Ottův slovník naučný/Agrární zákony

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Agrární zákony
Autor: František Kropsbauer, Jan Jaromír Hanel
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 465–466. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Agrární zákony: 1) (agrariae leges), zákony o římských pozemcích státních. Již za nejstarších dob římského státu dělila se veškerá půda na dvé: na pozemky městské a venkovské (urbs et ager); prostor pak mezi oběma blíže hradební zdi nazýván pomoerium (asi nynější městiště). Pozemky venkovské, tedy v »poli« se nalézající, byly od pradávna jednak vlastnictvím občanů jako příslušenství statku zděděného (heredium), neb jako půda ukoupená, jednak náležely státu, nejsouce podrobeny vlastnictví jednotlivců, což platilo hlavně o půdě zabrané šťastnými válkami, která pak tvořila ager publicus, pozemky veřejné. Obsáhlých komplexů těchto nemohl míti ovšem stát ve správě vlastní, nýbrž propůjčoval je soukromníkům zprvu pouze v užívání odvolatelné za povinnost odvádění dávek z pozemku (vectigal), později však v jakýsi pacht dědičný, který zavdal podnět ke vzniku emfyteuse (v. t.). Vedlé tohoto propůjčování v užívání, kteréž se dělo quaestorem (odtud ager quaestorius), trvala ještě forma jiná, totiž že se prostě pozemky státní mezi občany bezplatně do vlastnictví rozdělily, což se dělo t. zv. assignací, o které hlavně jednají a. z. Později, když římská republika převahou své moci a politiky stávala se vládkyní Itálie a zemí zámořských, neužívalo se pouze assignatio viritana, totiž přikazování pozemků bez dalšího účelu, nýbrž užilo se tohoto způsobu nabývacího ku povzbuzení snahy, aby méně majetní Římané jako kolonisté v krajinách vzdálených šířili ideu státní; tak vznikly leges agrariae de coloniis deducendis, o jichž provádění pečovala zvláštní kommisse 5- neb 10členná. Oba tyto druhy zákonův o pozemcích veřejných souvisí účelem a výsledky úzce spolu, jeť prvý druh starším a druhý mladším zjevem téže zásady. Vládnoucí strana chtěla vždy sjednati si z půdy veřejné přímých neb nepřímých výhod, a sice zprvu přisvojili sobě zcela právo k pozemkům mocní patriciové vyloučivše z něho úplně politicky slabší plebeje – nebylo tedy divu, že se záhy počal zmáhati proti tomu odpor se strany těch, kteří rovněž tak jako mocnější jejich druhové krváceli na bojištích, na kterých bylo pozemků dobyto. Proto nesly se první požadavky plebejské k tomu, aby jim byl zaručen slušný podíl na pozemcích veřejných. Snaha tato byla ovšem dlouho bezvýslednou, až první plebejský konsul C. Licinius Stolo r. 367 př. Kr. domohl se zákona, že nikdo nesmí držeti více než 500 římských jiter, ať již polí svých nebo státních. Avšak během času nebylo nikoho, kdo by byl dodal tomuto předpisu náležitého důrazu ukládáním peněžitých pokut, jimiž se v něm vyhrožovalo; následkem toho věc opět uvázla ve starých kolejích, tak že na ubohou plebs ničeho nezbylo. Teprve Tiberius Sempronius Gracchus r. 133 př. Kr. obnovil zákon upadlý v zapomenutí, uživ ho však výhradně na pozemky veřejné a přidav, že pro každého z dospělých synů ještě dalších 250 jiter držeti se smí. Zákonem, k němuž dal podnět a jenž se zval lex Sempronia agraria, stanoveno dále výslovně, že přebytek pozemků má připadnouti chudým plebejům do nezcizitelného vlastnictví a k provádění toho zřízen zvláštní úřad tres viri agris dandis assignandis. Dobrodiní tohoto zákona, jenž byl později od protivníků velikého reformátora zrušen a opět C. Gracchem obnoven, bylo značně oslabeno přijatými návrhy tribuna M. Livia Drusa, jež dovolovaly plebejům, aby udělené jim pozemky volně zciziti mohli a jež zakazovaly další odnímání polí patriciům. Dávky, jež odváděny za pozemky dané v dědičný pacht, měly připadnouti plebejům v náhradu za bývalé jejich právo na přebytečné pozemky patricijské; však i toto ustanovení padlo úplně r. 111 př. Kr. zákonem Thoriovým (lex Thoria), tak že přešly i tyto polnosti v úplné vlastnictví patriciů. Tu zbyla chudším občanům pouze jediná cesta k nabytí státních pozemků, totiž stěhování se do kolonií nově zakládaných. V tomto směru vydána hojnost zákonů agrárních, a sice uvésti dlužno mimo zmíněnou lex Thoria zákon Rubriův o kolonii v Kartagině. Týž účel měly zákony pozdější, jako lex Marcia, Apuleia, Titia, Livia, Servia Rullii a Caesarova lex Julia agraria (r. 51 př. Kr.), která rozdělila veškeré státní pozemky mezi chudý lid římský. Posledním předpisem o pozemcích veřejných byl zákon císaře Nervy. Kr.

