi tehdejšími. Bezpochyby básnil již v Padově, kde seznal klassickou poesii. Zlatarić první přestal psáti šestistopým veršem a obvyklým při tom dvojnásobným rýmem, jak viděti v jeho překladu Tassova »Aminta«. (Ljubmir, pripovies pastirska, 1597); kromě toho přeložil Sofoklovu Elektru, věnovanou chorv. bánovi Jurjovi Zrinjskému, k níž použil nejspíše překladu vlaského, ana některá místa obou překladů jsou stejně chybně pojata. Dále pochází od něho překlad Ljubav i smrt Pirama i Tisbe. Jeho spisy vydány byly poprvé r. 1597 v Benátkách, pak v Záhřebě Ivanem Kukuljevićem. Množství různých básní milostných a nábožných vyšlo tiskem (Záhřeb, 1853) a čásť jich zůstala asi v rukopisech. K řadě spisovatelů na konci XVI. stol. náleží též měšťan Antun Sasin (myslí se, že byl rodem Němec); Appendini o něm praví (Notiz. ist. – crit.), že sepsal mnoho komédií. Dle vydání Akademie (St. pisci hrv. XVI.) jest od něho komédie Filide, v níž jsou pouze národní jména, Flora, kde v proslovu oznamuje, co se bude odehrávati, a pak několik básní, z nichž obsahem, ne formou, nejcennější jest báseň líčící turecké válčení. – Zmínili jsme se již o Nadce (Speranza) a Julii Bunićových, kterak vynikaly mezi ženami, avšak žádná nenadchla tolik básníků, jako božská Cvijeta Zuzorićová (Cuceri), narozená v Dubrovníce kol. r. 1555. Ona zabývala se krásným uměním, zjevem tehdy u ženských neobyčejným, a zvláště básnictvím, tak že v nejlepším květu života svého nejen krásou svou vylákala citlivým básníkům bezpočetné vzdechy, ale i v domácnosti své shromažďovala všechny, kdož milovali krásné umění.Její krásu opěvovali Dubrovničané a hlavně Vid Gučetić, D. Raujina, D. Zlatarić a Milo Bunić. Zlatarić opěvoval ji již jako dívku a když se ve Florencii r. 1577 stala chotí bohatého Florenčana Bart Pescioniho, pěl o ní »žalostinke«. Cvijeta psala chorvatské i vlaské básně a žila časem v Dubrovníku, časem ve Florencii. Kolem sebe sdružila nejpřednější spisovatele a sám Torquato Tasso věnoval jí dva sonety. Nejraději psala epigrammy, které vynikají ušlechtilostí slohu.

V politických dějinách liší se XVI. stol. od XVII. Reformace vznítila náboženské city, zrcadlící se tak velice v tehdejší literatuře. Založený řád jesuitů měl úkol, odrážeti útoky na církev katolickou. Dubrovničané přes to, že stáli od r. 1526 pod protektorátem sultána tureckého, byli vždy dobrými katolíky, nicméně opřeli se trvalému usazení řádu jesuitů ve svém městě. Příčinou toho byla obava, že by se kněžstvu zdařilo nabyti vlivu v politické správě města, jež si Dubrovničané dosud téměř neodvisle řídili. Jelikož jesuité přes ten odpor již na poč. XVII. stol. měli ve své moci školy navštěvované mladíky z vážených rodin, způsobili svojí výchovou částečně onen směr literární práce vyskytnuvší se pojednou v Dubrovníce, jímž nepěstuje se již pikantnost dřívějších spisovatelů komédií. Přehlédneme-li literární činnost v Dubrovníku, můžeme říci. že jest XV. stol. poč., XVI. rozvojem a XVII. vrcholem chorvatské literatury dubrovnické; přispěla k tomu řada spisovatelů, z nichž již tehdy Ivan Gundulić považován byl jedním z nejpřednějších. Gundulić neměl tehdy biografa, jako na př. Jun. Palmotić; co o něm známo, lze určiti pouze z jeho prací a poznámek jiných spisovatelů. Narodil se r. 1588 v Dubrovníku ze šlechtické rodiny a začátky vědomostí nabyl od svých domácích učitelů-jesuitů. Dle tradice své rodiny studoval práva, a zápisy města Dubrovníka hlásají, že zastupoval úřad knížete ve svém rodišti. Zemřel r. 1638. První jeho práce jest dílem dramatickým a dle toho nelze jinak souditi, než že byl ve svém mládí členem divadelních kroužků, jež provozovaly hry M. Držićovy. Ve věnování Gjivu (Janu), synu Frana Gunduliće, napsaném dne 1. říj. 1620, v úvodu to překladu »pokornih psalama Davidovih«, praví spisovatel, že mu mnozí chválili Galateu, Dijanu, Armidu, Posvetilište ljuveno, Proserpinu ugrabljenu, Cereru, Kleopatru, Arijadnu, Adona, Koraljku od Šchira s mnoziem i bezbrojniem pjesnima na veřejných místech provozované s velikou slávou. To může nám býti bezpečným důkazem, že Gundulić kráčel drahou svých literárních předchůdců. V r. 1620 připravoval se ku překladu Tassova Osvobozeného Jerusalema, a t. r. poznáváme jeho posudek o uvedených dříve výtvorech, jež nazývá plody tmy, pustých malicherností, nehodnými vynesení na bílý den. Křesťan-básník Gundulić slibuje, že bude psáti od této chvíle pouze písně pobožné a bohumilé; dřívějších svých básní nevydal; proto zachovalo se jich jen několik, a to: tragédie Arijadna (vydaná poprvé v Jakině 1633) a Proserpina ugrabljena; z Dijany a Armidy známo jest pouze několik nepatrných úryvků. Melodram »Arijadna« jest překlad vlaské »Ariadny« Ottar. Rinucciniho, jejíž děj jest vzat ze života pastýřského, jako děj »Proserpiny« (Zore v Radu jug. ak. 63). Roku 1620 nezmiňuje se ještě o Dubravce, která r. 1628 provozována byla v Dubrovníce; patrně ještě tehdy sepsána nebyla. Kdy a jak se ztratily »Galatea«, »Posvetilište«, »Cerera«, »Kleopatra«, »Adon« i »Koraljka od Šchira« (dle Bonarelliho »Filii di Schiro«), říci nemůžeme. Dále byly nám zachovány jeho pjesni pokorne kralja Davida, kde podal důkaz znalosti tehdejšího výkladu těchto písní. R. 1630 vydal: Od veličanstva božieh (v duchu Tassově); Ljubovnik sramežljiv (kontaminace Pretovih básní, Zore, Rad jug. ak. 55); U smrt Marije Kalandrice (pravá báseň secentismu), báseň Ferdinandu II., knezu toskanskomu, kterého Marin Gundulić učil chorvatštině. Překlad Tassova »Jerusalema« nezachoval se (Vienac 1873), ale Suze sina razmetnoga u tri plača, pokračování básně Flaka Tarsilla (»Lagrime di San Pietro, Rad jug. ak. 127). Již tímto dílem stal se Gundulić prvním mezi starými básníky dubrovnickými, avšak nejvíce proslul svým Osmanem, eposem složeným z 20 zpěvů. Před ním ni jeden dalmatský básník neodhodlal se sepsati hrdinskou báseň; proto byl již jeho překlad Tassova »Jerusalema« zvláštností v dubrovnické literatuře. Z prací XVI. st. vidí se, že tehdejším spisovatelům lidová poesie neznámou nebyla, avšak duch doby nedovoloval, by se jí obírali, řídíce se kulturou vlaskou. Není nikde v staré literatuře památky, která by nás buď formou neb obsahem přiváděla na stopu národní poesie, teprve v Gundulićových pracích ji nacházíme a to částečně v »Osmanu«, jehož děj vzat jest z tureckých dějin. Z básně té knížeti toskánskému věnované lze souditi, že Dubrovničané spoléhali na tehdejší Turkům nepřátelský ruch v Evropě, neboť v naznačené básni kojili se nadějí, že v brzku nastane chvíle, kdy bude vyhnán Turek z blízkých jim zemí na Balkáně. Povstání cařihradské dne 20. kv. 1622, při kterém mladý sultán Osman přišel o život, bylo příhodou vzbuzující ve mnohých naději brzkého rozpadnutí Turecké říše. Tato významná událost, dále vítězství Polákův u Chotina r. 1621 přimělo Gunduliće vylíčiti v eposu bezcitné zavraždění mladistvého sultána jeho dvořany a milostníky. Konečně nadchlo slavné vítězství křesťanstva nad pohany Gunduliće k novému eposu, v jehož každém téměř slově jásá vítězstvím kříže nad půlměsícem. Hlavní historický příběh jest zde propleten episodami rázu romantického a vybájené postavy mají charakter osob z různých epických básní národů románských. Básník rozdělil děj následovně: Zmíniv se o vrtkavosti štěstí a vyzvav Musy, napsal věnování polskému kralevici Vladislavovi, vítězi nad Osmanem. I. zpěv. Mladý sultán Osman, vrátiv se z osudné bitvy domů, přemýšlí o příčinách válečného neštěstí, jež přičítá liknavosti a bezuzdnosti svých vojsk. Aby zkrotil janičáry, neposlušností hlavně porážku způsobivší, rozhodne se pod záminkou pouti ke hrobu prorokovu vésti vojsko na východ, tam sebrati nové a vypraviti se s ním opět proti křesťanům. Rozhodnutí své oznámí velveziru Dilaverovi, chodžovi (knězi) a chadumovi (kleštěnci). II. zpěv. Tito tři hlavní rádcové navrhují sultánovi, co by se pro zachování trůnu mělo státi před výpravou. Dilaver obává se, že za nepřítomnosti Osmanovy mohl by opět zmocniti se vlády trůnu zbavený předchůdce jeho Mustafa, a to pomocí své matky, čarodějky s ďáblem spolčené. Radí tedy odstraniti Mustafu, jeho matku a zetě Danta, ba i vlastní bratry sultánovy. Chodža navrhuje, by oženil se před svým odchodem s dívkou z vynikajícího rodu; získal by tím v tchánovi náměstka, jenž za jeho nepřítomnosti řídil by vládu v Cařihradě. Kleštěnec Kizlar-aga přemlouvá sultána, by nedal zavražditi své bratry, nemaje sám následníka, by ještě posečkal a uzavřel mír s Poláky. Sultán ve své hrdosti rozhodne se zachovati životy sourozenců, poručí Kizlar-agovi přivésti nejhezčí dívky, z nichž by si choť vyvolil, dá rozmnožiti stráž nad Korewským, zajatým vojevůdcem polským, a konečně vyšle Ali-pašu do Polska, by uzavřel mír. III. zpěv. Ali-paša, provázen multanským vojevůdcem, odjíždí do Varšavy a dorazí k řece Marici, kde kdysi pěl slavný Orfeus poprvé své čarovné písně, které zanechal veškerému Slovanstvu. Z těch dob zpívají se ještě podnes písně o slavných hrdinách, z nichž zvláště proslaveni jsou polský král Šišman (Zikmund) a jeho syn Vladislav. Dále cestuje vynikajícími městy na Balkáně a přichází k místu, kde před rokem svedena byla bitva Turkův s Poláky. Vojvoda multanský ho prosí, by mu vylíčil postup boje. IV. zpěv. Ali-paša ukazuje mu místa, kde vojska tábořila, vypráví, kdo na obou stranách stál v čele, a vychvaluje při tom tureckou armádu (to jest podrobný seznam tur. armády). V. zpěv. Ali-paša projíždí kupami posud nezetlelých mrtvol tur. vojínů, přehlížeje bojiště jest velice dojat. Když dojedou Dněstru, odebéře se vojvoda mult. k svému národu, Ali-paša pak potkává Krunoslavu, vyvolenou uvězněného Korewského, jež vydala se na cestu, by vysvobodila svého milence stůj co stůj. Již roku předešlého súčastnila se s Vladislavem výpravy válečné, doufajíc vydobyti milenci svobody v zápase s Osmanem; avšak místo sultána postaví se proti ní na mejdanu Osmanova zajatá amazonka Sokolice, dcera krále mogorského, jež se svými družkami stále ohrožuje kraje polské. Zápas jejich zůstává nerozhodnut a Krunoslava, dobře znajíc styky Sokolice, hledí se s ní sblížiti, by od ní zvěděla nějakých zpráv o Korewském. Zatím zví od Ali-paše, že jest Korewski vězněn v Cařihradě, i rozhodne se přispěti mu pomocí. VI. zpěv. Hořekuje, poznávajíc nemožnost vysvoboditi milého ze žaláře skutkem hrdinským, přestrojí se za mladého Maďara a zlatem zásobena vydá se do Cařihradu. Osman zatím dychtivě čeká zpráv o smíru s Poláky, by se konečně mohl vypraviti na východ a utvořiti tam nový voj, kterým by k poslušnosti donutil spahy a janičáry. Obává se, že mu nebude lze dosti záhy napadnouti křesťanstvo, neboť dosud neobdržel zpráv od Ali-paše. VII. zpěv. Kizlaraga, nakoupiv dívky pro sultána po východních a jižních krajích Turecka, z Řecka unáší množství dívek a táhna Livadií na sever dovídá se na rovině farsalské o krasavici Sunčanici z pokolení despota Gjurgja a choti jeho Jeriny. VIII. zpěv. Ljubdrag, otec Sunčanice, jediný žijící potomek rašských despotů, schudl tak, že bydlí ve vsi. Sunčanice vodí ho, slepého a churavého starce, jenž by se rád dočkal vnuků. Ona hodlá však zůstati svobodnou a proto Ljubdrag zve z celého sousedství mladé pastýře ku hrám a zpěvu doufaje, že se některý z nich dceři zalíbí. Kizlar-aga zastihne Ljubdraga právě ve společnosti hrajících hostů, zří Sunčanici a unese a vede ji do Cařihradu. Na cestě stihne ho zpráva od sultána, by s dívkami dostavil se co nejrychleji a poslal i pro Sokolici, kterou si sultán přeje míti při výpravě na východ. IX. zpěv. Poláci slaví výroční den svého vitězství nad Turky; junáci jdou na lov a ženy a dívky baví se zpěvem a plesem na březích Visly. Zde je přepadne Sokolice se svými družkami, každá amazonka zmocní se jedné a odvede je do lesa, kde je spoutají; pak se koupají v jezeře. V tom sem přijede lovící Vladislav, osvobodí zajaté, zmocní se družek Sokolice, oceňuje však jejich udatnost vrací jim svobodu, zavázav Sokolici slibem, že nikdy již nebude pleniti kraje křesťanské. Tu setká se s nimi Kizlar-aga a projevuje Sokolici přání sultánovo. X. zpěv. Králevic Vladislav dlí před městem na hostině, a tu mu přináší posel zprávu otcovu, by se ještě před slunce západem vrátil do města, kde očekávají vyjednavatele míru Ali-pašu. Sultánův vyslanec opozdiv se na cestě netroufá si z Kamenice dále táhnouti, neboť obává se lupičův, a proto sobě od krále vyprosí ochrannou stráž, četu kozákův, a v bezpečí dospěje Varšavy, kde před městem rozbijí stan. Nazejtři jde do Varšavy, v král. paláci obdivuje se sochám polských králů a ubírá se do rady; ale kníže Zborowski ho zadržuje, pokud rada neskonči jednáni o míru. XI. zpěv. Sedění rady. Zdi pokryty jsou hedvábím s obrazy, představujícími polsko-tureckou válku. Turek obdivuje se dokonalému umění, poznávaje každého ze svých krajanův, a přeje si seznati jména hrdinů polských. Zborowski vše mu vysvětluje, avšak Ali-paša, spatřiv i sebe mezi prchajícími, pospíchá odtud a pozván ku králi výmluvně vyjedná mir, kterým Korewski má dobyti svobody, a králem Šišmanem bohatě obdařen vrací se do Cařihradu. XII. zpěv. Zatím Krunoslava nešetří peněz na vypátrání Korewského, Rizvan-pašou střeženého. Rizvanova neť Kalinka vyzradí Krunoslavě, přestrojené za uherského šlechtice, Korewského vězení a vypráví jí, že on a Ljubice se milují. Ale přes to Krunoslava přece neochabuje v předsevzetí osvoboditi milence. Vyhledává Rizvan-pašu, vydává se mu za bratra uvězněného a nabízí se vyvážiti bratra zlatem. Rizvan slibuje, že se přimluví zaň u sultána, a dovoluje jí, by bratra navštívila. Krunoslava obelstěna vstupuje do žaláře, kde zůstane též uvězněna. XIII. zpěv. Král pekla koná radu, jak přispěti Turkům pomocí, obávaje se ztráty jejich říše. Káže svému vojsku, že nutno zameziti mír s Poláky, nejsnáze rozhlášením pověsti o utracení Korewského v žaláři. XIV. a XV. zpěv scházejí. XVI. zpěv. Vojsko se již jitří, a jakmile zvědělo o sultánově výpravě na východ, bouří se i proti jeho důvěrníkům, špatným to rádcům. XVII. zpěv. V noci rozhořčen Osman zavolá Dilavera a chodžu, by mu poradili. co činiti. Dilaver si přeje, by byl zbaven své hodnosti a nahražen Huseinem, který byl dříve pro zbabělost zbaven místa velikého vezíra. Husein praví, že jest první povinností panovníkovou chrániti vlastního života a nutno-li, obětovati životy důvěrníků, zachová-li se tím trůn. Sultán rozhoduje věc, že dá Dilavera na jeho statcích chrániti, důvěřuje, že pro jeho osobni bezpečnost stačí jméno císařské. Touže dobou radí se Mustafova matka se svým zetěm Dautem, bídníkem to, jenž povznesl se nekalými prostředky; myslí, že nadešla chvíle zmocniti se vlády jménem nedospělého Mustafy, a radí svému zeti, aby vstoupil do vojska. Daut tak učiní. XVIII. zpěv. Janičárové, zmocnivše se prvních hodností říše, počnou se za májového dne proti Osmanovi bouřiti, a Daut podporuje jejich povstání namlouvaje jim, že Osmanu trůn nenáleží, pravým sultánem že jest Mustafa. Lid oboří se na statky Dilaverovy, ale ten statečně se hájí, a když zde útočníci ničeho poříditi nemohou, táhnou k sultánovu dvoru. XIX. zpěv. Dilaver přestrojen za derviše snaží se přivolati pomoc, ale umírá. Ve strachu sultán vysílá posly ukonejšit rozeštvaný lid, avšak povstalci je usmrtí. Mustafa vyveden ze žaláře a dosazen na trůn. Osman, naleznuv skrýši na statku agy janičárů, padá do rukou povstalců. XX zpěv. Právě ve výročni den výpravy proti Polákům předvádějí povstalci Osmana na herce sedícího před Mustafu, a ten ho káže odvésti do Jedykule, kde Osman později zardoušen. Hrdě začal, hrdě též dokonává. – Gundulićův »Osman« vyšel v úplném vydání poprvé roku 1826 v Dubrovníce (1827 v Budíně od Jefty Popoviće cyrillicí, 1844 v Záhřebě, 1854, 1877, vydání akademie 1889 v Bělehradě cyrillicí, 1887 v Záhřebě), a to přičiněním Volantićovým, který dlouho snažil se nalézti ztracené dva zpěvy. Snaha jeho byla však bezvýsledná, a tu Petar Sorkočević přibásnil sám XIII. a XIV. zpěv, maje zpěv o peklu za zpěv XV. (místo XIII.), doplniv tak »Osmana«. V Sorkočevićových zpěvech propouští sultán Sunčanici, když mu vylíčila nesnáze chorého otce Ljubdraga, a obdařiv štědře Korewského a Krunoslavu dává je dopraviti do Polska dle Ali-pašovy zprávy, že propuštění obou jest podmínkou uzavření míru. Sokolice dostaví se před Osmana a sultán pln radosti zasnoubí se s ní, pak poručí, by vše přichystalo se k výpravě na východ. Tak hleděl Sorkočević vyplniti mezeru mezi zpěvem XII a XV., avšak soudí se, že nepodařilo se mu zcela šťastně rozřešiti nesnadný úkol, čemuž nasvědčuje i to, že v téže době vyskytl se jiný básník, jenž oba zpěvy sepsal zcela jinak. Ivan Mažuranić, opíraje se o dějství v pekle zp. XIII., přibásnil XIV. a XV. zpěv následovně: XIV. zpěv: Osman táže se astrologa, jsou-li hvězdy jeho výpravě příznivy. Starý Čelebi-Mahumed odvrací jej od tohoto záměru, čta ve hvězdách, že hrozí sultánovi nebezpečí. Osman tváří se klidným, sotva však ulehne na lože, počíná ho znepokojovati sen. Zdá se mu, že na svém trůnu čte z koránu vůli prorokovu, a v tom přistoupí hněvivě k němu Muhammed, udeří jej do tváře a vyrazí mu z rukou korán. Osman probudiv se vypráví chodžovi svůj sen. Jest to však ďábel v osobě chodžově a ten mu vypravuje, že upadl v nemilost prorokovu chtěje se smířiti s ďaurem, a přemlouvá ho, by co nejdříve vydal se na cestu. Ďábel-žárlivost zjeví se Ljubici v podobě kleštěnce Bećira a vyzradí jí, kdo jest onen mladý uherský šlechtic, jenž dlí s Korewským v žaláři. Oklamaná Turkyně v roztrpčenosti sdělí to otci svému Rizvan-pašovi, který posílá lid do žaláře, by tam usmrtili Korewského a Krunoslavu, že ďaur osmělil se milovati Turkyni. XV. zpěv. Druhého dne Osman oznamuje ve své radě, že mír s Poláky jest uzavřen, že doufá však v příhodné chvíli pokračovati ještě lítějším bojem, a velí, by Rizvan-paša zavolal žalářníka. Tu Rizvan vypráví, proč dal Korewského a Krunoslavu utratiti, a Ljubice zvěděvši o tom vrhne se s věže hradu a skoná. »Nelze jinak,« dí ubohý paša, »kladu svoji hlavu za hlavu Korewského,« a opouští sedění. Turci radí se dále, mají-li přijmouti návrh Rizvanův, a v tom se jim oznamuje, že si sám vzal život. Současně dostavuje se i Kizlar-aga s otrokyněmi; Sunčanici nepřivádí, cestou vysvobodil ji u Jedrenetu poturčený její bratr. Osman přehlíží ostatní děvčata, když však uzří Sokolici, pojímá ji za choť. Pak dává rozkaz k přípravám na cestu, na které má ho provázeti též Sokolice. – Marin Zlatarić doplnil »Osmana« zcela v duchu P. Sorkočeviće, a není vyloučeno, že pracovali společně, byliť spoluobčany a vrstevníky v XIX. století. Vzhledem k různým spracováním a nedostatkům obou těchto doplňků napsal A. Pavić v Radu jugosl. ak. kn. 32 pojednání »O kompoziciji Gundulićova Osmana«, kde uvádí, že Gundulić sepsal pouze zpěvy I. a XVI.–XX. (»Osman«), někdo jiný pak zpěvy II.–XIII. (»Vladislavijada«), kdežto opět jiní (na př. Veber-Tkalčević) snažili se nalézti stopu obou ztracených zpěvů. L. Zore v »Radu« kn. 39 dokazuje opak. Pavić, připravuje díla Gundulićova pro vydání akademie (Stari pisci hrv. IX.), opravil dřívější svůj výrok v ten smysl, že »Osmana«, jak jej dnes známe, nesepsali dva spisovatelé, že jest samostatnou prací Gundulićovou, kterému nebylo dopřáno dokončiti celé dílo, že básník zosnoval nejdříve písně o příběhu ze dne 20. kv. 1622 (zp. I., XVI.–XX.), maje v úmyslu opěvovati později slávu králevice polského Vladislava a toto pokračování (II.–XIII.) spojiti s Osmanovou smrtí (I., XVI.–XX.) v celek. To přimělo professora Fr. Markoviće k pojednání o aesthetické ceně Gundulićova díla v »Radu« (kn. 46, 47, 50, 52). »Estetička ocjena Gundulićeva Osmana«, kde podrobným rozebíráním celého díla dokazuje, že Gundulić až na zp. XIV. a XV. své dílo samostatně dokončil a že »Osman« tvoří jediný celek. Co pak se týče nedostatků a protiv, lze je vysvětliti tím, že přisvojil si je ze svých vzorů, hlavně z Tassa, kterým se nejvíce řídil. Srovnávaje různé romantické episody s »Osmanem« uvedl Marković veškeré podobnosti a objasnil Gundulićovo dílo i z aesthetické stránky velmi dovedně, maje zřetel též k doplnitelům »Osmana«; praví (co napsal též Veber-Tkalčević ve vydání z r. 1854), že Mažuranić předčil daleko Sorkočeviće a že v dikci i formě téměř předstihl samého Gunduliće, vyplniv úplně mezeru povstalou ztrátou XIV. a XV. zpěvu. V 55. knize »Radu« uveřejnil Pavić pojednání »Gundulićev Vladislav«, kde snaží se dokázati správnost svého mínění, že »Osman« ani po doplňku Mažuranićově není celistvou, epickou básní, a to proto, že nelze spojiti zpěvy nesouvisící (se XVI.–XX.). Hlavně opírá se o dokázanou okolnost, že zpěvy I., XVI.–XX. tvoří o sobě ukončený celek a že nikdo, čta hned po prvním zpěvu šestnáctý, nepozoruje, že scházejí zpěvy II. až XIII. Dle jeho mínění měl básník v úmyslu utvořiti z historické epické básně romantický epos, ale než mohl historickou událost, vylíčenou ve zpěvech I., XVI.–XX., rozšířiti romantickými episodami, postižen byl smrtí, aniž mu bylo dopřáno přivésti v soulad jednotlivé zpěvy a sepsati ony dva, jichž děj odehrávati se měl v pekle. Mimo to přichází Pavićovi vhod i okolnost, že ve zpěvech I., XVI. až XX. není stopy jakési historické nesprávnosti nebo dokonce chyby, za to ve zpěvech II.–XIII. jest plno omylů chronologických i zeměpisných. Dále nesmíme přehlédnouti, že o hlavních postavách zpěvu l., XVI.–XX., jako jest Korewski, Krunoslava, Sokolice, Sunčanice a matka Mustafova, při jednání o vzpouře nečiní se buďto ni zmínky, nebo uvádějí se pouze mimochodem, ač není na př. možno přiděliti Sokolici úplně trpnou úlohu při smrti Osmanově; když v XIX. zpěvu byl vytknul chrabrost Dilaverovu, chápe se příležitosti a předvádí nám Adžamku Begum, kterou Dilaver vydobyl srdnatostí. V »Osmanu« jsou episody, které by sloužily ke cti každému básníkovi. Gundulić řídil se hlavně Tassem a vlivem téhož jest Sokolice a Krunoslava stejně vylíčena, jako Tassova Klorinda a Erminia. V »Osmanu« vidíme dále potěšitelný zjev, že básník vedle křesťanství přivádí k platnosti též své vlastenectví a stanovisko národní, připomínaje všeho, čím lze velebiti Slovanstvo vůbec a jeho rodné město Dubrovník zvláště. Činí tak hlavně ve své Dubravce (pastýřské hře o 3 dějstvích), ve které významně oslavuje svobodu malé té republiky. (Marković v Radu jug. ak. kn. 89.) Ze všech prací Gundulićových jest zřejmo, jak znal starou klassickou i soudobou literaturu, »Osmanem« pak podává nám důkaz, že znal též politické poměry Evropy. To bylo mu možno tím snáze, že měl Dubrovník všude, hlavně pak na Balkáně, své lidi, kteří mu podávali o všem zprávy. Jediné tím možno vysvětliti si, kterak Gundulić mohl opěvovati slávu polského králevice Vladislava jižr. 1621, ač bitva byla svedena v září téhož roku, jsou-li totiž spolehlivé zprávy, že Gundulić složil »poëma de Vladislavi rebus in bello turcico gestis«, a dále místa v různých rukopisech, kde uvádí se, že »Osman« byl složen »godišta (v roce) 1621«.

Básněmi Gundulićovými a jeho slávou povzbuzen počal psáti básně v jazyku chorv. Junius Palmotić, narozený r. 1606 z rodiny šlechtické. Již v útlém mládí ztratil svého otce a další jeho vychování převzal pak Palmotićův strýc Michael Gradić. Vzdělání nabyl u jesuitů v Dubrovníce a již co mladík vynikal v naukách, nejvíce však zajímalo jej básnictví. Palmotiće velebí jako básníka svérázného, jenž v mládí básnil jazykem latinským, později mnoho jazykem chorvatským, a to tak dovedně, že jest podobných básníků velmi málo, v literatuře chorv. pak jemu rovného vůbec není. Kterak pracoval, vylíčil nám nejlépe jeho příbuzný Stjepan Gradić v biografii, kterou napsal jako úvod »Kristijady«, tisknuté roku 1670 v Římě. Návodem učitelů svých, jesuity Kamila Goriho (Gorac) a příbuzného Ignáce Tudisiho, psal s počátku básně latinské, z nichž však ani jediná nebyla nám zachována, jako žádná z jeho pjesama u kolu i svatovskih pjesama. Tento druh básní přispěl by nám velice k poznání staré národní poesie, zdá se však, že ztratil se následkem nepatrné ceny, nedostatku to skore všech uměleckých výplodů staré literatury chorv. Máme pouze několik zbytků básni obsahem náboženských, v nich však převládá manýra oné doby nad opravdovostí citů Biograf Gradić uvádí, že Palmotić psal též satiry, však pouze tehdy, byl-li kým uražen. Vynikal pak podivuhodnou lehkostí ve veršování a možno nazvati jej plným právem chorvatským Ovidem. O tom nás přesvědčuje jeho náboženský epos Kristijada o 24 zpěvích, v níž přebásnil latinskou báseň »Christias« Marka Jerolíma Vidy (o 6 zp.). Latinský originál i překlad chorv. řídí se přesně vyprávěním evangelia. Působení M. Jerolima Vidy spadá právě do nejskvělejší doby humanismu (r. 1470 v Cremoně), kdy papežové a mocnáři podporovali literaturu latinskou. Pod ochranou Lva X. a Klimenta VII. provedl své dílo, jímž se proslavil. Každý zpěv Vidův rozšířil Palmotić na 4 zpěvy. V komposici neměnil praničeho a rozšiřuje zpěvy zachoval místy větší přesnost vzhledem k Sv. písmu. Vzal si pak Palmotić dílo Vidovo za základ, čerpaje z něho hlavně materiální čásť, t. j. historická data, by jich nemusil shledávati v ledajakých knihách. Po úvodu, v němž vzývá Ducha sv., začíná Palmotić své skládání tím, jak Spasitel vrací se z Foinikie do Jerusalema, předpovídaje apoštolům svá muka. Pak se ubírá Ježíš k Zachariáši na hod. Sdělují mu, že zemřel Lazar, a prosí ho, by mu opět vrátil život. Satan namáhá se zachovati starou svoji moc. (I. zpěv.) Magdaleně domlouvá Ježíš, aby se kála hříchů svých, vzkřísí pak Lazara a vstupuje slavnostně do Jerusalema. (II. zpěv.) Ve chrámě nalézá kupce a prodavače, vyžene je a předpovídá zboření chrámu. (III. zpěv.) Zuzaně odpouští hříchy, pak vystoupiv na horu Tábor prosí Otce, by křesťanské víře zachoval svoji ochranu. Zatím co se modlí k Bohu, otevře se nebe a jest slyšeti hlas Hospodinův. (IV. zpěv.) Předáci židovští přemluví Jidáše, by jim vydal Ježíše (V. zpěv.) Neobyčejná událost ukřižování přiláká do Jerusalema množství lidu, jejž básník dle plemen popisuje. (VI. zpěv.) Večeře Páně (VII. zpěv.) Ježíš modlí se na hoře Olivetské a tu ho vojínové přicházejí zajmout. (VIII. zp) Matka Ježíšova slyší, co se děje se synem, a jde s Josefem prosit zaň. Vypravování Josefa o zaslíbení Marie (jde až do XII. zp.). Jan apoštol na rozkaz Pilátův líčí tajemství Spasitelova učení. (Do konce XVI. zp.) Popis muk Spasitelových. (XVII. a XVIII. zp.) Vypravování, jak Hospodin vystoupil na nejvyšší stupeň rajského dvoru, dívaje se odtud, co činí Židé s jeho synem. Přítomní andělé bouří se a chtějí Spasitele pomstiti, tak že Hospodin jedva je drží na uzdě. (Srv. větry u Vergila. XIX. zpěv.) Marie stojí pod křížem a Ježíš umírá. (XX. zp) Ježíš přichází do předpekl (XXI. zpěv), vstane z mrtvých (XXII zp.) vstupuje na nebesa (XXIII. zp.) a sesílá Ducha sv. apoštolům kteří pak rozejdou se hlásat ve světě evangelium (XXIV. zp.). Máme důkazy (Rad jug ak. kr 68), že básník rázem složi své dílo nechtěl je však ihned uveřejniti, nýbrž opravoval a dokončoval na něm některá místa až do své smrti r. 1657. Snažil se co možno nejméně odchýliti se od originálu hledě při tom psáti srozumitelně. Stal se tak vlastně spíše vykladačem, nežli překladatelem A. Pavić (Rad 68, r. 86) praví, že Vida chtěl svým dílem podati čtenářstvu aesthetický požitek, Palmotić pak svým překladem snažil se vzbuditi city náboženské. Na místech kterými lze čtenáře pohroužiti v náboženské rozjímání, rozhovořuje se básník velice. Tím povstaly přídatky k originálu, které však původní latinské práci nejsou nikterak prospěchem. Nejlepší stránkou eposu jest stilisace, totiž správnost mluvy a veršů, kterouž Palmotić úplně dostihl Gunduliće. »Kristijada« byla poprvé vydána v Římě r. 1670 a to dle přání spisovatelova vlastním jeho bratrem Gjorgjem, ku kterémuž vydání připojil Stjepan Gradić: De vita, ingenio et studiis auctoris (posl. vyd. St. pisci hrv. kn XIV,1884) Kromě toho máme od Palmotiće duch. básně, jako: Pjesan vrhu porodjenja Gospodinova, Pjesni od maloga oficija sv. Benedikta a Sv. Katarina od Siene moli Boga, da joj srce ponovi. Dnes se cení nejvíce jeho dramatické básně. Byl zvláště dovedným veršovníkem a dovedl proto hercům napovídati dialog tak rychle, že mu jedva stačiti mohli. Psal-li nějakou divadelní hru, radíval se se zkušenými členy divadelních družstev, jež jeho hry provozovala, jako byla družstva; »Isprazni«, »Orlovi« a »Smeteni«. Nepochybně byl i sám členem takové společnosti. Z dramatiků staré chorv. literatury byl nejplodnějším a divadelní své hry psal dle vzorů latinských klassiků, na př. napsal dle Ovida: Atalante (Stari pisci hrv. kn. XIX); Natjecanje Ajača i Ulisa za Ahilovo oružje (Metamorf. XIII); Došastje Enee k Anhizu, dle Vergilovy Aeneidy (VI. zpěv); dle zpěvu VII. až XII. složil Laviniju a dle XVI. Ovidiovy heroidy napsal Elena ugrabijena (3 jed.). Děl Tassových použil ku sepsání Armidy (VI. zpěv) a z Ariosta (Orl. fur. VII.) čerpal látku hu hře Alčina (o 5 jed.). V těchto divadelních hrách psal dosti věrně dle originálů, avšak vzhledem k výkladům řeckých a římských pověstí, z kterých bral látku k jiným dramatickým hrám, byl mnohem volnější. To jest zřejmo v Akile (3 jed.) a Ipsipile (3 jed.). Akile jest totožná s Deidamií. Následující hry byly v Dubrovníku provozovány: »Atalante« roku 1629, »Akile« r. 1637, »Natjecanje Ajača i Ulisa« r. 1639, »Elena« r. 1640, »Alčina« r. 1647 a »Lavinija« r. 1648. Palmotić zavedl nový dramatický verš a kromě jediné pastýřské hry »Atalante« psal dle vzorův a děl Gundulićových melodramata a při tom i dle vzoru vlaského tragikomédie, v nichž vážný děj šťastně se skončí. Významné jest v jeho dramat. pracích uvedení domácích postav místo obvyklých cizích a ráz vlastenecký, hlavně pak láska k rodnému městu Dubrovníku. Ráz těchto vlasteneckých her jest buď úplně smyšlen, anebo poněkud přetvořen, avšak vystupují v nich známé postavy z dějin domácích. K těmto hrám patří Danica (5 jednání), kterou družstvo »Orlovi« provozovalo roku 1644 »před dvorem«; je sestavena dle V. zpěvu Ariostova »Zuřivého Rolanda«. Její děj básník přemístil ze Skotska do Bosny a přibásniv dvě nové osoby, Dubrovničany, spojil ho tak v Bosně a v Dubrovníku. Stará chorv. kronika a částečně i legenda o sv. Hilarionu podala mu látku k Pavlimiru (o 3 jed. s prologem), kde se dramaticky líčí vznik Dubrovníka. Divadelní družstvo »Isprazni« provozovalo tuto hru dne 2. ún. 1632. Pavlimir, jsa povolán slovanskými pány, vydá se z Říma na cestu; bouře ho překvapí, on však se šťastně zachrání u »gruškoj luci« u Dubrovníka. Po zápase s čaroději podaří se mu vystavěti město a pak mu vzdají poselstva »Slávy« a »Bošnjaky« hold, uznávajíce ho svým pánem. Dle zámořské cesty podobá se »Pavlimir« Aeneovi, zakladateli moci římské. Captislava (o 5 jed.), jež byla provozována dne 15. ún. 1652 družstvem »Smeteni«, a její pokračování Bisernica (o 5 jed.) jsou díla zcela původní. Captislava, dcera krále epidaurského Krunoslava, dle vůle Boží nestane se chotí srbského králevice Vojnislava, nýbrž uherského Gradimíra, s kterým uprchla. Zjeví se víly a čarodějové, Vojnislav ožení se s Ljubicí, Vladimir s Bisernicí a Lauš s Tenkou. Víla Sněžnice předpovídá štěstí Epidauru, z něhož jednou povstane slavný Dubrovník. Když Bisernice, sestra Gradimírova, hodlala se zasnoubiti s Vladimírem, unesl ji tatarský král Oritrijes pomocí Vilozmaje. Na okřídleném koni dohoní je pak Captislava a vrhne Vilozmaje do Dunaje. Oritrijes, který vyzval do boje celý uherský dvůr, nalézá se svým bratrem smrt v propasti, druhý jeho bratr, těžce zraněn, obdrží svobodu a odebírá se do svého domova. – Menší jest hra Glas, kde v různých personifikacích vykládá se, co jest sláva, a dialog Kolombo, v němž Kolumba průvodci jeho ubezpečují, že s ním rádi vydají se na cestu, jen aby rozšířil křesťanství. Překlady Edip (od Sofokla) a Svevija (od Alex. Donata) ztratily se, jako jistě i jiná dramata Palmotićova, což soudíme z toho, že byl nad míru plodným. Gundulić užíval při svých chorvatských pracích nářečí štokavského; o Palmotićovi uvádí se výslovně, že odebral se do Bosny, by zde zdokonalil se v dialektu, patrně hercegovském, který jest podnes spisovným jazykem všech Chorvatů. Palmotić dbal velice ušlechtilosti mluvy a věda, že nářečí dubrovnické obsahuje mnoho vlaských výrazů, rozhodl se pro nářečí hercegovské. Zdá se, že tento proud převládal v Dubrovníku již za dob Gundulićových. Palmotić i Gundulić povznesli starou chorvatskou literaturu na nejvyšší stupeň, a proto v XVII. století vzkvétala literatura dubrovnická. (O Palmotićovi viz Rad jug. ak. kn. 68 a 70; vydání: Stari pisci hrv. kn. 12, 13, 14 a 19.)

