Ottův slovník naučný/Jihoslované/Dějiny literatury srbsko-chorvatské

Ottův slovník naučný/Jihoslované
Dějiny slovinské literatury	Dějiny literatury srbsko-chorvatské	Literatura chorvatská

Údaje o textu
Titulek:	Dějiny literatury srbsko-chorvatské
Autor:	Jan Hanuš Máchal, František Pastrnek, Jiří Polívka
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. S. 421–436. Dostupné online
Licence:	PD old 70
Doplněny nadpisy

Lidová literatura srbsko-chorvatská

A) Lidová literatura srbsko-chorvatská. Chorvati a Srbové mohou se honositi bohatým pokladem prostonárodní literatury, která v době, kdy bedlivější zřetel začal se obraceti k lidovým plodům slovesným, překvapovala učenou Evropu jak svým svérázným obsahem tak i živou a ušlechtilou formou. Plného ocenění dostalo se zejména národním písním srbsko-chorvatským, které patří bez odporu k nejskvělejšímu výkvětu národní poesie slovanské vůbec. Z kusých zpráv historických, jež V. Jagić pečlivě sebral, souditi možno, že již záhy u Srbův a Chorvatů písně národní, lyrické i epické, byly rozšířeny. Zprávy takové sáhají až do XII. stol. a jsou čím dále tím určitější. Zejména je jisto, že v Srbsku a Makedonii na poč. XIV. stol. zpívaly se písně opěvující slavné činy junáků domácích, jak byzantský letopisec Gregor Nikefor dosvědčuje. Totéž potvrzuje se i zprávami pozdějšími, z nichž mnohé, na příklad Slovince Kuripešiće (1531) jmenují také výslovně junáky opěvované: Malkošiće, Radosava Pavloviće a Kobiloviće (Miloše Obiliće). Známý panslavista Jiří Križanić (XVII. stol.) vykládá, že Chorvaté a Srbové opěvali při kvasích slavné junáky své: Marka králeviče, Novaka Debeljaka, Miloše Kobiliće a jiné hrdiny. Od XV. stol. národní písně začaly vnikati a působiti v literaturu umělou, jak stopy v plodech básníků dubrovnických dosvědčují. Ač básníci tito napodobili hlavně vzory cizí, latinské a vlaské, přece rozbor jejich děl zřejmé podává svědectví, že nejen znali národní poesii, nýbrž si jí i vážili. Již u prvních lyriků dubrovnických Šiška Menčetiće a Gjorje Držiće nalézá se několik úryvků písní národních neb aspoň dle národních napodobených; zřejmější stopy poesie prostonárodní jsou u Petra Hektoroviće Hvaranina, v jehož sbírce idyll »Ribauje« (1556) nalézají se tyto písně (bugarkinje): o králeviči Markovi, bratru jeho Ondřejovi a o zahynuti severinského vévody Radosava; dále Jiřího Barakoviće Zadranina, jenž ve knize »Vila Slovinka« podal pěknou píseň národní »Majka Margarita«. Také v Gundulićově »Osmanu« a v básních Gjona Palmotiće nalézají se znatelné stopy národních písní.

Národní písně srbsko-chorvatské byly též záhy sbírány; ojedinělé písně známy jsou již ze záznamů z XVI. a XVII. stol., větší sbírky pořízeny byly kolem r. 1700 a 1750 v jihodalmatských městech Kotoru, Perastu a Dubrovníku. Nejúplnější sbírku jejich vydal dosud V. Bogišić r. 1878. Velikou zásluhu o ocenění a sbírání národních písní má františkán Andrija Kačic-Miošić (1690–1760), který na základě jejich složil svůj »Razgovor ugodni naroda Slovinskoga«. Učený svět evropský s poesií srbsko-chorvatskou seznámil nejdříve italský opat A. Fortis, který ve spise »Viaggio in Dalmazia« r. 1774 uveřejnil v originále i v překladě vlaském překrásný zpěv »Žalosna pjesma plemenite Asan-aganice«; avšak plného uznáni dostalo se jí teprve znamenitými sbírkami Vuka Stefanoviće Karadžiće od r. 1814 vydávanými. Úplné vydání o 6 svazcích vyšlo r. 1841 a 1845 a od té doby častěji. Úspěch, jakého se dostalo sbírkám Karadžićovým, povzbudil i sběratele jiné, z nichž čelnější jsou: Milutinović (Čubro Čojković), vladyka černohorský Petr I., J. Kukuljević-Saksinski, Jukići Martić, Popović, Marjanović, Kurelac, Petranović, Plohl-Herdvigov, B. Mušicki, Mažuranić, Kuhač, Krasić, Tordinac, Bošković, Nikolić, Davidović, Karaman, K. Hörman, F. S. Krauss a j.

Dle obsahu národní písně rozdělují se ve dvě velké skupiny: v písně ženské a junácké (guslarské). Písně menšího rozsahu s rozličným metrem, lyrické a balladické, které se zpívají bez průvodu hudebního, slují ženské, protože jsou větším dílem od žen složeny. Kromě písní milostných a rodinných, v nichž je zobrazen živě výlev jemného a upřímného srdce ženského, patří sem také hojné písně obřadní, které se pějí při význačných lidových slavnostech výročních. Daleko větší význam než prosté písně ženské mají písně junácké, epické to zpěvy zpívané při guslích, jejichž hlavními šiřiteli a chraniteli jsou guslaři. Ježto bývají často slepí, říká se jim také »guslaři-slepci«. Zejména mnoho guslařů scházívá se o trzích neb o církevních slavnostech, hlavní schůzku mívají každý rok u kláštera Ravanice v Srěmu. Zachovaly se i zprávy, z nichž možno souditi, že dříve byly v Srbsku zvláštní školy pěvecké, kde mladí i staří učili se písním; za panství tureckého byly ony školy potlačeny, ale jedna z nich zachovala se přece do r. 1780 v Irigu ve Srěmu. Předmětem junáckých písní jsou hlavně historické události domácí; málokterý národ zachoval v poesii národní obraz dávných osudů svých tak jasně a věrně jako Chorvati a Srbové. Písní opěvujících události starší z doby před bitvou na Kosově zachovalo se ovšem málo, podobá se však pravdě, že jich bylo dříve mnohem více. Katastrofa Kosovská a další historické děje, které národem v hloubi duše otřásly, byly asi hlavní příčinou, že starší příběhy až na některé zbytky se zapomněly. Nalézáme tu pouze vzpomínky na Štěpána Nemanju, zakladatele mnohých klášterů, na syna jeho sv. Sávu, na Štěpána Üroše III. Dečanského (1321–1335), zvláště pak na Štěpána Dušana Silného (1336 až 1355), krále Vukašina a syna Dušanova Uroše. Mnohem bohatší jest již kruh písní, jichž středem jest osudná bitva na Kosově r. 1389; vedle několika písní podávajících dosti věrně celistvý obraz boje kosovského vyskytují se hojné písně opěvující dílem jednotlivé výjevy z boje toho, dílem přední osobnosti, které v boji se účastnily (Miloš Obilić, car Lazar, Vuk Branković a j.), tak že vhodným seřaděním chronologickým možno z nich složiti celou obsáhlou epopeji kosovskou (Lazarici). Nejoblíbenější hrdina eposu srbsko-chorvatského jest však králevič Marko, o němž na tisíc písní koluje. Historie podává o něm jen málo bezpečných zpráv; víme na př., že byl syn krále Vukašina, později uznal svrchovanost tureckou a padl r. 1394 jako vasall turecký v bitvě na Rovinách, svedené mezi carem Bajazidem a rumunským vévodou Mirčem. Jakými činy si toho zasloužil, aby jako hlavní rek národa srbsko-chorvatského byl veleben, nedovedeme si na jisto vysvětliti; možno se toliko domnívati, že jednak fysická jeho síla, jednak bližší spojení s Turky a s tím souvisící možnost intervence ve prospěch utiskovaných Srbů zjednaly mu popularitu za živa a nesmrtelnost po smrti. Bedlivější rozbor písní o něm ukazuje také zřejmě, že písně ty vedle několika vzpomínek historických obsahují vesměs látky biblické, legendové a pohádkové, které se kolem jeho osobnosti soustředily.

Jiný obsáhlý kruh písní zabývá se událostmi po bitvě na Kosově a líčí boje s Turky až do úplného podrobení Srbska r. 1521. Předními hrdinami tohoto kruhu jsou Brankovići (Jiří 1427–1456, Lazar † 1458, Zmaj-Ognjani Vuk † 1485 a j.) a současníci jejich (bratří Jakšići, Janko Sibinjanin, synovec jeho banović Sekula a jiní). Epika srbsko-chorvatská, vykvetši bujně za panství tureckého, libovala si nejen v předmětech ze slavné minulosti, nýbrž oslavovala i současné události a příběhy týmž epickým ladem a skladem jako děje minulé. Tak vznikly jednak četné písně hajducké, v nichž se vyličují potyčky a boje hajduků s Turky a poturčenci, jednak písně opěvující boje za svobodu až do doby nejnovější. V jednotlivých zemích vznikly kromě toho osobité kruhy písní epických, z nichž nejdůležitější jest cyklus černohorský, začínající se Ivanem Crnojevićem a prodlužující se až do nové doby, cyklus muhammedánský, jehož reky jsou větším dílem vznešení velmožové bosenští vyznamenávající se fanatismem náboženským, a cyklus dalmatský, věnovaný dílem příběhům rázu místního, z části i událostem obecně zajímavým. Vedle látek historických v mocný veletok eposu srbsko-chorvatského byly pojaty rozmanité jiné látky: apokryfické (o stvoření světa), biblické (na théma o unesení ženy Salomonovy, o umenšení síly králeviče Marka), legendové (o incestu, o obětování vlastního dítěte) a pohádkové (o svatbě slunce, o bratru umrlci, o zazdívání lidí do staveb, o hadu ženichu, o Kosoručce, o nevěrné matce, o nevěrné ženě atd.), jež tvůrčí duch epický k oblíbeným rekům domácím vhodně připojil, k určitým místům domácím dovedně přizpůsobil a případně idealisoval. Touto pestrou rozmanitostí látek básnicky upravených epika srbsko-chorvatská vyniká nade všecky podobné výtvory epické národů jiných. Úplnou bibliografii o národních písních viz St. Ciszewski, Folklorystyka ChorwackoSerbska, »Wisła« 1891. V. 871–902; 1892, VI. 18–53, 371–90, 546–63, 834–49.

Metrická forma, v níž epické písně srbsko-chorv. se objevují, jest dvojí; písně zachované v záznamech starších (před poč. XVIII. stol.) jsou složeny v delších řádcích, patnácti- až šestnáctislabičných, ostatní písně mají verš desítislabičný s caesurou po čtvrté slabice. Výjimku činí toliko nepatrný počet poloepických písní Chorvatů uherských, v nichž se užívá verše 12slabičného. Písně s delšími verši (bugarštice, bugarkinje, od bugariti = zpívati) pokládány byly buď za zbytek osobitého eposu chorvatského (Miklošič), buď za písně národní uměle přepracované (Chalanskij); avšak ani to ani ono dokázati nelze, spíše se podobá pravdě, že metrum 15- a 16slabičné jest starší (z XVI. a XVII. stol.), metrum 10slabičné mladší (z XVIII. a XIX. stol.), a že obé patří jak Chorvatům tak Srbům, představujíc dva posloupné stupně v rozvoji epiky srbsko-chorv. Pravidelného rýmu se sice neužívá, za to vyskytuje se zejména v písních s kratšími verši často rovnozvukost a assonance. Sloh vyznamenává se epickou šíří a zevrubností; některé písně čítají přes 1000 veršů. Obšírnosti této se dosahuje hlavně tím, že se rozkazy a vzkazy pronášejí jednou, když se udělují, po druhé, když se vyřizují, s tím však rozdílem, že v písních s delšímí verši není toto opakování vždy doslovné, nýbrž volnější. Kromě toho se užívá často rozmanitých figur opětovacích, v jichž užívání jsou písně desítislabičné také štědřejší. Oblíbené jest dále spojení stejnokmenných slov (jezdu jezditi, kliku klikovati, grad graditi), v čemž zase bugarštice vynikají. Jinou zvláštností slohovou jsou hojně užívaná stálá epitheta: vedro nebo, žarko sunce; crn: vran, zemlja, krv, oči, gor; tvrd: grd, vrata, kula, kletva a pod. Kromě malých rozdílů v uživání epithet bio, bijeli, zelen, lijep vyznačují se bugarštice zdvojenými epithety jako junačka crna zemlja, junačka britka sablja, vitez dobar junak, lijepa zelena planina a p. Názornosti napomáhají četná srovnání, která jsou sice krátká, ale jmenovitě v desítislabičných písních neobyčejně svěží a barvitá. Oblíbenou formou srovnání jest antithesa, na př.:

Dva su bora naporedo rasla,
Megju njima tankovrha jela;
To ne bila dva bora zelena,
Ni megj njima tankovrha jela,
Već to bila dva brata rogjena:
Jedno Pavle a drugo Radule,
Megju njima sestrica Jelica.

