Ottův slovník naučný/Dvorský soud

Ottův slovník naučný
Dvorský dekret	Dvorský soud	Dvory

Údaje o textu
Titulek:	Dvorský soud
Autor:	Karel Kadlec
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Osmý díl. Praha : J. Otto, 1894. s. 276–282. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Dvorský soud byla právní instituce vyskytující se v různých státech. Již přívlastek dvorský ukazuje, že soudy tyto obdržely jméno dle svého sídla, ať již trvalého nebo dočasného: konány byly na dvorech panovnických. Vznik, působnost a organisace jejich byly v jednotlivých státech nestejné. Někde povznesl se d. s. na nejvyšší soudní stolici, jinde obmezil se jen na jistou kausální pravomoc. O činnosti a trvání jeho všeobecně lze říci, že vázán byl na osobu královu, ačkoli jsou z pravidla toho i výjimky. Neúřadoval, resp. rozešel se, když král zemřel nebo byl sesazen. Jsa soudem královským, závisel na králi i v jiných směrech. Obsazení jeho záleželo více méně na vůli královské; jen výjimkou byl král zemskými stavy obmezen. Základ panovnických d-ch s-ů sluší spatřovati v křesťanském názoru, že panovník jest povinen chrániti právní řád v zemi. Po názorech středověkých náležela panovníkovi soudní svrchovanost nejen v theorii – na tomto stanovisku stojí i dnešní stát – nýbrž panovník byl i v praxi nejvyšším soudcem. Soudnictví vykonával buď sám nebo se dával na soudě zastupovati. Teprve v pozdějších stoletích oddělovalo se znenáhla soudnictví z bezprostředního vlivu panovníkova a stávalo se na králi nezávislejším. Nejen co do tohoto poměru ke králi, nýbrž i v četných jiných směrech vyvinuly se v jednotlivých státech poměry nestejné. Přihlédneme tu speciálně pouze k říš. d-mu s-u německému a ke d-m s-ům knížecím, ke d-skému s-u českému, ke d-mu s-u polskému a uherskému, odkazujíce, co se týče jiných států, na příslušná místa politických a právních dějin.

Říšský d. s. německý byl právním nástupcem d-ského s-u franckého krále. Královský soud mohl se po franckých názorech konati na každém místě, kdekoli se král zdržoval. Pravidelně dělo se to arci na král. dvoře, v některém paláci čili falci (palatia regis), od čehož soud nazýval se pak dvorským nebo falckým. Předsedal v něm na počátku výhradně král sám, později jen v nejdůležitějších záležitostech, dávaje se od konce VII. stol. zastupovati občas majordomem, a když úřad majordoma Pippinem byl zrušen, falckrabím, který původně byl předním z přísedících a měl za úkol podávati říšské kanceláři zprávy o seděních soudu a dle těchto zpráv dáti u ní vyhotoviti soudní listiny (diplomy d-ského s-u) jakožto úřední svědectví o jednáních před d-m s-em. Ještě v 1. pol. VIII. stol. zřízena byla pro d. s. samostatná, na říšské kanceláři nezávislá kancelář, která sepisovala diplomy d-ského s-u dle vlastního pozorování. Ředitelem jejím byl nyní falckrabí. Co se týče ostatních přísedících, volíval si je král dle své libosti. Kvalifikace i počet přísedících závisely úplně na jeho vůli. Obyčejně bývalo soudců nejméně sedm, a povoláváni za ně bývali dvorští úředníci a hodnostáři, avšak nescházejí příklady, že se soudu po vůli králově účastnil i celý sněm, ba i shromážděný národ. V dobách pozdějších vyžadovalo se, aby d. s. obsazen byl příslušníky Německé říše; ale jinak ponechána byla císaři ve volbě přísedících táž volnost, jako v dobách dřívějších. Při vybírání soudců hleděno hlavně jen ke stavu a příslušnosti kmenové. V záležitostech, které se týkaly hrdla cti nebo statku (zv. causae majores), nebyl nikdo povinen nechat se souditi od osob nižšího stavu. Říšští knížata mohli býti souzeni v podobných případech od XII. stol. jen na soudě složeném z velmožů shromážděných na říšských nebo dvorských sněmích, jemuž předsedal král. Žaloby proti králi vyřizovány byly před rýnským falckrabím a soudem knížat. Do XIII. stol. předsedával na d-ském s-ě v důležitějších věcech císař sám. Byl-li jeho syn volen za římského krále, mohl rovněž konati říšský d. s. V