Ottův slovník naučný/Dělnická otázka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dělnická otázka
Autor: Albín Bráf
Zdroj: Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. s. 216–226. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Dělnické hnutí

Dělnická otázka. Takto označujeme soubor rozličných názorů a požadavků, jež se týkají postavení třídy lidí za mzdu pracujících v nynější společnosti lidské a naproti ostatním jejím třídám. Jest tedy d. o., jak vyplývá z toho výměru, jednou z otázek sociálních neboli společenských, avšak pojmy d. o. a otázka sociální nekryjí se úplně, ač se názvy dotčené v obecné mluvě rády směšují. Také otázka maloživnostenská i agrární, t. zv. otázka ženská a j. jsou »otázkami sociálními«. Avšak pochyby není, že jednak mezí d-kou o-kou a řečenými ostatními sociálními otázkami jsou jistá pojítka, jakož s druhé strany jest jisto, že ze všech t. zv. otázek sociálních v našem věku d. o. jest vyvinuta nejostřeji. Zvláštní povaha této otázky a právě vzpomenutá ostrost jejího vystupování přítomného nevysvětluje se pouze nějakou jednotlivou a jednoduchou příčinou, nýbrž spočívá na větším počtu příčin, kteréž i řešení činí spletitějším nežli řešení kterékoliv z ostatních otázek sociálních. Proto jest třeba I. seznati vznik nynější d-cké o-ky a její povahu, II. obeznámiti se s prostředky, jež se navrhují s různých stran k rozřešení jejímu, a posouditi je ne pouze se stanoviska dělnické nebo kterékoliv jiné třídy společenské, nýbrž zároveň a především se stanoviska nejlepšího obecného rozvoje lidské společnosti celé, a III. přehlédnouti, co se skutečně k řešení jejímu zvláště v zákonodárství podniká, a posouditi účinnost i dostačitelnost těch opatření.

I. Vznik a povaha d-cké o-ky. Nápadno jest předem, že d. o. nevystoupila ani v té podobě, ani zároveň v té mohutnosti a vážnosti v žádné době dřívější. K základním zřízením starých velkých kulturních států na Východě náleží rozdělení obyvatelstva na určité rodové třídy, kasty, s oborem práv, i soukromých přesně vymezeným. Své kastě náleží jednotlivec již rodem a není postupu z jedné do druhé. I výkon hmotných prací náleží k určitým údělům kastovním. Pro starověk řecký a římský nejvýznačnější ve vzhledě společenském je rozdělení na svobodné občany a otroky, kteřížto posléze řečení sice vykonávali největší čásť hmotné práce, za našich časů dělnictvu (a strojům) připadající, ale vůbec neměli práv nijakých, ani majetkových, nýbrž sami byli jen předmětem práva. Vlastní nějaký stav dělnický, t. j. třída lidí svobodných pro jiné za mzdu pracujících nikdy ve starověku se nevyvinul. Se spory, jež v říši Římské v době znenáhlého společenského úpadku jejího propukaly roezi vládnoucí třídou zámožnou a massami chudého plebejstva, pokud běželo při nich o záležitosti majetkové, již proto novověká d. o. nemá podstatných znaků příbuzných, žeť tam běželo jen o boj za podíly na státních pozemcích, kdežto zde běží o boj za zlepšení celého společenského postavení a tím podmíněného kulturního bytu na základě práce, na kterémžto základě veliká čásť dělnictva nejen své, ale i postavení všech lidí vůbec chce míti upraveno. Středověk, na kolik jde o rolnictví, žádného stavu dělnického nemá, neboť tu vše ovládá svazek poddanský; v městech sice s vývojem cechovní soustavy vznikla třída lidí osobně svobodných, u podnikatelů za mzdu pracujících, ale postavení její odchyluje se od postavení nynějšího průmyslového dělnictva velmi podstatně, a teprve za úpadku cechovního při jisté části řemesel naskýtají se rysy připomínající blíže v některých kusech nynější d-ckou o-ku, ba vypadající takřka jako skrovná předzvěst její. Všecko vyrabitelstvo řemeslnické organisováno jest v místních korporacích, jimž přináležejí i tovaryši, s počátku naproti mistrům nečetní, jejichž podmínky pracovní a mezdní autoritativně upravují plnoprávní členové cechu, mistři. Cechovní organisace zaručuje tovaryšům zvláštními zařízeními zaměstnání, vylučujíc z něho každého jiného necechovního člověka, poskytuje jim tedy v jistých mezích právo na práci, přidržujíc je s druhé strany ku příspěvkům do pokladen pro zaopatření členů k práci neschopných. Sociální nadřízenost mistra a podřízenost tovaryše spočívá na pevných základech právním obyčejem upevněných, ano i mnohé podrobnosti vzájemného oboru práv a závazků nejsou zůstaveny smlouvě, nýbrž spočívají na dotčených základech. Však služebný poměr tovaryšů, který vyplýval z řečené sociální jejich podřízenosti pod mistry cechovní, byl jen stadiem přechodním; neboť poskytovalo cechovní zřízení na prvotních stupních svého vývoje každému tovaryši možnost státi se konečně samostatným podnikatelem, mistrem. Teprve když v rozvoji některých živností nastala ta změna, že počet tovaryšů naproti počtu mistrů značně se rozmnožil a když tito posléze s úspěchem se ubránili rozmnožení míst mistrovských, tak že pro čásť tovaryšů, více méně značnou, nebylo více naděje na mistrovství, když tedy tovaryšství přestává býti bezpečným průchodním stupněm a mění se v životní povolání, nastává jistá příbuznost postavení tovaryšského s postavením nynějších velkoprůmyslových dělníků. A také organisace tovaryšů, které vznikly důsledkem této skutečnosti, nabývají rázu příbuzného nynějším zjevům dělnického hnutí. Čím více zlořády v lůně cechů se zahosťovaly a úzkoprsá snaha cechovních mistrů vyhrazující místa mistrovská svým rodinným příslušníkům znesnadňovala naděje tovaryšů ostatních na dosažení práva mistrovského, tím více brala si z těch a jiných poměrů moc veřejná podnět k zasahování do poměrů živnostenských: nejenom že svémoc cechů při udílení práv mistrovských obmezovala, ale i poměr mistra k tovaryši předpisy o době pracovní, výši mzdy atd. autoritativně upravovala. Zatím pak i s jiné strany cechovní organisace živností se protrhávala, a to rozvojem fabrikace, státní správou účinně povzbuzovaným. Neboť dopouštěla přijímati do továren dělníky necechovní, též ženy, které v pracovnictvu cechovním z pravidla neměly místa, i děti. Tu ještě určitěji vyvíjel se poměr dělnický v nynějším způsobě, t. j. jako životní povolání. Podobně mělo se to i v odvětvích průmyslových, v nichž byla se zahostila t. zv. manufakturní organisace, kdež četné síly pracovní — dělící se po případě ještě zcela dle obvyklých roztřídění řemesla na mistry, tovaryše a učně — zaměstnávány byly na účet kapitalistických podnikatelů, kteří strhnuvše na sebe stránku obchodnickou, stali se konečně i pány výroby samé. Zákony osvíceného absolutismu sice poměrů továrního dělníka si všímaly, ano i jisté ochranné snahy jevily, přece však s druhé strany ve výrobním zájmu průmyslu továrního dosti shovívavě přihlížely na př. k zaměstnání dětí v továrnách. Tak připravoval se přechod k řádům novým. Hesla, jimiž se mu klestila cesta, šířena byla západoevropskou státní a společenskou filosofií XVIII. věku a novou naukou národohospodářskou. Základní směr nauk těch byl individualistický, totiž společenská zřízení jakákoliv pokládala se za přirozená, trvání a zdar zaručující, zakládají-li na volném sebeurčení jednotlivců. V oboru politickém vrcholil tento směr v požadavku úplné svobody a právní rovnosti všech lidí, v oboru hospodářském v hájení svobody práce. Toto jakožto přirozené právo člověka hlásali oekonomisté francouzští v 2. pol. minulého věku, fysiokraté; domáhali se na tom základě zrušení cechů v živnostech, zrušení poddanství rolnického a všech jiných obmezení volného nakládání pozemky, odstranění úřadních sazeb na potraviny a úřadních tax mezdních atd. Na místo jakéhokoliv právně upraveného poměru služebního a jakéhokoliv autoritativního zasahování v poměry mezi podnikatelem a dělníkem měla nastoupiti smlouva úplně volná pro obě strany jakožto stejně oprávněné činitele. Hesla tato všecka pramenila se ze základního přesvědčení, že všecek život společenský má své vlastní přirozené zákony, jichž žádný zákon lidský zvrátiti nedovede; šetří-li jich prostě, jest zbytečným, nešetří-li, jest škodným. Ty přirozené zákony společenské dostačí, dá-li se jim jen možnost nerušeného působení, aby všem lidem, již od narození jsou rovni a stejně nadáni, lze bylo rozvinouti své síly a schopnosti. Panství »přirozených zákonů« života hospodářského prý jediné jest s to, aby zjednalo všestranně nejlepší stav národohospodářský. V Anglii zjednal vítězný postup velkovýroby průmyslové zásadám této svobodné soustavy platnost tou měrou, že zrušení některých obmezujících zákonů — jako na př. učňovského zákona král. Alžběty — bylo jen formálním spečetěním skutečnosti dávno utvrzené. Ve Francii zjednala jim veliká revoluce platnost, zároveň s novými politickými řády, jež provedla; na ostatní pevnině pak pronikaly zásady hospodářské svobody pomocí vlád samých, a to celkem dříve, nežli státní ústrojí samo ve smyslu liberálním se přetvořilo.

