Ottův slovník naučný/Alliance

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Alliance
Autor: Josef Trakal
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 914–915. Dostupné online
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Aliance

Alliance, smlouva spojenecká, jest název oněch smluv mezinárodních, jejichž předmětem jest jisté společné jednání či chování se za určitým politickým cílem, kterého lze dosíci z pravidla prostředky válečnými. Předmětem tím liší se a. od ostatních smluv mezinárodních, zvláště též od smluv garančních a od vojenských konvencí, s kterými může býti spojena. Pouhá výměna mínění a shoda v důležitých otázkách mezi panovníky bez formálních určitých závazků (jako na př. při novějším t. zv. trojcísařském spolku) není ještě a. S druhé strany však přestává a. tam, kde mezi státy spojenými vyvinuje se jistý společný trvalý svazek organický, přecházející ve spolek států neb jiný útvar státu složeného.

A. jsou velmi starým zjevem v mezinárodních poměrech států. V starověku náležejí sem četné symmachie řeckých státních obcí, zvláště Sparty a Athén. Účelem jejich bylo odražení společného nepřítele zevnějšího (Peršanů), později také zamezení hégemonie některého státu nad ostatními (srvn. symmachii Sparty s králem perským proti Athénám ve válce peloponnéské). V Římě byly uzavírány a. (foedera aequa), pokud Řím nenabyl převahy rozhodné nade všemi státy okolními. Pozdější t. zv. foedera non aequa s národy přemoženými mají význam podrobení se těchto pod moc Říma. V době barbarských výbojů na počátku středověku nebylo pro a. místa. Teprve feudální poměry a pak poměry příbuzenské mezi panovníky, idee náboženské (srv. výpravy křižácké) vedly k uzavírání smluv spojeneckých. Ve válce třicetileté vystupuje vedlé těchto podnětů t. zv. zásada politické rovnováhy, jejíž jménem byly potom v XVII., XVIII. i XIX. stol. uzavírány četné a. a t. zv. koalice, hlavně proti přílišnému vzrůstu moci francouzské za Ludvíka XIV. a později za Napoleona I. (v l. 1668, 1671, 1697, 1701–13, 1805, 1812) a proti moci domu Habsburského (1741, 1756–63). Skutečným účelem těchto a-cí bylo namnoze vedení výbojných válek, dělení cizích zemí (na př. rozdělení Polska r. 1772, 1793, 1795), kterémuž účelu značně hověla záminka t. zv. rovnováhy evropské, jejíž pojem nebyl nikdy nikým řádně vytčen. Revoluce francouzská zavdala podnět k a-cím z důvodu hájení legitimity, monarchického principu proti snahám revolučním. Sem náleží koalice z r. 1793 a 1798 proti Francii, a zvláště t. zv. a. svatá (v. t.) z r. 1815, která měla vzápětí branná zakročování proti snahám konstitučním (na kongressích v Opavě 1820, v Lublani 1821 a ve Veroně 1822). Zatím však objevil se ve válce za svobodu řeckou (1821 násl.) nový politický princip mezinárodní, zásada národnostní, která zatlačila postoupně oba principy předcházející do pozadí, a za jejíhož vlivu udály se nejnovější změny ve složení společnosti mezinárodní (rozdělení Belgie a Hollandska, sjednocení Italie, Německa a ustavení se států balkánských). A. novější nejsou tak časté jako v XVII. a XVIII. stol., mají z pravidla ráz dočasný a na rozdíl od dřívějších principů neurčitých účel zcela určitý (tak na př. a. Francie, Anglie, Sardinie a Turecka z r. 1853 proti Rusku, tajná a. francouzskoitalská z r. 1858 proti Rakousku, a. rakouskopruská z r. 1863 proti Dánsku a tajná a. pruskoitalská z r. 1866 proti Rakousku). Nejnovější, posud trvající jest obranná a. rakouskoněmecká z r. 1879 (uveř. 2. února 1888), ku které později (1883 neb 1887) i Italie přistoupila. Obsah ujednání s Italií není znám. Dle úředního znění a. rakouskoněmecké jest případem smlouvy (casus foederis) útok Ruska neb jiné mocnosti (tedy vedlé současné situace mezinárodní Francie, dříve i Italie) buď podporované nebo nepodporované Ruskem na některého ze spojencův. V prvém a třetím případě stanoví se pomoc s veškerou mocí válečnou, v druhém případě nedosti přesně vytknuta povinnost »přátelské neutrality«. Otázky východní dotýká se a. ta asi jen potud, pokud by Rusko učinilo z důvodu otázky té útok na Rakousko-Uhersko, kdežto ostatní případy konfliktu na východě podléhají kollektivnímu vyřízení všech velmocí na smlouvě berlínské podepsaných. Doba, na kterou a. ta jest ujednána, není známa.

A. uzavírati mohou jen státy neodvislé (suverenní), nikoliv tedy státy odvislé (vasallské) aniž členové státu spolkového, aniž panovníci sami pro sebe. Účel jejich může býti velice rozmanitý, týká se však vždy nepřítele zevního. Dle něho dělí se a. na všeobecné, pro všecky případy, contra quoscunque, a na zvláštní, pro případ zcela určitý (co do území, nepřítele, času, podnětu i povinností). Dále liší se a. útočné (offensivní), které směřují k přímému sledování určitého cíle politického prostředky brannými, od a-cí obranných (defensivních), které čelí proti možnému útoku zevnímu. Nepřítel určitý jest při a-cích obranných jen výjimkou výslovně jmenován, neb lze jej určiti ze současného stavu mezinárodních poměrů; při a-cích útočných bývá z pravidla zřejmě označen. Co do času jsou a. útočné uzavřeny obyčejně na určitou dobu, a. obranné na neurčito. Práva a povinnosti spojenecké jsou zásadně stejné, jakkoliv různé mohou býti hmotné prostředky spojenců. Tak zv. nerovné a. jsou ve skutečnosti podrobení se jednoho státu druhému. Povinnosti spojenecké bývají velmi různé, jako služby diplomatické (bons offices), prostředkování, povolení průchodu pro vojsko spojenecké, přepuštění území za operační basis, dodávky určitých obnosů peněz nebo válečného materiálu nebo branného mužstva, nebo konečně pomoc s veškerou mocí válečnou, společné operace válečné až do společného uzavření míru. Nejdůležitější částí a. jest přesné, nepochybné vytčení případu smlouvy (casus foederis). Poněvadž nastoupení případu toho musí býti ponecháno samostatnému posouzení spojenců, jest, jak četné toho jsou doklady, při neurčitém stanovení jeho nebezpečí sporu ano i války mezi spojenci. A. označují se jmény států spojeneckých neb dle počtu jejich (tripel-a., quadrupel-a.) neb i zvláštním jménem (na příkl. Svatá a.). Pevnost trvání a cena jejich (hlavně a-cí obranných) závisí na tom, není-li mezi spojenci sporných zajmů životních, nýbrž spíše do jisté míry společenství důležitých prospěchů. Srv. Bluntschli, Das moderne Völkerrecht (Nördl. 1878); Heffter v Bluntschliově Staatswörterbuch I., Allianz; Geffeken, Bündnissverträge v Holtzendorffevě Handbuch des Völkerrechts 3. sv. (Hamb. 1887); Rolin Jaequemyns, Les alliances européennes au point de vue de droit intern. v Revue de droit intern. 1888, čís. 1.; Trakal, A. rakousko-německo-italská v Osvětě 1888, č. VII. Tkl.