Ottův slovník naučný/Aesthetika

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Aesthetika
Autor: Josef Durdík
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 293–300. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Estetika

Aesthetika jest věda o kráse, pročež u nás vhodně krasovědou nazvána. O věcech sem spadajících zajisté už od pradávna bylo jednáno, ale jméno její jakožto samostatné nauky filosofické stanovil teprve Alex. Boh. Baumgarten vydav o ní latině spis dvoudílný (ve Frankobrodě nad Odrou, 1750 a 1758), v jehož nápise (Aesthetica) ponejprv onen název se objevuje. On pojímá krásu jakožto dokonalost smyslně zřejmou, a proto mu ae. jest nejen vědou o kráse, nýbrž i naukou o poznání smyslném, jakožto nižším stupni před poznáním rozumovým, o němžto jedná logika. Ae. jest tedy prvý, logika druhý díl nauky poznávací čili gnoseologie. A poněvadž poznání smyslné čitím k místu přichází, vzal Baumgarten od úkonu toho název pro celou nauku (αίσδάνεσδαι = číti). Tak jméno ae-ky samo nese na sobě stopu zvláštního náhledu Baumgartenova, a ač jeho vznik pochopiti, ano i částečné oprávnění jeho uznati můžeme, nelze přece popříti, že jest jednostranné nevystihujíc vlastního úkolu krasovědy. Nicméně jsouc jedenkráte proneseno a uvedeno, ujalo se od té doby ve všech vzdělaných jazycích.

Ae jest starší jména svého, a tak se může mluviti o dějinách, vývoji a směrech ae-ky za dob, kdy ani zvláštního pro ni názvu nebylo; pracovalo se však o ní, a výtěžkův až do druhé poloviny XVIII. věku se vyskytnuvších mohlo se užiti ke zdokonalení nauky nově pojmenované. Jednak okolností tou, jednak že vskutku mnoho myslitelův se účastnilo v práci, vysvětluje se, proč ae. uvedena byvši jakožto samostatný člen v řadu nauk filosofických poměrně rychle pokročila a písemnictví v odboru jejím tak se rozhojnilo. Směrové však v ae-ice dávno vyniklí potrvali, a lze hlavní z nich za účelem přehledu vytknouti a spořádati takto.

Snaha vysvětliti si blahou mocnost krásy a prohlédnouti tajemství její, vedla záhy k náhledu, že krása pochodí přímo od vyšších bytostí, od bohův neb od Boha; že jest výron z Boha, paprsek z jeho světla, neb že krásným jest vše, na čem se zračí odlesk bytosti Boží (božnost). Tedy osobnost božská byla bezprostřednou působitelkou krásy. Náhled tento ovšem objevil se v různých útvarech více méně skvělých a prohloubených. Nebo místo božské osobnosti nastoupila jiná, totiž osobnost lidská, vzor bytosti lidské, »člověk«; odtud jeví se krásným, v čem jest znáti člověka, co vztahuje se k jeho podstatným potřebám a tužbám, co s ním nějak významně souvisí, co jej znamená, nebo co jej vyjadřuje. Patrno, že se tu mísí živly bajeslovné, theosofické i anthropologické. – Na druhém stupni místo osobností zasvitly znamenité všeobecniny, představy o celku neb o jednotlivých jeho vlastnostech, jako jsou: příroda, svět (χόσμος), vesmír, dobro, rozum. nekonečno a jiné ideje, konečně sama idea co idea (stupeň to tedy vidoslovný čili ideologický). Krásno pak jest zjevování se některé takové ideje dobra na příklad; nebo se vysvětluje krása ideou přírody; co v přírodě, jest prý dokonalé, krásné. Tato ae. učí, že se nám veliká, eurhythmická budova líbí, protože vyjadřuje kosmos; nebo že krásno jest přítomnost neskončena v konečnu nebo jednota reálního a ideálního, a konečně idea sama prostě se klade za podstatu jeho, jako v proslulé definici: krásno jest prosvítání ideje smyslným mediem. Kosmologické, přírodoslovné a pantheistické živly se tu spřežují vznik dávajíce četným útvarům dotčeného směru.

Ve všech podobných pokusech, budiž principem Bůh nebo člověk, nebo celek světový a příroda, nebo dobro, nebo idea jakožto idea vůbec, klade se váha na obsah krásna: drahocennost obsahu to jest, co krásný zjev činí krásným. Jako nádoba obsahující v sobě drahokam ovšem člověku se líbí, aniž třeba k jejímu tvaru přihlížeti, tak zjev krásný svým obsahem, jejž buď přímo podává neb aspoň znamená, zálibu plodí. Krása tu jest známkou něčeho vyššího čili symbolem, a otázka, »proč se nám něco líbí?« docházela ihned pohodlné odpovědi, pročež také symbolisující pojímání krásy velice se rozšířilo podceňujíc stránku formy. Pokusy podobné mají vesměs tu vadu, že něco našemu poznání pozdějšího promítají na počátek, ač toho vědecky ani neznají, a z něho pak dovozují vše ostatní. Jim samým onen princip jest něco tajemného, jest taj čili mysterium, a proto vhodně směry ty v ae-ice vyznačeny byly jakožto mystické předjímajíce ony ideje, které nám právě nejobtížnější záhady ukládají. Na jejich půdě vyrůstá ona pověstná metafysika krásy, když slovo »metafysika« klademe v zastaralém smysle jakožto nauku o něčem předpojatém, o domnělých jestotách (entitách). Což divu, že konečně proti různým metafysikám krásy vznikl odpor, a že střízliví učňové i umělci přestali choditi si k nim pro poučení držíce se raději technických návodův a dějinných dat, často ovšem v zatracování oné ae-ky tak daleko jdouce, že spadali v čirý empirismus, jenž nejen ideologickou metafysiku, nýbrž i vědu vůbec by udusil.

