Ottův slovník naučný/Filosofie

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Filosofie
Autor: Josef Durdík
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devátý díl. Praha : J. Otto, 1895. S. 226–232. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Filosofie

Filosofie (řec. φιλοσοφία) jest věda, která na základě výsledkův ostatních věd hledí sestrojiti jednotný názor světa. Cíl její vždy byl a bude, aby lidské poznatky spojila v přehledný celek, aby ze všeho vědění takto nasbíraného vyvodila poslední výslednici, z níž by vysvítalo, jak člověk v přívale dojmů životních se orientovati, jak na svět zírati, jak smýšleti a jednati má. F. jest vědění a povstává přemýšlením; ale jakož vědomosti jsou různé a mnohonásobné, tak jisto jest, že, sňaty jsouce jednotou ducha, pořádají se již podle látek svých a nad to že činná mysl lidská provádí nikoli pouhý součet, nýbrž jakýsi součin jich, z něhož vykvétá nejskvostnější plod, přesvědčení čili určité zjasněné vědomí člověka o sobě i jiných bytostech, právě názor světa. Zde se ještě nic nepředpisuje, jaký tento co do obsahu svého býti má; jen se předpokládá, že plyne z čisté lásky ku pravdě, z přesvědčení, jehož žádné mimotní účely a zájmy neurčovaly. Výměr sám nechce nikterak předjímati výtěžky filosofické snahy, nýbrž jest otevřen všem.

Rovněž jako zřetel k veškerenstvu, vyznačuje f-ii stálá touha po jednotě. Jednota však není stotožnění, nýbrž lad v rozmanitosti, a proto f. hledajíc souvislost, dává každé části, co jí náleží, nesplétá odbory vědecké, nýbrž pořádá a varuje také před násilným, předčasným sjednocováním. Jako jednotlivá věda jednotu zjednává mezi poznatky okresku svého, tak f. mezi vědami samými. Ze jsoucnosti věd speciálních uzavírati, že ty prý f-ii učinily zbytečnou, jest myšlení nesprávné, a pokud f-ii vůbec odstraniti usiluje, počínání převrácené, samo sebe vyvracující. Právě naopak, čím více bude oněch a čím hojněji výsledků v jedné každé, tím větší nastane potřeba f. Hospodyně, která má smysl pro pořádek, zavede jej nejen na počátku jednou pro vždy, nýbrž nucena jest, udržovati pořádek tím spíše, ano smysl proň stupňovati, čím více nábytku a nástrojů v její domácnost přibývá. Pud jednoty a pořádku bude vždy znova oživujícím zdrojem činnosti filosofické. I onen úžas, kterýmž dle starého slova lidé počínají filosofovati, náleží sem, ježto burcuje člověka a nutí, aby, chtěje to nové a neobyčejné s obvyklým ve srovnalost uvésti, osnovu svého duševního majetku rozšířil a přiměřeněji upravil. Ano ještě mocněji hlásí se onen pud jednoty, když tato v něčem porušena byla, kdy souhlas, jejž vnímati jsme zvykli, nějakým zlozvukem se přetrhuje. To vyzývá ducha přímo k nejúsilnější práci, odstraniti zlozvuk a harmonii zjednati znova. Člověk znamená spory v dané zkušenosti své, v náhledech, které si sám osnuje i od jiných lidí přijímá, v malých záležitostech všedního života i v nejvyšších důležitostech lidstva, mezi vlastní nicotou očividnou a nezničitelným vědomím své svrchované hodnoty, mezi náhodou, kterou řáditi vidí, a prozřetelností, o které slýchal, mezi koncem jednotlivého života a nesmrtelností, o které také slýchal, mezi nutností zákonů přírodních a svobodnou vůlí (přírodou a příčetností) a jiné spory zející na nás z veškeré naší nynější vzdělanosti. K odklízení takových sporů, k opětnému zavedení harmonie, spotřeboval by člověk mnoho vědění, i pídí se po něm a táže se… a tak vznikají ty veliké otázky o původě, smyslu a účelu věcí, o životě a smrti, o člověku a jeho určení, o těle a duši, o hodnotě lidského počínání a jiné a jiné hádanky a taje světové, že by člověk ze zvědavosti umříti chtěl. Jedni filosofové velí jim mlčeti, druzí o nich rozjímají; ale jedni i druzí hledají jednotný názor světa.

Jedněm nezdar posavadních pokusů bude podnětem k dalším, nikoli důvodem, aby se přemýšleti přestalo. O to se postará pud vědoucnosti, v povaze naší hluboko vetkvělý, se svým účeloslovným přesvědčením, že by pud ani neexistoval, kdyby proň nebylo předzjednáno jakési ukojení. Druhým onen nezdar jest výstrahou; dokazují, že sestrojiti po vědecku názor světa zhola nemožno jest. Odtud však se rozvětvují ve dva tábory; první dokládá, že vůči oné nemožnosti nutno čerpati názor světa z jiného zdroje, na př. z náboženství. Druhý popírá i tuto možnost, tak že o názoru světa vůbec ani slyšeti nechce. Leč obadva hledí své tvrzení také dokázati, což nejde jinak nežli zase přemýšlením, spekulací filosofickou, a to jest jejich přesvědčení, jejich názor světa: buď že jej béřeme odjinud, nebo že ani možný není. Ale ve všech případech právě jde o tu jednu věc, o ten názor světa, o nějaké přesvědčení, byť ono i záleželo jen v tom, že nemůže žádného přesvědčení ani býti; i můžeme také onu negaci zahrnouti v příhradu jeho a tím právem, jakým slova se mění a význam svůj rozšiřují, rozšiřujeme zde běžný výraz „názor světa“, pojímajíce do něho i podnikaný důkaz nemožnosti jeho. Pak nic nevadí položiti „názor světa“ v definici f. Myslí-li kdo, že názor světa předpokládá hotový obraz světa, že totiž f. má malovati jakousi podobiznu jeho (Kosmos, Weltbild), na niž by obecenstvo pohodlně se dívalo, snad se mýlí; ten obraz nemusí býti, ale přesvědčení zůstane.

