Ottův slovník naučný/Alliance svatá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Alliance svatá
Autor: Jan Miloslav Kryštůfek
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 916–917. Dostupné online
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Svatá aliance

Alliance svatá. Tak nazýváme hlavně spolek, který císař rakouský František I., král pruský Bedřich Vilém III. a císař ruský Alexander I. učinili mezi sebou v Paříži dne 26. září 1815, a k němuž potom i jiní panovníci přistoupili. Veliké proměny a převraty, jež se staly ve státních poměrech evropských revolucí francouzskou a válkami z toho vzešlými a zázračné téměř zlomení všemohoucnosti Napoleonovy nezůstaly bez účinku na mysli panovníků, kteří za vítězství svá díky povinnými se cítili zvláště Bohu, jehož přispěním vyvedeni byli, jak se domnívali, z nebezpečenství, do kterého upadli také hlavně vinou svou, že řídili se více zásadami sobectví než zásadami křesťanského náboženství. Nejživěji ozýval se cit tento v císaři ruském, jímž jsa proniknut přivedl k místu smlouvu, jež v podstatě zní takto: »Jménem svaté a nerozdílné Trojice. Poněvadž Jejich Veličenstva císař rakouský, král pruský a císař ruský za příčinou velikých událostí, jež označují poslední tři léta a hlavně za příčinou dobrodiní, jež Prozřetelnost božská rozliti ráčila na ty státy, jejichž vlády důvěru a naději svou na ni složily, nabyli přesvědčení, že jest třeba příště způsob jednání mezi státy založiti na vznešené pravdy, kterým učí náboženství Boha-spasitele, prohlašují slavně před tváří celého světa nezvratné své rozhodnutí, že jak ve správě svých vlastních států, tak i v politických poměrech k jiným státům říditi se budou předpisy tohoto sv. náboženství, předpisy spravedlnosti, lásky a pokoje, které nehodí se toliko pro život soukromý, nýbrž mají také určovati rozhodnutí panovníkův a říditi kroky jejich, jsouce jediným prostředkem, aby zařízení lidská upevnily a jejich vadám zpomohly. To majíce na mysli usnesli se na tom, že podlé slov Písma sv., jež nařizuje všem lidem míti se za bratry, zůstanou svazky pravého a nerozlučného bratrství spojeni, a pokládajíce se za krajany, že při každé příležitosti a v každém případě budou se podporovati, pokládajíce se vůči svým poddaným a vojskům za otce rodiny, že týmž duchem bratrství, jímž jsou oživeni, říditi se budou k ochraně náboženství, pokoje a spravedlnosti. Proto, že míti se budou za členy téže rodiny křesťanské, a ti tři panovníci že pokládati se budou za plnomocníky od Prozřetelnosti ustanovené, aby vládli nad třemi větvemi téže rodiny, prohlašujíce takto, že národ křesťanský, jehož oni a jejich poddaní jsou částí, nemá ve skutečnosti jiného panovníka než toho, jemuž náleží veškera moc, poněvadž jen v něm nalézají se veškeré poklady lásky, vědění a nekonečné moudrosti, Boha spasitele Ježíše Krista, slovo Nejvyššího, slovo života. Konečně pozvány jsou všechny mocnosti, jež vyznávati chtějí posvátné zásady tyto, aby přistoupily k této svaté allianci.« Dle znění smlouvy této nová v politice zahájena měla býti aera, státy ve vzájemných poměrech svých neměly již říditi se sobeckými prospěchy, nýbrž vznešenými zásadami náboženství křesťanského. Jako v rodině pravé bratrství vylučuje spor, a vznikl-li přece, v lásce se vyrovnává, tak i mezi státy křesťanskými spory neměly se řešiti krvavými válkami, nýbrž mírným dohodnutím. Mírné řešení sporů mezinárodních předpokládá zřízení takového tribunálu, jehož auktoritu by všichni členové uznávali a jí ochotně se podrobovali. Meč měl tasen býti jen proti škůdcům nového pořádku státního, jemuž hrozilo nebezpečenství se dvou stran, od vlád, které stůj co stůj vše uvésti chtěly v staré koleje, a od živlů revolučních, kteří cestou vzpoury a násilí chtěli zjednati průchod politickým osnovám svým. Jakým způsobem by zakročení to státi se mělo, o tom smlouva tato nic nepovídá. A. s. není státní smlouvou, poněvadž jí schází určitý předmět, k němuž by se vztahovala, a poněvadž práva a povinnosti kontrahentů nikterak nejsou ustanoveny, nýbrž jest toliko projevem vůle panovníků, že říditi se budou ve svém jednání zásadami křesťanskými. S počátku tato smlouva měla býti tajemstvím panovníků. Když však císař Alexander, jenž byl hlavním původem jejím, sdělil ji s císařem rakouským jako důležité tajemství, odpověděl tento: má-li tajemství to býti důležité, že se buď týká jeho svědomí nebo politiky; v prvém případě že musí se poraditi se svým zpovědníkem, v druhém se svým ministrem. Tím způsobem zasvěcen jest i Metternich do věci této. Metternich, hned seznav slabé stránky smlouvy této, nenamítal nic proti jejímu podepsání. Císař František šetře citlivosti císaře ruského přistoupil ke smlouvě věda, že se vlastně k ničemu nezavazuje. Král pruský Bedřich Vilém III. podepsal ji bez rozmýšlení a král francouzský Ludvík XVIII. ani jinak učiniti nemohl, když vojska spojenců vítězně stála na půdě francouzské, ale korunní princ anglický odepřel tak učiniti řka, že sice souhlasí se zásadami v a-ci s-té vyslovenými, že však státní zřízení brání mu formálně k ní přistoupiti. Turecko jakožto stát nekřesťanský nebylo pozváno, ale podivno jest, že papež z a-ce s-té byl vyloučen. Snad stalo se to proto, že všem vyznáním křesťanským stejná přikládá se důležitost, což protiví se zásadám církve katolické. A-ci s-té podkládal se větší vliv, nežli skutečně měla a míti mohla. Poněvadž sepsána jest způsobem neurčitým, lze do ní věci vkládati a z ní vykládati, které v ní ani obsaženy nejsou. Politika evropských států se ani po smlouvě této nezměnila, i nadále každý stát hledal prospěch svůj třebas na úkor států sousedních nic o a-ci s-tou se nestaraje. Státní smlouvy, které v létech pozdějších mezi jednotlivými státy byly učiněny, jsou nejlepším důkazem, že a. s. mimo cenu theoretickou neměla nikdy praktického významu. Kfk.