Ottův slovník naučný/Houby

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Houby
Autor: Alexander Josef Bernard
Zdroj: Ottův slovník naučný. Jedenáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 687–693. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Houby

Houby, rostliny tajnosnubné buněčnaté, možno vymeziti s dvojího stanoviska, fysiologického a morfologického. S fysiolog. stanoviska počítáme k houbám (Fungi, Mycetes) všecky rostliny tajnosnubné buněčnaté, jež vyznačeny jsou nedostatkem chlorofyllu, tedy mimo vlastní h. (Eichlerovy Eumycety) i poltivky č. bakterie (Schizomycety Nägeliho). Se stanoviska morfologického omezují se h. na rostliny tajnosnubné, které vytvářejí vegetativní ústroje v podobě podhoubí (mycelia). To jsou h. v užším slova smyslu (Eumycetes). V této stati přihlížíme pouze k houbám v tomto užším slova smyslu, jež skládají se z vláken na konci rostoucích a se rozvětvujících. Těmito vlákny podobají se řasám, od nichž liší se nedostatkem chlorofyllu.

Třída pravých hub obsahuje dva veliké oddíly, jež od sebe značně se liší po stránce vegetativné i fruktifikační. Jsouť to h. řasové (Phycomycetes de Baryho) a dokonalejší h. (Mycomycetes Brefeldovy). Zajímavo jest, že mezi houbami řasovými a některými řasami (Siphoneae), jakož i mezi dokonalejšími houbami a jinými, vyššími řasami (Florideae), a to pokud se týče fruktifikace, jest mnohem bližší příbuznost nežli mezi houbami vlastními a poltivkami.

Č. 1782. Kvasinky pivní (Saccharomyces cerevisiae).
Č. 1783. Podhoubí mmm houby Piptocephalis Freseniana, cizopasí na podhoubí Mucor Mucedo MMM, vysílajíc při h haustorie; ss jsou větve podhoubí, které vytvářejí zygosporu Z, c nosič konidií.

1. Ústroje vegetativné hub jsou ony, jimiž houba přijímá látky výživné: z látek těchto buduje látky plastické, jichž jest potřebí, aby houba mohla plod vytvořiti. Tyto ústroje rostou téměř neustále, rozlézajíce se buď uvnitř anebo na povrchu látek (substrátu). Jako u řas, tak i u hub vyvinují se vegetativné části v podobě stélky, to jest těla rostlinného, na němž nejsou od sebe odlišeny kořen, lodyha a listy. Avšak stélka tato jest u hub zvláštního, vlastního tvaru, jemuž obyčejně se říká podhoubí (mycelium). Typické podhoubí jest tvaru paprskovitého, skládajíc se z vláken, jejichž východem a středem jest výtrus (spora). Od tohoto základního tvaru odlišují se však četná podhoubí a  to značnou měrou; odchylné tvary vysvětlíme tím, že se podhoubí snadno a rychle přizpůsobuje nejen podmínkám životním, nýbrž i rozličným úkolům, a to buď na čas nebo trvale. Dva veliké oddíly hub, jež svrchu jsme uvedli, liší se od sebe i podhoubím; dokonalejší h. (Mycomycetes) mají podhoubí, jehož vlákna jsou přehrádkována — tedy mnohobuněčná; h. řasové (Phycomycetes) mají podhoubí nepřehrádkované, jež jest jedinou buňkou.  — Z odchylných tvarů podhoubí uvedeme pouze některé: aPodhoubí pučivé: Výtrus vyžene na místě delšího váčku pouze hrbolek, jenž se zaokrouhlí nebo se prodlouží a konečně se od mateřské buňky oddělí přehrádkou. Takových hrbolků může vypučeti z jednoho výtrusu několik a ty mohou zase znova vypučeti v podhoubí druhého, třetího atd. řádu. Ježto jsou tato podhoubí spojena pouze úzkou přehrádkou, snadno od sebe se oddělují a vyrůstají v podhoubí samostatná. Toto podhoubí vytvářejí nejen h. nižší (vyobrazení č. 1782.), nýbrž i vyšší. bPodhoubí čerpavé: Cizopasné h., jež vytvářejí podhoubí ve vnitru rostlin napadených a to v chodbách mezibuněčných, zplozují téměř vždy z vláken myceliových pobočné větvičky, které provrtávají stěny buněk v napadené rostlině a vrůstají do plasmy, by čerpaly z ní potravu. Ježto mají tyto ústroje morfologicky a fysiologicky jakousi podobnost s čerpadly (haustoria) cizopasníků jevnosnubných (na př. kokotice), dostalo se jim i téhož jména (obr. č. 1783.). Všecka tato čerpadla liší se tvarem, velikostí, rozvětvením a jemností stěn od obyčejných větví myceliových. c) Myceliové větve některých hub mohou se i plížiti, nerozvětvujíce se. Dorostou-li k nějakému předmětu a dotknou se ho koncem, rozšíří tento konec a přilnou těsně k předmětu — podhoubí připínací. Z místa, kde se připnulo, vyhání podhoubí nové šlahouny, jež vedou si právě tak nebo nesou i plody. dSklerotie jsou tělíska pevná, okoralá, obyčejně temně zbarvená, jež vznikla hustým propletením vláken houbových a chovají v sobě látky výživné. Odpočinuvše delší nebo kratší dobu pučí v plodnice. Nejznámější jest námel neboli svatojanské žito. Možno rozeznati dvojí vznik sklerotií; při jedněch súčastní se stavby sklerotia pouze pobočné větve podhoubí, kteréž hojně se rozvětvují a vytvářejí vnitř četné přehrádky. Větve tyto se prorůstají, do skulin vrůstají nové větve; tím vytváří se velmi husté klubko. Druhá sklerotia se vytvářejí z celého podhoubí tím, že rozvětvují se všecky větve hojně a proplétají se v klubko. Mezi oběma typy jsou přechody. e) Statné h. vytvářejí i silné podhoubí: provazce a blány myceliové. Provazce jsou vlákna houbová stejného tvaru, která jdou rovnoběžně pospolu a těsně k sobě se přikládají; jsou na průřezu buď ploché neb oblé. Vlákna pospolu se i slepují, buď tím, že stěny jejich zrosolovatějí, nebo že vylučují rosolovitou hmotu. Avšak někdy jsou vlákna od sebe odlišena, jakož pozorovati jest u václavky (Agaricus melleus). Její provazce jsou tak zvláštní, že byly dříve pokládány za samostatnou houbu, až R. Hartig dokázal, že jsou pouze podhoubím václavky. — Blány myceliové jsou pouze velmi rozšířené provazce. Zvláště hojně se naskytají u hub, jež obývají v tlejícím dřevě.