Záhada jest veliká, mnohostranná a proto obtížná, tak že v celosti své snad lidskou sílu přesáhá. Nicméně bude se lidstvo vždy utkávati s ní, nechť odmítajíc, nechť o řešení se pokoušejíc. I toho, co jednotlivý člověk si uloží, bývá více nežli co vykoná. F. zůstane — jak to její prvotný název vyslovuje — láskou k moudrosti, vědomě skromnou, a byť se jí hned nedařil, ona hledí sestrojiti názor světa. Totě jest, co jsme chtěli vytknouti ve výměru svém, řkouce, že f. hledí… Ona není hotové dílo, nýbrž úsilná snaha stále se obnovující, která se vždy dostaví, když vývoj ducha jistého stupně dosáhne, aby více neutuchla. Nesmí se jí tedy nehotovost vyčítati za vadu, anať jest pouze rubem líce, totiž postupného vývoje, ve kterém se f. i ostatní vědy nalézají. Co stačilo starším, nestačí nám; avšak příští pokolení nespokojí se vědomostmi a vzorci našimi a také bude hleděti, domoci se lepších. Způsob, kterak f. se pravdy domáhá, čili methoda její, jest tatáž jako u věd jiných. F. indukuje i dedukuje, totiž na základě jednotlivých zjevů dobývá vyšších pravidel, kterými se zjevové spravují, čili poznatků všeobecných (methoda induktivní, vzestupná); pomocí těchto pak vysvětluje ostatní podrobnosti, vyvozuje zjevy neznámé a všechny v souvislost přivádí (methoda deduktivní, sestupná). Podle jakosti látek, ku kterým se obou method užívá, připouštějí methody tyto zvláštních pozměn a kombinací a nabývají různých názvů (methoda srovnávací, experimentální, historická a p.), ale logické jádro zůstává totéž (induktivně-deduktivní). Kdekoli pak u vědění mezery nastávají, utíká se f. k domněnkám, k povšechným větám prozatímným, týmž právem jako všechny vědy, a doceluje jimi vytěžené vědění své.

A tak uznává výměr náš práva tvůrčí myšlénky; pouhé pozorování a holé výsledky odborův vedle sebe položené nestačí, zbýváť nad nimi ještě co činiti. Nechtějme říkati, jako v umění — tomu by se mohlo křivě rozuměti — ale jako ve všech vědách, zejména v nejpřesnější z nich, totiž v mathematice, má i ve f-ii tvoření nového přední důležitost. Cokoli rozborů předcházelo, konečně musí nastati soubor, má-li povstati poznatek, myšlénka, pravda slovy vyjádřená. Soubor pak při látkách složitějších bývá nějakou konstrukcí, sestrojením. Jaké úcty pojem tento v mathematice. v mechanice, v architektuře požívá, touž měrou zažehnáván bývá ve f-ii; tato prý nemá nic konstruovati. Ale právě naopak. My tuto výsadu s plným vědomím pro ni žičíme. Každá věda mezery svého vědění vyplňuje domněnkami, a ty se konstruují čili sestrojují. Lze přiznati ochotně, že f. jest (v té části) vědou domněnek. Není to hanou, ani nedostatkem; neboť domněnkami docházíme pravdy, a bez nich žádná věda se neobejde. Každá, jsouc ve stavu vývoje, dříve nežli se nového věna zmocní, již strojí domněnku o něm celém. Potvrzuje-li se tato, tak že se stává nejen nástrojem přehledu, nýbrž jeví i úrodnost svou, vedouc k výzkumům, pošine se na stupeň theorie. A na tom záleží: jaké ty hypothesy jsou, jak zdůvodněny, zdali se čím dále tím více potvrzují a theoriemi stati se mohou. Domněnky a theorie v jiných vědách osvědčené dlužno považovati za významné jich výsledky, pročež f. k nim obrací pozornost a užívá jich ke svým účelům.

