Ottův slovník naučný/Dělnické pojišťování

Ottův slovník naučný
Dělnické kolonie	Dělnické pojišťování	Dělnické strany

Údaje o textu
Titulek:	Dělnické pojišťování
Autor:	Albín Bráf
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. s. 230-235. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Dělnické pojišťování. Kterak z povahy pracovního poměru ve společenském zřízení nynějším vyvinuje se potřeba d-ho p., bylo již ukázáno ve článku povšechném o dělnické otázce. Svou technickou povahou náleží d. p. k té veliké větvi pojišťování, jež má za účel odvrátiti od jednotlivců a jejich rodin nebezpečí hrozící jejich hospodářské existenci následkem určitých událostí osobního života (na př. stáří, smrti), odkudž zve se toto rádo pojišťováním životním. Zvláštností charakteristickou d-ho p. jest, že pomocí jeho z výnosu práce dělníkovy zabezpečuje se jemu, kdyby pozbyl výdělku nebo způsobilosti k němu, popřípadě rodině jeho, důchod nezávadný. Nezávadným jest na rozdíl od opatření prostředkem chudinské podpory, jež by jinak byla nevyhnutelnou a za nedostatku d-ho p. vskutku v případech řečených nastupuje, avšak jsouc v odporu s podstatou práce jako zboží (srv. Dělnická otázka) musí býti považována i bez ohledu na dostačitelnost za způsob opatření zásadně závadný. Kdežto obyčejné pojišťování životní, pokud má účastníky z ostatních tříd společenských, jest buď pojištěním důchodovým (na př. pojišťuji si jistý důchod doživotní od doby, kdy určitého roku stáří dosáhnu) anebo kapitálovým (na př. pojišťuji pro své pozůstalé určitý kapitál pro případ své smrti), celkem pak kapitálové při něm převládá — jest naopak d. p. v nejsprávnější své podobě z pravidla pojišťováním důchodovým. Skutečnosti osobního života dělníkova, které mohou býti předmětem d-ho p., dají se roztříditi ve dvě skupiny, totiž 1. nezpůsobilost k výdělku a 2. pozbytí výdělku (prázdeň). Do první skupiny spadají pak tyto větve: pojištění pro případ nemoci, úrazu, pro ostatní případy invalidity předčasné, pro invaliditu normální (stáří), konečně pro případ smrti (pojišťování vdovské a sirotčí, pojišťování pohřebného). Druhá skupina zahrnuje jednak t. zv. pojištění krisové, t. j. pro případ propuštění následkem nedostatku práce a pojištění prázdňové v užším smyslu neboli stávkové, když vzešla prázdeň pro neshodu dělnictva s podnikateli o podmínky práce. V dokonalé této úplnosti d. p. není provedeno; rozličná jest míra, kterou uskutečněno jest v jedné neb druhé z obou řečených skupin v jednotlivých státech světa vzdělaného, i způsoby, jakými se provádí, jsou odchylné. Odtud vysvětluje se veliká rozmanitost tvarův organisačních, jejichž rozdíly vystihnouti se dají následujícími rozděleními.

A) Podle toho, kdo pojišťovnu vede, může býti d. p. buď veřejné anebo soukromé. Veřejným jest, pokud stát neb nějaký svazek samosprávný sám pojišťovnu dělnickou zřídil a spravuje. Za příklad slouží státní franc. »Caisse de retraite« a »Caisse d'assurance en cas de décès«, jež ovšem neobmezují se pouze na dělníky, i novější ústavy pro povinné starobní a invalidní pojišťování v Německu. Jakýsi střední tvar mezi veřejnými a soukromými tvoří nynější rakouské dělnické pojišťovny úrazové. Soukromé pojišťovny dělnické mohou býti zase buď podnikatelské (akciové) nebo vzájemné; avšak první způsob tvoří výjimku nejřidší (Akciové pojišťovny úrazové). V oboru soukromého pojišťování vzniká rozdíl tím, je-li pokladna spravována samostatně od súčastněných dělníků (výpomocné spolky nemocenské a j.) nebo podnikatelem aneb společně z obojí strany.