Zvláštní zmínky zasluhují ještě počátky písní; zřídka kdy se začíná událostí samou, obyčejně před počátkem děje předchází několik veršův úvodních, jichž obsah je rozmanitý. Začíná se buď popisem místa, kde událost se sběhla, nebo rozhovorem v krčmě při číši vína, listem, otázkami, antithesou, zpěvem ptáka, vyprávěním snu a p.

Vedle písní Chorvati a Srbové znají pěkné pověsti a báchorky, které se vyznačují zvláště zevrubností a plastičností líčení. Vypravují se v nich látky mezinárodní jako v pohádkách všech národů vůbec, jsou však tím pozoru hodny, že podávají namnoze verše starší a úplnější. Kromě pohádek jsou zvláštností lidové poesie srbsko-chorvatské četné bajky. Přední sbírky pohádek a bajek pocházejí od Karadžiće, Nikoliće, Plohl-Herdvigova, Stojanoviće, Vojinoviće, Stefanoviće, Valjavce, Mikuličiće, Jagiće, Strohala, Vrčeviće, Kraussa, Ristiće i Lončarského a j. Rovněž i přísloví a hádanky srbsko-chorv. jsou velmi bohaté, jak ukazují sbírky Muškatiroviće, Karadžiće, Stojanoviće, Daničiće, Novakoviće, Vukoviće a j. Ml.

Střední

Hlaholská

B) Střední: α) hlaholská.

Počátky písemnictví byly, jak se podobá, u všech národů náboženské. Úkaz, známý z dějin starých národů, východních a západních, opakoval se, když přijímáno bylo křesťanství. Ale nebývalo to vždy písemnictví národní, které se s novou vírou vštěpovalo. V oblasti církve římské panovala snaha, šířiti s náboženstvím jazyk latinský a nauku latinskou. Tak dělo se též u národa chorvatského. Císařský historik řecký, Konstantin Porfyrogenneta, jenž zachoval nejstarší zprávy dějinné o Chorvatech, vypravuje, že přijali křesťanství za císaře Heraklia (okolo r. 630), jsouce ještě v poddanosti byzantské. Již tento první, snad nedosti účinný pokus stal se ze střediska římského. Později, na zač stol. IX., když země podléhala panství Franků, slyšíme o novém přilnutí dalmatských Chorvatů ku křesťanství. Nebude to, než skvělý úspěch spojených mocí, římské a francké, které si navzájem pojišťovaly své panství. Zachovalo se i jméno jednoho z oněch šiřitelů víry římské. Za časů knížete Trpimíra (asi mezi l. 837 až 852) přibyl prý odněkud z Francké země pobožný poutník, jménem Martin, člověk chromý a těla slabého, takže nošen býti musil, jenž prý, divy a zázraky konaje, napomínal lid, aby ostříhal slibu, papeži někdy učiněného, že se sousedy chce žíti v míru. Těmito církevními styky vzmáhala se znalost jazyka latinského, nacházejíc pěstování ve školách, které při sídlech biskupských a klášteřích zřizovány byly. Církevní sněm Spljetský, jenž r. 924 u přítomnosti krále Tomislava byl držán, ukládal pánům, aby nejen syny, nýbrž i poddané dávali na učení (rozumí se latinské), jehož účelem ovšem bylo, vychovávati dorost kněžský. Kruhy církevní nebyly jedinými oporami vzdělanosti latinské. V oněch dobách panoval v městech dalmatských ještě všeobecně živel římský. Současné listiny tomu zřejmě nasvědčují. Tak staví papež Lev VI. v listě k biskupům dalmatským z r. 928 město Spljet (civitas Spalatensis) naproti kraji chorvatskému (terra Croatorum) a rozkazuje, aby arcibiskup spljetský vykonával vládu též nad krajem chorvatským, neboť jinak prý by diécése jeho obmezena byla zdmi městskými (intra muros civitatis). Doklady pro tento národní dualismus v Dalmacii nacházíme i v pozdějších stoletích. Za takových poměrů je pochopitelno, že písemnost v jazyce národním vzniknouti nemohla. A proto není pochyby, že i smlouva s papežem, o které Konst. Porfyrogenneta (hl. 31) mluví (συνθήκας χαὶ ἰδιόχειρα), byla latinská. Vzhledem na celý národ srbsko-chorvatský dobře praví mnich Chrabrъ: »Krьstivъše že sę rimskymi i grьčьskymi pismeny nąždaachą sę pisati.« Vidíme-li přece, že tento pevný kruh latinismu, ukovaný mocí církevní a světskou a podporovaný sítí měst italských, prolomen byl knihou slovanskou, chápeme teprve onu neodolatelnou sílu lásky, s kterou národ chorvatský přilnul k odkazu apoštolů Cyrilla a Methoda. O přímém působení obou solunských bratří mezi Chorvaty nemáme spolehlivých svědectví. Vypravování domácího letopisce (z XII. až XIV. stol.) o »svatém muži Konstanci«, jenž prý upravil »chrvatské písmo« a z řeckého jazyka na »chrvatský« přeložil knihy Písma svatého, jenž krále »Budimira« ve víře vyučil a utvrdil, čerpáno zřejmě, pokud správné jest, z pramenů latinských a rozšířeno podle zbožných přání domácích. Ale o tom pochybnosti býti nemůže, že knihy slovanské velmi záhy, snad ještě za živobytí Methodova, pronikaly do krajů chorvatských, které s rozsáhlou arcidiécésí moravsko-pannonskou bezprostředně sousedily. Když pak po smrti Methodově (885) učenníci jeho vypuzeni byli z říše Svatoplukovy, uchýlilo se jich mnoho i do blízkých krajin chorvatských, přinášejíce s sebou jakožto nejdražší své poklady knihy slovanské. Dokladem toho je zpráva popa Mikuláše Rabského, jenž r. 1222 v hlaholském žaltáři poznamenal, že jej přepsal z předlohy starší, náleževší někdy poslednímu arcibiskupu solinskému (sídlem ve Spljetu) Theodorovi (880–890). Zprávu četl a zachoval Rafael Levaković, žaltář sám zanikl. Ale věc sama jest zcela pravdě podobna. Neboť již zač. X. stol. slyšíme o zápase, který Chorvaté podnikati musili za liturgii slovanskou. Papež Jan X. píše r. 925 arcibiskupovi spljetskému a jeho suffraganům, pak králi Tomislavu a knížeti záchlumskému Michaelovi listy, v nichž zavrhuje službu boží v »cizí, barbarské, slovanské« řeči. Že to byly knihy slovanské, které pocházely od našich apoštolů, dokazují přímo slova papežova, jenž vytýká věřícím, že »učení evangelského a knih kanonických i předpisů apoštolských nedbajíce, utíkají se k učení Methodovu, jehož prý (papež) v žádné knize mezi svatými spisovateli nenachází«. Zároveň poslal papež Jan X. dva legáty, v jejichž přítomnosti držán byl téhož roku (925) církevní sněm spljetský. Jedno z hlavních ustanovení toho sboru byl článek desátý, že žádný biskup spljetské diécése nesmí světiti kněze obřadu slovanského, leda s dovolením papežovým, když nutná potřeba to káže. Taková příkrost vzbudila i na sněmu samém vážný odpor. Jest pamětihodno, že to nebyl ani král Tomislav, ani kníže Michael, kteří se ujímali kněží slovanských, nýbrž biskup ninský Řehoř. Jeho usilovné obraně podařilo se, že onen článek desátý nenabyl potvrzení papežského. Po té uplynulo bezmála půl druhého století. Z celé této dlouhé doby nemáme zpráv o osudech liturgie slovanské. Za papeže Alexandra II. (1061–72) sešel se opět církevní sněm ve Spljetě (nejspíše r. 1069) a zakazuje službu boží jazykem slovanským a tolikéž i svěcení kněží obřadu slovanského. Tomáš, arciděkan spljetský, který tuto zprávu zachoval, připojuje: Dicebant enim gothicas litteras a quodam Methodio haeretico fuisse repertas, qui multa contra catholicae fidei normam in eadem sclavonica lingua mentiendo conscripsit, quam ob rem divino judicio repentina dicitur morte fuisse damnatus. Tak daleko tedy dostoupila zloba nepřátel a nevědomost zastanců věci slovanské, že sv. Methoda vyhlásiti mohli za kacíře, jenž pro lživé prý učení náhlou smrtí postižen byl. Jak nízký byl ostatně stav vzdělanosti tehdejších popů slovanských, ukazuje též vypravování téhož arciděkana Tomáše o starci Sededovi. Na trůně chorvatském seděl tenkráte král Kresimir (1058–73), jenž se považuje za nejmocnějšího panovníka chorvatského. Je s podivením, že tak málo ujímal se věci slovanské. Avšak třeba míti na paměti, že při kormidlu církve římské stál již za Alexandra II. (1061–73) muž, jenž jako Řehoř VII. (1074–85) moc papežskou povznesl na stupeň nejvyšší. Současně vycházela též od stolice papežské zápověď liturgie mozarabské ve Španělsku. A zápornou odpověď dostal od Řehoře VII. též náš český král Vratislav, když r. 1080 prosil o služby boží v jazyce slovanském. Odchylky od latinismu obřadného ničeny všude.

Obrat nestal se za panování »dobrého« krále Zvonimíra, jenž obdržel korunu r. 1076, nýbrž mnohem později, když politická samostatnost chorvatská již byla dávno zlomena, zásluhou lidu chorvatského, jenž ani v dobách nejtěžších od knih slovanských neupustil. Skvělý důkaz toho podala návštěva papeže Alexandra III. r. 1077 v Zadru (que sita est in capite Hungariae regni, Baronius). Národ přivítal prý papeže s nevýslovným nadšením a provázel jej na cestě do chrámu sv. Anastasia zvučnými chvalozpěvy v jazyce slovanském (immensis laudibus et canticis altissime resonantibus in eorum sclavica lingua, Baronius). Ale uplynula dlouhá doba, než s výše stolice papežské zavzněla opět slova, jako kdysi za papeže Jana VIII. v roce 880. Stalo se to teprve za papeže Innocence IV. (1243–54), jenž na žádost biskupa senjského Filipa r. 1248 schválil obřad slovansky v oněch krajích, kde jest obvyklým, podle knih hlaholských (littera speciali, quam illius terrae clerici se habere a B. Hieronymo asserunt), s tím pamětihodným odůvodněním, quod sermo rei et non res sermoni subjecta est. Tímto rozhodnutím zápas o platnost hlaholské bohoslužby vítězně dokončen. Že právě papež Innocenc IV. přízeň svou národu chorvatskému proukázal, nestalo se žádnou náhodou. Jest zajisté známo, že tento muž širokého rozhledu a hlubokého pojímání úkolů papežských horlivě hledal styky s církví východní, jmenovitě slovanskou, aby ji získal pro jednotu. Snad i myšlénka, čeliti vzmáhajícímu se v Bosně bohomilství, spolupůsobila při konečném povolení slovansko-hlaholské služby boží. Povolena byvši nejvyšší hlavou církve vzkvétala a rozšiřovala se hlaholská bohoslužba nejen po všech krajích chorvatských, nýbrž zasazena byla císařem Karlem do Prahy (posvěcení benediktin. kláštera v Emauzích r. 1372) a odtud králem Vladislavem do Krakova (1390). V XVI. a XVII. stol. vystupují opět biskupové, kteří zabraňují hlaholské bohoslužbě. Zároveň vznikají obránci a opravitelé knih hlaholských, o nichž níže řeč bude. Opravy neděly se vždy v duchu správném. Avšak národ zůstal věren svému posvátnému jazyku a podnikal houževnaté boje, jak viděti na Velikém Lošinji ku konci min. století. Srv. S. Ljubić, Borba za glagolicu na Lošinju (»Rad« LVII, 150). Jaký rozsah mělo ve staré době území, na němž panovala bohoslužba slovansko-hlaholská, není lze podrobněji ustanoviti. Tolik jisto, že v XI.–XII. stol. rozprostíraly se kostely s hlaholskou bohoslužbou uprostřed diécésí v Istrii, Chorvatsku a Dalmacii od Kopru nebo Poreče na západě až po Makarsku a Korčulu na jihu, vyjímajíc města s obyvatelstvem románským. Jak daleko hlaholice sáhala na sever a na východ, to určiti nelze. Z dokladů od Iv. Tkalčiće sebraných (srv. »Archiv« IV 433 a VI 615) jde na jevo, že ve stol. XV.–XVII. hlaholsko-slovanská bohoslužba platila též v diécési záhřebské, v krajinách mezi Kupou, Sávou a Drávou. Nyní území hlaholské jest obmezeno na útulek kréský (ostrov Krk, Veglia). Ještě r. 1857 bylo mnohem širší. Podle zpráv, které toho roku z jednotlivých biskupských ordinariátů dru J. A. Ginzelovi (»Gesch. d. Slavenapostel Cyrill u. Method«) dodány byly, nacházely se kláštery (františkánské), fary a expositury hlaholské ve čtyřech biskupstvích: kréském, zaderském, spljetském a šibenickém. Mnohem obšírnější bylo území hlaholské r. 1688, jak je popsal J. Pastrić. Viz otisk ve spise Jagićově »Glagolitica« (Vídeň, 1890, str. 59) a uvedenou tam literaturu (str. 3).