Zemětřesení r. 1667 jako by bylo otřáslo i literaturou; avšak ještě před zemětřesením žil Ivan Bunić Vučićević († 1658), jenž sepsal Plandovanije, lyrické básně, v nichž se šťastně zhostil starých forem lyrické poesie. Kromě těchto básní napsal 5 Razgovora pastierskih a 15 písní duchovních. Dále zanechal dílo Mandaljena pokornica o 3 »nářcích« (cviljenja), psané dle Písma sv. (r. 1630) Bunićova díla chválí se hlavně pro jadrnost, upřimnost citů, zajímavé pointy a dobromyslnou satiru, spojenou se žertem a na některých místech až epigrammicky pronikající. V tom druží se Bunić důstojně k Palmotićovi a Gundulićovi, dokončuje takto šťastně dobu před zemětřesením (»Dubrovnik«, 1849). Vedle těchto výtečníků působili i druzí literáti, jako Primoević Paskoje († 1640), od něhož jest tragikomédie Euridice (Benátky, 1617), překlad to vlaské Eurydiky Ottavia Rinucciniho; dle Sanazzary sepsal v šesti zpěvech báseň O upućenju riječi vječne i djevičkomu porodu, pak Razlike pjesme duhovne, z nichž jsou takřka veškeré církevní a několik žalmů Davidových, a Pjesni špotne (žertovné), z nichž nejcennějšími jsou Dvogovor Korčulanina i Dubrovčanina a Odgovor Korčulanina Tripeti (Ljubić »Ogledalo« 2, 400). Jiný spisovatel té doby jest Vice Pucić Soltanović s dramaty Sofronijem a Olintom, sepsanými dle II. zpěvu Tassova »Jerusalema«, a Ljubici dle Palmotićovy Captislavy. Ivan Gučetić, který přišel o život při zemětřesení r. 1667, přeložil sám svoji vlaskou tragikomédii Jo (1652) a tragédii vlaskou Leon Filozof od Giambatisty Giattiniho, věnovav překlad autorovi a chtěje podati lidu drama knihové. Duch Ivana Gunduliće přešel na jeho syna a vnuka; syn Ivanův Žiga (Zikmund, † 1682) byl správcem dubrovnické republiky. Chválí jej mezi jinými též Cerva a Dolci, že byl dobrým básníkem. Zachovalo-li se co od něho, známo není, připomíná se pouze Catullovo »epithalamium« (Ljubić »Ogl.« 2, 406) a Sunčanica (o 5 jed.), slabší to napodobenina her Palmotićových, provozovaná »před dvorem« 15. říj. 1662 a pak r. 1673 (Pavić, Historija dubr. drame 177). Jeho syn Ivan Šiškov Gundulić (* 1677 – † 1721) nastoupil v básnictví dráhu slavného děda svého. Praví se o něm, že dokončiv svá studia snažil se opět povznésti domácí literaturu, která po zemětřesení velice ochabla. V Dubrovníce zastupoval čestný úřad republiky. Od něho máme idyllu Suze i tužbe Radmilove o 10 zp. (vyd. v »Kole« IX), kde pastýř Radmio zpívá a pláče z milostné touhy, kterou se trápí pro pastýřku Rakli; básně ty vynikají zvláštní něžností. Dále zůstavil drama Oton, tragédii o 3 jed., kterou provozovala spojená divadelní družstva r. 1707, pak překlad Tassova »L'Aminte« nebo Radmio, provozovaný r. 1700 v Dubrovníce. Kromě toho zachovaly se v rukopisech básně milostné. Vrstevníkem uvedených spisovatelů jest Vladislav Menčetić († 1666). Napsal Trublju slovinskou, vydanou roku 1665 v Jakině k oslavě Petra Zrinjského. Více chválí se jeho bukolické básně Zorka i Radonja; sepsal ještě rozličné básně a poslání; dle Ljubiće (»Ogl.« II, 404) zůstavil i nedokončenou činohru S. Justina mučenica. – Bartoloměj Bettera († 1712) byl měšťanem dubrovnickým, jenž při kupectví zaměstnával se literaturou. Později vstoupil do veřejné služby a za zemětřesení vykonal mnoho pro obecné blaho. On první opěval zemětřesení v básni Pjesan o trešnji Dubrovnika (Jakin, 1667); kromě toho z ital. přeložil Oronta iz Cypra spievanje (r. 1699); dále jsou od něho Cutjenja bogoljubna o sedmi písních pokání Davidova (1702); Bogoljubne ljubežnivosti (1705); z latinského Razmišljanje sv. Augustina (1701) a různé básně. Jeho dcera Marija, choť Dimitriće, zůstavila básně mravoučné i nábožné a z vlaštiny přeložila Jer. Torielliho Sedam pjesanca o poglavitieh sedam blazieh dnevieh Pričiste Bogorodice. Rugjer Bošković, syn Pavly, dcery Bart. Bettery, byl slavným mathematikem.

Gundulićovi potomci básnili jazykem chorvatským, což ovšem není osamělým zjevem, jak jsme dosud pozorovali. Bunić-Vučićević Ivan měl dva syny, kteří se básnictvím obírali, ale nedostihli otce svého. Nikica Bunić, jsa ještě mlád, byl v Dubrovníce u veliké vážnosti. Při zemětřesení získal si o město veliké zásluhy, a když jako vyslanec Dubrovníka před velikým vezírem Kara-Mustafou hájil práv svého domova, vržen byl do žaláře a zemřel v Silistře r. 1678. Napsal Erodiadu o 3 zpěvích (o usmrcení Jana Křt.), rozličné básně a Grad Dubrovnik vlastelom u trešnji (Jakin, 1667. »Danica III.« 1841, č. 14). Ve všech těchto výtvorech schází pravý básnický vzlet a tvrdí se, že jsou jeho latinská díla cennější. Bunić Saro († 1721), druhý syn Ivanův, psal písně duchovní, jinak je znám jako latinský spisovatel. Napsal De origine et incremento urbis Ragusinae (Dub.,1790, vydal N. Sorgo) a Praxis judiciaria juxta stilum curiae Ragusanae. Syn téhož Ivan Bunić (1662-1712) byl dovedným hudebníkem, zpěvákem, tanečníkem i právníkem, což dokázal ve sporu mezi dubrovnickými dominikány a arcibiskupem Ondřejem de Robertis, při čemž přivedl k platnosti i neobyčejnou znalost apologie. Academia otiosorum (bezposlica zahalečů) uložila mu sepsati s Janem Alethisem a Jiřím Matteiem »slovinski« slovník (Arkiv V). Zanechal několik překladů francouzských komédií, básní chorvatských a vlaských, mezi nimiž chválí se překlad Miserere. Uvádí se též, že přeložil čásť z Martiala (Arkiv V). Z rodu Palmotićů byl též spisovatelem bratr Junia Gjore Palmotić, jenž složil něžné básně Aci i Galatea, kde víla Ero pláče nad mrtvým Leandrem. »Kristijadu« svého bratra věnuje s krásnou latin. básní kardinálu Barberinimu, projeviv se tím jako člověk neobyčejně vzdělany (Ljubić, »Ogl.« II., 402). Známější než Gjore jest v chorv. literatuře Jaketa Palmotić (Dionorić), příbuzný Juniův († 1680). Byl několikráte vyslancem v Cařihradě a též v době zemětřesení (při čemž ztratil choť svou a čtyři dítky) byl členem poselstva, které mělo protestovati jménem republiky proti zvýšení daní Turky zamýšlenému. Cestu svou do Cařihradu a zemětřesení popsal v básni Dubrovnik ponovljen o 20 zpěvích, avšak zpěv 20. není dokončen (vydána v Dubrovníku u Pretnera v »Narod. bibl.«). Básník nejdříve vyličuje, kterak se Dubrovničané pomalu zotavili z velikého leknutí i přestálých útrap a kterak a od koho se jim dostalo pomoci. Sultán nemůže déle odolati choutce po Dubrovníku a poručí bosenskému pašovi, by se zmocnil města. Dubrovničané vyšlou k němu poselstvo, Nikolu Buniće a Palmotiće, by ho ukonejšili. Pak ve zp. VI. až XII. líčí cestu poselstva, které projde Bosnu, Srbsko (v Pazaru slyší píseň o Miloši Obilićovi, hrdinovi kosovském) a Bulharsko, kde vysvobodí z rukou loupežníků několik dívek, dále ubírají se přes Srědec do Drinopole, kde je pozve sultán na lov. Ve XIII. zp. vyličují zemětřesení, to však sultánem nepohne, naopak dá vyslance vrhnouti do žaláře. Tou dobou bosenský paša obléhá Konavle, kde nad ním zvítězí neznámý vojevůdce Dubrovničané pošlou pomoc a nevěsta Palmotićova, Jelinda, hořekuje. Ve způsobu básnění byl mu vzorem Gundulić a ve volbě významných příběhů prokázal nemalou dovednost. Touto básní poznáváme tehdejší stav města Dubrovníka a balkánských poměrů, zvláště obchodních. Dle Aeneidy (zpěv IV.) sestavil drama Dido (Eneja), kde se líčí Dido, opuštěná Aeneem, nalézající smrt v plamenech na hranici (vyd. Pretner, Dubrovník, v »Nár. bibl.«). Cerva uvádí o Antunu Gleđevićovi, že byl spisovatelem množství dramat. Gledevic (*26. list. 1659 z rodiny občanské – † 1728) ve svém mládí oddal se náruživě poesii. Psal milostné a obsahem dosti nehezké erotické básně a idylly. Pro bezuzdnost v erotických a pro urážky v satirických básních byl několikráte vězněn. Zachovalo se nám jeho dílo Porođenje Gospodinovo, pastýřská rozmluva, dramata: Damira, Ermijona, Olimpija, Zorislava, začátek Belizarija, erotická báseň Ljuvezni noćne, dále rozmluva Selimira i Radmila više vjere, tři delší satirické básně Avdijencia gospodina Tovarkanti (rozml.), Prskanja, Prodece Kavalijer Mandrislava a několik kratších, zvláště satir. básní. »Zorislavu« a »Porodenije Gospodinovo« provozoval divadelní kroužek »Hrabrenijeh«. Cerva uvádí, že Gledevićovy práce se dubrovnickému publiku zvláště nelíbily, jediné jeho divad. hry těšily se oblibě. Směr jeho dramat provanut byl částečně duchem Palmotićovým. »Olimpija« psána dle Ariostova Rolanda, »Ermijona« připomíná drama španělské a »Damira« vlaský melodram. (Stari pisci hrvat. 15, XIX.) – Okolo pol. XVII. stol. sepsal Antun Kastratović Stihovi suproć svjetovnoj ljubavi a A. Krivonosić drama Sud Paridov. Na konci t. stol. žil v Dubrovníce Jiří Rastić († 1735), známý historik; od něho jsou v Dubrovníce v rukopisech Misli ljuvene a v někdejší Kukuljevićově sbírce jedna báseň. Antun Sašić zůstavil několik básní, mezi nimi satirickou Vatari; uvádí se, že napsal několik komédií, nejsou však známy (Ljubić, »Ogl.« II, 400). Petar Bogašinović mohl by se zváti chorvatským Hans Sachsem, kdyby byl měl dar básnický; bylť on původně holičem a potom »kancelarem« (notářem) na ostrově Lagostě. Složil Beča grada okruženje od Kara Mehmeta i Kara Mustafe vel. vezira (Linec, 1684; Padova, 1685; Benátky, 1703). Kromě toho vydal několik modlitebních knih a přeložil Sedam psalmi Davidovih (Padova, 1686). Ljubić (»Ogl.« II, 415) uvádí též Viska Petroviće (1677-1754), jenž psal básně a přeložil celý Tassův »Osvobozený Jerusalem«. Ignjat Gradić († 1728) napsal Plam sjeverski (Zabavnik dubr. štionice 1867) a Skladanja. Žili ještě jiní spisovatelé v Dubrovníce, avšak chorvatská jejich díla nejsou nám známa.

Z uvedeného jest zřejmo, co jsme již dříve naznačili, že literatura chorvatská ve 2. pol. XVII. stol. velmi ochabla. V těch plodech, pokud se zachovaly a nám vůbec známy jsou, vidíme jeden a týž zjev: každý jest nadšen nesmrtelnou slávou a nedostižnou krásou velikého Gunduliće, každý by rád také něco složil, ale náhoda chtěla, že bylo více vůle nežli vloh! K tomu ještě přidružily se následky strašného pro Dubrovník zemětřesení. Nesmí se zapomenout ani na duševní příbuznost Italie s Dalmacií, jak praví Jagić. Řeklo se již, že Dalmacie byla spravována dle vzoru italského, a sluší podotknouti, že tato správa byla někde vnucena, jinde opět, jako ve svobodných městech, považována za vzor ústavy a zřízení. Tím se vysvětluje i příbuznost obou literatur, takže při pokroku Italie povznášejí se i Chorvaté v Dalmacii, a jakmile nastává v Italii ochabnutí duševní práce, děje se totéž v Dalmacii. Proto jest vývoj dalmatsko-chorvatské literatury zcela totožný s italským: následkem vývoje literatury vlaské v XIV. a XV. stol. zrodili se první básníkové dalmatští v XV. stol.; věk Tassův zrodil věk Gundulićův a po klesání literatury vlaské v XVII. stol. následovało ochabnutí a úpadek literatury v Dalmacii. Všichni dubrovničtí spisovatelé, kteří žili po Gundulićovi a Palmotićovi v XVII. stol., byli pouhými napodobiteli obou těchto výtečníkův a nepozorujeme pražádného pokroku nebo dokonce zjevu nového vynikajícího literáta. Na zřeteli sluší míti i okolnost, že počátkem r. 1667 vůčihledě ubývalo bohatství města Dubrovníka, který přes to zůstával takřka jediným sídlem literatury chorv. Literárním působením v době přechodu ze XVII. do XVIII. stol. vyniká mezi svými vrstevníky Ignac Gjorgjić. Narodil se r. 1675 v Dubrovníce z rodičů Bernarda a Terezie, rozené Zlatarićové, jichž jediným byl synem; dostalo se mu při křtu jmen Nikola Maria. Hned na počátku svých studií vyznamenával se přirozenou živostí a bystrým rozumem. Grammatice a rhétorice učil se u jesuitů a jeho učitelem filosofie byl Luka Kordić z Mostaru. Z lásky k básnictví prostudoval záhy staroklassickou poesii a vlaskou literaturu a počal pak sám básniti jazykem chorvatským i latinským neobyčejně lehce a plynně. Vidíme z jeho básní, jaký význam mělo pro něho studium starých vzorů, neboť jediné odtud mohl sobě přivlastniti onu uhlazenost a formální ušlechtilost básnění. Na počátku, v útlém mládí, psal básně milostné a satirické, v nichž jej snad tu i onde horoucí cit mladický příliš daleko zanesl. Jeho lyrické básně plynou skutečně ze srdce, jsouce právě tak rozpustilé jako básně Ovidiovy. který dle výroku samého Gjorgjiće byl jeho učitelem básnictví. Svými satirickými básněmi znepřátelil si mnoho osob. V stáři 22 let vstoupil v Římě do řádu jesuitského a tu ustanoven učitelem rhétoriky v Ascole. Po sedmi létech vystoupil z řádu; proč tak učinil, známo není, avšak myslí se, že pohnula jej k tomu obava o zdraví. Vrátiv se domů žil nějaký čas jako světský kněz, ale již r. 1706 vstoupil do řádu sv. Benedikta na ostrově Mljetu pod řeholním jménem Ignác. Tehdy byl řád benediktinů věhlasný. Za krátko stal se Ignác správcem kláštera a později opatem. Jsa výtečným znalcem theologie, o čem svědčí jeho theologická pojednání, zvolen od rady dubrovnické rádcem jejím a bohoslovcem. Se svými žáky z Italie stál v písemním styku a zůstával vždy v úzkém svazku s učenci tehdejšími. Vědy proň nikdy nepozbývaly poutavosti a byl i předsedou divad. sdružení »Otiosorum«. R. 1712 odebral se do Neapole, kde pilně navštěvoval musejní knihovny, a vypráví se, že tam odešel, když v jeho domově vznikl spor mezi republikou a opatstvím pro některé výsady. Proto prý jej vláda dubrovnická vyobcovala, on však později vrátil se prostřednictvím papežovým a obíral se pouze literaturou, snaže se co možná nejvýše povznésti domácí písemnictví. Tou dobou byl jmenován učitelem v Padově, zemřel však náhle 21. ledna 1737. Gjorgjić znal dobře jazyk latinský, řecký a vlaský, svou mateřštinu miloval však nade vše a hleděl ji v každém směru povznésti, napsav: O utinam nostrates docti viri meis vestigiis insistant, ut nativo sermone altiora studia ac scientias pertractando aditum Illyricianae dialecto in literatorum rempublicam patefaciant! Teprve ku konci století XIX. vyplnila se jeho slova a přání takřka úplně. Z děl Gjorgjićových vidíme, že pracoval ve třech obdobích. V mládí psal bezuzdné básně, v nichž se výrazná a živá tvořivost básníkova stává dosti často rozpustilou, což se vyskytuje hlavně v jeho básních milostných, jež jsou jinak tou měrou originální a jadrné, že jej možno zváti prvním lyrickým básníkem staré chorv. literatury. Jeho spisy vyznamenávají se též vytříbenou a správnou mluvou. Milostné jeho básně známy jsou pod názvem Písně Mikuláše Brnje di Giorgi, šlechtice dubrovnického. Uvádí v nich sám, že bylo mu některé básně zničiti, a v předmluvě k Mandaljeně praví o nich: »Připojil jsem ku Vzdechům (Mandaljeny) i některé písničky, z nichž větší díl složil jsem již v mládí. Jsouť, jak dobře vím, málo zdařilé... Složil jsem jich od dětství svého více, ale když jsem šel do Říma, spálil jsem je jako věci ceny nepatrné, kolik jsem jich měl při ruce, avšak nezničil jsem je všecky, neboť mnohé, jsouce v cizích rukou, zachovaly se, jmenovitě ty, které jsou obsahem milostné a světské, plny jalového nadšení. K mé žalosti obíhají takové v obecenstvu, od jiných ve sbírku sestavené.« R. 1855 vyšlo nové vydání Razlike pjesme (vydal Lj. Gaj) s připojením tehdy ještě nevydaných básní z rukopisů; soudí se však, že i v toto vydání nebylo pojmuto mnoho dosud nesebraných básní Gjorgjićových. Jeho milostné písně vynikají nad práce lyrických básníků dřívějších dob hlavně velikou rozmanitostí. Vzorem byl mu Ovid, jehož lyrické básně (»Ars amatoria« a j.) mají týž ráz jako u Gjorgjiće, který s velikým zápalem a vilnou zaníceností pěl o lásce, chvále krásu své milenky a její tělesné i duševní přednosti, kochaje se v slastech užívané milosti atd. Poněkud dle motivů národních složeny jsou básně Pjesni pirne (svatební); devět básní názvu U razlikim zgodama nesrećne ljubavi má ráz ballady, čehož posud v Dubrovníce nebylo. V Eklogama iliti razgovorima pastierskim snažil se přivésti v soulad ducha národního s duchem klassickým; napodobil též Vergilia, Ovidia a Catulla. Marunko jest žertovní (špotna) báseň, ve které prostý Benátčan naivně vyznává lásku Pavici (Pavlíně) »babopolskoj djevičini«, vychvaluje svůj majetek, jenž jest velice nepatrný, a když Pavlina jeho proseb nesplní, přísahá jí pomstu. Báseň jest psána makaronským způsobem – vlasky i chorvatsky – a vznikla asi podobně jako »Jedupka« nebo »Derviš« Gučetićův. Gjorgjić přeložil Vergiliovu »Aeneidu«, Ovidiovy Metamorfosy, »Poslání« Leandrovo a jistě též něco z vlaštiny. Dále jest od něho překlad 12 bajek Babriových a také jest autorem několika mravoučných a duchov. básní, o nichž se neví, náležejí-li dřívější nebo poslední době jeho činnosti. Jsa knězem, oddal se náboženskému písemnictví, a plody těchto dob, sebrané v Uzdasima Mandaljene pokornice, byly vydány vlastním jeho nákladem r. 1728. Mandaljena skládá se z 8 vzdechů (uzdisanja) v šestiřádkových strofách a jest věnována zaderskému arcibiskupu Vinc. Zmajevićovi. V té básni spracoval legendu o sv. Magdaléně, kterak se po smrti Ježíšově odebrala do jeskyně marseillské, by zde kajícně vyčkala konce svého života. V této lyrické básni rozepisuje se Gjorgjić o studu, kráse, času, mukách Ježíšových, milosti Boží, lásce k Bohu a o Bohu samém, maje při všem vodítkem náboženství katolické, jehož učení zde pouze rozšířil a poeticky okrášlil. Po Gundulićově díle »Suza sina razmetnoga« jest »Mandaljena« nejlepší z rhétoricky vynikajících básni náboženských literatury chorvatské (»Nastavni Vjesnik« V. r. 1.). V předmluvě vykládá čtenáři (štiocu) pravopis, ospravedlňuje svou báseň a praví: »Má literární snaha, zaujatá zcela jiným směrem činnosti, zachovala si zvláštní lásku k jadersko-slovanským krajům a k mé mateřštině, ku kterým, chovaje jich v upřímném srdci a maje dobro jejich stále na očích, vším, co píši, obracím pozornost a velebě je vštěpuji k nim ušlechtilou úctu, by zářily vznešeností před světem.« Úplný překlad žalmů nalézáme poprvé v Saltijeru slovinskom (Benátky, 1724, 1729 a Záhřeb, 1851. Kukuljević, Bibliografija. Viz o tom v »Nastav. Vjesniku V, str. 105). I tento překlad neliší se od ostatních prací dubrovnických překladatelů, jsa spíše výkladem myšlének než překladem. Jagić o něm praví: »Hlavní jeho snahou bylo dostihnouti vzletu myšlének sv. pěvce a překládati ne pouhá slova; proto osobitě volil často jiné verše, jen že vždy lepši a dokonalejší.« Ze byl pravým básníkem, vidí se v tomto překladě, v němž se dal unésti předmětem tou měrou, že nepřekládal pouze, ale sám básnil. Krása žalmů překladem nikterak neutrpěla. Úvodem k žalmům napsal dle různých knih Zivot slavnoga proroka i kralja Davida. Po smrti básníkově vyšlo dílo Život i djela preblaženoga ćaćka Benedikta (Dubr., 1784 a 1801). Před »Mandaljenou« připomíná: »Neopomenul jsem ani v prosté a volné rozmluvy vepsati, cokoliv bylo »slovinské«, taktéž v »život přeblaženého otce Benedikta«. Tím vylíčil život zakladatele řádu benediktin., který mnoho učinil ne pouze pro církev, nýbrž i pro osvětu některých národů. Spisovatel osvědčil obšírnou znalost církevní literatury, které při svých pracích používal. Rozdělil své dílo na 4 části. V první vypravuje o životě Benediktově, v druhé o jeho ctnostech, ve třetí o jeho moci a ve čtvrté o jeho starostech o lidstvo vůbec a o jeho řád zvláště. Dodatek ke všemu jest pojednání o písních, jež se v kostele zpívají ke cti svatých. Mnohé věci sděluje nám dle vlastního seznání; znal též Gundulićova »Osmana«. Hlavní jeho zásluhou jest, že se první pokusil sepsati jazykem chorv. vědecké dílo, v němž, ač byl začátečníkem, prokázal velikou dovednost (»Nast. Vj.« V, str. 101). V tomto spise jest mnoho zpráv týkajících se křesťanství a tehdejší Evropy a dokazují neobyčejnou znalost poměrů tehdejší doby. Význam pro bohosloví a starožitnost mají jeho latinsky psaná díla Rerum illyricarum seu Illyrici historia a podnes zajímavé Viri illustres patria Rhacusini ex Patavinis monumentis.

Doba přechodní

b) Doba přechodní. V XVIII. stol. vlaská literatura valně neprospívá, hledíc dokonalostí a uhlazeností mluvy nahraditi chabost obsahu. Avšak Dubrovničanům imponovala i nyní. Když pak Vlachové počali řiditi se spisovateli francouzskými, činili též Dubrovničané tak, hlavně kol pol. XVIII. stol. Později však vznikly boje podvratné a tu také svobodná republika dubrovnická byla poněkud stísněna, obchodní její činnosti nastaly překážky a r. 1806 ztratila dokonce i své výsady a Dubrovník přestal býti svobodnou obcí. Zmínili jsme se již o přechodu ze stol. XVII. do XVIII.; duch domácí, zvláště v dramatě, řídil se vzory XVII. stol., s tím jediné dodatkem, že psalo se částečně i prosou. Ze spisovatelů chorvatských této doby sluší uvésti: Petra Boškoviće (1705–27), jenž si ziskal jméno jako filolog i mathematik a zůstavil z mládí chorvatské básně. Přeložil dvě Ovidiovy heroidy (Ovidijeve dvije heroide), drama »Cid« od Corneilla a vydal nábožné básně. Jeho sestra Anka Boškovićová (1714–1804) zůstavila Razgovor pastierski vrhu porodjenja gospodinova (Benátky, 1758; Dubrov., 1852); Razgovor o Isukrstovu na križu propetju a jiné písně mravoučné i nábožné. Byla posledním členem slavného dubrovnického rodu Boškovićův a vynikala velikou pobožností, znalostí jazykův a jinými vlohami. – Vedle Anny Boškovićové zmíniti se jest též o Lukrecii Bogašinovićové (Budmani), která vynikala vzácným vzděláním († 1800). Složila ve verších životy a příběhy některých svatých, jako Život sv. Tobiáše a jeho syna, Posluh Abramov, Život Josefa patrijarke a Razgovor pastirski o Božicu, o němž se však myslí, že mohl by pocházeti snad z péra Anny Boškovićové. Nikola Marči († 1806) zůstavil nám Život i pokora sv. Marije egipatske, složeni u šes pjesni jezika slovinskoga (Dubr., 1791). – Josip Betondić († 1764) žil na svém statku blíže Stonu a ve svých volných chvílích pěstoval poesii. Přeložil 13 heroid Ovidiových (od 2.–14., první jest od P. Boškoviće), které vyšly tiskem v Dubrovníce r. 1849; dále jsou od něho různé překlady děl Ovidiových, Vergiliových a j. Ljubić se zmiňuje o několika jeho překladech kostelních písní a žalmů (Veni sancte, Lauda Sion atd.); složil též větší idyllu Rozmluva pastýřův a přeložil drama Isukrst sudac (Christus judex) jesuity St. Tucciho. Ljubić (»Ogledalo« II, 420) uvádí, že J. Betondić sebral 18 národních básní, které se nepochybně nacházejí jako rukopis v knihovně záhřebské kapitoly. O dílech jeho bratra Damjana Betondiće, jenž se s ním spolčil ku práci a pokoušel se též ve veršování, není nám známo, zachovalo-li se z nich více než jeden nám posud známý náhrobní nápis ve sbírce Kukuljevićově. Vynikajícím právníkem a badatelem v oboru domácích starobylých práv byl Ivan Franatica Sorkočević (* 1706 – † 1771). Napsal vlasky výklad Montesquieuova díla Duch zákona a Appendini uvádí 10 svazků jeho děl právnických. Byl nejednou vyslancem na cizích dvorech, přece však, nestydě se za svou mateřštinu, nezapomínal svého chorvatského původu. Napsal několik původ. prací a přeložil drama jesuity N. Ptolomea Zazivanje sv. Aloisija Gonzage, od Metastasia Demetrije, Artažers, kralj pastir a Didone; Psike od Molièra, tragédii Mérope od Maffeiho, čásť Tassova »Jerusalema« a Ovidiových heroid, několik žalmů a kost. zpěvů, dále Pobožna razmišljanja O. Spinoly, Devetina pred svetkovinom sv. Mandaline a Dev. pred svet. sv. Alojsija. Složil také několik menších původních básní, z nichž jsou dvě heroickokomické, totiž Vijeće a Poklad lastovski. Cena těchto prací není nám známa, víme však. že v překladech uvedených a při překladu z Goldoniho nejevil zvláštní dovednost; nejlepším pak jeho překladem jest Mérope od Maffeiho. Ljubić o něm uvádí, že opěvoval prince Evgena a že psal epithalamia. Z toho lze posouditi, jakým směrem brala se činnost literární v Dubrovníce na poč. XVIII. stol. Překládalo se vše, co líbilo se v Italii, a hlavně byl to onen druh spisů, který v XVII. stol. povznesla literatura ve Francii a jenž odtud rozšířil se pak po severu i jihu Italie.Kromě Sorkočeviće a Betondiće snažil se zvláště Marino Tudisi, aby takovým překladům hlavně Molièrových komédií proklestil cestu na jeviště dubrovnické. V něm ztratilo divadlo dubrovnické jednoho z nejlepších činitelů, neboť byl jeho posledním podporovatelem. Praví se o něm též, že byl dobrým právníkem, avšak jeho díla a práce ostatních básníků té doby nebyly posud prozkoumány, ba nejsou ani známa jejich jména. – S právnickým zaměstnáním spolčiti lásku k chorvatskému básnictví, které tehdy již zanikati počínalo, dovedl Dubrovničan Luka Miha Bunić († 1778), který se (dle Ljubiće) svým slohem přibližuje velice Sorkočevićovi. Přeložil IV. knihu Aeneidy, 4 satiry Horácovy, mnohé anakreontické básně, dále přeložil ze španělského výjev, jak Orfeus šel pro Eurydiku, a od něho jest též volný překlad metamorfosy Aretuze i Ariona.

Mezi poslední repraesentanty svobodné republiky dubrovnické patří Juraj Ferić (1739 až 1820), Petar Sorkočević (1749–1826), Marin Zlatarić (* 1752) a Josip Higja. Ferić byl v řádu jesuitův a po jeho rozpuštění stal se učitelem v Dubrovníce, později praepositem a arcibiskup. vikářem. Byl dobrým znalcem latiny, méně jazyka chorvatského, neboť tehdy nebylo škol, kde by se bylo vyučovalo chorvatštině. Mezi lidem sbíral památky, obyčeje, písně a jiné národní zvláštnosti, by tím obohatil domácí dějiny. Do latiny přeložil národní písně a vysvětloval pověsti a přísloví (Fabulae ab illyricis adagiis desumptae, 1794). R. 1798 napsal poslání dějepisci něm. Janu Müllerovi, který ho žádal o překlad národních písní. Ferić splnil jeho přání a přeložil do latiny 37 písní v klassickém metru, čímž však pozbyly rázu lidového, a kromě toho chybil též, že v tento překlad pojal písně jiné, lidu vůbec neznámé. V jazyku chorv. zůstavil práce: Fedra, Augustova odsužnjika a pričice Esopove, u pjesni slovinske prinešene (Dubr., 1813 a »Dalm. Magazin« 1851), pak překlad Ovidiovy heroidy; Uzetje Očakova (»Kolo« sv. II, 1842) a rozličné básně i poslání. V rukopisu se zachovalo: Prorečja jezika slovenskoga pričicam istomačena o 6 knihách. – Petar Sorkočević byl známý dějepisec a theolog; v chorv. literatuře pak jesť jeho hlavní zásluhou, že na podnět Volantićův doplnil Gunduliéova »Osmana« XIII. a XIV. zpěvem. Třeba se nám více zamlouvá básnickou invencí práce Mažuranićova, který byl větším básníkem než Sorkočević, přece zdá se, že tradice způsobu psaní, který nacházíme u hlavních repraesentantů staré chorvatské literatury, Gunduliće a Palmotiće, jest lépe a výrazněji provedena ve zpěvích Sorkočevićových než Mažuranićových. – J. Marin Zlatarić († 1826) doplnil »Osmana« v duchu Sorkočevićově (viz »Vienac« 1890), uveřejnil překlad Pjesni Gesnerove a sepsal (dle Ljubiće) básně, mezi nimi několik něžných a žertovných. – Doktor mediciny Josip Higja (1753–1833) překládal klassiky, hlav. římské, jako Vergilia a veškeré lyrické básně Horácovy (Piesni liričke, Dubrovník, 1849), pak části z Catulla, Tibula a Propertia. – Činností vrstevníky své předčil Marko Bruerević, vlastně Bruère Derivaux, rodem Francouz z Bombinu. Mlád přišel do Dubrovníka s otcem svým (1774). jenž tam byl konsulem francouzským, oblíbil si jazyk chorvatský a přilnul k novému domovu více, než mnohý rozený Chorvat. Byl později též francouzským konsulem v Dubrovníku, Travníku, Sarajevu, Skadru a Tripoli. Zemřel na ostr. Cypru r. 1823, ubíraje se jako vyslanec do Aleppa. Jak již uvedeno, mizel v Dubrovníce nápadně duch básnicky a Marko, snaže se jej opět povznésti, poukazoval ku klassikům dubrovnickým, dle jejichž vzoru sám psal chorvatské básně. V Dubrovníce zachovával se dlouho starý domácí život patriarchální, a když Bruerević viděl »koledane« (koledující) v předvečer vánoc, kterak »kolendaju«, počal tento druh lidového zpěvu pěstovati a složil 4 koledy (4 kolende, v »Dubrovniku« r. 1852 vydal M. Pucić), v nichž žertovným způsobem chvalořečí a blahopřeje svým známým. Jesuitům nepodařilo se dubrovnickou mládež polatinisovati ani povlaštiti, jelikož se zachovávaly různé obyčeje lidu, jako koledy, zvyk, dle něhož společnost odebrala se pod okna některého známého, zpívajíc mu písničku (mnohdy velice vtipnou), až byla pozvána do domu, kde se rozveselila ještě více. Zajímavé jsou jeho »poslanice« (celkem devět), z nichž vyznívá pěkně vlastenecký duch, vřelý cit a duchaplnost; pak jedna satira hexametrem psaná. Nejlépe jeví se satirické nadání jeho v básních Čupe a Spravljenice (vyd. 1839) a v komédii Vjera nenadana. Dle zvyku doby přeložil mnoho z klassiků: Horáce, Propertia, Catulla, Martiála a jednu práci Plautovu. – Z uvedeného přehledu vidíme, že dubrovnickou literaturu můžeme považovati za samostatný celek, neboť jedno století pojí se k druhému a v Dubrovníce možno stanoviti 3 doby, z nichž rozkvět vrcholí v století XVII., v následujícím pak jeví se úpadek. Znovuzrozením chorvatským (od r. 1835), počíná nová doba chorv. literatury vůbec a Dubrovník ztrácí dřívější svůj význam. Dosud nebylo přihlíženo k ostatním krajům Chorvatska ani Dalmacie, jelikož od XVII. stol. dále nelze mluviti o podobné duševně sjednocené činnosti, jak se nám mezi některými městy jevila ve stol. XVI. Jelikož celá literatura od poč. XIX. stol. má většinou charakter provinciální, bude nejlépe předvésti její rozvoj, který nám ukáže její společenský význam a vylíčí, kterak literatura v nových proudech byla nucena bráti se jiným směrem.

V Dalmacii, vyjímajíc Dubrovník, žili spisovatelé, kteří pracovali pro svůj národ jednak duchem dubrovnických literátů, jednak směrem novým. Mezi nimi z nejplodnějších jest Kurčolan Petar Kanavelović (* 1631 – † 1719). Jsa ještě mladíkem navštívil Dubrovník, kde sobě oblíbil literaturu chorv., oženiv se pak s Dubrovničankou ze vznešené rodiny trávil větší díl svého žití v tomto městě. Jeho práce obsahují veškeré druhy poesie. Z lyrické jeho poesie máme Pjesni razlike, mezi nimiž jsou vedle písní nábožných též básně vážné, milostné a žertovné. Dramata jeho jsou: komédie Andro Štitikeca, v dubrovnické lidové mluvě sepsaná, a dle Guariniho sestavený Vjerni pastir, provozovany družstvem »Nedobytných« r. 1684. V Kurčole bylo r. 1663 provozováno jeho drama Muka Gospodina našega Jezusa, věnované bratřím Bunićovým. Dle podání Appendiniho složil Pjesan vrhu trešnje Dubrovnika, lépe než Bunić a Bettera. Tato báseň vyšla tiskem v Jakině r. 1667 současně s Bunićovou »Trešujou« a r. 1843 v »Danici«. Dále napsal epickou báseň Dubrovnik oslobodjen od harača r. 1685 (»Zora Dalm.« r. 1846) a Oslobodjenje Beča od Turčina (Dubrovník, 1850). Hlavním jeho dílem jest Život sv. Jana, biskupa trogirského, epos o 24 zpěvích, vydaný Strossmayrem v Osěku r. 1858; předmětem jest válka uherského krále Kolomana v Dalmacii r. 1105 a divotvorné působení sv. Jana v době té vojny (látka ze života sv. Jana, sepsaného r. 1203 Tregnanem, arcidiakonem trogirským). To jest nábožensko-romantická epopeje, ve které se legenda střídá s historií a romantikou. Kanavelović řídil se ve svém eposu životopisem Tregnanovým, v podrobnostech ničeho neměniv kromě řečí sv. Jana a některých modliteb, jež nejsou původní. Znalť práce Gundulićovy a jeho »Osmana« a možno, že byl tímto dílem povzbuzen složiti svou velmi obšírnou báseň. J. Scherzer v »Nastav. Vjesniku« IV. dokazuje, že v tom díle nacházejí se vložky vřaděné po smrti básníkově. Díla Ljubav obraćena na omrazu (L'amore convertito in odio), Trstenko pastir a Život Jobov, o nichž zmiňuje se Jagić, známa nejsou. – Ve Spljetě žil a básnil v téže době Jerolim Kavarjin (1640–1714), jehož básní sluší připomenouti vzhledem k některým svérázným rysům. Bylť ve Spljetě právním zástupcem biskupovým a v městské radě soudcem, neboť byl znám jako dovedný právník. Stáři trávil osamocen na své vesničce; z dětí některé mu zemřely, ostatní pak opustily domov. Čas svůj věnoval naukám a básnění. Při jeho pracích jest míti zřetel, že duševní jeho nadání převládala dobrá vůle pro činnost literární. Hlavním jeho dílem jest Povist vangelska bogatoga a nesrećna Epulouna i ubogoga a čestita Lazara iliti od štete bogatstva a koristi uboštva, velepjesan u triest pjevanja (Záhřeb, 1861). Zde opěvuje hrdiny a krále chorvatské, vzpomíná všech zasloužilých členů svého rodu, káraje vrstevníky své, že si více hledí cizího než domácího. Básnické jeho nadání není zvláštní, ani verše, počtem 32.658 (!) nejsou vždy správné. Vedle křesťanství jest v tom díle mythologie a mnoho cizího. Zvláště cennou jest tato práce asi vzhledem k jazyku. – Ze Spljetu pocházel kanovník Ivan Dražić, jenž sepsal Proslavljenje sv. Dujma, prvoga arcibiskupa solinskoga (Benátky, 1706), Lipost duše, báseň o 10 zp. věn. dubr. radě, a Molitva principa Eugenija od Sabaudije (Praha, 1715). – Atanasije Grgićević (Georgiceo, * 1590 – † kol 1650 v Záhřebě) byl vyslancem cís. Ferdinanda II. při dvoru krále polského a velkoknížete ruského. Básnickým jeho dílem jest Tome Kempisa od naslidovanj Isukrstova (Vídeň, 1629) a Ljubić praví, že jest to asi nejlepší chorv. překlad Kempisova díla. Zůstavil též spisy obsahem nábožné, jako Prilike i promišljenja sarca človičanskoga; Nastojanja duhovna; Pjesme za blagdane; Naslidovanja duhovna (Vídeň, 1633). Srv. Kukuljević, Kniževnici u Hrvata 49. – Kromě uvedených literátů žili ve Spljetě též jiní, kteří psali své práce dle vzorů lepších básníků. – Z naznačených děl vidí se, kterak Spljeťané kráčeli ve šlepějích Dubrovničanů. Škoda, že podobných veselých básní, jako jest Jedupka a Dervišijada, nezachovalo se více; jest jich známo velmi málo. Mezi humoristy náleží Vlaho Squadri z Koločepu, jenž se stal známějším v úřadě tajemníka biskupa dubrovnického (Ljubić, »Ogled.« II., 407.) Napsal žertovné básně: Mačuš i Cavalice, pripovijest Koločepska, Koločepske nevjestice a Cvijetje primaijetja. – V Brači narodil se Ivan Ivanišević (Giovannizio) r. 1608, muž velice vzdělaný, kanovník a generální vikář na ostrově Hvaru († 1665), který nám zůstavil Kitu cvitja razlikoga razdjeljena na devet cvitova (Benátky, 1642 a 1703). Prvá 4 oddělení jsou úvahy bohoslovné, 5. jest překladem 108. žalmu, 6. pojednává o šalbě a zlé povaze žen, 7. jest popisem chorv. Parnassu, 8. oplakáváním přítele a 9. obsahuje knjige, t. j. poslání a hrobní nápisy. V jednotlivých odděleních jsou též modlitby prosou psané. »Kitu cvitja« (kytici květů) oslavovali někteří básníci, jako Gospodnetić, Koviljanić a jiní; byla též příčinou, že rodák šibenický Jakov Armolušić vydal v Padově (1643) tiskem knihu Slava ženska i protivni odgovor cvitu šestomu, bráně v ní ženy proti výtkám Iv. Ivaniševiće. Ljubić praví, že zůstavil ještě jiné básně v rukopisech. Armolušić psal nářečím čakavským. – Dále uvádí se na ostrově Pagu Ivan Mrsić (Mersic, vojvoda), autor Pisni od ljubavi (tisk. v Benátkách, 1647), mezi nimiž jest dle Ljubićova podání množství básní žertovných a dosti pěkných. – Krsto Ivanović z Budvy zůstavil dle Appendiniho básně, v nichž opěvuje hrdiny proslavené ve válce kandijské a cyperské. Ve verších sepsal knihu Olive kraljíce, kćeri Julijana, povjest od života (Benátky, 1702). – Petar Vuletić z Kastelu složil Josip pravedni t. j. skazanje kako sinovi Jakova patrijarke prodaše Joslpa bratra svoga o 4 zpěvích (Benátky, 1706). – Básnickými pracemi ducha nábožného vyniká Andrija Vitaljić z Komíže na Visu; narozen r. 1642 věnoval se později stavu kněžskému a zemřel jako farář na Visu (1725). Posud známe díla jeho: Istumačenje pisni Davidovih u spivanja slovinska složeno s pridgovorem i s nadodanjem svrh svake pisni itd. (Benát., 1703 a 1713). Vitaljevićův rým lehce plyne, mluva jest uhlazená a zdá se, že on, jsa bohoslovcem, pojal správně myšlénky Davidovy a pěkně je podal v překladě. Hlavním jeho dílem jest Ostan božje ljubavi ili uzbudjenje i ljubeznivo poticanje k ljubavi božjoj u slovinske pisni sastavljeno (Benátky, 1712; Dubrovník u Pretnera v »Narod. bibliotece«). Básník chtěl dle vlastního. výroku v předmluvě vzbuditi u křesťanů lásku k Bohu. Proto snažil se v díle svém použiti celé věrouky, jíž lze působiti na lidi, by milovali svého Stvořitele a chránili se hříchu. Dílo rozděleno v 10 zpěvů. Kromě líčení života Ježíšova jest v prvním zpěvu rozjímání, jímž chce dokázati lásku Boha k člověčenstvu, by mu naznačil takto cestu k spasení. Ve 2. zpěvu pojednává o božské lásce, o níž svědčí Spasitel, jenž sestoupil na svět z pouhé lásky k lidstvu. Ve 3. zp. vzývá Ježíše, by mu byl nápomocen, popisuje utrpení jeho od vstupu do zahrady Getsemanské až do zrady Jidášovy a bol matky Boží. Ve zp. 4. pokračuje v líčení až ku zapření Petrovu, v 5. popisuje soud Pilátův, v 6. cestu na Kalvarii a setkání s matkou Ježíšovou, v 7. Ježíše na kříži, v 8. a 9. zázraky syna Božího a jeho skutky před ukřižováním, v 10. smrt Kristovu. Jest to náboženský epos, věrně dle Písma složený.