Vedlé toho však už také ode dávna ohlašoval se jiný směr v ae-ice, totiž ten, který za příkladem jiných dospělejších a vědecky utvářených nauk (mathematiky, logiky) hleděl si jednoduchých základních otázek čili elementův, aby je zevrubně vymezil, určil a rozřešil, nežli k záhadám spletitějším přistoupí. Popisovati krásné předměty, vypravovati o nich, o jejich vzniku a účinech ještě není dosti. To nás seznamuje s nimi, my však chceme dosíci vzhledu hlubšího; nejen že se nám předmět líbí, nýbrž i proč se nám líbí; chceme doniknouti až k samým prvkům záliby, dále nerozkladným. Odbor popisný se zde tedy předpokládá a výtěžky jeho vděčně se přijímají, avšak vědecká ae. žádá mnohem více, totiž zkoumati zákony, kterými se záliba spravuje, a pokoušela se také záhy už o jednotlivé otázky sem spadající. Kořisti zde také znenáhla přibývalo; ae. nabývala pevnoty, exaktnosti, vědeckého rázu, a vzniknouti mohlo konečně skutečné prvosloví (Elementarlehre) její čili elementární ae. jednající o nejjednodušších a tím i rozřešitelných záhadách krásy jakožto nevyhnutelném základě k možnému dorozumění a k objasnění potomních případů složitých. Jako jiné vědy užívá též ona methody induktivní; pozorujíc, srovnávajíc, rozbírajíc, měříc a přemýšlejíc domáhá se vět všeobecných, a z těchto zase užívajíc methody deduktivní vysvětluje případy podrobné, což se jí v některých okresích také skutečně podařilo. Z velikého množství záhad, náhledův a pokusův, jakož i soustav více méně pravdy obsahujících, o čemžto všem dějepis ae-ky obšírněji vypravuje, vylouplo se konečně učení jednoduché a schopné dalšího vývoje.

Nejdříve znenáhla počalo se lišiti pouhé příjemno, jež nervům bezprostředně lahodí (přijemné čiji, krásné cítím), – užitek, jenž budoucím prospěchem a přijemnem se líbí, neb znamenitým účelem, k němuž se hodí – interessantní, jež vztahuje se k té či oné stránce konkretní osobnosti a tím ji zajímá, od krásného, k němuž víže se nejušlechtilejší způsob záliby, poskytující něco, co každý člověk za prostolibé uznati musí, jen když daný případ čistě a úplně do mysli pojme a nestranně uváží. Záliba tu lpí vždycky na něčem složeném, totiž na poměru, ve kterém jeden člen se nalézá k druhému. Co jest naprosto jednoduché a s ničím jiným ve srovnání se nepřivádí, nemůže co do krásy odhadováno býti; vždycky jest to srovnání, poměr, jejž činíme podkladem svého soudu o zálibě. Poměr pak, ze kterého záliba nutně se vyrozuje, sluje aesthetická forma v nejširším slova smysle. Jednotlivá barva může býti přijemná, ale aesthetická záliba visí teprv na sestavení dvou neb více barev; tu vzniká vlastní malebnost jakožto krásno barvové, vzniká z poměru mezi barvami. Jednoduchý tón sám o sobě nevydá ještě krásy hudební; teprv souznění několika tónův (harmonie) nebo posloupnost jich (melodie) jest to, co se nám aestheticky líbí. Tóny v rozmanitých k sobě poměrech dávají hudební skladbu, která se nám jimi líbí a mysl naši mocně vzněcuje, tak mocně, že lidé příčinu vyhledávají jinde, totiž ve skutečném nebo domnělém obsahu skladby, ačkoli právě hudba jakožto nejčistší umění otázku formy aesthetické nejlépe objasňuje. Několik maně rozhozených přímek nečiní dojmu, ale sestaveny býti mohou v ladný obrazec, »figuru«. I myšlénky čili představy skládají se v prostolibé tvary, jakž dokladem jest každý básnický obraz, metafora, porovnání (»mé rány křičí o pomoc«, »plameny zlosti«, »růže tváří tvých«). Ve všech jednoduchých těchto případech pojímáme poměr dvou neb několika členův, cítíme dojem z něho a vyslovujeme jej soudem, jehožto podmětem jest sestavení oněch členů, přísudkem pak cit náš (cit krásy). Tak vznikají soudy a pojmy aesthetické. Uvedené případy jsou co nejjednodušší a záliba v nich samozřejma. Však právě o tuto samozřejmost běží; případy tak srozumitelnými nutno počínati, při kterých říci lze: líbí se samy sebou, bez ohledu k jiným účelům – a určitěji: líbí se svou formou. Ae. jest nauka o formách prostolibých, neb řekněme jednodušeji, ale obtěžkaným singulárem: věda formy, »tvarosloví krásy«. Odpovídá-li obsah neb látka na otázku »co?«, odpovídá forma na otázku »jak?«. Jeví-li se kdy forma jakožto něco vedlejšího, na čem vůči obsahu prý málo záleží, chápe se ae. tohoto mála, hledí si toho jak a určuje jeho váhu, mějž obsah sám jakoukoli hodnotu z jiných zdrojů plynoucí. Odmítají-li jiné odbory zřetel k formě krásné, ae. si jej právě činí látkou bez okolků a bez osobivosti k němu se hlásíc; její co jest jak. Forma, a jen forma jest vlastním územím elmentární ae-ky (stupeň to tvaroslovný čili morfologický). Soud o zálibě bude tím méně vydán pochybnostem a libovůli, čím spíše můžeme daný případ přehlédnouti, čím méně členův poměr má čím jednodušší tyto jsou. Nejjednodušší pak jest poměr, který má nejméně členův, tedy aspoň dva, a takovými ae. počíná.