Na rozdíl od antické soustavy práce nesvobodné, od soustavy korporativné vázanosti, jakouž vidíme uskutečněnu v cechu, a její pozdější autoritativné korrektury, snažila se doba nová založiti soustavu práce svobodné, a čím více zásady řečené vítězily, tím více vskutku ji uskutečňovala. Základem a podmínkou této soustavy jest řada rozličných jednotlivých svobod hlásaných jakožto »přirozená práva lidská« již před francouzskou revolucí, od ní pak uskutečněných a do všech moderních ústav v »základní práva občanská« pojatých, jakož jsou zejména: svoboda osobní, svoboda stěhování, usazování. Sama pak svoboda práce záleží v tom, že každý kdykoliv a kdekoli může zaměstnání dle vůle své si zvoliti a provozovati, a pokud chce cizímu účelu výrobnímu práci svou poskytovati, svobodně sám si rozhodne, u koho a v jakém druhu zaměstnání, i stanoví si tak smluvou s určitým podnikatelem s obou stran svobodně uzavřenou i způsob práce, již konati bude, i podmínky provedení (místo, čas pracovní, poměr k jiným dělníkům atd.), způsob mzdy (časovou, akkordní a j.) i výši její a trvání poměru pracovního (lhůtu výpovědní). Právo v řečených směrech nijak do obsahu smlouvy té nezasahuje, jen oboustranná moc hospodářská určuje výsledek její, vždy arci více méně pod vlivem mravu a obyčeje panujícího. Právo pouze chrání závazky vyplývající pro obě strany z obsahu smlouvy uzavřené. Práce námezdní dostává na těchto základech charakter zboží, jehož prodavači, dělníkovi, zabezpečuje právní řád úplně volný trh, zůstavuje mu, aby zjednal zboží svému odbyt co největší. Není ovšem bez významu, že věda národohospodářská právě v době té zcela jinak počala přihlížeti ku práci jako k činiteli hmotného blahobytu národního. Kdežto druhdy dle názorů řečených merkantilistických hlavní zdroj bohatství národů spatřován v drahých kovech, oceněna byla nyní, především pak v učení A. Smitha, právě práce jako základní jeho pramen a činitel. V plné svobodě hospodářské spatřována pak podmínka zabezpečující práci největší možnou míru výrobní účinnosti neboli produktivnosti. Ta stránka uvažování, tedy zřetel na dosažitelnou největší míru výrobní úspěšnosti práce, zastínila, pohříchu, v samé nauce všecky jiné stránky, se kterých mohlo se ku problému práce přihlížeti; i zákonodárství se jí dosti ochotně poddávalo a tím spíše arci podnikatelé v oboru rozvíjející se velkovýroby, protože právě to úplně hovělo zájmům jejich výdělečným. Že sluší hleděti na práci i s jiných ještě hledišť, nežli s hlediště výrobního, čili jinak, že zboží »práce« má své zvláštnosti, jež nedopouštějí stavěti je prostě na roveň se zbožím ostatním a prodavače jich, dělníka, s prodavači jakéhokoliv zboží hmotného, počalo se poznávati obecněji, když již hnutí dělnické bylo se dosti mocně rozproudilo. Tento zvláštní ráz práce, pokud jest zbožím, t. j. předmětem poptávky a nabídky, charakterisuje L. Brentano asi následovním způsobem: a) kdežto každé jiné zboží má existenci vedle osoby nabízečovy úplně samostatnou, jest zboží »práce« nerozdílně spojeno s osobou prodavače svého, dělníka; kupec zboží toho, podnikatel, nemůže nabyti jeho leč tím, že nabude jistého práva nakládání samou osobou prodavačovou; b) nepříznivý moment pro nabízeče spočívající v řečené právě neodlučitelnosti přiostřuje se tím, že v převážném počtu případů existence prodavače (dělníka) vůbec závisí na tom, aby zboží toto, z pravidla své jediné, odbyl, kdežto druhá strana jest ve výhodě kupce, jenž »může počkati« a tím vynutiti pro sebe příznivější podmínky smlouvy. Ovšem s druhé strany skutečnost, že dělník jedině tímto svým zbožím vládne, usnadňuje mu i porušení smlouvy uzavřené, neboť exekuce proti němu jest nemožna, nemajíc čeho se chytiti.

Představíme-li si nyní trh pracovní se zřetelem na tyto zvláštnosti, obdržíme následující obraz: Stojí zde proti sobě dvě strany: kupci práce, podnikatelé, a prodavači její, dělníci. Mezi oběma skupinami panuje rozpor zájmů potud, pokud každá strana snaží se docíliti pro sebe výsledku trhu co nejpříznivějšího. Mezi příslušníky každé z obou stran — dokud si je představujeme vystupující ojediněle, bez vzájemného dorozumění a pevné organisace — panuje soutěž, tedy rovněž spor prospěchův; každý podnikatel snaží se zjednati si dělníků dost a pro své účely nejvhodnějších, a potud bude ochoten i své soupeře výhodnějšími podmínkami předstihnouti; každý dělník usiluje opatřiti si zaměstnání a výživu a tudíž ochoten jest, dle potřeby i za mírnější výminky toho se dodělati, t. j. smlouvou pracovní se podrobiti i těžším výminkám. Svoboda smlouvy pracovní zabezpečuje všem těmto sporným snahám volné zápasiště, ale vzpomenuté právě zvláštnosti práce jakožto zboží způsobují, že prodavači jeho jsou neb aspoň stanou se snadno na trhu činitelem slabším, neboť podnikatelé vládnou prostředky výrobními (kapitálem) a mohou tudíž snáze vyčkati; také, zvláště v oboru výroby ve velkém, jest počet soupeřících na jejich straně menší, společná úmluva snazší. Naproti tomu jest nabídka dělníka, jenž nemá majetku usnadňujícího vyčkání, sama sebou důtklivější, počet soutěžících větší, zjednání vědomosti o poměrech trhu pracovního (jak a zač se pracuje jinde) pro něho nesnadnější a vyhledání příznivějších stanovišť obtížnější (nákladnost stěhování) atd. Tento poměr stává se nejcitelnějším pro obor práce obyčejné čili necvičené, totiž takové, jež zvláštní odborné průpravy nevyhledává (obyčejná nádennická), protože soutěž o možnost výdělku zde jest z pravidla nejúsilnější. Ačkoliv jest možno — a naskytuje se — i vykořistění příznivých postavení trhových na straně dělnictva proti podnikatelstvu, přece obmezuje se taková příhoda na výjimečné a z pravidla jen přechodné poměry, kdežto v celku silnější a obyčejnější jest možnost využiti své převahy, v podstatě pracovního poměru založené, na straně podnikatelů, tím spíše, že oni jsouce zároveň na trhu nabízeči zboží pomocí najaté práce vyráběného a stojíce zde rovněž pod účinkem soutěže, tlačeny se cítí ke snížení nákladů výrobních, jejichž jedním živlem jest i mzda a její stlačení může býti buď absolutní nebo relativní (t. j. stížení výminek pracovních, zejména prodloužení dne pracovního při stejné mzdě). Starší zřízení živnostenské v soustavě cechovní k takovému něčemu mělo méně podnětů, neboť při odbytu místními monopoly zajištěném nebylo podobných zjevů soutěže; ostatně i řády jeho, určující dobu a jiné výminky pracovní, utlumovaly snahy vykořisťovací. Soutěž nyní na všecky strany rozpoutaná způsobila sice mohutné pokroky výrobní techniky, ale docílila jich namnoze jen právě tím, že opravdu se uskutečnilo nebezpečí jednostranného přihlížení k práci jako k pouhému výrobnímu činiteli. V zemi nejmocnějšího rozruchu průmyslového, v Anglii, nejprve skutečnost ta vystoupila křiklavě, protože hromadně, a zemi té náleží také čest, že svými enketami záhy a se vší upřímnosti odhalila pochmurný obraz krutě prodlužované doby pracovní v továrnách a dolech, a to i pro ženy a děti a v práci noční atd. se všemi důsledky pro úpadek života fysického i mravního v obyvatelstvu celých krajin. To byly nejpádnější důkazy, že uznání právní rovnosti a osobní i hospodářské svobody samo o sobě nedovede ještě zabezpečiti i hmotnou rovnost zbraní na kolbištích hospodářských.