nepřítomnosti králově odbýván býval t. zv. říšský vikariátní soud, jemuž předsedal říšský správce nebo místodržitel. Na místo bývalého prvého přísedícího, resp. předsedy, falckrabí, zaveden byl mohučským landfrýdem r. 1235 za Bedřicha II. stálý zástupce králův na d-ském s-ě. Byl to soudce král. dvora (justitiarius curiae regiae), který měl náležeti stavu svobodných pánů a jmenován byl králem nejméně na rok. Nekonal-li náležitě své povinnosti a nechoval-li se řádně, mohl i před tímto rokem býti propuštěn. Soudil z pravidla všechny spory, jež vzneseny byly na d. s. Vyjmuty byly jen případy vyhrazené králi. O důležitějších záležitostech (causae arduae) referoval králi, aby král buď sám věc rozhodl neb odevzdal mimořádnému zástupci. Bylo-li třeba, konal dvorský sudí soud denně kromě neděle a svátků. Pevného sídla úředního neměl a následoval vždy dvůr. Teprve v XV. stol. mohl se dvor. sudí dát substituovati. Pravidlem pro d. s. bylo, že o německých záležitostech souditi se má na půdě německé. Vynášení říšské klatby a soudní souboj mohly se konati jen v domovské provincii obviněného; podobně rozhodovalo se o rozsudcích v odpor vzatých v provincii soudu I. instance. Pravidlo toto trvalo však jen do XIII. stol. – Co se týče kompetence d-ského s-u, lze pro dobu franckou vysloviti všeobecné pravidlo, že každá právní záležitost mohla býti souzena na d-ském s-ě. Chtěl-li král, mohl před soud svůj potáhnouti každý dosud nevyřízený spor, který u jiných soudů byl započat. (Když později v jednotlivých territoriích vznikly řádné soudy zeměpanské, zvalo se právo toto jus evocandi.) Často obracely se strany samy na krále se žádostí, aby věc spornou rozhodl. Toto t. zv. reklamační právo udíleno bývalo od krále zejména osobám přijatým do král. ochrany. Také sporům o král. beneficia prospívalo právo reklamační a vedlo později ke vzniku privilegovaného fora ve král. soudě. Kdežto ve sporech, kde bylo lze užiti práva reklamačního, soudil král jenom výjimečně, konkurruje tu se soudy jinými, náležely jisté věci pouze před forum d-ského s-u. V prvých dobách vyhraženo bylo působnosti jeho: vynášení říšské klatby nad odpěrači práv, souboj se zbraněmi, vynášení rozsudku smrti, propuštění na svobodu ve formě vyrážení peníze (Freilassung durch Schatzwurf, žaloba pro opuštění vojska (herisliz) atd. V době pozdější nezměnilo se mnoho ve pravomoci d-ského s-u. Když lání nebo pohanění rozsudku proměnilo se ve pravé odvolání, stal se d. s. odvolací instancí pro všechny řádné soudy. Trvalo to až do XIV. stol., kdy mnozí territoriální knížata vymohli si privilegium de non appellando. Co do personální pravomoci vztahovala se činnost říš. d-ského s-u jakožto první instance na spory všech osob říši bezprostředně poddaných, jako říšských knížat, říš. ministeriálů a říš. měst. Výhradně před forum říš. soudu náležely též spory o říšské statky a říšská práva. Dále soudil říš. d. s. ve případech denegatae justitiae, t. j. když řádný soudce právo poskytnouti nechtěl nebo nemohl. Mimořádně vyřizoval d. s. též spory, které vlastně náležely před řádné soudy a před jeho forum dostaly se buď proto, že řádné soudy tam, kde král na cestách svých se zdržoval, byly mu uprázdněny, nebo z důvodu práva zv. jus evocandi. V prvém směru ubývalo činnosti král. soudu již ode 2. pol. XIII. stol. Když v jednotlivých territoriích vzmohla se moc knížat, a zakládány byly od nich vyšší instanční soudy, konal král jen výjimečně soudní cesty po říši. Obmezen byv v tom ještě odporem světských knížat, kteří zdráhali se na cestách jej přijímati na své útraty, konal král mimořádné soudy již jen v biskupských a říšských městech a konečně pouze v místech říš. sněmů. Nepohodlné knížatům ius evocandi bylo také brzo zrušováno, a od Rudolfa I. vydávána četná privilegia de non evocando (zlatou bullou Karla IV. uznána byla za právo všech kurfiřtů), která čím dále více se šířila, až r. 1487 evokační právo královo vůbec pominulo. Před tím