Co se týče ostatních chorv. literátů v Dalmacii z doby před tímto stoletím, jsou jejich práce většinou obsahem náboženské a jsou-li některé psány prosou, líčí nejčastěji příběhy neb události ze života božích vyvolenců; ostatní jsou méně cenné překlady klassikův. Seznali jsme pouze nepatrný počet spisovatelů, snažících se zjednati právo a platnost v literatuře duchu národnímu, uvedli jsme vůdčí úlohu města Dubrovníka v chorv. písemnictví a následování jeho ostatními městy dalmatskými, což se vše jasně vidí z vylíčené činnosti dalmatských spisovatelů od XVI. až do XIX. stol. v městech pěstujících literaturu a vůbec na všech zachovavších se pracích jejich. Pozorovali jsme též, že ochabuje činnost literární v celé Dalmacii od doby úpadku písemnictví v Dubrovníce. – Svým působením vzdálil se poněkud od ostatních Andrija Kačić-Miošić, který první došel poznání, že i lidu třeba četby, látku však k ní že jest nutno vzíti z národa samého. On jest prvním chorvatským spisovatelem, který, ač dobře znal latinskou a vlaskou literaturu, vzdělával pole lidové a vydal první knihu ryze národní. Narodil se r. 1609 v Bristu, vsi makarského přímoří, a pocházel ze starého rodu knížat makarských Kačićů. Jeho strýc Fra Luka Tomašević byl mu učitelem v klášteře zaostružském. Kačić chtěje se státi řeholníkem odebral se do Budína na studia a stal se později učitelem filosofie v klášteře makarském. Zde sepsal lat. dílo Elementa peripathetica juxta mentem subtilissimi doctoris Joannis Duns Scoti (tištěno 1752). Později byl vyzván přijmouti místo učitele bohosloví v šibenickém klášteře sv. Lorence; nabídku tu přijal a působil zde po 10 let, získav si tou dobou jméno básníka lidového. Kdykoliv mu dovolovalo jeho zaměstnání, vyhledával prostý lid, poučoval ho a tázal se po starých hrdinách, sbíral písně a zprávy o pradávných příbězích; s houslemi v ruce prošel kraje »od Skadru do Zadru, od Mostaru do Kotoru«. Tím povstalo jeho chorvatsky sepsané dílo Razgovor ugodni naroda slovinskoga, zvané obyčejně Pismarica. Kačić nesbíral vlastně lidových písní, nýbrž pověsti týkající se dějin národa »slovinskoga«, které pak opěval v duchu národním, a co bylo ceny nepatrnější, o tom zmiňoval se pouze prosou. Mohl tak činiti, neboť znal ne pouze památky národní na cestách sebrané, nýbrž i dějepis Mavry Orbiniho, jenž vydal r. 1601 »Il regno dei Slavi«, a kroniku Vramcovu a Vitezićovu, kromě prací některých historiků benátských. Dobře znaje, kterak lid zachovává dějiny své v písních, jež oslavují hrdiny různých věkův, a dále, že lidový zpěv v některých krajích zachovává národ před úplnou zhoubou, rozhodl se místo dějin prosou psaných podati prostému lidu písně o příbězích dosud mu neznámých, aby tak národu předvedl vlastní jeho dějiny. Lidových písní nechtěl zaznamenávati, neboť je »i dica pivaju« (i děti zpívají), čemu svědčí písně o Kačićích a jiných; avšak pěl způsobem, jakým by byl jistě i prostý pěvec z lidu podával své písně. Dbaje historie uvádí nejčastěji pramen látky svých básní. Volil formu písní lidových, zachovávaje národní verš pětistopý, trochejskospondejský, který má caesuru za druhou stopou; pouze nepatrný počet básní napsal v »osmercu«, verši čtyřstopém, a to jsou tak zv. poskočnice, písně, jež lze zpívati při tančení »kola«. Sloku lidových písní tvoří pětistopý »deseterac« a rýmu vlastně nemá. Kačić však rýmuje a liší se tím od pěvců z lidu. Sloky jeho básní mají 4 verše. Není pochyby, že se v tom náš básník nebral cestou národních pěvců, ale cestou starých spisovatelů dubrovnických, najmě Gundulićovou; v básních svých má převahou rým a to ženský, mužského nebylo. V ostatní technice Kačićově, totiž v rozdělení látky, úvodech a okrasách básnických, jsou národní písně napodobeny velmi trefně; začíná zhusta úvodními verši, které v národních písních nacházíme, avšak vystříhal se epické obšírnosti a opakování, jimiž se vyznamenávají. Přirovnání a epitheta ornantia nacházíme zřídka, tím také liší se od pěvců národních. »Starac (stařec) Milovan«, jak se Kačić sám nazývá, chtěl narodu podati knihu, představujíci mu minulost, aby mohl čeliti přítomnosti a zachovati se pro budoucnost. Proto se nesnažil ve všem (hlavně v epické obšírnosti a krasořečnění) napodobiti zpěv lidový, chtěl pouze v hlavních črtách způsobem prostonárodním líčiti slávu hrdinů, a tím vysvětluje se nám časté ono uvádění jmen v jeho básních. Národ s radostí uvítal »Pismarici«, téměř do posledních dob nejmilejší svou četbu, o čemž svědčí číslice 20 vydání. Kačić opěvuje ve svém »Razgovoru« nejprve apokryfické »slovinské« krále (o Alexandru Velikém, o Ilirikovi) a pány; pak následuje líčení bojů s Turky až do osvobození Vídně r. 1683, kde se mnoho vypráví o Jurjovi Kastriotići Skenderbegovi; třetí díl složen jest z básní na oslavu některých měst a hrdinů po osvobození Vídně. – Mnozí považovali dříve Kačiće za ryze lidového pěvce, hlavně Vlaši a Němci, takže Herder ve »Stimmen der Völker in Liedern« uvádí po Fortisových »Osservazioni sulle isole di Cherso ed Ossero« a »Viaggio in Dalmazia« básně Kačićovy jako národní. Sluší připamatovati, že Kačić buditelům Srbův a Chorvatů (Vuku Stefanovići Karadžičovi a Ljudevitu Gajovi) zůstavil knihu, z níž poznali cenu jazyka národního a zachování dějin. Tím Kačic, kromě sbírky některých písní lidových, naznačil směr, kterým lze v literaturu uvésti ryzí mluvu národní. Kačić psal nářečím štokavským ikavské výslovnosti (západní mluva). Lid sám přivlastnil si některé básně Kačićovy a zpívá je dnes jako ryze národní, jak svědčí sbírka chorvatských národních písní vydaná »Maticí chorv.« r. 1897. Prosou napsal Kačić Korabljica pisma svetoga i svih vikova svita dogodjajih poglavitih (vyd. 1760). Viz »Letopis Matice srpske kn.«, 171–74, »Iskra« 1893. – Přihlédneme-li k literární činnosti mimo Dubrovník, nenacházíme kromě Kačiće žádného nového zjevu v literatuře, všude spatřujeme směr prací chorvatských Athén. Kromě toho byli spisovatelé většinou duchovní, starajíce se o nábožný život; básníků světských bylo málo a ti psali stejně jako literáti v Dubrovníce. Válkami Napoleonovými přestalo téměř úplně písemnictví výhradně dalmatské a při znovuzrození chorvatském počali se Dalmatinci literaturou vždy úže připojovati k ostatním Chorvatům, až jejich literatury v jeden celek splynuly.

Přehled chorvatské literatury kajkavské

c) Přehled chorvatské literatury kajkavské. Seznali jsme, že v Dalmacii literárně pracovalo se poměrně dosti vydatně, nyní přehlédneme činnost v krajích, jež náležely k Dalmacii a Chorvatsku, nebo které byly s nimi v nějakém styku. V užším Chorvatsku, jež od XIV. stol. zvalo se Slavonií, počalo písemnictví v XVI. stol. reformací. Chorvatsko čili Slavonia superior a Dalmacie odděleny byly pouze nářečím kajkavským; avšak to by nebylo bývalo překáželo literární činnosti, kdyby nebylo bývalo nepřetržitých bojů s Turky, kteří po pádu Bosny (1463) byli nejbližšími sousedy a nejurputnějšími nepřátely Chorvatů. V Chorvatsku nebylo škol, v soukromí učilo se jazykem latinským a proto ve společenském i veřejném životě převládala latina. Po bitvě moháčské (1526) bylo Chorvatsko rozděleno na župu křiževackou, varaždínskou a záhřebskou, kde se podnes mluví nářečím kajkavským, které někteří považovali za jazyk slovenský (novoslovenský), v čemž byli utvrzeni tím, že spisovatelé zvali svou mluvu »slovenským« jazykem. Před XVI. stol. nebylo v Chorvatsku vlastně nijakého ruchu literárního, přece však víme, že v některých vynikajících rodinách chorv. mluvilo a psalo se vše, co týkalo se domácího života, jazykem národním. V krajích některých řádů užívalo se ještě v XVI. stol. dosti často hlaholštiny a nejspíše následkem pokroku reformace byla čtena i v záhřebském metropol. chrámu slovanská mše až do r. 1570. Veškeré zůstavené nám památky jsou obsahem nepolitické, mnoho jich však pojednává o právech, hlav. o rodu Frankopanů, jehož členové svým poddaným darovali různé pozemky a svobody. Jako bylo s jedné strany usilováno o vyhlazení národní literatury, tak s druhé strany bylo jí prospěšno každé nové učení náboženské. Protestantismus uvedl novým svým učením národní jazyk v církev i v literaturu. U Chorvatů nebyla nikdy nouze o lidi vzdělané a v různých vědách zběhlé, a pochopujeme, že se nové učení velice rozšířilo v národě, když i nejvýtečnější lidé, jako Juraj Zrinjski, protestanty podporovali, ne tak pro víru samu, jako pro možnost užívati mateřštiny. Přívrženci víry protestantské mezi šlechtou byli: Jankovićové, Patačićové, Stančićové, Matkovićové a Zrinjski. Syn szigetského hrdiny, Juraj Zrinjski, založil na svém statku v Nedělišti protestantskou knihtiskárnu pro díla psaná kajkavštinou, a kdož pro víru byli pronásledováni, nalezli u něho vždy útulek a podporu. V Tubinkách a Urachu zřídil již dříve tiskárnu Jan Ungnad, »vrhovni kapetan dolnjoaustrijskih, slovenskih i hrvatskih zemalja«, jenž, připojiv se k protestantům, byl r. 1557 donucen opustiti tyto země a usaditi se v Německu. Odtud dostávali Chorvaté knihy obsahem náboženské, tištěné hlaholštinou, latinkou a cyrillicí (1561–64). Chorvatské překlady upravovali Istrian Stjepan Konzul, Antun Dalmatin, Juraj Dalmatin a přestouplý pop Ivan, svou pomocí pak spolupůsobiti přislíbil též nejučenější tehdy zastance Lutherova učení, Matija Franković (Flacius Illyricus) z Labina (1520–75), jenž se za studiem bohosloví odebral do Německa, kde se trvale usadil. V Chorvatsku vyvstali proti nové víře hlavně biskupové, avšak Juraj Zrinjski, na domluvu chorv. šlechtice Mihala Bučiće, faráře na Bělici v Mezimuří, vydal kol r. 1573 Katekizam ili krščanski nauk, kromě jiného díla protikatolického, ve kterém se snažil dokázati nepřítomnost těla Páně ve svátosti; praví se též, že přeložil Nový Zákon. Doposud známe jen velmi neurčitě, kterým jazykem a nářečím všichni tito spisovatelé psali, stopy jejich prací byly jen nepatrně zachovány; jest domněnka, že je zničila inkvisice, davši je sebrati a spáliti. Známo jest, že vystupovalo se proti odpadlíkům bez smilování a jejich spisy byly páleny. Biskup záhřebský vyzval několikráte, avšak vždy bezvýsledně, Bučiće, by zřekl se víry protestantské. Kukuljević uvádí, že v Nedělišti byla tištěna latinská kniha Bučićova: Contra praesentiam Corporis et Sanguinis Christi Domini in Sacramento Eucharistiae, a lze souditi dosti určitě, že z té tiskárny vyšlo i mnoho jiných spisů. Dosud jest nejlépe znám překlad Verbeciova »Uherského zákonníku«, do chorv. přeloženého Ivanem Pergošićem r. 1574. Psán jest kajkavštinou, lišící se od jazyka, kterým psali spisovatelé stol. XVII. a XVIII. Neví se, praví Jagić, jak dlouho tisklo se v Nedělišti, rozhodně souditi však možno, že tiskárna, která za nedlouho ve Varaždíně pracovati se jala, byla nedělišťská, sem pouze přenesená. Ve Varaždíně řídil tisk nějaký čas Jan Maulius, rodem Slovenec; vyšlo zde dílo Pergošićovo, který se v předmluvě nazývá sám »sedis hujus comitatus judiciariae et Varasd. civitatis notarius«, nadepsané Praefationes et epistolae Desiderii Erasmi Rotterdami in quatuor evangelistas (1587). Že byla latina v Chorvatsku uživána, svědčí ještě jedna lat. kniha tisknutá ve Varaždíně, totiž: De agno paschali, autore Blasio literato Schryniarich (Škrinjarić), při níž jest zajímavá předmluva, připomínající spis Antuna Vramce, autora dříve již vydaného Prodečtva. Doktor filosofie A. Vramec byl kaplanem u sv. Jeronyma v Římě, čestným kanovníkem záhřebským a farářem ve Varaždíně, později farářem u sv. Marka v Záhřebě. Kukuljević (»Bibliografija hrv.« 1860, str. 178) domnívá se, že autorství díla, uvedeného též Ljubećem (»Ogledalo« II., str. 517), »o evandeljima za nedjelje i praznike« jest pochybné, neboť je uvádí Postila svetih (conciones), opírajíc se o Bedekoviće. »Prodećtva« jsou dílem Vramcovým, vytištěným ve Varaždíně 1586 s »Postilou«, neboť první díl »Prodečtev« má název: Postilla veszda z novich zpravlena szlovenszkim ieszikom... po Ant. Vramczu (Jagić, Književnik 3, 306; Glaser, Zgodovina slov. slovstva 1, 126). Toto druhé Vramcovo vydání opíralo se možná o postilu, kterou připravili Antun Dalmatin a St. Konzul r. 1568, jako překlad od Brenza: Parvi deil Posztile evangeliov koi se vszaku nedellu po obitsayu atd., z nichž výtah chová se v Řezně (?) (»Letopis Matice Slov.« 1894, str. 203). Od Vramce dochovala se též Kronika kratka s szlovenzkim jezikom zpravliena (Lublaň, 1578), kde téhož roku vyšla znova tiskem. Později byla skoro doslovně použita Vitezovićem a Krčelić píše, že Drašković pomáhal Vramcovi při jejím vydání. Známa jsou obě vydání této kroniky, lišící se pouze tím, že Vramec ve 2. vydání r. 1235, asi na přání záhřebských měšťanů, v místě: »Kralj Bela zidati i načiniti učini varaš (město) slobodni Grčku goricu v Zagrebe i da onem purgarom velike i dobre pravice« vynechal; »ali vezda je ljudctvo vu nem nesložno, malo imajuci, gizdavi (fintivé), učenim i mudrim ludem nepriateli i protivnici jesu«. Na místě těchto slov stojí v druhém vydání: »i privilegiome i slobodu, kemi pravicami i vezda onoga varaša slobodnoga purgari živu i stoje«.

To jest vše, co zbylo z chorv. literatury kajkavské XVI. stol.! Bezpochyby byla by pokračovala, kdyby proti protestantům nebylo povstalo vše, a známá jsou slova, pronesená bánem Tomášem Erdödyem na sněmu prešpurském r. 1607, kde vytrhnuv meč zvolal: »Hoc ferro si aliter fieri non potuerit, sectam istam a nobis eliminabimus, tresque nobis adsunt fluvii: Dravus, Savus et Colapis, e quibus unum istis novis hospitibus sorbendum dabimus.« Aby se docela vyhubil protestantismus, již i mezi vojskem rozšířený, povolali Chorvaté »za dobro domovine svoje složnim glasom svega kraljevstva na obranu prave stare svoje vjere« do Záhřeba jesuity, by jali se vychovávati mládež a střežiti víru. Tím nastal též jiný směr literatury a viděli jsme již, kterak změnil se právě působením jesuitů směr duševní činnosti v Dubrovníce. Rozdíl pouze jest, že v Záhřebě dle přání panstva pěstěna byla latina, kdežto v Dubrovníce jesuitům nepodařilo se zameziti snahu národní. Proto chápeme, proč směr chorvatské literatury v XVII. stol. jest náboženský; přes 50 let uplynulo, než po době literárního působení protestantů objevila se opět mezi Kajkavany kniha psaná jejich mateřštinou. Kukuljević píše ve svém díle »Književnici u Hrvata iz prve polovine XVII. vieka s ove strane Velebita«, že spisovatelé tehdejší psali většinou jazykem latinským. Z domácích chorvatsky. píšících spisovatelů hleděli jedni podati knihy pro potřeby pobožnosti, druzí opět psali básně obsahem náboženské. Sem patří Mikula Krajačević, nazvaný Sartorius (* 1582 v Sisku), jesuita. Žil v Záhřebě, Trnavě a Prešpurku, kde r. 1639 vydal Ručne knjižice za bratovšćine (Manuale sodalitatis) a r. 1640 Molitvene knjižice vsem Kristuševem vernem slovenskoga jezika pristojne i hasnovíte. V předmluvě vykládá, proč tuto knihu přeložil a v V. oddělení zmiňuje se o písních, jež ke knize přidal; doporučuje, by je lid zpíval místo »nečisteh i sramotno (nestoudně) łjubezlivih (milostných)«. Zajímavá jest kniha Putni tovaruš, sepsaná na hradě Ozalji r. 1640 a vydaná v Benátkách r. 1641, jejíž autorkou jest hraběnka Katarina Frankopanová, provdaná za Petra Zrinjského, syna Juraje, zakladatele tiskárny v Nedělišti. Kateřina, dcera Vuka Frankopana, nar. kol r. 1625, byla vychována zcela v duchu národním, jak bylo v rodu Frankopanů obyčejem. Kromě chorvatštiny mluvila též německy a jistě i vlasky. Byla pověstna svou krásou a velmi duchaplná, což jeví též práce jejího chotě Petra Zrinjského, jehož pomocnicí byla. Ona pouze z lásky k chorvatštině sepsala knihu »Putni tovaruš«, neboť ji bolelo, že téměř mezi všemi jazyky »najmanje hervackoga ovo doba štampanih knig nagodi« (tehdy se nejméně chorv. tisknutých knih vyskytuje). Národ však jejích přání nechápal, o čemž možno souditi dle pověsti podnes zachované, že prý zradila svého muže a bratra; sama potom v zoufalství vrhla se s okna hradu Ozalje do Kulpy. Že posmívali se jí vzdělaní Chorvaté tehdejší doby, vidíme ze zachovaných chorv. básní, v nichž se o ní píše opovržlivě. Zemřela 16. listop. 1673 ve St. Hradci, jsouc strastí a nouzí na smyslech pomatena.

Mnoho psal, vzhledem k tehdejší době, Juraj Habdelić (* 1609 ve Starých Čičách u Turopolje – † 1678 v Záhřebě), jesuita, učitel a později správce jesuitské kolleje. Jako učitel poznav z chorv. knih nedostatek správné znalosti pojmu slov rozhodl se sestaviti slovník, z něhož by se snadno dalo učiti jazyku latinskému; kajkavským nářečím vydal Dictionar, v němž chorvatská slova vykládá jazykem lat. (Št. Hradec, 1670). Kromě slovníku vydal Prvi oca našega Adama greh (t. 1674), věnovaný záhřebskému biskupu Martinu Borkovićovi. Tato morálně poučná kniha, založená na Písmu sv., náleží mezi nejlepší práce vydané dialektem kajkavským. Zajímava jest předmluva pouze poznámkou, z níž souditi možno, že autor již tehdy znal dialekty, neboť píše: »Ništar menje, komu se horvatski hoće govoriti, neka reče mesto lehko – lahko, mesto osem – osam, mesto jalen – jalan, mesto nesem – nisam etc.« Zde označuje štokavské nářečí jako chorvatské; nechtěl jím však psáti, používaje obcovacího jazyka kraje, ve kterém žil. R. 1674 vyšlo ve St. Hradci Kršćanski navuk s dogodjaji sv. pisma a již r. 1662 Zrcalo marijansko. – Od Gabrijela Jurjeviće, kontrolora ve Varaždíně, zůstaly ve třech dílech básně Listi heroov, to je velikeh na glasu ljudi (Vídeň, 1675), věnované Adamu hraběti Zrinjskému. Opěvuje v nich skutky svatých a některých Římanů, císařů, papežů a j., vedle mravouky. Líčení jeho jest velmi živé a Kukuljević uvádí skvělý jeho popis Říma za vlády papeže Urbana VIII., dle něhož mohlo by se mysliti, že spisovatel tam konal studia. Jurjević uvádí ve svých přeložených písních, kterak je lze zpívati; na př. udává nápěv národní písně »Premilo tužita dva Vugra viteza«, důkaz to, že mu hrdinná píseň nebyla neznámou. – Poutavá jest svým slohem kniha Zvončac iliti Premišijanja zvrhu četirih poslednjih človeka od Matijaše Magdaleniće, vyd. r. 1670. Řídil se »Sirenou« Petra Zrinjského, neboť neznal knih dalmatských a teprve v boji s Turky naučil se mluvě štokavské a napsal, ač rodem Kajkavec: »niti zavsima pravo hrvatski, niti zavsima slovinski, nego sclavonico croatice.« Z jeho spisů vane duch světský, třeba ku svým básním čerpal látku z Písma sv.; dobře znal svůj národ a psal dosti vlastenecky, více než ostatní tehdejší básníci, zvláště kněží. Dle příkladu hraběnky Frankopanové vydala v Záhřebě hraběnka Magdalena Nadaždy, vdova po Ivanu Draškovićovi, překlad maď. knihy palatina Pavla Eszterházyho Sobotni kinč (šperk) B. D. Marie (1696). – Velmi chválen jest pro sličnost jazyka Petar Petretić (*  1604 – † 1667 v Záhřebě), biskup záhřebskýa arcibiskup koločský. Z chorv. prací jeho uvádí se Sveti evangeliomi (Št. Hradec, 1651 a Trnava, 1694), ač určitě nelze říci, je-li skutečně dílem jeho, či dal-li ho někým spracovati. V předmluvě uvádí, co pohnulo ho vydati podobné dílo: řídil se příkladem jistého maďarského arcibiskupa, který vydal maďarštinou kázání, a on hned na počátku svého působení (1648) »včinil ne sam po sebe, nego po drugeh gluboko vučeneh i visoko mudreh redovneh ljudeh i pastireh crkveneh najprvlje: Reči (slova) sveteh evangeliomov, ki su vu slovenskom orsage (státu) okolu godišća obični i navadni, iz dijačkoga te vugarskoga tekstuša na naše pravo slovensko zagrebačko slovo, pravdeno, poleg moje štime (dle mého mínění) prenesti od reči do reči, gde je bilo moguče, te je slovenščina prepustila. Za to, pokêh dob pred tem toga né bilo videti vu našem slovenskom orsage slovenskem ezikom dostojno štampaneh (tištěných) evangeliomov, ja gledeči na občinsko dobro – – – da bi naši cirkveni pastiri i predekatori slovenski svete evangeliome iz knjig slovenskeh pred ljudstvom čteli, poleg običaja i navade prodekatorov vugarskeh, nemškeh, českeh i kraujskeh«. K těm evangeliím »včinil pridati jednoga novoga katekizmuša, to jest »Navuk duhovni krščanski«, přidal některé modlitby a duchovní písně na nápěvy písní národních, chtěje vymýtiti původní texty. Psal svým novým pravopisem, který ospravedlňoval, dodav na konci evangelií Appendix ad declarandam editionem hujus libelli ortographicam. – Záhřebský kanovník Juraj Ratkaj proslavil se historickým spisem Memoria regum et banorum regnorum Dalmatiae, Croatiae et Slavoniae (1652), k jehož sepsání byl povzbuzen Ivanem Draškovićem. Z latiny přeložil Kriposti Ferdinanda II. (Vídeň, 1640), věnované Ivanu Draškovićovi. Ze slov předmluvy lze viděti, jak velice mu na tom záleželo, by se co nejhlouběji vpracoval do písemnictví národního, neboť praví: »sami (pouze) naši Slovinci tako nemarni (bezstarostně) gnjiju u neradinosti (v nečinnosti), dok (kdy) se drugi narodi trse (tuží), da što bolje podignu (by co nejvýše povznesli) svoje znanje«.

Nejznamenitějším zjevem tehdejší doby byl rozhodně hrabě Petar Zrinjski (* 6. čna 1621 ve Vrbovci, odpraven v Novém Městě Víd. 30. dub. 1671). Psal latinou o řečích latinských a na svých zámcích založil veliké bibliotéky a sbírky děl uměleckých. Že choval též lásku k literatuře národní, svědčí jeho spis Adrijanskoga mora Sirena (Benátky, 1660, se 4 vyobr.). Kniha ta jest překladem maďarského díla jeho bratra Mikuláše, jež vyšlo ve Vídni r. 1659. K té práci byl pohnut jediné velikou láskou k národu chorvatskému; věnoval ji »virnim i pridnim junakom Harvacke i primorske krajine hrabrenim vitezovom«, a dílo přeložil, »da (by) svit vidi kakove (jací) sini i viteze ov naš orsag (hrvatski) zdrží; da se svi u slavna ova (tato) dila kako u zrcalo nagljedajući poznati moremo, kim i kakvim nacinom nastojat imamo polag (dle) vere kršćanske, polag doma našega i polag vernosti gospodina žitak naš i krv našu ne sparati izlijati; da se sa mnom diče (honosí) i raduje ostanki onih (Hrvata), koji su s Nikolom Zrinjskim poginuli«. Kniha ta složena jest z různých částí; na začátku jsou dvě milostné básně, jedna má 56 a druhá 36 sloh; pak jest Obsida Sigetska o 15 zpěvích a na konci jsou písně z řecké i římské mythologie. Toto dílo možno nazvati spíše parafrasí než překladem, neboť P. Zrinjski stává se na mnohých místech zcela samostatným, oslavuje činy hrdiny szigetského. On vyjádřil svůj úmysl v předmluvě mnohem lépe než jeho bratr v díle maďarském. Petr jest zcela skromný, nechtěje se svým bratrem o slávu závoditi, vynáší jediné své vlastenectví, jehož u Mikuláše postrádáme; ten pouze bohatě vyjadřuje svoje myšlénky. Báseň jest psána pro národ chorvatský, by mu zachovala slávu bojovníků szigetských. Petr ledacos na různých místech vynechal z originálu maďarského, někde opět přidal vlastní myšlénky a přepracoval tak dílo maďarské. Avšak přese vše to nemá toto dílo veliké ceny ni obsahem, ni zevní formou a tím klesá význam díla Mikuláše Zrinjského Maďary tak vychváleného (»Književnik« III). Mluva u Zrinjského jest čakavština promíšená dialektem kajkavským. S Petrem Zrinjským vzal na popravišti za své i jeho svak Franjo Krsto Frankopan; ten zůstavil v rukopise Gartlic za čas kratiti (vyd. 1871), sbírku básní v rozličném metru, složených většinou v žaláři. Veliká jich čásť jest původní, některé jsou dle vzorů vlaských, jež dal tisknouti v Brusselu r. 1656 arcivévoda Leopold Vilém, syn Ferdinanda II. Frankopanovy básně jsou ponejvíce lehké, milostné a žertovné vedle vážných přemítání, z nichž vyznívají smutné pocity uvězněného. Jsou mezi nimi hezké básničky, prozrazující vzdělaného člověka vřelé duše a upřímného srdce. Přibrány jsou též některé písně národní.

Nejmarkantněji zastupoval tehdejší dobu Pavao Ritter Vitezović (* v Senji kol 1650). Vychován byl v Belgii, vrátiv se pak domů věnoval se veřejné službě. R. 1681 zastupoval rodné své město na sněmu šoproňském, jenž za rok ho vyslal ke dvoru císařskému, kde sobě dovedl získati přízeň vladařovu a náklonnost předáků latinskými svými básněmi, jim ke cti složenými. Později usadil se v Záhřebě a r. 1687 dobyl si zlaté ostruhy rytířské, pak se stal král. radou, baronem a r. 1691 podžupanem líčským a krbavským. V době svého záhřebského pobytu snažil se v život uvésti knihtiskárnu ku povznesení národní literatury, avšak mezi kněžstvem povstalo mu mnoho protivníků, neboť jesuité-pěstouni zasévali nenávist ke všemu, co bylo národní. Vitezović tiskárnu založil, měl však proto mnoho nepříjemností, a když císař Leopold I. zemřel, očernili ho jesuité na dvoře vídeňském tou měrou, že přišel nejen o veškerý svůj majetek, ale i o všechna vyznamenání. Odebral se pak do Vídně, by dokázal svoji nevinnost, zde ho však zastihla smrt dne 17. pros. 1713. Správně usoudil, že národ třeba buditi líčením jeho historie, a proto obíral se nejvíce dějepisectvím, ač jinými pracemi skutečně počal dílo, které se teprve za 100 let mohlo dokončiti. Ve svých chorv. spisech obíral se otázkou jazykovou, dějinami a poesií. Filologickým dílem jest Lexicon latino-illyricum, zachovaný v rukopise, a sluší uvésti, že v něm zavedl nový pravopis a ke každému slovu poznamenal přízvuk. Jeho snahou bylo též (jako poprvé Budinićovou) zavésti v chorvatskou literaturu dle českého pravopisu značky diakritické; práce jeho zůstaly však pouze v rukopisech, nebyly vytištěny pro veliký náklad. Dílem Grammatica croatica, z kterého známe dnes pouze náčrt, jakým by as bylo, chtěl ukázati, jak třeba upotřebiti tvarosloví. Pracemi svými snažil se dáti národu chorv. jednotnou spisovní řeč a tiskárna záhřebská měla utvořiti literární středisko všech Chorvatů. Básnických jeho spisů tiskem vydaných není mnoho a nejdůležitějším jest Oddilenje sigetsko (Vídeň, 1684), kde opěvuje Mikuláše Zrinjského, by dal Chorvatům příklad, co zmůže chrabrost, hrdinství a pevná vůle, chtěje vzbuditi u svých lhostejných krajanů zájem pro domov a národnost. Dílo skládá se ze čtyř částí. První z nich obsahuje tři básně: Sziget chorvatským paním, kde Sziget sám oznamuje chorv. ženám, co stalo se s jejich hrdiny; bán (Zrinjski) dává synu svému v okamžiku největšího nebezpečí naučení, kterak má žíti, až jeho otec nalezne hrob ve ssutinách rozbořené pevnosti; syn opět prosí otce, by směl zároveň s ním zemříti. Obsahem druhé části jest 15 básní, složených v duchu lyrickém na způsob poslání, místy rázu elegického. Tak píše bán císaři, císař bánovi, bán orsagu (státu), orsag bánovi (to jest hezká básen), bán Szigetu, Sziget bánovi atd.; hlavně vynikají básně: Sziget bánu a vojsku (kde se loučí a město vzdává díky za obhájení), víla »Hrvatkinja« nad Szigetem a panna Žofie a orel, připomínající národní píseň o »Kosovki djevojici«. Třetí čásť má nápis: Putnik i jeka (Pocestný a ozvěna), kde pocestný rozmlouvá s ozvěnou o příbězích szigetských. Ve čtvrté části jsou epitafy jednotlivým hrdinům křesťanským i tureckým, na př. sultánu Sulejmánovi, Mikuláši Zrinjskému a j. Ve druhé části jest nejvíce vlastenectví. Velikou většinou psány jsou zde básně způsobem dubrovnických spisovatelů ve »dvanaestercu« (verš šestistopý), zajímavo však jest, že psal epitafy též hexametrem, což se zdá býti prvním toho druhu napodobením klassického metru v chorv. literatuře. Verše vzhledem k čakavskému dialektu složeny jsou dosti správně, ač v celé jeho básni není zvláštní obrazotvornosti; upříti však nelze, že se mu nedostižně zdařilo provésti svoji myšlénku, totiž prodchnouti celé dílo slávou činů bána Zrinjského a národa chorvatského. Znaje, že se tehdy lid chorv. a hlavně vzdělanější čásť jeho chovala velmi netečně k národním zájmům ve prospěch latiny, doufal svými básněmi aspoň u některých probuditi uvědomění, neboť věděl, že jediné básní o tak slavném příběhu může dáti podnět k úvahám. Avšak zmýlil se. První vydání není úplné; po druhé vyšel spis opět ve Vídni r. 1685, po třetí v Záhřebě s úvodem Slováka Štěpána Moyzesa. Kromě toho zanechal Vitezović v rukopise báseň na oslavu Petra Velikoga, cara ruského, dle níž lze souditi, že znal onu slovanskou literární vzájemnost, která před ním měla velikého hlasatele v chorv. popu Jiřím Križanićovi. Z historických jeho prací náleží první místo spisu Kronika aliti spomen svega svieta vikov, jenž vyšel v Záhřebě v době 1696–1744; při opětném vydání doplněno bylo Štěpánem Rafajem a do r. 1771 doplňoval je dle Šafaříka jesuita Mikuláš Lovrenčić, avšak tím způsobem, že vydání z roku 1744 odejmul titulní stránku a věnování, připojil dodatky své z l. 1744–71 a vydal vše pod svým jménem (1772) s věnováním biskupu záhřebskému Tausovi. Vitezović, jak sám uvádí v předmluvě, psal ovšem pouze pokračování kroniky Vramcovy. avšak s tím rozdílem, že uváděje a líče příběhy XVII. stol obírá se takřka výhradně dějinami Chorvatska, kdežto Vramcova kronika obsahuje celkem jedva šest událostí z dějin chorvatských. Vitezović vypravuje mnoho o bojích s Turky a vzhledem k tomu může míti jeho kronika i vědeckou cenu; čerpal z ní pak Kačić a Srb Raić. Za pokračování možno považovati spis nám nyní neznámý, uvedený pod názvem Novljančica (»Nast. Vjesnik« V). Pod pseudonymem Ljubomíra Zelenlugoviće vydal Vitezović v Záhřebě r. 1695 Kalendarium aliti misečnik hrvatski, první to asi kalendář literatury chorv Prirečnik aliti razlike mudrosti cvetje (Záhřeb, 1703) jest sbírkou průpovědí a přísloví národních ve verších; otisknuta v »Danici« r. 1835. Neví se, kdy vyšel spis Lado horvatski iliti Sibilla zvrhu mnenja dojdućih pripećenj (příběhů) na devet vil razlučena, jenž v posledních vydáních byl přepracován v nářečí kajkavském. Vitezović psal mnohem více latinsky a to básně i historické spisy. Aby získal pro své snažení domácí šlechtu, sebral materiál o erbích a vydal r. 1703 Stemmatographia sive armorum illyricorum delineatio, descriptio et restitutio. Důležita jest též jeho v rukopise zachovaná Banologia. Básně jako Croatia rediviva regnante Leopoldo Magno, Plorantis Croatiae saecula duo (1703), Bosna captiva a j. upoutaly pozornost i císaře samého. Vitezovićova tehdejší činnost pro Chorvatsko byla bezvýsledna, neboť jednak pro závist, jednak pro nevědomost nebyl pochopen; jeho na tehdejší dobu neobyčejné vědomosti nebyly mnohým vhod a vlastní domácí lidé připravili mu za obětavou práci pád. (Viz Grada za književnu povjest god. 1897.) – V Senji narodil se též Antun Kuhačević (* 1697 – † 1772 v Záhřebě), šlechtic, jenž pro jakési vzbouření byl odsouzen k doživotnímu žaláři. Od něho jest 8 listů ze zaláře psaných ve verších příbuzným a přátelům, pak básně nábožné a příležitostné, líčící různé dějinné události tehdejší. Práce jeho vyšly v Senji r. 1878.