K účinkům plynoucím z povahy svobodné smlouvy pracovní přistoupily pak zvláštní zjevy v novověkých poměrech hospodářských, které ovšem rovněž souvisí s nynější organisací výroby, ale nedotýkají se jen výše mzdy a ostatních výminek pracovních, nýbrž zejména i stálosti, zabezpečenosti pracovního poměru. Sem náležejí předem pronikavé změny ve výrobní technice (zavedení strojové výroby v některých odvětvích), zvláště pak kolísání odbytu pod účinkem spekulační nadvýroby, nahodilých obratů v konjunkturách a j.; těmi občas vrhá se část dělnictva v nekýženou prázdeň, zostřuje se soutěž o výdělek mezi dělníky, kteří v příslušné výrobě zaměstnáni zůstali, a nejvyšší míry dosahuje v řadách práce necvičené.

Vedle hmotné závislosti, rostoucí tou měrou, jakou kapitálu jako výrobnímu činiteli přibývalo významu, stala se tudíž nejistota výdělečných příležitostí příznačnou vlastností nynějšího pracovního poměru. Nezabezpečuje ani ve všech případech pro dobu práce konané dělníku dokonalého hmotného opatření, dovedl pouhý systém pracovní svobody tím méně zajistiti úživu pro dobu přechodní nebo trvalé nemožnosti nebo nezpůsobilosti k výdělku (nemoc, krise, úrazy, stáří, předčasné úmrtí) — zde zůstala posledním útulkem veřejná pomoc chudinská, a to jen v praxi, kdežto nauka oprávněnost její jala se popírati (Malthus), majíc v individualistické jednostrannosti své za to, že zchudnutí pochází z pravidla z osobních vin, především z lehkovážného plození potomstva.

V prvních časech nové doby podařilo se sice ještě četným inteligentním a rázným jednotlivcům z kruhu dělnického zmoci se na podnikatele — ale čím určitěji rozdělovala se společnost na vrstvu vládnoucí hmotnými prostředky (kapitálem) a vrstvu jich nemající, tím řidčí byly úspěchy takových »selfmademanů«; pro největší čásť námezdnou prací se živících zůstala tato výhradním povoláním životním, a nejen pro ně, nýbrž největší převahou i pro jejich potomstvo.

Tím, že počalo dělnictvo poměry ty sobě uvědomovati a příčinu všech svých svízelů — často arci i takových, na nichž samo nebylo bez viny — výhradně vyhledávati v platných právních řádech a v nedobré vůli tříd majetných, počala se vyvíjeti d. o., jejíž původ a zvláštní ráz jest sice tím, co bylo řečeno, v podstatě již naznačen, ale přece ne úplně vyčerpán. Slušíť ještě k úplnému pochopení celé dočasné podoby její uvědomiti si předem veliký převrat, který způsobil pokrok vzdělání, rozvoj kommunikace a usnadněné jím styky hospodářské na vývoj potřeb lidských. Vývoj potřeb lidských dostal nové mocné podněty. Nejen v nejzámožnějších, ale i ve středních vrstvách společnosti probudilo se množství potřeb nových i zjemnilo se množství dávno bývalých a prostředky k jich ukojení se rozmnožily; obecný názor o tom, co ke slušnému životu přiměřeno, se rozšířil neboli jinak: obecná míra života se povznesla. Větší měrou nežli prostředky k jejich ukojení množily se i potřeby dělnických vrstev (zvláště zase tam, kde více se stýkaly se společenskými vrstvami ostatními, zejména ve velikých městech), a z rozporu toho — připisovaného rovněž až příliš jednostranně na vrub platných řádů a špatnosti majetných tříd — vyvstal nový zdroj protiv společenských. Nic tu nemohlo platiti poučování, že lidem vrstev těch a příbuzných druhdy v bývalých stoletích i hůře se vedlo; nebylyť takové prostředky konejšení ani případny, neboť v době, jejíž základním heslem byla právní rovnost všech, i požadavky větši hmotné rovnosti se přirozeně hlásily, a ukazovalo se na velikou protivu mezi platnou měrou životní, mezi celým způsobem života a existence ostatních vrstev společnosti a tou měrou potřeb, kterou lidé ve vrstvách za mzdu pracujících skutečně ukojiti mohou. Konečně pak nezůstala bez účinku ani ta skutečnost, že týž duch rovnosti, ovládající celou dobu, jenž způsobil postupné zdemokratisování moderního státu, zjednal více méně širokým vrstvám lidu účastenství v právech politických a zjednává je vrstvám vždy širším. A tak vzbuzena též ve vrstvě, jež se živí prací námezdní, žádost, aby nezastavil se proud ten před ní, nýbrž aby jda pořade dále, přinesl jí účastenství v držení moci politické a konečně převahu nad vrstvami ostatními.

Míra, jakou vnikalo a vniká právě dotčené vědomí ve vrstvy dělnické, jest nestejná nejen vzhledem k celým státům a národům, nýbrž i vzhledem k jednotlivým oborům práce. Bylo již naznačeno, že v Anglii, zemi nejpřednějšího rozvoje velkoprůmyslového a hornické velkovýroby, vyvinulo se nejprve. Také, když šířilo se dále na pevnině, zachvacovalo především průmyslové dělnictvo a to zase hlavně ve velikých městech a mohutnějších střediskách průmyslu. A v dělnictvu průmyslovém až doposud je hlavní praktické těžiště novověké d-cké o-ky, ač množí se úkazy, že již i v jiných oborech se ohlašuje podobnými zjevy, jakož viděli jsme v posledních létech na pracovnících v dokách londýnských, na železničních zřízencích severoamerických a j. V zemědělském dělnictvu, jež prostoupeno jest mnohými živly vládnoucími kusem soukromého majetku pozemkového, a v čeledi, jež má bližší styky s rodinou zaměstnatelovou, proniká hnutí dotčené mnohem nesnadněji, jak ještě, pokud běží o zemědělství, na berlínském sjezdu socialistickém r. 1892 bylo stýskáno. Vůbec však nikdy nevyšlo hnutí dělnické od těch skupin dělnictva, kterých existence jest nejtrudnější, nýbrž spíše od skupin lépe postavených a zpravidla zároveň vzdělanějších.