Č. 1784. Vytváření konidií.
n nosič, k 1—4 konidie; šipka značí směr, kterým konidie vznikají.
Č. 1785. Vytváření konidií
n nosič, br bradavka, k konidie.
Č. 1786. Vytváření konidií.
n nosič, k 1—4 konidie.
Č. 1787. Plodnice konidiová.
o obal, k konidie.

2. Ústroje rozmnožovací. Když podhoubí dorostlo a shromáždilo v sobě dostatek výživných látek — obyčejně bývá napadený předmět úplně již vyčerpán —, vytvářejí se ústroje rozmnožovací. Vznikají na vláknech podhoubí, která však se pozměňují; vyrůstají kolmo k rovině podhoubí, vzrůst jejich konečný jest omezen a buňky jejich mění svůj tvar. Všecky rozmnožovací ústroje hub lze rozděliti na čtyři skupiny: a) které zplozují výtrusy vně (exospory = konidie); b) které zplozují výtrusy vnitř (endospory = sporangiové výtrusy); c) výtrusy spájivé (zygospory) a pak d) houbám vlastní způsob: chlamydospory neboli gemmy.

aExospory neboli konidie vznikají na povrchu plodných vláken, a to buď na jejich koncích (vrcholové exospory) nebo po stranách (laterální exosp.). Nezřídka vytvářejí se i na podhoubí. Rozeznati možno tři tvary exospor: α) Vlákno (= nosič) zaškrcuje se pod vrcholem příčnou stěnou; odškrcená čásť se zaokrouhlí. Tento způsob sluje zaškrcování a odškrcená buňka sluje exospora neboli konidie (vyobr. č. 1784.). Pod první konidií vzniká týmž způsobem druhá, třetí atd., až vzniká celý řetěz. β) Nosič přestane růsti do délky, ale vytvoří na vrcholku malinkou bradavku, jež vzrůstá v konidii a od nosiče přehrádkou se oddělí (vyobr. č. 1785.). Tato první konidie vytvoří zase na vrcholku malinkou bradavku, jež také vyroste v konidii atd. Tento způsob sluje pučení a liší se od prvního tím, že vznikají konidie směrem zdola nahoru, kdežto při prvním způsobu vznikají směrem opačným. I v prvním i v druhém způsobu mohou nosiči býti rozvětveni, čímž vznikají pobočné řetězce. γ) Nosič přestane růsti do délky a vrcholek jeho oddělí se přehrádkou, pod níž vzniká druhá, třetí, tedy také shora dolů, jako ve tvaru prvním (vyobr. č. 1786.). Ale nosič jest při tom úplně nečinným, neroste již, naopak ho ubývá, až i docela mizí. — Všecky konidie jsou s počátku jednobuněčné; většina jich zůstane i nadále. Mnohé však vytvářejí později přehrádky, čímž stávají se dvoubuněčné i mnohobuněčné. Konidie o stěně tlusté, nahnědlé a hojném obsahu vnitřním snášejí nepříznivé okolnosti, jimž podléhají konidie o stěnách tenkých a obsahu skrovném. — Ústroje, jež zplozují konidie, možno dle tvaru rozděliti na čtyři skupiny: α) nitkovití nosiči, β) svazky konidiové, γ) lůžka konidiová, δ) plodnice konidiové. — α) Jako při rostlinách jevnosnubných rozeznáváme různá květenství, tak lze rozeznávati různá sestavení nosičů konidiových. Sem zařaditi dlužno i basidie, jimiž označujeme jednobuněčné větve postranní, jsou-li zvláštního tvaru a odškrcují-li konidie (viz Basidiomycety), nebo konečné články hlavních nebo pobočných větví, jež jsou dvoubuněčné i mnohobuněčné a odškrcují konidie. β) Spojí-li se nitkovití nosiči ve svazečky, vznikají svazky konidiové. Vytvářejí se buď tím, že nosiči vznikají na různých místech a přikládají se k sobě na způsob snopku, nebo snopek vytváří se z jediného vláskovitého nosiče (tedy z jediné buňky myceliové), jenž se rozvětvuje velmi hojně, načež se větve přikládají těsně k vlastnímu nosiči. γLůžka konidiová jsou dvojího tvaru: jedna vznikají tím, že nosiči konidií, kteří vytvářejí se bezprostředně na vláknech myceliových, ukládají se ve velikém počtu vedle sebe, takže vznikají tvary koláčkovité (rezavé nebo hnědé skvrny na listech obilných, růžích a j.); druhá vyznačena jsou tím, že nevznikají nosiči bezprostředně na myceliu, nýbrž že rozkládá se mezi nimi (t. j. nosiči) a myceliem husté pletivo vláken houbových, jež sluje stroma (t. j. lůžko, polštářek). Nosiči i s konidiemi nazývají se pak rouškou (hymenium). Stroma jest buď korovité (neboli strupovité), okrouhle nebo nepravidelně terčovité, okrouhle polštářkovité, hlavičkovité, kyjovité, číšovité i parohatě rozvětvené. Dle podstaty jest masité, korkovité, kožité, dřevnaté i rosolovité. O roušce (hymeniu) budiž pouze podotčeno, že skládá se buď pouze z nosičů konidiových anebo ze dvou prvků, z nichž jedním jsou vlastní nosiči, druhým vlákna neúrodná, parafysy nazvaná, již tvarem i velikostí od plodných vláken (nosičův) odlišená. V systematice jsou parafysy velmi důležité při určování druhů, zvláště při Basidiomycetech. δPlodnice konidiové (Tulasneovy pyknidy) jsou nejdokonalejším tvarem, neboť nosiči jsou uzavřeni buněčnatým obalen. Pyknidy jsou kulovité, hruškovité nebo láhvovité a otevírají se na vrcholku obyčejně jediným otvorem. Houbám řasovým chybějí úplně, u dokonalejších hub jsou časté a u některých skupin (hub vřeckatých, rzí a břichatek) nejhojnější. Při pyknidách rozeznáváme stěnu (obal) a roušku (hymenium). Stěna tvořena jest jednou až i několika vrstvami buněk; buňky vrstvy vnější vyrůstají druhdy ve vlásky (trichomy). Rouška vykládá buď celou vnitřní stěnu pyknidy nebo jen její dolejšek. Zcela jednoduchým pyknidám chybí hymenium zúplna a konidie se vytvářejí bezprostředně z buněk, jež skládají obal (vyobr. č. 1787.). Pyknidy vznikají buď přímo na větvích podhoubí nebo na zvláštních stromatech, ale tak, že čnějí otvorem vzhůru.