Na poč. XVIII. stol. byla činnost literárni mezi Chorvaty-kajkavci nepatrna, neboť podpora písemnictví byla velice slabá. Tehdy vyšlé knihy jsou obsahem buď duchovni nebo poučné. Ve 2. pol. téhož stol. jest ruch literární čilejší, neboť nastaly nové okolnosti národnímu jazyku prospěšné. Tu se již vedle knih poučných objevily knihy pro zábavu, ač se zdá, že obecenstvo milovalo nejvíce dramatická představení, k čemu i letora velmi přispěla. Mezi plodnější spisovatele tehdejší patří člen řádu kapucínského Štefan († 1742), zvaný Zagrebec. Sepsal Hrana duhovna (1715–34, 5 d.), sbírku kázání pro celý rok, a r. 1723 vydal Zadnja volja. Josip Bedeković, rodem šlechtic, vstoupil záhy do řádu sv. Pavla a vynikl hlavně jako historik dílem Natale solum s. Hieronymi (1752, 2 sv.); dále přeložil z latiny Manuale Adama Koločaniho pro bratry laiky řádu sv. Pavla (Št. Hradec, 1744). Jesuita Ivan Mihajl Sotner vydal r. 1734 Put vu nebo. Latinskými spisy proslavil se záhřebský kanovník Adam Baltazar Krčelić (* 1715 – † 1778). Při historických pracích používal rukopisů a děl Vitezićových, Levakovićových a j., a co se týče mluvy, zdokonaloval Vitezićovu kroniku, sepsanou více čakavštinou než kajkavštinou. Zůstavil dvě chorv. jazykem psané pohřební řeči, bánovi Bužanu (1767) a hraběti Petru Troillu Sermageovi (1772), dále životopis Blaženoga Augustina Gazotti, negda biškupa zagrebečkoga, živlenje (Záhřeb, 1747), při kterém však svého jména neuvedl. Hilarion Gasparoti (* 1712 – † 1762), člen řádu sv. Pavla, vydal v l. 1752–60 ve 4 knihách Cvet sveteh ali živlenje i činí svetcev a to dílem v Št. Hradci, dílem ve Vídni. Jesuita Ludvík Jakobili vydal r. 1762 v Záhřebě překlad z latiny Zavjetek žitka sv. Feliciana biskupa. Dosti plodným byl Juraj Mulih, jesuita a apošt. missionář, jenž vydával knihy nábožné, jako životopisy svatých, učení křesťanské a modlitební knihy, z nichž mnohé po dlouhou dobu byly takřka jedinými modlitebními knížkami kajkavských Chorvatů. Zajímava je knížečka Zrcalo pravedno (1740), ve které se snažil vylíčiti, proč obyvatelé východu odloučili se od obyvatelů západu ve věcech víry, a jelikož tento spis nebyl určen pouze pro kajkavské Chorvaty, neboť Juraj Mulih psal pro širší vrstvy čtenářstva, liší se v něm mluva jeho poněkud od mluvy ostatních tehdejších spisovatelů kajkavských podobajíc se dosti jazyku, kterým psali první Illyrové (od r. 1835). Mladší než Juraj byl jesuita Ivan Mulih († 1798). Zůstavil nám dvě knihy kázání (conciones), vydané r. 1782 a 1794. Petar Berke vydal Kinč osebnjni slavnoga orsaga horvatskoga (1765 a 1775), líčení to zázraků, přihodivších se věřícím, již putovali k rodičce Boží do Bystřice (Bistrica). Zajímavý jest spis Prokopa Svobody Preporodjení Čeh, aliti svetost sv. Prokopa, vu domovini Čeha (Záhřeb, 1765). Františkán Svoboda (1728–67), rodem Čech, uvedl ve svém spise národní pověst o Čechu, Lechu a Mechu, jež se mu v Krapině zalíbila. Juraj Res († 1767), kanovník v Záhřebě choval velikou čásť pozůstalosti Rafaela Levakoviće (dle Šafaříka), kterou později předal Krčelićovi. Z latiny přeložil kázáni Pet kamenov preče Davidove (1764). Josip Arnošt Matiević z Ivanić (1742–1808) patří mezi plodnější spisovatele chorv. literatury. Byl katechetou a altaristou v Záhřebě a vydal Pomum granatum oder der wahre Kern der deutschen Sprache kroatisch explicirt, pak výklad katechismu, Prodečtva a Genofevu (1808). To však většinou psal jazykem německým. Nikola Plantić († 1777), kněz záhřebského biskupství, vydal se jako missionář do Paraguaye, kde mnoho zakusil, až konecně byl prohlášen za krále. R. 1775 vydal Pobožna i kratka premišljavanja. Pro vytříbenost jazyka chválen jest Bartol Kociančić, kanovník záhřebský († 1806), jenž r. 1784 vydal v Záhřebě chorv překlad Filotea sv. Franje Saleztuša. Kanovník kapitoly čazmanské a farář u sv. Marie v Záhřebě. Baltazar Mataković, vydal r. 1770 Naručnu knjižicu navuka krščanskoga a t. r. Sermones, morales Joannis Campadelli, ex Italico in Croaticum vulgare traducti. Pars prima. Jesuita Mikula Lovrenčić psal pokračování Vitezićovy kroniky. V XVIII. stol. byla pouze jediná spisovatelka chorvatsko-kajkavská, hrab. Josefa Oršićová, rozená Zichyová a provdaná za hrab. Krišt. Oršiće; jest autorkou spisu Betegujuće živine vračitelj (lékař nemocných zvířat), vyd. v Záhřebě r. 1772. Kanovník záhřebský hrabě Franjo Oršić vydal Vračitelj betegujuće živine. Jesuita Ivan Vitković zanechal v rukopise chorv. mluvnici pro Němce. Josip Horvat, kanovník záhřebský, vydal překlad něm. díla J. P. Schilchera Kratka na spodobu krščanskoga navuka napravljena prodečtva (Záhřeb, 1796–1803, 4 kn.). Kapucín p. Gregur sestavil Nagovaranje soldatov na vojevanje proti Turčinu (1787), kde vylíčil boje z let 1788, 1790 a 1791. Podobně psal též petriňský farář Josip Gorščak, jenž vydal Govorenja zarad srećnoga Mantue zadobljenja, dan 25. Augusta 1799, o čemž t. r. též něco napsal Mihalj Sinković. – Pak nacházíme v kajkavské literatuře XVIII. stol. různé knihy poučné, jako na př. odborný spis Karla Solengiho, c. k. inspektora sadů morušových, Kratak navuk ili uputjenj, kak dudovo belo drevo zasadjati... se mora (1768) a dále Potvrdjeni načini za pomoći ljude u vodi utopljene (1780). Vaclav Solengi napsal také menší pojednání o sázení moruší atd. Podobný spisek vydal ve Varaždíně r. 1774 Antun Romani. Václav Paul vydal v r. 1771 Razgovori i navuk od držanja i hranjeja ovac, za tem od obdjelavanja duhana (Rozpravy a návod k chovu a krmení ovcí, pak o pěstování tabáku). Že bylo dbáno i léčení lidí, svědči spis Medicina ruralis ili vračtva ladanjska (překlad od fratera Evž. Klimpachera, vydaný r. 1776) Ivanem Lalangueem, jenž sice byl rodem Belgičan, avšak jsa fysikem ve službách župy varaždínské psal knihy chorvatské. On jest též autorem spisu Spisavanja vračtvenih vod a psal o sázení jabloní a j. Člen řádu sv. Pavla Belostenec (1595–1675) a jesuita Jambrešić vynikali filologickou činností hlavně vzhledem ke škole a vyučování. Belostenec zůstavil též Šest pesmih od sv. Pavla prvoga pušćeníka, Jambrešić dokončil dílo jesuity Frant. Šušnika a vydal r. 1742 Lexicon Latinum interpretatione Illyrica, Germanica et Hungarica locuples.

Bylo jistě ještě mnoho jiných pracovníků na poli chorv, literatury v XVIII. stol., avšak práce jejich nutně zůstaly v rukopisech, nebyloť náležité péče a dostatečného zájmu na jejich vytištění. Tím, že literární překážky byly dosti značné, vyvinuly se práce tendenční, v nichž spisovatelé hleděli působiti ve prospěch svého stavu. Takřka bez výjimky náleželi tehdejší literáti stavu duchovnímu a práce jejich jsou téhož směru; nikde není stopy po jakémsi přiblíženi k literatuře dalmatské, která se právě tehdy tak utěšeně povznesla. Týž duch, který již Viteziće obmezoval při jeho literárních výkonech, vanul celým XVIII. stol. Poněkud lépe dařilo se chorvatsko-kajkavské literatuře na konci téhož stol.; přispěly k tomu s jedné strany okolnosti politické a reformy v řízení země, s druhé strany obrana proti Maďarům, kteří v celém Chorvatsku do škol i úřadů chtěli zavésti maďarštinu. Hlavně to povzbudilo kajkavské Chorvaty, že přilnuli ještě více ku své mateřštině a povznesli literaturu. Jagić líčí tuto dobu následovně: »Hlavně snaha Maďarův zvelebiti jazyk svůj i písemnictví, dále uvádění maďarštiny do škol a úřadů působilo na kajkavské Chorvaty, kteří dosti dlouho hráli smutnou úlohu na sněmích uherských, hájíce tam práv jazyka latinského; činili tak z nouze, neboť předem věděli, že uváděním maďarského jazyka hrozí jim dvojí nebezpečenství: předně, že by se mohli snadno státi ze svobodných spojenců maďarských jejich porobenci, a za druhé, že by se tím mohla zničiti jediná páska, která spojovala všechny v uherských zemích žijící národy, páska, která nepřipouštěla žádného místa závisti národní.« Tím jediné lze vysvětliti, proč na zač. tohoto století někteří spisovatelé kajkavští chápali se všeho, čím by se dalo vychovati i mezi prostým lidem co možno nejvíce čtenářstva knih chorvatských. Pro intelligenci vydávaly se knihy latinské, pro občanstvo však bylo nutno, jelikož bylo dosti odnárodněno, vybrati poutavou látku ku čtení, by poznalo, že chorvatským jazykem lze psáti nejen knihy učené, nýbrž i zábavné a to též pro prostý lid. Uvážíme-li vše to bedlivě, chápeme snadno, proč se již v létech osmdesátých (a později ještě více) vyvinula snaha překládati a provozovati pro kajkavce hlavně mnoho divadelních her. Těmto spisovatelům sluší děkovati, že vyvinulo se národní sebevědomí u jednotlivců, kteří pak na jeho základě v řadách sobě rovných probouzeti mohli zájem i lásku k mateřštině. Při obraně jazyka latinského proti Maďarům poznali ovšem pouze duchem vynikající mužové, jako na př. biskup Vrhovac, že též v Chorvatsku nutno jest zaměniti jazyk mrtvý jazykem živým, řečí chorvatskou. Panstvo hájilo stále latinského jazyka a protivilo se mluvě lidu hlavně z obavy, že by zaniknutím jazyka starého zanikla též stará jejich práva. Možno říci, že jediné nižší kněžstvo bylo s prostým lidem v nepřetržitém styku, a jak již v XVIII. stol. počalo zanášeti se myšlénkou národní a pracovati pro ni, seč bylo, tak chopilo se též nových příležitostí, nastalých válkami Napoleonovými, pracujíc ještě usilovněji k povznesení národa. To bylo kněžstvu zvláště usnadněno, když na konci XVIII. stol. stal se biskupem v Záhřebě Maksimilijan Vrhovac (* 1752 v Karlovci – † 1827 v Záhřebě), jenž snažil se povznésti jazyk chorv. k výši řeči kulturní. Budoucnost chorvatštiny nebyla mu lhostejna, neboť již ve své církevní knize Rituale Romano-Zagrebiense (1796) používal nářečí štokavského a kajkavského, snaže se sestaviti z tehdejší směsi pravopisů, respective dialektů, směrodatný pravopis a jediný pravoplatný jazyk spisovný. Veliká jeho činnost při probouzení národa vysvítá nejlépe z provoláni ze dne 26. čna 1813, psaného sice latinsky, ve kterém však obrací se k duchovenstvu svého biskupství, žádaje, by kněží sbírali lidové výplody duševní, slova, attributy a vůbec vše, čím jazyk stává se jazykem, tak aby sbírka tato byla úplným zobrazením lidové mluvy. Každý, jenž o to přičiní se, praví biskup, získá si zásluhu o povznesení své mateřštiny. Vše, co jednotlivci seberou mezi lidem, nechť pošlou jemu a on doufá, že též vše tiskem vydáno bude. (Vytisknut byl oběžník jeho r. 1837 v »Danici Ilirské« cís. 27. a v »Kole« IX.). Avšak provolání biskupovo minulo se téměř úplně s výsledkem, známka to, že i v řadách duchovenstva (u ostatních tím více) jevil se tehdy chabý zájem ne pouze pro duševní výplody lidu, nýbrž pro věc národní vůbec. Dále Vrhovac vyzýval kněžstvo, by sbíralo i ve starých knihách vše týkající se národopisu chorv., čímž ukázal Chorvatům, že nestačí míti zřetel pouze k přítomnosti, že jest nutno pracovati na základě historie minulosti. Sám sepsal řadu knih chorv. a to modlitebních, pak sbírku básní a kázání. Velikou péči věnoval pořádání bibliotéky a knihovně záhřebské kapituly stal se jedním z největších dobrodinců. Antun Mihanović (1796–1862) první mezi kajkavskými Chorvaty XIX. stol. obrátil pozornost na literaturu dubrovnickou. V Benátkách nalezl rukopis Gundulićova »Osmana« a r. 1813 hodlal jej vydati tiskem. Když však vydal provolání ku předplacení, jevila se účast tak nepatrná, že byl nucen vzdáti se úmyslu svého. O nic lépe nedařilo se mu s novinami, které r. 1818 hodlal vydávati pod názvem »Oglasnik ilirski«. Kterak bylo pečováno o mateřštinu, by vytlačila jazyk latinský, o tom svědčí nám dílo Mihanićovo Řec domovini od hasnovitosti pisanja u domorodnom jeziku (1825), v němž obrací se proti latině, vykládaje, že latina a řečtina mohla rozvinouti a povznésti se pouze tím, že národové tito dovedli oceniti svou mateřštinu. Správný byl jeho náhled, že latina již tehdy Chorvatům nedostačovala, a protest jeho proti klassičnosti vyznívá nejlépe z pochvaly věnované spisovatelům píšícím mateřským jazykem; neboť pravá osvěta, praví, má základ svůj v řeči lidu, o čemž podávají důkaz národové, jichž kultura vysoko povznesla se a to pouze tím, že v ní užívali mateřštiny své. Mihanović byl konsulem a že dovedl oceniti význam minulosti, svědčí jeho sbírání rukopisů vztahujících se k Jihoslovanstvu, které nyní chová Jihoslovanská akademie v Záhřebě. Když nastala doba hnutí illyrského, byl on z prvních, již připojili se k novému proudu, a z té doby pochází několik jeho básní (viz »Vienac« r. 1896). Nástupce Vrhovcův, biskup Alexandar Alagović, byl též podporovatelem chorvatské národní myšlénky, r. 1831 vydal chorv. jazykem Čtejenja i evangeliumi.

Před dobou znovuzrození Chorvatů získal si velikých zásluh přičiněním o vydávání co možná nejlepších knih chorv. Toma Mikloušić (* 1767 v Jasce). Studia svá dokončil v peštském semináři a jsa duchovním stal se professorem záhřebské akademie, později farářem v Pušče, Stenjevci a konečně ve svém rodišti, kde r. 1833 zemřel. Ač jeho vzdělání nebylo všestranné, dovedl z lásky k své mateřštině odstraňovati různé nesnáze a překážky, by jen zachoval ducha a sebevědomí národní. On byl asi jediným knězem, jenž na vyzvání biskupa Vrhovce počal sbírati národní obyčeje, a z jeho sbírky jsou lidová pořekadla, která byla otištěna v Kristijanovićově kalendáři »Danici« v l. 1835–40. Jeho působení bylo různé; nejenom že sám psal knihy chorvatské, on vydal i mnoho prací jiných spisovatelů, kteří nemohli sami uveřejniti díla svá, pouze proto, by chorvatskému čtenářstvu podal dostatečný počet literárních plodů. Zůstavil spisy o národním hospodářství, práce lékařské (kterak u zvířat léčiti vzteklinu) a několik knih duchovních a mravoučných. Jako farář ve Stenjevci pěstoval též astronomii. Spisem Izbor dugovanj vsakovrstneh (Záhřeb, 1821) podává jakýsi druh národní encyklopaedie. Vykládá v něm krátce dějiny Slovanů, hlavně Chorvatův, a připojuje krátký přehled chorv. literatury (znal také Gundulićova »Osmana«); druhý díl »Izboru« pojednává o knihtiskárnách, třetí o hospodářství a národních potřebách. K části dějinné použil známých mu knih o Slovanech. Mikloušić mohl v tak různých odvětvích pracovati proto, že mu byla přístupna knihovna jeho přibuzného, učeného kanovníka Adama Baričeviće, jenž pro vynikající svou učenost byl jmenován členem akademie petrohradské, neapolské a turinské a byl v písemním spojení s mnohými učenci tehdejšími. Šafaříkovi pomohl Mikloušić v poznání mnohých spisovatelů chorv., které Šafařík uvádí v »Geschichte der südslav. Litter.«. Jelikož tehdy v Chorvatsku nebylo divadla, nebylo ani pohnutky ku psaní divadelních her. Dramata tehdejší doby, skoro vesměs překlady, byla určena ku provozování kleriků v semináři, kteří v době postní před obecenstvem hrávali. To byly ovšem ponejvíce hry, z kterých plynulo dobré a morální ponaučení, k čemuž poukazovaly též »proslovy« přednášené na začátku každého představení. Když r. 1822 byla opět připojena k Chorvatsku čásť země ležící na druhé straně Sávy, byla tato událost mezi Chorvaty oslavena a při té příležitosti sepsána byla primitivní divadelní hra jazykem německým, kterou Mikloušić přeložil pod názvem: Huta pri Savi (Chatrč u Sávy, 1822). Ve hře té národ chorv. vzdává hold císaři Františkovi a jeho náměstkovi hraběti Mailáthovi za opětné spojení zemí. Kromě toho vydal Mikloušić překlad Jandrićova díla Diogenes ili sluga dveh zgubljeneh bratov (Záhřeb, 1823), Sibeneggův překlad lat. tragédie od K. Ruea Lizimakuš (poprvé v Št. Hradci r. 1768, pak ve Varaždíně r. 1823), překlad z maď Pripećenja (příběhy) Zrinji Miklouša hrvatskog orsaga bana i Judite Iijefalvi (1833) a mnoho jiných dramat. V některých předmluvách vylíčil velmi trefně smutný stav Chorvatska. Z nábožných jeho spisů jest znám Evangelistar (Záhřeb, 1821) a Podučavanje vu najpoglaviteših vere istinah (t., 1822).

Vedle Mikloušiće působilo mnoho jiných spisovatelů stejným způsobem, na př. člen řádu sv. Pavla Tito Brezovački, který po zaniknutí svého řádu byl špitálníkem u sv. Marka v Záhřebě (1754–1805). Psal veselohry a básně. R. 1804 složil báseň k oslavě nově založeného řádu Milosrdných bratří a to štokavštinou v duchu Kačićově. Od něho jest asi dosti drobnějších prací v kalendářích, mnoho jich zůstalo v rukopisech, jako na př. žertovná báseň Kovač krapinski. Jeho dílem jest též Matijaš Grabancijaš djak, komédie o 3 děj. (1780), v niž prostým způsobem líčí ducha občanského života v Záhřebě. Mikloušić, který komédii tu r. 1821 vydal, rozdělil ji na 4 jednáni a opravil mluvu dle grammatiky latinské, jak tomu tehdy učil Rožić. Sveti Alexi. komédie o 4 jedn. (Záhřeb, 1786), jest asi též překladem Brezovačkého. V ní předvádí se život a skutky sv. Alexeje; rozšířila se poněkud i mezi lidem. Dosti učeným mužem byl také crkvenický farář Matija Jandrić († 1828), jenž Goldoniovu komédii »Il vero amico« přeložil pod názvem Ljubomirović ili pravi prijatelj, vydanou r. 1821 Mikloušićem. Mysli se, že sepsal Diogenes ili sluga dveh zgubljeneh bratov, což však jest bezpochyby překlad, neboť chorvatský život podobné látky poskytnouti mu nemohl. Psal též něco o hospodářství. Nejznamenitějším vedle Mikloušiće byl Jakov Lovrenčić (* 1787 v Záhřebě – † 1842 ve Varaždíně). Byl úředníkem kapituly, hraběte Draškoviće a Patačiće a konec života trávil klidně ve Varaždíně. Z jeho předmluv poznáváme, že se velice staral o národní myšlénku a kde jen mohl, pobádal Chorvaty k činnosti. Z jeho prací zůstalo asi mnoho v rukopisech a soudí se, že »hnutí illyrské« bylo příčinou, proč vzdal se pojednou písemnictví, ač tím může býti vinen i vleklý jeho neduh. Duch jazyka latinského nepřevládal, jako u jiných tehdejších spisovatelů, v mluvě jeho spisů, které psal tak ryzí kajkavštinou, jako žádný z vrstevníků. Od něho máme ódy, spisy mravoučné a překlady spisů něm., tak na př. drama Rodbinstvo (Varaždín, 1822) a činohru o 3 jednáních Predsud zvrhu stališa i roda díla to Eckartshausenova (1830). Že nedbal ani tolik děje jako mravouky, o tom svědči spis Kratka dobreh držanj pripovedanja (Var., 1824) k němuž látku vzal asi též z literatury něm., jako ku knížce mravoučné Kratka deset zapovedih božjeh pripovedanja (t., 1825 dle Eckartshausena) Lovrenčić praví, že psal knihy ty, jelikoz mu na tom záleželo, by děti chorvatské byly dobré. poctivé a pracovité. Toho díla vyšel však pouze jeden svazek, neboť takřka nikdo nepodporoval spisovatele chorvatské kupováním knih. R. 1833 vydal knížku Adolf ili kakv: su ljudi, jedinou to asi novellu tohoto druhu ve staré chorv. literatuře Posledním jeho dílem bylo Petrica Kerempuh (Var., 1834), jež bylo několikráte vydáno, však zkomoleně Jest to řada povídek něm o Tillu Eulenspiegelovi, k jichž překladu Lovrenčić přidal chorv. pohádky. Zajímavy jsou jeho předmluvy, v nichž vytýká lhostejnost chorv. obecenstva k domácí literatuře a diví se, že přes to vyskytuje se tolik lidi literárně činných. Josip Vračan (* 1786 v Záhřebě) přeložil z lat. drama Sv. Bernard (1815) kromě kázání a výkladu sv. evangelia. Antun Vranić († 1820) přeložil Robinzona mlajšega (1796) a v rukopise zachován úplný jeho překlad žalmů pod názvem Arfa Davidova (1820). Domin Imbrih, doktor práv a professor při pravoslavné akademii, sestavil s velikou péčí několik právnických děl, jako Navučanje vu pravicah (1821–39, 5 sv.), Dogodopis pravic samosvojneh vugerskeh (1819) a Predznanja pravic samosvojneh vugerskeh (1818), které jsou nejznamenitějšími pracemi kajkavsko-chorv. literatury v XIX. stol. Z doby do r. 1867 před znovuzrozením chorvatským jest i kajkavský spisovatel Ivan Krizmanić († 1852), farář v Bistrici. Přepsal na kajkavštinu Mrnavićovu Osmanšćici (1829. v rukopise), avšak nejznamenitějším jeho dílem jest překlad Miltonova Raja izgubljenoga prosou, zachovaný v rukopise Fran Koritić (* 1771) zanechal překlad Voltairovy Henriady v rukopise a malé pojednání o pravopisu. Žili i jiní spisovatelé v době, o které jsme pojednávali, jejich činnost však není významna; o jednotlivých literátech pak, kteří psali původně nářečim kajkavským a později, když nastalo t. zv. znovuzrození, připojili se k němu, zaměnivše kajkavštinu štokavštinou (»Vienac« 1894), bude pojednáno v odstavci o chorv. znovuzrození. Nicméně byl v XIX. stol. spisovatel, který psal až do své smrti nářečím kajkavským, ač byla štokavština již uznaným jazykem spisovným. Byl to kanovník záhřebský Ignat Kristijanović (* 1796 – † 1884), který tak činil z podnětu B. Kopitara. Změnil jediné – a to dosti pozdě – poněkud pravopis kajkavský, dialektu však zůstal věren. Psal pojednání o různých částech Sv. písma, vydal chvalořeči a životopisy a největší jeho zásluhou jest velmi obezřele redigovaný kalendář, který v l. 1834–50 vycházel pod názvem Danica zagrebačka. Sestavil i mluvnici nářečí kajkavského r. 1837 podobně jako v Pešti Josip Gjurkovečki r. 1825, 1826 a 1828. Kristijanović psal kajkavštinou školní knihy. vydávané ex officio v Budíně, ovšem hlavně pro školy elementární, neboť na vyšších školách nevyučovalo se jazykem chorvatským. Větší částí byly tyto knihy překlady a spracování knih uherských, anebo byly dle nich sestaveny. Třeba připomenouti, že v kalendáři »Danici« bylo uveřejněno vše, co sebral mezi národem Mikloušić, jehož knihovnu zdědil Kristijanović. Doposud nebyl brán zřetel ku knihám školním. které by v první řadě měli sestavovati učitelé. Grammatiky a podobné pomůcky učební pro vyšší školy psali jesuité a jiných knih se mnoho nepotřebovalo, neboť škol bylo poskrovnu a málo lidí umělo čísti. Proto také knihy neměly zvláštní ceny. Budiž zde uveden dále Josip Sever (* 1795), duchovní a prof. grammatiky při gymn. varaždínském, který sepsal Kratek zavjetek historie kraljestva Vugerskoga (Varaždín, 1824). Jsa Chorvatem psal tuto knihu pro národ chorvatský, avšak nazývá Chorvaty »puntari« (rebellanty)! Antun Rožić napsal Pripovest naroda hrvatskoga, zachovanou v ruk. Toma Košćak († 1831), inspektor škol národních, opravil mnoho školních knih chorv., jako slabikáře, čítanky, početnice a j.

Ku konci přehledu jest vzpomenouti i literární činnosti Chorvatů žijících v Uhersku, jichž jazykem byla kajkavština. Lidu tomu bylo věnováno málo péče; s bratry svými v Chorvatsku nebyl v náležitém styku a proto jeho písemnictví dříve jen slabě pokračovalo a dnes takřka úplně zaniklo; dostačujíť mu knihy vydávané v Chorvatsku. Jsa obklopen cizím světem pociťoval vždy, že není doma, a tak sobě zůstaven zmohl se ovšem pouze na nějakou modlitební knížku. Řeč Chorvatů uherských není správná, neboť sousedstvím Slováků s jedné strany a Slovinců s druhé vyvinul se dialekt, který jest směsí řečí těchto tří bratrských národů. Uveden budiž zde Lovre Bogović, františkán ze stolice šoproňské, jenž r. 1755 vydal modlit. knížku Hiža zlata (později ještě několik vyd.) a v Šoproni r. 1757 Mariansko cvieće. Františkán Godofrid Palković vydal r. 1760 v Rábu knížku Kitica duhovna, Simeon Knefac v Šoproni r. 1798 Lapat evangeliumski a r. 1800 tamtéž Vrata nebeska. Eberhard Kragel vydal r. 1763 v Šoproni větší spis Četverovrstni duhovni prsten, jako příčinu sepsání jeho uváděje, že lid mnoha chorvatských vesnic postrádá kázání v mateřštině; mluva knihy té zdá se býti poněkud změněna vlivem podřečí Chorvatů dalmatských, kterého byl spisovatel mocen. R. 1804 vydal v Kyseku Michal Galović dílo pod názvem Duhovne knjižice (3 vyd.). Od Matiáše Laaba, faráře v šoproňské župě, vyšly kolem r. 1814 v Budíně Kraći i veći katekizam za gornje ugarske Horvate. O něco později působil v Prisece župy šopr. farář Ficko, který vydal Kratak pregled staroga zakona (1824, 2 d.), pak dle Langa Razlaganje velikoga katekizmuša (1836), dále Novo Marijansko cvetje (1837) a Nova hiža zlatna (1839). Několikráte vydána modlitební knížka Stjepana Grdeniće (* 1786 v Pětikostelí – † 1848) Vrata nebeska. R. 1844 vydal Kalixt Ambruž nábožnou knihu Sv. križni put. Podobných chorv. knížek modlitebních a nábožných knih vyšlo ještě více; lid přilnul těsněji k Chorvatsku, neboť farnosti jím obydlené náležejí podnes k arcibiskupství záhřebskému. V novější době byly zde založeny noviny pod názvem »Subotičke Novine« a v Subotici vycházel také belletristický časopis »Neven« od r. 1883. Ve spisech svých užívají více méně nářečí u nich obvyklého, pravopis však jest týž jako v knihách chorvatských.

Duch literárních prací kajkavských spisovatelů, hlavně na konci XVIII. a na začátku XIX. stol. nebyl ryze chorvatský a vlastenecký. Původních prací jest málo a z překladů nebo z přepracování cizích děl jest zřejmo, ku které literatuře jednotlivci tíhli. Francouzská správa některých krajů chorvatských byla příčinou, že mnozí snažili se přeložiti pokud možno nejvíce plodů z bohaté literatury francouzské; některými byla pěstěna též literatura vlaská a o německé netřeba se teprve zmiňovati. Překladatelé spokojovali se pracemi prostřední ceny, neboť lehká četba vyhovovala nejlépe tehdejší době i životu v Chorvatsku. Nelze pochybovati, že by se bylo psalo mnohem více, kdyby se bylo utvořilo literární střediště, ustanovil jazyk spisovný a směrodatný pravopis. Skoro každý spisovatel psal tehdy vlastním způsobem, nikdo literátů nepodporoval a proto nejevil se pokrok. Spisy jejich byly určeny buď prostým »purgarům« (měšťanům) anebo duchovním ku vzdělání v mravouce a víře, proto nevyskytují se zde básníci. Ódy, hymny a pod. byly skládány pouze k oslavě panstva nebo ve formě panegyrické, když zemřel nějaký kanovník anebo biskup; o měšťana nebo dokonce o sedláka nestaral se nikdo. Uváží-li se smutný ten stav věcí Chorvatska a omezené jeho territoriální položení – neboť tehdy skládalo se z celých 3 žup – jest s podivem, že vůbec tolik literárních výplodů povstalo, a jest uznati, že právě kajkavští spisovatelé mají nejvíce zasluh o upravení cesty, kterou Chorvaté zabočili v létech čtyřicátých našeho století, to jest o národní znovuzrození.

Chorvatská literatura v Bosně

d) Chorvatská literatura v Bosně. V Bosně a Hercegovině počíná činnost literární koncem XVI. stol. Práce z dob dřívějších náležejí téže kategorii jako plody tehdejších Chorvatů píšících hlaholštinou. Když r. 1463 Bosna a 1482 Hercegovina byla Turky podmaněna, zanikla literární práce v obou těch zemích takřka úplně a nebyla by se snad v Bosně ani později probudila, kdyby nebylo kněží katolických. Bosenské františkány pohnula k činnosti asi táž příčina, která byla Římu podnětem, že se mezi Chorvaty počala opět zaváděti bohoslužba slovanská, totiž pokrok a šíření protestantství v literatuře lidové. V Bosně bylo františkánům bojovati proti hlasatelům nové víry a čeliti nevěřícím. Šíření protestantismu bylo lze čeliti nejvydatněji knihou psanou řečí lidu; a proto františkáni chopili se díla a jali se psáti. Jejich knihy, přizpůsobené chápavosti lidu, staly se zanedbávanému národu takřka jedinou útěchou, o čemž svědčí množství vydáni těchto spisů. Psány byly sice v duchu nábožném, nicméně liší se od dřivějších památek písemnictví, neb, ač nejsou pouze poučné nebo docela zábavné, nelze je přece vřaditi v literaturu církevní. Krásného písemnictví a poesie nebylo, proto nemožno pojednávati o nich se stránky aesthetické; pravá jejich cena jest, že podávají ryzí mluvu lidovou, jako nejlepší chorvatská prosa ze XVII. stol.; mají též nejlepší význam kulturně-historický, jelikož v nich bylo přihlíženo k požadavkům národním i chybám národa, čímž později staly se pramenem dějin lidových. Psány byly t. zv. bosenskou cyrillicí, lišící se některými písmeny od cyrillice srbské; v XVIII. stol. převládá však již latinka, kteréž ve stol. XIX. skoro výhradně se užívá. Za nějstaršího spisovatele chorv. v Bosně pokládá se Matija Divković (* 1563 ve vsi Jelaškách nedaleko kláštera sutjevského). Jest domněnka, že vstoupil do kláštera v Olovu a vědomosti svých nabyl v Italii, kde se naučil dobře latině a vlaštině. Byl pak kaplanem v Sarajevě a později žil v Kreševě a Olovu, kde zemřel 21. srp. 1631. Zůstavil Nauk krstjanski za narod slovinski (Benátky 1611 a někol.). »Učení« (nauk) své přeložil z latiny »u jezik slovinski i slovi sarpskiemi« (t. j. s písmeny cyrillskými), a zajímavo jest, že byl Divković nucen dáti sám poříditi v Benátkách litery cyrillské, by svou knihu mohl vydati tiskem. Jiným jeho dílem jest Sto čudesa (zázraků) aliti zlamenia blažene i slavne bogorodice divice Marie (r. 1611), r. 1616 přeložil z latiny Besjede svrhu evangjelja nedjelnijeh priko svega godišta a poslední jeho praci byl Nauk krstjanski s mnoziemi stvari duhovniemi dle Rob. Bellarmina a Ledezmova (1616). Obsah knihy jest velmi rozmanitý, psaný prosou i veršem, a že mělo dílo to nejvíce čtenářů, o tom svědčí veliký počet vydáni a kopií psaných hlaholštinou nebo latinkou (»Glas« srb. král. akad. 52 a 53). Františkán Stjepan Matijević, jenž byl 6 let kaplanem, sepsal podnětem Rafaela Lavakoviće dílo Ispovjedaonik, vydané v Římě r. 1630 propagandou. Jest to překlad lat. díla Jeron. Panormitana. Vedle Divkoviće byl nejznamenitějším spisovatelem bosenským v XVII. stol. františkán Pavao Posilović (* v Glamoči – † 1651), který byl později biskupem skradinským v Dalmacii. R. 1639 vydal v Benátkách Nasladjenje duhovno, vyšlé tiskem též r. 1682 a věnované Mihu Bogetićovi. Jinou jeho prací jest Cviet od Kriposti, překlad z latiny »u jezik ilirički aliti slovinski« (Benátky 1647, 1701 a 1712, latinkou). Dosti psal též františkán Stjepan Margitić. Jukić uvádí o něm, že byl na několika místech farářem, nejdéle v rodném svém místě Jajcích. Jeho první knihou jest Ispovid krstianska (Ben. 1701, 1704, 1707 atd., též latinkou tištěna ve Spljetě 1799 a 1842). V předmluvě zajímavá jsou místa, dle nichž dílo to sepsal z touhy po životě ctnostném a že bylo sepsáno a vydáno mnoho duchovních děl jazykem bosenským, ale vše tištěno latinkou, kterou větši čásť lidu čísti neumí, »tyto však litery (cyrillské) znají čísti pastýři v Bosně, Hercegovině, Dalmacii, Uhersku a na mnoha jiných místech«. Jagić o něm praví, že podobně stěžoval sobě také v předmluvě svého spisu Fala od sveti, aliti govorenja od svetkovina zabilježeni priko godišta (Benátky 1708 a 1778), který sepsal dle různých knih latinských »u jezik ilirički«. Není určitě známo, sepsal-li modlitební knížku známou v Bosně pod názvem Stěpanuša; avšak jeho prací jsou Pripovijedi (kázání), vydaná v Benátkách r. 1705 nebo 1708, a dle Jukiće jsou od něho zachovány v rukopisu Homilije.

Jisto jest, že v Římě nepřáli cyrillici tak, jako hlaholštině, neboť vidíme, že kromě uvedených spisovatelů nepsal jí nikdo ani v pozdější době. Na druhé straně opět máme spisovatele rodem z Bosny píšící latinkou, jelikož písmo to jest jakýmsi pojítkem všech katolíků. Sluší však připomenouti, že kněží katoličtí, tehdy jediní repraesentanti kultury bosenské, v dřívějších dobách užívali v domácím životě vlastního písma cyrillského, ale jazyk jmenovali slovinským, illyrským a nejčastěji bosenským, názvem to provinciálním. Lid znal pouze toto písmo, dokud je v minulém století nepočala vytlačovati latinka, jež počátkem našeho století u katolíků a větším dílem též u muhammedánů stala se písmem výhradně užívaným. Mezi Bosňany latinkou píšícími vynikal Ivan Bandulović, františkán ze Skopljí v Bosně; jeho Pištole i evangjelja vyšly poprvé v Benátkách r. 1613 a pak až do r. 1773 ještě v devíti vydáních. Psal mluvou národní jako Divković, od něhož se liší snad pouze staršími grammatickými formami. Práce Bandulovićovy proti tehdejším spisovatelům dalmatským mají mnohem ryzejší mluvu, neboť spisovný jazyk Dalmatinců byl velmi promíšen slovy vlaskými. Ivan Ančić (* v Lípě u Duvna v Bosně) vydal r. 1678 knihu Vrata nebeska i život vični a v Jakině r. 1681 Ogledalo misničko. Zajímavým rodinou, z které pocházel, byl Lovro Sitović Ljubuški z Ljubušku. Jeho otec byl muhammedán a chtěl syna od vojska vykoupiti; ten však za dobu svého vojančení naučil se od fra Ilije Mamiće čísti a psáti, načež nechtěje déle zůstati muslimem utekl otci, dal se pokřtiti a vstoupil do řádu františkánského. Zde obrátil na se pozornost učeností a byl pak šest let učitelem v Šibeniku a později též v arcibiskupském semináři. Zemřel r. 1729. Zůstavil Písmu od pakla (Benátky, 1727), složenou dle Sv. písma »u hrvatski jezik« a věnovanou Zmajevićovi, pak dílo Grammatica latino-illyrica (r. 1742) a Nauk krstjanski. Tomo Babić, františkán z Velima, jenž byl dlouho farářem v Skradinu, napsal prosou i verši spis Cvit razlika mirisa duhovnoga (t. 1726), ku kterému později Stjepan Badrić připojil Istina medju crkvom istočnom i zapadnjom. Gargo (Grgur Zečević), františkán a biskup bosenský, nar. ve Vareši, připojil k němu ještě Četiri govorenja cudoredna. Petar Knežević z Knínu připsal k tomu pak Muka Gospodina našega Isukrsta a Plac matere njegove a konečně pop Petar Vuletić z Kastelu dokončil Josipem pravednim celé dílo Babićovo, které vyšlo r. 1829 v Dubrovníce. Podobným směrem, hlavně duchovním, působili kromě uvedených spisovatelů Marijan Lekušić z Mostaru, Nikola Kesić, Štjepan Vilov (Razgovor prijatelski medju Krstjaninom i ristjaninom, Budín, 1736), Filip Lastrić z Očevja († kol. 1776), Jeronim Filipović a Marko Dobretić. Z uvedeného vidíme, že literární činnost v Bosně ubírala se stejnou cestou od počátku až do našeho století,–kdy znovuzrození chorvatské přimělo i bosenské spisovatele pokračovati s novým proudem, zanechati pěstění literatury výhradně duchovní a věnovati se též písemnictví světskému.