Z toho, co bylo uvedeno, vysvítá již, že jest to neoprávněnou jednostranností, prohlašuje-li se — a to nejčastěji arci v projevech dělnictva samého — d. o. za pouhou otázku žaludkovou, t. j. otázku, jejíž rozřešení podmíněno jest pouze zabezpečením vyšší míry mzdy a tedy vyšší míry hmotného požitku těm, o něž tu jde. Jak již řečeno, povstala novověká d. o. tím, že se přihlíželo ku práci pouze jako k výrobnímu prostředku, jemuž ničeho již není třeba nežli svobodného trhu. Ale protože moc nad výkonem jisté osoby nedá se odděliti od určité moci nad osobou samou, která nemůže býti posuzována jen jako nástroj pracovní, vyplývá z toho, že nejen využitkováním pracovní síly nesmějí býti ohroženy podmínky fysického, mravního a rozumového rozvoje přiměřeného osvíceným názorům o úkolu a důstojnosti člověka jako jednotlivce a člena společnosti lidské, nýbrž že má právě pracovnictvo námezdní v práci nalézti prostředek zabezpečující jemu žádoucí rozvoj fysický, rozumový a mravní. Místo pouhé jednostranné otázky hospodářské stává se takto d. o. dalekosáhlou otázkou kulturní, jejíž zdárné rozřešení má přinésti jen nové záruky lidského rozvoje a pokroku, kdežto každé nesprávné řešení je právě ohrožuje. Obsahem d-cké o-ky uvažované s povznesenějšího hlediště jest tedy společenské povznesení dělnictva zdokonalením života rodinného a výchovy dětí, zlepšením domácího hospodářství a bytu, usnadněním mravního a duchovního vzděláni vůbec. Mzdy, a po případě lepší mzdy dotýká se d. o., pokud tato jest k řečeným účelům prostředkem — jsouť vrstvy dělníků, jež mají dostatečný k tomu výdělek a přes to nestojí mimo otázku dělnickou. I u nich běží o to, aby mzdy dostatečné nejen po čas výdělku bylo správně užito, nýbrž i aby přechodnou nebo trvale nastalou nemožností a nezpůsobilostí k výdělku dosažení účelů řečených nebylo ohroženo (dělnické pojišťování). U veliké většiny dělnictva bude arci větší výdělek prvním základním požadavkem i podmínkou všeho ostatního, i musí se třídy s nynějšími důchody nadprůměrnými, především pak s důchody plynoucími z kapitálu, spřáteliti s myšlénkou jistých újem důchodových ve prospěch zlepšení důchodů ostatních, bez čehož nedá se žádné rozřešení otázky té mysliti, leda takové, jež bude spojeno pro ty vrstvy s újmami ještě většími, ale pak nejen pro ně, nýbrž nepochybně pro celý kulturní stav lidstva, úsilím celých věků vybojovaný.

Ještě bludnější nežli vykládání d-cké o-ky jako pouhé otázky důchodové bylo pojímání její jako nějaké záležitosti příbuzné s otázkou chudinskou. O to, co nazýváme dobročinností, při d-cké o-zce v přesném slova smyslu vůbec neběží. Dokud se sociální protivy nynější nevyvinuly, bývaly věci ty směšovány a mluvívalo se i v anglickém spisovnictví o »chudém pracujícím lidu« (labouring poor) povšechně. Ale vývoj výše vypsaný dávno naučil nás rozeznávati mezi třídou nevládnoucí prostředky výrobními a odkázanou na odbyt své práce, tedy mezi pracující třídou bez majetku »čtvrtý stav«, a chudinou k výdělku nezpůsobilou, odkázanou na cizí pomoc, soukromou nebo veřejnou.

II. Prostředky k řešení d-cké o-ky. Již velikost úkolu sama, souvislost jeho s otázkami, jež týkají se celého uspořádání společnosti lidské, konečně rozhodný vliv, který jakékoli rozřešení jeho míti musí na zvláštní zájmy všech rozličných tříd společenských — to vše již dostatečně vysvětluje nemalou rozdílnost názorů zde panujících. Na obou protivných křídlech stojí tu jednak starý důsledný liberalismus (individualismus), jednak nauky a názory, jež shrnujeme souborným názvem socialismus; společná jest oběma směrům poměrná jednoduchost rozřešení, ježto spočívá ono na určitém jednoduchém základním názoru, kdežto směrům uprostřed mezi oběma ležícím d. o. jeví se býti spletitým problémem, kterýž nedopouští rozřešení pomocí určité jediné základní zásady.

A) Důsledný liberalismus v oboru d-cké o-ky, jehož podstata vylíčena byla při výkladu o vzniku této otázky, jest stanoviskem tou dobou již jen poskrovnu a výjimečně hájeným, od samých liberálních stran politických již více méně vědomě opuštěným; ano radikální křídla těch stran opustila v d-cké o-zce jako v sociálních a hospodářských vůbec, důsledné liberální stanovisko nejvíce, neostýchajíce se v těch všech směrech ukládati státu úkoly den ode dne dalekosáhlejší, obor svépomoci a samozodpovědnosti jednotlivců více a více obmezující. Dosti blízkým byl ještě staršímu důslednému stanovisku liberálnímu živnostenský řád rakouský ze dne 20. pros. 1859, ano i Severoněmecký spolkový z r. 1869, což každý na první pohled pochopí, přirovná-li ustanovení obsažená v našem živ. řádu z r. 1859, jež se týkají poměru zaměstnavatelů a dělníků (pomocníků atd.), k nynějším zákonům a nařízením v tom směru u nás platným. Důslední přívrženci staré liberální nauky zásadně drží se individualistických hesel revoluční právní a státní filosofie; tedy hájí společenské zřízení založené na osobním vlastnictví, svobodě pracovní a vůbec všeho hospodářského života, a zamítají tedy zásadně jakékoliv zasahování veřejné moci do záležitostí hospodářských a sociálních (leda k ochraně osoby a práv nabytých); pokud sami přece nemohli zneuznati jisté nepříznivé stránky v nynějším společenském vývoji, připisovali je výhradně nedostatečnému ještě stupni intelligence a mravnosti a očekávali tedy spásu jedině od zdokonalení vzdělanosti a pokroku mravního. Jejich program k rozřešení d-cké o-ky vrcholil tedy v radě dělnictvu: vystříhejte se nemoudrého rozplemeňování, vzdělávejte se a — po případě ještě — spolčujte se! Rada prve dotčená, zajisté rozumně i mravně odůvodněná, zakládala se na přesvědčení, že dělnictvo, bude-li prý zvolněji se rozmnožovati nežli kapitál, dospěje obmezenou nabídkou k vyšší mzdě. Ke spolčování přihlíží se jakožto ku prostředku svépomocné organisace hospodářsky slabých. Důsledně dlužno sem počítati nejen svépomoc v podobě společenstev stravních, nemocenských a jiných výpomocných, nýbrž i svépomoc ve vlastním smyslu koaliční, t. j. sdružování a spolčování dělníků naproti podnikatelům za účelem zlepšení mzdy nebo podmínek pracovních. Ovšem nedospělo se všude k pochopení důslednosti tohoto stanoviska, neboť individualistická hesla pojímána byla někdy v nejužším smyslu, tak že na př. první republika francouzská krátce po vítězství ideí r. 1789, totiž zákonem ze 17. čna 1791, všeliká odborná spolčení dělnická zapověděla. Novější dobou, hlavně v létech padesátých a šedesátých, byl tlumočníkem svépomoci spolčovací, jakožto prostředku k rozřešení otázky dělnické Schulze-Delitzsch, známý též u nás svým bezděčným vlivem na vývoj českých záložen. Tak jako malí živnostníci pomocí společenstev surovinových (zásobních), strojových, skladních, úvěrních a j., tak mělo i dělnictvo skrze společenstva stravní (konsumní), nemocenská a j. zaopatřovací připravovati a vychovávati se k úkolu konečnému, k založení společenstev výrobních čili produktivních, jejichž pomocí by společně stali se podnikateli v závodech způsobilých k soutěži s velkozávody jednotlivců. Zkušenosti zkalily mnohou sanguinickou naději ve směru tom, ba dnes jest důvěra v tyto větve svépomoci otřesena přes míru slušnou; s větší, aspoň v jedné části písemnictví (Brentano, Schulze Gaevernitz a j.), potkávají se odborné organisace dělnické ve způsobu anglických Trades Unions (srv. Dělnické koalice.).

