Ottův slovník naučný/Houby (zool.)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Houby (zool.)
Autor: Antonín Štolc
Zdroj: Ottův slovník naučný. Jedenáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 693–695. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Houbovci

Houby zool. (Spongiaria, viz přílohu), kmen živočišný, od některých považovaný toliko za třídu (Porifera) mezi láčkovci (Coelenterata). Zahrnuje tvary stojící na nejnižším stupni živočichů mnohobuněčných (Metazoa), usedlé, namnoze v trsech žijící, mající prvotnou dutinu zažívací (gastrovaskulární), namnoze vstěně tělní zvláštní kostru opornou, množící se pohlavně i nepohlavně a vyvinující se prostřednictvím larev. Tělo jedince jest asi následovní: Jest duté, v ose svislé stavěné a dolením koncem usedlé, trojvrstevná stěna tělní obejímá prvotnou dutinu zažívací, skládající se z chodeb přívodných, vedoucích od četných na povrchu těla roztroušených otvůrků přívodných (pori) a ústících do dutiny ústřední, otevírající se ven otvorem vývodným (osculum), umístěným na hořením konci těla. Tvar zevnější bývá velmi různý, válcovitý, ovální, kulovitý až povlakovitě stlačený, velikost rozmanitá, od drobnohledné až k výšce metrové. Ojediněle žijící tvary bývají mezi houbami vzácny (nejvíce ještě vyskytují se u hub vápenitých), namnoze jedinci žijí v trsech. Trsy utvořeny buď tak, že jedinci splývají dolení částí těla, čímž povstávají trsy trávníkovité neb stromovité (význačně u hub vápenitých), nebo splývají stěnami svými, a tu trs představuje hmotu splynulou podoby ne) rozmanitější (kulovité, válcovité, šlahounovité, číšnaté, mísovité, laločnaté, stromovité, povlakovité a j.), na níž počet otvorů vývodních, na povrchu roztroušených, příbližně naznačuje, z kolika těl jedinců povstala. Vzácně vyskytuje se paprskovité uspořádání těla, jevící se jednak ve tvaru zevnějším, jednak v úpravě prvotné dutiny zažívací. Vrstvy stěny tělní jsou následující: vnější (ektodermální), vnitřní (entodermální) a střední (mesodermální). Vnější vrstva tvořena z jednořadých buněk, tenkých, plochých, málo znatelných. Výjimkou u hub měkkých (Myxospongiae) jsou mohutnější a bičíkem opatřené. Vnitřní vrstva skládá se opět jen z jedné řady buněk, jež jsou buď vesměs límcovité, buď na jedněch místech límcovité, na jiných ploché. Buňky límcovité upomínají ustrojením svým na tělo nálevníků bičíkatých ze skupiny Choanoflagellata. Jsou to protáhlé buňky, jevící na volném konci límcovitý výčnělek, obejímající základ kmitajícího bičíku. Vrstva střední jest nejmohutnější, skládá se z více řad buněk, jež uloženy jsou v základní rosolovité hmotě. Buňky jsou rázu pojivového (vřetenkaté, hvězdovité), k nim pojí se buňky pigmentové a amoebovité, jež jsou pohyblivé. Ve vrstvě střední uloženy jsou součástky kostry houbové a buňky pohlavní. Účelem kostry jest opora tělu houbovému; součástky její jsou vyloučeninou jedné části buněk vrstvy střední i jsou buď rohovité (z látky rohovině lučebně příbuzné, spongin zvané), buď vápenité (z uhličitanu vápenatého), neb křemenité (z beztvárné kyseliny křemičité). Součástky rohovité nalézají se u hub rohovitých (Ceraospongiae) a u některých hub křemenitých (ze skupiny Monactinellidae). Jsou vyvinuty v podobě vláken, namnoze vrstevnatých, někdy uvnitř s kanálkem osním (čel. Aplysinidae), a srůstají ve složité sítivo, jaké ukazuje na př. obyčejná houba mycí. Součástky vápenité jsou vytvořeny v podobě jehlic. Mají uvnitř kanálek osní, jsou v těle volné, nespojené, v jedné nebo více řadách. Jsou buď jednoduché (jednopaprskové), buď třípaprskové (skládají se ze tří ramen v jedné