bEndospory nezaškrcují se na nosičích, nýbrž vytvářejí se vnitř buňky mateřské, jež sluje zde výtrusnicí (sporangium). Jsou-li endospory bezblanné a mají-li brvy, jimiž se pohybují ve vodě, slují vířivé endospory a jejich výtrusnice (v nichž vznikly tyto výtrusy) slují zoosporangie. Naskytají se pouze u hub řasových. Mají-li endospory blánu, nepohybují se a slují odpočívající. Výtrusnice Saprolegnií a Peronosporeí, které zplozují tlustostěnné, odpočívající výtrusy, slují óogonie (anebo óosporangie) a výtrusy óospory. Spermatozoidy jsou endospory, jež mají úkol zúrodňovací. Výtrusnice vznikaji buď na podhoubí nebo na zvláštních nosičích; jsou kulovité, vejčité, hruškovité a kyjovité. Ústrojí, jež zplozují výtrusnice, rozděliti možno na 3 skupiny; jsou to: α) Niťovití nosiči tvaru buď jednoduchého nebo nesou výtrusnice sestavené tak jako konidie. — βLůžka výtrusnicová vznikají tím, že z mycelia vytvářejí se těsně vedle sebe (jako sloupy) výtrusnice buď přisedlé nebo na krátkých nosičích. Shodují se tedy tato lůžka s lůžky konidiovými, jsou však vzácnější. — γPlodnice výtrusnicové skládají se z výtrusnic uzavřených v obalu. Naskytají se pouze u hub vřeckatých, při nichž výtrusnice slují vřecka (ascus). Tato plodnice jest buď se všech stran uzavřena (kleistokarpická) nebo otevírá se úzkým otvorem (peronokarpická) neb širokým, terčovitým (diskokarpická). Pro kleistokarpické jest charakteristická plodnice kulovitá neb ellipsoidní; pro peronokarpické hruškovitá (= perithecie), pro diskokarpické terčovitá nebo číšovitá (= apothecie). Každá však skládá se z obalu (= peridie) a hymenia. — Ostatně viz AscomycetyDiscomycety. — Některé h. (Saprolegnieae, Pythieae, Ancylisteae) zplozují dvoje výtrusnice; v jedněch vytvářejí se výtrusy vířivé, ve druhých výtrusy větší, chovající hojně protoplasmy a nepohyblivé. Tyto druhé výtrusnice slují óogonie; na ně přikládají se vlákna houbová (buď z téhož nosiče vyrostlá neb z jiného), jejichž konec oddělí se přehrádkou a tím se jaksi promění v pelatku (antheridium). I proroste tento konec několika vychlípeninami skrze stěnu óogonia a obsahem svým zúrodní tam buňku nepohyblivou. Z této buňky vyvine se znenáhla výtrus vytrvalý (óospora). U rodů Lagenidium, Peronospora a Pythium nastává skutečně zúrodnění, kdežto u jiných nebylo pozorováno, že by splynuly obsahy vlákna a óogonie. Ano při některých druzích nevyvinují se ani pelatky; takové druhy pozbyly tedy pohlavnosti (= apogamie, v. t).

Č. 1788. Vytváření se zygospory
A) Dvě vlákna myceliová srůstají při s a oddělí se přehrádkami cc. — B) Původní stěna s se zrušila, obě buňky cc splynuly. — Czs mladá zygospora (90kráte zvětšeno, Mucor stolonifer).