B) Na rozdíl od vylíčeného právě směru vyznačují se názory a nauky, jež označujeme souborným jménem socialismus (vlastní, pravý socialismus) tím, že všeliké společenské zlo přítomné zrovna přičítají na vrub základních zřízení nynějších, zejména osobního vlastnictví, svobody smluv atd. a spatřují jediný prostředek nápravy ve zrušení těchto zřízení a nahrazení jich jinými, které by zabezpečily rozdělení důchodů »spravedlivě« dle zásluhy osobní, získané výhradně prací (tedy s vyloučením všeho důchodu kapitálového a zisku podnikatelského). Nová zřízení mající cíli tomu sloužiti a označená jako poslední cíl socialistických snah v celé řadě programů usnesených na socialistických sjezdech, lze zahrnouti názvem kollektivismu, neboť má na místo osobního vlastnictví výrobních prostředků vstoupiti pospolité (státní, obecní nebo tomu pod.), na místo podnikatelského vedení výroby řízení jeho společnou autoritou, na místo smluvené mzdy podíl ze společného výtěžku každému společnou autoritou dle »spravedlivé« míry přiřčený (názory o podstatě té spravedlnosti rozcházejí se arci v samém táboře socialistickém velikou měrou).

Socialismus zjednal si zvláště během posledních desítiletí mocné rozšíření mezi dělnictvem a může tudíž býti touto dobou zrovna tak pokládán za program dělnictva k rozřešení d-cké o-ky, jako liberalismus charakterisováný pod lit. A) mohl býti dříve pokládán za převládající program podnikatelstva, zvláště většího. Poukazujíce v příčině vzniku i vývoje socialistických nauk a stran na zvl. článek tomu věnovaný (v. Socialismus), připomínáme zde, že s historickým protivníkem svým, hospodářským liberalismem, má socialismus společnou chybu, t. j. nedostatečné ocenění nebo spíše optimistické přeceněni rozumové moci a morální síly lidské. Znamenáť to ukládati lidské intelligenci úkol takměř nedostupný, když vyžaduje se od správy příštích pospolitostí socialistických, aby všelikou výrobu a vzájemný (mezinárodní) obchod tak v patrnosti měly řídily a ovládaly, aby vždy zůstaly zásoby vyrobené nebo výměnou opatřené v souhlasu s potřebami; ještě více pak ukládá se na jejich moudrost i mravní dokonalost, když dává se v ruce jejich rozhodnutí o spravedlivé míře důchodu jednotlivců, ale i na mravní sílu a potlačení všech sobeckých hnutí u těch, kteří mají se spokojiti trvale s takovýmto autoritativným přikazováním sobě důchodů. Důsledně vede každá taková soustava k potlačení osobní svobody ve všem oboru hospodářském a tedy všeho zdravého osob- ního počinu k vynálezům a pokrokům a všeliké mravní samozodpovědnosti jednotlivců. Zrovna tedy to, co naleží ke světlým stránkám nynějších řádů společenských, socialismus zjevně podceňuje a nerozpakuje se nejpovážlivěji to podrýti. Jeho nápadné podceňování práce duševní naproti pouhé hmotné práci výkonné (tuto má socialismus předem na zřeteli, mluvě o práci jako jediném zdroji hodnot) vedle vzpomenutého právě ochromení ducha pokroku hrozí podvrácením celého kulturního stavu, vybudovaného úsilím minulých pokolení. Je-li socialismus v kollektivistické podobě zde naznačené, hledíc ke přítomnému velikému rozšíření nauk jeho, povážlivým kulturním nebezpečím, jsou jisté radikální jeho výběžky, mezi nimi i ten, jenž z programu vytčeného vylučuje jakékoliv autoritativní řízení a který tudíž v názvu »anarchismus« má správné jméno a ihned zároveň nejpřípadnější kritiku, dokonce jen nejchorobnějšími poblouzeními mysli lidské. Zásluhou socialismu jest, že stoupenci, a zvláště první namnoze velice ideální hlasatelé jeho, svou — byť i často jednostrannou — kritikou přispěli nejvíce k poznání a posouzení platných řádů i jejich nedostatků, zavdávajíce podnět k opravným snahám. Byl a jest, lze poněkud eufemisticky říci, v tom směru socialismus stále živým svědomím společnosti. Ale tato zásluha, často přepínáním zakalená, nepříznivě vyvážena jest jakostí prostředků, jimiž socialismus svým heslům klestí dráhu, mezi tyto prostředky náleží zejména soustavné podrývání všeho positivního náboženství a šíření holého atheismu v širokých vrstvách lidu.

C) Třetí skupinu tvoří nauky a názory, kterým společno jest, že zrovna tak zásadně zamítají čirý individualismus jako socialismus, uznávajíce d-ckou o-ku vůbec za problém příliš složitý, než aby dal se rozřešiti pomocí výhradného uskutečnění jediného principu, jak to činí oba směry řečené. Zde naopak přisuzuje se platnost pouze relativní (tedy určitými předpokládáními podmíněná) jak zásadě volné samočinnosti jednotlivců, tak potřebě záměrné úpravy poměrů skrze moc veřejnou. Všecky sem spadající názory, návrhy a pokusy ukládají tudíž v oboru d-cké o-ky jisté úkoly moci veřejné (státu, samosprávným svazkům — zákonodárství, správě), jednak svépomocným opravným snahám všech tříd společnosti, nejprve těch arci, jichž se věc nejblíže dotýká, dělnictva a podnikatelstva, ale v další řadě i vší ostatní společnosti lidské, jejíž přítomné i budoucí blaho nebo neblaho nemalou měrou závisí na rozřešení té otázky. K tomu přistupují konečně i snahy vycházející z přesvědčení náboženského, jež usilují o proniknutí všech oprav sociálních mravním duchem náboženským, pracujíce k tomu, aby v duchu tom všecky vrstvy národa podjímaly se díla sociální opravy a veřejná moc aby činila v duchu tom svá opatření.