rovině, stýkajících se v úhlu 120°), buď čtyřpaprskové (skládají se ze čtyř ramen, stýkajících se v prostoru v úhlu 109° 28′). Součástky křemenité vyskytují se u hub křemenitých (skupiny Monactinellidae, Tetractinellidae, Lithistidae, Hexactinellidae). Mají namnoze kanálek osní a bývají jednopaprskové, trojpaprskové, čtyřpaprskové anebo šestipaprskové, kteréž skládají se ze šesti ramen stýkajících se pod pravým úhlem. Jehlice měnívají původní podobu zkrácením nebo mizením, rozšířením nebo rozvětvením ramen i ztloustnutím středu, v němž ramena se stýkají. Tak družívají se k jehlicím původní podoby tvary kulovité, hvězdovité, ježaté, terčovité, kotvicovité a j. V těle jsou jehlice křemenité buď volné, buď tvoří souvislou kostru, jsouce rozvětvenými konci ramen zapleteny (Lithistidae) nebo jsouce srostlé (namnoze ve skupině Hexactinellidae). U tvarů, kde současně vyskytují se křemenité i rohovité součástky kostry, bývají jehlice křemenité uzavřeny ve vláknech rohovitých (čel. Chalinopsidae, Desmacionidae ve skupině Monactinellidae). U hub se souvislou kostrou křemenitou vyskytují se současně též jehlice volně ve stěně tělní uložené (t. zv. jehlice masové), ve skupině Hexactinellidae možno rozeznávati vedle vlastní kostry ještě vrstvu krycí, na jejíž stavbě jehlice jiným způsobem se účastní nežli na stavbě vlastní kostry. Kostra oporná schází pravidlem u hub měkkých (Myxospongiae). V úpravě prvotné dutiny zažívací možno rozeznávati různé stupně. Nejjednodušší jest u hub vápnitých skupiny Ascones. Jest tu ústřední dutina prostorná, vyložená buňkami límcovitými, do ní vedou četné otvůrky přívodní, na povrchu těla roztroušené, vyúsťuje pak ven na přídě otvorem vývodním. U jiné skupiny hub vápenitých, Sycones, rozeznáváme již ústřední dutinu vyloženou plochým epithelem a obvodní její vypnuliny (vakovité, tubovité) vyložené buňkami límcovitými. Do vypnulin otevírají se otvůrky vývodní, vypnuliny ústí do dutiny ústřední, jež na venek vyúsťuje otvorem vývodním. U třetí skupiny hub vápenitých, Leucones, a celkem u všech hub ostatních shledáváme konečně poměry nejsložitější, totiž prostornou, všelijak rozložitou dutinu ústřední s otvorem vývodním a soustavu vypnulin spojenou s ústřední dutinou složitou soustavou chodeb vývodných, se zevnějškem pak složitou soustavou chodeb přívodných, do nichž ústí otvůrky přívodné. Vypnuliny jsou vyvinuty v podobě kulovitých, vakovitých prostorů, vyložených buňkami límcovitými (t. zv. komory obrvené), chodby přívodní vyloženy plochým epithelem původu ektodermálného, chodby vývodní a ústřední dutina plochým epithelem původu entodermálního.

Houby (zool.).
Porifera, Otto's Encyclopedia.jpg
1. Schematický průřez tělem houby vápenné ve směru osy (p otvůrky přívodné vedoucí do chodeb přívodných, k komora obrvená, ch chodby vývodní, D ústřední dutina, v otvor vývodní č. osculum). — 2. Schematický průřez trsem houby vápenné. — 3. Vrstvy a jich součástky těla houby: Eet vnější vrstva z plochých buněk epithelových, Mes střední vrstva s hmotou základní, s buňkami pojivými (p), jehlicemi (j) a pohlavními buňkami, zde vajíčky (ov), En vrstva vnitřní z buněk límcovitých. — 4. Různé typy jehlic a přetvořených jehlic houbových. — 5. Buňky s vytvořeným vláknem rohovým. — 6. Čásť křemenité kostry skupiny Hexactinellidae sestávající ze srostlých jehlic šestipaprskových. — 7. Larva blastulová houby Oscarella lobularis. — 8. Gastrulové stadium přisedající téže houby. — 9. Mladá houba přisedlá s vytvořenými chodbami přívodnými i vývodnými, komorami obrvenými, dutinou ústřední a otvorem vývodním (os). — Obr. 7.—9. jsou průřezy směrem osy.