Literatura ve Slavonsku

e) Literatura ve Slavonsku. Z doby před vtrhnutím Turků v XVI. stol. není památek písemnictví ve Slavonsku, které, když r. 1524 bylo podmaněno Turky, utrpělo více než Bosna, neboť se jím v XVI. a XVII. stol. ubíralo turecké vojsko dále na sever, aniž zem byla někým chráněna. Plenění Turků trvalo až do uzavření míru karlovického r. 1699 a před zač. XVIII. stol. není ani stopy po nějaké památce chorv. písemnictví ve Slavonsku. V Bosně působilo aspoň kněžstvo; bylo tu také nutnější, neboť tamějším katolíkům hrozilo větší nebezpečí než katolíkům slavonským, v jichž zemi náboženství katolické bylo hluboce zakořeněno a kde se bezpochyby kdysi konala též slovanská bohoslužba. Proto duchovní pastýři nestarali se tou měrou o četbu pro své věřící. Reformace netrvala dlouho ani v Chorvatsku, tím méně mohla působiti na Slavonsko. Kterak se rozšířila a šířila-li se vůbec víra z východu, určiti nesnadno. Ze všeho jest zřejmo, že trvaly okolnosti, za nichž nebylo lze šířiti osvětu. Teprve od r. 1700, když Turci Slavonsko opustili, počalo se pomýšleti na duševní rozvoj. Jisto, že duchovní za panství tureckého lid těšili a poučovali o hlavních věcech víry, na více nebylo lze pomýšleti. Tomu svědčí směr písemnictví stol. XVIII.; ústní vyučování bylo přece jen jakousi přípravou, než císařská vláda sama počala se starati o povznesení vzdělanosti a hospodářství v zanedbaném kraji. Sousední Bosna zásobovala knihami duchovenstvo slavonské, které náleželo též řádu sv. Františka, tvoříc zde provincii »Bosna Argentina«. Samo nebylo s to, aby pořídilo sobě knihy. Národ četby nepotřeboval, neboť vyjímaje kněze neuměl zde nikdo čísti; lid byl všade rozptýlen po lesích, úpravných vesnic anebo větších obci selských nebylo. Spisovatelé slavonští byli hlavně z řad duchovenstva, fráterové, zřídka psal též některý kněz světský; spisovatel-občan byl vzácností. Tehdejší slavonsko-chorv. literatura podobá se velmi bosenské; obsahem jest hlavně poučná, bez zvláštní ceny aesthetické, a i básně, jichž jest pěkná řada, jsou ponejvíce poučny. Mnoho jest básní příležitostných, avšak postrádají téměř veškeré ceny; předmětem jich jsou tehdejší události a boje hraničárů. Dle řádů, kterým spisovatelé náleželi, nebyla jim známa pouze literatura bosenská, nýbrž i dubrovnická. Vedle poesie vyvíjela se soudobně i prosa, ovšem bylo psáno vše nářečím provinciálním. Z řady nejstarších a nejvíce vynikajících spisovatelů narozených ve Slavonii na prvém místě uvésti jest Antuna Kanižliće (* 1700 v Požeze – † 1777). Zůstavil práci veršovanou Sveta Rožalija panormitanska divica (Vídeň 1780, Požega 1863). Básník opěvoval Rozalii, dívku z Panorma na Sicilii, která, když se měla provdati, odebrala se na samotu, kde se kála. »Rožalija« byla složena dle Gjorgjićova díla »Uzdasi Mandaljene pokornice«, pouze obsah její jest pozměněn a psána jiným nářečím; místy psal Kanižlić duchem národním. (»Nast. Vjesnik« kn. III.) Dílo jeho jest cenné i tím, že poznáváme z něho spojení jesuitů dubrovnických se slavonskými. Pro tehdejší dobu jest dále důležita kniha psaná prosou Kamen pravi smutnje velike (Osěk 1780), v níž spisovatel vykládá, proč oddělila se církev východní od církve západní; jest to odpověď na knihu biskupa Ilije Menijaty († 1704) Πείρα σχανδάλον (1752). Pro školu sepsal knížku Mala bogoslovica a lidu určil svou Bogoljubnost molitvenu. Z příležitostných básní budiž uvedeno Opivanje sličnorično groba J. A. Čolnića, biskupa dakovačkoga od kněze Ivanošiće dosti podobné básni Kanižlićově. Z velkého množství poučných básní vyniká Aždaja sedmoglava (Záhřeb, 1768, 1792 a 1863) Vida Došena, faráře doboviéského, nar. v Gospići; obsahem jest sedm hlavních hříchů, jichž ošklivost líčí autor lehkým způsobem v pěkné mluvě lidové veršem. Jiné jeho dílo básnické jest Jeka plamne (t. 1767 a 1780), obrana to Reljkovićova »Satira«. »Aždaji« podobný spis vydal v Kamenici farář Josip Antun Vlašić, jenž přeložil dílo Innocence III. Contemptus mundi (Osěk, 1785).

Nejznámějším stal se svým básněním Matija Antun Reljković, jehož rodiče pocházeli z Bosny, on sám se však narodil ve Svinjaru (nyn. Davor-selu) r. 1732. V klášteře černičském učil se s počátku, později poslal ho otec na studia do Uher; jelikož však ho potřeboval doma, neznaje sám psáti, povolal ho zpět, aby mu pomáhal v řízení domácnosti. R. 1748 Reljković stal se vojákem a súčastnil se sedmileté války; bojoval u Kolína a Vratislavi, padl do zajetí a byl odveden do Frankfurtu n. O. Zde naučil se francouzsky a počal zabývati se literaturou. Když byl puštěn na svobodu, bojoval opět hrdinsky dále a přišed do Drážďan napsal veršované dílo Satir; v Německu poznal, kterak zanedbáván jest národ jeho a kterak za jinými zůstal pozadu; aby ho pak ponaučil, čeho třeba k jeho povznesení, napsal dílo své »Satir«. Ze kniha ta těšila se z přízně lidu, tomu svědčí číslo 1500 výtisků, rozprodaných ve dvou létech. »Satir« složen národními pětistopými verši. Ač byl lidem radostně uvítán, vyskytli se jednotlivci, kterým po chuti nebyl, a proto změnil Reljković poněkud 2. vydání »Satira«, odpověděv jim na jejich námitky. Rozdělil svůj spis na dva díly; v prvním líčí Slavonce se všemi jich chybami, v druhém uvádí. jakými by měli býti. Kromě hlavního tohoto díla vydal i jiná, jako mluvnici Nova slavonska i nimačka gramatika (1767) a pro školu určený spis Postanak narodne pravice (1794), překlad to lat. originálu Institutio elementorum iuris naturalis. Od něho jest též knížka Nek je svašta ili sabranje pametnih riči (Osěk 1795 a 1805), dále překlad francouzské populární knihy Čudoredne pripovitke Pilpaj-bramine a po jeho smrti (1798) vydané r. 1804 Esopove basne. Z oboru hospodářského vydal spis Pravo i pomljivo ispisana ovčarnica (1776). Byl povýšen do stavu šlechtického (z Ehrendorfů) a zemřel dosáhnuv hodnosti setnické. – Jeho syn Josip Stjepan Reljković († 1801 ve Vinkovci), farář a gymn. professor, získal sobě rovněž zásluhy o vzdělání svého národa. Vydal v Osěku dílo určené hospodářům Kućnik (1794, 2. vyd. 1796), složené ve verších národních. Jest to návod pro hospodáře, v němž uvádí, co třeba činiti v hospodářství každého měsíce během celého roku. V předmluvě zmiňuje se o písmu, přízvuku a rýmech básní. Známým spisovatelem dramat byl františkán Ivan Velikanović z Brodu (* 1723 – † 1803), jenž přeložil z vlaštiny drama Sveta Susana divica i mučenica dalmatinska (Budín 1783), pak Sv. Terezija (Osěk, 1803) a v prose zůstavil nám Prikazanje raspuštene kćeri, velike poslije pokornice sv. Margarete iz Kortone (Osěk 1780). Napsal i mnoho knih obsahem náboženských, jako Razmišljanje sv. Bonaventure, Muka Isusova a j. Ryzím duchem národním sepsal Grgur Čevapović (* 1786 – † 1830 v Budíně) dramatickou hru Josip, sin Jakoba patriarke, provozovanou r. 1819 a vydanou r. 1820. Drama stejné jménem i obsahem sepsal také františkán Alexandar Tomiković (* 1745 v Osěku – † 1829), který též zůstavil překlad z vlaštiny Život Petra Velikoga a kázání (1797). – Mezi ostatními spisovateli vynikal učeností Matija Petar Katančić (* 1753 ve Valpově), františkán a professor při gymnasiu v Osěku, Záhřebě, později při vysokém učení v Budíně; když pak vzdal se professury, trávil klidně zbytek svého žití, zaměstnávaje se vědami. († 1825). Nojvíce zajímala ho archaeologie a numismatika; díla v obor těchto věd náležející psal ovšem latinsky. Z prací psaných chorvatštinou vyšla r. 1788 v Osěku Poskočnica Pana i Talije a r. 1794 v Záhřebě Fructus auctumnales, básně to latinské a chorvatské. Zalíbil si klassickou i národní poesii a snažil se uvésti v chorvatské básně latinský rozměr veršů, zvláště šestiměr a distichon, v němž připouští též hiatus, uznávaje kvantitu a délku dle slovosledu. Z prací prosaických jest asi jeho nejlepším dílem překlad Sv. písma nového i starého zákona. (Viz Maixner v »Radu jugosl. akad.« kn. 65.) – Ze spisovatelů příležitostných vedle faráře Antuna Ivanošiće, jenž opěvoval Uzeće turske Gradiške r. 1789 a skutky hrdinské plukovníka ogulínského, vynikali hlavně dva bratří Mihalićové; Antun M. byl doktorem bohosloví a farářem v Petrovaradíně († 1847) a Josip M. farářem a později biskupem djakovským († 1848); oba skládali příležitosné básně, nejvíce ódy, na oslavu biskupa Rafaje, bána Vlašiće a j. Josip Krmpotić, rodem z Liky, dvorní kaplan, zůstavil báseň Joso Malenica, Katarine II. i Jose II. put u Krim (Vídeň 1788), pak báseň věnovanou Černohorcům a rakouským vojevůdcům (1789). Krmpotić jistě znal básníky dubrovnické, avšak sám básníkem nebyl. Zasedal v kommissi, kterou r. 1782 císař Josef II. svolal do Vídně, by upravila chorvatský pravopis, jejímiž členy byli: předseda biskup djakovský Mandić, Dalmatinec Stulli a Lanosović ze Slavonska, jenž sestavil grammatiku. Františkán Emerik Pavić (* 1716 v Budíně) sepsal mnoho děl bohoslovných a složil ve verších vše, co napsal Kačić prosou v »Razgovoru«, a to v knize pod názvem Nadodanje glavnih dogadjaja k razgovoru ugodnomu (Pešť 1768). Karlo Pavić, kanovník djakovský, složil mnoho příležitostných básní a Adam Filipović z Heldenthalu opěvoval M. A. Reljkoviće a sepsal jiné příležitostné spisy. – Kajkavsko-chorvatští spisovatelé znali činnost literátů ve Slavonsku, kteří ve své spisy uvedli místo výrazů »slovinski«, »hrvatski« atd. na všechen způsob výraz nejpříhodnější, totiž »ilirički« (illyrský), myslíce, že Chorvaté jsou potomky starých Illyrů. Když pak v Chorvatsku nastal t. zv. ruch illyrský, připojili se Slavonci k Chorvatům, a tím od r. 1835 zmizel úplně provinciální charakter literatury slavonské. (Forko, Crtice iz slavonske književnosti, Osěk 1884 a nn.)

Chorvatské znovuzrození. Doba illyrství

f) Chorvatské znovuzrození. Doba illyrství. Na začátku našeho století literatura chorvatská ve všech krajích počala poněkud klesati. V Dalmacii zdálo se, že se dubrovnická literatura snaží vyrovnati se stavu politickému, jenž zde zavládl r. 1806, kdy Napoleon zrušil svobodu Dubrovnické republiky. V ostatních pak městech dalmatských nebyla ani dříve péče o literaturu vyvinuta tou měrou, by nastalým novým proudům politickým delší dobu mohla odolati. Bosna hradila v XVIII. st. duševní své potřeby dílem starými knížkami nábožnými, dílem novým vydáváním některých. Ve Slavonsku byla literární činnost XVIII. st. dosti značná, avšak v stol. XIX. valně ochabla. Pouze užší Chorvatsko bylo na počátku našeho století čilejší než před tím a to hlavně v literatuře. Ač ani zde nevyskytla se zvláštní díla učená nebo vynikající plody krásné literatury, přece svědčí zůstavená díla, že kajkavští Chorvaté dobře chápali význam práce národů jiných a že poznali v zachování mateřštiny nejlepší prostředek, jímž možno čeliti vlivům cizáckým. V tom byli jim učiteli Němci, Češi a Maďaři. Všeobecné jejich osvětové opozdění zavinila jistě okolnost, že nebylo mezi Chorvaty vzájemnosti; činnost spisovatelů omezovala se pouze na užší rodný kraj, neboť politické okolnosti dělily ho od ostatních zemí Chorvaty obydlených. Již různost pojmenování jazyka, jako »dubrovnický«, »dalmatinský«, »bosenský«, »chorvatský« a »slavonský«, podává obraz rozštěpení; to však bylo dílem lidí vzdělaných, prostý národ neměl o všem tom ani zdání. Názvy »slovinská« a »illyrská« mluva svědčí myšlénce o sjednocení, které dokázati se buď nemohlo nebo nedalo. Bez vzájemné řeči spisovné nebylo lze pomýšleti na národní sjednocení, a že v tom vzhledu staly se pokusy, vidíme v »ilirském« almanachu, jehož vydavatel Šporer (Matić) zasazoval se již r. 1823 o utvoření jednotné řeči spisovné, společné všem J-nům. On nabyl přesvědčení, že vzdělanost národů sluší posuzovati dle jejich řeči a literatury; nestačí tedy, by jediné spisovatelé mezi sebou znali své literární práce, nýbrž širší obecenstvo třeba seznámiti s duševními jejich díly. Měla-li se tedy pěstovati myšlénka národní a zachovati osobivost národa, bylo nutno raziti cestu novou k dosažení předsevzatého cíle, neboť duchem starých spisovatelů nebylo to možno, ten býval jen zřídka vlasteneckým. Snažení tomu dostalo se posily dějinnými příběhy; od doby francouzské nastal všude čilý ruch, a když jedni žádali svobody, nechtěli druzí ve své svobodě býti zkracováni. Místo středověké otázky náboženské nastoupila v novém věku myšlénka národní a národního sjednocení. J. vůbec rychle osvojili sobě zásady rozšířené z Francie po Evropě. Když Napoleon utvořil království Illyrské ze zemí jihoslovanských, byly vládou jeho zřízeny školy, v nichž učilo se též jazyku národnímu. Založením pak vládních novin v Zadru »Kraljski Dalmatin« probuzena byla v řadě mladých Chorvatů, mezi nimiž byli též Šporer a Mihanović, touha vydávati noviny, jak učinili již Srbové Davidović a Frušić a Čech Hromádko ve Vídni r. 1812 (České »Vídeňské Noviny«). Chorvaté a vůbec J. řídili se ve svém počínání dle vzorů Němců a Čechů.

Mezi všemi Slovany počala se z Vídně šířiti vlastenecká mysl Němců, kteří – jakýmsi romantickým proudem neseni – pojednou počali badati ve své minulosti a studovati svou individualitu. Čechové již v létech sedmdesátých minulého století vedli boj o národnost i jazyk svůj, pamatujíce při tom na lid svůj zakládáním spolků divadelních ochotníků; když pak vydobyli na vysokém učení pražském stolice jazyka českého, byl tím položen základ ku práci veškerého Slovanstva. Slovinci založili již r. 1810 v Št. Hradci sdružení Societas slovenica, kde J. Primic pobádal št.-hradecké bohoslovce ke studiu mateřštiny a sbírání lidových písní slovinských. Zde vešli v užší styk mladí Slovinci s Chorvaty studujícími na vysokém učení v Št. Hradci a nelze pochybovati, že zrodila se zde mnohá myšlénka ku práci ve prospěch Chorvatstva. Již oběžník biskupa M. Vrhovce z r. 1813 byl pro tehdejší dobu velmi charakteristický; šlechetný biskup poukazoval v něm na cenu mateřštiny dříve, než ještě Vukov, asi po úmluvě s mladým Slovincem Kopitarem, počal sběratelskou svou činnost, pří níž byl pravým romantikem. Provozování pak dramat v seminářích katolických střídavě jazykem chorvatským a německým srovnává se zcela s duchem, jejž nacházíme v Čechách kolem let dvacátých našeho století. (Murko, Deutsche Einflüsse auf die Anfänge der slav. Romantik I, 17.) Maďaři jali se povznášeti jazyk svůj od r. 1790, když však chtěli zavésti maďarštinu též v Chorvatsku jako jazyk úřední, narazili u Chorvatů na odpor. Tehdy tito hájili na sněmu záhřebském jazyk latinský proti maďarštině, neboť byli to většinou předáci, jimž hlavně šlo o zachování jejich starých práv a výsad. Tím spojil se ruch politický s literárním v Záhřebě, který stal se tak střediskem národního hnutí chorvatského, jsa též sídlem škol a nejvyšších úřadů správních i církevních. Jestliže při veškeré píli a snaze o povzneseni chorv. literatury tato valně nepokračovala, sluší příčinu hledati v okolnosti, že nebylo návodu, na jehož základě by se dala zbudovati ne pouze jednotnost mluvy, nýbrž i pravopisu. Mužové, jako na př. Križanić a Vitezović, kteří ohlízejíce se na ostatní národy slovanské snažili se již dříve utvořiti jednotnost v literatuře, nebyli pochopeni. Když Čechové počali pěstiti svoji literaturu a otec slavistiky Josef Dobrovský jal se vykládati všechny jazyky slovanské, dokazuje, že jsou vlastně více méně pouhými dialekty jediné řeči, nemohlo to zůstati bez vlivu ani na Chorvaty, kteří počali obávati se, že budou nuceni zaměniti svoji mateřštinu jazykem cizím. Proto mladí obhajovatelé národnosti a jazyka chorv. utvořili kroužky, hlavně na vysokých školách (podobně jako studující němečtí), na obranu svého národa a ku povznesení literatury společnou prací. Ovšem byla znalost poměrů jihoslovanských celkem velice nepatrná a sami koryfeové, jako Dobrovský, Šafařík a Kopitar, nemohli o nich nic významného podati. Prací přívrženců směru romantického bylo v Chorvatsku s počátku jen po skrovnu; seznali jsme již dříve, že neměl zdaru na př. ani A. Mihanović, chtěje vydávati Gundulićova »Osmana« a noviny, neboť národního sebevědomí téměř nebylo ni v lidu, ni mezi intelligencí, jak to ve svých předmluvách živě líčí nejlepší tehdy repraesentanti chorv. písemnictví Mikloušić a Lovrenčić.

Zda by se bylo za stejných politických poměrů i dále stejně pracovalo, nelze dnes určiti; Chorvaté (aspoň ve Vídni žijící) mohli sobě vzíti příklad ze Srbů, kteří měli již od r. 1791 své noviny. Politické události donutily konečně i Chorvaty, že počali přemýšleti o národní otázce. Maďaři založili r. 1825 Akademii s účelem historického a jazykozpytného badání v národě, a vlastenci maďarští činili, seč byli, by povznesli svoji národnost, mateřštinu a literaturu. Avšak tím se nespokojovali; žádali na sněmu r. 1825, aby Chorvaté vzdali se mrtvé řeči latinské a zaměnili ji jazykem národním s Maďary společným, totiž maďarštinou. Na to Chorvaté nechtěli nižádným způsobem přistoupiti, ač uznávali nutnost znalosti jazyka maďarského, když jim Maďaři oznámili, že bez ní nemohou býti přijati ve státní službu. Chorvaté sice nepovolili, avšak nikdo mezi nimi nenaznačil cestu, kterou by se měli nyní bráti. Byli přesvědčeni, že na sněmu r. 1830 bude jednati se opět o existenci jejich mluvy, a proto, by neochabli, sepsal jménem chorvatských stavů šlechtic Josip Kušević vzkaz orátorům sněmu prešpurského v knížce De muncipalibus juribus et statutis regnorum Dalmatiae, Croatiae et Slavoniae, by dokázal, jak oprávněny jsou požadavky Chorvatů, zakládající se na právech uznaných všemi králi chorvatsko-uherskými. Dílem tím počalo jeviti se poprvé i v státním životě Chorvatska sebevědomí a nutnost hájiti práv národnosti. Jakousi ozvěnou díla Kuševičova, které zasazuje se o zachování jazyka latinského, jest báseň mladého vlastence Pavla Stoosa Kip domovine vu početku leta 1831, kde sice bez poesie, avšak vřelým vlastenectvím prodchnutými slovy líčí smutný stav Chorvatska, podávaje tak současně cenný historický spis oné doby. Uváží-li se, že i některé župy žádaly od svých poslanců, by ujali se tito zavedení jazyka maďarského, možno pochopiti starost vlastenců, kterou líčí Derkosova elegie Genius patriae su er dormientibus filiis. Právě v těchto pro Chorvatsko trudných dobách vyskytla se knížka, jejímž účelem bylo provésti jednotu pravopisu. Byl to spis Ljudevita Gaje: Kratka osnova hrvatsko-slavenskoga pravopisaňa (Budín, 1830); sepsán jest jazykem chorvatským (kajkavským nářečím) a němčinou, což s důstatek charakterisuje dobu počátku Gajova působení. Avšak za 6 let přidali se všichni Chorvaté – kromě několika Dalmatinců – ku Gajovu návrhu, poněkud změněnému. Gaj totiž odešel z university ve Št. Hradci do Pešti, by tam konal studia o minulosti chorvatské. Zde seznámil se s otcem slovanské vzájemnosti Janem Kollárem, jenž zasvětil ho v pravopis, vysvětloval mu cenu novin a význam jiných důležitých otázek národních, až v něm probudil myšlénku navrhnouti jednotu pravopisu a touhu po probuzení národa chorv. Vlivem Kollárovým navrhoval Gaj nový pravopis dle vzoru českého, t. j. se značkami diakritickými, a položil tak základy orthografie Chorvatů a Slovinců, probudiv mezi J-ny poprvé zájem pro literární vzájemnost slovanskou. Stykem s J. Kollárem nabyl přesvědčení o významu mateřštiny pro svůj národ a že jediné pěstěním řeči národa lze ho kulturně i materiálně povznésti; proto bylo snahou jeho, vštípiti poznání to i Chorvatům, aby nepřestali žádati svobody jazyka v církvi, ve školách i v úřadech. K činnosti té přiměla ho též okolnost, že teprve nyní pochopil význam vzájemnosti všech národů slovanských, a hlavně úspěchy Čechů, kteří -ve svých řadách měli vynikající obhájce myšlénky národní. Ovšem nadchla mladého Gaje též Kollárova »Slávy dcera« líčením mocného Slovanstva. Při jeho návratu do Chorvatska po r. 1830 byly politické poměry již poněkud změněny. R. 1832 podporovaly tytéž župy, které ještě před dvěma léty žádaly zavedení maďarštiny v Chorvatsku, žádost Gajovu o vydávání novin jazykem chorvatským. Zupy souhlasily s Gajem a šlechetným vlastencem hrabětem Janem Draškovićem, který téhož roku, dobře znaje politickou situaci Chorvatska, Uherska i ostatních zemí evropských, vydal knihu Disertatia iliti razgovor darovan poklisarom kraljevina naših za buduću dietu odaslanim (Karlovec, 1832). Hrabě Drašković vyzývá chorv. poslance na sněmu prešpurském, aby rozhodně hájili své mateřštiny a vymohli chorvatštině stejných práv, jakých již dříve bylo se dostalo jazyku maďarskému. Gajovu žádost, týkající se novin, podporovaly župy, přejíce si vedle jazyka také povznesení osvěty, by Chorvaté byli vřaděni mezi vzdělané národy evropské. Toho bylo lze docíliti jediné novinami, vydávanými jazykem lidu, t. j. chorvatštinou, neboť mnozí jiné řeči nebyli mocni. Gaj byl prodchnut tou myšlénkou, dobře pochopiv, že tou cestou nejsnáze možno buditi a síliti národní sebevědomí v nejširším kruhu čtenářstva novin. Jak se časy v Chorvatsku proměnily, tomu svědčí r. 1832, kdy právník Matija Smodek (* 1807 – † 1881) poprvé na pravoslavné akademii v Záhřebě počal přednášeti o jazyku chorvatském, o kterém do těch dob vůbec nikde nebylo přednášeno, ba kterému se ani ve školách neučilo! Rovněž nastal ruch politický chorvatské věci prospěšný; mládež byla nadchnuta spisy hraběte Draškoviće a staří nabývali z nich přesvědčení, že Chorvatsko není ještě ztraceno. Za těch okolností zadal Gaj o povolení k vydávání novin; kolem něho a hraběte Draškoviće utvořil se kruh mladíků oduševnělých vlastenectvím a hrdých na svůj slovanský původ. Avšak Gajovi nedostalo se hned povolení pro odpor Maďarů. Zklamán ve svých nadějích a nadšen ideou vlastenectví složil r. 1833 dle polské písně: »Jeszcze Polska nie zginęla« píseň chorvatskou, by neklesla mysl a čínnost, známou: Još Hrvatska ni propala, dok mi živimo, která se dne 7. ledna 1835 zpívala v záhřebském divadle, načež následovalo představení německé!

Čeho Gaj nevymohl od uhersko-chorvatského sněmu, odhodlal se žádati od císaře samého. Pomocí českého hraběte Františka Kolovrata, tehdejšího ministra vnitřních věcí, obdržel v soukromé audienci od císaře Františka I. povolení vydávati noviny jazykem chorvatským. Konečně dne 20. října 1834 bylo mu možno vydati první ohlášení novin, kýžené povzbuzení k nové činnosti duševní, sepsané kajkavštinou i štokavštinou. Účelem ohlášení bylo, naznačiti směr politický a rozvinouti poučný i zábavný program nového časopisu. Dne 6. ledna 1835 vyšly poprvé v Záhřebě Horvatzko-Slavonzko-Dalmatinzke Novine a 10. ledna byla k nim připojena nedělní příloha, určená pro zábavu, Danicza Horvatzka, Slavonzka y Dalmatinzka. Heslem Gajovým bylo národní přísloví »Narod brez narodnosti je telo brez kosti«. Přes to, že sám Gaj již r. 1830 vydal knížku o novém pravopisu, byly noviny s počátku psány pravopisem starým a nářečím kajkavským; avšak ihned v prvním čísle zábavné přílohy »Danice« nacházíme vedle Rakovcovy básně kajkavské též báseň štokavskou od Vjekoslava Babukiće, štokavce slavonského. Čím dále tím více bylo psáno štokavštinou a již v 10. čísle »Danice« byla vytištěna pravopisem novým nynější hymna chorvatského národa Liepa naša domovina od A. Mihanovice. Gaj rozhodl úpravu pravopisu a počínaje číslem 10. psal o tom pojednání; avšak spisovatelům bylo volno, psáti pravopisem i nářečím dle libosti. Proto nacházíme v prvním ročníku »Danice« články kajkavské i štokavské, psané buď novým neb starým pravopisem. Gaj přijímal články psané v obou dialektech, neboť kajkavštině nemohl opříti se hned, aniž by ztratil čtenářstvo kajkavské, kdežto opět štokavština byla nářečím nejrozšířenějším, jímž bylo možno získati pro stejnou ideu Slavonce, Bosňáky a Dalmatince a jímž i Srbové mluví. Touže měrou, jako se blížil 1835. rok svému konci, touže měrou počali také chorv. spisovatelé, rození kajkavci, psáti štokavštinou. Byli to Dragutin Rakovac, Pavao Stoos, Ljudevit Farkaš-Vukotinović, Janko Drašković, Tomo Blažek, Josip Marić, Aleksandar Zdenčaj a jiní. Původem štokavci byli: Babukić, Mihanović, Mato Topalović, Igujat Brlić, Jure Tordinac a Slovinec Stanko Vraz. S počátku psal každý jednotlivec nářečím rodného svého kraje, časem však přijali všichni nářečí hercegovinské za jazyk spisovný. Gaj odůvodňuje zavedení svého pravopisu škodlivou růzností. Již Budinić v XVI st. používal některých označení dle orthografie české, častěji pak činil podobně Vitezović; Gaj měl k tomu nyní nejvíce příčiny, chtěje uskutečniti nejužší spojení všech Chorvatů, kteří psali latinkou, s ostatními Slovany. Poukazováním k chorvatské minulosti a hlavně k činnosti Vitezovićově bylo mu možno nejsnáze oslabiti námitky, které uváděli protivníci pravopisných jeho reform. Již z obsahu prvního ročníku Gajem vydávaných novin poznáváme jeho snahu uvésti ponenáhlu mezi lid chorvatský přesvědčení o minulosti jeho i původu illyrském. Počínaje druhou polovicí r. 1835 vyskytoval se nový pravopis ve sloupcích novin stále častěji; i název jejich byl jím již sestaven a mluva přibližovala se víc a více štokavštině. Gaj uměl řečnickým svým nadáním snadno získati posluchače pro své idee, nebylo mu tedy ni těžko provésti veškeré proměny, hlavně když někteří mladí spisovatelé výslovně žádali reformu pravopisu; novou orthografii počala též řada učitelů zaváděti do škol, při čemž Gaj kochal se nadějí, že nový pravopis bude všeslovanským a tím že položí se základ k literární vzájemnosti mezi Illyry, Čechy, Poláky a Rusy. Měl za to, že vykonány jsou přípravy k uveřejnění známého »prohlášení«, vytištěného v 48. čísle »Danice« r. 1835, kde navrhuje zavedení názvu »illyrského« k odstranění všech překážek a nesouhlasu, které mohlo by vyvolati zavedení jména jiného národa. Pod názvem »illyrský« možno jest všem bratrům J-nům spojiti se ku vzájemné duševní činnosti. Dále oznamuje, že počínajíc novým rokem bude se v novinách užívati výhradně nového pravopisu, jejich název že bude »Narodne ilirske novine« a »Danice« že bude proměněna v »Danicu ilirsku«. Buditelé chorvatští byli sobě vědomi, že jediné všeobecným názvem možno sdružiti Slovany z Korutan, Gorice, Istrie, Krajiny, Štýrska, Chorvatska, Slavonie, Dalmacie, Dubrovníka, Bosny, Hercegoviny, Srbska, jižního Uherska a též Bulharska; neboť dle tehdejšího náhledu mluvili všichni stejným jazykem, jenž lišil se pouze nářečím. Jazyk ten nechť zove se illyrský, by nikdo nebyl zkrácen; sdružení literární jest nutno, neboť společná práce umožní u všech rychlejší postup osvěty. Kromě písemnictví nechť zůstane vše při starém: politické a národní stanovisko nebude změněno, Chorvaté i nadále zůstanou. Chorvaty, Srbové Srby atd.; písmo nemůže jich děliti, neboť může-li býti vedle švabachu latinka, proč neměla by býti vedle latinky cyrillice? Všickni vzdělaní Srbové znají písmo latinské a všichni Chorvaté budou učiti se cyrillici. Vůči Evropě zůstanou přece všichni Illyry! Výraz ten nebyl nikomu z nich neznám, vždyť ho užívali v Dalmacii a Bosně, a Slavonci nazývali jím svoji mateřštinu dříve již v »Danici«, než ještě Gaj »illyrství« navrhoval. Srbové ho též znali; Slovinci pak a čásť Chorvatů měla dosud v paměti Napoleonovy »Provinces illyriennes«, které Slovinec Vodnik opěvoval v básni »Ilirija oživljena«. Tehdy bylo mínění, že jistá čásť obyvatelů staré Illyrie, usedlých mezi Dunajem, Jaderským a Černým mořem, byla slovanská a dnešní obyvatelé krajin těch že jsou skutečnými potomky římských Illyrů. Ve středověku domácí i cizí spisovatelé zvali tyto národy nejčastěji Illyry a jejich jazyk illyrštinou, hlavně v stol. XVIII., kdy také Srbové svoji mateřštinu takto zvali. Srbský spisovatel Rajić uvádí Illyrii, k níž náleží Dalmacie, Chorvatsko, Slavonie, Bosna, Srbsko a Bulharsko.

Co připravováno po celý rok, bylo provedeno v r. 1836, když počaly vycházeti noviny illyrské s přílohou zábavnou a poučnou »Danicí illyrskou«. V té době počíná se ruch illyrský. To byl jeden z nejvážnějších momentů-chorvatské literatury, neboť jím byl stvořen jediný jazyk spisovný, t. j. štokavský. Kajkavština byla na vždy vyhoštěna z písemnictví; zaveden byl pak též směrodatný pravopis a Záhřeb stal se jediným literárním střediskem všech Jihoslovanů, již psali latinkou. Přehlédneme-li řady pomocníků Gajových, vidíme v nich duchovenstvo poměrně málo zastoupeno, následkem čehož vyvinula se liretura všeobecná, světská a ne pouze směrem duchovním psaná, jak tomu dosud všade bývalo, vyjímajíc toliko Dubrovník. Mezi spisovateli nové illyrské literatury bylo několik, kteří byli známi již svými kajkavskými spisy, jako Vukotinović, Rakovac, Gaj, Stoos a Drašković. Mladí tito Illyrové měli mnoho nepřátel a to nejen ve vlastní zemi, nýbrž i mimo Chorvatsko; hlavním jejich cílem bylo povznésti všeobecnou vzdělanost a založiti instituci, kde by mohli pěstiti své zásady a uskutečňovati snahy illyrské. Podpory k tomu cíli dostalo se jim v největší míře od kněžstva, které, počínajíc biskupem Alagevićem, přidružilo se k nim téměř bez výjimky. R. 1833 utvořilo se působením Stoosovým v semimináři záhřebském »Kolo mladih rodoljuba«, kteří nadchnuti Kollárovou myšlénkou o všeslovanství počali učiti se jazykům slovanským, hlavně pak češtině. Po zaměnění kajkavštiny štokavštinou bylo nutno sestaviti pro kajkavce rukovět nového jazyka spisovného. Proto jal se r. 1836 v »Danici« uveřejňovati Babukić Osnovu slovnice slavjanske narječja Ilirskoga, kterou později vydal jako samostatné dílo. Tehdy tiskárny nesplňovaly již všech požadavků, i založil Gaj roku 1837 s dovolením císaře Ferdinanda vlastní Narodnu tiskaru pro spisy illyrské. Každým rokem mohutněly řady přívrženců Gajových, mezi nimiž vynikali později Ivan Trnski, Ivan Kukuljević, Dubrovničan Antun Kaznačić, Dimitrija Demeter a j. Záhřeb byl střediskem činnosti; aby však nová literatura měla pevné základy, usilovali mladí vlastenci dosíci podpory od zemské vlády. Na sněmu r. 1836 usneseno bylo zvláštním článkem založení spolku přátel osvěty pod názvem Društvo prijatelja izobraženosti ilirske, dle vzoru maďarské akademie. »Društva« toho však utvořiti nemohli, neměli dosti prostředků a vyšší kruhy odchované duchem latinským nebo německým pro národní věc nejevily zájmu; proto založili sobě r. 1838 v Záhřebě středisko illyrských vlastenců Narodnu čitaonicu za předsednictví hraběte Janka Draškoviće. Zřejmé úspěchy mladých Illyrů budily sympathie všech přátel slovanských a nejlepší spisovatelé tehdejší zmiňovali se pochvalně o ruchu chorvatském. Šafařík, Kollár, Jungmann, Palacký, Pogodin, Maciejowski a jiní živě sledovali počínání Gajovo a jeho přátel, pomáhajíce jim radou. Sluší připomenouti, že uvedení výtečníci slovanští řídili duševně hnutí illyrské, a tím jediné vysvětluje se podoba činnosti illyrské s českým osvětovým obrozením. Vlastenci chorvatští neopomenuli šířiti své idee i mimo Záhřeb a již před založením »čitaonice« záhřebské byly podobné ve Varaždině a Karlovci. Illyrové snažili se získati pro svou věc také ženy, a proto napsal – ovšem tehdy obvyklou němčinou – hr. Drašković knihu Ein Wort an Illiriens hochherzige Töchter über die ältere Geschichte und neueste Regeneration ihres Vaterlandes (Záhřeb, 1838), kde »velikodušné dcery Illyrie« vyzývá, by působily ve prospěch posvátné věci národní. – V »čitaonicích« byly přetřásány denní otázky literární, zde rodily se myšlénky pro další činnost a zde byla též věnována pozornost politickému životu. Illyrové vzali sobě za úkol upevniti především základy kultury a pak teprve obírati se politikou. Čítárna záhřebská vypsala již r. 1839 ceny na nejlepší knihy obsahem hospodářské a živnostenské a dala též podnět, by místo »društva za prijatelja izobraženosti«, navrhovaného r. 1836, zřízeno bylo društvo za jezik i slovesnost. Zde počalo se též poprvé pomýšleti na ilirsko kazalište (divadlo), které mělo zaměniti divadlo německé, kde vedle představení něm. pěly se také písně chorvatské. Již r. 1839 hráli v Sisku ochotníci Kukuljevićovo drama Juran i Sofija ili Turci kod Siska, které pak r. 1840 bylo provozováno jako první illyrské drama novosadskou divadelní společností na novém jevišti, které dal zříditi záhřebský měšťan Stanković. Obecenstvo bylo představením tím uneseno. V nadšení zakládány spolky divadelních ochotníků, kteří hráli dramata původní i přeložená. R. 1841 dostalo se Illyrům nového hospodářského sdružení pod jménem Gospodarsko društvo, které podnes působí a jehož hlavním sloupem byl biskup Haulik.

Gajova práce pokračovala utěšeně, ale ani nepřátelé pokroku chorvatského nepřihlíželi klidně k jeho počínání. R. 1837 zamýšleli zabrániti kněžstvu účasť v práci Illyrů. Jako důvod uváděli, že učitelé Illyrů byli většinou protestanté. Také novy pravopis měl býti odstraněn a starým nahrazen. Avšak docíleno bylo pravého opaku, neboť duchovenstvo s vlasteneckým biskupem Alagovićem v čele přilnulo tím více k Illyrům, a když r. 1839 Gaj v uznání svých zásluh dostal od císaře brilliantový prsten, bylo jeho působení schváleno i s nejvyššího místa. Nepřátelská strana vystoupila proti lllyrstvu, když »domorodci« (vlastenci) počali vměšovati se v politiku. R. 1841 počíná boj mezi Illyry a konservativci, dle jejichž přání mělo v Chorvatsku zůstati vše při starém. Narodni muzej byl založen (r. 1839) a knihovna čítárnou zřízená potěšitelně rostla, neboť ze všech krajů docházely příspěvky k národním těm podnikům. Učené společnosti nedostávalo se dlouho potvrzení a proto Illyrové založili spolek literární »Matica ilirska« (1842-1874), nynější »Maticu hrvatskou«. Zřízena byla dle vzoru »Matice srpské« a »Matice české« ku pěstění písemnictví a jazyka. lllyrové všímali si též staré literatury a již z dřívějších dob máme v »Danici« vedle vlasteneckých básní a nahodilých překladů také básně starých spisovatelů, jako Kačiće, Vitezoviće, Petra Zrinjského, Gunduliće, Luciće, Reljkoviće, Ranjiny a j. Na uskutečnění »Matice ilir.« sbíral odbor dobrovolné příspěvky, při čemž nejvíce vyznamenal se horlivostí Gaj a první tajemník Matice, Vjekoslav Babukić. Uvésti sluší, že podniku tomu největší částku upsal djakovský biskup Josip Kuković (400 zl.), pak srbsky kníže Miloš Obrenović (100 dukátů) a že celá řada uvědomělých mužů přistoupila za zakládající členy. Úkolem Matice dle usnesení z r. 1842 bylo hlavně vydávání knih, především děl starých klassiků dubrovnických. Téhož roku Vraz, Rakovac a Vukotinović založili časopis »Kolo, članci za literaturu, umjetnost i narodni život«, dle »Čas. Č. Musea«, ježto Gajova »Danica« nedostačovala všem. V prvním roce »Kola« vydány dvě knihy. Vraz, vyciťuje správně důležitost kritiky pro vážné povznesení literatury, uvedl ji ve svůj časopis. To mnohým nebylo po chuti, nastaly dokonce obavy, že bylo »Kolo« založeno proti »Danici«. Následkem toho sešlo r. 1845 s vydání 3. svazku. Tou dobou povznesla se Matice. Dle usnesení mělo býti dbáno hlavně nejlepších básníků minulosti a mezi nimi byl první Gundulić. Již r. 1838 oslavili Illyrové 200letou památku úmrtí Gundulićova a r. 1844 vyšel »Osman« s oběma zpěvy od Mažuraniće; slovník a vysvětlivkysestavili bratří Ivan a Antun Mažuranić. Krátce na to vydána byla Demetrova »Teuta«. R. 1847 přešlo »Kolo« v řízení Matice a vydáno do roku 1853 9 sv. Činností záhřebských Illyrů v Matici probudila se opět literatura v Dalmacii. Antun Kuzmanić počal vydávati »Zoru dalmatinskou« pro literární hlídku, která však starým pravopisem tištěna. Takto omezovala se myšlénka literárního spolupůsobení, vyjímajíc Slovany štýrské a částečně korutanské, na Chorvatsko, Slavonii a některé mladé spisovatele v Bosně, kde Gajova idea sjednocení setkala se s ohlasem již r. 1837. Gaj měl sice i v Dalmacii přívržence, jako na př. Petra Bona-Lukoviće, knížete Orsata Pučiće a Kaznačiće, avšak Kuzmanić a Šime Starčević ohražovali se proti pravopisu a spisovné řeči záhřebských Illyrů a tropili si z nich úsměšky. V Srbsku pak souhlasila jen nepatrná čásť s illyrstvím. Biskup Petar Petrović Njeguš II., Sava Tököly a Dimitrije Tirol přidali se ku Gajoví z přesvědčení, za to bylo mnoho protivníků, mezi nimiž vynikali Teodor Pavlović z Nového Sadu, P. Ars. Popović, Vas. Subotić a j., kteří v Pavlovićových »Srbských národních novinách« potírali illyrství. Kromě roztržky dalmatské nastala činnosti illyrské nová překážka. Když politika Illyrů sledovati počala směr národní, opřeli se tomu »staří Chorvaté«. Roku 1843 byl název »illyrství« úředně zakázán, Gajovy noviny přeměněny v »Narodne novine«, Danici dostalo se názvu »Danica hrvatsko-slavonska i dalmatinska«. Od r. 1849 vycházela neúředně jako »Danica ilirska«.