V mezích zde řečených panují ovšem, jak pochopitelno, odchylky v názorech, a to s odstíny tak mnohostrannými, že pokusy nějakého pevného roztřídění hlavních rozdílů mají význam jen jako prostředky k povšechné orientaci. Tak na př. Brentano rozeznává vedle 1. školy manchesterské (individualistické) a 2. socialistické ještě 3. reakcionářský směr sociálně politický a 4. liberální směr sociálněpolitický; každému dává zase jisté odrůdy, počítaje zejména ke směru socialistickému vedle sociální demokracie i t. zv. státní socialismus, a řadě naproti tomu i t. zv. křesťansko-sociální strany pod č. 4. Správněji z novějších E. v. Philippovich rozeznává 1. individualismus (staroliberalismus), 2. socialismus (kollektivismus a směry v základním vychodišti příbuzné), 3. strany sociální reformy, jež dělí na a) liberalismus reformatorický; b) konservativné neb autoritativné strany opravní; c) opravné strany křesťansko-sociální: α) katolický, β) protestantský směr. Dělítko, jehož tu použito pod č. 3, není arci také důsledno, neboť směry náboženské nejsou v zásadní protivě ke směrům dotčeným pod lit. a a b; spíše právě čásť protestantského stojí na půdě liberálně-reformatorické, ovšem čásť jeho druhá a katolický směr veskrze spadá pod hlediště konservativních stran opravních. Zbývají tudíž dvě základní protivy: liberální a konservativní směr sociální opravy. Prve řečený rozeznává se od staroliberálního tím, že nelpí bezvýjimečně na heslech svobody hospodářské, přiznávaje státu právo k zasahování obmezujícímu a regulujícímu, avšak jen tak, že předem zasaditi se sluší o všeliké opravy sociální, ochranu dělnictva a jeho duchovní i mravní povznesení volnou organisací jednotlivců, a jen pokud jest ona neúspěšnou, má nastoupiti donucovací moc státu. Mnohem silnější přesvědčení o sociálním a hospodářském poslání státu chová směr konservativní. Má na zřeteli předem monarchický stát; jemu přisuzuje zvláštní sociální poslání, maje za to, že náleží k nejvznešenějším úkolům mocnářovým, aby stoje nad spory sociálních stran zasahujícími mocně i do zákonodárných sborů, řídil sociální politiku ve směru obecného dobra celého národa (»sociální království«). Proto mnohem ochotněji ukládají se tu státu v oboru sociální politiky úkoly dalekosáhlé. Nejpokročilejším programům sem spadajícím — jež schvalují převzetí mnohých důležitých ústavů, sloužících úkoji potřeb soukromých, státem nebo zemí (dráhy železné, některé banky nebo pojišťovny a j.) — a nerozpakujícím se ukládati státu, aby i způsobem zdanění vyrovnával protivy v rozdělení důchodů a jmění atd., dáno bylo jméno státní socialismus (socialisme d'état, Staatssocialismus) pro stanovisko jeho vlastnímu socialismu bližší. Nehledíce k tomuto krajnímu křidlu, můžeme povšechný rozdíl obou směrů dotčených — liberálního a konservativního — objasniti poněkud příklady. Tak prvý spatřuje v tom dosud přílišné obmezování, když žádá se, aby zasahoval stát i v poměry pracovní, kde běží o mužské dělníky dospělé, a proto vzpírá se zavedení t. zv. normálního pracovního dne pro tyto (jen pro nedospělé a ženy), kdežto druhý až do těchto konců vede ochranu (srv. normální pracovní den pro dospělé dělníky tovární a dolové v Rakousku; četné, dosud marné návrhy v tom smyslu od konservativ. stran v Německu); liberální směr opíral se rozsáhlé organisaci povinného pojišťování, jak ji provedlo Německo a po něm Rakousko. Co se týče směrů opravy sociální, kterým náboženské stanovisko dává určitý ráz. uznáno jest se samé strany protestantské (Uhlhorn), že jednotněji a také účinněji vystupuje se na straně katolické, neboť jednak v protestantismu přítomné doby i na vlastní náboženské půdě názory v nejednom směru se dělí a rozcházejí, jednak uznává se, že protestantismus do jisté míry vývoj liberalismu připravoval; proto bylo možno, že v lůně protestantských stran názory tak značně odchylné se objevily, jako na př. v Německu, kdež proti těm, kdož vůbec tomu odpírají, že by církev měla se vměšovati do sociální politiky, jsou jiní (Stocker, Todt), kteří zcela stojí na půdě »sociálního království«. Stanovisko katolické tou dobou vyjádřeno jest především a nejvýznamněji Encyklikou ze 17. května 1892. Nejvlastnější a nejdůležitější úkol křesťanského směru sociálního — v nynější době hrozivějšího sociálního nebezpečí také příznivěji již oceňovaný — zakládá se v působení na vnitřní život, na pohnutky konání lidského. Nerovnost důchodu uznává se, pokud se nezakládá na vykořisťování a lstivém obohacování; povinnost resignace, jež požaduje se od dělníka, nalézá svou protiváhu v povinnostech, jež ukládají se na podnikatele a hlavně bohatého, jenž pokládati se má pouze za správce jmění svěřeného ku prospěchu ostatních. Nepochybno jest, že úplným proniknutím zásad těch přestala by vlastně všecka otázka dělnická. Avšak v přesvědčení o nedosažitelnosti tohoto stanoviska ideálního uznává směr katolicko-sociální výslovně potřebu zevních organisací, kteréž z části vycházeti musí od státu samého (ochranné zákonodárství a j.), z části sluší se jich domáhati svépomocným spolčováním pro účely vzdělání, spotřeby a rozličné vzájemné výpomoci.

Pro lepší přehled o hlavních úkolech při řešení d-cké o-ky třeba jest různiti život dělníka jednak v práci, jednak mimo práci.

Život v práci. Ze základního požadavku shora vytčeného, že výrobní úkol dělníka nesmí býti na újmu jeho obecně lidským účelům, vyplývá především potřeba zachovati v upotřebení sil pracovních určité meze co do stáří, pohlaví, zdravotních a bezpečnostních opatření v dílnách a při processech výrobních; konečně třeba jest dostatečné míry mzdy a jistých ochran v příčině způsobu její výplaty. Zkušenost dokázala příliš truchlivě, jak hřešeno bylo v době prvního rozvoje velkoprůmyslu na fysickém, rozumovém i mravním vývoji celých pokolení předčasným užíváním dětí k pracím výrobním; ale fysickému vývoji dorůstajícího pokolení ubližuje se i nepřiměřeným prodlužováním pracovní doby mladistvých dělníků a vůbec upotřebením jich v odvětvích výrobních zdraví nebezpečnějších, jejichž vlivům mladý organismus snáze podléhá; i z mravních příčin sluší je z jistých oborů práce vyloučiti a ženě poskytnouti ohled stejný — zejména i vyloučiti ji z práce noční nebo podzemní, a to hlavně zřetelem na prospěchy života rodinného; též třeba jest jí úlev v době těhotenství a šestinedělí. Avšak ani přepínání doby pracovní mužského dělníka dospělého není lhostejno z důvodu v úvodě naznačeného, jsouc bez ohledu na možné zvláštní újmy fysické za všech poměrů v odporu se stanoviskem lidským.

V příčině bezpečnosti zdraví a života některá odvětví a některé methody výrobní přinášejí s sebou trvale účinkující nepříznivé vlivy zdravotní (na př. výpary při pokládání zrcadel, výrobě sirek, prach při broušení kovu neb skla); takto vznikají t. zv. nemoci s povoláním spojené či zkrátka nemoci živnostenské, proti kterým působiti lze jen opatřeními specifickými. Kromě toho bez ohledu na specifické příčiny, spočívající již v povaze výrobních odvětví nebo výrobních method, účinkuje způsob zařízení dílen se zřetelem na potřeby zdravotní (ventilace, čištění, světlo, počet pracujících v poměru ke prostoru a j.) na zdraví pracujících. Konečně právě novověkou výrobní technikou (stroje, mechanické motory) měrou před tím nebývalou vzrostlo nebezpečí úrazu. Toto nebezpečí zase v různých odvětvích výrobních je nestejné, tak že v příčině úrazu lze mezi nimi rozeznávati rozdílné stupně čili třídy nebezpečnosti.

Mzda na půdě nynějších právních řádů pro převážnou většinu dělnictva upravuje se poměrem poptávky zaměstnavatelů a nabídky se strany dělníků. Z příčin, jež byly úvodem vyloženy, bývá nabídka obyčejně důtklivější než poptávka a tudíž proti této v neprospěchu. Z toho již se vysvětluje, že otázka, které jest možné maximum mzdy, bude prakticky méně závažná, nežli otázka o možném její minimu. Na trhu jakéhokoliv zboží hmotného jest, jak víme, jistá hranice (t. zv. náklad nutný), pod kterou cena nemůže trvale klesnouti, má-li nabídka se udržeti. Otázka jest, je-li taková nutná hranice i při ceně zboží zvaného práce, totiž při mzdě. Tu padá na váhu, že práce tomu, kdo ji nabízí, bývá zároveň životním povoláním, jehož vykonáváním a z pravidla jen jím zjednává si prostředků k dosažení všech svých lidských účelů. Ponecháme-li stranou všecky rozdíly, jež vznikají tím, že rozličné druhy práce vymáhají nestejnou a často dosti značnou míru přípravy a vzdělání, a vezmeme-li tudíž jen nejjednodušší příklad, práci obyčejnou necvičenou, tedy jest zjevno, že mzda, která by poskytla jen nezbytně nutnou míru okamžité úživy pro dělníka samotného (absolutní minimum), požadavku vytčenému by nehověla. Musí tedy býti možno vytknouti a jako dosažitelný ideál stanoviti jisté minimum mzdy, které by po stránce hospodářské zabezpečovalo zachování potřebné nabídky práce (tedy dorost nahrazující řady odpadávajících), a po stránce ethické by možnou činilo též míru slušné existence lidské, kterou za nezbytnou musíme pokládati dle panujících názorů doby. Podrobnosti o tom náležejí do učení o mzdě. Zde dostačí podotknouti, že mzda, mající hověti požadavku dotčenému, musila by poskytnouti tolik, aby uhradila výživu a vůbec ukojení potřeb přiměřených platné míře životní pro dělníka a pro vychování rodiny průměrně četné, založené v normální čas, a to nejen pro dobu, kdy dotčený dělník k práci zastane způsobilým a vskutku ji bude vykonávati, nýbrž i po čas přechodné nemožnosti výdělku (nemoci, doby nezaviněné prázdné), a pro dobu předčasné nebo normálně nastávající invalidity (úrazem, stářím), resp. v případě předčasně nastalé nezpůsobilosti, pro potřebné vychování sirotků. V jistých oborech práce námezdné, na př. u veřejných úřadníků a zřízenců, dosahuje se úkolu toho prostě tak, že služné běží i po čas přechodné nezpůsobilosti a při nastalé úplné nezpůsobilosti nastupuje výslužné (event. vdovský a sirotčí plat) jako doplatek části služného zatím zadrželé a reservované. K zabezpečení dotčené výživy po čas přechodné neb trvalé nezpůsobilosti k práci atd. pomocí příslušných a k tomu cíli reservovaných částek mzdy dělnické jest potřebí arci zvláštních opatření, o nichž pojednáno na jiném místě (srv. Dělnické pojišťování).