cVýtrusy spájivé (zygospory, vyobr. č. 1788.) naskytají se pouze v typických tvarech u hub řasových a vytvářejí se asi tímto postupem. Dvě blízká vlákna myceliová přirůstají k sobě, naduřují kyjovitě na místech dotyku (ježto hojně plasma tam se shromažďuje) a konečně v oněch místech srůstají. Každé naduřelé vlákno oddělí se přehrádkou v buňku konečnou (= gameta), a v nosiče (suspensor). Pak rozplyne se stěna, kde se gamety stýkají, a z obou buněk vznikne jediná. Další pochod jest dvojí; buď obsah obou gamet silně vzrůstá a přímo vytvoří zygosporu, nebo splynulý obsah vyžene výrostek, jenž naduří, zakulatí se a oddělí se přehrádkou. Vlákna houbová, jež vytvářejí zygospory, jsou buď rovná (orthotropní) neb zakřivená (campylotropní). — H. řasové, jež vytvářejí zygospory, slují Zygomycety. Zygospory jsou výtrusy trvalé, obaleny jsou tlustou blanou a obsahují hojně látek reservních (tuku). Blána rozlišuje se v blánu vnější (exosporium) a vnitřní (endosporium). Byly však pozorovány i úchylky od tohoto postupu. Obě naduřelá vlákna nesrostla a nesplynula, nýbrž buď jedno neb obě promění se ve výtrus, jenž má všechny vlastnosti zygospory a sluje azygospora. — Zygospora zůstane (obyčejně) nahou neb se zahalí obalem a změní se v plodnici zygosporovou. Obal vytvoří se buď z nosičů nebo ze vláken pod ním anebo z obou zároveň. Ve složitém obalu účastní se i vlákna podhoubí. Zygospory vytvářejí se obyčejně za nepříznivých okolností, když nemohou se vytvářeti výtrusnice nebo když houbě nedostává se kyslíku nebo když výživné látky úplně jsou vyčerpány. Mnohé h. však vytvářejí zygospory i za okolností příznivých.

dChlamydospory (gemmy) jsou buňky vláken myceliových aneb i jiných, kteréž nashromáždily si plasmu, tuky, glykogen a j., a to na újmu buněk sousedních, kteréž následkem toho pozbývají buď částečně neb zúplna svého obsahu. Ony buňky však se zveličují, blána jejich tloustne a zbarvuje se. Chlamydospory naskytají se v obou velikých skupinách hub, avšak liší se podstatně svým vznikem. H. řasové mají vlákna bez přehrádek; zde se chlamydospory vytvářejí tím způsobem, že plasma na některém místě mycelia se nashromáždí v hojnější míře a pak se po pravu i po levu oddělí přehrádkou. Dokonalejší h. mají vlákna přehrádkovaná a tu plasma proniká přehrádkami a shromažďuje se buď v blízké nebo vzdálené buňce. Buňky, které pozbyly obsahu, odumírají znenáhla, až úplně se rozpadají, načež chlamydospora jest osamocena. — Avšak chlamydospory (gemmy) vznikají ještě třetím způsobem. Pěstuje-li se plíseň hrozníčkovitá (Mucor racemosus) uměle, zplodí podhoubí nepřehrádkované; ale za krátko vytvoří se hojně přehrádek, takže podhoubí skládá se pak ze článků soudkovitých, zaokrouhlených a stěny jejich jsou tlustší. To jsou chlamydosporová podhoubí. Jak je zřejmo, mohou chlamydospory vypučeti za příznivých okolností v nová podhoubí. — Některé h. vytvářejí pouze jediný tvar plodní, ty slují monomorfní; jiné zplozují dva tvary — dimorfní, některé i několik tvarů, pleomorfní h. Dříve domnívali se, že každá houba zplozuje pouze jediný tvar, a proto z různých tvarů plodních téže h. činili samostatné druhy. Prvé správné objevy o dimorfismu a pleomorfismu hub učinil Tulasne. — Zajímavo jest sledovati, kterak vybavují a osvobozují se výtrusy; v té příčině ukazujeme k jednotlivým rodům hub (na př. Sphaerobolus, Empusa, Entomophthora [v. t.], Pilobolus, Peronospora, Sordaria atd).

3. Buňka a vlákno houbové. Jako buňky všech jiných organismů, skládá se i buňka hub z blány, plasmy a jádra. Blána mladé buňky jest jednoduchá: teprve později tloustne nebo se rozlišuje ve vrstvy a mění svůj tvar i chemické vlastnosti. Tloustne-li jen na některých místech (z vnitra), vznikají jamky, pory a kanálky. Rozlišení blány jest nejhojnější při výtrusech, kdy blána, původně jednoduchá, rozdělí se na vněvýtrusí (exosporium) a vnitřvýtrusí (endosporium). Blána buněčná hub řasových jeví se (při chem. zkouškách) pouhou cellulosou; blána buněčná hub dokonalejších jeví jinaké reakce. Pročež domníval se De Bary, že jest zvláštním uhlohydratem, jejž nazval »cellulosou hub«; avšak třeba vyčkati dalších zkoušek.

Plasma (cytoplasma) obsahuje v sobě drobná těliska (mikrosómata), jež jodem žloutnou a snadno vestřebávají anilinové barvy, kdežto vlastní plasma nejeví těchto vlastností. Cytoplasma jest ohraničena jemnou blankou. Není-li plasma ohraničena blanou, může měniti svůj tvar (metabolie, amoeboidita); takovéto buňky naskytají se pouze ve skupině hub řasových, a to jako výtrusy vířivé (zóospory), kteréž však způsobují jen široké, tupé laloky. Tyto nahé buňky mívají i brvy a bičíky, jimiž rychle s místa se pohybují. — Plasma chová v sobě vakuoly, t. j. kapky vodnaté tekutiny; je-li hojně vakuol, jest plasma rozdělena v provazce. I krystalloidy (látek bílkovinných) naskytají se, ač velice zřídka; rovněž tak řídká jsou těliska cellulinová a fibrosinová. Za to velice hojné jsou kapky tukové, kteréž obalují druhdy jádro buněčné zúplna. Barviva jsou buď rozpuštěna ve šťávě buněčné nebo se víží ku kapkám tukovým. Pryskyřice naskytají se v buňkách chorošův a bedel, a to buď jako zrnka, nebo vyplňují buňky zúplna.

Jádro buněčné. Až do nedávna tvrzeno, že buňky hub nemají jádra. Ale Schmitzovými a Strassburgerovými výzkumy dokázáno, že všecky buňky hub mají jádro. Některé mají jedno, některé i několik, ba v mnohých jádrech objeveno i jadérko (nucleolus). Nová vznikají vždy z jader starších, a to buď dělením přímým (fragmentace) nebo nepřímým (karyokinesis, viz Buňka).