F. trvajíc v nejužším styku s veškerým věděním a nezahánějíc žádného svitu od svého oboru, přece nepojímá do sebe celých věd, jak jsou. Toť by bylo jednak příliš mnoho, an žádný člověk nemůže býti odborníkem v tolika odvětvích najednou, jednak by tam scházelo něco, čeho nám žádná speciální věda poskytnouti nemůže, totiž přehled, soubor a konečná výslednice ze všeho toho vědění. I vyžaduje f. pouze znalosti výtěžků vědeckých; než k těmto přidává něco svého, zvláštní úlohu pro ni význačnou, jížto nelze odkázati v některý odbor speciální. F. přihlédá ke všemu vědění, ale z přihlédání toho činí částku svého vlastního odboru. Ona stanovila sice pojem vědy, ale sama není veškerou vědou, ani souhrnem věd. Právě že úkol její tak obsáhlý jest, nemůže f. pouštěti se do podrobna jiných odborů. Proto jest pochybeno, žádati od ní něco, čeho se ona sama již předem vzdává. Říci bez dalšího obmezení, že f. jest sestrojování názoru světa, budilo by zdání, jakoby se onen názor také dal sestrojiti z jakýchkoli živlů a jakýmkoli způsobem. Netřeba ukazovati k tomu, že snad názor světa temení člověku odjinud, nežli z filosofického přemýšlení, ano že obyčejně tak bývá; ale my jej lišíme také od f., ač nechceme podceňovati jeho zdroje. Vědění jest kusé, neucelené, zlomkovité; tu vstupuje náboženství a dodává, co onde schází, doceluje vědomosti k hotovému názoru světa, odpovídajíc právě na otázky nejdůležitější. Zde však jest položen důraz výslovně na moment vědecký, na f-ii jakožto vědu a na ostatní vědy, čímž f. zařaděna k nim a zavázána k řádům jejich (ku přesnosti pojmů, k methodě i soustavě), chtějíc objektivní pravdu vystihnouti, aspoň jak daleko možná, badáním čelícím až k nejzazším hranicím všeho poznatelného. Čím se f.-věda liší od všedního filosofování, není nic jiného nežli že má širší rozhled, k tomu, co vědeckého v minulosti vytěženo bylo i co se nyní těží, že své vyšetřování methodicky provádí a výtěžky své soustavně podává. Proto ji zoveme vědou.

Žádáme-li, aby pěstována byla z čisté lásky ku pravdě a nedávala se určovati vedlejšími ohledy (jako jsou hmotný zisk, slávychtivost, ješitnost, marnivost, předsudky a interessy všeho druhu), směřujeme nejen k jednotlivci, jenž filosofuje, nýbrž i k celku, do kterého náleží (rod, stav, třída, národ). F. jakožto věda povznáší se nade všechny rozdíly, oněmi ohledy způsobené, a hledá pravdu jednu, platnou pro všechny národy, jest záležitostí mezinárodní. Jest známo, jak protestují myslitelé, když f. výlučně připisuje se jednomu národu; tak na př. Francouz Naville (v knize La définition de la Ph.) proti Italu Giobertimu (jenž napsal: „L’Italie seule possède le vrai principe du savoir“), a dokládá dále: „zaváděti předpojatost národnostní do studia f., totě podléhati citu o sobě velice chvalitebnému, který však zde vybočuje ze svého oboru.“ Že konečně všední filosofování jeví na sobě známky času a místa, rozumí se samo sebou; popisovati je, líčiti vznik jejich a vývoj, vykládati a sbírati je, jest látka velice zajímavá pro dějepis kulturní. Tak povstává i obraz moudrosti lidové, jakési mudrosloví, které uloženo jest v příslovích, zvycích a obyčejích, i v řeči samé, jakožto příspěvek někdy velice hodnotný k národopisu; však f-ii-vědu nahraditi nemůže, maje se k ní asi jako poesie lidová k poesii umělé.

Poněvadž f. výsledky všeho badání na zřeteli má, ve vědách se drží toho, co jest všeobecné a zásadné, nic ze svého přemýšlení nevylučuje a k veškerenstvu, k universu tíhne: říkává se o ní, že jest rázu universálního. Ano universálnost, totě její odbor. Ona se týká všeho, a obvod její sáhá tak daleko, jako obvod mluvy; o čem se může mluviti, o tom i mysliti, ba více, též o nevyslovitelném. Universální ráz přísluší i historii a poesii, ale f-ii nejspíše, anať nad oněma se vznáší, mohouc obě a sebe samu učiniti si předmětem svého přemýšlení. Pokud hledíme k některému odboru zvláštnímu, uzounce obmezenému, jenž však tím důkladněji své podrobnosti studuje, přisuzujeme f-ii mnohostrannost, ale o podrobných otázkách nějakého odboru f. nemůže rozhodovati nic. I k této vlastnosti musí se ona bez vytáček přiznati. Ona nejedná o potřebách všedního života, aniž dává návod k prospěšným zručnostem, není živností, není lukrativním povoláním, nepřipravuje k žádné praxi; v tom záleží pověstná nepraktičnost f. Jí nelze tak upotřebiti jako nějaké užitečné nauky technické nebo znalosti občanských zákonů nebo medicíny; nastane-li potřeba, v důtklivých případech pomoc odjinud přichází. Zde úplně platí staré přirovnání, dle něhož nauka speciální jest jako vycvičená ruka, kdežto hlava sebe nadanější nepořídí nic. „Praktickému“ náhledu jest f. něco zcela zbytečného. Užitek její ovšem sluší hledati zcela jinde, asi v takové vzdálenosti nad zručnostmi, v jaké jest hlava nad rukou.