Nejstarší památky hlaholské, které ukazují stopy nářečí srbsko-chorvatských, jsou dva rukopisy, známé pod jmény: Glagolita Clozův, jenž obsahuje několik homilií (vyd. Kopitar 1836 a Vondrák 1893), a čtveroevangelium Marianské (vyd. Jagić 1883). Obě památky jsou již opisy z předloh, které vznikly v druhé (bulharské) době písemnictví staroslovanského; obě památky jsou zároveň důkazem, že duchovní styky mezi bulharsko-makedonskými krajinami a západními Srby a Chorvaty nepřestaly ani po vypuzení slovanských kněží z říše moravsko-pannonské. K udržení těchto svazků přispívalo zajisté nemálo jednotné písmo hlaholské, jehož platnost až do konce XII. stol. v krajinách jihosrbských (v nynější Hercegovině, již. Srbsku a Černé Hoře) jasně dosvědčují zlomky apoštolských čtení, jako Grškovićův (vydal Jagić 1893) a Mihanovićův (vydal Jagić, »Rad« II). Ale hlavní pramen hlaholské písemnosti byla starší moravská doba. Třeba to s důrazem vytknouti vůči opačným stanoviskům, jako je na př. Geitlerovo (»Die alban. u. slav. Schriften«, Vídeň, 1883). Prvním, snad jen slabým zárodkům, které ještě za živobytí Methodova položeny byly, přinesli vypuzení žáci vydatnou posilu. Můžeme předpokládati, že to byli po výtce oni, kteří se rozhodnuli pro liturgii latinsko-slovanskou. Původ této liturgie není chorvatský, jak i Šafařík ještě se domníval (»Ueber den Ursprung u. die Heimat des Glag.«, Praha, 1858), nýbrž moravsko-pannonský. Zřejmým toho důkazem jsou zbytky missálu slovanského, které pod názvem zlomků kijevských známy jsou (vyd. Jagić 1890). V úzké souvislosti s touto někdejší moravsko-slovanskou mešní knihou jsou hlaholské listy vídeňské. Jsou to též zlomky slovanského missálu podle obřadu církve latinské, ale jazyková stránka ukazuje již úplně provedenou redakci chorvatskou (vyd. Jagić 1890). Dvoulistí vídeňské tvoří most, jenž vede přímo z Moravy a Pannonie do sev. končin chorvatských. Na těchto chatrných dvou zlomcích též vidíme, jak si počínali kněží latinsko-slovanští při úpravě bohoslužebných knih: liturgické modlitby a čtení, celý rámec, který jest obřadu latinskému vlastní, překládán doslovně a věrně z latiny, ale texty Písma svatého převzaty z hotových již překladů řecko-slovanských. Tak stalo se, že dědictví z dob Cyrillo-Methodějských v chorvatských knihách zachováno dlouho neporušeno. Otevřeme-li na př. některý chorvatský breviář ze XIV. stol., najdeme v něm celý žaltář, nikoliv znovu z latiny přeložený, nýbrž v onom znění, které známe z nejstarších textů slovanských, hlaholských a cyrillských. A totéž platí o knihách mešních, jichž čtení evangelská a apoštolská se shodují s překlady doby nejstarší. V tom spočívá nejsilnější důkaz pro bezprostřední souvislost hlaholského písemnictví chorvatského s první jeho dobou, která se rozvíjela na půdě moravsko-pannonské. Nyní známe i jednotlivé mezníky, které nám cestu po jednotlivá století označují. Na první stránce zlomků Kijevských nalézá se čtení apoštolské (Rom. XIII, 11–14 a XIV, 1–4) a pak modlitba k P. Marii. V souhlase s celým zlomkem jest úprava i této stránky podle obřadu latinského. Ale písmo se již kloní k hranatému typu chorvatskému. Tak tedy ku konci XI. nebo na zač. XII. stol., když ještě nebyly provedeny změny jazykové, vypadala hlaholice chorvatská. Během XII. stol. přizpůsobeny poznenáhlu slovanské texty též jazykově: za nosové hlásky nastoupily střídnice podnes platné u a e, za y objevilo se i, za polohlásku, která podle jednotné výslovnosti vznikla z obou někdejších polohlásek ъ a ь, psalo se ъ a později ı, s hláskovou platností a, jež teprve ve stol. XIII. se počíná vyskytovati. Vedle těchto hlavních změn, které mají úplnou obdobu v písemnictví starosrbském, nastupují též jiné odchylky. Avšak podstatně zůstává ráz staré slověnštiny, jmenovitě u výběru slov a rčení a v dobré, starobylé skladbě. Z oněch dob, ve kterých tyto změny se dály, ze stol. XI., XII. a XIII. máme jen málo památek. Zvláštní důležitost palaeografickou mají dva krčské nápisy z konce XI. nebo ze zač. XII. stol. jsouce psány hlaholicí oblou. Na jednom nelze více rozeznati než některé slabiky a některá písmena (Črnčić, Star. VII, 1), druhý, jenž nachází se v kostele sv. Lucie v Bašce, jest obsažnější (Črnčić, Knjiž. II, 8; Rački, Star. VII, 130; Črnčić, Star. XX, 33). Nápis tento vznikl nedlouho po smrti krále Zvonimíra (1076–88), jehož jméno zřetelně čísti lze Zъvъnimir. Nejstarší rukopisné památky byly již uvedeny. Do stol. XII. a XIII. klade se dále řada zlomků, nejspíše vesměs jednotlivé listy z missálů a breviářů, které roztroušeny jsou po knihovnách v Lublani, Zadru, Praze, Vídni, jmenovitě v Záhřebě (sbírka Kukuljevićova) a Petrohradě (pozůstalost Brčićova). Z XIV. stol. zachovaly se nejen četné zlomky, ale již úplné missály a breviáře. Nejstarší datum nese malý breviář knihovny Lobkovické v Praze, jejž psal »žakan Kirin« (diaconus Quirinus) v Seni r. 1359. Krásný missál, který r. 1368 napsal krbavský pán Novak, Petrův syn, rytíř uher. krále Ludvíka, chová se v knih. dvorské ve Vídni. Breviář psaný r. 1379 nalézá se v knih. Coll. urb. de propaganda fide v Římě. Před r. 1382 vznikl breviář Pazmanský (ostrov Pazman). Missál psaný před r. 1387 a breviář psaný po r. 1389 nacházejí se opět v Římě ve knih. Propagandy. Ve Vrbniku na ostrově Krku jsou čtyři breviáře; jeden z nich klade se do XIII., ostatní tři do XIV. st. Z nich jeden je datován r. 1391. Objemný breviář c. a k. knihovny vídeňské pochází z r. 1396. Vedle těchto určitým letopočtem opatřených missálů a breviářů máme řadu rukopisů obou knih ze XIV. stol., které letopočtem nejsou opatřeny. Obě knihy též nejhojněji zastoupeny jsou v památkách stol. XV. Z nich uvésti chci jen nádherný missál Hrvojův, který napsán byl nejspíše r. 1407 a nyní chová se v Cařihradě. (Popsal jej V. Jagić 1891.) Rukopisy missálů a breviářů sáhají pak až do zač. XVI. stol. Viz Šafařík, Gesch. der südslav. Liter. str. 171; Brčić, Čitanka staroslov. jezika (Praha, 1864) a Dvie službe rimskoga obreda za svetkovinu sv. Čirila i Metuda (Záhřeb, 1870). Teprve na konci XIV. stol. vznikají též jiné knihy. Tak čásť evangelia remešského čili sázavo-emauského, psána r. 1395. (Vyd. Silvestre, Paříž, 1843.) Z téže asi doby pochází sborník (Ivančićův) různých náboženských poučení, přeložených z latiny, který popsal a částečně vydal Iv. Milčetić. (Star. XXIII, 1890, 40.) Zároveň objevují se řehole sv. Benedikta, psané pro klášter rogovský (vydal A. Pavić, Star. VII, 1875, 72). Do 1. polovice XV. stol. klade se sborník nábožně-morálních povídek, který náležel někdy do knih. Kukuljevićovy, nyní v Záhřebě. r. 1445 psal »žakan Luka« ve Vrbniku knihu Zrcalo (speculum). Srv. Jagić, Glag. (I) 30. Kázání postní a rozpravu o sedmi smrtelných hříších, tutéž, kterou čteme v uvedeném již sborníku Ivančićově, obsahuje rukopis, který r. 1486 přepsal »žakan« Broz Kolunić (vyd. M. Valjavec, Záhřeb, 1892). Z XV. a XVI. stol. zachovalo se dále několik rituálů, pro kněze světské i řeholní, o nichž Brčić (»Rad« 59, 159) podal zevrubné zprávy. Jmenovitě vzpomenouti třeba tří rituálů františkánských, které v létech 1501–14 složil a napsal ponejvíce již jazykem chorvatským fra Simon Klemenović, rodem z Lukorana na ostrově Ugljanu. Ještě za živobytí Klemenoviće, jenž v l. 1525–28 byl provinciálem illyrské provincie řádu sv. Františka, psána byla r. 1529 v Kopru od otce Ondř. Čučkovića »řehole« řádu sv. Františka, z níž se zachovalo jen 6 perg. listů. Z r. 1530 a 1556 máme rukopisné knihy, které psal fra Petar Milutinić z Rabu. Obsah jejich je též řeholní: první podává řadu papežských dispens, druhá jakási poslání a modlitby. Překlad latinských kázání obsahuje konečně rukopis Črnčićův, psaný před rokem 1567. Viz Jagić, Glag. (I) 30.

Vedle této, účelům bohoslužebným a potřebám života kněžského, jmenovitě řeholního, sloužící písemnosti zaujala hlaholice též obory světské. Mnozí domnívají se, že letopisy popa Dukljanského, které v podstatě pocházejí z konce XII. stol., psány byly původně jazykem chorvatským a písmem hlaholským. To zůstává ovšem domněnkou. Známý text latinský je ze stol. XV. a chorvatské, latinkou psané spracování z pol. XVI. stol. (»Arkiv« I, 1851, 4. Správnější vyd. pořídil J. Črnčić.) Památka velmi vážná je Zákon vinodolský, jehož předloha psána byla roku 1288. Zachovaný hlah. opis pochází z konce XVI. stol. Obsah je zvláště se stanoviska právnického nesmírně cenný. Jest to zápis všech obyčejů, které za onoho času v obci vinodolské panovaly a právní platnost měly (vyd. V. Jagić 1880; F. Rački 1890; franc. překlad s poznámkami vyd. Jules Preux, Paříž, 1897). Sto let později sestavena byla nejstarší čásť Statutu ostrova Krku, jenž pak v l. 1470 až 1484 byl doplněn. Zachovalý rukopis vznikl teprve po r. 1526. Z r. 1507 pochází Statut Veprinački; snad i Statut Kastavski, nyní latinkou psaný, jehož nejstarší čásť je z r. 1400, vznikl z předlohy hlaholské (vyd. »Statuta lingua croatica conscripta«, »Hrvatski pisani zakoni«, Záhřeb, 1890). Začátkem XIV. stol. počínají též hlaholské listiny (r. 1309, 1321 atd.), kterých je veliké množství. Vystaveny byly jediné v místech, kde panovala bohoslužba slovanská. Taková místa byla: Senj, Brinj, Crkvenice, Novi, Bakar, Bag, Bribir, Modruš, Krbava, Zadar, Ozalj, Buže, Draganic, Hreljin Grad, Otočac, Tržić, Bosiljevo a j. Listiny týkají se veskrze zájmů lokálních, vztahujíce se na spory pomezní, na darování pozemků a usedlostí kostelům nebo klášterům a pod.; dále jsou to závěti. Jazyk v listinách těchto jest nářečí čakavské (vyd. Kukuljević-Sakcinski, »Acta croatica«, 1863).