Buňky hub množí se buď volným dělením nebo přehrádkami. K volnému dělení počítáme: 1. zmlazování, kdy všecka plasma jedné buňky se stáhne a blanou se obklíčí; 2. volné dělení s periplasmou, kdy větší díl plasmy vytváří buňky dceřinné, ale zbytek plasmy zůstává jako periplasma, jež pak koná úkoly mechanické (ztlušťuje blánu, slepuje výtrusy v celek, přitahuje vodu atd.); 3. volné dělení bez periplasmy. Přehrádkami se buňky množí, když vytvoří se v buňce mateřské deska (zřídka několik), jež se připne ke stěnám jejím. Tím se mateřská buňka rozdělí ve dvě (nebo několik) buněk dceřinných, jež však blanou buňky mateřské jsou spojeny.

Vlákna houbová vznikají tím, že buňky protahují a dělí se pouze v jednom směru; toho nejvíce se účastní buňky vrcholové, střední buňky jen za některých okolností. Vlákna houbová mají tedy vzrůst vrcholový. Dělí-li se buňky ve dvou směrech (prostoru), vznikají plochy buněčné (u hub zjev vzácný). Ani vytváření se těles buněčných, kdy buňky se dělí ve třech směrech, není u hub zjevem hojným. Pletiva vznikají, když vlákna (buď válcovitá nebo zvláštního tvaru) těsně se k sobě přikládají, se prorůstají, proplétají nebo srůstají. Nejjednodušší pletivo jest provazcovité, kdy probíhají vlákna směrem téměř rovnoběžným a vyrůstají ve značnou délku. V pletivu klubkovitém větve jednoho nebo několika vláken (jež mají ukončený vzrůst vrcholový) prorůstají se v husté klubko. Jednotlivé prvky klubka přikládají se k sobě tak těsně, že vzniká na příčném průřezu obrazec pletiva parenchymatického. Odtud sluje toto pletivo také pseudoparenchymatickým. — Konečně dlužno se zmíniti o pletivu splynulém: jsou-li buňky spojeny ve vlákno a zruší-li se v nich přehrádky, vzniká z vlákna trubice (na př. mléčné »cévy« ryzcův a j.). Splynuliny nejhustěji lze pozorovati na myceliu hub řasových (»anastomose«).

4. Fysiologie hub. Spálíme-li houbu, obdržíme z pevných částek popel, kdežto plynné látky (C, O, H, N) uniknou. Analysí popelu shledáno, že se skládá z látek minerálních; látky uniklé skládaly v houbě sloučeniny organické. Z minerálních prvků nalezeny byly dotud v houbách: Cl, S, P, Si, K, Na, Li, Ca, Mg, Al, Mn, Fe. Z četných analysí zřejmo jest, že zvláště vysoké procento připadá na draslík a kyselinu fosforečnou (hřib jedlý 50·95% a 20·12%, smrž jedlý 49·51%, 39·03%). Nejdůležitější sloučeniny organické, jež v houbách byly nalezeny, jsou: Ze řady uhlovodanů: cellulosa, hroznový cukr, glykogén, mykosa, mannit, inosit, mycodextrin, mycoinulin a j. Z kyselin organických uvádíme: šťavelovou (nejhojnější), fumarovou, octovou, citronovou, vinnou, mravencovou, sfacelinovou, helvellovou; dále aromatické kyseliny (tříslovou, chrysofanovou, erythrinovou atd.). I tuky, aetherické oleje a pryskyřice naskytají se v houbách. Také barviva h. zplozují; pigmenty sídlí buď v plasmě nebo ve bláně nebo v obou. Mnohé pigmenty vyloučeny jsou z buněk, avšak usadily se v bláně buněčné. Ze zásaditých sloučenin (alkaloidů) uvádíme: muscarin, methylamin. trimethylamin, agarythrin, ergotinin, ergotin, ecbolin, cornutin, ustilagin. — Co se týče bílkovin, byly dosud zkoumány pouze plodnice dokonalejších hub (kloboukatých, břichatek, smržův a lanýžův), a to jednak proto, že jest vždy dostatečný materiál po ruce, jednak že se zde jedná o h. jedlé, tedy se stanoviska praktického. Tak na př. hřib vykazuje 22·82, liška 23·43, smrž 33·90, lanýž 36·32, pečárka 20·63, pýchavka holemá 50·64%. Na hojnosti těchto látek bílkovinných zakládá se v podstatě hodnota hub jakožto potravin.

Zajímavo jest seznati, které látky jsou houbám potravou, v jakém množství jest jim jich třeba, v jaké podobě přicházejí do hub, kterých látek h. nutně potřebují k výživě, kterých nikoli. O tom všem rozhodují pokusy, nikoliv analyse. Ježto h., postrádajíce chlorofyllu, nemohou samy zplozovati organických sloučenin, jest jisto, že pojímají v sebe organické sloučeniny již hotové. Právě tak jest jisto, že jest jim třeba vody a látek anorganických. Otázkou, kterých látek houbám třeba jest k výživě, první se zabývali PasteurRaulin, po nich zvláště Nägeli. Z pokusů těch pouze uvádíme, že houbám dostačí 4 prvky: S, P, K, buď Ca nebo Mg, Ba, Sr. H. jsou dále odkázány na látky dusíkaté a uhlíkaté, jež přibírají (hotové) ze sloučenin organických.