Přes vše to vymohli si Chorvaté za krátkou tu dobu usnesení r. 1839, jímž na všech gymnasiích zaveden učebný běh jazyka chorvatského, a ještě téhož roku dle návrhu hrab. Draškoviće bylo nařízeno zavedení chorvatštiny do všech škol. Po klopotném úsilí bylo r. 1845 vymoženo svolení krále, by jazyk chorvatský byl přednášen na pravoslavné akademii v Záhřebě a professorem jmenován Vjekoslav Babukić. Téhož roku, kdy úředně zakázáno bylo »illyrství«, poprvé řečnil chorvatsky na sněmě záhřebském Ivan Kukuljević. Mohutněním literatury rostly též požadavky politické a nastaly boje s přívrženci Maďarů (maďarony, maďaromany) při župních volbách r. 1845 (restaurace), při nichž udály se vážné bouře a padlo za obět několik lidských životů. Dne 23. října 1847, opět po návrhu Ivana Kukuljeviće, usneseno na sněmu záhřebském, by zavedla se dle vzoru maďarského chorvatština jako jazyk úřední. Uvésti zde jest, že po zákazu illyrstva z moci úřední vyburcováni byli Chorvaté, kteří, když ani Srbové nechtěli pěstovati s nimi vzájemnost písemnictví, došli náhledu, že ani jim nekyne zvláštní dobro z velké literatury všeslovanské, a proto od té chvíle hleděli sobě poněkud více svých práv a myšlénky chorvatské, ač pravý duch národního sebevědomí zavládl teprve po létech padesátých. V této době politického kvašení přidala se ku Gajově strané čásť chorvatské šlechty a sice hrabata Gjuro Oršié, Sermaž, Bakač, Festetić, Pejačević a baron Kulmer, dále vynikající osobnosti, jako křiževačský podžupan Nikola Zdenčaj, záhřebský podžupan Mirko Lentulaj, biskup Haulik a j. Takto byla sestavena četa mladých vlastenců, již s počátku řešili otázky literární, později politické, četa, která osvědčila se r. 1848 tak slavně. Gajovou zásluhou bylo, že také Srbové z vévodství, ovšem pouze na čas, připojili se k Chorvatům. Patriarcha Rajačić Gajovo působení uznal a svornost počala se utěšeně jeviti, když r. 1848 stal se bánem Chorvatska Jelačić, jehož úřadováním a deputací k císaři, v čele s Gajem, dosažen vrchol illyrství. Boje r. 1848 a 1849, jež zdály se přesahovati síly malého Chorvatska, a doba absolutismu, zavládnuvší v zemích rakouských, zavinila konec illyrství a bojů národních; vůdce Illyrů a tvůrce illyrství znovuzrozením literatury chorvatské – opustil národní kolbiště. S ním v čele vymohl chorvatský národ, že v l. 1835–48 utvořil se první svazek intelligence, že na poli osvěty nastalo spolupůsobení všech Chorvatů, seskupení všech vrstev národa kolem bána Jelačiće od nejnižších do nejvyšších. Jím poprvé osvědčila se zřejmě celistvost chorvatského národa, jenž stal se praporečníkem celého slovanského jihu. Tento vzlet národní mohutnosti byl takřka nepřirozený a proto není divu, že zavládnutím Bachova absolutismu počali Chorvaté klesati na mysli, vidouce, jak nesplnitelnými staly se jejich idee. Vyjímajíc probuzení činnosti literární dosáhli Chorvaté klopotným snažením toho, čeho jiným národům dostalo se jen revolucí; poznání to nemohlo jinak než vyvolati indifferentismus, aspoň na určitou dobu, neboť símě myšlénky illyrské, vzájemnost duševní i politická, vzpružilo národ po několika létech opět k životu novému. Mnozí zůstali věrni zásadám Gajovým, avšak jiní počali hned při první ráně illyrství zasáhnuvší mysliti více na sebe a národ chorvatský, ku škodě společných zájmů J-nů. Avšak tím, že na vždy zaniklo illyrství v národě chorvatském, nebyla hned probuzena idea chorvatská. – Literární činnost mnohých spisovatelů illyrské doby neomezuje se pouze na léta 1835-49, nýbrž jeví se i později, literatura chorvatská podává nám nejlepší obraz její.

Když absolutismus, kterým němčina kromě do úřadů zavedena byla i do škol středních a měšťanských, utlumil ruch duševní a mnoho dříve nadšených pracovníků vzdalo se činnosti, jali se opět jiní pilně pěstiti vědu. Kdo však nyní počal pracovati, bral svůj úkol mnohem opravdověji než za dob illyrství. Nesla to s sebou vážnost okamžiku a vědomí, že pro budoucnost třeba mnoho příprav; proto nebyli to již dilettanti, kteří připravovali v literatuře ducha i novou dobu. Záhy přišlo se k přesvědčení, že staří Illyrové nebyli předky ni Chorvatů ni Srbů, a tím zmizely i poslední stopy illyrství. Zůstala však snaha, by zachovalo se sjednocení Slovanů na jihu. Tak vznikl název »jihoslovanský«, kterému dávána přednost před »chorvatským«. Ivan Kukuljević založil r. 1850 Historičko društvo, jehož orgánem byl »Arkiv za jugoslavensku povjestnicu« (od r. 1851). Středisko činnosti Illyrův, »čitaonica«, zaniklo r. 1850, za to utvořilo se v »Matici illyrské« družstvo, jehož úkolem bylo říditi národní písemnictví a vydávati »vůbec užitečné knihy«. »Hist. društvo« pěstovalo vědecké badání v domácích dějinách chorvatských. Kolem redaktora Kukuljeviće utvořil se kruh mladých pracovníků, kteří kromě dějin obírali se vším. co s nimi souviselo; Ljubiće poutala numismatika slovanského jihu a Rački, Mesić a jiní opět svými pracemi připravovali půdu publikacím, které jala se vydávati akademie r. 1875. Politické časopisy, jako na př. »Slavenski Jug«, které vycházely v době před absolutismem, byly zrušeny a r. 1850 staly se Gajovy »Narodne Novine« listem úředním. Podnes vychází jediné r. 1849 založený »Katolički list«, ve kterém v dřívějších létech bývaly vedle článků poučných i zábavné. Přičiněním »Matice illyrské« počal místo »Danice« vycházeti »Neven, zabavni i poučni list« (1852–58). Utlumením života politického ochabl velmi zájem pro činnost v oboru osvěty; spisovatelé psali hlavně pro časopisy, kterým bylo bojovati s nemalými překážkami, nelze však tvrditi, že práce literární úplně zanikla. Změnou politiky po létech šedesátých nastal jiný směr literární a počátek nové doby chorvatského písemnictví. Místo »illyrství« nastoupila myšlénka sjednocení Srbův a Chorvatů, která dospěla až tam, že Chorvaté a Srbové považováni za národ jeden, který politickými poměry rozdělen vyznával sice jiné náboženství a užíval jiného písma, jazyk měl však stejný, třeba v dialektech se lišící, a stejné národní obyčeje.

Od chorvatského znovuzrození do r. 1860. Někteří spisovatelé, vynikající v době illyrství, byli známi již před r. 1835, ale tehdy psali nářečím kajkavským. Mezi ně náleží také hrabě Jan Drašković a Ljudevit Gaj. Gaj pojal v Pešti myšlénku obrození Chorvatů, když ho r. 1830 Kollár přiměl k vydání nového pravopisu. Od této doby roste kruh jeho přátel, kterým vykládal své názory, nabyté od Kollára, Šafaříka a Palackého. Takto stal se zakladatelem a šiřitelem myšlénky obrození Chorvatů. On i jeho mladí přátelé byli nuceni obírati se nejen literaturou a časopisy, nýbrž i knihkupectvím a politickou agitací, neboť všade jevil se nedostatek. Tím, že bylo nutno dbáti všech potřeb národních, nebylo lze vyvinouti činnost přesně odbornou; šloť tehdy o výkon, odbornictví bylo věcí vedlejší. Následkem toho vyvinulo se dilettantství a vše trpělo fantastičností a abstrakcí. Všichni přívrženci Gajovi byli básníky nebo spisovateli; sám Gaj psal básně v době před ruchem illyrským a i po r. 1830 pro záhřebský list »Luna«, avšak od r. 1837, zdá se, toho zanechal. Jako redaktor »Danice« uveřejnil v ní pojednání o pravopise kajkavštiny a články dějepisné (na př. Tko su bili stari Iliri), třeba však přiznati, že nebyly přesně historické. Později věnoval se zcela ruchu illyrskému a v listech svých uveřejňoval články, kterých však nepodepisoval. R. 1840 procestoval Německo, Polsko a Rusko, r. 1841 byl v chorvatském Přímoří, Dalmacii a na Černé Hoře, kde sebral mnoho národních knih a památek. R. 1864 byl též v Srbsku, kde ho srdečně uvítali. Cesty ty podnikal jednak v zájmu vlastním, aby totiž obohatil své vědomosti, jednak aby působil mezi Slovany k duševní svépomocí. Uvádí se, že psal dějiny velké Illyrie, z nichž pouze několik úryvků vytištěno v »Danici«. V témže listě uveřejnil pojednání Banologija iliti o hrvatskich banovih, což asi souvisí s banologií Vitezićovou. Z Dalmacie přinesl mnoho rukopisů i starých knih a počal v létech padesátých vydávati díla Hanibala Luciće Skladanje, Dinka Ranjiny Razlika djela a Ignjata Gjorgjiće Ljubezne pjesme. Ideální počátek Gajovy činnosti změnil se časem v reálnost.

Mezi prvními Gajovými spolupůsobiteli byl Dragutin Rakovac (1813–54), který již jako právník psal básně nářečím kajkavským. Illyrismus nadchl ho tou měrou, že opustil soudní službu, by po boku Gajově mohl býti činným. Již v prvním čísle »Danice« vyšla jeho báseň »Danica«, vybízející ku práci ve prospěch národa. Všemožně byl Gajovi nápomocen při vydávání novin a »Danice«; v nově založeném hospodářském družstvu byl tajemníkem a redaktorem »Mjesečnoga lista«, který později byl proměněn v »Gospodarske novine«, jež řídil Rakovac až do své smrti. On dal podnět k sestavení látky pro vyučování přírodopisu a oekonomie a sbíral předměty pro museum. Prostšímu lidu byl určen jeho spis Mali Katekizam za velike ljude (1843), kde vykládá úkol »illyrství«; pro selský lid napsal Predavanja za seljaka (3 sv.) o významu selského hospodářství. Mimo to vydával dle vzoru Bleiweisova v Lublani Koledar (kalendář) pro lid (1847–50). R. 1842 vydal sbírku známějších básní z doby illyrství Pjesmarici a počal společně s Vrazem vydávati Kolo, věnované myšlénce všeslovanské. S M. Sabljarem a L. Vukotinovićem založil »narodni dom« a v něm museum. Za centralismu vzdal se všeho působení a zemřel r. 1854 doživ se zmaru myšlének illyrských v ohledu politickém i literárním. – Již před Gajem obíral se chorvatskou národní věcí mladý klerik Pavao Stoos (1806–62), jenž roku 1830 živě vylíčil postavení Chorvatska v kajkavské básní Kip domovine vu početku leta 1831. Veškeré jeho básně vyznamenávají se duchem vlasteneckým a razily cestu národnímu sebevědomí. Pěkným výronem vlasteneckým jsou na př. kajkavské básně Nut novo leto (blahopřání Josipu Kuševićovi) a Noć hrvatske zemlje (óda na smrt bána Gjulaje). Velmi mnoho jeho prací bylo uveřejněno v »Danici« a roku 1839 měl Govor prigodom dvěstolětne uspomene najglasovitiega ilirskoga pěsnika Ivana Gundulića. Kniha O pobolšanju ćudorednosti svećenstva (Záhřeb, 1848) obrátila na se pozornost duchovenstva, neboť právě tehdy jednáno v Chorvatsku mezi nižším kněžstvem o opravách mravovědy. Nebyla však po chuti biskupovi, což Stoosovi nemálo škodilo. Složil pak báseň Soko hrvatski i slavska mati (12 zpěvů, Záhřeb, r. 1849) a zůstavil báseň na oslavu bána Jelačiće a Kitice crkvenih pjesama s napjevi za razne prigode (1858). Hoři nad osudem vlastním a rodu svého ulehčil krátce před smrtí básní v »Naše gore listu« r. 1862.

Také Ljudevit Farkaš Vukotinović (1813–93) náleží v řadu básníků, kteří psali původně kajkavštinou a později přidali se ke Gajovi. Nářečím kajkavským přeložil a přepracoval dvě dramata, Golub o 4 dějstvích (Záhřeb, 1832) a Prvi i zadnji kip o 1 jed., dle Seidlovy ballady (Prešpurk, 1833). Hned s počátku přidal se k Illyrům a psal mnoho básní do »Danice«, z nichž některé staly se populárními. Vukotinović vydal 1838 a 1840 své básně Pjesme i pripovjedke a jelikož počal psáti též povídky duchem illyrským, stal se prvním illyrským belletristou. R. 1843 vydal novou sbírku básní Ruže i trnje a r. 1847 Pjesme, z nichž vytknouti jest hlavně lyrické básně Moslavanke. Motivy k balladám bral většinou z pověstí illyrských. Historické novelly vydal r. 1844 pod názvem Prošastnost ugarsko-horvatska. V prvním jich díle jest Štitonoša s dějem z doby Ludvíka II. a bitvy u Mohače, ve druhém Novi vojvoda, kde líčeny obyčeje Chorvatův a Dalmatincův v XIV. stol. Také v almanachu z r. 1846 jest od něho povídka, ve které učí podobně jako v mnohých jiných svých pracích, že zájmy jednotlivce podříditi sluší interessu všeobecnému. V »Kole«, které vydával společně s Vrazem a Rakovcem (kniha II.), uveřejnil pojednání Ilirizam i Kroatizam, o kterém se častěji v novinách rozepisoval. Ve svých povídkách velebil vždy Chorvatstvo. Z politických jeho brošurek sluší uvésti Regni Slavoniae erga Hungariam legalis Correlatio (1845), kde uvádí historická data o neodvislosti Trojjediného království. Počínaje r. 1850 věnoval se více vědám přírodním, méně krásné literatuře. Přece však v létech 1859–61 vydal almanach Leptir (Motýl) dle vzoru Havlíčkovy »Jiskry«, v němž vytiskl některé stati cyrillicí. V l. 1856–53 redigoval »Gospodarski list«, psal však i pro jiné časopisy. R. 1862 vydal své lyrické básně Trnule. Z oboru přírodních věd napsal články do »Radu« jihoslov. akademie, jejímž byl členem. Když v Rakousku nastal dualismus, byl též politicky činným až do své smrti r. 1893. Vynikajícím jeho dílem jest Flora croatica, kterou se Šloserem sepsal a pomocí jihoslovanské akademie vydal.

Již r. 1835 vyšla v Gajově »Danici« báseň Primorae Danici od mladého básníka Ivana Mažuraniće (* 1814 – † 1890 v Záhřebě). Počal básniti již jako gymnasista ve svém čakavském nářečí dle způsobu Kačićova. Když absolvoval střední školu, jednalo se právě o založení »Danice« a »Novin«, při čemž byl činným též jeho starší bratr Antonín. Když Ivan r. 1835 vrátil se z Uher, kde studoval, přistoupil jako člen k »Danici«. Již ze Subotiště zmiňoval se v psaních svému bratru, že illyrští básníci nechápou požadavků poesie, nepřihližejíce ku pravidelnosti veršů a nedbajíce správného přízvuku. Proto počal v »Danici« uveřejňovati Misli, v nichž rozvinuje své myšlénky o nutnosti písemnictví v národním jazyku, že není třeba styděti se za svou mateřštinu, že jest nutno ji pěstovati a že tak jediné jest možno povznésti kulturně lid atd. V té době uveřejnil báseň Ilir dle vzoru starých klassických básníků; byltě toho náhledu, že řeč chorvatská jest zvláště způsobilou pro tento druh básnění. R. 1835 napsal nejvíce básní duchem klassickým. Vrazovi nelíbilo se, že Illyrové neřídí se poesií národní, a proto domlouval Mažuranićovi, by ji prostudoval. Na základě toho vydal r. 1836 Mažuranić báseň Nenadović Rado, složenou již uměle. Později počal studovati dubrovnickou literaturu, kterou, jako ostatní tehdejší spisovatelé, pokládal za klassickou. Dle způsobu této chorvatské literatury sepsal Danica Ilirom, danku i vladatelju, kde zmiňuje se o všech Illyrech. V básni Věkovi Ilirije (1838) dělí dobu illyrského života na 3 období: zlatým věkem jest doba míru a lásky všeobecné; pak následuje doba bojů s nepřáteli a třetí doba, právě nastalá, vyžaduje sjednocení. Z toho jest zřejmo, že Mažuranić psal duchem klassickým, národním a dubrovnickým. Lyrických básní jest od něho málo; příčinou jest asi přísná censura jeho bratra Antonína. Složil pak ještě několik básní příležitostných. R. 1842 vydal s Užarevićem Njemačko-ilirski slovar. Když jednalo se o založení »Matice illyrské« a vydání Gundulićova Osmana, byl Mažuranić požádán, aby složil dva zpěvy, které se od Gunduliće nedochovaly, neboť byl znám jako na slovo vzatý znalec literatury dubrovnické a vůbec z nejlepších básníků illyrských; zpěvy Sorkočevićem sepsané neuspokojovaly Illyry. Nesnadného úkolu zhostil se Mažuranić ku všeobecné spokojenosti a r. 1844 vyšel Osman s jeho doplňky, t. j. se XIV. a XV. zpěvem. Básník vžil se tou měrou do způsobu básnění Gundulićova, že nezůstal ničím za autorem Osmana; myšlénky své dokonce vyjadřuje mnohem stručněji a jest rázovitějším nežli jeho vzor sám. Ještě větší pozornost upoutal na sebe uveřejniv své dílo Smrt Čengić-age (později Smrt Smail-age Čengijića) r. 1846 v Havlíčkově »Jiskře«. Jím podal důkaz, že jest pravým geniem básnickým, jenž dovedl stvořiti vznešený epos, vylíčiti v něm čtyřstaletý boj křesťanů s mosleminy a oslaviti boje J-nů. Spis vytištěn též cyrillicí (od Subotiće ve »Cvietniku srbske slovesnosti«, od Majkova v »Istoriji srbskago jezika«, od Tkalca několikráte) a naposledy latinkou r. 1895 v Záhřebě synem básníkovým Vladimírem Mažuranićem v díle Pjesme Ivana Mažuranića. Přeložen byl skoro do všech význačnějších jazyků (do češtiny Jos. Kolářem v Časop. Č. Musea 1860). Podnět k této básni zavdala historická událost r. 1840, již Mažuranić vylíčil dle vypravování jakéhosi Černohorce v Karlovci. Vydavatel Mažuranićových Pjesem tvrdí, že otec jeho neznal národních písní o téže události hned povstavších (srv. Karadžičovy Nár. Písně IV.). Později bylo dokázáno (ve »Vienci« 1895, č. 22), že snadno mohla mu býti známa báseň vytištěná r. 1845 v »Srpsko-dalmatinském Magazinu«. Zřejmý jest dle prof. Lavrova (v díle o Petru Petrovićovi) rozdíl mezi básněmi černohorského autora (Petra Petrovice) a eposem Mažuranićovým, který jest psán duchem klassickým a prozrazuje dobrého znalce staré chorv. literatury dubrovnické, čeho v dílech Petrovićových nenacházíme. Nezvratný důkaz o původnosti Mazuranićově podal Smičiklas uveřejněním snímku Mažuranićova autografu. Velebná ta báseň rozdělena jest na 5 oddělení, která jsou sestavena zcela dle způsobu klassických tragédií. Každý díl má zvláštní svou charakteristiku a odůvodňuje zpěv následující.

Dílem tím řadí se Mažuranić k nejlepším básníkům chorv. a dobyl slávy nehynoucí. Později složil tři příležitostné básně (1847–58), přeložil též báseň z češtiny a r. 1885 převedl Manzoniho »Il cinque maggio«. V bouřlivé době 1847–49 obíral se skoro výhradně otázkami politickými a r. 1848 vydal brošurku Hrvati Magjarom, kde pod heslem svobody, rovnosti a bratrstva vykládá krásnou prosou, čeho přejí sobě Chorvaté od Maďarů. R. 1848 a 1849 plnil vážný úkol člena různých poselstev a r. 1860 stal se předsedou chorvatské dvor. kanceláře, vzdal se však činnosti úřední, když nastala doba dualismu. Od r. 1873–80 byl bánem chorv. a zemřel v Záhřebě 4. srp. 1890. (Viz Smičiklas, Spomen knjiga; Pasarić, Program zagreb. gimnazije r. 1888 a 1889.)

Starší bratr Ivanův Antun Mažuranić (* 1805 – † 1888) byl již r. 1830 v přátelském styku s Gajem a Babukićem a při »Novinách« hlavně bděl nad správností jazyka spisovatelů. Byl prvním professorem při záhřebském gymnasiu, jenž přednášel chorv. jazykem literaturu dubrovnickou. Ve Vrazově »Kolu« uveřejnil t. zv. Zakon vinodolski (1845). Súčastnil se též prací při slovníku, jejž vydával Drobnić, a pak uspořádal vydání děl starých spisovatelů. Když dlel v Přímoří (1848 a 1849) za účelem ukonejšení rozechvěného lidu, prostudoval, jsa sám »čakavcem«, nářečí čakavské tou měrou, že mu prvnímu bylo lze ve své grammatice (1859) podati jasný a přesný výklad dialektu toho, který se, co do přízvuku, úplně shoduje s jazykem ruským. S Mesićem a Veberem vydal první chorv. chrestomathii, kde uvedeny vzory a vylíčeny dějiny staré literatury. Živě popsán jest stav Bosny a Hercegoviny v knížce třetího bratra Matije Mažuraniće: Pogled u Bosnu (1842). Hned na počátku ruchu probouzení národního počal působiti též Vjekoslav Babukić (* 1812 v Požeze – † 1875). Mladym Illyrům byl učitelem řeči štokavské a v oboru tom vůbec vyvinul největší svou činnost; v »Danici« uveřejnil různá pojednání o štokavštině a r. 1836 mluvnici jazyka illyrského. Jako tajemník »Čitaonice« a později též »Matice« hleděl co nejvíce rozšířiti knihy illyrské a to ne pouze v Chorvatsku, nýbrž zasílal je též Šafaříkovi, Hankovi, Kollárovi, Ljud. Štúrovi a j.; podařilo se mu i mezi Srby získati pomocníky pro šíření illyrské literatury. Pravým svátkem pro všechny Illyry byl den, kdy Babukić, tehdy nejlepší znatel illyrské řeči, byl při akademii záhřebské jmenován prvním professorem illyr. jazyka. Později byl prof. při záhřeb. gymnasiu. K Drobnićovu »Illyr. slovníku« sestavil krátkou grammatiku illyrskou, kterou později rozšířil a r. 1854 vydal; od vlády však přijata nebyla. Smičiklas postavil mu důstojný pomník v programmu záhřeb. gymnasia r. 1876 a ve své »Spomen-knjizi matice hrvatske« r. 1892.

Na počátku znovuzrození upoutal na se pozornost mezi Illyry mladý Slovinec Stanko Vraz (* 1810 v Cerovci ve Štýrsku – † 1851). Byl právníkem, avšak z lásky k literatuře obíral se zvláště slovanskými jazyky. Tak dokonale nebyl žádný jiný Illyr připraven k činnosti literární. S Chorvaty spřátelil se na vysokém učení v Št. Hradci, r. 1835 zavítal poprvé do Chorvatska a ještě t. r. uveřejnil v »Danici« první báseň. R. 1838 usadiv se trvale v Chorvatsku zcela věnoval se literatuře. Po jistou dobu byl též tajemníkem »Matice illyrské«. R. 1837 počal uveřejňovati své básně v »Danici« pod názvem Djulabije; r. 1840 vydal je ve 2 dílech, opěvuje krásnými sonety ideální lásky své, totiž jakousi slavenou krásku a otčinu svou, hlavně kraj štýrsko-slovinský, nezapomínal však ani Chorvatska. Později vydal 3. a 4. díl svých básní, kde truchlí nad provdáním a smrtí své lásky a opěvuje matku domovinu. R. 1841 vydal Glasi iz dubrave Zerovinske, sbírku ballad a romancí, plných touhy po sjednocení chorvatsko-slovinském a lásky k rodnému kraji. Vraz uvedl první romance a ballady v mladou literaturu chorv. Když počala vycházeti »Matice«, jal se společně s Rakovcem a Vukotinovićem vydávati »Kolo«; úkolem listu bylo sloučiti ideu illyrství s myšlénkou literární vzájemnosti slovanské, t. j povznésti literaturu v Chorvatsku a přizpůsobiti ji duchu a vkusu literatur ostatních bratrů Slovanů, bližších vzdělanosti evropské. V něm poprvé do literatury chorv. uvedl vedle hlídky literární ze všech slovanských krajů též kritiku; první ročník »Kola« měl 700 předplatitelů, druhý jen 200! Vraz vzepřel se ve svém listu zřejmě napodobení starých Dubrovčanů, neboť jsa odchovancem školy romantické cenil díla původní nad kopie klassiků. Již r. 1839 vydal národní slovinské písně, které byl sám sebral, kráčeje tak opět cestou romantiky, která hledala prameny poesie v písních národních a v podání lidovém, a tím nalezl též obranu proti Němcům. K jeho Djulabijím řadí se Vijenac soneta, jejž počal vydávati r. 1845; obě díla náležejí k nejlepším výtvorům milostné poesie literatury chorv. V této sbírce sonetů opěvoval básník milovanou modrookou krasavici záhřebskou. V Praze vydal r. 1845 Gusle i tambure o 4 odděleních, epické a lyrické básně, z části roztomilé ballady; čistě epických básní nemá. Po jeho smrti vydána mimo jiné malá, avšak povšimnutí hodná sbírka poesie reflexivní, obsahem satirická a vztahující se k literatuře a politice; tento druh básní v Chorvatsku počal psáti Vraz. Má i překlady ze slovenštiny, češtiny (básně Erbenovy a úryvky Královédv. rukopisu a j.), z ruštiny, polštiny a z angličiny. Prosou sepsal pro »Jiskru« Put u gornje strane a pro »Kolo« několik kritik a pojednání o jazyku a pravopise. Zdravým úsudkem potíral dilettanty novější chorv. literatury a jeho dopisy vynikajícím osobám jsou kulturně cenny. Politiky se neúčastnil. R. 1848 súčastnil se srbského kongressu, kde za patriarchu zvolen Rajačić; t. r. odebral se jako zástupce národa chorv. na slovanský sjezd do Prahy, když však nastala vzpoura, vrátil se do Záhřeba a byl po nějakou dobu gardistou národního vojska. (Srv. Marković, Izabrane pjesme St. Vraza, 1880.) »Matice« vydala veškerá jeho díla.

Sjednocený kruh Illyrů neznal rozdílu zemí a jazyků slovanských, což Gajovi nemálo prospělo při snaze sjednotiti J-ny. Záhy vyskytli se i slavonští spisovatelé, kteří nežili v Záhřebě. V první řadě byli to duchovní a mezi těmi první byl kanovník Mato Topalović († 1862), zakladatel družstva, které v Osěku zařídilo knihtiskárnu. Již do prvního ročníku »Danice« zaslal štokavským nářečím sepsané pojednání o nutnosti jednotného pravopisu. R. 1842 vydal v Osěku sborník svých básní Odziv rodoijubivoga srca a t. r. sbírku písní lidových a národních obyčejů Tamburaši ilirski. Z povolání nebyl básníkem, avšak básně jeho i ostatní působení bylo plno vlastenectví, prozrazující živý zájem pro vše, co týkalo se jeho národa. Mezi horlivé přívržence Gajovy náleží i kněz Jure Tordinac a fra Stipan Marijanović z Chorv. Brodu, jenž r. 1839 a 1840 vydal 7 sešitů básní v duchu illyrském a několik činoher; vše vyšlo pod názvem Vitie i igrokazi. Dramata jsou většinou překlady, mimo jiné i Körnerovy truchlohry Zrinyi.

Činností literární vyznamenali se hlavně spisovatelé, kteří nepůsobili hned na počátku národního probuzování. Z těch na prvním místě uvésti sluší Ivana Kukuljeviće Sakcinského (* 1816 – † 1889), neunavného sběratele na poli chorv. minulosti a zvláště vynikajícího pěstitele literatury. An Kroatien jmenuje se první jeho báseň z r. 1834. Když tehdy jsa vojákem navštívil svého otce, který dlel v Prešpurku na všeobecném sněmu, seznámil se s biskupem Mirkem Ožegovićem, hrabětem Janem Draškovićem a ostatními vlastenci. Až po r. 1837 psal německy; chorv. napsal nejprve Bugarin (písničkář). Pak počal zvláště pilně psáti povídky, které sebral v knize Različita djela. Skládal vše německy a pak teprve překládal do mateřštiny; podobně sepsal r. 1837 i Juran i Sofija ili Turci kod Siska (vyd. 1839), první drama chorv. provozované v Záhřebě (1840). Poukazovalo k jednotě Chorvatů a Slovinců, kteří společně bojovali proti Turkům. V Miláně, kam z Vídně přeložen, přiměl Petra Preradoviće, by vstoupil v kruh chorv. básniků. R. 1842 vystoupil ze služby vojenské a vrátil se domů. Psal pak neunavně pro »Danici« básně, články dějinné a cestopisy. V nastalých bouřných dobách sestavil programm, dle kterého měli Chorvaté žádati vlastní, neodvislou vládu. Dne 2. kv. 1843 promluvil první chorv. řeč na sněmu záhřebském. R. 1845 setkal se na sněmu s úspěchem jeho návrh na zavedení samostatné vlády a jazyka chorv. do škol jako předmětu povinného; to uskutečnilo se r. 1847. Již r. 1845 složil Slavjanke, nemohl je však před r. 1848 uveřejniti pro censuru; později je vydal neudav svého jména. Jsouť to básně plné fantasie, opěvující řeky, hory, slavné činy dědů a připomínající též nepřátele Slovanů; staly se záhy »budnicemi« (válečnými zpěvy) chorv. mládeže. Odtud obíral se ponejvíce kulturními a politickými dějinami vlasti a částečně též krásným písemnictvím. Největší činnost politickou rozvinul v l. 1847-1849 a za revoluce ve Vídni stál r. 1848 v čele hnutí, prohlásil s Gajem a Ambr. Vranicanim Jelačiće bánem chorv. a šel s deputací do Vídně, kde navrhoval slovanský sjezd, který se pak konal v Praze. V různých záležitostech působil jako poslanec a byl pak od bána jmenován archivářem a předsedou oddělení osvěty vlády bánské. Jako archivář vyzvedl v Budíně základní listiny a dopisy, jež za Josefa II. byly z Chorvatska odstraněny a vtěleny archivu komornímu. Dříve již počal pomýšleti na historii chorv.; napsal tehdy spis o Juliju Kloviju a Pleme grofova Oršića. Staré básníky počal vydávati dílem Menčetićovým »Trublja Slovinska« (1844). R. 1850 zanechal politiky a věnoval se vědám. Založil Društvo za povjestnicu jugoslavensku, kde sdružil učený svět chorv., a vyhledával styky s podobnými společnostmi cizími, obírajícími se dějinami. V tom byl velice šťastným, neboť téměř ve všech zemích vyskytli se pomahači a přátelé orgánu družstva Arkiv za povjestnicu jugoslavensku (1851–75) a ze všech krajů Chorvatska seskupili se mladí pracovníci kol něho. Tou dobou sebral množství knih, rukopisů a listin chorv., z nichž sestavil dílo Monumenta Slavorum Meridionalium a sice Acta croatica, památky chorv. z nejstarších dob až po r. 1599, při čemž pomáhali mu Mat. Sabljar, Mat. Mesić a Ivan Tkalčic; pak vydal známý vývoj državného práva chorvatského o 6 sv. v díle Jura Regni Croatiae Dalmatiae Slavoniae; následovala Bibliografija hrvatska, tři svazky Starih pjesnika hrvatskih, poprvé se správnými biografiemi díla Dinka Zlatariće a Kavanjinovo Bogatstvo i uboštvo, které svědčí o snaze předvésti Chorvatům jejich kulturní silu z dob minulých. Monumentální Slovnik umjetnika jugoslavenskih (5 sv., 1858-60) zůstal nedokončen. Jsou to životopisy kresličů, malířů, sochařů, řezbářů, spisovatelů, tiskařů, hudebníků a pěvců všech zemí od Triglavu po Cařihrad. Za jakési pokračování toho díla možno považovati knihu Glasoviti Hrvati (1886). Monografie Dogodaji Medvedgrada (1854), Varaždin atd. byly pouze přípravami díla o hradech, zámcích a tvrzích Chorvatska a Slavonie. V době konstituční účastnil se opět v politice a r. 1861 byl jmenován velkožupanem. R. 1862 vydal rozprávku Borba Hrvata s Tatari i Mongoli a r. 1863 pamětný spis Tisucnica, sborník příspěvků všech tehdy vynikajících spisovatelů chorv. k tisícileté oslavě Cyrilla a Methoděje. Jako politik snažil se působiti ku sjednocení všech Slovanů. Od r. 1867 psal sám do »Arkivu«, kde uveřejněno pojednání později zvláště vydané Književnici u Hrvata s ove strane Velebita, živivši u prvoj polovini XVII. vieka, první systematický spracované dílo o dějinách chorv. literatury kajkavské. Znamenitou prací jest jeho Codex diplomaticus (1874–75, 2 sv.), pokračování to »Monument«. S neobyčejnou pílí sestavil dílo Nadpisi sredovječni i novovjeki u Hrvatskoj i Slavoniji, které po jeho smrti vydáno. Pro akademii napsal dokonalý úvod k nejstaršímu literátu Marulićovi. Z množství jeho monografií z chorv. dějin sluší uvésti: Zrin grad i njegovi gospodari, Prvovjenčani kraljevi Bugara, Hrvata i Srba a Hrvati u tridesetgodišnjem ratu. Vynikajícím spisem jsou i Regesta ze XIII. stol. (1896). Také v krásné literatuře byl poněkud činným. R. 1841 vyšlo druhé jeho drama Stjepko Subić, r. 1867 drama Poturica. Z menších dramatických pokusů zůstavil nevydanou hru Marula. Povjestne pjesme (1874) jsou obnovené jeho Slavjanky s básněmi o vynikajících osobnostech a předních hrdinech z dějin chorv., při čemž neopomenul obětí r. 1845 a 1848 (Grobovi hrvatski). Některé jeho povídky, uveřejněné v Gajově »Danici«, podnes hoví vkusu čtenářstva, jako na př. Braća, Marta Posadnica a pod. Lásku k všeslovanstvu zachoval až do smrti (1889), kdy již jen poskrovnu bylo vzpomínáno ruchu illyrského. S chutí chápal se všeho, co mohlo Chorvatsku býti prospěšno, jako na př. při novém uspořádání »Matice« chorv., jejíž byl předsedou od r. 1874 do své smrti. Kukuljević jest z nejvíce vynikajících literátů chorv. novější doby; jeho jest zásluha, že Chorvaté mohli honositi se Preradovićem a že kolem sebe seskupil mladé pracovníký, kteří později stali se váženými badateli dějin chorv., jako na př. Matija Mesić, Sime Ljubić, Franjo Rački a Ivan Tkalčić (viz Smičiklas v »Radu jugosl. akad.« kn. 110). Dle návrhu Kukuljevićova byla také chorvatština 23. říj. 1847 prohlášena jazykem úředním.

Mezi nejstaršími repraesentanty a Gajovými spolupracovníky vyniká literární činností MUDr. Dimitrija Demeter, rodem Řek a původně i řecký básník (1811–72); psal většinou dramata a vedle Mažuraniće byl hlavním činitelem při předběžných pracích a založení illyrského divadla (viz Demeter D.). Zajímavé a oprávněné jsou jeho požadavky, uveřejněné v »Danici« r. 1842, kde uvádí, že jest povinností herců znáti mluvu nejryzejší, čistý jazyk národní, jelikož divadlo v první řadě povoláno jest šířiti a pěstiti jazyk spisovný, dále článek Misli o našem književnom jeziku v »Danici« z r. 1843, kde navrhuje dva slohy, jasný pro prosu a poetický vyznamenávajicí se libozvukem a rozmanitostí, čehož stopy nalezl též u spisovatelů dubrovnických. Demeter zasedal i v kommissi pro ustanovení správné terminologie chorv. Ve Vukotinovićově almanachu »Lepir« (motýl) uveřejnil úryvek Goethova »Fausta«, v létech šedesátých byl ředitelem divadla, r. 1870 počal redigovati list »Hrvatski Sokol«. Přeložil celkem 45 divadelních her zůstavených v rukopise.

Z ostatních spisovatelů a pomocníků Gajových sluší dále uvésti Antuna Njemčiće Gostovinského (* 1813 v Uhrách – † 1849 jako notář v Křiževci), jenž složil mnoho lyrických a vlasteneckých básní, hlavně však vyznamenal se cestopisem po Italii plynnou prosou psaným Putositnice (1845). Spis ten byl prvním cestopisným pokusem literatury illyrské a Antun Njemčić v něm prokázal neobyčejnou znalost evropské literatury. Antun Njemčic první pojal myšlénku sepsati chorv. román (nedokončený Udes ljudski, osud lidský). Pokusil se i o veselohru (Kvas bez kruha ili tko će biti veliki sudac, Droždí bez chleba anebo kdo stane se vrchním soudcem?) – V I. ročníku »Danice« obrátil na se pozornost znamenitý politický básník Tomo Blažek († 1846, v. t.). Některé jeho básně jsou poučné a satirické, jako na př. Slepari a Moj stan, jiné opět vlastenecké, psané duchem illyrským, jako Davorija a Domorodac, kde hlásá, že pravá sláva zove se svoboda a lze jí dosíci energií a odvážností (Rieč domorodca); pravému vlastenci dostačuje, že bojuje a pečuje o národnost. Básník omezoval se pouze na požadavky myšlénky illyrské nepřihlížeje k panslavismu.