B) Největšího významu nabyl ve vývoji posledních let rozdíl pojišťování dobrovolného a p. povinného z veřejného donucení. Donucovací princip v oboru d-ho p. není zjevem teprve našemu věku vlastním, potkáváme se s ním již ve starých zřízeních cechovních a hornických, avšak teprve v našem věku a především zase smělou a velkolepou organisací německou dostalo se mu platnosti a významnosti do nedávna netušené. Ovšem zrovna se stanoviště platného zřízení vytýkána byla povinnému d-mu p. nedůslednost. V cechovním zřízení mohl tovaryš býti nucen ku příspěvkům do výpomocné pokladny, když se mu s druhé strany příslušnými zařízeními zabezpečovala i možnost výdělku, z něhož platiti musil příspěvky; kdežto při platné plné vzájemné svobodě smlouvy nynější doby žádných podobných garancií není, nehledě ani ke krisím a občasným váznutím odbytu, jež obírají celé houfy dělnictva o výdělek. Avšak rozhodující důvod pro d. p. povinné spočívá v těchto momentech: 1. ani při dostatečnosti mzdy není síla svépomocných snah a potřebných k tomu mravních a rozumových vlastností tak obecně vyvinuta v dělnictvu, aby bylo lze na ni spoléhati; 2. jen při nuceném pojišťování lze docíliti tohoto doplnění mzdy, které vzniká z nucených příspěvků podnikatelských k d-mu p.; 3. zůstaví-li se d. p. jen dobré vůli dělníků, zhorší se postavení těch, kteří se pojistí, naproti těm, kteří, nenesouce příspěvky pojišťovací, mohou levněji svou práci nabízeti, tak že i oněm pojištění znesnadní a na konec musí i s nimi dovolávati se chudinské pomoci veřejné. Zásadně vyloučeno musí zůstati pojišťování na základě veřejnoprávního donucení pro případ stávek, neboť státu nepřísluší zápas stran při smlouvě o práci a mzdu organisovati. V oboru d-ho p. povinného činí podstatný rozdíl, nucen-li jest dělník býti pojištěnu u určité pojišťovny (pokladny), či zavazuje-li ho zákon sice k jistému způsobu pojištění, avšak ponechává mu jinak volnost ve volbě pojišťovny hovící zákonným předpisům. Způsob prve dotčený může se státi sociálně velice povážlivým, když pojišťovna, jejíž členem dělník býti musí, jest spojena s určitým podnikem (pojišťovna závodová) tak, že členství a s ním i nárok podpůrný při ní se pozbývá vystoupením z práce při tom podniku. Zvláště není-li taková závodová pojišťovna pouze nemocenskou, nýbrž zaopatřovací (invalidní, vdovskou atd.), při níž nároku na podporu nabývá se pravidelnými dlouholetými vklady, stává se všecka svoboda smlouvy pracovní lichou, ježto připoután jest dělník k podniku, ale podnik ne k němu, neboť může dělník libovolným propuštěním býti připraven o plod dlouholetých vkladů. (Dříve stinná stránka rakouských závodových pokladen hornických.) Vyplývá-li tudíž z podstaty jistého druhu pojišťování (úrazového, invalidního), aby dělník musil býti pojištěn při určité pojišťovně, musí býti tato zřízena tak, aby nárok na podporu nebyl závislým na poměru k jednotlivému podniku. Způsobu druhému — povinnost pojišťovací s jistou volností výběru — vyhověno jest v některých směrech v nynějším nuceném nemocenském pojišťování dělníků v Německu a v Rakousku (srv. níže).

C) Jiné organisační otázky týká se rozdíl, jsou-li dělnické ústavy pojišťovací zřízeny odborově, t. j. zahrnují-li jen dělníky jistého odvětví práce neb několika příbuzných, anebo neodborově, tak že dělníci nejrůznějších oborů pracovních jsou pojištěni vespolek. Obojí způsob může zase býti buď lokální, zahrnuje-li dělníky jen jednoho místa neb úzkého místního okrsku, při odborovém třeba jen jediného závodu — anebo může působnost pojišťoven rozšiřovati se na větši territoriální okrsky. V oboru odborového d-ho p. nejvíce vyniklo anglické v t. zv. Trades Unions (srv. Dělnické koalice). Z příčin odvozených z povahy věci samé upravuje se pojišťování nemocenské obyčejné lokálně, ježto běží o snadnou kontrolu proti simulantům. Za to se vlastní zaopatřovací pokladny (úrazové, starobní, vdovské atd.) již proto zpravidla nemohou zařizovati pouze lokálně, protože solidní základ takového druhu pojišťoven předpokládá účastenství velikého počtu pojištěných. S tou výhradou může býti i pojištění zaopatřovací odborovým, jako jest na př. německé úrazové na rozdíl od rakouského, jež jest territoriální neodborové.

