Ottův slovník naučný/Emfyteuse

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Emfyteuse
Autor: Leopold Heyrovský, Karel Kadlec
Zdroj: Ottův slovník naučný. Osmý díl. Praha : J. Otto, 1894. s. 573–574. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Emfyteuze

Emfyteuse (lat. emphyteusis) zove v římském právu dědičný pacht, při kterém pachtýři přísluší věcné právo plného užívání pozemku pachtovního. Historické základy její jsou tyto: V Italii propachtovávaly městské obce svoje pozemky na vždy nebo na dlouhou dobu (100 let) s úmluvou, že dokud pachtýř nebo jeho dědic bude řádně platiti pachtovné (vectigal), nesmí jemu býti odňat pozemek (ager vectigalis). Takovému pachtýřovi byla v klassickém právu na každého, kdo jemu pozemek pachtovní zadržoval, dána po způsobu žaloby vlastnické praetorská actio in rem zvaná vectigalis. Tím bylo pachtýřovi k pozemku pachtovnímu propůjčeno obsáhlé právo užívací jakožto ius in re aliena, které bylo zcizitelné a přecházelo na dědice, mělo tedy povahu věcného dědičného práva pachtovního. Podobný pacht dědičný vytvořil se v pozdější době císařské ve východní polovici říše římské, jsa tu zván ius emphyteuticum neboli e. Před tím bývaly pozemky na panstvích císařských (fundi patrimoniales) ležící ladem přenechávány ke zdělání a užívání na věčné časy jednotlivcům za pevný plat úročný (canon). Časem byly též pozemky kostelů, dále i pozemky soukromých velkostatkářů odevzdávány pachtýřům podle práva emfyteutického. Konečně bylo názvu ager emphyteuticarius užito též na starobylý ager vectigalis. Starou spornou otázku, zdali smlouvu, kterou se zřizoval popsaný právní poměr k ager vectigalis nebo emphyteuticus, jest pokládati za trhovou nebo za nájemní, rozhodl císař Zeno v ten smysl, že zřízení e. jest zvláštním kontraktem, contractus emphyteuticiarius, který není ani trhem ani nájmem. – Emfyteuta (dědičný pachtýř) má právo plného užívání emfyteutického pozemku. Jemu připadají nejen pravidelné hospodářské výtěžky z pozemku, nýbrž i všeliké jiné užitky. Plodin pozemkových nabývá pouhým oddělením jejich. On smí pozemek též přeměniti, jen jej nesmí zhoršiti. Emfyteuta přenáší právo emfyteutické na dědice svoje a může právo to též odkazem zůstaviti nebo mezi živými zciziti a jest oprávněn pro dobu svého práva pozemek emfyteutický v zástavu dáti a služebnostmi obtížiti. Na každého, kdo proti jeho vůli působí na pozemek nebo jemu samému brání, aby na pozemek nepůsobil, přísluší emfyteutovi shora dotčená actio in rem vectigalis, po případě actio negatoria nebo pro služebnosti spojené s pozemkem actio confessoria. Též jsou jemu propuštěny ostatní právní prostředky, kterými může vlastník odvrátiti újmu způsobenou nebo hrozící pozemku. Poctivému a pořádnému nabyvateli e. jest dána actio Publiciana. Držení emfyteutického práva pak jest chráněno possessorními interdikty příslušejícími držiteli věci. Vlastníkovi pozemku (dominus) jest emfyteuta zavázán k placení platu úročného (canon, vectigal) a k zapravení daně pozemkové. Plat úročný lpí v ten způsob na pozemku, že každý držitel jest k plnění jeho povinen. Emfyteuta má dále pozemek v dobrém stavu udržovati, a zamýšlí-li právo svoje zciziti, oznámiti to zároveň s podmínkami zcizení vlastníkovi. Tento pak jest oprávněn, za svoje svolení žádati dva ze sta ceny trhové nebo skutečné hodnoty e. Jde-li o prodej e., má vlastník též předkupní právo. Nesplní-li emfyteuta zmíněných povinností, může jej dominus z e. vysaditi. – Římská e. byla přejata též do práva obecného. Na velmi rozmanitá dědičná práva požívací, odnášející se k pozemkům plodonosným, jmenovitě na různá dědičná práva pachtovní, která se v Německu na novou dobu dochovala, jest ovšem namnoze užiti zvláštních z domácího práva pochodících pravidel práva partikulárního. Proto však nepřestala římská e. býti praktickým zřízením práva obecného. Netoliko že podle obecného práva lze smlouvou zříditi e. ve smyslu římském, nýbrž tu i tam se ze starších dob udržely pravé e., jmenovitě církevní. – O dědičných poměrech pachtovních v právu rakouském viz Dědičný pacht a Dědičný úročník. Hý.

V záp. Evropě i ve slovanských zemích proveden byl ve středověku různým způsobem podobný princip jako v římském právu, dle něhož přímé držení a užívání nemovitosti trvale od vlastnictví bylo odděleno. Jeví se jednak ve formách šlechtických lenních statků, jednak v různých formách užívání selských statků lenních, činžovních, dědičně pachtovních, kolonátních, zákupných atd. Zejména pro dědičné držení a užívání statků městských a selských užívalo se u nás názvu práva emfyteutického neboli zákupného a poněvadž byli to němečtí kolonisté, kteří se na právu tomto emfyteutickém v našich zemích usazovali, říkalo se právu tomu též jus theutonicum. Výkupem pozemků právo to emfyteutické postupem času proměnilo se v právo vlastnické. (Viz Poddanství ve XIII. a XIV. stol. Vyvazení pozemků.) –dlc.