Ottův slovník naučný/Dělnické zákony ochranné

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dělnické zákony ochranné
Autor: Albín Bráf
Zdroj: Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. s. 235-239. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pracovní právo

Dělnické zákony ochranné. Pojem a povšechný ráz zákonů těch byl vytčen ve čl. Dělnická otázka. Ony novější dobou skoro ustavičně se mění, zdokonalují a doplňují. Proto podáme podrobněji pouze obraz přítomného stavu d-ckých z-nů o-ných v Rakousku a naznačíme jen některým příkladem odchylnou povahu ostatních. Nynější rakouská ochrana dělnická zakládá se na dvou zákonech, na zák. z 8. března 1885, kterým byl změněn a doplněn řád živnostenský z 20. pros. 1859, a na zák. ze 21. června 1884, jenž se týče práce mladistvých dělníků a žen, pracovní doby a klidu nedělního při hornictví. Počátky zákonodárství toho sahají až do minulého století, ale jsou tu skrovné a nesoustavné, neboť týkají se takměř výhradně učňů, dětí v továrnách zaměstnaných a klidu nedělního. Do horního zákona z r. 1854 nebyla pojata ještě zvláštní ochranná ustanovení pro dělníky, ač se zákon ten s jiné strany — pokud totiž běží o bratrské pokladny — dělnickými poměry zabýval. Živn. řád z 20. pros. 1850 obsahoval již podstatnější a soustavnější předpisy pro živnosti příslušné vůbec, a pro větší, zaměstnávající aspoň 20 dělníků, zvláště. Mimo všecku zákonnou úpravu zastaly dosud z pochopitelných příčin dělnické poměry v rolnictví a lesnictví, při t. zv. domácím průmyslu, provozovaném jako zaměstnání vedlejší výhradně ode členů domácnosti, při železnicích a plavbě mořské i vnitrozemské. Rovněž nevztahují se předpisy zákonů výše řečených na osoby ve vyšších službách zaměstnané s ročním neb měsíčním služným, jako jsou dílovedoucí, faktoři, účetní a t. p. Zákony nyní platné vylučují z pravidelných zaměstnání výrobních a) v živnostenských podnicích děti do 12. roku věku; b) v závodech továrně provozovaných a v hornických pracích podzemních děti do 14. roku. Dovoluje se naproti tomu užívati k pravidelným pracím dětí od 12. do 14. roku, nevadí-li tomu povinnost ke škole: a) v živnostech netovárních, není-li to na újmu jejich zdraví a tělesnému vývoji, avšak nejvýše 8 hodin denně, a zpravidla ne od 8 hod. večer do 5 hod. ráno (tedy při práci noční); b) výjimečně při pracích hornických nadzemních, na žádost rodičů a se svolením báňského úřadu. — Mladistvých dělníků do 16. roku smí se v továrních závodech upotřebiti jen při výkonech lehčích, zdraví jejich neškodných; totéž platí i o mladistvých dělnících do 18. roku vzhledem k hornickým pracím nadzemním. Zapovězena jest noční práce mladistvých dělníků do 16. roku a žen vůbec v továrních závodech, rovněž naprosto podzemní práce žen v dolech. Kromě toho vyhrazuje se ministrům obchodu a vnitra, aby nařízeními vytkli živnostenské práce nebezpečné neb zdraví škodné, při kterých mladistvých dělníků a žen buď vůbec není dovoleno užívati, neb jen podmínečně. Šestinedělky do 4, při hornictví zpravidla až do 6 neděl po slehnutí vylučují se z pravidelné práce živnostenské neb hornické (nadzemní) vůbec. Ovšem dopouští zákon z těchto pravidel výjimky, mohouť ministři obchodu a vnitra z důvodů důležitých pro jisté živnosti připustiti buď přeložení doby pracovní mladistvých dělníků částečně na hodiny noční, nebo i vůbec dovoliti noční práci jejich, jakož i podobně