H. právě tak, jako ostatní rostliny, dýchají; podržují kyslík a vypouštějí CO2 (dýchání normálné). Odejme-li se houbám kyslík (chováme-li je ve vodíku, v dusíku nebo ve prostoře vzduchoprázdné), vytvářejí přece CO2, ba i tehdy, když jim odejmeme látky výživné. Tento pochod dle Pflügera sluje dýcháním intramolekulárním. Obojí způsob dýchání jest spojen s vývojem tepla a někdy i světla. Teplo vyvinují h. zvláště při kvašení a úkazy světelné (fosforescence) byly pozorovány na houbách, jež vyrůstají na kmenech.

Světlo, zdá se, že nemá žádného působení na pučení výtrusův a na vývoj mycelia. Proto podhoubí mnohých hub bují na místech temných (ve sklepích, sudech a pod.). Rovněž tak konidie, chlamydospory, výtrusy spájivé vytvářejí se po tmě, kdežto výtrusnice některých hub vytvářejí se pouze na světle a zakrsávají, je-li přístup světlu zamezen. I vývoj některých hub kloboukatých závisí na světle, ba některé h. vyvíjejí plodnice pouze na světle. Většina hub však vyvíjí plodnice i pod zemí, tedy beze světla.

Že působí teplo příznivě na vzrůst hub, je známo ze zkušenosti, ale přesných pokusů vědeckých jest poskrovnu. Rovněž známo je, že veliké kloboukaté h. mrznou hned za prvních mrazíků, poněvadž chovají ve velikých buňkách hojně vody. Jen výtrusy chráněny jsou od zmrznutí tím, že nemá obsah jejich vody.

5. Biologie. H. nemohou vytvářeti organických sloučenin, ježto neassimilují CO2; pročež jen tehdy je vyvíjejí, mají-li dostatek výživných látek připraveno. H., které přibírají potravu ze živoucích ústrojů živočišných a rostlinných, slují cizopasné (parasity); h., které berou potravu z ústrojův živočišných nebo rostlinných, již odumřelých, slují saprofyty (ač název tento není dosti vhodný). Přesné hranice mezi oběma není, ježto mnohé cizopasnice mohou se i saprofyticky vyživovati (fakultativní saprofyty) a zase jsou saprofyty, jež za vhodné příležitosti žijí parasiticky a způsobují nemoci (fakultativní parasity). Čím více badání mykologická pokračují, tím více ubývá počtu výhradních (obligátních) parasitů. Většina saprofytů není vyběrava, vyhledávajíc přerůzných látek a spokojujíc se i s takovými, v nichž jsou jen pouhé stopy organických sloučenin; na př. plíseň šedá (Penicillium glaucum) napadá chléb, sýr, šťávy ovocné, kyselé mléko, hnůj, odumřelé listí, staré boty, šaty, inkoust, ba i dosti koncentrovaný roztok síranu měďnatého. Za to však jiné saprofyty vyhledávají jen určitých látek a jen na těch se jim daří; mnohým daří se lépe na kyselých, jiným na zásaditých látkách. Napadené předměty (jako listí, stonky, dřevo, kůže, šaty, obuv atd.) znenáhla se rozpadají — setlívají, nebo se mění v hmoty mazlavé. O chemickém postupu, jímž tyto látky se rozkládají, dosud jest málo známo.

H. cizopasné šíří se především vzduchem, jenž daleko zanáší jejich výtrusy; také voda přenáší výtrusy hub, jež pak napadají řasy a vodní živočichy. I kapky dešťové a rosní přispívají k nákaze, ježto dopravují výtrusy s listu na list, ze vzduchu na rostliny. Na těle hmyzu, zvláště je-li huňaté, zachycují se výtrusy a tak bývají s rostliny na rostlinu přenášeny. Konečně i obchodem se šíří mnohá nákaza rostlin; že v holírnách hřebeny, kartáči, nůžkami atd. šíří se různé nemoci vlasů a kůže (jako Herpes, Favus atd.), jest s dostatek známo. Z výzkumů Zopfových vysvítá, že mohou se s rostlin přenášeti nemoci i na živočichy. Houbami napadené rostliny (i živočichové) mění se i ve svém vnějšku, tak že vznikají i znetvořeniny (deformace), buď jednotlivých částí neb i celku. Příčinou toho jest, že cizopasnice vylučují zvláštní látky, jež působí jako chemická draždidla na buňky hostitelovy, nebo že vlákna myceliová provrtávají stěny bunečné nebo že výtrusy tlačí na sousední pletiva. Následek toho jest, že buňky hostitelovy se rozšiřují nebo že rychle se dělí a příslušný ústroj pak zvětšuje svůj objem — vzrůstá. Některé h., jež cizopasí na stromech listnatých a jehličnatých, způsobují neobyčejně bujný vzrůst letorostů, tak že se tyto podobají keříčkům; na jedli takové letorosty způsobuje rez Aecidium elatinum, na buku houba Exoascus Carpini. Druhdy však cizopasnice proroste některý ústroj tak, že jej zúplna zaobalí, ano i promění ve hmotu houbovou, ačkoli podobu ústroje zachová; na př. námel (svatojanské žito) jest vlastně semenník žita. Takové změny slují mumifikace. Leč nejčastěji ničí h. plasmu, škrob, jádra bunečná, tuky a barviva — a tím obyčejně na dobro zničuji rostlinu napadenou.

Zajímavým zjevem biologickým jest symbiosa hub, to jest organické spojení hub s jinými rostlinami ke vzájemné výměně látek vyživovacích; houba přivádí jiné rostlině vodu a látky neústrojné a dostává za ně od rostliny sloučeniny organické. Možno rozeznati dvojí způsob symbiosy: houba spojuje se s řasami nebo s kořeny vyšších rostlin; v prvém případě vznikají řasohouby nebo lišejníky, ve druhém mykorhiza. Theorie lišejníkův má svého původce ve Schwendenerovi, theorii mykorhizy zbudoval Frank. (Theorii Schwendenerovu viz Lišejníky.)