Totě valné zjednodušení látky, jehož ke zdaru nauky jest potřebí. Všechny otázky nabudou určitého tvaru, přesnějšího vymezení a tím už přiblíží se k možnosti odpovědi. Docíliti toho lze toliko abstrahováním, kteréž všecky vedlejší příměsky z daného případu odmítá a jej čistý na mysli udržuje: protož základní, jednoduché případy, kterými ae. počíná, jsou případy abstraktní (v. t.), v čemž právě jejich vědecká vhodnost záleží. Ae. na tom stupni nepopisuje, nýbrž hledá případy nejjednodušší, kterými by vysvětlila případy složité; přichází k výtěžkům, které na skutečnosti nezávisí, ač v ní se potvrzují, ku prostolibým formám jednoduchým majícím platnost absolutní, k prvkům aesthetickým, které skládají případy další. Formy aesthetické pro toho, kdo krásno provoditi chce, stávají se normami, vodítky či předpisy, pročež určujeme také povahu ae-ky jakožto nauky normativní, předpisovací. Mnohá obdoba tu stává mezi ní a geometrií, jež také má něco normativního do sebe, nepopisuje figury, jak je ve skutečnosti vidíme, nýbrž vyšetřuje vztahy jejich nejjednodušší. vznášející se jako vzory nad oněmi; geometrie jest nauka figur, tedy také tvarosloví, jen že s jinou úlohou než ae.

Nyní o to běží, abychom jednoduché ty poměry aesthetické (základní formy) proukázali. Celé vyšetřování, jež ae. k tomu konci podniká, aby je odkryla, vyčetla, spořádala a v souvislost vnitřní uvedla, nemůže zde znova se díti; my se spokojíme posvítiti na jejich pravou podstatu a některé jednotlivé z nich pouze za příklady vyčísti. Znamenejme přede vším, že ve všech zobecnělých průpovědech posuzovacích, které zrovna už majetkem řeči se staly, vyniká onen dvojčlenný poměr jakožto vlastní podklad našeho soudu. Když jej čistý abstraktně pojmeme, ostatní možné stránky (spletenost s jinými případy, užitek, osobní interess atd.) si odmyslíme; když o něm na mysli právě pouhý obraz jeho podržíme a s touto vědeckou úpravou prostě vyslovíme, co v našem vlastním nitře mimovolně se děje, co v hovoru všedním i v tisku stále nás oblétá: obdržíme onen žádoucí prvek aesthetický. Praví se: veliké líbí se vedlé malého, silné vedlé slabého, četné vedlé mála, bohaté vedlé chudého, jaré vedlé chabého, řízné vedlé mdlého, zdravé vedlé chorého, rozmanité vedle jednotvárného a p. Když dodatek o zálibě (»líbí se«) jakožto věc samosrozumitelnou vynecháme a případy zachytíme podstatnými jmény, vyniknou výrazy, ku kterým aesthetický dodatek se hlásí, známé jednoduché formy aesthetické: forma velikosti, forma síly, forma rozmanitosti atd., ale i s odstíny příslušnými, jako jsou: jemnost, prostota, něžnost a j. Máme-li bedlivý pozor na mluvu, shledáme hned, že všechny uvedené výrazy vyslovují se s dodatkem odhadu, – a zde už počíná posuzování aesthetické, tu nutno ae-ku zakládati. Právě tak dvojice členův se ohlašuje v úslovích: odlika podobná originálu svému líbí se. Učiníme-li touž proměnu z věty na jednotlivá jména, postřehneme, že podobnost jest aesthetický pojem, a to jednoduchá forma základní, vedlé ní pak jiní příkladové: (líbí se) podobnost, význačnost, charakterističnost, rázovitost, pravdivost, přirozenost, věrnost, předmětnost, věcnost. Další ukázky uvádíme z jiných případů velečetných: (líbí se) souhlas (Einklang), souměrnost (symmetrie), úměrnost (proporcionalita), pravidelnost, řád, sloh, jednota v rozmanitosti, a jakkoli ještě označují se případové ladu. Nelad vůbec se oškliví, nemá tedy ani povstati, i zřizuje se předem pravidlo proti neladu; kdo se toho pravidla drží, jedná správně (korrektně), budiž to v pravopise nebo v ustrojení dramata, tedy v malých i velikých věcech. Sem náležejí formy často citované: správnost, čistota, vkusnost, akademická krása, přiměřenost a konečně ty, které povstalý přece nelad odstraňují a nový lad zavádějí: vyrovnání, rozřešení, přemáhání protiv, rozvod neladu, hyb a pokrok, výslední smír, uspokojivý závěr, ucelenost, životnost, nutnost a svoboda v uměleckém smysle a pod.

Základních forem takových jest veliké množství; práce zde neustává, ae. má zde jasnou úlohu vyhledati je, udati, co jest jejich pravý smysl, přesně je určiti v neobojetné pojmy, roztříditi a, pokud možná, některé z nich jiným vyšším podříditi (na př. případy ladu), čímž bychom obdrželi pak hlavní příhrady aesthetických forem, aesthetické kategorie základní: I. Kvantita (síla, velikost). – II. Význačnost (pravda). – III. Souhlas (jednota). – IV. Správnost (čistota). – V. Vyrovnací závěr (životnost, smír), jež dohromady skládají celý pojem krásna.