noční práci žen. (Srv. v tom směru minist. naříz. ze 27. května 1885, č. 84 a 86 ř. z. dopouštějící upotřebení mladistvých dělníků a žen v práci noční za určitých výminek: v želez. hutích, sklárnách, při čištění a appretuře peří, při výrobě strojních krajek, fezů, papíru, cukru a konserv, částečné přeložení při výrobě kos, ve svijárnách hedbávnických a při živnosti hostinské.) Do pěti let od vstoupení v platnost výše dotčeného zákona k ochraně dělníků hornických směly úřady báňské připustiti i podzemní práci žen, kde až dotud byla obvyklou. Přes výjimky tyto jest zjevný veliký pokrok zákonodárství našeho nejenom proti předpisům z 2. polovice minulého století, jež dovolovaly užívati v továrnách dětí již po dokonaném 9. roce, nýbrž i proti živnost. řádu z r. 1859, který na př. dopouštěl zaměstnávati v továrních závodech, byt i jen v pracích zdraví neškodných, lehčích a pouze se svolením obecního starosty, děti od 10—12 let. Podstatnou zvláštností nynějšího platného práva v Rakousku jest, že ono stanoví i pro dospělé dělníky tovární a hornické normální pracovní den. Nesmí totiž v závodech továrních pravidelné zaměstnání, nečítajíc v to přestávky pracovní, trvati déle než 11 hodin, v dolech skutečná práce ne více než 10 hod. a celá »šichta« vůbec ne více než 12, čítajíc v ně i dobu sestupu a výjezdu. I zde mohou se ovšem dovoliti dočasné odchylky a trvalé výjimky. (Min. nař. z 27. května 1885, č. 85.) K trvalým výjimkám náleží 12hodinná doba pracovní v závodech, jejichž provozování vyhledává práci nepřetržitou, jako na př. v cihelnách, vápenicích, cementárnách, cukrovarech, pivovarech, lihovarech atd. a pak v podnicích, kterým z jiných závažných příčin může býti po slyšení komor obchodních delší doba pracovní povolena, avšak seznam jejich musí od 3 ke 3 rokům býti revidován. Povahou věci vyloučeny jsou z obecného pravidla práce, jež musí se započíti před pravidelným provozováním (vytápění parního kotle atd.). V hornictvu platí výjimka vzhledem k dolům vysoko v horách položeným (v zemích alpských), avšak nesmí počet 60 skuteč. pracovních hodin v témdni býti překročen. Dočasné odchylky — nehledíc k těm závodům, kterým pro dobu jednoho roku, k usnadnění přechodu na normální zákonnou dobu pracovní, byla dovolena 12hodinná práce — týkají se mimořádných poměrů, když na př. nadejde nutná potřeba přechodného zvýšení výroby, nebo nastanou živelní pohromy a t. p. Prodloužení na čas do 3 týdnů povoluje živn. úřad 1. stolice, na delší dobu živn. úř. 2. stol. Neběží-li o delší než 3denní za měsíc z příčin naléhavých, dostačí pouhé ohlášení u živn. úřadu 1. stolice. Zákon upravil i přestávky pracovní, jež celkem mají činiti 1½ hodiny, z toho polední celou hodinu; netrvá-li práce před polednem nebo po něm déle než 5 hod., není mezi tou dobou třeba přestávky. Kde technické překážky vadí, mohou ministři obchodu a vnitra zkrátiti přestávky pod míru zákonnou. Min. naříz. z 27. kv. 1885, č. 82 ř. z. upravilo v tom směru pro četné živnosti přestávky pracovní podle individuální povahy jejich způsobem rozmanitým. — Klid nedělní povinný jest nyní pro živnostenské práce všecky a pro hornictví, ovšem s výjimkami, které nařizovací cestou zavedeny pro závody, ve kterých provozování nelze přerušiti, pak kde to je odůvodněno zřetelem na potřeby konsumentů nebo zájmem veřejné dopravy. (Podrobné uvedení v min. nař. z 27. kv. 1885, č. 82 ř. z.) Při podnicích továrních