Nově vynalezené umění knihtiskařské sloužilo záhy též J-nům. První tištěná kniha byl hlaholský missál, který r. 1483 nejspíše v Benátkách dokončen byl. Po desíti létech (1493) vytištěn byl tamtéž breviář; tisk prováděl Andreas Thoresani de Asula, korrekturu Blažej Baromić, kanovník kostela senjského. Z Benátek přenesena byla tiskárna záhy do Senje; v Senji pak při účastenství kněží Blaže Baromiće, Silvestr. Bedričiće a diakona Gašpara Turčiće dotištěn byl r. 1494 opět missál. Když obě nejpotřebnější knihy byly vydány, přistoupeno též k tisku jiných knih příručných. r. 1496 vytiskl týž Blaž Baromić, jenž měl účastenství při obou posledních tiscích, bezpochyby opět v Senji, Zpověď obecnou (Spovidь opštena, Confessio generalis). Z následujícího desítiletí neznáme žádného tisku. Ale před r. 1507 počíná tiskárna seujská opět horlivě pracovati. Vydatným a obětavým podporovatelem jejím osvědčil se arcijáhen Silvester Bedričić, v jehož domě mistr Řehoř Senjský vytiskl následující knihy: Naručnikь plebanuševь (Guidonis Manipulus curatorum), Transitus Hieronymi (jaz. chorv.), obě r. 1507, Korizmenjak fratra Roberta (Quadragesimale fratris Roberti) r. 1508, dále rituál čili obřadník a konečně Zázraky P. Marie (Mirakuli slavne dive Marie). Obě poslední knihy nezachovaly se úplně; avšak podle velikosti, úpravy a tisku nepochybuje se, že vyšly z téže tiskárny senjské, ve které r. 1507–08 působil mistr Řehoř. (Srv. Brčić, »Rad« 59, 167; Milčetić, »Starine« XXIII, 84.) Jiných tisků senjských neznáme. Nastává dvacetiletá přestávka. Teprve r. 1528 objevuji se opět tisky knih hlaholských, pořízené v Benátkách. Předně missál římský, z jehož zápisu se dovídáme, že podnět k tisku tomu, jenž zhotoven byl v officině Frant. Bindoniho a Mafia Pasiniho v Benátkách r. 1528, dal člen řádu sv. Františka Pavel Modrušský. A z téže tiskárny současně vyšla nejspíše též čítanka hlaholská (Azbukvidarium), knížka ovšem neveliká, ale pro cvičeni se v jazyce staroslovanském velmi potřebná. Není pochyby, že podnět k těmto benátským tiskům nevyšel náhodou z Modruše. V oné době vynikala Modruš jako věrná záštita slovanské bohoslužby. A modrušský biskup Šimun Kožičić, rodem Zadran († 1536), pečoval opět o knihy hlaholské. V jeho domě na Rjece (Fiume) vytištěny byly: Oficii blažene devi Marie r. 1530, missál »chrvacký« r. 1531, Knižice odь žitija rimskichь archierěovь i cesarovь r. 1531 a snad i Azbukvidarium glagoliticum, kterou knížku jako tisk rjecký uvádí Šafařík (»Gesch. der südslav. Liter.« 163). Ve všech těchto knihách, které péčí Kožičićovou vytištěny byly, jeví se vědomá snaha, přizpůsobiti staroslovanský jazyk živé řeči chorvatské a v textu přiblížiti se znění latinskému. A ještě jednou v tomto století vyšel z Benátek hlaholský tisk: obšírný breviář římský (Breviarium Romanum una cum Missae Canone nec non Missa pro defunctis atque Rituali), který zhotoven byl z podnětu Nikoly Broziće, faráře omišského, v Benátkách u synů Jo. Fr. Turresaniho v měsíci březnu 1561 a obsahuje 544 listů. Tisky katolické přestaly pak na dlouhou dobu, jakoby ustoupily mohutnému hnutí reformačnímu, které ve 2. polovici XVI. stol. zasáhlo též půdu jihoslovanskou. Středem literární činnosti stal se baron Jan Ungnad, jenž kolem sebe shromáždil několik horlivých přívrženců nové nauky, kteří Písmo svaté Nového zákona a jiné spisy náboženské podle učení Lutherova tiskem rozšiřovati usilovali. Hlaholské knihy vydávali Anton Dalmatin a Štěpán Istrianin (Konzul). Průběhem čtyř let vyšla z tiskárny v Tubinkách (Urachu) celá řada knih, které »obecným a srozumitelným jazykem chrvatským« t. j. nářečím čakavským sepsány jsouce, poskytovaly dostatečné poučení o nové věrouce a mnohých přívrženců získaly. Známe následující tisky: Tabla za decu i artikuli ili članci ove prave stare karstjanske vere (1561), Azbukvar (Urach, 1561), Katekizmus, věnovaný králi Maxmiliánovi (1561 a ve 2. vydání 1564; předmluvu podepsali Primus Truber, Anton Dalmatin a Štěpán Istrianin Konzul), Prvi del novoga testamenta (1562), Drugi del novoga testamenta (1563; předmluvu podepsali v 1. díle Ant. Dalmatin a Štěp. Istrianin, ve 2. díle mimo to i Jiří Jurićić), Postila (1. díl 1562, 2. díl 1563; předmluvu podepsali Pr. Truber, A. Dalmatin a Štěp. Istrianin), Loci communes (1562), Artikuli, výtah konfessí augšpurské (1562), Predike od tuče (1562), Govoreně vele prudno (Trattato utitissimo dell Beneficio di Giesu Chr., 1563), Red crkveni, jejž sestavili A. Dalmatin, Št. Istrianin a Jiří Jurićić (1564), Bramba Augustanske spovedi (1564), Spovid i spoznaně prave karstiěnske vire, konfessí augšpurská (1564). Srv. Kukuljević Sakcinski, Bibliogr. hrv. 1860. Všechny tyto knihy tištěny byly též cyrillici.

Uplynulo opět více než půl století, aniž jakákoliv hlaholská kniha tiskem byla vydána. Stížnosti na nedostatek potřebných knih ozývaly se ze všech biskupství. v nichž hlaholská bohoslužba se udržela, jmenovitě z biskupství senjského a modrušského. Žádosti pronikly až do Říma a nesly se k tomu, by Propaganda ujala se tisku hlaholského. Když pak též císař Ferdinand II. ústavu tomu darem poslal hlah. typy, povolal papež Urban VIII. františkána Rafaela Levakoviće, rodem z Jastrebarska v Dalmacii, do Říma a ustanovil ho opravitelem »librorum ecclesiasticorum linguae illyricae«. Levaković vytiskl napřed r. 1628 Nauk kerstjanski kratak, t. j. Krátké naučeni křesťanské podle Bellarmina, a v létech 1629 a 1630 Azbukvidnik slavenskij, který zároveň vytištěn byl i cyrillskými písmeny. Pak přistoupil k vydání missálu, jenž r. 1631 péči jeho vyšel. Tento Misal rimskij va ezik slovenskij sazdan, jakož i dříve uvedený »Azbukvidnik«, je pamětihodný úpravou jazykovou. Tenkráte zajisté prodléval v Římě biskup chełmský Methodij Terleckij s četnou družinou Rusínů, kteří jednali o sjednocení s církví římskou. Stolice římská přirozeným způsobem naléhala, aby církevní jazyk pro jižní a severní Slovany nabyl co nejvíce stejné povahy. Tak stalo se, že úprava Levakovićova záležela v částečném poruštění starého chorvatsko-slovanského jazyka. Týchže zásad přidržel se Levaković při vydání breviáře, který pod názvem Ispravnik za erei ispovidnici i za pokornih vytištěn byl r. 1635. Missál z r. 1631 a breviář z r. 1635 mají též stejné typy. Později Levaković na dráze jazykových oprav podle vzorů knih ukrainsko-ruských pokročil ještě dále, jak ukazuje breviář z roku 1648, který již svým názvem Časoslovь rimskij slavinskimь ězikomь se rovná předlohám rusko-slovanským. Tisk proveden novými typy, kterými Levaković snažil se vystihnouti všechny pravopisné zvláštnosti svých předloh. Nový otisk tohoto »Časoslova«, který po čtyřiceti létech pod dozorem Jos. Pastriće r. 1688 vykonán byl, neliší se ani typy ani pravopisem od vydání r. 1648. Témuž Jos. Pastrići, rodem ze Spljetu, svěřeno bylo též nové vyd. missálu Levakovićova, které pak r. 1706 tiskem vyšlo. Této tradici zůstal věren též Dalmatinec Mat. Karaman, jemuž později od Propagandy svěřen byl úkol upraviti knihy hlaholské. Aby jazyk rusko-slovanský náležitě poznal, odebral se též na Rus Vrátiv se do Říma vydal Bukvar slavenskich pismenich (1739) a missál (1741). Jazyk těchto knih byl úplně rusko-slovanský. Tím ovšem docíleno jakési jednoty v církevním jazyce slovanském, neboť známo, že i ostatní J. řídili se tehda vzory ruskými. Ale proti novotám důsledně provedeným zdvihl se odpor Dubrovnický pop Štěp. Rosa napsal proti Karamanovi knížku Annotazioni in ordine alla versione slava del missale Romano a přiložil ji k svému překladu Nového zákona z r. 1750, věnovav jej papeži Benediktu XIV. s prosbou, aby vydán byl. Přemrštěná kritika Rosova byla však listem papežským z r. 1754 zavržena a odpověď Karamanova (Considerazioni, dosud nevydané) schválena. Karaman zemřel r. 1771 jako arcibiskup zaderský. Časoslov jeho, který zároveň s přítelem Mat. Sovićem připravil, vydán byl pak tiskem v Římě r. 1791 péči rabského biskupa Jana Petra Gociniće (Galzigna). V téže konečně nově upravené řeči vydal též fra Anton Juranić r. 1766 v Benátkách knihu pod názvem Molitvi prežde i poslie misse a v Římě r. 1767 Misse za umrvuše. Těmito knihami a otisky přestala na dlouhou dobu literatura chorvatsko-hlaholská, zjevný doklad, jak hluboko celá tato větev slovanské písemnosti poklesla a jak nepatrné byly její potřeby duchovní. Slovanská věc nenacházela podpory u vysoké hierarchie, až na několik čestných výjimek. Takovou výjimkou byl šlechetný arcibiskup zaderský V. Zmajević (1713 až 1745), jenž u papeže Benedikta XIII. vymohl si r. 1729 dovolení, aby zříditi mohl semeniště pro kněze hlaholské. Ale uskutečněni svého skutku se nedožil. Semeniště zaderské otevřel teprve Zmajevićův nástupce Karaman r. 1746. Podle příkladu zaderského zřídil též metropolita spljetský P. Biza zvláštní hlah. semeniště v Omiši. Ale žádný z ústavů dlouho nepotrval; zaderský zavřel r. 1827 arcibiskup Josef Novák, rodem Čech, a omišský již dříve byl zastaven. Zbyla jediná stolice hlaholštiny v Zadře, kterou posléze, od r. 1855, zaujímal Ivan Brčić (1824–70), nadšený milovník a nejdůkladnější znatel hlaholského písemnictví, jemuž prokázal veliké služby. Byv žákem P. J. Šafaříka vydal hlavní svá díla (Chrestomathia 1859, Čitanka 1864, Ulomci svetoga pisma 1864–71) »u zlatnom Pragu«. V poslední léta svého života přistoupil k úkolu nad jiné důležitému, ku kterému byl nejvíce povolaný, k opravě bohoslužebných knih hlaholských. Neúprosná smrt učinila všem přípravám konec. Úkol Brčićův svěřen spolupracovníku jeho, A. Parčićovi, který r. 1881 vydal v Římě Appendix ad missale Romano-slavonicum anni MDCCXLI, t. j. čásť missálu Karamanova, jejíž jazyk od russismů očištěn a podle starých vzorů (stol. XIV. až XVI.) upraven jest. Konečně objevil se r. 1893 u vydání Propagandy opět missál hlaholský, Misale Romanum slavonico idiomate, tištěný typy od Šafaříka zavedenými, jehož úpravu a opravu provedl kanovník A. Parčič, dílo důstojné nejen stolice římské, ale i filologie slovanské. Fr. Pastrnek.