Ony nejsou nic nového v tom smysle, jako by se bylo dekretovalo, aby lidé od nynějška podlé nich odhadovali, nýbrž lidé podlé nich stále odhadují, a ani odpůrce sebe více umíněný nevymkne se z osnovy jich, an zamítaje je sám zase podlé nich odhaduje. Ony jsou tajemstvím všeho našeho odhadování, děj se ono kde děj, a proukazují zálibu na prosto, beze všeho zřetele k vodítkům jiným, jako jsou právě příjemnost, užitek a prospěch, vzácnost jiného druhu, interessantnost a jiné, které ovšem v konkretních případech také a druhdy snad nejvíce konečný odhad určují. Platnost základních, hlavních forem jest samozřejma a lze ji ještě objasniti tím skutkem, že někdy jediná z nich zdála se dostatečnou, aby na ní celá ae. byla založena. Tak na př. mnohým forma význačnosti pod titulem pravdy zdá se celým tajemstvím krásna i uměny (»co pravdivé, to krásné«); přepínají požadavky její a zanedbávají ostatních forem, čímž jim křivdí a sami v neshody zabřídají. Jiní zase obrali si životnost, jížto všechnu krásu vysvětliti chtějí (»co živé, to krásné«), jiní sílu, velikost, obsažnost (»krásné jest, co nejvíce myšlének obsahuje nebo budí«), a podobně dále. Takovým způsobem povstávají fragmenty soustav aesthetických, které se střídají na jevišti literárním; každý z nich má částečku pravdy, nikoli však celou pravdu, jsou jednostranné a kusé. Proti přemrštěnému osamocení a provádění jedné základní formy stojí však jakožto záchrana formy ostatní; ony se nejen doplňují, nýbrž i obmezují navzájem. Vedlé čelného jména krásy samého vzniklo v každé řeči ještě celé množství výrazův, kterými rozličné stupně a odstíny krásy naznačujem, jako jsou: pěkný, hezký, libý, roztomilý, líbezný, sličný, lpý, spanilý, luzný, zábavný, rozkošný, svůdný, unášivý, úchvatný, klassický, romantický; vnada, půvab, vděk (gracie), elegance, nádhera, veleba, důstojnost a j. v. Jsou buď srozumitelné samy sebou zaznívajíce stále v hovoru, nebo nauce obšírněji provedené náleží, aby smysl jejich stopovala a stanovila do zevrubna.

Základní formy objevují se na látkách rozličných, na barvách, na čarách, na tónech, a vznikají tak rozliční druhové krásna, které lze vyčísti a spořádati podlé principu, jak nám zjevové dáni jsou v prostoře a v čase. Z poměrů délek vzniká krásno rozměrné (metrické), z poměrů čar krásno čarové či kresebné; dále temnosvit (clair-obscur), krásno barvové (malebnost), tvarové či tělové (plastické), kteréžto druhy skládají řadu krásna ustalovacího (druhy apotelestické). V druhé řadě nalézají se druhy krásna proběhacího (musického), totiž krásno časoměrné (rhythmické), krásno tónové, a to siloměrné (dynamické), pak melodie a harmonie, a konečně krásno myšlénkové, kteréž slovy proneseno jsouc dává krásno básnické (s roztříděním v lyriku, epiku a dramatiku) a přechod činí ode všech posud vyčtených druhův krásna smyslového ku krásnu duchovému, a to buď na duchu jednotlivém nebo spolkovém. Ježto duševní děje třídíme v představování, cítění a chtění, podrobují se všechny tři oněm základním kategoriím odhadovacím, tak že krásné představování jest obrazotvorné, krásné cítění jest vkusné (aesthetické), krásné chtění jest dobré (ethické). Dobro jest krásno na vůli; věda o něm jest dobrověda čili mravověda (ethika), jejížto elementární čásť sluší položiti do ae-ky. Má tedy ae. širší rozsah než pouze krasověda obsahujíc tuto i ethiku. Obecný zvyk však brává slovo jen v užším smysle pouhé krásy.

Všechny tyto druhy krásna náležejí v krásno prosté; při něm potřeba pouze, aby člověk daný případ čistě vnímal, nic rušivého nemísil, a aesthetický soud v nitru jeho sám se dostaví. Člověk jest zde jako nestranný divák i soudce, aesthetický poměr se rozestírá předním a ničím jej nepodjímá. Jsou však ještě jiné druhy, kde vztah k subjektu vnímajícímu patrněji se vtírá, kde týž subjekt jest sám členem daného poměru, druhy to krásna vztažitého: komika, humor a vznešeno se svými četnými odrůdami. V poměru, z něhož komika vzniká, súčastněna jest jakožto člen moje vlastní osobnost, a to stránkou svého lepšího vědění; druhý člen jest jiná osobnost, která převráceně jedná, ale neví o tom a z jednání svého lehkou škodu bere. Humor provádí aesthetické zahrávání s mým cítěním a jest příbuzen s ironií; konečně při vznešenu ukládá se mi, abych představoval si něco příliš velikého, nesmírného, čemuž představovací síla moje nestačí a tudy pouhá snaha po představovaní zůstává. Vznešeno jest nutný článek tragiky, jež nastává, když osobnost vznešená klesá. Každý druh krásna jest něco svého, jehož jiným druhem ani nahraditi ani vysvětliti nelze, má svůj samostatný obor, který s jinými rozmanitě se stýká, ale každému splynutí s nimi se vzpírá. Aesthetická jednota v přesném smysle možna jest toliko mezi stejnorodými částkami; spojiti však (nikoli sloučiti) mohou se i krásna různorodá, při čemž vzniká vodítko pouhé přiměřenosti, pro případy nejjednodušší i celé uměny. Tak povstávají z jednoduchých druhů krásna druhy složené, na příklad z krásna plastického a rhythmického krásno tance, z plastického a básnického krásno herecké, dál krásno divadelní, krásno operní a j.