s nepřetržitou prací povoluje se, aby jednou v témdni trvala pro každou šichtu dělníků doba pracovní 18 hodin, nelze-li toho jinak docíliti, aby se dělníci v šichtách nočních a denních vystřídali. — Na kolik běží o zdravotní opatření dílen i ochranná zařízení proti úrazům, obmezil se zákon na všeobecná pravidla (§ 74), do kterých pojal i předpis, aby obydlí poskytovaná dělníkům od podnikatelů nebyla ve zdravotní příčině závadná. V mezích těch pravidel náleží živnostenskému inspektoru dohlížeti ke všemu, čeho k uskutečnění ochrany řečené je třeba, kdežto politickým úřadům náleží dáti potřebné nařízení, nespomohla-li domluva inspektorova. Politický úřad může v příčině ohlášených jemu nedostatků zdraví dělníků ohrožujících naříditi prohlídku skrze odborné znalce (lékaře, lučebníky), jejíž náklady nese podnikatel, byly-li nedostatky vskutku zjištěny. Účinnější zabezpečení ochrany proti úrazům má na zřeteli i předpis zákona o pojišť. úrazovém, dle něhož náleží na pojišťovny úrazové, aby na nedostatky a žádoucí opatření upozorňovaly živn. inspektory, k jejichž podnětu vydávati mají političtí úřadové 1. stolice potřebné rozkazy. Předpisy dosavadní sotva postačí k účelné praevenci vzhledem k t. zv. dělnickým chorobám, i bude třeba postarati se o vyplnění mezery zde zbývající. Proti původním ustanovením živn. řádu z r. 1859 jsou nyní nepoměrně pečlivěji provedeny předpisy směřující k tomu, aby se zamezil t. zv. truck, t. j. skracování dělníků placením v naturaliích. Nesnadný úkol, nepřipraviti dělníka o výhodu, kterou mu může poskytnouti dodávání bytu neb paliva, potravin, užívání jistých pozemků na účet mzdy se strany nezištného podnikatele, a ochrániti ho s druhé strany před vykořisťováním pod touto záminkou se strany nesvědomitého, rozřešil zákonodárce tím, že pustil se do kasuistiky dosti obšírné. Zákon připouští poskytováni bytu, paliva, užitků pozemkových, léků a lékařské pomoci, nástrojů a látek na účet mzdy, avšak jen, byla-li o tom zpředu učiněna úmluva; dodávání stravy neb potravin jen za cenu nákladní. Poukázky na určité prodavárny, poskytování jiných předmětů nežli uvedeny, a zvláště lihovin na účet mzdy a výplata mzdy v hostincích a nálevnách jest zapovězena.

Povinnost vyvěsiti v místnosti výrobní t. zv. tovární č. pracovní řád a ve známost jej uvésti každému dělníku nastupujícímu, platí pro továrny a všecky závody zaměstnávající více než 20 dělníků ve společných místech výrobních. Zákon předpisuje podrobně, co musí takovýto řád obsahovati, zejména o jednotlivých kategoriích dělníků a způsobu zaměstnání žen i dělníků mladistvých, o opatření školského vyučování pro tyto, o dni pracovním, počátku a konci doby pracovní a přestávkách, o způsobu účtování a výplatě mzdy, o právech a povinnostech dohlížitelů, o nakládání s dělníky v případě onemocnění neb úrazu, o pokutách za přestupky pracovního řádu a způsobu jich upotřebení, o lhůtách výpovědních a případech, kdy bez výpovědi lze zrušiti poměr pracovní. O pokutách řečených vésti sluší záznam, do něhož nahlížeti jest volno úřadům i dělníkům; rovněž vésti musí podnikatel seznam dělníků s údaji o každém dělníku jednotlivém, jež podrobně jsou předepsány. Knížka pracovní zůstala povinnou pro všecky dělníky živnostenské jakožto legitimace a zároveň prostředek zabezpečující dodržení smlouvy pracovní jistou měrou, tedy jako prostředek sloužící aspoň z části k ochraně podnikatele.