Cyrillská

β) Cyrillská. Počátky literatury srbsko-chorvatské souvisejí co nejúžeji s počátky staroslovanského písemnictví vůbec. Písemnictví toto, které vzniklo na jihu Balkánského poloostrova, dále se pěstovalo v Pannonii za působení slovanských věrozvěstů, po zániku pak církevně-slovanského jazyka v Pannonii opět na jih bylo přeneseno a na dvoře bulharských vladařů přehorlivě vzděláváno, nepochybně záhy proniklo k národu srbsko-chorvatskému i vzdělávalo se tou měrou, že se staroslovanské knihy bohoslužebné a jmenovitě světské písemnosti, zvláště listiny, spisovaly jazykem velmi blízkým obecnému jazyku srbskému. Vyvinula se záhy zvláštní srbsko-slověnská redakce písemnictví církevně-slovanského, jejíž zvláštnosti jsou tyto: jeden jen znak ь za bulh. a staroslověnské litery ъ a ь, a ԑ, ѹ za bulh. a staroslověnské nosovky, ѧ, ѫ. V prvém, v jediném znaku ь za polosamohlázky ŭ, ĭ, shledáván důkaz, že tato srb.-slov. redakce sáhá do starých dob, vznikla, než se ujaly dva znaky, ъ vedle ь. Totéž se pozoruje v hlaholsky psaném písemnictví v západních krajích chorvatských. Avšak snad spíše máme tu spatřovati, že v jazyce srb.-chorv. velmi záhy splynuly obě praslovanské polosamohlásky ŭ a ĭ v polosamohlásku jednu. Ale mimo to máme též velmi staré památky s pravopisem smíšeným, ve kterých užíváno, ač výhradně ь, přece ѧ, ѫ vedle ԑ, ѹ. (Miroslavovo evang XIII. st.)

Stará literatura srbsko-chorvatská, jmenovitě na východě pravoslavném, měla po výtce týž ráz výlučně církevní, asketicko-mnišský, jako vůbec staré písemnictví církevně-slovanské u Bulharů i u Rusů, ba nehnala ani tak vzácné květy, jaké mělo písemnictví staroruské ve svých letopisech na samém téměř počátku literního umění v Rusku vůbec. Círk.-slov. písemnictví jest pouhým odleskem písemnictví byzantského, a bylo do něho celé ohromné bohatství, zvláště bohoslovecké a liturgické jeho části, uvedeno takou měrou, jako leda jen do latinského písemnictví středověkého. Vedle toho však překládalo se horlivě i z jiných světských jeho odvětví. A právě v tom, že círk.-slovanské písemnictvi tak rozsáhlou měrou pojalo v sebe byzantské a křesťanské řecké písemnictví, záleží jeho význam ve světové literatuře. Srb.-chorv. literatura středověká, zvláště východní, cyrillským písmem psaná větev, jest jen odnoží velkého círk.-slov. písemnictví. Jazyk srbských literátů byl podroben výlučnému, naprostému vlivu círk.-slov. jazyka a jen hláskoslovně a poněkud tvaroslovně sblížil se s obecným jazykem srbským; jinak však i později ještě, kdy zmohutněl vliv rusko-slovanského písemnictví po zániku úspěšnější literární práce na slovanském jihu za panství tureckého, zůstal vzdálen živého jazyka národního. Přirozeně literatura tato vůbec byla obmezena celkem jen na úzký kruh vzdělanstva, po výtce duchovenstva a blízkých jemu kruhů laických. Široké vrstvy obecného lidu vypěstovaly znenáhla literaturu svým požadavkům bližší, libovaly si v apokryfních spisech officiální církví více méně horlivě pronásledovaných a v řeckých i románských pověstech, románech, které byly rozšířeny po celém středověkém světě evropském, a sice vyvíjela se tato literární činnost hlavně v zemích západnějších, v Bosně a přímořských krajích, kde vliv řeckého pravoslaví byl slabý a místo něho jednak vládlo bogomilství, jednak byl silný vliv římský. Význam této staré doby písemnictví círk.-slov. podceňoval se namnoze i u domácích pozorovatelů. Proti těmto velmi případně napsal jeden z předních znalců slovanských literatur, prof. V. Jagić (»Spomenik« XIII., 1892), takto: »Kdo vytýká, že do konce XVIII. stol. panoval místo jazyka národního v literatuře jazyk círk.-slov., ať přemýšlí o tom, co by se bylo mohlo státi, kdyby slovanské plémě, vstupujíc v IX. stol. do řady národů křesťanských, nebylo ihned na počátku dostalo svůj zvláštní literární jazyk jako zrcadlo všech jevů církevního a kulturního života? Co by bylo ? Naše minulost byla by více řecká nebo latinská než slovanská. A jedno i druhé by zajisté bylo značně poškodilo mnohé stránky života národního, ze kterých se skládá náš ethnografický typ. Škoda by byla mnohem větší než nějaké nepatrné prospěchy z úzkého spojenství se středověkým panstvím jazyka řeckého neb římského. Jest ovšem pravda, že náš třetí »slověnský« živel, který se v IX. stol. s mladistvou smělostí tlačil do prostředka mezi řeckým východem a latinským západem, se nedodělal určitého kulturního významu ani v středověku ani v době novější. Různá historická protivenství učinila slovanským národům nemožným vštěpiti na byzantsky kmen tolik svého ovoce, kolik učinil Řím, když se oddělil od Byzance a přitáhl k sobě celý evropský západ. Nicméně náš třetí slověnský, kulturní faktor středověké Evropy, třebas byl sláb, přece vynesl na světlo leckterou původní práci duševní, jíž není na slovanském západě, kteréž by nebylo ani u nás, kdyby se tu nebyly vlny byzantské kultury lámaly o jazyk slověnský. Ukážu na velice znamenitou středověkou historiografii ruskou, jíž není rovné ani u Slovanů západní kultuře náležejících, připomenu srbské historicko-politické spisy (listiny), velkolepý to odraz srbské minulosti pro historii, právo a jazyk. I když to nedostačí, aby se mohlo s hrdostí mluviti o slověnském typu středověké kultury jakož svém třetím vedle byzantsko-řecké a římsko-latinské, přece má to převeliký význam jakožto záruka budoucnosti slovanské.«

Stará literatura srbská jest do daleké většiny překladová. Tu chceme napřed vypsati. Památky starosrbské počínají poměrně pozdě, teprve od konce XII. st.: nejstarší památkou srbského jazyka jest listina bána Kulina svědčící Dubrovnickým z r. 1189; mimo to zachoval se z XII. st. list sv. Sávy z r. 1193, listina Štěpána Nemaně z r. 1198–1199, list o jeho příchodu do znamenitého kláštera Chilandaru na Sv. Hoře Athonské z téže doby, Typikon sv. Sávy z r. 1199 a evangelium mnicha Symeona psané r. 1200 pro župana Vuka, bratra Nemaňova; z XII. st. máme ještě dva srb. přepisy prologa a j. zlomky. Nepsalo se před tím jazykem srbským anebo se nešťastným během událostí nejstarší památky ztratily? S naprostou určitostí na tyto otázky odpověděti není možná. Jen tolik bezpečně víme, že na východě a jihu srbském máme velmi málo památek srbských ze sklonku XII. st. a že teprve od XIII. st. staly se hojnějšími. Netřeba obšírně vypisovati bohoslužebné knihy, jichž nutně bylo potřebí v církvi srb.-slov. a jichž potřeba značně se vzmáhala po politickém sjednocení národa a po zřízení samostatné církve srbské na poč. XIII. stol. Proto máme také bohoslužebné knihy, evangelia, apoštola atd. v srbských přepisech hlavně teprve od XIII. stol. Kdy, v které době a jakou měrou bohoslužebné knihy byly přepisovány srbskými písaři, není lze dosud určitě říci. Církevní písemnictví bulharsko-slovanské i srb.-slov. zajisté se pronikalo tou měrou, že těžko vyličovati historii nejstarších dob každého zvláště. Užíváno tak na příklad starého překladu minejí (τὰ μηναὶα), knihy to obsahující písně na svátky, sestavené v určitém pořádku kalendářním, ale starý překlad těchto květů řecké poesie náboženské, zajisté velmi nedostatečný, jak ukázal V. Jagić v jeho rozboru, již záhy poměrně nevyhovoval a proto se v Srbsku ke konci XIV. st. postarali o lepší a správnější překlad, který pronikl brzy do Ruska, byl tam přepisován v XV. a XVI. stol. a stal se základem prvotisků minejí i novějších vydání, při čemž ovšem byl měněn a opravován. (V. Jagić, Служебныя минеи за сентябрь, октябрь и ноябрь 1886.) Z r. 1263 jest vůbec nejstarší zachovaný a sice srbský přepis hlavního díla Jana exarchy bulharského Šestodnev, filosoficko-bohosloveckého to výkladu stvoření světa, z r. 1286 máme srbský přepis výkladů třetího vynikajícího spisovatele bulharského a nad jiné horlivého kazatele, biskupa Konstantina, na nedělní čtení, evangelia, po celý církevní rok, známých pode jménen Учительное евангелие. Přepisovány dále staré překlady děl církevních Otců, tak bohoslovecká díla Jana Damašského, největšího to a klassického dogmatika řeckého, na němž spočívá podnes bohosloví pravoslavné církve, kteréžto dílo pod titulem Bogoslovie (později Nebesa) uvedl do slov. písemnictví Jan exarch bulh. Přepsány byly dále v XIII. stol. řeči Jana Zlatoústého, v XIV. stol. řeči Efrema Syrského a jsou i mladší srbské přepisy sbírky morálně-filosofických rozprav mnicha Antiocha, známé pod jménem Pandekty.