však již také přestala sedění d-ského s-u. Říšský soud byl mimo to příslušným při některých jednáních nesporných, která před ním konána za tím účelem, aby se jim nemohlo odporovati. – Co se týče soudního řízení, neplatila přesně pro d. s. francký processuální ustanovení závazná pro řádné soudy; také národní právo nebylo proň závazným. Král nebo jeho zástupce soudil dle zásad slušnosti a dle vlastních svých předpisů (praecepta, verba regis), které mohly vydávány býti od případu k případu nebo všeobecně. Nařizovací právo královské (Bannrecht) bylo tu vodítkem při vynášení nálezů. Přes to nemohl král libovolně souditi. Korrektivem libovůle jeho byly tu okolnosti, že král. soud zachovával aspoň všeobecné formy soudnictví, a že král vynášel rozsudek za účastenství celého soudcovského sboru. Zvláštností processní bylo, že neznáma byla původně na d-ském s-ě právní moc rozsudku. Spor již jednou rozhodnutý mohl znova býti předmětem soudního jednání. Ačkoli později u říš. d-ského s-u zásada tato již neplatila, lze nicméně zbytek její spatřovati v tom, že připouštělo se z nálezů vynesených dvor. sudím (který císaře na d-ském s-ě zastupoval a pravoplatně a konečně spor na místě císařově měl rozhodnouti) rovněž odvolání k císaři. Na d-ském s-ě franckém zavedeno bylo též processní zastoupení, jež právu národnímu bylo neznámo, a j. zvláštnosti, které do říš. d-ského s-u nepřešly. – Ode XII. stol. počíná se činnost říš. d-ského s-u jakožto I. instance tenčiti. Záležitosti, které dle povahy své vyžadovaly spíše vyšetření na místě než sporného jednání, mohl král odevzdati k vyřízení zvláštním delegátům nebo kommissarům. Věci takové mohly znova před d. s. přijíti, avšak jen v instanci odvolací. Obyčej delegovati král. soudce šíří se ode XII. stol. víc a více, až za Bedřicha III. tvoří takořka pravidlo. Kolem poloviny XIII. stol. přibyl nový obyčej, že strany činily vzájemné úmluvy, t. zv. Austräge, Bündnisse u. Einungen, dle nichž byly povinny přítomné i budoucí spory nevznášeti na d. s., nýbrž před forum volených rozsudí. Tím činnost říš. d-ského s-u velmi byla obmezena, zvláště když ještě mimo to králové udělovali umluveným stranám výsady, že všechny třetí osoby, které by se octly ve sporu s účastníky úmluvy, podrobiti se musí smluvenému soudu. Nejvíce poklesla však váha říšského d-ského s-u rozháraností právního řádu za Václava IV. a Sigmunda. Od časů jejich nemohl se říšský d. s. povznésti a živořil až do r. 1450, kdy sedění jeho vůbec přestala. Úkol jeho přešel pak na král. komorní soud, který povstal již r. 1415 a trval s počátku vedle d-ského s-u, načež pak úplně zaujal jeho místo.

Territoriální d-ské s-dy povstaly v Německu následkem vzniku kmenových vévodství (bavorského, alamanského, durynského atd.) v VII. stol. Vévoda stal se pravým panovníkem nad svým národem. Franckému králi zůstala jen territoriální výsost; do zemské správy míchati se nemohl. Kmenový vévoda vykonával sám práva panovnická a tudíž i nejvyšší soudní moc, a sice na svém d-ském s-ě. Podobně měla se věc v pozdějších stoletích středověku. Ve větších územích povstaly dvorské a jiné knížecí soudy, zařízené veskrze dle říšského dvorského a pak i komorního soudu. Kníže nebo některý úředník jej zastupující (pravidelně dvorský sudí) na nich předsedal. Přísedícími byli obyčejně dvorští radové práva znalí.

d-ské s-y pozemkových vrchností, na nichž pán (vrchnost) nebo jeho zástupce soudil všechny spory poddaných vzešlé z jakéhokoli věcného nebo osobního poměru poddanského, tedy spory a záležitosti týkající se nejen pozemků k panskému dvoru náležejících, nýbrž i osobních povinností lidu poddaného ke dvoru patřícího.

Literatura: ze starších prací rozsáhlé dílo Waitzovo, Deutsche Verfassungsgeschichte, z novějších výtečný spis Schroederův, Lehrbuch der deutschen Rechtsgeschichte a právní dějiny německé od Siegela, Hanela, Phillipsa, Waltera, Zoepfla, Schulteho a j.; Franklin, Das Reichshofgericht im Mittelalter.