Ochrana, která dle platných předpisů zákonných nyní poskytuje se dělnictvu v Německu, spočívá na předpisech řišsk. zák. živn. během doby častěji změněných, posledně zák. z 1. června 1891, který v některých směrech něm. zákonod. s rakouským sblížil, z částí ještě za ním zůstává, z části však je předstihl. Zejména zavedl pro továrny a dílny, doly, solny, staveb. závody, loděnice atd. klid nedělní všeobecně, kdežto dosud jen pro mladistvé dělníky tovární byl závazným, vzhledem k ostatním pak platilo, že nemohou v neděli býti ku práci nuceni. Ovšem bylo i zde třeba, jako v Rakousku, stanoviti jisté výjimky a obmezení. Zákonná ustanovení jsou mnohem podrobnější než v Rakousku. Zápověď zaměstnání, pokud jde o ženy, vyslovena byla dosud pouze v příčině šestinedělek a práce podzemní; i byla některá obmezení jiná zůstavena pouze nařizovací cestě. Nyní zaveden jest obecně normální pracovní den 11hodinný pro všecky dělnice do 16 let, a zapovězena noční práce ženská vůbec (od 8½ hod. več. do 5½ ranní) v továrnách. Předpisy o přestávkách pracovních poskytují jisté výhody dělnicím obstarávajícím domácnost. Pojem mladistvého dělníka sám jest proti rakouskému šíře vyměřen a předpisy zákonné v některých směrech podrobnější. Tak zejména vztahují se některá obmezující ustanovení na stáří až do 18 let; takoví nemohou býti zaměstnáni osobami úhonnými, může pro ně býti nařízena povinná návštěva školy pokračovací a při jejich zaměstnání dlužno míti zvláštní ohled na požadavky zdravotní a mravnostní. V továrnách mohou sice děti býti zaměstnány zpravidla již od 13. roku, dokud školská povinnost nevadí, pro děti do 14. roku nesmí však doba pracovní býti delší 6 hodin, od 14 — 16 ne delší 10 hodin denně, i jsou vzhledem k nim dána zvláštní ustanovení o přestávkách pracovních. Výjimky od těchto předpisů o pracovní době jsou z části dány (pro určité obory továren) již v říšském zákoně živnostenském, dočasné z příčin důležitých zůstaveny jsou správním úřadům. Rozličné odchylky pro určité druhy závodů byly podle povahy jejich vytčeny podrobněji radou spolkovou. Zápověď noční práce platí pro mladistvé nyní stejným rozsahem jako pro ženy. Pracovní knížka zavedena jest pouze pro dělníky od 14. do 21. roku a to hlavně za tím účelem, aby tak byla usnadněna úřadní kontrola o zachovávání příslušných zákonných předpisů, kdežto pro dělníky od 12 – 14 roku zaveden jest pracovní list (Arbeitskarte), jejž vydává k žádosti rodičů nebo poručníků úřad obecní, a podnikatel povinen jest před jich přijetím podati místnímu policejnímu úřadu seznam jich s udáním způsobu zaměstnání, počátku a konce denní práce i přestávek. Ochrana dělníku vůbec proti ohrožení zdraví a nebezpečí úrazu provedena jest nyní v Německu podrobněji nežli v Rakousku, a to v ten způsob, že správní orgány, spolková rada i rozličné dle zákonů jednotlivých států k tomu povolané úřady vydaly zejména určité předpisy ochranné, přiměřené povaze jistých zdraví nebezpečných odvětví výrobních (výroba sirek, olovnatých barev, doutníků, zrcadel rtuťových). Jest to zajisté správná cesta, má-li se do žádoucích podrobností provésti ochrana proti nebezpečím zdraví hrozícím již z povahy jednotlivých odvětví a výrobních jejich processů. Dozor prováděcí svěřen jest zvláštním inspektorům, kteří ale na rozdíl od rakouských dosud byli pouze inspektory továrními pro dozor na opatření v příčině mladistvých dělníků; nyní rozšířena jest působnost jejich na všecky osoby v dílnách zaměstnané. Pokud běží o ochranu proti úrazům, uloženo jest spolupůsobení společenstvům pro pojištění úrazové (srv. Dělnické pojišťování), kterých dobré zdání sluší vyslechnouti, mají-li se zavésti úřad ní předpisy k ochraně proti úrazům.