D) Také v příčině způsobu vyměřování příspěvků pojišťovacích panují jisté rozdíly. Nejprve jest důležit rozdíl soustavy rozvrhovací a prémiové. Rozvrhovací záleží v tom, že se všeliké náhrady během roku pojištěným k výplatě povolené na všecky súčastněné přiměřeným podílem rozvrhnou, kdežto při prémiové z předu platí se pojistné vypočtené dle zásad pojišťovatelské mathematiky. V prvém případě, pro který jest příkladem německé pojištění úrazové, musí zatím náhrady pojištěným zapraviti se z nějakého jiného pramene (v Německu poskytuje říšský úřad poštovní tuto zálohu); při prémiovém musí býti vyhrazena občasná revise prémií dle nabytých zkušeností. V obém případu mohou nastati zase rozdíly co do poměru, v jakém jest výše příspěvků každého jednotlivce k míře risika. Větve pojištění již vysoko vyvinuté a přizpůsobené dokonaleji soukromohospodářské zásadě o úměrnosti oběti a risika vyměřují pojistné dle míry nebezpečí škody. Tak jako v požárovém pojištění předpisuje se větší pojistné z předmětu vydaného více nebezpečí ohně, tak i na př. v úrazovém dle míry nebezpečnosti těch kterých odvětví neb processů výrobních (třídy nebezpečí). I v pojištění invalidním, je-li dobrovolné, musí se prémie dle míry risika vyměřiti, jinak by vzešlo nebezpečí, že hlavně neduživí atd. se přihlásí, v povinném invalidním naproti tomu (Německo) se k tomu nepřihlíží, příspěvky vyměřují se dle stejného měřítka pro všecky bez ohledu na míru risika, aspoň dle let stáří v čas pojištění, ježto následkem obecného donucení jednostranné úmyslné vykořisťování jest vyloučeno, podrobné šetření o stavu zdraví atd. bylo by příliš nákladné a sociálně-politický úspěch by touž měrou byl pochybnější.

E) Nastane-li případ, pro který se pojištění činí, může pomoc zabezpečená pojištěním poskytnouti se buď naturálně neb v penězích. Nejpraktičtějším jest rozdíl ten v pojištění nemocenském, kde buď obdrží onemocnělý nemocenský plat anebo opatření v nemocnici. V ostatních oborech d-ho p. v nynějších poměrech bývá pravidlem, že plnění se strany pojišťovny dějí se v penězích.

F) Formálně závažným jest konečně rozdíl, platí-li dělník pojistné sám, ze mzdy své, či platí-li je podnikatel »ze svého«. V oboru povinného pojištění jest pravidlem, že se ukládá aspoň jistá čásť podnikateli. Věcně náleží náklad na pojištění (srv. Děln. otázka) k nákladům práce, ať plyne přímo ze mzdy či přímo od podnikatele, a jest tudíž vždy vlastně částí mzdy. To platí výslovně také o úrazovém pojišťování, ohledně kterého bylo tvrzeno (také v minoritním votu rak. posl. sněmovny), že moderní strojovní výroba míru nebezpečí úrazového pro dělnictvo zvýšila, a že tudíž náleží příspěvky k pojištění úrazovému k nákladům výrobním. Zajisté. Avšak náleží k té části výrobního nákladu, který spadá pod rubriku nákladu na práci, jenž má celý výrazu dojíti ve mzdě. Ukládali tedy zákon podnikatelům, aby nesli »ze svého« část příspěvků na d. p., vyjadřuje tím prostě, že dle přesvědčení zákonodárcova míra mzdy placené průměrem není dostatečná, aby celý náklad na práci uhradila, a donucení dotčené věcně jest vynuceným zvýšením mzdy. Jinou povahu mají příspěvky z veřejných pokladen do pojišťoven dělnických, kteréž v Německu zamýšleny byly i při pojišťování úrazovém, avšak jako »kommunistické« zamítnuty, na to však při invalidním přece přijaty. D. p. má právě nahraditi veřejnou pomoc (chudinskou) a má tudíž veřejný (na př. státní) příplatek zde jen oprávnění, jako přechodný prostředek usnadňující přechod od závadné formy almužny k nezávadné formě důchodu získaného pojištěním. Konečným cílem vývoje d-ho p. musí zůstati plné hrazení všech příspěvků pojistných ze mzdy, ovšem dostatečné.