V létech čtyřicátých súčastnil se významně činnosti Illyrů Mirko Bogović (* 1816 – † 1893, v. t.). Konaje studia v Subotišti seznámil se s vynikajícím později Illyrem baronem Dragoilem Kušlanem. Později stykem s Njemčićem byl v něm probuzen smysl pro literaturu dubrovnickou, kterou pak pilně prostudoval. R. 1841 přesídlil se z Križevce do Záhřeba, kde seznámil se se Sreznevským. T. r. počal psáti do »Danice« uveřejniv první svou báseň Bjegunac (uprchlík). Bogović byl stejně jako baron Kušlan již r. 1842 zapřisáhlým protivníkem nepřátel illyrské strany, t. zv. maďarónů. V článku Narodnost i njezini uvjeti (Národnost a její podmínky) odůvodňuje prospěch a význam literární činnosti jazykem národním a navrhuje založení fondu pro domácí spisovatele. R. 1844 vyšly jeho básně Ljubice (věnované Ljuboslavě), psané spíše tónem didaktickým než lyrickým. U příležitosti restaurace žup byl v Záhřebě raněn, pročež odebral se na nějakou dobu do Uher, kde až do r. 1846 obíral se skládáním básní, vyšlých r. 1847 pod názvem Smilje i kovilje. Tato sbírka básní z l. 1842–46 řídí se školou německých romantiků obsahujíc několik velmi zdařilých básní. R. 1848 vydal Domorodne glase, ve kterých se upřímnými slovy přimlouvá za slovanskou vzájemnost, žádá neodvislost jazyka chorv. a ostatních řečí slovanských, uznávaje též práva cizích národností. V době absolutismu hájil oprávněné požadavky národní v listě »Slavenski Jug«, pro který již dříve psával; podobně působil r. 1849 v časopisech »Jugoslavenske Novine«, »Südslavische Blätter« (1850) a »Union« (vyd. v Praze). R. 1851 hodlal vydávati politický časopis »Domobran«, nedostal však povolení. Nákladem »Matice ilir.« počal vycházeti r. 1852 »Neven«, redigovaný Bogovićem, jediný belletristický list v době absolutismu. Týž význam, jako měl Kukuljević pro historii a Vukotinović pro vědy přírodní, měl Bogović pro krásné písemnictví. Řídil list »Neven« dle vzoru českého »Lumíra« a uveřejňoval v něm i vlastní výtvory, jako Grad Gotalovec, Hajduk Gojko a Crnogorska osveta (pomsta), čímž uvedl novellu v novou literaturu chorv. V »Nevenu« vytiskl též umělé tvorby lidové, by takto zůstaly zachovány. Pro uveřejnění básně Ivana Filipoviće »Domorodna utjeha« v »Nevenu« odsouzen byl k žaláři, kde složil drama Stjepan, posljednji kralj bosanski (vyd. 1857) o 5 jednáních, kromě dvou novell. »Neven« převzala pak r. 1854 »Matice« a redigoval ho Praus. V tomto belletristickém časopise počali psáti Tombor, Mijat, Stojanović, Janko Jurković, A. Tkalčević-Veber, Ferd. Filipović a Luka Botić. R. 1856 vydal Bogović Frankopana, tragédii o 5 jed., a r. 1859 vyšla nejlepší jeho práce truchlohra Matija Gubec, kralj seljački, kde lící boj chorvatského sedláka o svá práva v XVI. stol. V dramatech i novellách snaží se podati lidu snadným způsobem obraz minulosti chorv. národa a. těšiti ho v přítomnosti. V době absolutismu byl téměř jediným repraesentantem krásné literatury a svým agilním duchem dovedl získati též jiné spisovatele pro podobné působení. R. 1867 byl jmenován velkožupanem a r. 1871 radou chorv. ministerstva v Budapešti. Když odebral se na odpočinek r. 1875, věnoval se opět činnosti spisovatelské. V jeho pozůstalosti nalezen úryvek filosof.-satirické básně Grabancijaš djak (Kočující student), kde posmívá se slabostem a nedostatkům svých vrstevníků, k tmářům starochorvatské minulosti je přirovnávaje. Vydavatel jeho spisů M. Šrepel napsal o něm r. 1895 v 3. sv. díla Pjesnička djela následující: »V oné době národního soumraku, kdy neochabovala pouze vůle, nýbrž i sebevědomí tak mnohých a mnohých synů chorvatské vlasti, obstál Bogović hrdinsky, vyvrátiv s několika svými druhy podstatu národního pořekadla, že v sněhu růží nekvete, neboť svým plodným literárním působením dokázal, že i v politicky nejhorších dobách lze pravým vlastenectvím přivésti dobré skutky k platnosti.«

Ognjeslav Utješenović Ostrožinski (* 1817 – † 1890) vydal r. 1842 první svou báseň Jeka od Balkana (Ozvěna s Balkánu) chorv. i něm. (otištěna též v »Augsburger Allg. Ztg.« čís. 19.). Vylíčil v ní jasnými barvami utiskování křesťanů vládou tureckou v Bosně a Hercegovině, vyzývaje k jich ochraně. Báseň ta unesla Kollára tou měrou, že ve »Slávy dceři« mladého autora postavil po bok Homjakovi. Vila Ostrožinska (1845, přepracovaná 1871) jest sbírkou básní uveřejněných v »Danici« a dodatkem jejím jsou básně Osnove estetike. R. 1848 vydal politický spis O konstituiran, ju Austrije po načelima narodne ranopravnosti (později i něm.), kde navrhuje upravení Rakouska na základě rovnoprávnosti všech národů. Známou stala se též jeho rozprava Die Hauscommunionen der Südslaven (1859). R. 1852 přeložil Slovo o polku Igorevě (»Neven«) a cyrillicí napsal dílo Nedjelko (1860, 2. dokonalejší vyd. 1888), složené na způsob epopeje, kde prostonárodní mluvou líčí nešpory, ranní pobožnost a vůbec obřady pravoslavné církve se zřetelem k hrdinnému životu a strastem Srbů. R. 1868 přeložil národním metrem Davidove psalme. Pro historii literatury jest cennou jeho brošurka Misli o važnovti, pravcu i sredstvina unapređivanja književnosti srpsko-hrvatske (Bělehr., 1869). V »Radu« jihosl. akad. roč. 1880 vyšel jeho Život kardinala Gjurgja Utješenovića (»Vienac« 1894). – Ivan Trnski (* 1819 v Rači) uveřejňoval své literární práce v časop. »Danica«, »Neven«, »Naše gore list« a »Vienac« a jeho působení v literatuře chorv. dělí se na troje období. Jako gymnasista seznámil se v době illyrského ruchu s Rakovcem. Gajem a Vrazem, kteří dovedli ho získati pro své myšlénky a dali mu knihy starých spisovatelů dubrovnických, začež opět on, jsa výborným znalcem štokavštiny, opravoval články pro »Noviny«. R. 1837 upozornil na se veřejnost básní věnovanou císaři Ferdinandu, v níž opěvuje svazek slovanský; byla též do češtiny přeložena. V době svých studií v Záhřebě počal – dle přání své matky – překládati církevní zpěvy, které později rozšířily se mezi lidem v modlitebních knížkách. Ve Štýr. Hradci překládal pak Grüna, Bürgera, Schillera (Píseň o zvonu) a mn. j. Od r. 1839 v Dalmacii hlásal Gajovy myšlénky; zde seznámil se s dalmatskými vlastenci a v Kotoře též s černohorským vládykou Petrem II. Petrovićem Njegušem, jehož básně vydal r. 1842. Básní »Ljubimo te, naša diko« (Milujeme tě, pýcho naše) byla nemálo rozšířena popularita pozdějšího bána chorv. Jelačiće, s kterým Trnski seznámil se jako voják v Petriuji r. 1842. Básně Trnského byly velice oblíbeny, neboť lyrickým svým tónem, pěknou formou, lehkostí a něžností svou předstihly téměř veškeré podobné básně tehdejších pěvců. R. 1844 vydal satirickou báseň Zvekan (ťulpas) opet na svietu, kde bystrým i ostrým vtipem obrací se proti oblíbenému tehdy napodobování cizích vzorů. V Opět vzkříšeném ťulpasu (7 básní) obrací se vhodným způsobem i proti povrchnosti novější literatury. Dílo to jest cenné ne pouze, že bylo první chorvatskou satirou a že obsahuje vskutku pěkné básně, nýbrž hlavně proto, že zachovalo nám výtečný obrázek tehdejších poměrů. Trnski byl člověk přímý, nelíčený, což patrno i v jeho dílech. Většinou překládal, původní pak jeho básně Kriesnice (světlušky) byly vydány r. 1862 (1. díl) a r. 1865 (2. d.) (2. vyd. 1881–82) a byly věnovány »třem sestram: Chorvatkyni, Srbkyni a Slovince«; přednosti jejich jsou něžnost výrazů a lehkost veršů. Láska i krása plyne z veselého srdce, což jest opět jakousi zvláštností v chorvat. literatuře, neboť dřívější básníci libovali sobě hlav. ve výronech elegických. Vzpomeneme-li při tom dále též citu vlasteneckého, pochopíme, proč dal sobě Preradović tolik záležeti na vypátrání »krijesničara« (světluškáře). Když se trvale usadil v Záhřebě, rozvinul dle potřeby činnost ku povznesení literatury ve všech směrech. Psal mnoho pro chorv. časopisy, hlavně pro »Vienac«, jehož r. 1869 byl spoluzakladatelem. Delší dobu zastával úřad velkožupana v Belovaru, pak byl přidělen hlavnímu štábu v Záhřebě, kde od r. 1885 žije na odpočinku. Trnski pěstoval zvláště příležitostné básně a není pamětihodné události národní, kterou by nebyl opěvoval; budiž z nich uvedena báseň r. 1863 složená pro Kukuljevićovu »Tisucnicu« Sveta priča o soluuskoj braći, slovjenskim apostolima sv. Cirilu i Metodu, vylíčení působení slovanských apoštolů, dále báseň Plitvička jezera (1893); za podobný výtvor lze pokládati také Ivo i Jovo, odpověď některým Srbům, kteří Trnského pokládali za svého protivnika. Z epických jeho básní budiž připomenut Nikola Zrinjski ili Sigetsko junakovanje o 4 zpěvích, složený r. 1866 u příležitosti oslavy třistaleté památky Mikuláše Zrinského. Kterak r. 1630 žena soukmenovce své zradila Turkům, líčí v duchu lidovém v básni Ana Lovićeva (r. 1890); r. 1896 vyšla báseň Ban Berislavić a básničky Jezerkinje jsou odporučením »Plitvických jezer«. Trnski pokusil se také ve vypravování; Družstvem sv. Jeronyma byla vydána jeho povídka Učitelj Dobrašin r. 1871, ostatní pak, jako: Hrvati u Istri, Krajiški Horacijevac, Prepokraćena domaća haljina, Prieki liek, Čuvida na glasu, Šaljivac Roko a j., vyšly v časopisech, většinou ve »Vienci«, jehož byl Trnski hlav. redaktorem po několik let (od r. 1869). Z překladů jeho, nejvíce z ruštiny, náleží mezi větší díla Eugenij Onjegin, který se pro zachování původního metra minul s úspěchem, Čuvidski (maškarní) ples a Kraljodvorski rukopis (1854). Trnski jest básníkem-realistou, jemuž jde především o věc národa; proto převládá v jeho básních a povídkách duch vlastenecký. – K nejvíce slaveným básníkům chorv. náleží Petar Preradović (* 1818 ve vsi Graborovnici – † 1872). Věnoval se stavu vojenskému, kde postoupil až na plukovníka při chorvat. pluku ďurděvačském. Literární jeho činnost počíná se v době, kdy illyrství bylo již úředně zakázáno; dříve (1834–43) psal německy, zajímala ho však již tehdy díla Illyrů, hlavně jejich cestopisy. K domluvám Kukuljevićovým a nadšen Sp. Dimitrovićem pro věc národní, počal r. 1843 básniti chorv. Dimitrovićovi zaslal do Zadru poslání. Ante Kuzmanićovi v Zadru pro »Zoru dalmatinskou« složil první svou chorv. báseň Zora puca, bit če dana (1. čís. 1844), jež nadšeně přijata. Od té chvíle psal mateřštinou do smrti. V prvním roce své činnosti sepsal dvě znamenité básně: Putnika, v němž líčí své potloukání po světě, a Brača, o roztržce mezi Srby a Chorvaty. Preradović, který byl za Kuzmaniće duší »Zory«, byl za redakce Kaznačićovy spoluredaktorem »Zory« a uvedl ji v kruhy illyrské. V Zadru složil krásné milostné básně, z Pešti, kam r. 1846, právě když vyšly jeho Prvienci, byl přeložen, zasílal Vrazovi básně pro »Kolo«, dopisoval si s vynikajícími osobnostmi a r. 1849 stal se v Záhřebu pobočníkem bána Jelačiće. Když po bojích r. 1849 rozbily se naděje Illyrů, počal Preradović obírati se spiritismem. Dopisy psané Kukuljevičovi svědčí, že zajímaly ho vždy příběhy a rozvoj otčiny (Duch slavjanski, 1851; Na Grobniku a j.). Biskupu Strossmayerovi věnoval sbírku téměř všech svých básní Noćne pjesme (1851). Rokem tím ukončil první období své činnosti, do něhož sluší vřaditi též úryvek dramatisovan. eposu Marko Kraljević (»Neven« 1852), kde spojil lidovou pověst, že povstane jednou z hrobu Kraljević Marko, s myšlénkou o orbě jako základu jihoslovanské osvěty národní. V létech padesátých sepsal libretto Vladimir i Kosara (4 děj.) dle pověsti lidové a básně Kačićovy. Romantického eposu Lopudska sirotica (Lopudský sirotek) nedokončil. V r. 1856–60 složil ódu Smrt i Zemaljski raj. V později nastalé době ústavy byl náš básník nejplodnějším a tehdy sepsané básně, na př. Rodu o jezíku a Jezik roda moga, jsou plny upřímného vlastenectví. Základní myšlénkou básně Zvanje Slavjanstva jest, že Bůh stvořil Slovany, by na zemi střehli lásku. Preradović opěvoval vždy radost i žal svého národa. Báseň Molitva jest prosbou k Bohu, by pokolení jeho posilnil k boji; k oslavě Kačićově, jenž probudil v něm národní vědomí, složil Pjesmu poslanicu. V době, když Dalmatinci vstupovali na sněm chorv., vybízel k jednotě básní Hrvati Dalmatincem. Smýšlení své tlumočil allegorií Starac klesar (Starý kamenník) a v nedokončeném náboženském epose Prvi ljudi (První lidé) oslavuje lásku ve smyslu metafysickém. Idealisoval v něm lidovou pověst o povstání člověka, řídě se při tom částečně Miltonem. Pouhým náčrtkem jest i epos Pustinjak (poustevník, 10 zpěvů). Básně období toho prozrazují idealistu: láska nechť jeví se pouze dobrými skutky, aniž dbá o lesk a pomíjitelnou krásu. (Srv. básně Ljubav [láska], Bogu a Slavjanstvu.) Sledoval též pilně politický život Chorvatů a radost anebo žal národa vždy budily živou účast v jeho srdci. Počínaje r. 1865 skládal hlavně velkolepé ódy s mnohými vzpomínkami vlasteneckými (Nikoli Zrinjskomu, Spomenik Jelačića bana, Pjesma Strossmayerovu a překrásná óda Bogu). Milim pokojnikom jest sbírka sonetů, již věnoval 30 chorv. a srb. vlastencům. K upomínce na bána Jelačiće napsal poslední svou ódu Dvadeseti svibnja dle básně »Il cinque Maggio« od Manzoniho, kterou též přeložil. Preradović jest po výtce lyrik; tón jest vážný, plný jemnocitu, téměř bez humoru, básník má stále na mysli ideály, pročež myšlénky jeho obírají se více budoucností než skutečností. Složil i pěkné německé básně (Linna-Lieder v »Gradi za povjest hrv., kn. I.). O Preradovićovi viz ve vydání jeho básní r. 1873 (Pjesnička djela P. P.) a r. 1890 (Izabrane pjesme).

Bosnu a řád františkánů nelze rozloučiti; veškerá práce literární v Bosně až do let 80tých jest dílem františkánů bosenských. Staří františkánští spisovatelé připojili se k chorvatskému znovuzrození a zachovali tak zv. »bukvicu« čili bosensko-chorv. cyrillici. Synové Bosny, kteří hodlali vstoupiti v řád františkánů, studovali v Záhřebě a zde v semináři na jejich mysl působil duch, jenž kol r. 1830 počal šířiti se v Chorvatsku. Bouře a nepokoje v Bosně r. 1836 a 1837 byly do jisté míry ozvěnou příběhů chorvatských. Gaj a jeho soudruhové povzbuzovali bosenské bratry k odporu proti Osmanlii a měli též zpravodaje o tamějších příbězích. Spravedlivá věc chorvatská dosáhla v Bosně konečně takového stupně, že i vynikající muhammedáni připojili se ke straně katolické, a tu bosenský Vedži-paša udal bánovi Vlašići Gaje jako hlavního strůjce povstání. Již r. 1841 jednalo se v Bosně o založení čítárny dle vzoru záhřebského pro knihy a noviny lidové řeči. Hlavní podporou ruchu toho byl pozdější spisovatel Fra Franjo Ivan Jukić (* 1818 – † 1857) z Banjaluky, jenž v Záhřebě studoval a r. 1841 v Dubrovníku poznal starou literaturu chorvatskou. Později získal sobě veliké zásluhy o povznesení škol v Bosně. Putoval po rodném kraji a sbíral všude národní písně, pořekadla a hádanky, které pak vydal v »Kole«, »Danici« a »Srbsko-dalm. Magazinu«. Kukuljevićovi zasílal příspěvky pro chorvat. bibliografii a kromě toho šířil zápalem svým všude myšlénky illyrské. Dle vzoru »Kola« založil časopis »Bosanski prijatel« (I. 1851, II. 1853, III. po jeho smrti r. 1862), v němž uveřejňoval národní písně, statistický přehled Turecké říše, památky bosenské minulosti, životopisy atd. V Záhřebě vydal r. 1851 pod pseudonymem »Slavoljub« Zemljopis i poviestnicu Bosne. Sebrané jeho písně národní vydal částečně Fra Filip Kunić v Osěku r. 1858. Jukić vykonal mnoho vzdor velkým překážkám; Omerpaša poslal ho jako otroka do Cařihradu, odkud sice vysvobozen, avšak nebylo mu již popřáno žíti ve vlasti; zdržoval se hlavně v Římě a Ďakově a zemřel ve Vídni. – V duchu illyrském působil dále františkán Martin Nedić (1810–95), nar. v bosenské Posavině. Byl též odchovancem záhřeb. semináře a uveřejnil v »Danici« řadu básní, kterými vyzýval k sjednocení veškeré Illyrie. R. 1840 vydal Prigovor izmedj vila a r. 1851 v Cařihradě Pokret g. 1848 i 1849. Narodna spjevanja, zcela v duchu národním. Kromě toho věnoval báseň biskupovi Šuujići, velmi zasloužilému o národní literaturu, a též Pjesmu Nj. Veličanstvu Franji Josipu I., když císař r. 1852 v kraje chorvatské zavítal (»Vienac« 1885, č. 28–29).

Všechny však předstihl při povznášení národního vědomí na poli osvěty Fra Grga Martić z Posušje v Hercegovině (* 1822), pseud. Ljubomir Hercegovac. Působil též v duchu illyrském, avšak důkladněji než ostatní spisovatelé znal písně lidové. Jagić, který nazval ho již r. 1864 básníkem národním, praví: »Kdyby byl slepcem ubohým, byl by zajisté prvním národním pěvcem, že však jest mužem učeným, spojuje na štěstí veškeré dobré vlastnosti básníka národního s uvědoměním básníka umělého.« Vše, co podnes z jeho péra vyšlo, psáno jest duchem národním a zvláště mohutně působí na místech, kde opěvuje hrdinství národní. Proto bylo případně podotknuto, že básně jeho nesnadno rozeznati od písní lidových. Kdo čte básně Plač Bosne (v »Kole« 2.), Poziv u Kolo bratinsko nebo překrásný doslov Tužni glas, v němž oplakává druha svého Jukiće, s kterým sbíral národní písně, dále Prvo poznanstvo, pochopí, že lze v duchu národním pěkně i ušlechtile básniti, že jest třeba pouze trochu uhlazenosti, které ovšem lidový pěvec míti nemůže. Mistrovským dílem Gr. Martiće jsou Osvetnici (mstitelé) o sedmi částech, z nichž každá složena jest z různých episod, sáhajících až po okkupaci Bosny a Hercegoviny a tvořících vždy pro sebe ukončený celek. Vycházeli od r. 1861–81 v Záhřebě jako epické básně a nejlepší z nich jest čásť druhá. Na mnohých místech jest v těchto básních duch národní přestižen, ač někdy trpí affektací básníkovou. Vydáno s úvodem a životopisem jako Pjesnička djela v Sarajevě r. 1893. Když professor A. Pavić ve svých rozpravách rekonstruoval národní epopeji o boji kosovském, složil r. 1886 Martić dle jeho vzoru úplnou epopeji z národních písní a dodal k tomu vlastní své verše, jakými obyčejně podával lidové vypravování. Kromě toho složil lidovým veršem Ratovanje (válčení) slovinskoga naroda proti Turcima god. 1875–77 (Dubr., 1881). Psal i příležitostné básně. – Zásluhou bosenských františkánů dosáhla dnes osvěta v Bosně a Hercegovině nového stupně a šířena jest časopisy, tištěnými buď cyrillicí nebo latinkou; dle toho rozeznáváme výtvory srbské a chorvatské.

K illyrským spisovatelům připojili se též někteří literáti z Dalmacie. Juraj Ferić z Dubrovníka zasílal již r. 1836 příspěvky své do »Danice« a později přidružil se zcela k Illyrům. – Starým pracovníkem na poli chorvat. literatury byl Antun Kaznačić; zůstavil nám Pjesnički vienac (1839) a kromě jiných básní též Pjesan banu Jelačiću (1848). Rovněž záslužně působil jeho syn Ivan August (1817 až 1883), který byl v přátelském styku s Petrem Preradovićem; Babukićovu »Osnovu« přeložil do italštiny (1846). Literárně činným byl dále markýz Pero Bona a kníže Orsat Pucić. – Božidar Petranović vydal r. 1839 spis Njekoliko rieči dalmatinskim Ilirima a již r. 1836 založil jakousi revui, která později vycházela pod názvem Magazin srbsko-dalmatinski a do r. 1873 v 30 sv. vydána byla. V Dalmacii způsobil pravopis nemalé obtíže; do r. 1844 se psalo vše dle italského pravopisu, avšak po roce tom řídila se čásť spisovatelů pravopisem, jak ho navrhoval Gaj, ostatní pak zůstalo při starém. První knihu t. zv. pravopisem záhřebským vydal bosenský františkán Jukić r. 1844 ve Spljetě, bylo to Vicićovo († 1896) dílo Pisme razlike, ale »Zora dalmatinska«, která právě tehdy vycházeti počala, tištěna byla pravopisem starým. Kaznačić a Valentić to ovšem později změnili, když však »Zora« opět přešla do rukou nejúhlavnějšího protivníka Gajova pravopisu Kuzmaniće, zaveden podruhé pravopis starý, což bylo příčinou, že list ten po třech létech vůbec vycházeti přestal. K němu přidružil se Šime Starčević († 1858), farář v Karlobagu. – K nejstarším spisovatelům dalmatským náleží Stjepan Ivičević, jenž mnoho psal pro »Zoru« a kromě toho několik příležitostných básní v populárním slohu. V rukopisech zůstavil: Vladimir i Kosara, Vladislav, Muhamed od Voltaira a Anakreontiche od Vitorelliho. – Již v době illyrské působil rodák hvarský Šime Ljubić (1822–96), který hned z počátku v »Zoře dalm.« uveřejňoval články hlavně literárně-historické. R. 1846 vydal v Zadru Narodni običaji kod Morlaka a Hektorovićovo Ribanje; dále vydal: Staro dalmat. pjenezoslovje, Studi archeologici sulla Dalmazia (1859), Dizionario biografico degli uomini illustri della Dalmazia (1856) a j. Jsa professorem v Rjece, vydal Ogledalo književne povjesti jugoslavenske za podučavanje mladeži (1864). R. 1871 byl jako akademik jmenován hlavním konservátorem národ. musea v Záhřebě; vydával pak v akademii objemný materiál, který sebral v benátském archivu. Zařídil chorvatské museum, redigoval musejní časopis »Viestnik hrvat. arkeol. društva« a obdivuhodna jest jeho píle, uváží-li se, co vše pro dějiny a archaeologii vykonal. Hlavní čásť jeho spisů vyšla v publikacích jihoslov. akademie. O činnosti jeho viz »Obzor« 1896, čís. 241. – Hrabě Medo Pucić (1821–82) náleží k hloučku Dubrovničanů, kteří snažili se pokračovati v činnosti svých předků. Básniti počal r. 1840. Pod dojmem názorů v Italii přivlastněných počal v terstském listu »La Favilla« uveřejňovati články Studi sugli Slave, popisuje život Slovanů. Do italštiny přeložil Kralodvorský rukopis, úryvky z Mickiewicze a Gundulićova »Osmana«. R. 1844 vydal ve Vídni anthologii básní starých dubrovnických básníků. Též pro »Zoru dalm.« a Gajovu »Danici« byl činným. V epose o 3 zpěvích Karagjorjević opěvoval duchem národním osvobození Srbův od jařma tureckého. Talijanke, většinou sonety, složil v době od r. 1846–52. Tehdy počal též svůj překlad Odiseje a to v národním verši »deseterci«. Dále přeložil úryvky ze Zaleského, Puškina a Bérangera. Úpadek republiky dubrovnické vylíčil v epické básni Cvijeta (1856), Spomenike srpske od 1395-1423 vydal r. 1858. V zábavném listě »Dubrovnik« uveřejnil r. 1849 básně Dubrovničana J. Buniće Vučičeviće († r. 1658), upravil Zakone ostrova Mljeta od god. 1343 (Benátky) a r. 1858 složil Platonov pir (svatbu) ili razgovori o ljubavi. Básně jeho vyšly r. 1879 v Pančevě. Díla jeho ocenil Fr. Marković v »Radu jugosl. ak.« kn. 66. – Spisovatelem plodným jest Matija Ban, který na počátku působil v duchu illyrském a později, žije v Srbsku, hlavně dramata psal. – P. Antun Kazali náleží v řadu lepších spisovatelů dalm.; činnost svou počal v »Zoře dalm.«. R. 1856 vydal báseň Zlatku, přeložil čásť »Iliady«, r. 1857 vydal v Zadru Trista vica udovica a pak báseň Grobnik. – Špiro Dimitrović přilnul těsněji k Illyrům; hlavní péči věnoval překladům do jazyka chorvat. a znám je přátelský jeho poměr k Preradovićovi. Překlady jeho jsou: Ruslan i Ludmila, Vilim Tell, Razbojnici (loupežníci), Onjegin, Julij Cezar atd. – Pro své Iskrice (1844) jest v Chorvatsku dobře znám Nikola Tommaseo (* 1802 v Šibeniku – † 1874 v Turině). Jelikož žil v Italii, psal většinou jazykem vlaským, avšak vždy zajímaly ho příběhy otčiny. V »Iskricích« psal prosou o chorvatské otčině, národnosti a jazyku (vyd. »Matice Hrvatske« 1888).

Málo bylo spisovatelů v době ruchu illyrského, kteří povznášeli literaturu, aniž básnili. Mezi nejhorlivější stoupence illyrské myšlénky dlužno vřaditi Bogoslava Šulka, Slováka (* 1816 v Subotišti – † 1895 v Záhřebě). R. 1838 přesídlil se k svému bratru do chorv. Brodu a byl pak sazečem v Záhřebě. Zde seznámil se s mnohými později vynikajícími vlastenci, a že byl člověk velmi vzdělaný, svěřil mu r. 1843 Gaj svou »Danici illyrskou«. Tehdy redigoval Šulek též noviny »Branislav«, které za příčinou přísné censury vycházely v Bělehradě. R. 1846 počal říditi Gajovy »Novine«, v nichž zvláště obratně obíral se politikou a udával směr činnosti Chorvatů. »Slavenski Jug« (1848 a 1849) čelil pod jeho řízením ostře protinárodním snahám, a když list ten r. 1850 byl zrušen, spravoval Šulek po krátký čas »Jugoslavenske novine«. V listech těch uveřejňoval vedle politických i články literárně-historické, bibliografické a kritické. R. 1844 vydal politickou brošurku Što namjeravaju Iliri. Psal mnoho pro »Neven« a kromě toho upravoval školní knihy (Biljarstvo 1856 a 1859, Prirodopis). R. 1850 vydal Naputak za one, koji uče čitati a r. 1852 Sto malih pripoviedaka. Získal sobě veliké zásluhy o terminologii. Od r. 1858 až 1865 řídil vzorně »Gospodarski list«. Cenným dílem jest jeho slovník Njemačko-hrvatski rječnik (1860, 2 sv.). V době ústavy věnoval se opět politice. Již r. 1860 napsal populární knihu Hrvatsko-ugarski ustav. V »Pozoru«, jejž od r. 1865 vedl, uveřejňoval polit. články a později vydal Naše pravice, knihu o zákonech a státním právu chorv. od r. 1102-1868. Dílem jeho jest Hrvatsko-njemačko-talijanski rječnik znanstvenog nazivija (1874–75) a Popularna fizika (1873–76, 3 sv.). V »Matici« vyšla jeho Lučba za svakoga ili popularna kemija. R. 1883 vydal Hrvatski ustav ili konstitucija o politickém životě chorv. v r. 1868 až 1882. Když r. 1867 založena akademie, působil v její prospěch přírodovědeckými a filosofickými rozpravami. V polit. časopisech uveřejnil množství pojednání. Vše, co pro chorvatskou věc v době illyrství vykonal, zůstávalo mu vodítkem při dalších pracích, které podnikal ve prospěch nové své vlasti až do své smrti. – Nesmíme opomenouti řady mužů, většinou v Chorvatsku usazených, kteří snažením a přičiněním mnoho vykonali pro věc i literaturu chorvatskou. Takým byl Stjepan Moyses, rodem Slovák, posléze biskup v Banjské Bistrici, který r. 1836 v Záhřebě vydal s historickým úvodem Oddiljenje sigetsko od Pavla Vitezoviće. Dále Dragutin Galac, jenž sestavil Buturicu igrokaza ilir. kazališta (Souhrn činoher illyr. divadla), kde jest mnoho nad míru slabých něm. převodů. Pak Radoslav Razlag, který r. 1851 a 1852 vydával almanach Zora jugoslavenska a r. 1852 upravil Zvězdice. Konečně máme ještě od Jurja Zorca Čudnovte dipli rešetarov atd.

Z uvedeného přehledu lze poznati, kterak literární činnost z doby illyrské zasahovala do doby absolutismu, dále pak, že duch illyrský jevil se i ve skutcích pozdějších let. Na počátku bylo jen málo čtenářstva a buditelé bojovali proti největším překážkám, jaké vůbec povstati mohou národnímu znovuzrození. Proto bylo nutno vydávati vlastní zábavný list aneb almanach, aby též ženy vstoupily v kruh chorvatského čtenářstva. Prvním podobným listem byla Havlíčkova Jiskra, ku které přispívali první illyrští spisovatelé. Záhřebský knihkupec Župan vydával Zabavnu čitaonicu; uveřejnil zde překlad z frančiny Elizabeta ili prognani u Sibiriju od Cottina, z angličiny Wakefieldski župnik od O. Goldsmitha, z polského Pan Pođstoli od Krasického (překlad od Veber-Tkalčeviće), Zlatotvorno selo od Zschokkeho, Kačićovy básně atd.; pro mládež vydal překlad Schmidových povídek Mladi rodoljubi. Připočteme-li několik kalendářů a překladů morálních povídek, máme v hlavních rysech pohromadě vše, co kromě časopisů přináleží nové illyrské literatuře v době absolutismu. Jest se nám zmíniti i o učiteli Mijatu Stojanovićovi, který již v době illyrské působil ve prospěch lidové osvěty. Bachův systém vše dusil a kromě toho byla též síla jednotlivců vyčerpána, takže staří bojovníci pomalu opouštěli kolbiště. »Matice illyr.« jedva že působila pouze při založení jediného belletr. listu »Nevenu« Bogovićova r. 1852. Gajova Danica přestala r. 1850 vycházeti a Narodne novine staly se listem úředním, čímž ztratily úplně na ceně, než je Demeter (1857–59) opět povznesl, připojiv k nim zábavnou a poučnou přílohu. Orgánem kněžstva byl Katolički list a hospodářů Gospodarstveni list (Rakovac 1850–53, Vukotinović 1853–57 a B. Šulek 1858 a 1859). – V Zadru vycházel Pravdonoša (1851–1852); Domobranu vydávati bylo Bogovićovi zakázáno a Mrazovićův Pravnik vycházel rok (1853); později, po době absolutismu, počal r. 1861 vycházeti týž list; redaktorem byl M. Derenčin. V Zadru vycházel polit. časopis Glasnik dalmatinski, jejž redigoval Kuzmanić do r. 1854, od r. 1855–59 pak Kazali. Ve Vídni vycházel Državo-zakonski list, jejž v době absolutismu redigoval dr. Užarević. Práce byla rozdělena a každý z hlavních činitelů bral se zvláštním sobě vytknutým směrem, sesilovaly se základy pro další působení. Matice illyr. vydávala staré klassiky dubrovnické, Palmotićovu Kristijadu, Dorďićův Saltjer a j., avšak pravý život se již nejevil, vše takřka záleželo na »Nevenu« a »Katol. listu«! – Ne bez zajímavosti jsou dva zjevy: v »Nevenu« vyskytli se vypravovatelé, kterých v době illyrské téměř nebylo; avšak počal též boj o jazyk, když utvořily se dvě školy, totiž záhřebská a rjecká čili strana Kurelacova, jenž byl všecek zaujat pro starý způsob z ohledu na bohatství forem. Zvláštní jest, že povstal boj ten mezi oběma stranami právě v době absolutismu; záhřebská zastávala se směru nového a rjecká v čele s Kurelacem byla pro dialekty a staré formy, jakých dosud se užívalo v literatuře. Repraesentantem záhřeb. školy byl Veber (Tkalčević). V r. 1850–60 vyšly kromě školních knih též jiné spisy a pokrok jeví se hlavně v dějepise, přírodopise a vypravování. V tom oboru působil vedle Kukuljeviće Mesić a později též Fr. Rački, kteří dokázali, že dovedou použiti pramenů k sepsání dějin svého národa. Do »Arkivu« přispívali dále M. Stojanović. jenž vyznamenal se svými lidovými spisy, Ilija Okrugić a potom Ivan Tkalčić, autor první Povjesti hrvatske (1862). Povídky a básně psali kromě Bogoviće v »Nevenu«: Vlad. Nikolić, Gj. Rajković, Ivan Filipović († 1895), Janko Tombor, Jarnevićeva, Jurković a j.

Tak byla dostatečně připravena půda pro dobu, která nadešla říjnovým diplomem, kdy jazyk chorv. stal se opět řečí úřední. Nastalým svobodnějším politickým životem počalo se též svobodněji mysliti a působiti pro věc národní. Gajovy »Narodne novine« byly listem úředním a liberalním listem byl v době ústavy Pozor; místo zaniklého »Nevena« počal vycházeti Krešićův Naše gore list (do r. 1866) a Abel Lukšić vydával Glasonošu, list více politický, který však přinášel též literární přílohy. Význam nepopíratelný měl Naše gor list (1861–66), vydávaný ve směru ryze chorvatském, třeba měl z dob dřívějších název »jihoslovanský« místo »illyrského«. Starší spisovatelé vzdali se činnosti buď úplně, nebo jen zřídka vystupovali na veřejnost, pouze Trnski, Preradović a částečně Bogović působili v létech šedesátých dále v oboru krásné literatury; jiní pak obirali se vědami. Z mladších literátů vynikali v létech šedesátých J. E. Tomić, Vladislav Nikolić († 1866), Gj. Deželić, Veber-Tkalčević (cestopisy), Luka Botić, Janko Jurković, Ivan Sundečić, August Šenoa, Blaž. Lorković a j. Většina získala sobě jméno teprve v létech pozdějších, avšak ihned na počátku bylo zřejmo, že činnost jejich byla vážna a že sledovala nová chorvatská literatura směr pravý, národní, zanechavši exaltace doby illyrské.

Když r. 1861 chorv. maecenáš, biskup ďakovský Josip Juraj Strossmayer, naznačil, že jest nutno založiti v Záhřebě akademii, spojili se uvedení již spisovatelé Franjo Rački, Vatroslav Jagić a Josip Torbar a usnesli se založiti časopis, který by připravoval a vychovával akademii členy. R. 1864 počali vydávati vědecký čas. Književnik, který podporou »Matice illyr.« vycházel až do otevření akademie r. 1867. Pro akademii bylo nutno stanoviti třídy a rozděliti působení jednotlivců dIe oboru jejich činnosti; úkolem bylo, znázorniti a vylíčiti vše, co Chorvaté vykonali na poli vědy. Následkem toho oddělili se od tohoto kruhu pěstitelé krásného písemnictví a počali pomýšleti na založení zvláštního střediště. Lukšićův Glasonoša a Krešićův Naše gore list zanikl a jediným zábavným listem byl Deželićův Dragoljub, který však též záhy vycházeti přestal. »Matice illyr.« vůčihledě ochabovala, nebo do r. 1876 jedva že vydala 2 díly Martićových Osvetniků a Djela Stanka Vraza. Povzbuzena úspěchem akademie, od které mnozí očekávali vydatnou pomoc literatuře chorv., počala »Matice« opět probouzeti se; založila r. 1869 Vienac pro zábavu a poučení. Od této doby nastává nový život literatury chorv. Rozhodně přispěla akademie mnoho k otevření vysokého učení s 3 fakultami, z kterých byla novou fakulta filosofická; právnická a theologická byla již dříve. Literatura byla nyní velice tím povznášena, že ve vlasti učilo se všemu, co přináleží k národnímu životu. Na počátku byla činnost akademie a »Matice« pospolitou. R.1873 oddělila se »Matice« od akademie, a když opět obživla, zaměnila název »illyrský« chorvatským: »Matica hrvatska«. Nyní počal vyvíjeti se utěšeně život politický a zakládány časopisy a belletristické listy.