Anglické zákonodárství ochranné co do způsobu vývoje svého liší se podstatně od vývoje dělnické ochrany zákonné ve státech pevniny. Až do r. 1878 nemá žádné souborné kodifikace, nýbrž skládá se z velikého množství speciálních zákonů, daných pro jednotlivá určitě udaná odvětví výroby nebo skupiny jejich. Nejprve (r. 1802) obrací se k odvětvím, ve kterých vývoj novověký nejdříve zavedl houfné zaměstnávání dětí, totiž k přádelnám bavlnovým a vlnovým. Další vývoj béře se dvojím směrem: Jednak rozšiřuje se ochrana postupně na jiná odvětví, jednak zvyšuje a utužuje se míra ochrany již dříve dané. Z prvu zůstává obmezena pouze na tovární výrobu. Zákonem z r. 1833 obsáhla již všeliký obor přádelnictví a tkalcovství, rozšiřuje se pak zákony z r. 1845, 1850 a 1S60 na tiskařství látkové, barvírny, bělidla, výrobu krajek, konečně r. 1864 na továrny všelikého způsobu a teprve roku 1867 i na jiné dílny než tovární. V zákoně o továrnách a dílnách z r. 1878 shrnut jest pak celý dosavadní obor těchto speciálních zákonů v jedinou kodifikační práci doplněnou ještě dodatkem z r. 1883. K tomu řadí se zvláštní zákony pro obor hornický (1872, 1887) a všeobecné zápovědi trucku, výplaty mzdy v nálevnách a j. První zákony byly neúčinné, neboť orgány samosprávy anglické nebyly způsobilé ani ochotny naléhati na provádění; obrat nastal teprve zavedením zvláštních továrních inspektorů (r. 1883), kteroužto institucí Anglie podala vzor, jehož chopilo se konečně i zákonodárství jinde. Pokud jde o dobu pracovní a zaměstnání při jistých výrobních odvětvích zdraví nebezpečných, obmezuje se anglické zákonodárství zásadně jen na děti (od 10.— 14., výjimečně 13. roku), mladistvé dělníky (od 14., výjimečně od 13. do 18. roku) a ženy. Děti jsou z jistých nebezpečných odvětví vyloučeny; pro ta, ve kterých zaměstnány býti mohou, a pro mladistvé ustanoveny jsou normální doby pracovní. Při tom upravují se anglické předpisy tak, že neudává se pouze dovolený nejvyšší počet pracovních hodin denních, nýbrž též sumou za celý týden a zároveň přesně se označuje hodina ranní, od které teprve práce smí počíti, a večerní, do které nejdéle smí trvati, a v sobotu odpoledne od 2. (v dílnách netovárních od 4.) hodiny není dovoleno chráněných osob zaměstnávati. Tak na př. nesmí děti v textilním průmyslu býti zaměstnávány jinak nežli buď v půldenních šichtách aneb ob den a pracovní doba v obem případě činí pro dítě polovici týdenní doby pracovní dělníků mladistvých neb žen. Pro dělníky mladistvé a ženy v textilních továrnách ustanovena jest týdenní doba pracovní na 65½ hodiny (z toho ½ hodiny na čištění — v jiných továrnách na 60 hodin); práce smí buď o 6 počíti neb o 7. a trvati do 6. nebo do 7., mezi kterouž dobou poskytnouti sluší celkem 2 hodiny odpočinku, a nepřetržitě nesmí nikdy trvati déle nežli 4½ hodiny (v jiných továrnách 5). V dolech je zakázána podzemní práce žen a dětí pod 12 let; chlapci od 12—16 let mohou v celku týdně 54 hodin, denně ne více než 10 hodin býti zaměstnáni, avšak v uhelných dolech dvanácti- až třináctiletí buď ne déle než tři dny v témdni po 10 nebo více dní jen po 6 hod. V příčině ochrany zdraví a proti úrazům rozeznává se anglické zákonodárství od našeho a německého po stránce formální tím, že upraveno jest tam vše zákonem do podrobnosti, takže obsahuje bohatou kasuistiku. Rozdíl ten dostatečně se vysvětluje různostmi v organisaci správy, kteráž v Anglii spočívá v rukou těch tříd, proti nimž se provádí dělnická ochrana. Zvláštností jest konečně zákon k ochraně dělnictva zemědělského z r. 1867, kterýž týče se pouze dělníků pronajímajících se pod vedením zvláštních podnikatelů v tlupách (Gangs), bylyť se právě zde zahostily nejtěžší zlořády mravní i zdravotní.