Veliký sociálně-politický význam d-ho p. nespočívá hlavně ani pro budoucnost v obmezení veřejných nákladů chudinských, nýbrž v tom, že závadnou formu almužny nahrazuje nezávadným důchodem, z výnosu práce plynoucím. Dělník nabývá vědomí, že budoucnost jeho není nejistá a že je o ni postaráno z výnosu jeho práce; tím stává se d. p. neocenitelným prostředkem sociálně-politického vychování dělnictva, kteréž způsobilé jest smířiti ho s platnými společenskými řády. Proto jest další vývoj d-ho p. tak důležitou věcí v oboru dělnické otázky, že není v tom oboru nad ni důležitější. Ovšem nepodaří se tak snadno přivésti d. p. k úplnosti výše naznačené, a to ani v podobě d-ho p. povinného. Neboť u převážné části dělnictva nestačí mzdy k uhrazení všech potřebných příspěvků pojistných a kdyby stát chtěl všecky ty příspěvky pojednou uložiti vyrabitelstvu, zvýšil by náklady výroby a ohrozil by její konkurrenční způsobilost na újmu dělnictva samého. Z toho vyplývá, že vytčen jest postupu v provádění d-ho p., zvláště povinného, samou povahou věci jistý sled, jednak dle oborů práce, jednak dle větví pojištění, a to v ten způsob, že mohou jednotlivá odvětví pracovní tím úplněji býti pojata v d. p., čím příznivější podmínky výdělkové bude poskytovati stav příslušných odvětví výrobních. V oboru povinného d-ho p. ve směru řečeném nejdále postoupilo Německo zavedši povinné pojišťování nemocenské, úrazové a invalidní i starobní pro rozsáhlé skupiny dělnictva a rozšiřujíc na př. úrazová postupně dále na skupiny nové. Avšak neméně jest zřejmo, že tím více se usnadní provedení d-ho p., čím více se účinnou praevencí zamezuje možnost případů, na které se d. p. vztahuje. Tak zejména zmenšují se vůbec náklady pojištění, pokud běží o úrazy, dobrými opatřeními bezpečnostními, pokud běží o nemoci, předčasnou invaliditu i předčasné úmrtí dělníků, vhodnými zdravotními opatřeními v dílnách, péčí o byty dělnické a všeobecně zdokonalenou policií zdravotní. (Srv. Dělnické zák. ochranné.) Naproti tomu dohodnutí podnikatelů a dělníků o podmínky práce a mzdy i vhodně organisováné zprostředkování práce (t. zv. bursy práce a tomu pod.) má týž význam praevenční vzhledem na pojištění pro případ prázdně.

Nynější stav d-ho p. v Evropě. V Anglii vyvinuto jest velmi mnohostranně, ale vesměs na základě dobrovolném. Státní donucení pojišťovací neexistuje, podnikatelé namnoze k němu zavazují a je podporují. Zákonodárství podporovalo dobrovolné d. p. jen tím, že poskytlo zvláštní výhody spolčením, jež byla ochotna podrobiti se určitým obecným regulativům. Hlavní typy d-ho p. v Anglii jsou: výpomocné spolky (Friendly Societies) a Trades Unions (srv. Dělnické koalice). Tyto posléze řečené mají pojištění co do oborů nejobsáhlejší, ač ovšem se stanoviska pojišťovatelské techniky někdy i dosti pochybné už proto, že nevedou rozličné větve pojištění přesně odděleně, nýbrž mívají pro ně všecky (i pro stávkové podpory) jedinou pokladnu. Kromě uvedených dvou skupin uvésti sluší ještě akciové pojišťovny (úrazové, invalidní, starobní atd.) a poštovní spořitelnu, jež rovněž pěstuje pojištění důchodové, avšak od dělníků jest používána malou měrou. Rozsah působnosti u výpomocných spolků, jež nejsou vesměs pouze dělnické, bývá někdy toliko lokální, někdy jsou i pro širší území určeny a mají pak více méně četné místní odbory. Co do správy jsou buď úplně samostatny nebo patronisovány, t. j. podrobeny buď vlivu podnikatele nebo jistých členů hmotně je podporujících, kteří sami nečiní nároku na podpory, ale mají účastenství ve správě. U patronisovaných bývá pojištění všestrannější, kdežto ostatní valnou většinou se obmezují na nemocenské výpomoci a pohřebné, majíce při tom namnoze systém rozvrhovací. Ty, které se podrobují zákonným regulativům, zapisují se do zvláštních veřejných rejstříků, mohou se nazývati »zapsanými« (registred). Povinnosti regulativy uložené obmezují se u obyčejných nemocenských jen na předkládání výkazů o stavu jmění; ty, které provozují pojišťování zaopatřovací (pro případ stáří a pod.) musí předložiti i svou prémiovou tabulku, zřízenou od pojišťovacího mathematika, a každých pět roků pojišťovatelsko-technickou bilanci, aby bylo viděti, jsou-li s to, aby vyhověly svým závazkům na proti svým pojištěným. K tomu řadí se dosti podrobné regulativy pro spolky mající zvláštní místní odbory. K výhodám »zapsaných« spolků výpomocných zejména náleží: právo korporační; zákonná přednost jejich požadavků proti správcům zemřelým nebo v konkurs upadlým; osvobození od kolků; jisté výhody úrokové, když ukládají kapitály při správě státního dluhu. Počet zapsaných, všech, tedy i nedělnických, odhaduje se pro dobu poslední na 25.000 asi s 10 mill. členů a 26 mill. lib. sterl. jmění.