Bylo ovšem již dávno známo, že mzda ve velikém oboru prací ke všem účelům řečeným nestačuje; ale nepokládalo se to za závadné, nýbrž vyvinulo se zvláštní učení, které vrcholilo v tom, že má chudinská veřejná podpora, poskytovaná osobám nezpůsobilým k práci neb sirotkům dělnickým, býti dodatečnou náhradou neobdržených částí mzdy. Leč nauka ta nedá se srovnati s platným zřízením společenským, ani s důstojností práce; ano okolnost, že vskutku chudinská podpora musí dosud namnoze býti takovou náhradou — a to zhusta zcela nedostatečnou — jest jedním z nejbolestnějších bodů d-cké o-ky.

Příčiny, pro které mzda nedosahuje často relativního minima shora naznačeného, jsou rozličné. K nejvážnějším náleží skutečnost, že právě v dělnictvu panuje náklonnost k nerozvážnému, příliš rannému uzavírání sňatků a zakládání rodin, což se hospodářsky na nich nejvíce mstívá, neboť nabídka práce se tím příliš rozmnožuje, vychování a zejména lepší vychování znesnadňuje, tak že i dělník, jenž v tom směru svědomitěji si počíná, vinou soudruhů lehkovážnějších propadá s nimi stejnému osudu. K jiným příčinám stlačené mzdy náležívá i přílišné provádění dělby práce, jež dělníku z určitého zaměstnání vytrženému znesnadňuje nalezení nového; ještě častěji dělníkova neznalost poměrů výdělkových jinde neb obtíže přejiti na místa příznivější; nenáležitě opatřené prostředkování práce. Z povahy věci vyplývá, že již soutěž dělníků hledajících zaměstnání, když zejména nedovedou se vhodně organisovati, sama o sobě mzdy stlačuje. Pramenem nepříznivých účinků není ostatně jen převaha poptavatele nad nabízečem práce, neméně charakteristickým a velmi vážným pramenem běd jest nestálost poptávky po práci, jež souvisívá s kolísáním odbytu, které zase nebývá vždy nezaviněno, spíše bývá způsobeno výstřednostmi konkurrenčních zápasů, nadvýrobou atd. I pro spořádané dělníky bývají doby nezaviněné prázdně takto vznikající pramenem nesnází a strádání, vedou k ochuzení a zadlužení, jehož účinky někdy i sebe delší doba pravidelného zaměstnání a výdělku nedovede vyhladiti.

Kromě výše mzdy zasluhuje i způsob placení její povšimnutí. Druhdy zavdávalo podnět ke steskům oprávněným, že bývali dělníci nuceni bráti mzdu v podobě potravin od podnikatele dodávaných v jakosti závadné, nebo přijímati poukázky na prodavače s podnikatelem o zisk smluvené — s druhé strany arci není každé dodávání potravin podnikatelemzávadné, ba naopak může, podobně jako poskytování bytu na účet mzdy, býti jen na rozhodný prospěch dělníkův.

Život mimo práci. Tu padá předem na váhu život domácí a rodinný, jednak se stanoviska hospodářského, jednak se stanoviska mravního. A zde též mnohem více než v oboru právě nyní probraném ostřeji se různí zla dělníky samými více méně zaviněná od nezaviněných. Nezaviněna jsou, pokud souvisí jediné s nedostatečnými poměry mzdy; obvyklé tendenční přepínaní socialistické agitace svádí rádo na tuto příčinu všecky hospodářské a morální nedostatky dělnického života. K nedostatkům, o něž tu běží, náleží nespořádaná domácnost a špatný život rodinný, jenž mívá svůj původ v dotčených již nerozvážných sňatcích, v nedostatečné přípravě žen k hospodářství domácímu, v marnotratnosti mužů (pijáctví, prohýření výplaty, modré pondělky), ovšem i v nedostatcích bytů — které jsou zdrojem mnohého neblahá zdravotního a morálního v první řadě pro mladý dělnický dorost — ale též v nutném odcizování ženy domácnosti a výchově, když musí jíti po výdělku. Na chatrných, soukromohospodářských vlastnostech, neprozíravosti a bezstarostnosti o budoucnost vlastní i rodiny, na malé míře snahy po zdokonalení a pokroku a na málo vyvinutých pudech mravních zakládá se u značné části dělnictva tíseň a úpadek, kterým by sebe lépe vymyšlená soustava socialistická také nedovedla odpomoci, které by naopak v jakémkoliv zřízení společenském s neúprosnou nutností stejně se dostavily.

Pravda jest, že na mnohém tomto zlu mravním není bez viny ani nevšímavost podnikatelů, kteří opomínají — a to z nedostatečného pochopení vlastního prospěchu — pohlížeti na svůj poměr k dělníkům z jiné ještě stránky nežli se stránky ryze smluvní. A ani ostatní třídy společenské nejsou bez viny, pokud zájmům a potřebám zvláště vdělavacím a mravním nejčetnější třídy národa nedovedou věnovati účinnější zájem a samy namnoze způsobem svého života, zvláště urážlivým přepychem uprostřed zející bídy, ukazují, že daleky jsou toho poznávati a konati ušlechtilé sociální povinnosti majetku.

III. Z vylíčení podaného vyplývá pak suma prostředků, kterými i na základech nynějších řádů společenských lze zasazovati se o rozřešení otázky dělnické ve smyslu znenáhlého odstranění panujících nedostatků a positivného povznesení třídy za mzdu pracující. Že není jiné odstranění možné nežli znenáhlé, vysvítá již z toho, že oprava předpokládá nezbytně jisté mravní proměny v celé společnosti lidské — a tu všecky změny mohou býti jen pozvolné — a že dále po stránce hospodářské předpokládá zvýšení důchodu valné části dělnictva, tedy zlepšení poměrů mezdních, které zase nemůže býti způsobeno převratem nijakým náhlým již proto, poněvadž náhlý převrat uvrhl by celá odvětví výrobní v krisi, zejména při veliké spletitosti konkurrenčních vztahů mezinárodních, která by pro dělnictvo znamenala zničení slepice, jejíchž vajec ono si žádá. Dále vysvítá z vylíčeného stavu věci, že dílo rozřešení d-cké o-ky může býti vskutku jen úkolem mnohých činitelů, jednak moci veřejné, jednak dělnictva samotného i podnikatelstva a též ostatní společnosti; že konečně tím úspěšněji půjde před se, čím více v důležité při tom stránce mravní dařiti se bude ušlechtilým snažením náboženským v duchu míru a vzbuzení silného vědomí sociálních povinností ve všech třídách súčastněných.