Z výměru našeho také pochopuje se rozdílnost toho, co kdy f-ií slulo, nejen co do věků a národů, nýbrž i co do jednotlivých myslitelů. Ježto f. má úlohu mnohostrannou, sejde na tom, na kterou z těchto stran zvláště váha se položí; i vznikají ovšem rozličné výměry o f-ii. Ale v každém zajisté vytčena jest jedna stránka její, v každém nějaká pravda obsažena; každý jest příspěvkem ku poznání bytnosti její a způsobu, jak ji lidé pojímali. Proto lépe bude uznati jejich místo, právo a důležitost, nežli faktickou jsoucnost rozličných výměrův uváděti jakožto příhanu f. Chrám její má více přístupů a mnohost výměrů jest jen přirozený důsledek její mnohostrannosti. Tyto rozličné stránky nejprostěji znáti se dávají oněmi naukami, ve které f. se rozvětvuje. Chtějíce tedy podati jakýs takýs přehled výměrů dotčených, musíme zde předejmouti rozdělení f. — Dělíme především všechny vědy podle látky jejich, vzata-li tato ze světa zevnějšího (zevna), nebo týká-li se světa vnitřního (nitra), ve dvě veliké říše: Zevnovědy a nitrovědy. V jedné i druhé říší rozdělujeme dále podle toho, obírá-li se věda konkrétními předměty, popisujíc a vypravujíc, nebo vyšetřováním zákonů, kterými se spravují jednoduché případy z daných zjevů abstrahované. I vzniká v každé říši dvé tříd, totiž vědy konkrétní (předmětovědy) a vědy abstraktní (zákonovědy). Konečně řadíme abstraktní vědy podle složitosti (komplikovanosti) látky jejich, od nejjednodušší stoupajíce k složitější a složitější, tak že obdržíme dvojstupnici abstraktních věd. Pouhá stupnice zevnověd sestavena byla od Francouze Augusta Comtea (v. t.); my pak jsme postřehli dále, že podobnou stupnici připouštějí i nitrovědy abstraktní a že právě ustavičná stupňovanost podle složitosti látky jest nejpřiměřenější methodický svazek jejich. Nejjednodušší látku má elementární logika, jež nepředpokládá jiné nauky; složitější jest látka v elementární aesthetice, jež logiku předpokládá, a ještě určitější, tedy složitější, v éthice, kteréžto nauky mají veskrze ráz předpisovací (praeskriptivní, normatický). Po nich následuje duševěda, vyšetřující zákony skutečného dění vnitřního; na základě této i nauk normativních (normatiky) buduje se výchovověda (paedagogika), dále nauka o společnosti, jež pod různými názvy ode dávna vystupuje (politika, societika, sociologie; věda sociální Gesellschaftslehre a j.) a v českém nejvhodněji slovem „spolkověda“ se znamená. I bude stupnice abstraktních nitrověd:

Konečně za obě říše věd, za zevnovědy i nitrovědy, klademe metafysiku jakožto vrcholní nauku, jež na všechny vědy spoléhá a hlavní úlohu f. koná, totiž názor světa sestrojiti hledí. Co do rozsahu svého tedy jest f. souhrn abstraktních nitrověd, v stupnici právě vyčtených, a metafysika. Dějepis f. pak vypravuje o ní, jest tedy naukou konkrétní, i sluší jej položiti v třídu druhou, mezi odbory dějepisné vůbec, v kulturopisné zvlášť, a rozmnožit! o něj rozsah f. Seřaděním jednotlivých nauk filosofických, totiž výkladem rozsahu, pojem f. znova se objasňuje, ba pro mnohé potřeby vhodněji než výkladem obsahu (srovnej k tomu konci výměr „organismu“ a rozluku „organismus jest buď bylina nebo živočich“). Z jednotlivých nauk uvedených nebo z některé kombinace několika jich brává se jádro výměrů pro celou f-ii; tímto principem lze stávající výměry její roztříditi, zjednati vědecký přehled jich a uvésti jakýsi lad ve zdánlivou nahodilost jejich.