Prvotná dutina zažívací jest místem dychací a zažívací činnosti hub, čehož podkladem jest stálý proud vodní prostupující tělo houby. Pochod jest asi následující: voda vniká otvůrky přívodnými do chodeb přívodných, odtud jde do komor obrvených, odkudž jest hnána činností bičíkatých buněk límcovitých do chodeb vývodných; odtud dále se ubírá do dutiny ústřední, z které ven vychází otvorem vývodním. Stálým proudem vodním, obsahujícím pohlcený vzduch, docíleno jest okysličování těla h., zároveň pak vodou přiváděna jest potrava (drobnohlední ústrojenci, ústrojný detritus), jež především pohlcována a trávena jest buňkami límcovitými. Novější badání pokouší se dokázati u hub stopy nervstva a svalstva. Svalstvo mají zastupovati dlouze vřetenkaté, větvící se buňky soustředěné kolem začátku kanálků přívodných a způsobující zavírání i otvírání otvůrků přívodných. Množení hub děje se nepohlavně i pohlavně. Nepohlavně rozmnožují se h. pučením a dělením. Pučením, při němž vypučelí jedinci se neoddělují, povstávají trsy. Trsy mohou však povstati i splynutím jedincův ojediněle vyrostších. Zvláštní způsob množení, upomínající na tvoření statoblastů u mechovek, vyvinut jest u hub sladkovodních a některých mořských. Děje se tu pučení vnitřní a vznikají pupeny zárodečné, t. zv. gemmule (v. H. sladkovodní). Vajíčka i chámové buňky uloženy jsou, jak již pověděno, ve vrstvě střední a mají tu i vznikati. Jedinci a trsy jsou buď obojetníky neb odděleného pohlaví, však i u obojetníků dozrávají buňky chámové obyčejně před vajíčky. Vývoj zárodku děje se často uvnitř těla matečného, oplozené vajíčko ryhuje se a povstává larva obrvená, jež tělo h. matečné opouští. Podrobný vývoj jest podle skupin různý, namnoze ještě málo známý a sporný. Nejlepe ještě poznán u hub měkkých (u Halisarca lobularis). Stejnoměrným ryhováním vajíčka vzniká tu blastulová larva, měchýřovité těleso, jehož stěna tvořena z jediné vrstvy obrvených buněk. Volně se pohybující larva přisedá na podklad, splošuje se, zároveň zpodní čásť těla vchlipuje se pod svrchní, povstává gastrula, dvojvrstevné těleso (vnější vrstva ektodermální, vnitřní entodermální) s ústy (blastoporus) přisedlými na podklad. Mezi obě vrstvy vylučuje se rosolovitá hmota základní, do níž ukládají se buňky pojivové, dle všeho z entodermální vrstvy vzniklé; povstává tak vrstva střední, mesodermální. Ústa gastruly později zarostou, z dutiny gastrulové rozvíjí se prvotná dutina zažívací, nahoře protržením povstává otvor vývodní, z obvodních vypnulin ústřední dutiny povstávají komory obrvené, jež spojí se s chodbami přívodnými, vzniklými vchlipováním se vrstvy povrchní od otvůrků přívodných. U jiných hub vyskytují se namnoze t. zv. larvy parenchymové, povstalé ryhováním vajíčka stejnoměrným nebo nestejnoměrným, plnící záhy dutinu svou buňkami pojivovými. U vápenité h. rodu Sycandra objevuje se larva blastulová, jejíž jedna polovina těla tvořena z buněk velkých, zrnitých, neobrvených (pozdější vrstva ektodermální), druhá z buněk vysokých obrvených (pozdější vrstva entodermální). Až na sladkovodní čeleď Spongillidae (h. sladkovodní) žijí h. v moři. Jsou obyvateli malých hloubek (hlavně h. rohovité, vápenité a měkké) i hlubin velkých (skupiny HexactinellidaeLithistidae). Žijí přisedlé na různé předměty vodní, řídčeji trčí na dně v písku nebo v bahně. Některé (rod Vioa) zavrtávají se do skořápek měkkýšů, do korálů nebo kamenů vápencových, v některých žijí korýši (rod Euplectella), souživně řasy nebo příživně slimýši.

Geologicky objevují se h. velmi záhy, nalézají se již v siluru, v permu a triasu jsou méně hojné; rozkvětu docházejí, tvoříce zbytky svými někde celé vrstvy, v juře a křídě, v třetihorách jsou slabé zbytky. Většina hub vyhynulých náleží skupinám HexactinellidaeLithistidae, za vyhynulé zástupce hub vápenitých má se odchylná skupina Pharetrones, počínající v devonu, kvetoucí v triasu, juře a křídě, kdež končí. Počet druhů hub páčí se na více než 1400, z nich pak jest více než polovice vyhynulých. Soustavně možno h. rozděliti na následující skupiny (řády), o nichž podrobně jednáno pod dotyčnými hesly: Calcispongiae (h. vápenité), Hexactinellidae (h. s jehlicemi šestipaprskovými), Lithistidae (h. kamenné, s jehlicemi čtyrpaprskovými), Tetractinellidae (h. s jehlicemi čtyrpaprskovými), Monactinellidae (h. s jehlicemi jednoosými), Ceraospongiae (h. rohovité), Myxospongiae (h. měkké, bez kostry). — Srv. O. Schmidt, Die Spongien des Adriatischen Meeres (Lipsko, 1862, 1864—68); E. Haeckel, Die Kalkschwämme (Berlín, 1872); F. E. Schulze, Untersuchungen über den Bau und die Entwickelung der Spongien (»Zeitschrift für wiss. Zoologie«, sv. 25—35, 1876—81); G. C. Vosmaer, Porifera v Bronnově »Klassen und Ordnungen des Thierreichs« (Lipsko, 1882); N. Poléjaeff, Report on the Calcarea »Chall. Exped. Rep.« sv. VIII., čásť XXIV. (Londýn, 1883); Fr. E. Schulze, Report on the Hexactinellidae, t., sv. XXI., čásť LIII. (t., 1887). Šc.