Ani ve Francii do nedávna nebylo žádného státního donucení k d-mu p. Teprve r. 1889 schválen sněmovnou poslanců návrh zákona o povinném pojišťování hornických dělníků v ten způsob, že z příspěvků každého dělníka (3½ % ze mzdy) a stejně velikého podnikatelského připadne část (2½ % mzdy) závodové pokladně nemocenské, ostatku užije se k pojištění dělníka na jméno jeho buď u státní pojišfovny starobní nebo u nějaké spolkové, státnímu dozoru podrobené. Stát sám zřídil pro nemajetné třídy vůbec již roku 1850 pojišťovnu starobní (srv. Caisse de retraite pour la veillesse) a r. 1868 pojišťovnu pro případ smrti a úrazu (Caise d'assurance en cas de décès), při kteréž pojištění úrazové děje se na pevné prémie bez ohledu na nějaké třídy nebezpečí. U obou pojišťoven mohou se dělníci pojišťovati buď přímo jednotlivě nebo i hromadně prostřednictvím spolků výpomocných. U první užívají dělníci pojištění poměrně četněji nežli u druhé. Těžiště d-ho p. ve Francii nalézá se u spolčení výpomocných (sociétés de secours mutuels), která, podrobí-li se regulativům zákonným, obdrží povahu uznaných (autorisées) a jsou pak účastny jistých výhod, zejména práv korporačních a státních příplatků. Hlavně pěstují pojištění nemocenské, pohřební a prostřednictvím řečených státních pojišťoven i starobní a pro případ smrti.

Význačný ráz d-ho p. v Německu povstal teprve sociálně-politickým zákonodárstvím let osmdesátých. Před tím bylo již částečně zavedeno povinné d. p. v rozličných podobách a pod rozličnými výminkami, hlavně pro účely nemocenské; říšský zákon ze 7. dubna 1876 dal určitou organisaci pro vzájemné výpomocné pokladny »zapsané« (eingeschriebene Hilfskassen). Avšak teprve zákony říšské z 15. čna 1883 o d-m p. nemocenském, ze 6. čce 1884 o d-m p. úrazovém, a ze 22. čna 1889 o pojišťování invaliditním a starobním položily zaklad k nové jednotné a ve svém způsobu dosud jediné organisaci d-ho p. povinného. K nemocenskému pojištění zavázáni jsou dělníci i závodoví úřadníci (s důchodem do 2000 mark) zaměstnaní v odvěvích fabrikace, řemesel, hornictví, dopravy v zákoně podrobně vyjmenovaných; pro jiné, zejména zemědělské, může býti povinnost pojištění zavedena usnesením obecním. Zákon rozeznává sedm rozličných druhů nemocenských pokladen: 1. pokladny volné, kamž náležejí zejména dotčené již »zapsané« a některé jiné dosavadními zákony jednotlivých států upravené; 2. závodové neb tovární, zřízené pro dělnictvo jednoho závodu, má-li aspoň 50 dělníků, 3. stavební, pro podniky stavební na čas trvání dočasných značných staveb (železničních, silničních a t. pod.), 4. společenstevní, zřízené od společenstev živnostenských (jež arci — na rozdíl od našich — nejsou povinnými) pro příslušné tovaryše a učně, 5. hornické, 6. místní, které zřizují se z usnesení obecního buď pro dělníky téže živnosti v obvodu jedné obce nebo i pro dělníky více živností v téže neb více sousedních obcích, činí-li počet členů aspoň 100. V těchto pokladnách místních spočívá základ celého nemocenského pojišť.; k nim přistoupiti nemusí, kdo přináleží některé jiné z pokladen uvedených pod č. 2.-5.; 7. pro všecky k pojištění nemocenskému povinné, pokud žádné z pokladen dosud uvedených nenáležejí, ustanoveno jest pak nemocenské pojišťování obecní, t j. se strany obce samé, jež k tomu cíli vybírá příspěvky od podnikatelů, které oni ze dvou třetin dělníkům svým se mzdy strhují. Pro každou z udaných kategorií nemocenských pokladen předepsána jest nejmenší míra podpory, kterou poskytnouti musí dělníku súčastněnému (v onemocnění do 13 neděl, šestinedělce po 3 týdny). Příspěvky, předepsané nejvýše 3 % ze mzdy placené, nesou ze ⅔ dělníci, ⅓ zaměstnatel. — Úrazové pojišťování německé, zavedené původně pro užší ještě kruh dělnictva a závodového úřadnictva, nežli jest nyní v Rakousku úrazovému pojišť. podroben, bylo zákony dalšími z 28. května 1885, 5. května 1886, 11. srpna 1887 a 13. srpna 1887 rozšířeno tou měrou, že pouze na malé živnosti a řemesla, domácí průmysl a obchod se nevztahuje a tou dobou asi 13 millionů osob pojištěných čítá (nemocenské jen asi 6½ mill.); zejména zahrnuje všecko dělnictvo zemědělské. Náhrady pojištěným, kteří přišli k úrazu, nebo jejich pozůstalým upraveny podobně jako (dle toho příkladu) v Rakousku. Příspěvky pojistné nesou výhradně podnikatelé, toliko při nákladu léčebním za první 4 neděle, který jde na útraty nemocenských pokladen, súčastněno jest dělnictvo přímo, ježto do těch platí příspěvky. Organisováno jest pojišťování úrazové v Německu veskrze na základě odborovém, nositelé pojištění jsou odborová společenstva (Berufsgenossenschaften), zahrnující jedno neb více příbuzných odvětví výroby, kterých je celkem 64 pro živnosti průmyslové, stavební a dopravní, a z nich 28 se vztahuje na celý obchod říšský. Pojištění dělníků rolnických a lesnických děje se ve zvláštních odborových ústavech territoriálních (na př. v Prusku v každé provincii jeden), kterých je dohromady 48. Náklady uhrazují se způsobem rozvrhovacím až na malé výjimky. — Pojišťování invaliditní a starobní zahrnuje všecky mužské i ženské dělníky od 16. roku věku ze všech oborů povolání i závodové úředníky a obchodní pomocníky s důchodem 2000 mark nepřesahujícím, a to ve 4 třídách mezdních: I. s ročním důchodem do 350 mark; II. s roč. důch. 350—550 mk.; III. 550—850 mk.; IV. přes 850 mk. Za základ pro sazby béře se v I. třídě průměrný roční důchod 300 mk., v II. 500, v III. 720, ve IV. 960 mark. Každému zabezpečuje se důchod starobní, dožije-li se po 30letém přispívání 70. roku, nebo invalidní, bez ohledu na dosažený věk, stal-li se k výdělku nezpůsobilým, ač náleží-li aspoň po 5 let již k pojišťování tomuto. Důchod invalidní vyměřen jest jistou minimální sumou, která až do určité nejvyšší výše stoupá každým týdnem skutečného placení příspěvku; týdenní příspěvek činí v I. třídě mezdní 14, v II. 20, v III. 24 a ve IV. 30 feniků. Nejmenší renta invalidní činí (s příplatkem státním) v I. třídě 114,70, v II. 124,10, v III. 131,15, ve IV. 140,55 mark; nejvyšší (po 50 létech konání příspěvků) v I. tř. 157, v II. 251, v III. 321,50, ve IV. 415,50 mark. Starobní renta vyměřena jest ve třídách uvedených na 106,40, 134,60, 162,80 a 191 mark. Příspěvky nesou z polovice pojištění, z polovice zaméstnatelé, stát přispívá ke každé rentě 50 mark ročně. Správa děje se v ústavech territoriálních, spravovaných orgány od státu jmenovanými za spoludozoru zástupců zvolených stejným počtem z kruhu pojištěných a zaměstnatelů.