Slovo samo, f., tolik co láska k moudrosti (libomudrctví, moudrost světská, mudřectví, mudrosloví), obsahuje již jistou definici. Jako původ jeho v etymologickém ohledu jest zcela jasný: tak co se týče historické otázky, kdo to slovo složil a zavedl, temný. Dříve k podobnému účelu objevuje se slovo σοφία (moudrost); teprve později, když velikost úlohy vynikla a vůči té skromnost se probudila, že celou moudrost jedině božství má, člověku však touha po ní přísluší, ujalo se slovo „f.“ a vešlo jakožto stálý terminus v obecné užívání, asi za doby Sókratovy. Prvotně σοφία znamená zručnost, dovednost řemeslnou i, později, uměleckou. Znenáhla však počíná převládati zájem theoretický, čistá zvěduchtivost, získání pravdy jakožto něco výbornějšího nad jiné činnosti — a povstává výměr: f., totě vědění. Výrok to zajisté pravdivý, ale jakožto výměr příliš široký. Filosofický podle toho bylo by tolik co vědecký. Takové pojímání f. pochodí sice z dob nejstarších, ale posud se ho mnozí drží, zejména mutatis mutandis ti, kteří f-ii vlastní obor její, a metafysiku zvlášť, popírají. Naproti tomu víz obmezení, o kterém svrchu zmínka se stala. Nastínění rozsahu pak opovídá se již v onom výroku původu nejistého, že f. jest znalost božských i lidských věcí (γνῶσις θείων τε καὶ ἀνθρωπίνων πραγμάτων), jejž mnozí až na Pythagoru svádějí a Cicero opětuje (rerum divinarum et humanarum scientia), však sám za starodávný již, ano traditionální, prohlašuje. V rozmanitých obměnách rozšířen byl výměr ten po jednotlivých školách, tak že bychom ve výčtu jich shledali smysl tentýž. Obměny ony hlavně záležejí v dodatcích významných, determinujících pojem f. Tak když Cicero ještě dodává znalost příčin (causarumque, quibus hae res continentur, scientia), nabývá definice určitějšího rázu, a podobně povstávají jiné výměry, táhnoucí se k metafysíce, výměry velmi četné a známé, z nichžto uváděny na příklad některé následující. Filosofie jest věda o principiích (čilí o prvotách, περὶ ἀρχάς τινας), kdež slovo principium má obsáhlý význam jakožto počátek, zásada, původ, příčina prvotná a pod. Aristoteles, původce výměru, metafysiku zove f-ií prvou, nebo prostě f-ií, nebo moudrostí, nebo konečně, podle nejvyššího předmětu svého, theologií. V tomto pojmu jeho metafysika vrcholí, theologie náleží do metafysiky a odtud dává vznik jiným proslulým vypovědem: F. vlastně jest theologie, nebo jest služkou její. Sem náležejí výměry jako: F. jest věda o posledních, nebo o nejvyšších příčinách všeho bytí. nebo věda nejvyšších pojmů a zákonů všeho bytí i vědění, a jiné podobné, které veskrze jsou obměny výměru prvního; f. jest věda absolutna (toho, co jest nepodmíněné, jediné, neskončené, věčné), poznání ideí (Plato), jest snaha rozřešiti hádanku světa, proniknouti taje světové, poznati podstatu veškerenstva, a konečně týmže směrem pokračujíc vykázán jí obor toho, co jest nadsmyslné, přestupující všechnu skutečnou i možnou zkušenost naši, — vyznačena f. jakožto poznání apriorické proti empirickému, kdežto s druhé strany ji obmezují na pouhou světoschematiku; jiní říkají, že f. jest poznání účinů z příčin a naopak pomocí pravých závěrů (Hobbes), nebo vědění úplně ujednocené (Spencer), — neb ji chtějí míti pouhou empirií (celá řada spisovatelů empiristů); f. všechny zjevy považuje za nutné následky nezměnitelných zákonů přírodních, které hledí odkrýti a převésti na množství co možná nejmenší (cíl to f. positivní). Dühring f-ii definuje mimo jiné jakožto poznání skutečnosti (Wirklichkeitslehre), a ježto podle něho nositelkou všeho skutečna jest hmota, svedena f. na materialismus, či jak se vyjadřuje Lefebre (v knize La philosophie): vše, co stojí mimo materialismus, jsou „les philosophies“, la philosophie“ však jest materialismus. A tak vzniká celá řada výměrů, kdež k témuž podmětu „f.“ jakožto přísudek přidává se některý z těch rozmanitých -ismů, které krátkým slovem naznačují určitý názor světa. Jsou to na př.: spiritualismus, idealismus, rationalismus, empirismus, realismus, naturalismus, monismus, atomismus, monadismus, theismus, pantheismus, panlogismus, pessimismus, optimismus, skepticismus a j. a j. Již pouhá jsoucnost těchto pojmův ukazuje, jak hojný materiál má metafysika; neboť jednání o nich také v úlohu její náleží.

Při neocenitelné zásadné důležitosti, kterou má pro f-ii dějepis její, kladli někteří myslitelé hlavní váhu na tuto nauku. F. — totě její historie, kdo chceš poznati onu, studuj tuto; totě nejlepší průpravou i cílem veškeré f. Ona prý jen ve spojení s dějepisem svým a s velkými historickými tradicemi minulosti domoci se může cílů vědeckých. A vskutku náhled ten tak se rozšířil, že převážná čásť filosofické práce platila jen badání historickému; zevnější doklad toho poskytují publikace učených korporací, které o f-ii přinášejí jen pojednání historická. Ano s toho hlediska domnívali se někteří, dějepisem moci sestrojiti f-ii (Victor Cousin). Ač i tato snaha měla své cenné výsledky, přece v patrné nesrovnalosti základního svého náhledu došla mezí svých; historismus jest něco jiného než pěstování vědecké soustavy samé, a veškeré historisující filosofování nevyčerpá f-ii, jež jest něčím jiným ještě mimo historii svou.

Odjinud berou se znaky k vymezení f. v další rubrice výměrův. F. totiž má prý spolupracovati na uspokojivém vytváření vezdejších záležitostí lidských. Sociální záhady řešiti činí mnozí předním úkolem jejím; společnost, stát, blahobyt, řád veřejný se svými požadavky, bývaly sice vždy také předmětem úsilného přemýšlení filosofů, a kde se jaká soustava dopracovala poměrné hotovosti, nescházela v ní societika nikdy, budiž to v té či oné formě. Což divu, že při naléhavosti otázek těch spolkověda v popředí se pošinula a že z ní učiněna jest vrcholní nauka filosofická; f. jest spolkověda (A. Comte), tím spíše, čím horlivěji jiné nauky filosofické, zejména metafysika, popírány byly. — Tak sklonila se f. k vrstvě podrobných záležitostí v politice, v národním hospodářství, v národopise, v palčivých otázkách dne, ba v důtklivosti praktických zřetelů jinorodých otázky nejvyšší míjeti kázala. Na druhé straně spolkověda ústí v dějesloví (f. dějin, Geschichtsphilosophie), jehož však bez metafysiky nikterak uceliti nelze.