Pokud běží o stát, vidíme jej skoro v celém vzdělaném světě horlivě při díle. Ovšem není postup ten všude v podrobnostech shodný. Poměrně nejvíce shody jeví se v oboru, kterýž zahrnoval se dříve obecně názvem »zákonodárství továrního«, nyní však vzhledem k nastalému rozšíření širším názvem: »zákonů k ochraně dělnictva«. Sem náleží předpisy k ochraně dětí nedospělých a žen proti vykořisťování pravidelnými pracemi výdělečnými, a ochrana porůznu pokročila již až ke stanovení maximální pracovní doby pro mužské dělníky dospělé; dále opatření proti účinkům zdraví škodným a proti úrazům a zvýšené míře nebezpečnosti přiměřená úprava ručení z úrazů; ochrana proti skracování vnucovaným placením naturaliemi atd. Zvláštní dozor odbornými zřízenci (živnostenští inspektoři) a jinými orgány bdí nad prováděním těch předpisů. — Druhou skupinu státní péče, ve kteréž však v rozličných státech ukazují se již podstatné odchylky zásadní, tvoří zákony a zařízení, jež mají dělníkovi zabezpečiti důchod a výživu v dobách přechodní a trvalé nezpůsobilosti k práci. Od pouhých povšechných normativů až k velkolepým organisacím podává nám tu zákonodárství evropských států pestrou rozdílnost stanovišť a úprav (srv. Dělnické pojišťování). Někdejší odmítavost zákonodárců naproti všem pokusům společné organisace dělnické nahrazuje novější dobou stát nejen zákonným uznáním práva obou stran, dělníkův i podnikatelů, na sdružování se ke společnému organisovanému hájení zájmů svých (dělnické koalice, podnikatelské koalice, Trades Unions, syndikáty dělnické), nýbrž snaží se těchto užiti pro dílo sociálního míru pomocí sborů, stojících na plné právní půdě, složených z volených zástupců dělnictva i podnikatelstva ku vzájemnému dohodnutí o podmínkách práce a jiných záležitostí z poměru prvního vyplývajících (Conciliation councils, Dělnické výbory). Na skrovnou míru obmezen jest obor přímé působnosti státu, pokud běží o poměry dělnictva mimo dílnu a poměr pracovní. Obmezuje se tu takměř jen na péči o dělnické byty, prázdeň nedělní a vyučování dělníků nedospělých (školy tovární, povinnost k pokračovací škole). Konečně i se strany veřejné správy stále více pečuje se o prostředky k poznání poměrů dělnických statistickými i jinými vyšetřeními (enkety), což účinně doplňují písemnictví národohospodářské a příspěvky ze samých táborů dělnických. Zejména staly se v novější době zprávy t. zv. továrních nebo živnostenských inspektorů cenným pramenem poznání. Chybné by bylo ostatně hleděti na tato díla zákonodárná dosud provedená, i tam, kde jsou na ten čas nejintensivnější (Německo, Rakousko), jako na něco hotového. Podnikají se ona všude s vědomím více méně jasným, že jsou jen částí stavby, kterou ještě přítomné pokolení a mnohé příští musí dále budovati. Krátká doba posledních desítiletí vykazuje veliké pokroky, které se staly na dráze té; nejzjevnější jsou arci v oboru ochranných zákonů výše vzpomenutých a z části v oboru pojišťování dělnického.

Nepoměrně menší jest účinlivost ostatních živlů, o nichž byla řeč, že povolány jsou ke spolupůsobení. V dčlnictvu jeví se stále více snaha směřující proti základům nynějších řádů společenských, a pouze tam, kde silny jsou pružiny svépomocné v řadách jeho, jako zejména v Anglii, přivedena na značný stupeň moci a síly odborná sdružení, sloužící hlavně organisaci nabídky a pojišťování (Trades Unions). Kruhy podnikatelů, zvláště větších — více ovšem naše nežli západoevropské — těžce dosud podrobují se důsledkům platných právních řádů, které spatřují v podnikatelstvu a dělnictvu dva smlouvající se úplně rovnoprávné činitele. Nejhlouběji zakořenilo se vědomí to v Anglii a nese dobré ovoce v jednáních výborů dělnických a podnikatelských o podmínky práce a mzdy. Na tom, do jaké míry dostojí své povinnosti nejen stát, ale i všecky vrstvy společenské, kterým v zájmu vlastním a předem v zájmu zachování všech kulturních vymožeností záležeti musí na smírném uklizení sociálních protiv, závisí budoucí osud vzdělaného světa.

Literatura. Ve výkazu tomto pominuty jsou spisy jednající theoreticky nebo kriticky o socialismu, o nichž bude dán přehled na příslušném místě. Vytčeny jsou spisy charakteristické buď pro všeobecné studium d-cké o-ky nebo pro určitý směr jeho, konečně i některé ze spisů podávajících obraz o dělnických poměrech států neb odvětví výrobních. Fr. A. Lange, Die Arbeiterfrage 1. vyd. (1865); Jul. Simon, Le travail (1868); Le Play. L'organisation du travail (1870); Scheel, Theorie d. soc. Frage (1871); týž, Unsere socialpolitischen Parteien (1878); Schoenberg, Arbeitsamter (1871); Die sittlich religiöse Bedeutung d. soc. Fr. (1876); Brassey, Work and Wages (1872); Walker, The Wages Question (1877); Brentano, Das Arbeitsverhältniss gemäss dem heutigen Recht (1879); Oechelhäuser, Die soc. Aufgaben d. Arbeitgeber (1887); Schmoller, Zur deutschen Social- und Gewerbepolitik (1890); Herkner, Die soc. Fr. (1891); Schulze-Delitzsch, Kapitel z. e. deutsch. Arbeiterkatechismus (1863); Bamberger, Die Arbeiterfrage (1873), posléz uvedení dva pro směr staroliberální. V české literatuře starší stál na tom stanovisku ještě spis Fr. L. Riegra: Průmysl a postup výroby jeho (1860). Pro katolický směr soc.-politický: Ketteler, Die Arbeiterfr. u. d. Christenthum (1864); Hitze, Die soc. Fr. u. d. Bestrebungen z. i. Lösung (1877); Kapital und Arbeit (1881); Die Pflichten und Aufgaben der Arbeitgeber (1888); Ratzinger, Die Volkswirthschaft in ihren sittlichen Grundlagen (1882); Claude Janet, Le socialisme d'état (1889). Pro směry protestantské: Todt, Der radikale deutsche Socialismus u. d. christl. Gesellschaft (1877), Stocker, Die Bibel u. d. soc. Fr. (3. vyd., 1881); týž, Christlich-sociale Reden und Aufsätze (1885); Uhlhorn, Katholicismus und Protestantismus gegenüber der soc. Fr. — Z českého písemnictví: K. Adámek, Naše dělnictvo (1885); J. Vrba, Dělnictvo v boji za svá práva (1892). O poměrech dělnických v Čechách; A. Bráf, Studien über nordböhmische Arbeiterverhältnisse (1881); J. Singer, Untersuchungen über die soc. Zustände in Nordostböhmen (1885); o děln. poměrech jinde: Fr. Engels, Die Lage d. arb. Klasse in England (1845); Le Play, Les ouvriers des deux mondes (1857); Levasseur, Histoire des classes ouvrières en France… jusqu' à la révolution (1867, 2sv.); Ludlow and Jones, Progress of the working class 1832 — 67 (1867); Brentano, Arbeitergilden der Gegenwart (1874, 2 díly); týž, Die christlich-soc. Bewegung in England (1883); Alf. Thun, Industrie am Niederrhein (1879); Lavollée, Les classes ouvrières en Europe (2 vyd.. 1884); Giffen, The progress of the working classes in the last half-century (1884); Schulze-Gaevernitz, Zum socialen Frieden (1890). Zprávy živnostenských inspektorů. Články v Schoenbergově Handbuch der pol. Oekon. 1. díl, ve Staatslexikon hersgg. von der Görres-Gesellschaft; Handwörterb. der Staatswisensch. a v Sayově Dictionnaire de l'économie politique. Bf.