V předchozím nastíněn obsah prvního dílu ae-ky, prvosloví její čili ae. abstraktní. Druhý díl zkoumá krásno zjevující se ve skutečnosti, a sice v přírodě i ve společnosti. Ae. tu ku pomoci volá výtěžky zkušenosti prosté i vědecké, má svou čásť popisnou a vypravovací, stanoví však též normy či vzorné obrazy pro činnost krasotvornou. Tu vznikají nové kategorie aesthtické a nová třídění. Tak rozeznáváme krásno přírodní na jednotlivých předmětech (nerostech, bylinách i zvířatech), na krajině i na celku co možná největším, a vyskytují se zde zvláštní aplikace forem základních, jako jsou na příklad: typičnost, zákonnost, účelnost, tajemnost, oživenost, až k nejčelnějšímu zde pojmu přírody a celku světového. Ale pojem ten sám jest jednak něco velmi neurčitého; neboť mění se valně po národech i dobách, procházeje rozmanité útvary; jednak zase něco velmi složitého, o čemž obraz my si sami skládáme, tak že z těchto příčin »příroda« za princip ae-ky se nehodí. Zde ae. formy opravuje ae-ku přírodoslovnou a všechny podobné pokusy obsahové. Eurhythmická budova líbí se nám ne proto, že vyjadřuje ideu celku světového, nýbrž naopak: eurhythmie se líbí dříve a naprosto, záliba v té budově jest bezprostředná, a my si podlé podobných krásných zjevů sestrojujeme obraz celku světového; ony jsou nám dány, tento nikoli. S přírodovědou i s psychologií ae. přírody se stýká přerozmanitě; ale jinak na přírodu hledí zpytatel, jinak přírodomil. Než i smysl pro krásu přírody nenáhle se vyvinul a má také své dějiny. Líčení a velebení přírody pak za nové doby stalo se oblíbenou látkou v literatuře básnické (kultus přírody, naturalismus v jednom smysle).

Rovněž aesthetickým kategoriím podléhá společnost v četných stránkách svých, v před. stavování ducha spolkového, kam náleží mluva, věda, uměna; v cítění ducha téhož, při čemž jedná se o vkuse společenském, soucitě, humanitě, a konečně o vůli ve spolku, jež jednáním se projevuje. Všude v těchto četných odborech hlásí se ku platnosti zřetele aesthetické, tak že všeobecná ae. sáhá mnohem dále, než obyčejně se pokládá. Nejširší pole otvírá se tu badání aesthetickému, ale obmezuje zase tou připomínkou, že nemá vyšetřovati, co jest, nýbrž stanoviti, co býti má; ae. sice hledí k výtěžkům všech věd, přírodozpytu, duševědy, dějin i statistiky, ale zachovává si proti nim svou vlastní úlohu i kritické stanovisko. Jestliže souhrnu všech nauk, které se obírají zkoumáním společnosti vůbec, přikládáme jméno spolkověda (sociologie), náleží do filosofie právě její čásť asthetická, tak že říci lze: filosofická spolkověda jest ae. společnosti (sociální ae.), v nížto zase zvláštní váhou vyniká ethika společenská, tak že mnozí spisovatelé filosofickou spolkovědu zrovna na ni obmezují říkajíce: filosofická spolkověda jest sociální ethika.

Než do ae-ky v užším smysle, jakž nyní slova se užívá, nezahrnují se odbory právě vyčtené, nýbrž po výtce uměna jakožto úmyslné tvoření krásna, sesílení a dokonání jeho, ana krása v uměnách za hlavní a vlastní záhadu ae-ky pokládána bývá, dle čehož krasověda jest filosofie krásy vůbec a uměn zvlášť, právě ae. v užším smysle. Ae-ice v širším smysle, zahrnující krasovědu i mravovědu (ethiku), říkáme také timetika čili hodnotověda, poněvadž v obou jedná se o určování hodnoty (odhad). Hellenské heslo kalokagathia (krásno a dobro, χαλοχάγαδία) vytýká její látku.

Ae. určuje, co jest krásno umělecké proti přírodnímu a nahodilému; jeho absolutním účelem jest krása, tedy nejčistší zábava, již umělec připraviti chce vnímatelovi. Jiné účely, jako »vysloviti svůj bol« nebo »poučiti diváka« a podobné, jsou vedlejší, ač podlé potřeby za hlavní prohlašovány. Uměna baví, v čemž právě její moc a přednost záleží; zabavuje, těší, blaží, poutá a povznáší. Proti pokusům, které toho nedosahují, opakujeme výzev per excellentiam aesthetický: uměna má baviti! Námitky mohou vznikati jen z nedorozumění, kdy někdo prostě obrátí větu a myslí si, že vše, co baví, jest už uměnou. Umělecké dílo hotové jest zjev konkretní, velice složitý, mnoho otázek ukládající. V této směsi ukazuje se tím větší potřeba nauky základní, jížto jedinou v nové četné pojmy jasnost i řád se uvádí a dorozumění zjednává. Proto složitý zjev uměleckého díla se rozkládá (aesthetický rozbor) v jednotlivé stránky, každá se posuzuje zvlášť, až dojdeme k činitelům nejjednodušším, načež přihlédáme, jak se složky už posouzené zase k sobě hodí, a z účinů částečných si opět skládáme účin celkový určujíce hodnotu výslední (aesthetický soubor). Jen tímto způsobem vystihneme podstatu díla uměleckého; ono jest něco složitého, tedy v ohledu vědeckém pozdějšího, ale právě proto nemůže učiněno býti principem a východiskem ae-ky, očež někteří se také pokoušeli. Ono jest spíše problém ae-ice, než princip; jím právě tak málo počínati se může ae-ka elementární jako lokomotivou mechanika. Jestliže někteří chtěli prohlásiti ae-u za jakousi srovnavací vědu děl uměleckých, neodpíráme jim, – ae. tím také jest, ale musí býti ještě více.