D. s. český zaujímá v soudnictví českého státu jenom krátkou dobu podobné místo jako německý d. s. v Německu. Ve 2. pol. XIV. st. nastává úplná změna, následkem které proměňuje se český d. s. ve forum příslušné jen v záležitostech lenních. V Čechách vyvinul se d. s. dosti pozdě. Připomíná se sice již ve XII. stol. nejvyšší sudí dvorský (judex curiae), avšak úřad jeho obmezuje se pouze na jeho osobu. Stálého d-ského s-u dlouho vůbec nebylo. Nastala-li potřeba, svoláván býval takový soud ad hoc, a zváni byli k němu asi nejvyšší úředníci, k nimž náleželi kromě nejvyššího sudího dvorského (cúdaře) nejv. komorník, nejv. písař a j.; ve blízkém vztahu ke d-skému s-u stál také purkrabí Pražský. Soudcové tito rozhodovali asi jen případy lehčí. Běželo-li o spor důležitější, soudili snad členové přednějších rodů jakožto přísedící (kmeti); některé záležitosti (jako spory o nemovitosti) vyřizovány byly jen na soudě sněmovním, jehož nejv. dvor. sudí ve společnosti králově se účastnil. Tak jako d. s. sám ad hoc býval svoláván, tak také asi kompetence jeho byla nestálá a neurčitá. Všeobecně lze říci, že před královský soud náležely hlavně případy trestní, zejména zločiny politické, jako velezráda a uražení osoby královy a pak vůbec těžké zločiny (capitalia crimina, delicta detestabilia, graves casus, enormes excessus), při nichž šlo o hrdlo nebo čásť těla, a na něž zároveň uložena konfiskace majetku. Určitější povahy nabyla kompetence d-ského s-u ve XIII. stol, když ze sněmovního soudu vznikl v Čechách soud zemský a obdržel nového soudce, zvaného »nejv. zemský sudí«. Do této proměny zasedal na zem. soudě a před tím sněmovních soudů se účastnil nejv. sudí dvorský, kterého již ve 2. pol. XII. stol. zastupoval podsudí (subjudex). Vše, co nepatřilo před nový soud zemský, náleželo před d. s., který ještě ani ve XIII. stol. pevně nebyl organisován. Stalo se to teprve kolem r. 1337, kdy jmenován byl dvor. sudím Jenec z Grünberka. Za něho (až do r. 1343) a za nástupce jeho Dětřicha Špačka z Kostomlat (1351–52) byl d. s. (jak v deskách dvor. poznamenáno) příslušnou stolicí: 1. pro všechny služebníky královy o všecky dluhy, dědiny, škody i zmatky (kromě hlásných, pověžných a vrátných hradů královských, jejichž menší spory náležely před purkrabí), 2. pro rychtáře král. vsí, 3. pro židy a křesťany o listy, o dluhy, o sliby (spory o listy, totiž dluhopisy se šlechtickými rukojměmi bez hypotéky souzeny byly v XV. stol. před soudem purkrabí pražského), 4. pro osoby kteréhokoli stavu, jež král na d. s. odkázal, 5. pro poddané církevních korporací, kterým před jejich soudy pravda se nemohla státi, 6. pro many větší i menší a nápravníky, 7. pro násilníky a výbojníky, 8. pro nápady a odúmrtě, 9. pro nařčení kterýmkoli právem. Jak viděti z tohoto výčtu, nejeví se český d. s. instancí appellační soudů ostatních. Celá činnost jeho jakožto odvolací stolice vztahuje se skoro výhradně jen na případy rozsouzené na patrimoniálních soudech církevních korporací. Přáním i snahou Karla IV. bylo sice, povýšiti d. s. na vrchní soudní stolici české říše, avšak záměr ten provésti nebylo snadno. Majestas Carolina, v níž řečené snahy jeho došly výrazu, nenabyla moci zákonné. Ani osvědčení Karlovo vydané 5. dubna 1355 při jeho korunovaci na císařství v Římě, že obyvatelé zemí českých mohou se od obyčejných soudů odvolati před krále českého, nenabylo praktického významu. V nejdůležitějších a nejčastějších případech, v nichž soudil zemský soud, nepřipouštělo se odvolání k d-skému s-u, ba naopak již za Václava IV. dostal se d. s. do područí soudu zemského, tak že musil připouštěti k němu odvolání. Od dob těch obmezila se také činnost jeho takořka výhradně na záležitosti manské čili lenní, pro něž založeny byly u něho záhy manské desky, a na rozhodování o odúmrtích. V XV. st. neměl d. s. již žádné pravidelné působnosti kromě v naznačených dvou směrech. A i tu stala se změna, když král r. 1497 vzdal se práva odúmrtního. D. s. proměnil se v pouhý soud lenní. Četné ostatní záležitosti, jež dříve před jeho forum náležely, vyřizovány na jiném soudě, který nazván byl soudem komorním. Zdá se, že ve XIV. stol. užíváno bylo místo názvu d. s. také soud komorní. Nasvědčují tomu výrazy »dvůr královský« a »komora královská«, jichž se v knihách komorního soudu kolem r. 1500 ve stejném smyslu užívá. Dle toho byl vlastně dřívější královský čili d. s. rozdělen ve dva: v lenní a komorní soud. V těsném spojení zůstaly ostatně oba tyto soudy, i když samostatně vedle sebe existovaly. Na soudě komorním zasedali tíž radové, kteří zároveň byli přísedícími d-ského s-u (lenního); někdy mluveno o obou soudech tak, jako by to byl soud jeden. Předsedové arciť byli různí: na d-ském