V Rakousku upraveny jsou dosud jen dvě větve povinného d-ho p., totiž pojišťování nemocenské a úrazové. Dle zákona ze 30. března 1888 vztahuje se povinné pojišť. nemocenské na všecky dělníky a úřadníky povinně pojištěné proti úrazu a kromě nich na všecky, kteří jsou zaměstnáni v dolech na vyhrazené nerosty a v závodech k nim příslušných, v podnicích pod živnostenský řád spadajících neb jiných po živnostensku provozovaných, i při železnicích a plavbě vnitrozemské. Kromě toho dobrovolně přistoupiti mohou se svými dělníky a se svolením jich podnikatelé rolnických a lesnických závodů, podobně i podnikatelé zaměstnávající dělníky, kteří ve svých domácnostech bez dalších pomocníků pracují Zákon rozeznává tyto kategorie nemocenských pokladen: 1. okresní, jež zřizují se z pravidla pro celý obvod okresu soudního a pro všecky v obvodu tom k pojištění povinné osoby nenáležející k žádné z pokladen dále uvedených; 2. závodové, jež zříditi má právo podnikatel, jenž v závodě jednom nebo více sousedních zaměstnává aspoň 100 dělníků; při závodech pro zdraví nebezpečných může bez ohledu na počet býti k tomu donucen; 3. stavební, pro dočasné větší stavby na čas trvání jejich; 4. společenstevní, zřízené od společenstev živnostenských dle předpisů VII. hlavy živn. zákona; 5. bratrské při závodech hornických; 6. spolkové zřízené dobrovolně na základě spolkového zákona, ač-li poskytují podpory nejmenší měrou v zákoně předepsanou. Tato nejmenší zákonná míra jest a) lékařské ošetření neb porodnická pomoc, léčební pomůcky; b) 60 % denní mzdy obyčejných dělníků v okrese obvyklé, a to do 20 neděl (šestinedělkám po 4 týdny); c) dvacátá čásť denní mzdy pod lit. b) naznačené v případě úmrtí. Místo podpor naznačeních pod lit. a) a b) může býti poskytnuto léčení v nemocnici, a je li nemocný živitelem příbuzných, po dobu léčení polovice nemocenského platu výše dotčeného. Příspěvky členů k nemocenskému pojištění povinných nemají převyšovati 3 % mzdy při vypočtení nemocenského platu za základ vzaté, buď tedy obyčejné mzdy pod lit. b) naznačené nebo jiné, není-li menší. Z toho připadají na dělníka ⅔, na podnikatele ⅓, jen při zaměstnaných, kteří neberou mzdy (učňové), nese celý příspěvek podnikatel. Okresní nemocenské pokladny v každém obvodě pojišťovny úrazové jsou spojeny v jednoty, jež spravují společný fond reservní (nejméně 2/10 členských příspěvků z každé okr. pokladny), společně ukládají kapitál pro pokladny k jednotě patřící, kontrolují správu pokladen k jednotě náležejících a sestavují jejich statistiku. Pokladniční správu jednoty obstarává představenstvo úrazové pojišťovny; usnášení o společných záležitostech přísluší shromáždění delegátů okr. nemocenských pokladen.