Některé rostliny, zvláště stromy a z nich zase přede všemi číškonosné, nevyživují se v půdě samostatně, nýbrž žijí kořeny svými v symbiose s myceliem houbovým, jež béře vlastně na sebe výživu stromu z půdy. Jemné kořínky dubů, buků, habrů, lísek a j. bývají obaleny korou, jež s kořínky pevně jest srostlá: kůra roste s kořínkem do délky a chová se vůbec jako částka příslušná ku kořínku, vlákna h. vnikají mezi buňky pokožkové, opřádají je, avšak do vnitra buněk nevstupují. Odtud vnikají do pletiva pod pokožkou (periblemu), avšak zase jen mezi buňky. Pouhým okem nelze mykorhizy rozeznati, leda že bývají kořínky naduřelé. Obaly houbové způsobují, že nemohou vláskovité kořínky růsti, a z toho právě se soudí, že h. přivádějí (na místě oněch kořínků) kořenu vláhu a látky neústrojné. Tomu nasvědčuje i to, že h. nevnikají do buněk a tedy kořenu neškodí. Mykorhiza vytváří se pouze v půdě, která obsahuje humosní částky a nerozložené zbytky rostlinné, a to buď řídčeji nebo hojněji, podle toho, jak jest půda látkami oněmi chuda nebo bohata.

Mykorhizy, o nichž dosud jsme mluvili, slují ektotrofické, poněvadž žijí pouze na povrchu kořínků. Druhou skupinu činí mykorhizy endotrofické, kteréž vnikají do vnitra buněk a tam se dále vyvinují. Členům řádu rostlin vřesovitých (Andromeda, Ledum, Vaccinium a j.) chybějí vesměs vláskovité kořínky, za to však jsou buňky pokožkové ku podivu objemné; vnitro jejich naplněno jest vlákny houbovými, jež skládají pletivo pseudoparenchymatické. Někdy bývá i povrch kořínku povlečen vlákny houbovými, jež bývají ve spojení s vlákny uvnitř buněk. Úkol vláken jest zřejmý, ale povaha jejich není ještě prozkoumána. Takovéto mykorhizy pozorovány byly i ve hlízkách vstavačů (zvláště těch, jež nemají chlorofyllu) a v kořenech četných řádů rostlinných (pryskyř., motýlokv., okolič., violek atd.). Ovšem že daří se oněm rostlinám i bez mykorhizy. — Co dostává mykorhiza od rostliny, o tom dosud ničeho nevíme.

Co se týče trvání, rozdělujeme h. (jako dokonalé rostliny) na jednoleté, dvouleté a vytrvalé; k nim druží se miznoucí druhy (ephemerní), jež v době zcela krátké vytvářejí výtrusy a pak ihned hynou. Jednoleté jsou ty, které pouze jednou v létě vytvářejí plody a pak hynou; dvouleté vykonávají díl svého vývoje v prvním roce, druhý díl ve druhém roce (na př. námel); vytrvalé žijí a výtrusy (neb plodnice) zplozují po několik let.

6. Systematika hub není dosud trvale provedena, nové výzkumy v zápětí mají i četné změny v roztřídění hub. Podáme jen v nejhlavnějších skupinách přehled soustavy hub, upravený drem von Tavelem. O důležitějších skupinách vyšších a nižších jedná se podrobněji ve zvláštních heslech.

AH. řasové o podhoubí jednobuněčném.

1. třída Oomycetes. — Óospory, sporangie a konidie. 1. řád Monoblepharidae: Antheridie, óogonie, sporangie. 2. řád Peronosporae. 3. řád Ancylisteae. 4. řád Saprolegniaceae. 5. řád Chytridiaceae. Antheridie při všech redukovány, óogonie slouží jako sporangie; 6. řád Entomophthoreae. Anther. i óogon. redukovány, konidie (viz Entomopht.).

2. třída Zygomycetes. — Zygospory, sporangie, konidie. aExosporangické. 7. řád Mucorineae. 8. řád Thamnidiae, pouze sporangie. 9. řád Choanephoreae, sporangie a konidie. 10. řád Chaetocladieae. Pyptocephalidae, pouze konidie. — bCarposporangické. 11. řád Rhizopeae. 12. řád Mortierelleae.

BDokonalejší h. o podhoubí článkovaném.

3. třída Hemiasci. — Sporangie podobají se vřeckům; konidie. 13. řád Ascoideae. 14. řád Protomycetes. 15. řád Theleboleae.

4. Třída Hemibasidii. — Konidie. Nosiči konidií podobají se basidiím. 16. řád Ustilagineae. 17. řád Tilletieae.

5. třída Ascomycetes. Vřecka, konidie. aExoasci. 18. řád Endomycetes. 19. řád Taphrineae. bCarpoasci. 19. řád Gymnoasceae. 20. řád Perisporiaceae. 21. řád Pyrenomycetes. 22. řád Hysteriaceae. 23. Discomycetes (v. t.). 24. Helvellaceae.

6. třída Basidiomycetes. Basidie: konidie. aProtobasidiomycetes, basidie rozdělené. 25. řád Uredineae. 26. řád Auricularieae. 27. řád Pilacreae. 28. řád Tremelineae. 29. řád Dacryomycetes. bAutobasidiomycetes, basidie nedělené. 30. řád Gasteromycetes (v. t.). 31. řád Phalloideae. 32. řád Hymenomycetes.