Zřetel paedagogický přibírají do svého náhledu o f-ii mnozí myslitelé již ve starověku; z novověkých jest to zejména Herbart, jenž paedagogice všestrannou a důkladnou péči věnoval a jí se více zabýval než kterýkoli jiný filosof. Ano on činí paedagogiku zrovna jakousi průbou filosofické soustavy, co do zdravoty a pravosti její. Bolzano definici svou rozhojňuje přídavkem paedagogickým; pravíť: F. jest věda o objektivní souvislosti všech oněch pravd, v jejichžto poslední důvody co možná vniknouti si ukládáme, abychom tím stali se moudřejšími a lepšími. I náhled Heřmana Lotzeho o f-ii podstatně se blíží k Bolzanovu. Podobných výroků dočítáme se v oněch případech, kdy o prospěšnosti f. se jednává a tu váha se klade na její stránku vychovací i ke studiu nauk filosofických se povzbuzuje, až bychom přišli k náhledu dosti rozšířenému, dle něhož f. proti ostatním vědám jest jen všeobecné vzdělání, buď bezprostředně užitečné, jež člověka činí obratným v záležitostech životních (sofisté, Isokrates), neb vědecké (Alois Riehl).

Všechen materiál k přemýšlení a vědění jest nám dán především jako skutek psychologický (Cogito, ergo…); podle toho f. jest psychologie, a činívá se z této též hlavní, základní a počátečná nauka filosofická. Směry odtud vzniklé zahrnujeme výrazem psychologismu (v Německu Fries, Beneke a j. až po Lippsa, ve Francii Maine de Biran a spiritualismus, v Britannii škola skotská). Dříve sebe sama musí učiniti člověk předmětem svého vyšetřování, a člověk jest duše (de potiori). Hesla „poznej sebe samého“ a „vlastní studium člověka jest člověk“ docházejí zde objasnění i applikací. Soustava Fichteho točí se kolem sebevědomí (Já), a totě zjev psychologický, jehož spory ona soustava vynesla na jevo. Výměry jako, že „f. jest nejvyšší funkcí lidského ducha“ nebo že jest „věda o duchu“, nebo prostě „nitrověda“, nebo jeden z Hegelových, že jest „vědou rozumu sama sebe pojímajícího“, spadají do téže rubriky. Ale i jiné, kde na příklad místo člověka jednotlivce dosadí se lidstvo, mají stopu psychologismu. Tak praví Reichlin-Meldegg, že f. jest „vědecké sebevědomí lidstva“. Často ono vědecké sebevědomí však jest zcela jiné, než jaké má jednotlivý duch filosofický, jenž překonav dobu svou, stojí sám v odporu proti onomu vědomí, a naopak jsou doby, kde výtěžky věd drží v sobě zárodky filosofémat mnohem znamenitějších, než k jakým se soudobá f. povznáší.

Pokud se vedle vědění hlavní váha klade na smýšlení a jednání, potud patrno, že výměry směřující k éthice budou po metafysických (theoretických) nejčetnější a nejznámější, tak že se z nich staly již loci communes. Kdežto dříve se éthicky zřetel maně připojoval, Sókratés, klada onu hlavní váhu naň, uvedl éthiku a vědomě druhou osobou ve f-ii učinil. Všechny školy po Aristotelovi chtějí podávati „návod k životu“, životosprávu, nechť s tím účelem, aby život byl ctnostný, nechť, aby byl blažený (stoikové a epikurovci, ale i skeptikové a eklektikové). I poslední fase vývoje, kde f. (ducha lék) má podávati útěchu (consolatio) v nezdaru a strastech života, motivy mravoučnými se vyznačuje. Praví-li Zeller o Platónovi, že jemu „pravá f. a dokonaná mravnost totožné jsou“, lze podobné cum grano salis o všech čelných myslitelích opáčiti. Kantův primát rozumu praktického před theoretickým jde ještě dále. A tak se vyrozují za nové doby ony běžné a populární výroky o f-ii, které se rády přijímají a též od skeptiků respektovány bývají. F. jest učení, abychom konali svou povinnost; určení člověka zde jest, ne aby světa požíval, nýbrž aby svou povinnost konal — a jiné průpovědi z kantovské zásoby; pozměňování příkazův evangelických, křesťanského principu lásky, ano i vyšetřování a poukázky utilitarismu, dosvědčují, že na otázku mravnosti při veškeré kusosti v theoretické části osud f. se zavěšuje, tak že výměry odtud stanovené uznáním, kterého se jim dostává, honositi se mohou. Přese všechno, co jest, f. odnáší se k tomu, co býti má, co jednáním svým uskutečniti máme. Nejvyšší idea zde dobro. — I pověstný Fr. Nietzsche se svým nadčlověkem, posmívaje se veškeré mravouce, činí pokus éthický (idea síly a dokonalosti) a jeho náhled o f-ii v tuto rubriku náleží. Podobně mnozí jiní vetkávají ideál člověka (místo ideálu o Bohu, o „synu člověka“) do své éthiky i do svých výměrů o f-ii, mluvíce o ní jakožto o sebedělném vývoji k plnému a čistému lidství. Abychom se starších nedotýkali, jeden z posledních spisovatelů výslovně praví, že f. má také býti „die Vertretung einer auf die edlere Menschlichkeit gerichteten Gesinnung“. Jest to Eugen Dühring, zvaný der Gesinnungsphilosoph.