Pravdě se podobá, že do srbského písemnictví uvedeny byly také sbírky citátů z Písem svatých, z církevních Otců i ze spisů profanních, ze starořeckých, antických básníků i filosofů sestavené; jsou to buď anonymní gnomologia, florilegia a i soustavné anthologie, hlavně v V. stol. Janem Stobaeem sestavená velká sbírka, pak s křesťanskou tendencí sestavené sbírky otce Maxima, sekretáře cís. Heraklia, a sbírka mnicha Antonia Μελίσσα z X.–XIII. stol. V staroruském písemnictví záhy vešly v značnou oblibu tyto anthologie, jmenovitě Maximova dle druhé její redakce, a jsou známy pod titulem пчела. Známa jsou podobná florilegia v srbských mladších přepisech, jež se namnoze velmi shodují s texty ruskými; ale spojitost jejich není dosud určitě vysvětlena: ruští učenci mají za to, že srbské texty přepsány z ruského překladu, a popírají, že sbírka ta byla dříve u Jihoslovanů do slov. písemnictví uvedena; ale bližší srovnání textů srb. V. Jagićem vydaných (Споменик srb. akad. XIII.) ukazuje přece na tak značnou různost od textů ruských, že s větším právem můžeme předpokládati, že mladší texty srbské vzešly ze starší předlohy jihoslovanské. Přeloženo bylo konečně ještě gnomologion sv. Nila Sínajského, aspoň zlomek jeho nalezen v srb. rukopise sborníku popa Dragolje z XIII.–XIV. st., shodující se částečně se sbírkou nazvanou наказаниѥ Јсѵхиꙗ презвутера, pojatou již do Izbornika Svjatoslavova z r. 1076. Vedle těchto gnomologií křesťanských převedeny byly ještě, a sice dle domnění Jagićova v 2. pol. nebo ke konci XII. stol., na slovanském jihu t. ř. sentence Menandrovy, známé pode jménem γνῶμαι μονόστιχοι, a sice nalézáme je v srb. přepise z 1  třetiny XIV. st. a v řadě rukopisů ruských od XIV. stol. poč. Významná pro dějiny círk.-slovanského písemnictví jest sbírka tato proto, žeť to jediný v něm plod antické literatury, a mimo to ještě tím, že tyto výroky filosofie pohanské nebyly celkem, až snad na některé výjimky, modifikovány v duchu křesťanském. Z historických spisů byzantských přeloženy kronika světa Janem Malalou sepsaná ke konci XI. st., kronika sepsaná Georgiem Monachem, příjmením Hamartol, na konci st. IX. Z těchto byla populární zvláště poslední pro církevní a náboženský její ráz, hojně přepisována, a máme srbské přepisy její z nějaké předlohy středobulharské ze sklonku XIV. st. Přímo pak z řeckého originálu srbským literátem snad před pol. XIV. st. přeložena kronika Zonarova a poč. XV. st. pořízen byl ještě jakýsi výtah z tohoto díla. Vlastní historiografové byzantští byli ignorováni, i Konstantin Porfyrogenneta, který vypravuje o počátcích slovanských kmenů na poloostrově Balkánském; za to dávána přednost kronikám, ve kterých vlastně historický obsah byl zatlačen náboženskými, dogmatickými úvahami a polemikami: to právě zajímalo slovanské překladatele z klášterníků, mnichů výhradně se rekrutující, k světským událostem byli lhostejnými. V starých dobách uvedena do církevně-slov. písemnictví starozákonní dějeprava biblická paleja řečená; malá historická paleja, zakládající se na řecké předloze Ἱστορία παλαιοῦ περιέχων ἀπὸ τοῦ Ἀδάμ, přeložená aspoň do XII. stol. zachovala se v mladších srbských i ruských přepisech, od XV. stol. v různých redakcích. Vypravuje se v ní starozákonní historie od stvoření světa až do doby krále Davida celkem velmi stručně (M. Speranskij Споменик XVI). Vedle této těšila se větší ještě váze kommentovaná paleja (толковая палея), ve kterých vypravování dějin ustupuje do pozadí a hlavní důraz se klade na výklad, kommentář, tendenční, polemický, protižidovský. Předpokládá se, že i toto dílo vzniklo podle nějaké neznámé řecké předlohy na slovanském jihu, ale jihoslovanské přepisy dosud nenalezeny. – Z grammatických děl známa byla v srbském písemnictví znamenitá apologie slovanského písma od mnicha Chrabra, na poč. neb v 1. pol. XIV. st. byl asi v Srbsku kompilován grammatický spis О осьми частехь слова dle některých řeckých vzorů, spis, jenž po dlouhou dobu byl připisován Janu exarchovi bulh. a sepsán byl dle mylné zprávy slov. přepisů Janem Damaskinem. (Srv. V. Jagić Разсужденія южнослав. и русской старины о церк.-слав. языкъ, str. 326 sl.) Církevně slovanské písemnictví osvojilo si konečně z polosvětských děl literatury byzantské Fysiologa, knihu to vypravující o různých zvířatech a jiných jevech přírodních, skutečných i báječných, s určitou tendencí mravoučnou a dogmatickou. Nejstarší v Bulharsku v XI.–XII. st. vzniklý překlad této knihy, zachovaný v ruském přepise, do srb. literatury asi nepronikl, za to byl pořízen poněkud později nový samostatný překlad srbský, který, rozmnožen některými mladšími pověstmi zvířecími, nalézá se v jednom rukopise XVI. stol. Uvedeny pak také do srbské literatury mladší středořecké redakce Fysiologa, Bestiáře a moralistický traktát Ἄνθος τῶν χαρίτων, do kterého pojaty byly pověsti o různých zvířatech a v němž zvířata seřaděna byla dle svých vlastností, dobrých i zlých. (J. Polívka, »Zur Gesch. d. Physiologus in den slav. Literaturen«, »Archiv« XIV., XV, XVIII.)

Přehojnou měrou byly v písemnictví církevně-slovanském, u J-nů i Rusů, rozšířeny knihy apokryfické, formou svou blízké knihám Písem svatých, ale officiální církví vyloučené z řady knih kanonických, knihy prohlášené za neauthentické, lživé, ba škodlivé. Knihy takové se uznávaly různými sektami starokřesťanskými, jako na př. evangelium Petri, evang. Tatiani, evang. Infantiae vedle čtyř evang. kanonických, Acta Andreae apostoli a j., byly jimi šířeny a částečně i přinášeny k již. Slov. některými sektami, jmenovitě manichejskými, armenskými pavlikány, přesídlenými do Thrakie od byzant. císařů od pol. VIII. st., částečně však přece byly i věřícími pravoslavnými spisovateli do některých knih přejímány, na př. do kroniky Malalovy, Georgia Hamartola, do křesťanské topografie Kosmy Indikopleusta a j., do knih přeložených do jazyka círk.-slov., a prostřednictvím těchto děl též pronikaly z byzantské literatury do starého písemnictví círk.-slov. Církev pravoslavná postarala se záhy o seznamy nejdříve kanonických knih a pak knih apokryfických, zavržených i zavržitelných. Indexy takové přejímány záhy do círk.-slov. literatury. Na jihoslovanské půdě asi v XIV. stol. indexy tyto rozmnoženy ještě seznamem jiných knih zapovězených, »lživých«, obsahu ne církevního, než světského, knih kouzelných, hadačských, astrologických i meteorologických. Takový seznam, ovšem beze zmíněného mladšího dodatku, nalézá se již ve Svjatoslavově sborníku z r. 1073, později pak seznamy ty se nalézají ve sbírkách církevního práva, v nomokanonech, v knihách »krmčích«, a sice již v nejstarších jejich rukopisech. Podobný seznam nalézá se též v »Taktikonu mnicha Nikona Černohorce« († 998), kterýžto spis byl snad též na slovanském jihu přeložen. Šíření apokryfických knih u J-nů připisovalo se dříve šmahem takřka, a to neprávem, náboženským sektám, a sice t. ř. bogomilům, kteří v dějinách a v kulturním vývoji jihoslovanských kmenů, Bulharů i Srbů, hráli zajisté velmi důležitou úlohu. Nepochybně docházely i mimo působení sektářské apokryfické knihy velké obliby i u pravověrných J-nů jakož i u Rusů proto, že vroucí jejich náboženská mysl, zájem jejich na historii starozákonní a novozákonní, na počátcích křesťanského náboženského života nemohl se ukájeti stručnými a vznětlivou obrazotvornost lidu málo povzbuzujícími zprávami kanonických knih biblických. Biblická historie, málomluvná o mnohých velmi důležitých událostech a dějích, jakož i osobnostech Starého i Nového Zákona, doplňovala se v četných pověstech apokryfických o Adamovi a Evě, o Abelovi, o Sethovi, o Henochovi, Abráhámovi, Mojžíši, Dávidu i Šalomounovi, o dětství Ježíšově, o matce Spasitelově, o jeho učedlnících i apoštolích atd. I otázka všech otázek, o životě záhrobním, o odplatě hříchů a odměně ctnosti, i ta zodpovídána k uspokojení horoucí náboženské mysli středověkého člověka v četných eschatologických pověstech, ve viděních a zjeveních proroků a patriarchů starozákonních, apoštolů i světců novozákonních.

Ale i mimo to zvláště některé apokryfy byly šířeny sektami. Zároveň totiž s křesťanstvím začalo se šířiti mezi jihoslovanskými kmeny učení sektářské: vladař bulharský Boris, sotva že přijal křest, již si stěžoval, že po jeho říši chodí armenští kazatelé; proti kacířství šířícímu se vystupuje Jan exarcha bulh. neméně horlivě, než proti těm Slovanům, kteří zůstali věrni pohanské víře svých předků. Hnutí toto kacířské vzrostlo zvláště za Petra, nástupce Symeonova, znamenitého pěstitele církevně-slovanského písemnictví. Nová sekta nabývá zvláštního svého národního rázu, mohutnějíc a šíříc se v nižších i vyšších vrstvách; sám syn cara Samuela, nástupce Petrova, přilnul k ní se ženou svou. Středem sekty této, bogomilské zvané takto po svém vůdci popu Bogomilovi, bylo Bulharsko, území bulh. Dregoviců; odtud sířila se na sever, ku konci X. a poč. XI. st. ujímá se v krajích nad Drinem, Moračí, na pobřeží Jaderského moře, v knížectví Dukljanském, v XII. st. po Bosně a Srbsku, v XIII. st. po Dalmacii. Odtud pak dále proniká na západ a šíří se po celém evropském jihu pod různými jmény, proniká částečně i na východ a také v Rusku sledy její konstatovány (Veselovskij, Слав. сказанія о Соломонѣ и Китоврасѣ 144). Rozkvetla pak sekta tato jmenovitě v Bosně a udržela se až do pohromy turecké. Jejím vlivem právě v této zemi proniká nejdříve do písemnictví ryzí národní jazyk; nejstarší památka srb. jazyka, listina Kulina bána bosenského z r. 1189, jest památníkem úplné emancipace od vlivu jazyka círk.-slov.-bulh., a bán Kulin i písař jeho Radoje byli přívrženci sekty bogomilské. Sekta tato vyvíjela zajisté značnou literární činnost a pravoslavná církev vedla s ní horlivý zápas literární. Z polemických spisů obhájců pravoslaví čerpáme i hlavní vědomosti o učení bogomilském, neboť přímo usvědčená díla bogomilská se nám nezachovala mimo Liber s. Johannis. Těmto bogomilům připisovány dříve venkoncem téměř apokryfické knihy, jimiž círk.-slovanská literatura nad jiné vyniká. V staroruských textech indexu knih lživých a zapovězených poznamenáno bylo u některých apokryfů, že je »nalhal« Jeremia pop bulharský, a tyto pověsti apokryfické nalezeny pak v jeden celek skompilovány v jihoslovanských a ruských rukopisech XIII.–XV. st. Ve spise tom nejmenuje se kompilátor, jen ve dvou ruských rukopisech XIV. st. nadepsán Слово Иеремиꙗ презвутера. Hlavním obsahem jeho jest pak historie dřeva kříže od Mojžíše, který spletl tři stromy, jež mu ukázal anděl, pinii, cedr, cypříš, a vsadil je u prameniště vod v Maráh, až do ukřižování Ježíšova; vloženy mimo to ještě pověsti ze života Spasitelova, nesouvisící s historií dřeva kříže: jak Ježíš v 10. roce věku svého procházeje se po břehu Jordánu našel lebku Adamovu a o dalších osudech jejích i o pohřbení jejím na Golgatě, jak Ježíš oral, císaře Seleukia ze slepoty vyléčil, pověst o Abgarovi, jak byl vyléčen obrazem Spasitelovým otištěným na ubruse, a konečně jak byl Ježíš pojat mezi kněží chrámu Jerusalemského. Novější kritika tohoto svodu apokryfů dokázala, že nelze stotožňovati popa Jeremia, kompilátora této legendární historie, s popem Bogomilem, vůdcem sekty bogomilské v Bulharsku v X. st., a jmenovitě že není možno shledávati v tomto díle výraz učení bogomilského, že apokryf tento tedy není původu bogomilského, při čemž ovšem není vyloučeno, že u bogomilů došel obliby a jich působením se takou měrou rozšířil (srv. M. Sokolov, Матеріалы и замѣтки по старикной слав. литературѣ, 1882, a recensi V. Jagiće v publikacích Petrohrad. akad.). O dřevu kříže kolovaly v jihoslovanském i ruském písemnictví jiné ještě apokryfní legendy: Слово о крьстѣ чьстиѣмь и о двою крьсту разбоиничю, připisované Grigoriu Bogoslovu, a legenda Severiana Avalského či Gabalského o древѣ спасенаго крьста гдѣ обрѣтесь и како бысть (srv. A. N. Veselovskij, Разысканія въ области русс. духов. спиха kap. X.). Dále byly rozšířeny apokryfy o Adamovi a Evě, o jejich pobytě v ráji a dalším životě po vypuzení z ráje až do smrti (srv. V. Jagić, »Slavische Beiträge zu den biblischen Apokryfen«, 1893), o Enochovi (N. Bonwetsch, »Das slavische Henochbuch«, 1896), o zjevení Abráhámově a o jeho smrti (J. Polívka, »Archiv f. slav. Phil.« XVIII, 112), o Jobovi (J. Polívka, »Starine« XXIV), o Josefovi a Aseneth (St. Novaković, »Starine« IX), Повѣсть о плѣненіи Јерусалима., v četných rukopisech, celkem ve dvou redakcích, o zjevení Baruchově (St. Novaković, »Starine« XVIII.; Tichonravov, Апокрифическіясказанія), o vidění proroka Izaiáše, vidění proroka Daniela. Z novozákonných pak apokryfů: evang. sv. Tomáše (N. Speranskij, Славинскія апокриф. евангелія. 1895), evang. Nikodemovo a sice krátká recense z řecké předlohy a recense rozšířená z latinské předlohy (J. Polívka, »ČČM.« 1891; Speranskij op. c.), k němu pak připojeny epištola Pilátova, legenda o smrti Pilátově, řídčeji list Augusta Tiberia k Pilátovi a konečně legenda o Martě, sestře Lazarově, jak se vydala na cestu do Říma se žalobou na židy i na Piláta (J. Polívka, »Drobné příspěvky liter. histor.«, »Starine« XXIV). K tomuto cyklu legend o ukřižování Spasitelově přimyká se legenda o Josefu Arimathejském (Speranskij, op. c. 72 sl.). Z apokryfních skutků apoštolských pronikly Skutkové ap. Petra i Pavla, učení ap. Ondřeje (Библіограф. матер. собранные А. Н. Поповымь, изданные подъ редакціей Мих.  Сперанскаго XV–XIX, 1889), Skutkové Ondřejovi (M. Speranskij Апокриф. дѣянія апост. Андрея въ славянорус. спискахъ 1894), Skutkové ap. Tomáše (V. Jagić, »Starine« V; A. Popov, Библіогр. матер. въ Четеніях Моск. О. и. др 1889, kn. III.), Skutkové Jana Bohoslovce (Amfilochij, Хожденіе по возесенія нашего Јисуса Христа св. апостола и евангелиста Јоанна ученіе и преставленіе), o zjevení Ježíšově sv. apoštolům (Sokolov, Матеріялы I., str. 16, 58 sl.). Dále pak pověst Afroditiana Peršana o zázraku, který v zemi perské oznámil narození Páně, o boji Ježíše Krista s ďáblem po 40denním postě v poušti, o Abgarovi, legendy o Bohorodici, jmenovitě Слово Јоанна Богслова o покои свѧты ѩ владычица намеѩ богородица и приснодѣвы Мариѩ (Sreznevskij, Свъдѣнія и замѣтки č. 38), i jiné (St. Novaković Примери 430 sl.; Starine XVIII, 176 sl.)