Úrazovému pojištění dle zák. z 28. pros. 1887 podrobeni jsou všichni dělníci a výkonní úředníci v továrnách, v hutích, dolech na nevyhrazené nerosty, v loděnicích, skladištích a lomech i v závodech příslušných (na př. vlečných drahách), v živnostenských podnicích stavby provádějících, pak vůbec ve všech, jež vyrábějí látky třaskavé, a všech, jež užívají parních kotlů nebo motorů hnaných silou živelní neb zvířaty (což při hospodářských vztahuje se jen na osoby při takovém motoru zaměstnané a nebezpečí vydané). Byl-li pojištěný dělník úrazem vzniklým při provozování zraněn, záleží náhrada škody jemu tím vzešlé v důchodu, jenž se mu od počátku 5. dne po nastalém úrazu po čas neschopnosti k výdělku vyplácí, a vyměřuje se dle určitých pravidel na základě výdělku jeho z roku posledního, a to při plné nezpůsobnosti k výdělku 60 % toho výdělku, při částečné podílem menším až nejvýše do 50 %. Nastala-li následkem úrazu smrť, záleží náhrada v pohřebném (nejméně 25 zl.) a v důchodu pozůstalých, jenž vyměřuje se rovněž podílem výdělku vypočteného, jak řečeno, a to vdově (nebo vdovci k výdělku neschopnému) až do provdání 20 %, manželským dětem do 15. roku 20 %, nemanželským 10 %, dohromady však vdově (vdovci) a dětem ne přes 50 %; rodičům neb prarodičům, byl-li usmrcený jejich jediným živitelem, doživotně 20 %. Způsob uhrazení není rozvrhovací, jako v Německu, nýbrž prémiový, t. j. přispěvky pojistné vyměřují se měrou podle tříd nebezpečí rozdílně odstupňovanou tak, aby soubor jich všech v každém roce dal celý kapitál dle pojišťovatelských pravidel k plnému zabezpečení povolených důchodů potřebný (soustava úhrady kapitálové). Z pojistného příspěvku vypadajícího na každého pojištěného dělníka nese 10 % on, ostatek podnikatel. Organisace pojišťoven úrazových v Rakousku provedena jest territoriálně v ten způsob, že pro všecky k pojištění úrazovému povinné závody určitého území zřízena jest jediná pojišťovna úrazová. Takových jest pro celé Předlitavsko 7, tak že mimo děln. pojišťovnu úrazovou pro král. České obvody všech ostatních objímají více zemí korunních (na př. úrazová pojišťovna brněnská Moravu a Slezsko). — Z territoriální organisace však dopouští zákon výjimky, zřídí-li buď podnikatel jediného značného závodu nebo více spojených pro své dělnictvo pojišťovnu poskytující v případě úrazu aspoň tytéž výhody, jež zákon předpisuje, a jsou-li tu splněny všecky podmínky jistoty dle pravidel pojišťovatelských nezbytné. Zřízení povoluje ministr vnitra. Správu territoriálních úraz. pojišťoven vedou představenstva složená stejnými díly ze zvolených zástupců podnikatelů, ze zvolených zástupců pojištěnců (dělníků, závodových úřadníků) a ze členů od vlády jmenovaných. Za účelem volby představenstva jsou všecky větve výrobní, podléhající pojišťování úrazovému, rozděleny na 6 skupin, v nichž jednak podnikatelé, jednak pojištění volí po 1 členu představenstva a 1 náhradníka. Představenstvo volí ze sebe správní výbor pro běžné záležitosti. Spory vzešlé v příčině náhrady rozhoduje soud rozhodčí, složený z osob z části od vlády jmenovaných, z části od podnikatelů a pojištěných zvolených. Třetina ze sum u každé úrazové pojišťovny k reservnímu fondu přikázaných připadne společnému reservnímu fondu všech úrazových pojišťoven.