Houby jedlé
Edible mushrooms, Otto's Encyclopedia.jpg
C a k dv. lithografie A. Haase v Praze.
1. Špičník neb kozák (Boletus scaber Fr.). — 2. Chřapáč obecný (Helvella esculenta Pers.). — 3. Pečárka polní neb žampion (Agaricus capestris L.). — 4. Václavka (Agaricus melleus Vahl). — 5. Liška obecná (Cantharellus cibarius Fr.). — 6a, 6b. Hřib obecný (Boletus edulis Bull.). — 7. Kuřátka žlutá (Clavaria flava Schaeff.). — 8. Syrovinka (Lactarius volemus Fr.). — 9. Klouzek kravský (Boletus bovinus L.). — 10. Klouzek obecný neb podmásník (Boletus luteus L.). — 11. Křemenáč (Boletus aurantius Bull.). — 12. Lošák jelení neb jelenice (Hydnum imbricatum L.). — 13. Ryzec pravý (Lactarius deliciosus Fr.). — 14. Špička polní (Marasmius oreades Fr.). — 15a, 15b. Lanýž černý (Tuber melanosporum Vitt.). — 16a, 16b. Lanýž bílý (Choiromyces maeandriformis Vitt.). — 17a, 17b. Smrž obecná (Morchella esculenta L.).
Houby jedovaté a podezřelé
Poisonous and suspicious mushrooms, Otto's Encyclopedia.jpg
C a k dv. lithografie A. Haase v Praze.
1. Hřib rudotřeňový (Boletus erythropus Pers.). — 2. Ryzec kravský (Lactarius torminosus Fr.). — 3. Čirůvka sírožlutá (Agaricus fascicularis Huds.). — 4a, 4b. Pestřec obecný (Scleroderma vulgare Fr.). — 5. Červenka (Boletus calopus Fr.). — 6a, 6b. Hřib krvavý (Boletus satanas Lenz). — 7. Liška pomerančová (Cantharellus aurantiacus Fr.). — 8. Muchomůrka červená (Amanita muscaria Pers.). — 9. Mléčník ryšavý (Lactarius rufus Fr.). — 10. Kovář (Boletus luridus Schaeff.). — 11. Ryzec palčivý (Lactarius pyrogalus Fr.). — 12. Kříšť (Boletus pachypus Fr.). — 13. Muchomůrka tygrovaná (Amanita pantherina Krombh.). — 14. Vrhavka (Russula emetica Fr.). — 15. Muchomůrka hlíznatá (Amanita phalloides Presl). — 16. Hřib peprný (Boletus piperatus Bull.).

6. Mnohé h. chovají v sobě hojně látek dusíkatých (bílkovin) a mohou tedy zastupovati pokrmy masité; mnohé, lahodně chutnajíce, jsou lahůdkou a jiné, jsouce chuti kořenité, jsou kořením k jiným jídlům. Že však mezi nimi naskytají se i h. lidskému zdraví škodlivé, ba i jedem svým otravující, potřebí jest opatrnosti. Spolehlivých známek, jimiž by jedovaté a škodlivé h. se rozeznaly od jedlých, nepodařilo se dosud vyzkoumati. Dlužno tedy pojídati jen těch hub, které dokonale známe, a i těch pojídejme mírně. Starých hub se střezme! Nejezme hub, které pálí a škrabou v hrdle, které odporně čichnou a mají vodnaté maso. H. buďtež řádně provařeny a produšeny. Pokrm strojme jenom z hub právě přinesených; ohřívaných hub nepojídejme.

Na připojených dvou tabulkách vyobrazeny jsou h. jedlé a h. jedovaté a podezřelé; popisy jejich podány jsou v příslušných heslech. Nejčastější otravy způsobeny bývají: muchomůrkou (tab. I. obr. 8.), a to zúmyslné otravy; muchomůrkou hliznatou (tab. I. obr. 15.), much. tygrovanou (tab. I. obr. 13.), vrhavkou (tab. I. obr. 14.) a hřibem krvavým (tab. I. obr. 6.). Nejobyčejnější jedlé h. jsou: pečárka (žampion, tab. II. obr. 3.), čirůvka bílá, václavka (tab. II. obr. 4.), ryzec pravý (tab. II. obr. 13.), liška (tab. II. obr. 5.), lošák bílý, hřib jedlý (tab. II. obr. 6.), klouzek (podmásník, tab. II. obr. 10.), kuřátka žlutá (tab. II. čís 7.), smrž jedlý (tab. II. obr. 17.), chřapáč jedlý (tab. II. obr. 2.), lanýž bílý (tab. II. obr. 16.).

7. Ježto většina hub jest těla měkkého, nezachovala se ve vrstvách zemských; ze tvarů, jež přece se zachovaly, lze souditi, že předvěká vegetace hub byla celkem podobnou nynější. Již z doby útvaru kamenouhelného jsou známy h., avšak nejhojněji z dob třetihorních. Ve fossilních kmenech nalezeny byly hyfy (Nyctomyces), pod korou Sigillarií též shledány h. Že rostly h. i v temných, vlhkých pralesích třetihorních, toho dokladem jsou i hmyzové příbuzní s nynějšími, kteří žijí pouze v houbách. V kusech jantaru shledán hmyz obalený plísní. V nákolných stavbách ve Švýcarech nalezeny byly tři druhy hub dosud rostoucích.

Z literatury mykologické uvádíme: Fries El., Systema mycolog. (1832) a Hymenomycetes europ.; Krombholz, Abbild. u. Beschreib. der Schwämme (1831); Winter, Die Pilze Deutschlands etc. (1884); Saccardo, Sylloge fungorum (1888); Schröter, Die Pilze (1889); De Bary, Vergleich. Morphol. u. Biologie d. Pilze (1884); Zopf Dr. W., Die Pilze (1890), kdež uvedena jest všecka dosavadní literatura mykolog.; Von Tavel Dr. Fr., Vergleich. Morphol. d. Pilze (1892); Brefeld, Untersuch. aus d. Gesammtgebiet d. Mykologie. — V naší literatuře jest jedině: Lorinser-Čelakovský, Sbírka nejdůležitějších hub, s atlantem (1881), mimo několik bezcenných spisů populárních. Díla Cordova, Icones fungorum (1842) a Anleitung zum Studium d. Mycol. (1852) jsou velice vzácna. A. Bernard zpracoval české h. břichatkovité (1894). Bd.