Z apokryfických pověstí rázu eschatologického zvláště oblíbeny byly Apokalypse (Vidění) sv. Pavla (mimo překlad z řečtiny byl v srb. překlad z nějakého lat. neb spíše italského pramene (Šepelevič, Этюды o Дантѣ I, 1891–92; J. Polívka, »ČČM.«1893; »Arch. f. slav. Philol.« XVI, str. 611), Vidění Bohorodice (Хожденіе Богородицѧпо мукамъ), Sen Bohorodice (A. N. Veselovskij, Опыты по исторіи ризвитія христ. легенды v Журн. Мин. Нар. Просв. sv. 185), Otázky sv. apoštolů o Bohorodici a Otázky svat. apoštola Bartoloměje (V. Močulskij, Слѣды нар. библіи въ слав. и древне рус. письм, str. 231 sl.), Otázky Jana Bohoslovce o živých a mrtvých (V. Močulskij, op. c 196 sl.), Vidění sv. Jana čili Слово св. Іоанна Богословца о пришьствіи Господнемь… (týž, op c. 173 sl.), Revelatio Methodia, biskupa Patarského (Veselovskij, Опыты v Журн. М. Н. Пр. sv. 178), Pověst o antikristu (St. Novaković, »Starine« XVI), List s nebe o svěcení neděle (Veselovskij, op. c. sv. 184), Legenda o 12 pátcích v roce pro historii staro- i novozákonní nad jiné významných (týž, op. c. sv. 185). Velmi hluboce do národa pronikl Dialog tří světců, Vasilia V., Grigoria Bogoslova i Jana Zlatoústého, o různých věcech náboženských, církevních i též světských v četných rozmanitých redakcích i recensích (nejnověji rozebral ji V. Močulskij v uv. spise). Konečně byly rozšířeny některé apokryfické legendy svatých, přimykající se k legendám eschatologickým, jmenovitě legendy o sv. Agapiovi (A. N. Veselovskij, Изъ исторіи романа и повѣсти I, 504 sl.), o Makariovi Římském (ib. 305 sl.); dále o umučení sv. Jiří a matky jeho (St. Novaković, »Starine« VIII; Kirpičnikov, Св. Георгій и Егорій Храбрый 1879; Veselovskij, Разысканія kap. II) a j. Konečně třeba uvésti hojné modlitby proti nemocem a neduhům, zaklínací říkadla, knihy hadačské, astrolog., prognostica pod různ. jmény známá, громовникъ, колѧдьникъ, лупьникъ, трепетникъ, snáře, knihy léčeb. (травникъ, цвѣтникъ, лечебникъ) a j. knihy, jichž seznam k indexu knih zapověděných byl připojen asi v XIV. stol. na půdě jihoslovanské, a kteréž namnoze posud mezi lidem obecným těší se veliké trvalé úctě.

Mnohé apokryfní knihy nejsou sice dosud nalezeny v jihoslovanských rukopisech, jako na př. o Lamechovi, o Melchisedekovi, o řebříku Jakubově, o závětech 12 patriarchů, o Mojžíšovi, o Šalomounovi, protoevangelium Jakubovo a j., ale rozbor mnohých z nich ukázal, že ruské jejich texty jsou původu jihoslovanského, ovšem veskrze jen bulharského. Byly-li rozšířeny též u Srbů, dokáží snad pozdější šťastné nálezy. Apokryfy tyto dalekou většinou neodporují příkře naukám církve pravoslavné, mohly se tedy zajisté šířiti i mimo vliv sekty bogomilské. Sledy jejího učení nalézáme jen v některých, tak místo v legendě o Adamovi a Evě, cizí řeckým i latin. jejím textům, jak Adam uznal panství ďáblovo nad zemí a zapsal se jemu sám i potomstvo své. Došla tu výrazu protikřesťanská představa dualistická, že satanáš byl pánem i tvůrcem světa materiálního, že má proto právo na zemí a že Adam smí vzdělávati zemi jen pod tou podmínkou, poddá-li se tomuto vládci země. To pak bylo podstatnou částí učení bogomilského. Legenda ta nalézá se i v mladších rukopisech od XVI. stol. a byla v Rusku tak populární, že Maxim Grek musil proti ní vystupovati. Dále se nalézají sledy bogomilství v apokryfu o vidění Bárúchově, ve kterém anděl mimo jiné vypravuje, že Satanail zasadil v ráji révu vinnou, s toho stromu pak okusili Adam s Evou, bůh proklel révu vinnou, potopa ji odnesla z ráje, Noe ji pak opět zasadil na příkaz boha, který hořkost její obrátil v sladkost. Bogomilé kázali zdržovati se vína. Živly bogomilské pronikly asi též do apokryfního vidění sv. Jana, ale ne patrnou měrou. Také dialog tří světců spojován byl někdy s bulh. sektou bogomilskou.

Do církevně-slovanského písemnictví uvedeny byly záhy pověsti, najmě historické romány v celém středověku nad jiné oblíbené, na předním místě román o Alexandrovi Makedonském. Tento román byl nejspíše již v X. stol. přeložen na území jazyka bulh. dle Pseudokallisthena red. B a spojen pak asi v XII. stol. s kronikou Malalovou; v tom sloučení jen jest znám v círk.-slovanském písemnictví, nikoliv samostatně. (V. Istrin, Александрія русскихъ хронографовъ, 1893; »Archiv slav. Phil.« XVI, 224). Nemáme přímých svědectví, že toto vzdělání Alexandreidy proniklo k Srbům. Místo něho přeložena Alexandreis na srbské půdě, a sice v západní Bosně nebo v severní Dalmacii, později asi v XIV.–XV. stol. rovněž z nějaké řecké předlohy blízké Pseudokallisthenu red. C a středořeckému vzdělání toho románu, ale dosud srbský text jen předpokládáme (A. H. Veselovskij, Изъ исторіи романа и повѣсти I, str. 129; »Archiv slav. Phil.« X, 233). V témž kraji vzdělána byla nejspíše pověst o válce Trojánské dle nějaké nám blíže neznámé předlohy latinské nebo románské; text její není nám zachován v srb.-cyrill. rukopisech, než jen v stř.-bulh. rkp. z pol. XIV. stol. a jednom chorvat.-hlah. rkp. XV. stol. (Srv. Veselovskij, op. c. II; B. Conev v sofijském Сборникъ за нар. умотвор. VII, 224 sl.). V témž kraji vzdělávány i jiné romány a pověsti středověké; nezachovaly se nám sice v srbských rukopisech, jen v mladších ruských přepisech, tak romány o Tristanovi, o králevici Bově (Bovo d'Antona, Bueves d'Haustone), pověst o carství indickém (epistola presbiteri Johannis) nejspíše dle předloh latinských nebo románských, ale kritika ruských textů ukázala jejich jihoslov., srbský, bosensko-přímořský původ (Veselovskij op. c., V. Istrin, Сказание объ Индѣйскомъ царствѣ 1893). Byzantským prostřednictvím pronikly do círk.-slov. písemnictví a rovněž k Srbům různé pověsti původu orientálního, které se i dále rozšířily po Evropě prostřednictvím latinským, tak pověst o moudrém Akyriovi, o císaři Sinagripovi a moudrém jeho rádci (V. Jagić, Der weise Akyrios, Byzant. Zs. I, 107), sbírka bájek původu indického Stefanit i Ichnilat (arab. Kalilah va Dimnah, vyd. A. Viktorov 1881, srv. »Archiv f. slav. Phil.« V, 682), znamenitý román duchovní Barlaam i Joasaf (Ernst Kuhn v »Abh. philos.-phil. Cl. bayer. Akad.« XX; Ivan Franko v Записки наук. товар. i v Шевченка VIII, X, XVIII, XX a v sofijském Сбор. нар ум. XIII). Orientálního původu jest též Pověst o 12 snech Šachaiši, nalezená v rkp. ruských i jihoslov. (srb. i blh.), poměr těchto textů jihoslovanských k rus. není dosud vyšetřen, původ jich neznám (A. Veselovskij, Слово о 12 снахъ Шахаиши; J. Polívka »Starine« XXI, XXIV). Jiné ještě pověsti speciálně byzantské pronikly do ruského písemnictví prostřednictvím jihoslovanským, tak pověst o byzantském národním rekovi Digeniu Akritském (Veselovskij, Вѣстникъ Европы 1875 a np.), pověsť o carství Babylonském (týž v Слав. Сборникъ III., 1876, str. 122; Ždanov, Русскій былевой эпосъ 1895, str. 21 sl.); byly-li známy Srbům, není dosvědčeno.