F-ii vzbudovati na základě krasovědy bylo též podnikáno, a to ve spojení více méně patrném s mravovědou, jakž vzhledem k příbuznosti krásna a dobra se vyrozumívá. F. jest aesthetické utváření světa, zní povšechný vzorec pro různé výměry v tomto oddělení. Nejvyšší idea zde krása (spojením s předešlou; kalokagathie). F. jest návod, jak žíti krásně, čili kalobiotika. Karel Thrandorff vykládá f-ii jakožto „Lehre von der Weltanschauung und Kunst“, kteréžto určení také hodí se aesthetice; pojímání světa jest mu obdobné s pojímáním uměleckého díla. Nejvelkolepěji aesthetisující myšlénku provedl Schelling. Aesthetika či f. uměny jest prý nutný cíl filosofa, jenž v uměně zírá vnitřní bytnost své vědy jako v magickém a symbolickém zrcadle. Fantasie se stala organem f., ano celá jeho soustava jest hymnická aesthetika, — Schelling f-ii v aesthetice utopil. Na základě tom mnozí uvykli f-ii považovati za volnou produkci, asi jako básnění, svobodné umění, za výlevy geniální mysli, a vice versa umělecké dílo definovali jakožto výraz prý nějakého názoru světa. Básnickými obrazy vysvětlována f. přečasto a zejména s poesií v obdobu přiváděna. A jakmile Dühring do jiného, širšího výměru svého vkládá slovo „forma“, stojí na půdě aesthetiky; výměr jeho dotčený dí: „Philosophie ist die Entwicklung der höchsten Form des Bewusstseins von Welt und Leben“.

Mysliti jest přední úkon filosofa; odtud pro něho výraz myslitel a celá řada výměrův o f-ii. Filosofovati — totě přemýšleti; f. jest pochopování světa, jest myslící zírání, pozorování věcí, poznání totožnosti mezi bytím a myšlením (f. identity) atd. — Praedikáty ve všech výměrech Hegelových o f-ii, že tato jest myšlení absolutní pravdy, či pravda sebe vědoucí, idea sebe myslící, rozum sebe pochopující a podobné (viz shora), svědčí, že myšlení a tudíž logika hlavním jsou mu zřetelem. Není to jen elementární a formální logika, nýbrž něco vyššího a věcnějšího, co onu ovšem také obsahuje; jest to logika jakožto věda ideje, co zde vyrozuměti máme; Hegelovi syllogismus jest pochodem věcným (materiální logika) a zase všechno dění pochodem logickým. Tím teprve myšlení postaveno na nejvyšší místo; ono jest více než jednání a tvoření, ano si může oboje učiniti předmětem a tudíž formálně stojí nad oběma (panlogismus). Avšak nehledíc k tomuto ponětí Hegelovu, obyčejně k elementární logice připíná se druhá čásť, logika užitá, jejíž hlavní otázka zní, co jest a jak vzniká věda (odtud název vědosloví). Kdežto elementární logika pouze hledí k bezesporosti, vyšetřuje vědosloví, kterak vůbec hledati pravdu. A též tímto rysem f. bývá vyznačována. I stává se poznání naše samo záhadou; jak vzniká poznatek (Erkenntniss, cognitio), kde jest původ, zdroj a jaké oprávnění jeho, zkoumá se poznávací mohutnost, určuje se povaha i hranice její. V tom spatřují mnozí hlavní, ba jedinou úlohu filosofické snahy a praví: F., totě poznatkosloví (Erkenntnisslehre, noétika); f. jest metafysika našeho vědění (Kant). Slovní znění tohoto výměru sice všelijak se pozměňuje, ale jádro zůstává totéž, záhada noétická. To jest signatura novokantovců; podle Riehla, jenž f-ii odbyl jakožto „všeobecné vědecké vzdělání“ (viz svrchu), zbývá pro metafysiku jen kritika našeho poznání.

Pokud běží o myšlení správné, stává se logika naukou normativní; dohromady s krasovědou a mravovědou skládá celou normatiku, jížto ovšem tím spíše f-ii vymeziti možno, ano se tak dělo již každou její částkou. Trojjediné heslo „pravda, krása, dobro“ stalo se zobecnělým říkadlem a filosofické snaze za cíl se ukládá. Výměrův hojněji provedených a povzbuzovacích není třeba doslovně uváděti. Do téže rubriky náleží i jeden výměr Kantův, že f. jest účelosloví lidského rozumu čili věda o vztahu všeho poznání k podstatným účelům rozumu; něco podobného podniká Windelband, ovšem na základě kantovském, an dí, že f. jest věda o nutných a obecně platných hodnotách, či všeobecné vyšetřování nejvyšších hodnot, to jest kratším slovem: f. jest normatika. My neříkáme, že tím není, nýbrž, že také jest. Nastává otázka, co jsou oni podstatní účelové a tyto všeobecně platné hodnoty, — a odpověď nemůže než poukazovati k uvedeným třem ideám. — I sestrojuje Windelband pomysl o tak zvaném vědomí noremném (Normalbewusstsein), jehožto bytnost pro nás v tom přesvědčení záleží, že má skutečným se činiti beze všeho ohledu k tomu, zda v přírodním vývoji empirického vědomí uskutečněno jest. Jeho zákony nejsou zákony přírodními, platnými za všech okolností, nýbrž normami, které platnost míti mají a jichžto uskutečnění určuje hodnotu zjevů empirických (normatika), a definuje napotom f-ii znova jakožto vědu o vědomí noremném. Herbart dává o f-ii výměr, že jest obdělávání pojmů (Bearbeitung der Begriffe), ale hned jej podpírá rozčástěním rozsahu, ana logika pojmy objasňuje, metafysika spory v nich dané odstraňuje, tedy pojmy opravuje a myslitelnými činí, aesthetika (v širším smysle) konečně hodnoty určuje, tak že výměr ten také zdělán jest na základě řady hlavních disciplin filosofických.

