Ottův slovník naučný/Gasteromycetes

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Gasteromycetes
Autor: Ladislav František Čelakovský
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devátý díl. Praha : J. Otto, 1895. S. 943–943. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Ottův slovník naučný/Houby

Gasteromycetes č. břichatky jest velká čeleď hub stopkovýtrusých (Basidiomycetes) s vyvinutými, břichatě naduřelými plodnicemi rozmanitého tvaru, jež však nenesou pletivo výtrusorodé (t. zv. roušku čili hymenium) na svém povrchu, nýbrž v dutinách, zde komůrkách zvaných. Vnitřní komůrkované úrodné pletivo plodnic nazývá se gleba, vnější pak vrstva obalná sluje okrovka čili peridie (peridium). Tato mívá v různých rodech a řádech rozmanitý a význačný tvar a zvláštní charakteristickou strukturu vnitřní. Nejjednodušeji upravena bývá u Hymenogastreí, kdež tvoří jedinou vrstvu stejnorodou, hned slabší, hned silnější, jež jest na povrchu hladká nebo hustě plsťnatá. U pýchavkovitých (Lycoperdaceae) skládá se okrovka ze dvou vrstev oddělitelných: tak zvaných vnitřní a vnější okrovky. V tom případě bývá vnitřní okrovka tenká, papírovitá, vnější pak tužší a silnější a začasté opět z více vrstev rozdílné struktury složená. Plodnice nejčastěji zrají na povrchu země; zřídka zůstávají na způsob hub lanýžovitých trvale pod zemí ukryty (většina Hymenogastreí). Lanýžovitým se ostatně mnohé břichatky (a nejvíce Hymenogasteres) tvarem a vnitřní strukturou — hlavně tím, že výtrusorodná vrstva čili rouška skryta jest uvnitř plodnic ve zvláštních komůrkách — velice podobají, ačkoli jinak s nimi nemají příbuznosti. Nadzemní plodnice břichatek buď jsou dole opatřeny stopkou, obyčejně krátkou a tlustou, řídčeji prodlouženou, anebo přisedají a pak okrovka vezpod na obmezeném místě přechází ve svazky podhoubí čili mycelia. Podobně také u mnohých podzemních břichatek jenom z nejdolejší partie okrovky vybíhají svazky houbových vláken, zprostředkující spojení s podhoubím vůkolním. Pouze několik podzemních Hymenogastreí má plodnice, které na četných, libovolných místech celého povrchu svého souvisí s podhoubím. Gleba obsahuje komůrky, jejichž stěny skládají se uprostřed z houbových vláken hustě spojených a s povrchem rovnoběžných; z těchto odbočují k oběma plochám stěny krátké větevky, končící kyjovitými basidiemi, anebo větevky jsou prodloužené, hojně rozvětvené, a nesou na svých volných koncích roztroušené basidie. V prvním případě komůrky jsou prázdné a stěny jich na obou stranách povlečeny bývají stejnoměrnou, tenkou vrstvou kolmo postavených basidií, typickou to rouškou čili hymeniem, jak se objevuje napořád u všech Hymenomycetů. Ve druhém případě vrstva plodní neobmezuje se na pouhou tenkou vrstvu basidiální, nýbrž jest mnohonásobně silnější a vyplňuje bezmála neb úplně dutinu komůrek. Také tomuto vyplňovacímu pletivu plodnímu, jaké se nalézá u Sclerodermeí, Geaster hygrometricus a j. břichatek, říkává se hymenium, ač to vlastně typické hymenium není. Pravá rouška nalézá se v čeledi břichatek, na př. u Hymenogastreí, Lycoperdaceí, Phalloideí. U prve jmenovaných zachovává gleba svou stavbu a své složení od počátku až do úplné zralosti. V plodnicích rodu Scleroderma zruší se po dozrání pletivo vyplňující dutiny komůrek, t. j. ony prodloužené a rozvětvené hyphy (houbová vlákna) i se svými basidiemi a zůstanou jen stěny komůrek a mezi nimi výtrusy. Teprve později se ponenáhla scvrklé a seschlé stěny