Ve Francii do r. 1841 nebylo žádné jiné zákonné ochrany dělnické kromě dekretu z r. 1813, jenž nedopouštěl užívati dětí pod 10 let ku práci dolové. Zákon z r. 1841 upravil ponejprv předpisy o práci dětské ve větších podnicích průmyslových, zapověděv zaměstnávati děti mladší osmi let a obmeziv pro děti ve věku 8—12 let pracovní dobu na 8, pro 12 — 16leté na 12 hodin denně. Rok 1848 přinesl ustanovení všeobecného normálního pracovního dne pro dělnictvo průmyslově v Paříži na 10, na venkově na 11 hodin, avšak ještě téhož roku změněna byla nejdelší dovolená doba pracovní vůbec na 12 hodin. Zákon ten vyšel docela z obyčeje. Po mnohých pokusech a nemalých protivenstvích uskutečněna úprava nová teprve zákonem z 19 května 1874, který přinesl další obmezení. Zpravidla mohou děti teprve po dosaženém 12. roce býti vůbec užívány k tovární práci, výjimečně po dosaženém 10., kdež však nesmí denní doba pracovní býti delší 6 hodin, kdežto pro mladistvé dělníky od 12. do 16. roku ustanovena jest na 12 hodin, do kterých mají se počítati — dle panujícího mínéní alespoň — i přestávky. Noční práce (od 9 večer do 5 ráno) v továrnách a zaměstnání v nedělních a v určitých dnech svátečních zakázána jest mladistvým dělníkům do 16. roku a svobodným ženám (ne vdaným nebo vdovám) do dokonaného 21. roku stáří. V dolech nesmí se užívati mladistvých dělníků ve stáří od 12. — 16. roku déle než 8 hodin denně a pouze k pracím lehčím, žen ne k pracím podzemním. Správní cestě jest vyhrazeno vytknouti živnosti nebo způsoby výroby, ku kterým nesmí se děti buď vůbec připouštěti nebo jen za určitých opatrností. V obém směru pečují o dohled na provádění zákonů těch inspektoři, dosazení jednak od státu, jednak od departementů. Takměř nepřehledná řada návrhů opravních za posledních 10 let neměla úspěchu, takže zůstává francouzské zákonodárství ochranné za všemi dosud uvedenými.

Od roku 1877 upravena jest ve Švýcařích ochrana dělnictva pracujícího v továrnách zákonem spolkovým, kdežto dříve spočívala výhradně na zákonodárství kantonálním a byla, ač z části záhy se vyvinovati počala, v různých kantonech zavedena velmi nestejnoměrně. Řečeným zákonem spolkovým vyšinulo se celé Švýcarsko mezi evropské státy v té příčině nejpokročilejší. Zabraňuje dětem do 14 let všelikou tovární práci, chlapcům od 14 do 28 let a ženám vůbec práci nedělní a noční (s výjimkami, jež povoluje rada spolková). Pro všecky dělníky vůbec zaveden normální pracovní den 11hodinný (v sobotu a dny před svátkem nějakým jen 10) a do těch 11 hodin počítá se pro mladistvé dělníky od 14 do 16 let i doba vyučování školského (pokračovacího) a náboženského. Předepsaná jednohodinná přestávka polední rozšiřuje se pro dělnice, jež musí obstarávati domácnost, na 1½ hod. Ve všech ostatních státech evropských, také v Belgii, jest dosud zákonná ochrana dělnická méně vyvinuta, nežli ve výše uvedených. To platí zejména též o Uhrách, kdež živnostenský řád z r. 1872 položil některé základy.

Literatura. Pro Rakousko rozličná vydání živnost. řádu z doby po r. 1885; pro Německo: Zeller, Das Arbeiterschutzgesetz für d. deutsche Reich vom 1. Juni 1891 (1891). Pro Anglii: Bojanowski, Das engl. Fabriks- und Werkstättengesetz (1881). Pro Francii: Tallon, Manuel pratique et commentaire de la loi du 19. mai 1874 (1885). Přehledy pro všecky země v Handwörterbuch der Staatswissenschaften. Porady a usnesení mezinárodního kongresu o ochraně dělníků v průmyslu a dolech, odbývaného r. 1890 v Berlíně, jsou obsaženy ve spise »Conférence internationale etc.« (Lipsko, 1890). Bf.