s-ě dvorský sudí, na komorním soudě nejvyšší hofmistr. Appellační stolicí stal se po válkách husitských pouze soud komorní, avšak opět jen pro spory, jež nenáležely před forum zemského soudu, z něhož nebylo odvolání. I nový soud komorní zbaven byl brzo značné části své činnosti. Již Ferdinand I. zřídil r. 1548 soud appellační, k němuž šla odvolání z nálezů soudů městských. Všechny tyto soudy královské vztahovaly se (aspoň v theorii) na veškery země České koruny, kdežto úřady stavovské, jako soud zemský, obmezovaly se pouze na tu kterou zemi. Centrálním úřadem zůstal d. s., i když pozbyl povahy stolice odvolací a stal se pouze soudem kausálním. Knížata a stavové slezští chtějíce se vymaniti z podřízenosti pod ústředními úřady koruny České, byli r. 1611 také proti d-skému s-u, odpor zůstal však bez výsledku. Moravská zemská zřízení mluví též o nejv. dvorském sudí čili hofrychtéři moravském, nezmiňujíce se o jeho soudě. Vznik a význam úřadu toho jest nám neznámý. – Co se týče obsazení d-ského s-u, ponechána byla králi volba přísedících, »poněvadž to soud vlastní JMti Kské jest«. Za dvorského sudí mohl dle porovnání, učiněného r. 1497 mezi vyššími stavy a králem o všechny úřady, povolán býti jen ten, kdo náležel ke stavu panskému. Rady jmenováni bývali páni a rytíři, kteří byli v držení lenních statků, ačkoli král nebyl stran obsazení soudu vázán žádnym pravidlem. Z rytířstva voleni od r. 1487 obyčejně čtyři. K platnému usnášení vyžadovalo se přítomnosti aspoň deseti soudců. Každý, kdo radou byl jmenován, byl povinen aspoň rok v soudě setrvati a po roce mohl teprve býti propuštěn. Co se týče doby zasedání, držán byl d. s. podobně jako zemský pouze čtyřikráte do roka, a sice bylo prvé zasedání nazejtří sv. Bartoloměje, druhé zasedání nazejtří sv. Martina, třetí nazejtří obrácení sv. Pavla na víru, čtvrté nazejtří Svátosti. Soudilo se obyčejně jenom jeden den, »leč by toho hodnou příčinu sudí dvorský s radami toho soudu uznal, aby dále souzeno býti mohlo« (Zříz. zem. z r. 1549, O 1. a z r. 1564, M 36). – Ve své dřívější formě udržel se d. s. až do r. 1783, kdy následkem nové jednotné soudní organisace zavedené císařem Josefem II. byl zrušen společně se soudem komorním a purkrabským. Činnost jeho přešla pak na nový správní úřad, zv. nejv. uřadem lenním, u něhož vedly se nadále manské čili lenní desky. Ústavou pobělohorskou stala se ve d-ském s-ě jen ta změna, že úřednictvo jeho bylo na králi ještě závislejším než v dobách dřívějších, a že odvolací instancí stala se mu česká dvorská kancelář ve Vídni.

Literatura a prameny: Všehrd, Knihy devatery; Zemská zřízení česká; Dvorské desky; Auersperg, Von den verschiedenen Gerichtshöfen des K. Böhmen; Schmidt von Bergenhold, Geschichte der Privatrechts-Gesetzgebung und Gerichtsverfassung im Königreiche Böhmen; Čelakovský, O soudní pravomocnosti panovníka a jeho úředníkův nad círk. korporacemi a král. městy v Čechách (»Právník«, 1878) a téhož Povšechné české dějiny právní (v tomto slovníku, viz Čechy VI. 527); Kalousek, České státní právo a j.

D. s. polský vznikl již za knížectví. Dva byly ve XIII. stol. v Polsku druhy soudů knížecích: soud věcový (sněmovní) a dvorský (zadworny, nadworny sąd). Co se týče soudů věcových, vydány byly dle zachovaných soudních památek některé knížecí nálezy na t. zv. kollokviích. některé na obyčejných sjezdech knížete s jeho pány (barony). Na obou soudech sněmovních rozhodoval kníže spory o dědictví (hereditas) v širším slova smyslu (nemovitosti) a záležitosti veřejných povinností. Kromě toho konal kníže (nebo jeho zástupce) soud na svém dvoře (d. s.). Zástupcem knížete jeví se obyčejně dvorský soudce (iudex curiae), který míval více podsudkův. Sídlem d-kého s-u bývala z pravidla residence, ačkoli se výjimečně d-ské s-y konaly též na místě sporné záležitosti. D. s. zabýval se hlavně jurisdikcí trestní, zejména trestními činy proti panovníkovi a zemi a proti obecnému řádu. Pro důležitost trestního činu s ohledem na osobu náležely před jeho forum všechny trestní činy páchané od šlechticův i na šlechticích. Kompetence d-ského s-u šířila se udílením četných exemcí z pravidelného soudnictví. Celé třídy společnosti vyňaty byly z pod jurisdikce kastelánů a podřízeny d-skému s-u. Dokud se to nestalo, nenáležely asi (mínění Hubeho) před něj žádné rozepře civilní, jež rozhodovány byly na soudech věcových a kastelánských. Po této změně soudil d. s. též spory o nemovitosti. Na uvedeném stavu nezměnilo se celkem mnoho ani ve XIV. stol. Uznávána byla sice všeobecně zásada, že král jest nejvyšším soudcem, avšak přes to existovaly (nehledíc k delegovaným čili kommissarským soudům král.) jisté nejvyšší instance (soudy starostovské a věcové), z