Můžeme na zřeteli míti nejen hotové dílo umělecké, což v aesthetickém ohledu jest stanovisko jedině správné, nýbrž i vznik jeho, jenž má četné a rozmanité podmínky, souvisí s celým životem umělce, s národností a přesvědčením jeho i s obecným stavem vzdělanosti; výklad uměleckého díla, interpretace a kommentování nalézá zde hojné a zajímavé látky. Duševní činnost umělcova, fantasie, idealisování, přípravy a studium, způsob práce až k náchmatům technickým jej zvláště vyznačujícím vyžadují náležitého studia. Dějepis, biografie, psychologie a jiné nauky se tu stýkají svými příspěvky, máme pak vznikosloví uměleckého díla, dějiny uměn i přírodopis umělce, v čemž mnozí také spatřují výhradní úlohu Aesthetiky; odpověď tatáž jim sluší. Zejména dějiny uměn nemohou postaviti se na místo soustavy ae-ky (směr historisující), ač tato z nich doklady váží. Soustava nauky a dějepis její jest také dvojí věc, tak že konečně rozeznávati musíme toto tré: soustavu ae-ky, dějepis ae-ky, dějiny uměn.

Avšak uměn jest mnoho, a každá má své zvláštní jádro i povahu; stává se tedy každá z nich předmětem určité nauky a povstávají různá uměnosloví (Kunstlehren), jako jsou na příklad poetika, theorie hudby, trattato de la pittura. Každé uměnosloví zase vyvozuje zvláštní formy výhradně k jednotlivému oboru náležející, obdobou však i do jiných oborův přenášené. Vedlé zvláštností svých mají všechna uměnosloví mnoho společného, co předchází jakožto díl všeobecný, základní, v němž jedná se o umění vůbec, o technice umělecké, o slohu a jiných otázkách svrchu dotčených, a konečně jedna úloha také se týká rozdělení uměn. Dělidel vyskytuje se více a tudíž také provedených desk rozdělovacích. Věc ani zdáli zde vylíčena býti nemůže, avšak poukázáno budiž k nejprostšímu a nejbližšímu, které se připíná k desce svrchu podané druhův krásna; uměny se rozvětvují ve dvě řady, apotelestické (ustalovací): stavitelství, malířství, sochařství, – a musické (proběhací): hudba a básnictví, pět známých dávno uváděných »vysokých uměn«. K nim se pojí jiné uměny, povstávající dalším spojováním druhův krásna, uměny návěsné, jako tanec, herectví atd. Analogií a vztahův nejrozmanitějších jest mezi nimi všemi množství valné, a důsledně i přenášení názvů z jednoho oboru v druhý. Ode všech vyčtených zde uměn v aesthetickém smysle sluší konečně rozeznávati umění v širším smysle, jakožto výkon, jehož účel jest jiný než krása, jednak užitek, jednak průkaz obratnosti (»dovésti něco, co druhý nedovede«). Tak se říká: umění státnické, lékařské, kuchařské a jiné až k nejvšednějším zručnostem. – Konečně v uměnosloví spadá protilehlá otázka o součinění uměn. Každá z nich má svůj specifický ráz, svůj zvláštní účin i svou vlastní samosvojnou říš, a potřeba tedy přemýšlení i zkoušení, jak je spojiti, aby vydávaly účin co možná největší. Uměny mohou býti pospolu jako volní členové nějakého celku, ale úplně v jedno splynouti nechtějí. Svého nejpravějšího výsledku dojde jednotlivá uměna jen o sobě; jakmile se některé spojí, musí každá něco sleviti ze svého plného specifického účinu. Ne sloučenina nerozlišná, nýbrž spolek uměn vyplývá přirozeně z povahy věci, a jeho vodítkem není přísná jednota aesthetická, nýbrž pouhá přiměřenost. – I zbývá tu dosti látky k zevrubnému vyšetřování, které uměny spojovati, v jakém čísle i pořadí, na kterém místě i čase a jak výslední účin jich zveličiti i vytříbiti co možná. Snaha po jednotě však vedla v krajnost, která chce slíti uměny v jedno, jako v sloučeninu chemickou, v jakousi všeuměnu (Gesammtkunst), která jest prý vlastním cílem uměn jednotlivých (Sonderkünste). Výsledek všeuměny jest všeumělecké dílo (Gesammtkunst-Werk) čili všedílo, idol za našich dní často uváděný. Všeuměna a vše dílo vymáhají také adaequátního původce a jiných velmi záhadných důsledků. Čím více však uměny vzkvétaly, tím více musily dříve rozrůstati; nastávalo i v jejich říši rozdělení práce, kteréž neustane ani při nejužším kombinování jich. Spolek uměn více neb méně úplný vidíme za všech dob jednak v bohoslužbě, jednak ve výkonech divadelních, kdež všechny uměny vysoké i návěsné se shromažďují. Hluboký význam obou posud není dosti oceněn se strany spolkovědy: vážný pokyn však přichází od dějepisu uměn, ukazující, jak spolu souvisely, že divadelní výkon se vyvinul z bohoslužby. Uměnosloví mluví konkretnějším hlasem o předmětech krásných; to se mnohým zamlouvá, a v skutku v té známé, domněle moderní výpravě proti filosofickým naukám, kteráž i ae-ice měla učiniti konec, zbyli milosrdní hlasové, povolující jí aspoň ještě tento proužek půdy: ae. jest prý jen encyklopaedie jednotlivých uměnosloví. Nepopíráme, že tím také jest, ale k tomu ke všemu, má-li vzejíti vědecký řád, musí konečně dostaviti se abstraktní pojmová čásť ae-ky.