Konečně v obvod f. připadají i všechny náhledy, které prostý člověk v ruchu života asi pronášeti může o důležitostech lidských, o světě, o náboženství, o přírodě, o zřízení společnosti, o mravnosti, o „věcech vyšších“…, dále náhledy lidí duchem výše postavených, volné výlety v říši myšlének, aforismy, záblesky, výlevy spisovatelů všeho druhu,učenců, básníků i romanopisců. I oni vyslovují se o f-ii, dovedou otázky její znamenitě formulovati a překvapujícím způsobem odpovědi strojiti; dostačí poukázati jen na ono množství obrazných výroků, z nichžto mnohý zaznívá jako nejkrásnější výměr f. Pak náhledy skeptiků, kteří možnost bezpečného poznání v pochybnost berou, a posléze hlasy f-ii přímo popírající. Náležejí sem také, neboť nechávají přece něco státi z f. (některé nauky filosofické), směřujíce vlastně proti metafysice. Však i zápor metafysiky, zdůvodněn-li, jest metafysikou; právě důvody jeho skládají ji. Ježto pak zápory ty čelí proti některé určité metafysice a popěrači sami jinou metafysiku páchají: zdá se všechno jednání o jsoucnost metafysiky býti jen hádkou o slovo; kladouť místo obvyklého jiná jména. Každý, kdo f-ii popírá, musí se vyjádřiti, kterou, a prstem ukázati na výměr této. Proto zápory f., cokoli jich jest, jsou poukázky k tolikýmž výměrům. Tak jsme na otázku, co jest f., dali odpověď, pokud toho všeobecný účel díla asi vyžaduje, a pohlédli spolu na celou onu řadu výměrů nejbližších. Nemohl a nemusil zde býti podáván výčet úplný, ale přehled jich usnadněn, any spořádány byly dle určitého vodítka a položeny do patřičných příhrad; tím přiveden systém do jejich roje, jindy maně uváděného. Týmž vodítkem výměry mohou býti sbírány, dle jiných ještě dělidel pořádány, odhadovány, a spolu k tomu směrováno, aby konečně o četnosti a různosti výměrů f. pravý náhled pronikl. V každém výměru takém vězí něco poučného, co f-ii vyznačuje, buď ouží objem její, buď jej rozšiřuje, anebo konečně proti jiným odborům více méně liší. Výměry f. se docelují, ale také obmezují; některé se snášejí, jiné sobě odporují, nicméně stopa něčeho společného všemi prokmitá. Na to bije výměr náš, má ráz povšechný a průpravný, zachovává vědeckost i vývojnost f., vytýká její souvislost s ostatními vědami a vymezuje přece obor její proti nim, užívá slov obecně známých a srozumitelných, nevynáší pouze některou stránku zvlášť, nýbrž dbá celé bytnosti f., jak nám ji tato posavadním vývojem a nynějším vzezřením svým prozrazuje. Nad to však zevrubnější vzhled do f. opatřuje se naukami, v rozsahu jejím vyčtenými (viz k tomu konci příslušná hesla Logika, Aesthetika, Psychologie atd.), pak jednotlivými filosofémy, články o jednotlivých filosofech a souvislým výkladem o historii f.

Literatura předmětu, totiž pouze určení pojmu f., jest přehojně rozvětvena, an skoro každý spis filosofický oním určením počíná; zejména každý dějepis f., jenž maje na zřeteli více soustav, obyčejně se pídí po definici co možná obsáhlé a vedle toho podává i výměry zdělané od jednotlivých myslitelů projednaných v knize. Tím řečeno, kde vedle spisů původních výměry ony hledati dlužno. Výčty a sbírky výměrů záhy sestavovány; bohata na ně jest literatura středověká a též novoscholastická, jež zevrubně všechny odchylky sleduje a zaznamenává, v celku však co do podstatného obsahu jedné definice se drží (totiž Aristotelovy); viz co o tom píší: Kleutgen, Pesch, Haffner a j. thomisté. Dále jsou přehledy vvměrů v knihách: Paul Janet, Histoire de la philosophie (Paříž, 1887); Ernest Naville, La définition de la philosophie (t., 1894); Bolzano, Was ist Philosophie? (Vídeň, 1849) a konečně Überwegův dějepis f., jenž podává další výkazy literární. Dd.