komůrek rozlamují a rozpadávají v té míře, ve které také vnější okrovka podléhá pomalému zvětrání. V rodu Polysaccum zůstávají stěny komůrek také dlouho zachovány, ale nejvnitřnější vrstvy jejich obemykající komůrku s výtrusy se isolují v podobě zvláštních nádržek. t. zv. peridiol (peridiolum). U Nidulariaceí čočkovité peridioly jsou zcela volny, poněvadž střední partie mezi sousedními komůrkami a krom toho též jisté partie vůkolní zrosolovatěly a se rozplynuly. V rodech Lycoperdon, Bovista, Geaster a mnohých jiných zruší se stěny komůrek až na některé jich tlustoblanné součásti. V mladých plodnicích lze totiž ve stěnách komůrek rozeznati dvojí vlákna houbová: jednak úzká, tenkostěnná, na obsah plasmový bohatá, článkovaná, z nichž odbočují větve nesoucí na svém konci basidie, jednak vlákna silnější, již z mládí tlustostěnné, namnoze bez příhrádek jsoucí roury, jež však povstaly z týchž příhrádkovaných vláken houbových. Tyto tlustostěnné, jednoduché nebo začasté rozmanitě, na př. hvězdovitě rozvětvené, roury po dozrání výtrusů se uvolní, jelikož všecky ostatní jemnější součástky gleby se zruší a rozplynou. V dutině plodnice na místě gleby nalézá se pak směsice výtrusů a oněch tlustoblanných vláken, jež se zovou vlášením (capillitium). Zvláštní zmínky zasluhují též některé rody, které vyznačují se zvláštními, podivnými, ba fantastickými formami plodnic. Nejméně nápadné, ale pamětihodné svým zvláštním mechanismem sloužícím ku rozšiřování výtrusů, jsou plodnice rodu Sphaerobolus. Tyto skládají se ze dvou peridií (vnější a vnitřní) a z gleby, která má jen jednu dutinu hymeniem vystlanou. Tato gleba uvolní se v podobě kulaté, lepkavou blanou obklíčené peridioly. Obě peridie na temeni hvězdovitě puknou a zvonkovitě se rozhrnou, při čemž peridiola nějaký čas na jejich dně odpočívá. Posléze vnitřní peridie vychlípí se elasticky vzhůru (aniž se však cípy svými odtrhne od cípů vnější okrovky) a vymrští peridiolu vzhůru. V rodech BatarreaTulostoma vynikne vnitřní okrovka na zvláštním stonku z vnější peridie. U Podaxineí jsou plodnice stopkaté a stopka vniká v podobě středního sloupku do komůrkované gleby. U Tulostomy a některých Podaxineí vyvinuje se na týž způsob, jak to již u pýchavky, bovistu atd. vylíčeno bylo, vlášení. Takovéto schází naprosto u Phalloideí, nejpodivnějších a nejbizarrnějších to hub vůbec, které dosahují skoro větší složitosti svých plodnic, nežli mezi Hymenomycety muchomůrka (Amanita), jež i jinak svým vývojem upomíná na některé Phalloidey. V rodu Phallus má plodnice, s počátku vejčitá, vnější okrovku ze dvou vrstev složenou, z jedné vnější tuhé vláknité a druhé, vnitřní rosolovité. Uvnitř pak obsažen jest stonek, jenž se táhne až skoro k vrcholku vejčité plodnice. Na svém konci hořejším nese zvonkovitý klobouk, vlastní to glebu, obklopenou tuhou vnitřní okrovkou. Stonek jest s počátku massivní, později uvnitř dutý, o stěnách vzdušnými komůrkami prostoupených. Tyto povstaly tím, že trámečky a destičky, z nichž se stonek skládá, dříve vrásčitě složeny byvše, se narovnaly a rozestoupily. Při tomto narovnávání, kterýmž stonek počíná se prodlužovati, pukne vnější i vnitřní peridie a gleba povznese se do výše. Posléze rozplyne se hymeniální pletivo gleby a odkapává s okraje klobouku dolů. Neméně podivný rod Clathrus má taktéž plodnice zprvu tvaru vejčitého, z nichž vystoupí vnitřní okrovka v podobě prolamované sítě, která se zveličuje a vnitřní glebu tím s sebou vzhůru povznáší.