Největší však úděl v otázkách krásy dle obecného mínění připadá ae-ice popisovací. Onať popisuje jednak skutečné zjevy aesthetické (stránka objektivní), jednak mocný dojem krásy vzbuzený jimi v nitru člověka vnímajícího (stránka subjektivní). Jedno i druhé může se díti tak půvabně, že se lidem nad míru zalíbí a za vlastní ae-ku brává. Ano, mnozí nadšenci ani nechtějí uznávati ae-ky jiné, krásné duše to a blouznilové, kterým všechno střízlivé vyšetřování připadá bezduchým, nebo pouzí empiristé, zůstavující všechno rozhodování o podobných věcech osobnímu gustu a libovůli. Líčení ono daří se ovšem duchům básnickým a bývá někdy samo dílem uměleckým. Účinek subjektivní přešinují pak do výtvoru samého jakožto obsah a odhalené tajemství jeho zapomínajíce, že krásný zjev jen naši fantasii vznítil, jí popudu dodal, ale neobsahuje v sobě všechno, k čemu ona se rozběhne. K tomu jakožto doklady, někdy přímo odstrašující, viz troufalá líčení jiných a jiných obsahův téže umělé skladby. Jako ne každý motiv, který umělce k tvoření povznítil, v díle jeho se zjevuje, tak ani tam nevězí, co jsme my z díla vycítili sami. Blouznění o kráse a nadšené opěvání její jest ovšem říše volná, ale aesthetické nauky nenahradí. Popisování krásné skutečnosti měj si své právo i své místo, ale ae. jakožto nauka filosofická má za úlohu, tříbiti pojmy vztahující se ku kráse vůbec a stanoviti pravý jich význam.

Konečně často lidé sudbu čili kritiku pokládají za vlastní ae-ku, z čehož jde aspoň tolik na jevo, že mezi oběma si snují svazek co nejužší. Znalost a srovnávání aesthetických zjevů mezi sebou jest podstatnou podmínkou úvahy kritické, jež tedy bude tím lepší, čím více přiblíží se úkonu vědeckému a čím bedlivěji za účelem poutavosti také hleděti si bude pěkné formy zevnější. Zajisté kritikou ae. prospívala, rostla i rozšiřovala se, ale právě proto též patrno, že v době, kdy ae. už dosáhla jistého stupně, jest povinností výkonných kritikův, aby její současnou vrstvu znali, i kdyby byli duchové tak výteční, že by ae-ku samu zdokonaliti neb zreformovati chtěli. Sice by se jim snadno mohlo přihoditi, že by zamýšleli něco, co už dávno jest provedeno, čeho prováděti tedy není více potřeba. Praví odborníci v kritice mívali za lubem celou soustavu osvědčených pravidel, kritika jejich byla důkladnou applikací krasovědy, třeba by se hrany vědecké methody byly skrývaly pod hladkou a obratnou mluvou. Ostatní o kritice viz pod heslem tím.

Jisto jest, že náhledy o krásnu musí konečně ve vztah přivedeny býti se všemi vyššími důležitostmi duševního života, ale úloha ta připadá poslednímu oddělení ae-ky. K tomu konci přijímá ona výtěžky věd, které obírají se stopováním ideí a ideálův, vzniku, vývoje, proměn a konečného jich utváření. Krása nachází zde své místo vedlé pravdy, dobra, nabývá významu v ohledu náboženském a v celém názoru světa, a vzniká takto metafysika krásy, ale jakožto poslední člen, kterýž budovu korunuje spočívaje na všech výsledcích dříve samostatně vyšetřených. Proto nesmí předjímána býti, ale musí ae-ice zpytovací popřáti volnosti úplné, aby nezávisela na theoretickém vědění jinorodém, ani na metafysice, ani na vyznání politickém a náboženském. Zejména však s ae-kou elementární má se věc asi tak jako s elementárními naukami jinými, na př. s mathematikou; zde rovněž počínáme ne nejvyššími ideami (Bohem, přírodou, celkem světovým), nýbrž prostými případy, které řešíme beze všeho ohledu k naukám následujícím a k názoru světa. A tak jako v každé nauce vyniknutí elementární části znamená ustavení vědeckého podkladu jejího, má ona čásť i pro ae-ku podobný význam a sluší ji pokládati za drahocennou kořisť, za potěšný výtěžek oněch trvalých snah, za zdárný počin přesnovědeckého utváření nauky o kráse. Ostatně celou říši krásy nepronikne žádná nauka hotovým jakýmsi schematem tak hluboko, aby všechno další tázání ustalo, a bude vždy též ae. státi přede množstvím svých úloh řešitelných a ještě větším množstvím tušených, jako sama mathematika a jiné exaktní odbory. Do ae-ky se může mnoho jinorodého zavlékati, což rozřešiti ona marně by se pokoušela; nečiňme jí z toho výtku, ale buďme rádi, že stává už řada bezpečných poznatkův o kráse, na kterých jako na pevné podstavě bude se stavěti dále.

Že od oněch nejvyšších ideí nevycházíme, tím nepopíráme jich, ale my přicházíme k nim; nepředjímáme jich v místa nenáležitá. S vrcholu oněch znamenitých obsažných pojmův ovšem všechny zjevy předchozí nabývají jiné tvářnosti jsouce objasněny svitem jich a poukazujíce k nim jako k cílům svým. Pochopujeme také, proč ony ode dávna činily se principy, proč cíl byl předjímán za východisko a činěn přímo obsahem krásna, čili jinými slovy, jak povstati mohly soustavy ae-ky obsahové.