nichž nebylo odvolání. Působilyť všechny tyto soudy v zastoupení krále. Ve 2. pol. XV. stol. nastává však obrat. V životě veřejném vzmohla se nižší šlechta a nechtěla se dát souditi od osob sobě rovných, nýbrž od krále. Snažila se tedy dosavadní nejv. soudy snížiti na střední instance. Kromě toho usiluje král ve 2. pol. XV. stol. o to, aby scentralisoval ve svých rukou nejen vládní moc vůbec, nýbrž zvláště moc soudní. Šlechta jej v tom podporuje, chtějíc zlomiti moc rozhodující dosud vyšší aristokracie (zejm. starostů). Tak se znenáhla stává, že počátkem XVI. věku jest král nejvyšší soudní instancí. Jde k němu odvolání z nálezů soudů starostovských i věcových. Kompetence d-ského s-u byla ve XIV. a XV. st. znenáhla zvětšována, tak že před jeho forum náležely především rozepře civilní o nemovitosti. Vyžadovaloť každé přenesení vlastnictví k nemovitostem potvrzení od krále. V tomto směru konkurroval však d. s. se soudem věcovým. Také hodnota sporného předmětu rozhodovala často o soudnictví královském, avšak i tu konkurrovaly soudy věcové. Jen výjimečně vyhradil si král vyřizování některých záležitostí. Obsáhlejší byla kompetence d-ského s-u ve věcech veřejných a velmi značná, ač rovněž ne výhradná, v oboru práva trestního. Pouze kde běželo o ztrátu života, majetku nebo cti šlechtické, kde vynášeny byly tři nejtěžší tresty práva polského: smrť, konfiskace statků šlechtických, infamie, příslušným byl výhradně soud královský. Do kompetence král. spadaly též záležitosti proti státním úředníkům z porušení povinností (causa officii). Ostatní čásť jurisdikce král. tvořily t. zv. záležitosti královské (causae regiae, causae regis propriae). Týkaly se dle konstituce z r. 1557 osoby, svrchovanosti a statků král. Kromě zmíněné řádné jurisdikce sluší rozeznávati jurisdikci mimořádnou, nahodilou. Sem patří všechny rozepře, které obecně soudilv se před jinými soudy a jen výjimečně pro zváštní okolnosti přišly před krále, na př. záležitosti oné země, v níž král v dané chvíli se zdržoval, nebo záležitosti, které sporné strany samy na krále vznesly, pomíjejíce pravé příslušné instance. Co se týče organisace d-ského s-u, skládal se kromě krále ještě ze dvou živlů: ze soudců zemských a z assessorů. Dle Kazimírových statutů měl soudce a podsudí té země, v níž král v dané chvíli se zdržuje, dostaviti se na jeho dvůr k vůli souzení. Úřad dvorského sudího, jehož stopy shledáváme ještě ve stol. XV., pominul v XVI. věku úplně. Za obou posledních Jagajllovců neděje se o něm již ani zmínky. Několik soudních zápisek z XV. věku vzpomíná zvláštního judex curiae, judex judiciorum regalium. Někdy byla to osoba identická se soudcem zemským, avšak jindy byl dvorský sudí (sędzia nadworny) úředníkem docela různým. Kromě zemských soudců přibírali králové do svého soudu ještě jiné osoby zvané assessory. Jak počet, tak kvalifikace jejich závisely úplně na králi. Nejčastěji voleni byli králem dvorští a korunní úředníci, později stávali se assessory téměř výhradně senátoři. Živel aristokratický nabyl tu tedy velikého významu, ačkoli hlasu rozhodujícího neměl, právě tak jako soudce a podsudek, kteří rovněž na soudě zasedali. Votum rozhodující měl pouze král. Poněvadž však panovník zaměstnán byl četnými jinými záležitostmi, vyvinul se v XV. stol. nový soud, jenž konán byl bez přítomnosti královy. Skládal se z týchž dvou živlů, jako d. s., v němž předsedal král: ze zemských soudců (sudího a podsudka) a z assessorův. Převahu měli v něm senátoři (assessorové) a proto zván byl tento nový soud od r. 1518 judicium assessorium (nebo assessoriale) regium naproti vlastnímu král. soudu, zv. judicium proprium Regiae Majestatis. I soud assessorský konán byl na dvoře král., a byl tudíž rovněž d-m s-em. Rozdíl mezi ním a vlastním soudem král. byl jen, že na něm assessorové a zemští soudci rozhodovali, kdežto na vlastním soudě králově měli hlas pouze poradný. Nějaký čas byly soudy assessorské soudy nejvyššími, a nebylo z nich odvolání. Avšak spočívajíce v rukou aristokracie, zavdávaly šlechtě podnět ke vzpírání se jim. Ode druhé polovice vlády Zikmunda I. nejsou již nejvyšším úřadem soudním. Tím jest výhradně vlastní soud král. Netrvalo však dlouho, a stejný skoro osud zastihl i druhý d. s.: vlastní soud králův. Dle zásady, že d. s. konati se může tam, kde král právě se zdržuje, vyvinul se během XV. věku nový soud královský: soud sněmovní (sąd sejmowy, konaný na valném sněmu korunním), na němž mohl souditi buď sám král nebo mohl delegovati několik členů senátu, čímž povstaly assessorské soudy sněmovní. Jako od assessorských d-ch s-ů, tak i od sněmovních (assessorských soudů) šlo odvolání ke králi. Král. soudy sněmovní nabyly brzo převahy nad král. d-mi s-y.