Kromě povinného pojišťování nemocenského a úrazového ještě zmínky zasluhují bratrské pokladny hornické. Tyto byly již zákonem horním z r. 1854 upraveny jako nemocenské a zaopatřovací (pro invaliditu, stáří, pro vdovy, sirotky) a velikou většinou povstaly jako pokladny závodové, objemu často velmi skrovného, tak že po stránce pojišťovatelské nebyly náležitě zařízeny, ač podnikatelé značnou měrou k nim přispívali; kromě toho ale zavdávaly důvody ke stížnostem na nedostatky sociální vylíčené výše jako stinná stránkazávodových pokladen. Zákon říšský z 28. čce 1889 za účelem odstranění vad těch předepsal zejména oddělené vedení pokladny nemocenské a pokladny zaopatřovací, vyměřil nejmenší míru provise pro členy, již úrazem, stářím neb chorobou k výdělku se stanou neschopnými (100 zl. ročně), i nejmenší míru provisí vdovských a sirotčích, zásadně vyloučil hrazení náhrad pouhým způsobem rozvrhovacím a konečně postaral se též o to, aby člen, vystupující z práce při závodu, nepřišel o podíl na jmění pokladny jemu vklady dosavadními dle pravidel pojišťovacích přináležející. Též dopouští nucené sloučení dvou neb více pokladen v jednu společnou, pokud ony o sobě dle pravidel pojišťovacích nebyly by s to, aby dostály svým požadavkům. Avšak opatření v zákoně tom učiněná pro přeměnu starých pokladen bratrských na nové nebyla dostatečná, čemuž odpomoci hledí zákony další (1891, 1892). Konečně zákon ze 16. čce 1892 přinesl pravidla pro výpomocné pokladny »zapsané«, neobmezující se ovšem pouze na dělnictvo.

Ve všech ostatních státech jest organisační působnost zákonodárce v oboru d-ho p. nevyvinuta a záleží zdar jeho na vydatnosti svépomocných snah a prohlédavosti podnikatelstva. V Belgii provádí se donucení správní cestou v hornictví, jinak spočívá d. p. skoro výhradně na výpomocných spolčeních, podobných francouzským. Ve Švýcarsku existovaly v několika kantonech již za starší doby povinné nemocenské pokladny tovaryšské, a novějšího času zase některé kantony zavádějí povinné pojišťování nemocenské, neobmezující se však jen na dělníky. Úrazovému pojištění, pro něž není dosti vhodných zákonných opor, slouží akciové ústavy. Pro pojištění prázdňové zřízena r. 1886 »všeobecná švýc. dělnická pokladna reservní«, jejíž působnost neudržela se na výši počáteční. Dobrá a hojná humanitní zařízení švýcarská nedají pociťovati mezery panující tam v d-m p. — V Itálii sice poslední dobou nescházelo obsáhlých plánů na upravení rozličných dělnických pojišťoven, ale uskutečněna byla jen »národní banka pro d. p. úrazové«, zřízená vlivem vlády pomocí několika spořitelen a bank, jež věnovaly jí garanční fond 1,500.000 lir; její správu vede spořitelna milánská. Úspěchy dosud skrovné. Jinak spočívá vše dosud na organisaci dobrovolné, které na podporu jsou zvláštní »patronáty pro pojištění a podporu dělníků v neštěstí« (Milán, Turín); ony působí v oboru d-ho p. zejména povzbuzováním a příplatky k pojistnému. V ostatních státech zůstaveno d. p. více méně výhradně svépomocným snahám dělnictva neb uznání podnikatelstva, jež na př. v Nizozemí vskutku jest horlivo (Werkgeversbond, zal. r. 1888, jenž pojišťuje pro případ stáří). Skoro všude činí se náběhy k účinnější organisaci veřejné.

Literatura. Brentano, Arbeiterversicherung (1879); Arbeiterversicher.-Zwang (1881); Schäffle, Der korporative Hilfskassenzwang (2. vyd. 1884); Hasbach, Das engl. Arbeiterversicherungswesen (1883); Baernreither, Die engl. Arbeiterverbände (1886); M. v. d. Osten, Die Arbeiterversicherung in Frankreich(1884); Pisa, Relations sur la prévoyance pour les accid. du trav. en Italie (1889); Vránek, Pojišťování dělnictva pro případ nemoci a úrazu (Praha). Obšírnější přehledy dle jednotlivých zemí jsou v Handwörterbuch der Staatswissentschaften. Bf.