Na základě tom sezříme i poměr, jejž ae. formová má k nim; oposice týká se více methody a východiska než výsledků. Přese všechna pochybení nesmíme očí zavírati proti přednostem a zásluhám oněch soustav. Každá ae. obsahová jest hotovější, zdánlivě hlubší i nádhernější než ae. formy; připouští spíše horování všeho druhu a krásné blouznění, jest snazší a pochopitelnější a tím schopnější státi se populární. Odtud ona oblíbenost, jíž požívají u básníkův i zástupův, a přese všechnu polemiku valná rozšířenost výpovědí mystických o kráse, na př. ze Schellinga, jenž tolik lesklého pověděl o intuitivním rozumu, o intellektualním názoru, o divinaci umělcově, o bezprostředním postřehování zákonů světových, tak vysoko vyvelebil umělce a uměnu, že ji učinil tím, oč mu vlastně především šlo, totiž nejvlastnějším věděním, názorem světa, a že mu konečně celé umění sklouzlo v poznání. Toto vynášení uměny stalo by se jí osudnou; přirozený důsledek Schellingovské ae-ky jest, že by umění přestalo, jakož to zevrubně vylíčil R. Zimmermann v »Dějinách ae-ky«, str. 573. a n. – Avšak nejen to: Milovné zaměstnání v odboru tom vedlo myslitele mimoděk také ku pravdě; přívrženci ae-ky obsahové vyslovili mnoho pravých vět a podali hojnost vzácných poznatků k ae-ice formové, tak že jejich díla zůstanou nezbytnými pomůckami studia. Postavení nauk obsahových proti ae-ice formy tedy jest zjevné: jich jest více, tato jest jen jedna; ona je všechny pochopuje a v soustavě své místa jim popřává, uznává je za nutné předstupně k vlastnímu principu vědeckému, tak že to není dvojice směrův u vědě, co máme před sebou, nýbrž více směrův anticipujících, vědu připravujících. Pokusův tak zvaných zprostředkovacích, které chtějí mezi nauku formovou a obsahovou všinouti něco třetího, lepšího než obě, přihlásilo se několik, minuly se však cíle. Zejména oblíbeným vzorcem souhlasu mezi obsahem a formou nikterak není udáno jakési střední, tedy prý pravé stanovisko. Neboť pokud onen vzorec má smysl, pokud totiž mluviti lze o skutečném souhlase mezi oběma, nutno doložiti, že souhlas jest také forma a náleží tudíž pokus onen v ae-ku formy. Tím snáze určiti lze poměr jiných pokusův, zejména tak zvané ae-ky »praktické«, která k technické stránce a k uměleckému průmyslu zřetel má (jako Semper »Der Stil«), neb onoho, který klade váhu na měření (jako Zeising) nebo na experiment v oboru ae-ky (jako G. Th. Fechner ve své »Průpravě k ae-ice«, kdež i název »experimentální ae.« se objevuje). Ty ae-ku formovou jen potvrzují, jsou milými příspěvky a vejdou se pohodlně do ní. Vždyť vlastní původcové její nic jiného nezamýšleli, když jim na mysli tanul vzor věd dokonalejších; ale ovšem hlubšího přemýšlení vzdáti se nechtěli.

Výkaz o literatuře ae-ky nalézá se ve všech knihách jednajících o dějepise nauky té, z nichž pro nás zejména nejbližší jsou Palackého Přehled dějin krasovědy a její literatury (psaný r. 1821, znova uveřejněný v Radhosti r. 1871, kdež i jeho úryvek soustavy krasovědné), první to vůbec pokus toho druhu; Robert Zimmermann, Geschichte der Aesthetik (1858), Max Schasler a konečně H. Lotze. – Hlavní pak díla systematická, která nejvíce obsahují všeho, co posud o kráse bylo rozjímáno, jsou vedlé Hegelovy ae-ky (vydané 1835–1838) především Bedřich Bohdan Vischer, Aesthetik oder die Wissenschaft des Schönen (1846 až 1857, ve 4 svazcích), M. Carriere, Aesthetik (1873), Josef Jungmann (S. J. v Inšpruce), Aesthetik (2 sv. 3. vydání 1886), konečně R. Zimmermann, Allgemeine Aesthetik als Formwissenschaft (1865) a Josef Durdík, Všeobecná Aesthetika (1875). Ve franc. literatuře vedlé cenných starších spisů z doby klassicismu hlavně škola Victora Cousina ae-ku vzdělávala; spis jeho Du Vrai, du Beau et du Bien, pak M. Jouffroy, Cours d'Esthétique (1842) a Ch. Lévéque, La Science du Beau, étudiée dans ces principes, dans ses applications et dans son histoire (1861) náležejí sem, a konečně H. Taine, jehož Philosophie de l'art u výtahu (od M. Tyrše) u nás známa jest. O nich a mnohých jiných spisech aesthetických výslovně praví Ch. Bénard, že vliv ideí německých »est facile à constater chez tous les précédents«. V literatuře anglické mají zásadnou důležitost spisy moralistův a kritikův z předešlého století; za novější doby pak zejména o jednotlivých záhadách aesthetických pojednávají J. Stuart Mill i Herbert Spencer; konečně professor Alexander Bain ve svém spise Mental and Moral Science (2 díly, 1872) podává soustavu a přehled dějin ae-ky. Učebnic ae-ky více méně úplných, jakož i cenných monografií o jednotlivých látkách jest ovšem veliké množství, jež vyčítati přesahuje meze i účel přítomného nástinu. Dd.