V Polsku platilo mnoho práv partikulárních, jež znáti bylo velmi obtížno. Při d-ch s-ech neměl král po ruce dostatečný počet senátorů znalých všech práv partikulárních, jak tomu bylo na sněmě, kde byli shromážděni senátoři všech zemí. Již proto odkazoval (remittoval) král sám mnohé záležitosti na sněm. Kromě toho byly sněmy mocí zákonodárnou, a nebyl-li jistý případ zákonem rozhodnut, obracel se král na sněm i v oboru soudnictví. Soudy sněmovní počaly tu býti vyšší instancí než d-ské s-y. Takovýmto způsobem vytváří se nová kompetence soudů sněmovních. Celý tento process dokonává se v prvých sedmdesáti létech XVI. věku. Znenáhla spadají jisté věci jen před forum sněmu, zejména soudnictví trestní, značnější čásť věcí úředních, čásť záležitostí královských, soudnictví fiskální. Od 2. pol. XVI. stol. konkurruje soud sněmovní s d-m s-em i jako instance odvolací, ba znenáhla přichází v obyčej appellovati od d-ského s-u k soudu sněmovnímu. Po obsáhlých těchto změnách zbylo d-skému s-u jen soudnictví civilní I. instance (které vykonávati mohly i nižší soudy), menší porušení práva veřejného, drobnější věci trestní, čásť věcí úředních a některé záležitosti královské. – Nepřirozené rozšíření jurisdikce soudů sněmovních a pak okolnost, že nebylo předpisu, který by vázal krále k periodickému svolávání sněmů (konalyť se sněmy někdy teprve za několik roků) a konečně zneužívání právních prostředkův appellace a moci (nagany), to vše mělo za následek, že sněmovní soudy nemohly spoustu záležitostí soudních vyříditi a mnoho jich odkládaly (limitovaly) k rokům příštím. Mnohé spory odkládány od jednoho sněmu ke druhému, nedocházejíce nijak konečného vyřízení. Za takových okolností nebylo divu, že nástupce Zikmunda I. Zikmund August zdědil po otci několik tisíc sporů nevyřízených. Špatným ústrojím soudnictví polského trpěl velice právní řád a vzmáhala se anarchie. Mnoho lidí dodělávalo se práva svémocí na vlastní vrub a mstilo se. Polsko octlo se v podobné desorganisaci jako Německo v XV. stol. Pomýšlelo se tedy za posledních dvou Jagajllovců na reformu polského soudnictví, která se mohla uskutečniti jen zrušením zásady, jako by rovný od rovného v poslední instanci souzen býti nemohl. Král byl návalem soudních věcí přetížen, musila tedy reforma odevzdati nejvyšší soud do jiných rukou než králových. Po několika desítiletích, v nichž činěny četné, avšak marné pokusy reformy, zřízen na varšavském sněmu r. 1578 nový soud nejvyšší instance, tribunal koronny (judicium ordinarium generale tribunalis). Spravoval soudnictví polské poslední instance vedle d-ského s-u a sněmovního. Dle jeho ordinace vyhraženy zůstaly soudům královským pouze tyto záležitosti: 1. spory o statky a příjmy krále a státní pokladny, 2. věci přesně trestní (causae mere criminales), 3. appellace v záležitostech městských, souzených právem magdeburským a chlumským, 4. úřední záležitosti kromě věcí starostův a úředníků grodských, kteří se dopustili porušení nebo zanedbání svých povinností při konání spravedlnosti. – Na stavu tomto nezměnilo se mnoho v dobách pozdějších; setrval až do zániku státu polského.

Literatura: R. Hube, Prawo Polskie w wieku trzynastym (Varšava, 1874); týž, Prawo Polskie w wieku czternastym (t., 1876); zejména pak O. Balzer, Geneza trybunału koronnego t., 1886).