Původní literární práce ve východní části srb. národa jest skrovná. Státní samostatnosti, samostatnému politickému a spořádanému životu národové jihoslovanští dlouho se netěšili; rozptýlení a svářící se mezi sebou tím snadněji podléhali mocnému vlivu cařihradskému. A když položeny základy k samostatnému státu srbskému, když i kulturně byl národ srbský učiněn nezávislým, byl zřízením autokefální církve srbské dán celému duševnímu vývoji výlučný směr asketický, mnišský, právě tím mužem, sv. Sávou, který si získal největších zásluh o samostatnost církve srbské. Neblaze však působilo ještě více to, že právě péčí tohoto muže bylo střediště duševní práce srbské položeno do nově zřízeného kláštera Chilandarského na Sv. Hoře; do této mnišské republiky daleko od centra srbského národa uchylovaly se za stkvělym vzorem sv. Sávy přední intelligentní hlavy srbské a odtamtud řízena a ovládána byla trvale veškerá literární práce srbská jak do obsahu tak i do formy. Následky toho zračí se v rázu středověké literatury srbské. Samostatná literární práce srbská obmezovala se po stol. XII.–XIV. na panegyrické životopisy bombasticky psané. Mnišští pisatelé těchto životopisů nepovažovali ani za svou hlavní povinnost líčiti poměry veřejného života, děje historické, osobnosti vladařské v nich vyrůstající v plném světle, než chtěli jednak panegyricky oslavovati náboženský život i blahodějné skutky knížat, jmenovitě pokud rozmnožovali, obohacovali jejich kláštery, a mimo to přeplňovali spisky své citáty z Písma sv. a z Otců církevních, aby na nich se mohlo vzdělávati jejich čtenářstvo, do daleké většiny mnišské, aby též sami se mohli stkvíti svou sečtělostí a učeností. Nechtěli zaznamenávati znamenité události historické, dobré i špatné skutky vynikajících osobností potomstvu k poučení nebo výstraze, měli na mysli jen náboženský, rozjímavý, asketický život a ten chápali jen se svého úzkého hlediska klášternického. Nejvíce z těchto děl vyniká ještě první a nejstarší, životopis Štěpána Nemanje, zakladatele politické samostatnosti srbské (1150–95, † 1200), sepsaný od jeho nejstaršího syna a nástupce Štěpána Nemanjiće Prvovjenčaného; bohatý jeho obsah jest poměrně jasně líčen. Před tímto dílem ustupuje krátký životopis téhož knížete, sepsaný od nejmladšího jeho syna, sv. Sávy, prvního arcibiskupa srbského, a určený hlavně pro klášter ve Studenici, kterýž byl Nemanja založil. Životopis konečně sepsaný od Štěpána Nemanjiće rozředil, přečetnými citáty a úvahami přeplnil, mnoha pak vzácných podrobností věcných zbavil jeromonach Domentijan r. 1264; nepověděl nic, o čem bychom se lépe nedočtli v životopise prvém, leda o době, kterou Nemanja jako mnich Simeon trávil na Athosu. Týž Domentijan vypsal dále stejným nabubřelým slohem život sv. Sávy. Nad toto dílo, Šafaříkem příliš přeceňované, vyniká prostým a jasným líčením životopis téhož světce sepsaný jakýmsi Theodosiem, jinak neznámým. Ve stopách a dle vzoru Domentijanova vypsal životy králů i arcibiskupů srbských od r. 1224 až 1375 arcibiskup Danilo († 1338), který byl důležitou osobností politickou za panování králů Štěpana Uroše II. Milutina, Štěpána Uroše III. Dečanského a Štěpána Dušana; v díle tomto, známém obyčejně z přepisů pod titulem rodoslov nebo carostavník, pokračovali žáci Danilovi a též dílo svého mistr. rozšiřovali některými interpolacemi. Životopis Uroše III., zakladatele kláštera v Dečanech, vypsal panegyricky ještě Grigorij Camblak, igumen tohoto kláštera, který potom v Rusku hrál velmi vynikající úlohu v historii církve pravoslavné; ale dílo to před spisem Damlovým značně ustupuje, jsouc materiálem historickym chudší; líčení ovšem je živé a květnaté. Žák Danilův připojil ke spisu učitele svého stručný nárys vlády Štěpána Dušana, a tím nastává v historiografii velká přestávka téměř na celé století; nejmocnější tento panovník srbský nenašel domácího biografa, neboť přirozeně srbští mnichové hlavně na Athosu píšící nemohli sympathiemi svými provázeti činnost mohutného toho vladaře, jenž vzepřel se proti patriarchovi cařihradskému a kletbou od něho stižen, protože zřízením srbského patriarchátu učinil srbskou církev zcela nezávislou. Ale nevypsány ani cele tak osudné dějiny srbské od Dušana až do katastrofy na Kosovu poli. Teprve nešťastný kníže Lazar došel milosti u mnišských spisovatelů, neboť za jeho panování urovnal se poněkud dosavadní napjatý poměr církve srbské k patriarchátu cařihradskému. Zachovaly se kratší i delší články o něm, ale obšírného životopisu jeho opět nikdo nenapsal. Historiografii srbskou uzavírá v XV. stol. Konstantin Konstenski, který vyzván srb. patriarchou Nikonem vypsal životopis Štěpána Lazareviće († 1427) v r. 1431–32. Za tohoto velkého příznivce věd vzmohla se literární činnost srbská a předním účastníkem toho ruchu jest Konstantin, dle rodiště svého Kostenec (Kystendilu) Konstenský a pro velkou svou učenost »filosof« zvaný. Hlavní jeho spis, jmenovaný životopis, chválí se jednohlasně jako nejlepší historické dílo v srbské literatuře staré, jak pro svou prostotu, pro nedostatek rhétoriky, tak i pro spolehlivé i důkladné líčení dějů historickych. Konstantin žil dlouho na dvoře tohoto panovníka, líčil dobu, kterouž sám poznal, důkladně a úplně; o době starší, zvláště kde se spoléhal na ústní sdělení, vypravuje neúplně a začasté chybně. Konstantin v tomto díle dává na jevo velkou svou učenost, cituje nejen Aristotela, Platóna, než i Thukydida, vypravuje pak slohem nabubřelým a umělkovaným, jazykem knižním přistřiženým zcela dle řeckého byzantského vzoru, jazykem v syntaxi vlastně řeckým a leda lexikálně slovanským. Srbské historie týkají se blíže ještě životopisy některých svatých v srbských rukopisech zachované, sepsané bulharskými autory, jmenovitě posledním bulharským patriarchou trnovským, Euthymiem, a sice životopisy sv. Philothey, sv. Paraskevy (Petky), sv. Jana Rylského, sv. Hilariona Moglenského a životopis tohoto Euthymia sepsaný Grigoriem Camblakem. Z těch vyniká zvláště životopis sv. Jana Rylského, jejž Jagić pokládá za nejlepší dílo ze vší literární produkce tohoto druhu v 2. pol. XIV. nebo během XV. stol.

Práce letopisecké chápali se srbští literáti později než v Rusku; první počátky její velmi skrovničké jsou z konce XIV. a poč. XV. stol. Nejstarší text srbských letopisů napsán byl nejspíše ve 3. čtvrti XIV. stol., jiní pak tento text rozmnožovali novými a novými dodatky až do poč. XVI. stol. Později a sice ne před pol. XV. stol. vznikla jiná skupina annálů. lišících se v nejednom vzhledě od annálů starších; význačným jich rysem jest, že slavný panovnický rod srbských Nemanjů odvozují od cís. Konstantina Vel. Podobně vzniká ke konci XV. nebo na poč. XVI. stol. v Rusku rodokmen, který odvozuje rod Rjurikovců od cís. římských, i předpokládá se, že rodokmen tento byl sepsán od srbského literáta, snad od mnicha Pachomia, který v ruské literatuře jest znám jako autor životů svatých a polemického spisu proti církvi latinské (Ždanov, Русскій былевой зпосъ 1895 str. 111 sl.). Mimo to zapsali tito annalisté jistá data historická XII.–XIII. stol., jichž první redakce annálů neznala, ale která byla s jiné strany za úplně správná a spolehlivá dosvědčena; měli tedy jejich spisovatelé před sebou prameny nám dnes ztracené. Jiných historických děl mimo tyto annály v srbské literatuře nebylo; neprávem byla na základě ruských chronografů předpokládána existence chronografu srbského v pol. XV. stol., naopak chronografy ruské pronikly později asi v XVII. stol. (snad i dříve) k Srbům a tu udělány výtahy z nich se zvláštním zřetelem k dějinám srbským, časem pak rozmnožovány různými dodatky (srv. V. Jagić, Ein Beitrag zur serb. Annalistik, »Archiv« II; St. Stanojević v »Arch.« XVIII, 409).

Hlavní a přední památkou zákonodárství srbského jest zákonník Dušanův, uzákoněný na sněmě čelných zástupců srbské šlechty a srbského duchovenstva r. 1349, později – doplňovaný novými předpisy Dušanovými, dle mínění některých učenců uzákoněný podruhé ještě na sněmě r. 1354. Sestaven byl zákonník ten pod vlivem zákonodárství byzantského, spojeny v něm zákony starší doby, vzpomínají se místy zákony krále Milutina, o kterých dnes ničeho nevíme, povýšeny na zákon a posvěceny právní obyčeje srbské, uzákoněny i některé nové předpisy zákonné. Zákonník ten jest nad jiné důležitým památníkem staré srbské osvěty, neboť obrážejí se v něm právní a společenské poměry tehdejšího srb. státu v době největšího jeho rozkvětu. Není to ovšem nijaký systematický zákonník a všecky pokusy učenců stanoviti v něm jakýsi systém zůstaly bezvýsledné; pro mnohé přečiny nejsou stanoveny tresty, není nijakých předpisů o právu manželském, dědičném a j. Má pak zákonník ten čistě místní srbský ráz. To vše vysvětluje se tím, že zákonník Dušanův nebyl obmýšlen jako zákonník samostatný, než jen jako doplněk zákonníka byzantského, a sice syntagmy Matouše Blastara Solunského, vydané r. 1335. Dílo to bylo záhy, před r. 1349, přeloženo do srbštiny, z něho pořízen záhy výtah a tento spolu se starší srbskou, dávno před Dušanem sestavenou kompilací »zákona císaře Justiniána«, vlastně byzant. zákonů, byl na sněmě r. 1349 snesen se zákonníkem Dušanovým v jeden kodex. Byzantské sbírky umístěny nejspíše před zákonníkem, neboť obsahují všecky důležitější zákony státní a základní církevní, zákonník pak Dušanův byl pouhým jejich doplňkem se zvláštním zřetelem na ty stránky a poměry srb. státního a národního života, pro které v byzantských sbírkách zákonných nebylo předpisů. Kompilace t. ř. »zákona cís. Justiniana«, zakládající se spíše na jakési bližší dosud neznámé byzantské předloze, nalézá se ve dvou redakcích, skrácené a obšírné. Krátká redakce, nalézající se ve spojení s výtahem ze Syntagmy a se zákonníkem Dušanovým, byla asi pořízena ok. r. 1349, a sice z redakce obšírnější a starší, sáhající asi do XIII. stol. bylť to první sborník byzantských zákonů, upravený pro potřeby státu srbského (D. T. Florinskij, Памятники законодательной дѣятельности Душана.)

Konečně jsou pro dějiny starosrbské velmi důležity listiny, počínající již od konce století XII. Jsou i pro literární historii dosti důležity, neboť z toho, jak v nich vyjádřeny jsou myšlénky, z uhlazeného nebo hrubého slohu, z logičnosti atd. můžeme souditi na vzdělanost autorů listin, na stupeň literního vzdělání. Zvláště pak důležity jsou listiny pro dějiny jazyka, neboť v nich nejryzeji se obrázel prostý jazyk národní. Jsou pak vůbec nejpůvodnějšími památkami starosrbské literatury. Nejčistěji projevuje se jazyk v listinách psaných na západě, v Bosně a zvláště v Dubrovníce, kde pravoslaví málo neb vůbec nepronikalo, kde církevně-slovanský jazyk, umělý knižní jazyk srbsko-slovanský, u duchovenstva nebyl znám. Z jiných děl světských budiž na konec vzpomenut ještě spisek Konstantina Konstenského o pravopise, psaný za panování Štěpána Lazareviće, jímž se měla stanoviti pravidla církevního a knižného jazyka a učiniti konec dalšímu kaženi jeho. Spisek ten souvisel zajisté se snahami po nové revisi, opravě i úpravě knih bohoslužebných, kteráž za posledního patriarchy bulh. Euthymia byla podniknuta; tohoť považoval Konstantin za nejvyšší autoritu v různých otázkách slov. písemnictví, ač nebyl jeho přímým žákem, než jen žákem žáka Euthymiova. Konstantin byl při dvoře Štěpána Lazareviće učitelem, řídil patrně zvláštní svou školu a ze svých žáků doufal vychovati zdatné spisovatele a písaře. Ve spisku svém chtěl, aby právo přepisovati knihy bohoslužebné bylo vyhrazeno jen těm, kdož se ukázali býti k této práci připravenými, ovšem v duchu a směru jeho reformy. V kruzích srb. duchovenstva narazil na silný odpor, což on vysvětloval nízkou úrovní vzdělanosti, nedbalostí a netečností k vědám v Srbsku, a proto ani nechtěl, aby návrhy jeho na úpravu písemnosti byly předloženy jakýmsi nedoukům. než mužům krajů trnovských (kde působil Euthymij) nebo Sv. Hory Athónské. Návrhy jeho týkaly se jen vnější stránky dobropísemnosti, správného užívání písmen zavedených slovanskými apoštoly a užívání různých značek nad literami dle vzoru pravopisu řeckého. S jiné ještě strany jest spisek tento zajímavý, dávaje nahlédnouti poněkud do tehdejších poměrů srbských, a mimo to ještě pro názory Konstantinovy o vzniku církevního jazyka slovanského. Mělť dle něho největší v něm účastenství jazyk ruský, neboť mohl konstatovati největší lexikální shodu círk. slovanštiny s ruštinou a nedbal na to, že ruština jako žádný jiný jazyk slovanský podlehla vlivu círk.-slov. jazyka; ostatně znal asi jen ruský jazyk, jakým mluvili lidé stavu duchovního' Traktát Konstantinův neměl, zdá se, podstatného výsledku, ač žádal, aby s officiálni strany chápali se prostředku proti zlu jím potíranému. Nebylo mu uloženo sepsati obšírnější grammatickou rukovět se zvláštním zřetelem na úpravu pravopisu. Aspoň nenapsal nikdo takového spisku, ani Konstantin ani kdo jiný. Úplně však tento nadmíru těžkým a nesrozumitelným jazykem psaný traktát nezapadl, ke konci XV. nebo v XVI. stol. učiněn byl neznámým autorem, nejspíše žákem Konstantinovým, výtah z něho, snad pro účely školské. Tento pak výtah pronikl dále do Ruska a byl učiněn základem nových spisků dobropísemných. (Srv. V. Jagić, Разсужденія старины о церк.-слав. яз. str. 78.). jpa.