Vynikající spisovatelé z doby poillyrské jsou: Luka Botić (1830–63) ze Spljetu, proslavený epickou básní Pobratimstvo (1850). Po té uvésti jest báseň o 6 zp. Bijedna Mara, dle histor. pověsti dalmatské z XVI. stol. Jest to báseň romantická, jako Petar Bačíć (5 zp., 1862), kde ještě více než v předešlé oslavuje rodné své město. V uvedených třech básních jedná se o lásce muhammedánů a křesťanů, hlav. v Bosně a Hercegovině. Botić psal duchem romantickým, byv vychován romantickou poesií lidovou, kterou ušlechťoval. Básně jeho s úvodem vydala »Matica hrv.« r. 1885. – Výborný vypravovatel a humorista Janko Jurković (1827–89), rodák požezský, byl činným jako spisovatel již r. 1848. Psal pro »Katol. list« a v »Nevenu« uveřejnil kromě pěkné povídky Pavao Čuturić mnoho jiných, jako na př. Ima i tomu lijeka atd. Zdařilé jsou jeho: Tuskulanijade (1859), Petakinja vina, Timotija Patkov a j. V jeho povídkách jest věrně líčen život národní a maloměstský, propletený jemným humorem a případnými žerty. Realismus střídá se u něho s ideálními náhledy a vždy snažil se sbratřovati na základě národním. Velmi zajímalo jej divadlo a dílem Moja o kazalištu hleděl vzbuditi porozumění pro divadelní hry, pojednáním pak O narodnom komusu (1869) snažil se povznésti vážné lidové drama, protkané žertem. Složil humorist. epos Kako se psi i mačke posvadiše. Jako dramatický spisovatel sepsal veselohru Što žena može, komédie Čarobna bijležnica, Pradjedovska slika, Kumovanje, Imenjaci, Novi red, drama Posljednja noc a tragédii Smiljana. Pěkná jsou filosofická jeho díla: O estet. pojmovih uzvišena a O ženskih karakterih u naših narodnih pjesmah, uveřejněná v »Radu jugosl. akad.«. Sebrané jeho povídky a dram. díla vydala r. 1878–81 »Matica hrv.«. (Viz Spomen. knija Matice hrv. 1892.) – Kruh »mladih rodoljuba« v záhřebském semináři, kde již před znovuzrozením pěstěna byla chorv. literatura, odchoval ve svých řadách kanovníka záhřeb. Adolfa Veber-Tkalčeviće (1825–89), po dlouhou dobu professora a ředitele (1861–67) gymnasia v Záhřebě. Od počátku činnosti literární (1847) věnoval hlavní péči cestopisům, filologii a didaktice, maje zřetel též k politice a belletristice. Básníkem nebyl, třeba sem tam podával povídku v rouchu poetickém. Překládal z jazyka německého, polského (Krasicki, Kraszewski, Mickiewicz), italského (de Amicis) a z latiny (Cicero, Sallustius). Založil t. zv. »školu záhřebskou«, která přesně vytknula rozdíl mezi obyčejnou mluvou a spisovným jazykem, přihlížejíc k pravopisu etymologickému. R. 1852 napsal do programmu záhř. gymn. pojednání Korist i način predavanja latinskih klasika, výklad chorvatského spisovného slohu školy záhřebské; přál sobě zaříditi vše dle řeči latinské a způsob ten byl zachováván v literatuře chorv. až do let osmdesátých. V díle Ustroj ilirskoga jezika (1856) přičiňoval se povznésti lásku k mateřštině. Obíral se mnoho metrikou a zaváděl vedle přízvuku též délku, Nejpřesněji řídili se dle něho Preradović a Ilijašević, proto dnes Preradoviće čítámc dosti nesnadně. Z cestopisů jeho uvádíme Putopis po Dalmaciji (1878), Listovi iz Italije (1861), Put na Plitvice (1861) a Put u Carigrad (1886). Sestavil též grammatiky pro školu a sice chorvatské a latinské. Vydal řadu pojednání v publikacích akademie a různých listech. (Životopis jeho viz v jeho sebraných dílech a »Spomen knjiga« Matice hrvatské 1892.) – Fran Kurelac z Bruvna (* 1810 – † 1874) nevynikal svou činností belletristiekou ani tak, jako snahou vytříbiti jazyk chorvatsky. Přiučil se několika řečem a vrátil se do své otčiny r. 1848. Byl učitelem rjeckého gymnasia a pracoval zde, seč byl, pro chorvatskou literaturu a mládež. R. 1849 vydal několik překladů lat. autorů. Později byl z politických ohledů propuštěn ze služby. Obíral se pak výhradně literaturou a r. 1860 vydal Recimo koju, výklad vlastni své myšlénky o chorv. jazyku. Fluminensia (1862) obsahují různé články. Jako předmluvu Budinićevih psalama sepsal r. 1861 biografii tohoto spisovatele XVI. stol.; později vydal Runje i pahuljice (1868), sbírku básní starých pěvců dalmatských. Jako člen akademie uveřejnil v »Radu« řadu článků, kde poukazuje ke starým vzorům chorvatským hleděl upraviti sloh literatury chorvat. a zameziti užívání vzorů cizích. Hlavně prospěl fraseologii. Aby pak mateřštinu přizpůsobil co možná nejvíce ostatním jazykům slovanským, nepsal ryzím nářečím štokavským, nýbrž směsi dialektů, nepouštěje nikdy se zřetele etymologie. Procestoval svou vlast a zavítal též mezi uherské Chorvaty, kde sebral mnoho písní žen, které roku 1871 pod názvem Jačke vydal. Vše, co zaznamenával ohledně mluvy, obsahuje dílo Imena vlastita i splošna domaćih životinj. O jeho životě viz v »Radu« kn. 29. – Kněz Stjepan Ilijašević, nar. r. 1814 v Oriovci, žil sice v době ruchu illyrského, působil však teprve v pozdějších létech. Hlavně obíral se literaturou školní; básně vydal r. 1876, Nove pjesme (1884) a Šalu i satiru (1892). Básnil o Bohu, otčině a člověčenstvu vůbec. – Vladislav Vežić (1825-94) byl rodákem dalmatským ( † ve Varaždině). Chorvaté a Srbové byli mu jedním národem, miloval je stejně a ve směru tom i básnil. Pozornost vzbudil jeho Sigetski junak Nikola Zrinjski (5 zp.) a jeho Milovanku vydal r. 1896 s úvodem Iv. Milčetić.

Časopisy odchovaly mnoho chorv. spisovatelů. Podobnou zásluhu má »Naše gore list«, »Glasonoša« a polit. časopis »Pozor« o předního spisovatele chorvat. Augusta Šenou (1838–81). Narozen v Záhřebě, kde též absolvoval gymnasium a dva ročníky práv; r. 1859 pokračoval ve svých studiích na univ. v Praze, kde seznal literární a vlasteneckou činnost Čechů. Styk s vynikajícími muži doby illyrské, hlavně s Gajem, probudil v něm mnoho pěkných snah, které v Praze dozrály. Odtud zasílal »Pozoru« a »Naše gore listu« své výtvory a v »Pozoru« byly to Dopise iz Zlatnoga Praga, kterými byl uveden feuilleton v mladou literaturu chorv. (1862). R. 1862 vyšla v »Pozoru« jeho satira na vrtkavost tehdejší doby pod názvem Vječni Žid u Zagrebu a humoreska ze studentského života Duša Lumirova. Do »Naše gore listu« psal pod jménem »Veljka Rabačevića« a uveřejnil v něm pěkný vínek básní Hrvatulje, opěvuje otčinu a lásku způsobem žertovným a vážným. Lukšicův »Glasonoša« přesídlil se tehdy do Vídně a Šenoa stal se r. 1865 jeho redaktorem; současně redigoval Lukšićovy »Slavische Blätter«. Tehdy dokončil též drastickou satirickou komédii ze života záhřebského Ljubicu. V »Glasonoši« uveřejnil první svou hist. povídku (ve verších) Zlatni krst (Zlatý kříž) a první novellu Turopoljski top (Turopolské dělo). V Praze psal pro české noviny a seznamoval české čtenářstvo s Chorvaty; ve Vídni činil totéž v německém listu; r. 1865 dokončil překlad Racinovy Fedry. »Glasonoša« zanikl r. 1865 a Šenoa řídil ještě po nějaký čas »Slav. Blätter«, avšak nehodami oekonomickými byl r. 1866 donucen vrátiti se do Záhřeba, kde stal se redaktorem přílohy »Pozora« a divadelním referentem nejlepších tehdy novin v Chorvatsku. Tehdy rozvinul dovedně otázku O hrvatskom kazalištu, kde odůvodnil přednost francouzských divadelních her před německými, kterým přál tehdejší dramaturg Demeter. Následkem toho stal se Šenoa artistickým ředitelem a dramaturgem národního divadla chorv. Vedle tohoto zaměstnání počal r. 1866 uveřejňovati v »Pozoru« své Zagrebulje, vážné a humoristicko-satirické črty ze života záhřebského. R. 1868 byl jmenován městským notářem, a když pak nastaly utěšenější poměry, městským senátorem. Divadelním dramaturgem byl od r. 1870–73; upravil a zlepšil repertoir, uděloval hercům pokyny a překládal i opravoval divadelní hry. Jeho přičiněním byl do Záhřeba povolán Ivan Zajc, který r. 1870 zřídil chorvatskou operu. Od r. 1869 psal Šenoa pro »Matici hrv.« a »Vienac«, který redigoval původně Ď. Deželić a pak Iv. Perkovać. Zde uveřejňoval veršem mistrovské povídky z dějin chorv., na př. Kugina Kuča, Kakvu Hrvati djecu jedu, Kameni svatovi a pak pověst Dusi narodne straže, črtu příběhu chorv. gardy z r. 1848. R. 1872 vydal první svůj román Zlatarovo zlato (Zlatníkův zlatoušek), plný vlastenectví a lásky k rodnému městu Záhřebu. Tehdy kromě básní sepsal novellu Prijan Lovro, kde vylíčil duševní rozvoj a tragický konec svého přítele a druha z Prahy, Slovince Mahniće. R. 1873 vydal prvni chorvat. anthologii Vienac hrvatskih i srpskih pjesama. R. 1874 stal se redaktorem »Vience«, kde rozvíjel veškerou svou vědeckou a uměleckou činnost až do smrti své. Uveřejnil zde množství různých článků. snaže se povznésti chorv. literaturu v každém směru. Jako městský senátor měl dosti příležitosti poznati blíže měšťanstvo a selský lid. R. 1874 vydal první svou novellu ze života záhřebského metaře Barun Ivica. V novelle Mladi Gospodin (4 menší povídky, 1875) líčen život posávských sedláků, chorvatské aristokracie, měšťanstva a šlechty vůbec (1820–50) a konečně poslední chvíle hrdiny »Mladého pána«, kaplana a dobrodince lidu O sporu senjských uprchlíků s císařským generálem vypravuje v novelle Čuvaj se senjske ruke (Střez se senjské ruky, 1876) a Ilijina oporuka (závěť, 1876) má děj ze záhřeb. života na poč. XIX. stol. Zanechal i vlastenecké a jiné básně, překlady a též cestopisy. Cesta po Italii nadchla ho tou měrou, že složil překrásné básně Propast Venecije, Veliki petak u Pizi a j. K »Zlatarovu zlatu« důstojně řadí se Seljačka buna (Selská bouře, vyd. 1877), histor. román ze XVI. stol. Feuilleton Zagrebulje počal opět ve »Viencu« vycházeti a potíral hlavně němčourství záhřebské a protivníky chorv. opery. Diogenes jest historická novella z XVIII. stol., hlavní její osoba vybásněná. chorv. vlastenec Janković, jenž vychytrá nad všemi cizinci. Karamfil s pjesnikova groba, Pruski kralj, Turci idu a U akvariju sepsal r. 1878. V těchto novellách črtá humoristicky a satiricky povahy a život; tendence jejich jest vlastenecká. V novelle Vladimir vylíčil život chorv. šlechticů v době národního zápasu od doby illyrské až po r. 1848 a ruch společenský; myšlénkou, sestavením a charakteristikou jest z nejčelnějších jeho novell. Povídka ze selského ovzduší Prosjak Luka (žebrák L., 1879) jedná o rozkolu a smíru dvou selských rodin; láska přináší požehnání, záští kletbu. Ve »Vienci« uveřejnil humoristickou povídku Kanarinčeva ljubovca a Zvonar topčija (zvoník-dělostřelec). Nedokončený román Kletvu z doby velkého hnutí chorvat. v XIV. stol. skončil J. E. Tomić částečně dle náčrtků autorových. Posledním výtvorem Šenoovým jest Branka, novella ve formě dopisů mladé učitelky z venkova přítelkyni své do Záhřeba. Aug. Šenoa získal si nehynoucích zásluh o literaturu chorv. Díla jeho jsou většinou ceny trvalé a jsou pěknými obrázky chorvatského života národního, třeba poněkud idealisovaného. Zamlouvá se při vážném ději neodolatelný jemný humor. Srv. Marković, Spomen knjiga Matice hrv. 1892. Lidu podal ve svých povídkách čásť chorvatské historie. Pro ideálně-romantický způsob psaní a dramatický zápal líčení stal se Šenoa miláčkem všeho čtenářstva chorvatského. – Lavoslav Vukelić (* 1840 – † 1879) z Kosinje náleží v řadu básníků vlasteneckých. Původně důstojník, stal se později podžupan. úředníkem. Psal vlastenecké básně, črty a povídky v tónu prostonárodním. Kresba Hajduk Rade jedná o tureckém tyranství a Krvav dioba jest obrázek nezdravého zařízení vojenského na hranicích chorvatských. Zdařile překládal z polštiny (Mickiewicz, Czajkowski Kirdžali), ruštiny i italštiny (viz Književno cvieće L. V. 1882; Vienac 1882). – Napoleon Špun-Strižić (* 1839 v Požeze) básnil v mladších létech a r. 1865 vydal sbírku pěkných lyrických a epických básní Iz mladijeh ljeta. Později psal málo. – Ďuro Deželić (* 1838 v Ivanici) počal literární činnost v době absolutismu. Byl členem městské rady záhřebské a psal básně, povídky a různé články. Vydával též praktické knihy, na př. Pjesmaricu, Rječnik chorv.-německý a něm.-chorvatský. Od r. 1863 vychází jeho kalendář Dragoljub s různými přílohami. Větším jeho dílem jest povídka ze záhřebského života Burzanci a povídka z bosenského života Zülejka. Byl prvním redaktorem listu »Vienac«.

Ivan Dežman (* 1841 – † 1873), zasloužilý lékař, žák Frana Kurelce, jenž neunavně budil lásku k vlasti mezi mládeží, unesl čtenářstvo hned první svou epickou básní Smrt grofa Josifa Rabata (5 zpěvů), složenou dle způsobu básně »Čengić-aga«, o setníkovi Rabatovi, jenž smrtí ztrestal vůdce povstalců senjských, loupežníků námořských. Varadinka Mara, drama veršované v deseterci, líčí hrdinku, která r. 1716 pomáhala poraziti Turka před Petrovaradínem. R. 1865 vydal Dežman v Záhřebě hlavní své dílo Smiljan i Koviljka, romantický epos o 12 zp. Vliv národní poesie nejeví se v díle tom pouze formou, nýbrž i dějem. Ve zpěvu o lásce krásné Dilbery (Koviljke) a Smiljana zjevují se víly a nadpřirození tvorové, podobně jako v písních lidu a Ariostově »Zuřivém Rolandu«. Poletar (1868) jest sbírka 30 původních básní vlastenecko-allegorických, legend, ballad, romancí a j. Vraz asi přiměl Dežmana, že psal ballady a romance, a jeho »povjestice« měly nemalý vliv na tuto sbírku. Zrinski (24 básní) jest dle vzoru Kačićova chronol. postupem podaný obraz života a slavných činů Mikuláše Zrinského. Ve »Vienci« uveřejnil 4 povídky vlastenecké. Kromě toho sestavil první slovník lékařský Rječnik liječničkoga nazivija (1868) a populární Čovjek prema ljepoti i zdravlju. Viz Marković, Dežman, Sabrani spisi. – Mato Vodopić (* 1816 – † 1893), posléze biskup dubrovnický, náleží k řadě dalmatských spisovatelů, kteří působili ve prospěch literatury chorvatské. R. 1868 uveřejnil v »Dubrovniku« povídku Tužna Jele, r. 1875 vyšlo pěkné jeho poetické vypravování o tureckém násilí Robinjica. V povídce Na doborskijem razvalinama (1881) tlumočil myšlénku, že Bosna veškerým svým životem směřuje k sjednocení s Chorvatskem. Z pozorování všedního života dubrovn. sousedů vznikla Mara Konavoka, obrázek ruchu z doby před okkupací Bosny a Hercegoviny; kromě dubrovnického života jest zde vylíčen též osud a život sousedící Hercegoviny. (Viz Mara Konavoka, 1893.) Vodopić obíral se též přírodními vědami a sepsal r. 1880 Pučka imena ptica i životinj a Pučka imena trava. Díla jeho jsou vlastenecká a dovedně v nich spojil romantiku se skutečnými příběhy. Dubrovničan Matija Ban připojil se k proudu, který přál nejužšímu sbratření Srbů a Chorvatů, působil však později hlavně ve prospěch literatury srbské. Katol. kněz Stjepan Buzolić (* 1830, † 1894) z Obrovce v Dalmacii věnoval celý svůj život Bohu, vlasti a národu. Od r. 1866 byl ředitelem učitel. ústavu v Arbanasích u Zadru. City své vložil ve sbírku básní (1871), která po smrti jeho podruhé vydána pod názvem Dom, rod i svijet. Byl i výtečným překladatelem; zmínky zasluhuje jeho překlad Danteovy »Božské komedie«. (Viz Petar Kuničić, Spomen-knjiga, 1895.) Farář Mihovil Pavlinović (* 1834 – † 1887) z Podgory u Makarsky měl zvláštní nadání pozorovací, zřetelně vykládal a pro věc chorv. působil jako spisovatel a poslanec. V básnění byl mu vzorem Vlach Leopardi, v řečnictví Francouzové, avšak ve spisech svých zůstal Chorvatem duší a tělem. Jeho Razni spisi jsou většinou články novinářské, Pučki spisi jsou sbírkou dějinných a polemických rozprav o národní otázce, uveřejněných v kalendáři »Matice dalmatinské«, a podobně sepsána jest sbírka článků Hrvatski razgovori. Obsahem, slohem a mluvou vyniká kniha Radišu Bog pomaže, psaná duchem Smilesovým a obsahující příběhy a vzory chorv. dějin ku vzdělání lidu. Vzlet jeho obrazotvornosti a jadrnost myšlének jeví se v díle Pjesme a besjede (1860–72). Napsal též národně politické spisy Hrvatski razmišljaji, Misao hrvatska i misao srpska u Dalmaciji Kotari; cestopisné črty jsou Puti (1877) o cestě ze Slavonie do Bosny. Hlavně na počátku své činnosti psal pilně pro politický »Narodni list« v Zadru. Pro »Matici dalm.« sestavil Narodnu pjesmaricu a »Matici hrv.« zůstavil velkou sbírku národních písní. (»Vienac« 1873; M. Sabić v »Iskri« 1886.) Ivan Despot (* 1851 v Zaostrogu – † 1886 ve Spljetu), františkán, působil ku sjednocení národa. Psal pro časopisy a čásť toho vyšla v knize pod názvem Malo zrnja r. 1885. První své básně Prve iskre vydal r. 1881. Zdařilé jsou jeho básně Oporuka Pavla Šubića Bribirskoga a Put u Lovćen. Kromě toho přeložil Zdrav razum i pošteno srdce od Cantua, a ve »Vienci« Alfieriho Virginije (1882). Viz »Iskra« 1893.

Josip Eugen Tomić (* 1843 v Požeze) počal psáti v posledních létech doby absolutismu a r. 1863 stal se redaktorem »Glasonoše« v Karlovci. Na počátku psal pro »Naše gore list« a »Slavonac«, který vydával jeho rodák požezský Miroslav Kraljević od r. 1863 až 1865, a později pro Deželićův kalendář »Dragoljub«. V »Slavonci« uveřejnil první svou povídku (děj ze XVI. stol.) a již r. 1865 vydal básně Ljeljinke. Psal pak hlavně novelly a romány a pokusil se též o drama. Nejlépe dařilo se mu vypravování ze všedního života. Většinou vydal své výtvory ve »Vienci«, jako: Zatečeni ženik, Pelivanka (Provazolezkyně), Krivi zubi (1870), Opančareva kći (Opankářova dcera, 1871), Pokćerka (Přisvojenka), Izigrana (Vyhraná, 1872), Suparnici (Soupeřové, 1873), Zamrla ljubav (Mrtvá láska, 1884), Pretorijanac (1890; nově jako I. díl Za kralja – za dom, povídky z XVIII. st.), Udovica (Vdova, 1891); výbornou prací jest Zmaj od Bosne (Bosenský drak, 1879), pěkná to črta ze života nové doby Bosny, a podobně též Eminagina ljuba (1888); důstojně k tomu řadí se Kapitanova kći (Setníkova dcera, 1884). Novelly zdařily se Tomićovi lépe než romány a jako humorista ukázal se v drobnůstkách Pošurice (1887) a v různých komédiích. Cenné jsou jeho veselohry Bračne ponude a Zatečeni ženik, dramatisovaná povídka stejnojmenná. (Sebrané komédie ve vydání »Matice hrv.« 1878 a 1882.) Barun Franjo Trenk jest hra pro lid a Pastorak hra ze života slavonského. V »Chorvatské vile« uveřejnil r. 1884 tragédii Uriel Acosta. Kromě toho psal pro denníky politické a sice jako vůbec směrem ideálním. Pro divadlo a politické časopisy přeložil mnoho z cizích literatur. Složil též librettok Zajcově Lizince a jiné Pan Twardowski. Po nějakou dobu byl vedle Šenoy takřka jediným novellistou. – (»Vienac« 1884.) Ferdo Becić (Fedor Brestov, * 1844 v Haliči) přidružil se k mládeži, která psala po létech šedesátých do listů belletristických. Věnoval se dráze vojenské, kterou však r. 1872 opustil. Básně své uveřejňoval již v »Naše gore listu« a »Glasonoši«, později psal povídky, novelly a oblíbený román Kletva nevjere (2 d.). Ve »Vienci« vyšly jeho povídky: Slučaj ili sudbina (Náhoda či osud), Montechi i Capuleti, Persa (1876), Hajdukova draga (1871), Kapetan Katinić (1880), Lajtmamuška deputacija (1881), pak ze života kordunského Vukićev most a ze života pohraničného Prokleta kuća a Zavjet. Dle »Persy« napsal stejnojmennou truchlohru. Roku 1880 uveřejnil v »Obzoru« San spasitelj. Becić líčí ideálně život hlavně z chorv. hranic. Franjo Marković (* 1845), nyní professor filosofie na univ. záhřebské, uveřejnil v létech šedesátých několik básní lyrických a r. 1868 vydal Kohana a Vlastu, velebáseň z minulosti polabských Slovanů, jejichž osud opěvoval i v romancích. Tragédie Karlo Drački jest prvním chorv. dramatem v jambech; současně uveřejnil ve »Vienci« tragédii Benko Bot a později Zvonimira, kralja hrvatskog. V prvních svazcích »Vience« řešil vážné otázky tehdejší literatury chorv. R. 1884 vydal sbírku básní Iz mladih dana s pozoruhodným idyllickým eposem Dom i svijet. Získal sobě též zásluhy aesthetickým oceněním Preradoviće, Vraza, Mažuraniće, Šenoy, Puciće, Dežmana a j. – Ivan Zahar (* 1845) započal literární činnost v době, kdy nebylo ještě akademie ani »Vience«. Psal básně lyrické, ballady, romance a vlastenecké básně příležitostné. Ve »Vienci« uveřejnil několik novell a kulturně historických článků, týkajících se tehdejší doby. Básně své vydal r. 1880. – Josip Freudenreich, dramatický umělec, napsal řadu divadelních her, z kterých jest podnes nejoblíbenější lidová hra o 3 jedn. Graničari. Kněz Ilija Okrugić (* 1827 – † 1897) počal psáti krátce po době illyrské, avšak významně činným byl teprve v létech pozdějších. Pozoruhodno jest jeho dílo Šokica, drama tendenční, směřující k sbratření Chorvatů a Srbů, pak Sv. Ivan Kapistran, národní epos o 17 zp. o vítězství nad Turkem u Bělehradu r. 1456 (vydáno v Novém Sadu 1892). Franjo Ciraki uveřejnil ve »Vienci« něžné básně, z pozdějších jeho děl sluší uvésti Florentinske elegije, básně plné přemítání. Též prosou sepsal několik črt.

Jak vidno, byla akademie osou nové chorv. literatury. Oživila též »Matici« a když byl jejím přičiněním založen »Vienac«, list pro zábavu a poučení (1869), počala se děliti práce; jedni obírali se vědou v akademii, druzí pak krásnou literaturou, které dal Šenoa zcela nový směr. Mnozí spisovatelé kráčeli pak novou dráhou, způsob vypravování stával se realistickým, ovšem stále ještě s nádechem ideálním, a děj byl většinou z domácích dějin, národního a měšťanského života chorvatského. Následkem nového směru vyvinul se naturalismus, který se sice neujal, avšak vyvolal směr veristický, líčící život se všemi chybami a vynášející stránky dobré, prospěšné národnímu vývoji. Poesie lyrická byla pěstěna v duchu literatur světových. Pro krásnou literaturu a vzdělání středních tříd vykonala nejvíce »Matice«, avšak třeba též přiznati, že největší počet spisovatelů odchoval »Vienac« a listy jemu podobné. Drama bohužel nepokračovalo dostatečně. Střediskem věd byla akademie, lidové osvěty pak Društvo sv. Jeronima, založené r. 1868.

Doba od r. 1870. Z dramatických spisovatelů upozornil na se v létech sedmdesátých Ivan Vončina veselohrou Tri prosca (Tři námluvčí) r. 1878. Veškerá jeho díla, též několik menších povídek, vydal v »Sebraných spisech« Iv. Milčetić. Vladimir Mažuranić napsal několik svižných článků. R. 1884 uveřejnil ve »Vienci« veselohru o 1 jed. Anarkiste a v »Matici« vydal r. 1883 činohru Grof Ivan (5 jed.). Kromě toho složil několik básní, vydal básně svého otce Ivana a napsal životopis D. Demetra. Na slovo vzatý řečník a vynikající kriminalista dr. Marijan Derenčin upravil některé zákony a v oboru dramatickém obíral se veselohrami, které měly úspěch hlavně pro komickou stránku, zejména Tri braka (Tři sňatky) o 5 jed. (vyd. 1883 v »Hrv. vili«). Slijepčeva ljubav jest vylíčení tragického příběhu slepce, jenž ztrestal nevěru své ženy a zabil milovníka jejího, ale i svého přítele, obraz ze života záhřebského Primadona, kde autor klade důraz na odchování dcer pro domácnost. Ladanjska (selská) opozicija (Oposice na venkově), komédie o 3 jed. (1896), jest obrázek z nynějšího politického života chorv. Franjo Arnold uveřejnil ve »Vienci« 1881 Kamen smutnje, činohru o 4 jed. Dr. Stjepan šlechtic Miletić, nynější intendant chorv. zem. divadla, sepsal dle Šenoova románu Diogenes historickou hru o 6 obr.; později vydal jednoaktovku Diletanti, Zabašurene karijere (Zastřené kariéry), proverbe o 1 jed., dram. báseň Zaboravljeni ljudi (Zapomenutí lidé), komédii Crni biser (Černá perla), hist. drama Grof Paližna (»Vienac« 1892) a trag. Boleslav (r. 1894). Ku slavnostnímu otevření národ. divadla složil dramatickou allegorii Slava umjetnosti. Převedl i Byronova Manfreda a obíral se lyr. poesií. Dramata jeho psána jsou většinou veršem. Ivo Vojnović (* 1857 v Dubrovníku) sepsal črty, povídky a dramata. Divadelní jeho hry jsou Psyche a Ekvinokcij (z dubrovnického života); vydal sbírku črt Perom i olovkom a povídku z městského života dubrovnického Ksanta. Higin Dragošić napsal Posljednji Zrinjski, fantasii o 5. jed., která udržela se na repertoiru chorv. divadla. Julij Rorauer sepsal dramata: Maja (4 jed.), Naši ljudi (4 jed.) a Olinta. Milan Šenoa, syn Augusta Šenoy (* 1869), sepsal: Kako vam drago (Jak jest libo), komédii o 3 jed., dějem z dubrovnického života literárního XVI. stol., a tragédii Knjeginja Dora (Kněžna Dora) z minulosti chorv. Krsto Pavletić (P. Krstinic) uveřejnil drama Pribina ve »Vienci« r. 1896 a drama Tiberius Gracchus v »Nadě« r. 1897, Antun Tresić-Pavičic tragédii Ljutovid Posavski z chorv. a Simeon Veliki z bulh. dějin. Hermina Tomićová napsala vážnou hru Zabluda mater a veselohru Kita cvijeća (Kytice), Iso Velikanović komédie Posvatovci a Tutumović udaje kćer. Z dramat uvedených udržela se pouze čásť na jevišti.

Mnohem dokonalejší než drama jest obor vypravování; ač nehonosí se množstvím pracovníků, má přece odborníky, jejichž činnost byla by jinde jistě oceněna lépe než v Chorvatsku. Romanopisců není mnoho, za to hojně novellistů a povídkářů z části již zvučného jména. Evgenij Kumičić (pseud. Jenio Sisolski, * 1850) z Istrie jest z nejplodnějších spisovatelů a vydobyl sobě vynikajícího místa v chorv. belletrii. Hlavní péči věnoval obrázkům ze života Istrie, povídkám ze života chorv. a líčení historických událostí. Zavedl směr materialistický, třeba někdy sám odchýlil se od něho. Z děl jeho uvádíme: Gospoďa Sabina a Preko mora (přel. do češt. »Paní Sabina« a »Na druhém břehu mořském«), pak Jelkin bosiljak (Helenčina bazalka), Začuďeni svatovi (Překvapení svatebníci), Sirota (Sirotek) Urota Zrinjsko-Frankopanska (2 vyd., do češtiny přel. »Spiknutí Zrinského a Fr.«) a Teodora. Dramata jeho jsou: Sestre a Obiteljska tajna (Rodinné tajemství). Překládal i z jazyka franc., ital. a špan. – Šandor Gjalski (vlastně Ljuba Babić) působí v chorv. literatuře směrem novověkých spisovatelů francouzských, z části i ruských. Snadno nechává se unésti vlastními city, bývá často pessimistou a jeho humor jest opravdivý, trpký a jemný. Osoby jeho románů rády vypravují a v slovech jejich jeví se tichý bol. Hrdinové jeho jsou vždy lidmi skutečnými v činech i utrpení. Zvláště zdařily se mu menší črty, jako na př. Legenda iz dvorišta kbr. 15 (Legenda z dvora domu č. 15). V prvních jeho spisech jeví se duch vlastenecký, hlavně při líčení chorv. šlechticů, na př. v díle Iz varmegjinskih dana (1891); v povídce Radmilović (1894) načrtnul pessimistický obrázek chorv. spisovatele. Mnoho jest jeho črt ze života vůbec, kde jeví větší pozorovací nadání než jiní spisovatelé v črtách ze života selského. Z novějších výtvorů jeho sluší uvésti: Osvit (1892), obraz z chorvatského znovuzrození, Angjeo (Anděl, 1892), Radmilović (1894) a Mors (1897). Ante Kovačić († 1889) zasloužil sobě důstojné místo v krásné literatuře chorvatské. Roku 1875 uveřejnil první báseň ve »Vienci«, kde vydány i jeho povídky: Baruničina ljubav (Láska barončina, 1877), Smetanje posjeda, U registraturi (1888), dále román Fiškal (1882) a v »Balkanu« r. 1886 povídka Medu žabari. Básně jeho jsou známy pod názvem Pod Klekom (1882). S počátku řídil se Šenoou, posléze zanechal idealismu docela. Vjenceslav Novak napsal v posledních 10 létech větší a menší díla, hlavně novelly a obrázky; jako romanopisec nedodělal se dosud zvláštního úspěchu. Zdařilá jeho díla jsou: Pavao Šegota (1888), Podgorske pripovijetke (Podhorské povídky,1889), Pod Nehajem, Podgorka (1894), Nikola Baretić (1896), Fiškalova ispovijed, Klara, Pod prijekim sudom (většinou ve »Vienci« od r. 1883), v nichž líčí hlavně život přímořských Chorvatů a pojednává v některých též o životních otázkách; povídkou ze života bosenského jest Maca. Rikard Jorgovanić (* 1853 – † 1880) byl dobrým básníkem a vynikajícím spisovatelem školy Turgeněvovy. Některé jeho povídky jsou pravými novellami. Výtvory jeho jsou: Mlinarska djeca (»Vienac« 1873) z okolí záhřebského, Divlja djevojka (1874), Crne niti, Žena i ljubovca, Za jedan časak radosti atd. Několik zdařilých básní uveřejnil ve »Vienci« a »Hrvat. domu« r. 1878. Byl realistou. Viz »Vienac« 1880 a »Sabrani spisi« kn. I. – V »Dubrovniku« uveřejňovali své literární práce z chorv. spisovatelů již uvedený M. Vodopić a pak Vid Vuletić Vukasović, jehož díla vyšla hlavně v »Slovinci« (1878–84), který však záhy obor ten opustil, obíraje se badáním archaeologickým. V oboru vypravování neodchovala ani zaderská »Iskra« vynikajících spisovatelů. Velmi nadaný spisovatel Josip Kozarac (* 1858) sepsal mistrovskou povídku Mrtvi kapitali (1889), ve které dokazuje, že pramenem blahobytu jest racionální hospodářství a dovedné vzdělávání půdy. Kromě básní vyšlých v »Chorv. vile«, »Vienci« a »Prosvjetě« sepsal různé črty a větší povídky, jako Medu svjetlom i tminom, Mira Kodolićeva (»Prosvjeta« 1895), Tena a j. (»Vienac« 1890) Spisovateli humoristickými byli V. Korajac a Bude šlechtic Budisavljević, který i zcela nepatrný příběh případně vyličuje; uveřejnil v časopisech zdařilé obrázky z pohraničného života. Josip Drazenović, Juraj Turić, Nikola Kokotić, Janko Leskovar, Bogdan Krčmarić, Davorin Trstenjak, Ivan Lepušić, Milan Grlović, Juraj Carić a j. vytvořili již mnoho zdařilých obrázků z národního života a pěkných povídek. Skoro veškeré jejich literární plody byly uveřejněny ve »Vienci«, »Nadě« a »Prosvjetě«, některé v »Domu i Svietu« a někdejším »Balkaně« a »Chorv. vile«; dnes ještě nelze vyřknouti přesný posudek o jich literární činnosti. – Jako dovedný novellista vyznamenal se Ladislav Čačković svými Crti i sliki; pozdější jeho povídky trpí ukvapeným provedenim. Fran Mažuranić počal slibně svým Lišćem, avšak záhy přestal tvořiti. Josip Lovretić líčí pěkně, bohužel že neúplně, národní život chorv. ve Slavonsku. Jagoda Truhelka (pseud. M. Sandučić) uveřejnil ve »Vienci« zdařilé povídky Jubilej u Kukurijevcima a Proljetni mrazovi a v »Nadě« Plein air. – Plodnými jsou Hercegovci muhammedán Osman Nuri Hadžić a katolík Ivan Miličević (Osman-Azir). Povídky jejich jsou z národního života Bosny a Hercegoviny. Znají dobře svůj národ, který byl Evropě takřka nově objeven, píšou hlavně pro muhammedány; povídky jejich líčí život muhammedánů, jsou někdy směru poučného, veskrze však trpí jednotvárností. Uveřejněny byly v »Prosvjetě«, »Nadě« a »Vienci«; »Mat. hrvatska« vydala Bez nade a Na pragu novoga doba. Nadějný spisovatel jest Vladimir Borotha-Trešec; překládá z franc. jazyka a také ve vlastních povídkách řídí se vzorem franc. spisovatelů, jak tomu svědčí jeho Ljetne noci (1896), Don Juan (1895), Listak romana a j.; ze života bosenského jest jeho povídka Šemsudin. Farář Josip Zorić píše vlastním způsobem ideálním a tendenčním. Vydal spisy pro lid a povídky Žrtva materina (Matčina oběť) a Pavao Pavlović, z nedavné minulosti chorv. Iso Velikanović jest originální autor lakonických črt směru dekadentů.

Lyrická a epická poesie vyvinuje se poměrně stejným způsobem jako u ostatních kulturních národů. Básně uveřejňuje hlavně »Matica hrvatska«. Hugo Badalić obrátil na se pozornost již v létech sedmdesátých básněmi v »Hrv. lipě«, »Velebitu«, později ve »Vienci« a jinde. Jest i autorem libretta chorv. národní opery Nikola Šubić Zrinjski (hudba Zajcova). Složil pěkné ballady a překlady jeho jsou zdařilé. Vybrané jeho básně vydala »Matica«. Jovan Hranilović počal básniti r. 1874 Kromě překladů a básni psal tehdy též povídky (Lucieta, Jadna noć a j.), hlavně však vynikají Žumberačke elegije. Výbor jeho básní vydala r. 1895 »Matica«. Jest výborný básník a kritik. Ďuro Arnold, jehož básně vyznamenávají se lehkostí veršů a hloubkou myšlének, počal svou liter. činnost r. 1873 a od té doby složil pěknou řadu lyrických básní a ballad. August Harambašić, vlastenecký pěvec chorv., vydal básnická díla: Ružmarinke (4 vyd.), Slobodarke, Bugarske pjesme a Tugomilke; »Mat.« vydala jeho Pjesničke povjesti a Izabrane pjesme (1889 a 1895). Mnoho přeložil z jazyka ruského, českého a j. a výtvory svými náleží v první řadu mladých básníků chorv. Milka Pogačićová sepsala kromě básní, které byly kritikou pochváleny, téz povidky a duchaplné feuilletony. Stratimir Kranjčević (* 1865) jest pravým básníkem; tón jeho básní jest elegický a vlastenecké zanícení má nádech tragický. Výtvory jeho nepostrádají plastičnosti, bývají však často nejasné. V básních Bugarkinje, Uskočke elegije a ostatních jeví se nám jako idealista obírající se osudem lidským. – Vedle těchto hlavních repraesentantů poesie v době nynější buďtež ze starších uvedeni; Bogomir Brleković († 1885), který v »Hrv. lipě« a »Vienci« uveřejnil básně a povídky; Milan Grlović, vydavatel Smotre, který již r. 1873 psal pro »Vienac« a dnes obírá se kritikou, zřídka píše povídky a básnění skoro docela zanechal; Josip Gržetić, spisovatel povídek a básní; Ivan Kamenar († 1894); Ďuro Kovačević, který v létech sedmdesátých pocal básniti, a Josip Milaković, autor drobných básní Hrvaćanke, dětských písní Mali svijet, U zatišju a j. Ti všichni zanechali básnění, vyjmouc Milakoviće, jenž i z češtiny překládá. »Vienac«, »Prosvjeta« a »Nada« jsou hlavními jejich listy. – Tugomir Alaupović z Bosny jest z nejmladších nadaných básníků; zdařilé jsou jeho epické básně Nesuđenica, Tuđinke a j., v lyrických jest mnoho přemítání a hoře. Antun Tresié-Pavičić složil mnoho starým klassickým metrem; básně jeho vyšly pod názvem Glasovi s mora Jadranskoga a Nove pjesme. Dnes píše hlavně dramata a povídky a rediguje politicko-belletr. list »Novi viek«. Krsto Pavletić, spisovatel tragédií, složil též epické básně Ivaniš ban na stratištu (popravišti, 1895), Sudbina Mladena bana, Katarina Zrinjska na umoru a j. Naděje vzbuzují bosenští muhammedáni Safvet beg Bašagić (Trofanda iz dubrave hercegovačke, 1895), Riza beg Kapetanović a Osman beg Štafić. Lehká jest poesie Stjepka Španiće, Milivoje Dežmana, Ivana Lepušiće, Rikarda Kataliniće, J. Velikanoviće a Selima Juzbašiće; básníkem lidovým jest Juraj Kapić a obsahem vážnou jest poesie Velimira Deželiće. Veškerá jejich poetická díla vyšla v časopisech, které podávají obraz dnešního kulturního stavu v Chorvatsku, ač sluší přiznati, že šíří se osvěta a zkvétá literatura též pomocí knihkupců-nakladatelů. V novější době jeví se v chorv. literatuře hlavně mezi mládeží směr symbolistů a dekadentistů (viz Mladost, Vídeň, 1898).

Právní vědu a literaturu repraesentuje Mjesečnik a také se vydávají jednotlivá díla právnická, jako od Rušnova, Spevce, Šiloviće a j. Veškerá věda má střediště v jihoslovanské akademii, která vydává: Rad (dosud 132 sv.), Monumenta historico-juridica, Starine (28 sv.), Stari pisci hrvatski (21 sv.). Přesný vývoj jazyka chorv. jest v slovníku akademie, který původně redigoval zemř. Ďuro Daničić; dospěl pod nynějším redaktorem Perem Budmanem k písmenu K (od r. 1881–97 16 sv.).

Prameny. Jagić, J., Stari pisci hrvatski; Ljubić, Ogledalo II.; Kulakovski, Ilirizm; Šafařík, Geschichte der südslav. Lit.; PypinSpasović, Historie literatur slovanských I.; »Rad jugoslavenske akademije«; »Ljetopis jugoslavenske akademije«; »Vienac« (1–29); »Slovinac«; »Prosvjeta« a j.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Tato část textu není v předloze podepsána, značka Đuro Šurmina se nachází až na konci další části věnované srbské literatuře.