D. s. uherský konán byl rovněž na král. dvoře, čili v t. zv. curii, ačkoli král mohl vykonávati soudnictví i na svých cestách. Již z nejstarších dob uvádějí se dvorští pánové jakožto přísedící d-ského s-u. Byli dvojí: tři z nich měli povinnost na soudě zasedati, kdežto čtyři mohli, avšak nemusili na soudě býti přítomni. Prví zvali se řádní zemští soudcové (judices regni ordinarii) a patřili k nim: palatin (comes palatii regii nebo palatinus, maď. nádor), nejvyšší dv. sudí (judex curiae regiae) a nejv. kancléř, na jehož místo nastoupil později místodržitel osobní přítomnosti královy čili t. zv. personál (personalis praesentiae regiae in judicis locumtenens). Přísedící, kteří měli pouze právo, nikoli však povinnost účastniti se sedění d-ského s-u, zvali se judices majores. Byli to chorvatský bán, sedmihradský vojvoda, velký senešal říše a nejv. pokladník (tavernicus). Ke složení d-ského s-u náleželo tudíž, jak viděti, 7 soudců; odtud povstal později název »soud sedmipanský« (septemvirální). Král mohl, avšak nemusil se účastniti d-ského s-u. V první době byl d. s. privilegovanou stolicí pro biskupy, opaty, nejv. úředníky a velmože. Rozhodovaly se na něm spory, týkající se vlastnictví a držby nemovitostí. – Když v XVI. stol. král. sídelní město Budín upadlo do rukou Turků, konány byly král. soudy na jiných místech než na král. dvoře, a poněvadž se to obyčejně dělo v oktávech církevních svátků, nazvány byly soudy oktávovými (judicia octavalia). Vedle král. soudů existovala celá řada jiných soudů, jako byly soudy: palatinský, bánský, soud tavernika, vévodský atd. Nové tvářnosti nabyla soudní organisace r. 1723 za krále Karla III. na sněmu prešpurském. Dosavadní královská kurie proměněna byla v samostatný, od král. dvora odloučený justiční sbor se dvěma tabulemi, z nichž jedna nazvána byla sedmipanskou (septemvirální), druhá král. soudní tabulí (tabula regia judiciaria). V této své nové podobě povýšena byla zároveň král. kurie za nejv. soudní úřad. Současně zřízena pro Chorvatsko bánská tabule v Záhřebě, a organisovány nově čtyři t. zv. distriktní tabulové soudy, o něž nám tuto neběží. Kompetenci král. soudní tabule přikázána kompetence někdejších oktávových soudů a pak záležitosti, jež spadaly do soudnictví palatina, nejv. dvor. soudce a král. kurie vůbec. Vysoká sedmipanská tabule (excelsa tabula septemviralis) stala se nejvyšší appellační a revisní stolicí. Jméno »sedmipanská« podržela i tenkráte, když počet přísedících byl později rozmnožován. Tak bylo jich r. 1723 osm, r. 1741 již dvanáct. V novější době do r. 1848 předsedal sedmipanské tabuli buď říšský palatin nebo jeho náměstek nejv. dvor. sudí nebo někdo z přísedících velmožů. Počet přísedících tvoří: 5 praelátů (arcibiskup ostřihomský a koločský a 3 titulní biskupové), 6 magnátů, 9 rytířů a 1 referent ve věcech horních. K platnému nálezu jest třeba přítomnosti aspoň 11 členů. Když r. 1840 zaveden byl pro král. uherské nový obchodní a směnečný zákonník, souditi počala sedmipanská tabule v poslední instanci též spory směnečné a obchodní. Za tím účelem zřízena byla při ní zvláštní sekce. Král. soudní tabule jest naproti soudu sedmipanskému částečně stolicí první, částečně stolicí odvolací. Náležejí před ni v prvé instanci t. zv. causae tabulares, dále causae articulares fori extraordinarii, jež se týkají král. fisku. Ve věcech těchto lze appellovati od král. soudní tabule k tabuli sedmipanské. V jiných záležitostech jest soud tento stolicí odvolací. Již před r. 1848 skládala se královská soudní tabule ze 26 členů. Presidentem byl t. zv. personál. Počet přísedících tvořili 2 praeláti, 2 magnáti, zástupce palatina (vicepalatinus), zástupce dvor. sudí (vicejudex), 4 protonotáři, 1 fiskální ředitel, 4 královští a 2 primatiální přísedící a 9 přespočetných přísedících. K těm přistupoval referent v záležitostech horních. Ku platnosti nálezu vyžadovalo se přítomnosti 9 skutečných, nesubstituovaných členů. Podobné místo jako král. soudní tabule v Uhrách zaujímá v Chorvatsku bánská tabule, založená rovněž r. 1723. V některých věcech jest instancí prvou, v jiných instancí odvolací. Předsedou jest bán nebo vicebán. Assessorů jest 7 (1 praelát, 1 magnát, 1 protonotář a 4 rytíři).

Literatura: Virozsil, Das Staatsrecht des Königr. Ungarn (Pešť, 1865, 3 díly); Bartal, Commentariorum ad historiam status jurisque publici Hungariae aevi medii libri XV. (Prešpurk, 1847, 3 díly); Gustermann, Ungarisches Staatsrecht (Vídeň, 1816); Schuler-Libloy, Das ungar. Staatsrecht (t., 1870). -dlc.