Přehledné rozdělení břichatek (dle Luerssena):

I. Okrovka jedno-nebo dvouvrstevná, v posledním případě vrstvy obě pohromadě zůstávající. Gleba z okrovky ven nevystupující.

A) Plodnice bez středního sloupku a namnoze beze stopky.

1. Plodnice nestopkatá. Gleba bez peridiol. a) Stěny gleby mizejí při uzrání úplně a dutá plodnice jest pak naplněna výtrusy a vlášením: Lycoperdacei. b) Stěny gleby nemizejí při zralosti, nýbrž plodnice zůstane masitá, komůrkatá a nese hymenium čili roušku na stěnách komůrek. Vlášení schází. Namnoze podzemní houby podobné lanýžovitým: Hymenogastrei. c) Se stěn gleby mizí při uzrání hymenium, kdežto stěny samy zůstanou v podobě seschlé, lámající se síti uvnitř tlusté, kožovité, korkovité nebo dřevnaté okrovky. Vlášení jen v řídkých zbytcích přítomno: Sclerodermei.

2. Plodnice více méně zřetelně stopkatá. Komůrky gleby obklíčené zvláštní vrstvou původních stěn komůrkových odloučí se od zbytků těchto stěn a leží pak jakožto peridioly výtrusy naplněné volně v dutinách gleby: Pisocarpiacei.

B) Plodnice na stonku, jenž se prodlužuje do vnitř gleby až ku temeni plodnice v podobě zvláštního středního sloupku: Podaxinei.

II. Okrovka zvrstvená. Vnější okrovka při zralosti určitým způsobem se roztrhne a gleba obalená vnitřní okrovkou anebo bez této vystoupí pak volně ven.

A) Vnější okrovka roztrhne se hvězdovitě v hygroskopické, při vysychání zpět se ohrnující laloky. Vnitřní okrovka otevře se na temeni různým způsobem a uzavírá ve zralém stavu kromě výtrusů též vlášení: Geastridei.

B) Vnější okrovka při dozrání nepravidelně se roztrhá a gleba povznese se na stonku značně se prodlužujícím.

1. Gleba se svými komůrkami naplněnými výtrusy a vlášením zůstává i při uzrání vnitřní okrovkou obklopena: Batarrei.

2. Gleba proráží také vnitřní okrovku, měni se v mazlavou, slizkou massu, ve které výtrusy vzplývají a která z konce dutého a ve svých stěnách komůrkovaného stonku dolů skapává: Phalloidei.

C) Okrovka vnější roztrhá se hvězdovitě a vnitřní v podobě prolamované, masité síti se rozšiřuje a pozvedá glebu, která se rozplývá a skrze oka síti odkapává: Clathrei.

III. Pletivo gleby až na vrstvy, které obklopují komůrky, se zruší. V okrovce leží pak jedna nebo více oddělených, výtrusy naplněných peridiol.

A) Vnější i vnitřní okrovka rozpuknou se zuby, ale zůstanou těmito spojeny; vnitřní okrovka se rázem vychlípne a vymrští jedinou volně na dně jejím ležící peridiolu: Carpoboli.

B) Pohárkovitě otevřená nebo trvale uzavřená okrovka obsahuje více připevněných peridiol: Nidulariei. lč.