2) A. z. U národů německých nevyskytovala se po drahné doby potřeba a-ch z-nů podobných římským. Řád rodový, jenž tvořil též u národností germánských základ pro rozvoj obcí, podmiňoval takový stav hospodářský, ve kterém pozemky vůbec nebyly předmětem vlastnictví individuálního, nýbrž celý rod vlastníkem jejich býti se jevil a každému členu jeho příslušel pouze podíl ve výtěžku, společnou prací z pozemků rodových nabytém. Rozkladem řádů rodových vyvinulo se i vlastnictví jednotlivých osob k pozemkům; starší však názory o souvislosti mezi členy rodovými způsobily, že jednak pozemky takové, které jiz povahou a hospodářským svým určením výhradné užívání se strany jednotlivců nevhodnými činily, jako zejména lesy i pastviska, ve vlastnictví celé obce zůstaly, jednak jednotlivci i v užíváni svých vlastních pozemků, orné půdy, obmezeni byli ohledy na ostatní členy obce, že tudíž panovalo t. zv. vázané hospodaření (Flurzwang). Užívání dále práv politických, s druhé však strany i povinnost nésti břemena obecná, obzvláště nésti břemeno válečné, pojilo se též k vlastnictví pozemkovému a takž bylo i v zájmu obce, i každého jednotlivce, aby nebylo svobodného, jenž by postrádal majetku pozemkového. V dobách franckých nár. právo salické tento stav véci jako bezvýjimečné pravidlo předpokládá a důsledně nezná i obchodu pozemkového. Nesnesitelnost válečných břemen za dob Karla Velikého, tížících hlavně majitele menších statků, způsobila však velmi rychlé klesnutí počtu svobodných majitelů menších hospodářství, neboť tito odevzdávali se jako chráněnci v osobní poddanství církvi i mocným velmožům, snažíce se takto vzdáním se pozemkového vlastnictví svého uniknouti břemenům oněm. Tím, jakož i četnými dary od panovníkův i v pozemcích záležejícími dotacemi úřadů říšských, jež záhy dědičnými se staly, způsobeno, že korporace církevní i velmožové říšští stali se vlastníky přečetných pozemků, jež při roztroušenosti své, extensivnosti celého na nich hospodaření a nedostatku práce služebné v nejčetnějších případech pouze tím zužitkovati se daly, že odevzdávány jsou osobám nevolným i chráněncům k vlastnímu užívání proti závazku ku placení činží a jiných dávek, nesení břemen pozemkových a osobní, zejména soudní podřízenosti. Souhrn zásad, obapolnými smlouvami i zvyklostí ohledně tohoto poměru odvislosti na vrchnostech pozemkových nabyl výrazu v přečetných t. zv. právech dvorských i služebních ve středověku se vyskytujících a od XI. století počínaje vždy častěji sepisovaných. (Další rozvoj poměrů těchto v čl. Nevolnictví.) I po zrušení nevolnictví zůstaly různé poměry osobní odvislosti obyvatelstva selského na vrchnostech pozemkových i břemena na pozemcích jeho lpící i na dále v platnosti; upravení a konečné zrušení jejich, hospodářským rozvojem doby moderní podmíněné, tvoří pak nejdůležitější předmět a-ch z-nů doby naší (sr. Vyvazení pozemků). V dalSí řadě náleží v obor a-ch z-nů též zrušení svazku lenního (sr. Lenní právo). Národohospodářské ohledy zavdaly podnět i k takovým a-m z-nům, kterými se měly odstraniti ony překážky intensivnějšího hospodaření zejména na statcích selských, kteréž se jevily jako důslednosti historického rozvoje poměrů sousedských i přivedly vedle vázaného hospodaření jednak k roztroušenosti jednotlivých, témuž členu obecnímu náležejících pozemků, jednak k různým druhům t. zv. práva retrakčního. Se zrušováním práva posléz jmenovaného započato již koncem předešlého století, kdežto závadě dříve uvedené v dobách našich zákony o scelování pozemků odpomáhati se počalo. Rozvoj obchodní doby nejnovější přivedl konečně i k tomu, že zvláštními zákony dovolována i dělitelnost pozemků hospodářských, když již – taktéž koncem stol. XVIII. (v zemích českých i rakouských cís. nař. ze dne 5. listop. 1768) – rozdělení obecních pastvin přímo jest přikazováno. Zajisté však nejsou bezdůvodnými hlasy, odvozující zejména z této neobmezené dělitelnosti pozemků – obzvláště selských – zejména při dědické posloupnosti jejich, v úžasné míře se vzmáhající zadlužení selských hospodářství i zchudnutí stavu rolnického, pročež a. z. našich dnů alespoň nepřímo neobmezenou dělitelnost pozemků hlavně tím obmeziti se snaží, že dovolují majiteli selské živnosti zápisem této ve zvláštní seznamy (Höferollen) dělbu její mezi dědici svými předejíti. (Návrh podobného zákona předložen r. 1886 i vládou rakouskou radě říšské.) K a-m z-nům lze konečně připočísti i různé zákony práva vodního se týkající, jakož i zákonodárství lesní. –l.