Ottův slovník naučný/Agrární zákonodárství

Ottův slovník naučný
Agrární statistika	Agrární zákonodárství	Agrární zákony

Údaje o textu
Titulek:	Agrární zákonodárství
Autor:	Albín Bráf
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 462–465. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Agrární zákonodárství. Slovem a. z. ve smysle nejobecněji jemu přikládaném a historicky nejpřípadnějším vyrozumívají se zákony, kterými se z příčin národohospodářských i sociálních upravují poměry vlastnictví i dědického práva na půdě rolnictví věnované i rozličná užívací práva na pozemcích, záležitosti pachtovní i též dlužnické, pokud pozemkových vlastníků se týkají. Náležejí sem tedy na př. právě tak ony zákony, jež týkaly se poddaného lidu selského a jeho závazků naproti oprávněným vrchnostem, jako naše novější zákony o svobodné dělitelnosti pozemků, nebo americké o t. zv. domovinách (homesteads). V širším smysle někdy slovem a. z. vůbec označují se zákony týkající se záležitostí zemědělských, tedy i ty, jež nemají zvláštního přímého vztahu k rozdělení majetku rolnického nebo k zachování a rozvoji určitých tříd rolnického obyvatelstva, nýbrž – přímo alespoň – jen důležitostí výrobních se dotýkají, jako na př. zákony o melioracích a j. p. Mají sice též takové zákony druhdy i dosti značný vliv na lepší prospívání neb úpadek určitých druhů hospodářství rolnických – tak na příklad scelování (kommassace) bývá do jisté míry závorou proti drobení živností – kdežto s druhé strany na př. zregulování zbědovaných poměrů pachtýřských (Irsko!) nebude bez účinku na výrobní stránku; ale přece zůstává mezi oběma skupinami podstatný, zásadní rozdíl. Zákonodárství pak snadno upadne v jednostrannosti a chyby, jestliže pozbude vědomí o dosahu tohoto rozdílu. Tak na př. moderní zákonodárci stanovíce tak zv. volnou dělitelnost až příliš jednostranně vycházeli z úvah výrobní prospěšnosti a sociální stránky nedocenili. Na podobném jednostranném stanovišti jsou ovšem i spisovatelé, kteří – jsouce nepodmíněnými hajiteli t. zv. svobody rolnického vlastnictví – vyrozumívají dokonce agrárními zákony v moderním smysle jen ty, kterými odstraněny byly někdejší řády obmezující svobodné nakládání s pozemky (tak i Meitzen). Berouce zde pojem agrárních zákonů ve smysle úvodem vytčeném, nazveme pak agrární politikou onu činnost státní, která z příčin obecného národohospodářského prospěchu neb obecného sociálního dobra upravuje rozdělení majetku pozemkového nebo dědické právo rolnických statků vůbec nebo jednotlivých jejich kategorií, na příklad selských, reguluje pachtovní poměry atd. Agrární politika jest tedy sociální politikou v příčině stavu rolnického. Vzchází-li pochybnost, že určitý stav a-ho z. nezabezpečuje výsledků se stanoviště obecných národních anebo společenských důležitostí žádoucích, vyvinují se tak zv. otázky agrární. Ze sporného mínění o takových otázkách agrárních vznikají agrární strany, a pokud ony míněním svým zjednati chtějí veřejnou agitací, působností v parlamentě a j. pod. praktické platnosti a za tím účelem se organisují, stávají se agrárními stranami politickými. Obecný způsob mluvení takové strany, když bez ohledu na jiná stranotvorná hesla především na základě určitého agrárního programmu se utvořily, nazývá prostě agrárnickými, jejich přívržence agrárníky.

Ježto obor zákonodárství agrárního, zvláště když k historickému vývoji jeho se hledí, jest nad míru rozsáhlý, může býti úkolem článku tohoto jen všeobecná orientace o hlavních otázkách, kterouž pak podrobnosti příslušných článkův ostatních doplní. – Kterak již ve starověku důležitost dobrého upravení agrárních poměrů byla ceněna, dosvědčují dějiny všech velkých zákonodárců starověku; kterak doba nejnovější zase váhu agrárních otázek pociťuje, viděti jest y nynějších snah o zachování selského stavu. Podlé základní idee, na které jsou zbudovány, rozeznávají se jakožto historické útvary i jako protivy vědecké dvě soustavy a-ho z.: svobodné zřízení agrární a zřízení nesvobodné. První vychází ze základní myšlénky, že nejvýhodnější výsledky výrobní a zároveň přirozené, pro obecné dobro nejpříhodnější rozdělení majetku pozemkového zabezpečí jediné úplná svoboda vlastnictví rolnického, to jest úplná volnost daná vlastníku v příčině prodeje a odprodeje i zadlužení, za platnosti stejných pravidel práva dědického pro pozemkový jako pro všecek ostatní majetek. Druhá naopak týkajíc se právního obchodu s pozemky dopouští zásadně obmezení více méně dalekosáhlá. V konečné příčině běží tu vlastně o otázku nejzákladnější, jež právě ve sporných záležitostech agrárních doby přítomné zase s důrazem do popředí se staví, totiž: vyplývá-li z hospodářských zvláštností půdy, z její obmezenosti, nerozmnožitelnosti a nezbytnosti, i z významu, jaký měla různá rozdělení pozemkového majetku pro společenské a politické poměry národa a státu, taková podstatná rozdílnost mezi majetkem pozemkovým s jedné a ostatním, zejména movitým s druhé strany, aby následkem její vůbec nebo v jistých dobách a poměrech nevyhnutelno bylo podrobiti pozemky jiným pravidlům hmotného práva majetkového, nežli platí pro majetek ostatní, zejména movitý ? Pro středověké agrární právo jest právě tato rozdílnost momentem význačným a zůstala jí přes postupující recepci práva římského až do doby oněch velkých převratů, jež provedeny byly hlavně zrušením poddanství a vyvazením břemen selských. Základní rozdílnost řečená předem již na jevo vystupuje v nejstarších útvarech vlastnictví pozemkového, jež po stěhování národů v germanských, slovanských i keltských řádech se objevují. Přese všecky rozdíly v podrobnostech shodují se řády řečených národů v tom, že vyhrazeny jsou pozemky vlastnictví pospolitému. Subjektem tohoto vlastnictví byla u Germanů již za doby Tacitovy obec arci na základech rodových prvotně utvořená. (Srv. čl. Agrární zákony německé.) U Keltů byl jím širší rodový svazek – clan – jehož členům se jednotlivé části majetku pozemkového přidělují v doživotní užívání. U Slovanů byla jím rodina, jež pod řízením hlavy své půdu svou nedílně spravuje, kterážto instituce se zachovala u Jihoslovanů až na doby nejnovější (srv. čl. Zádruha), kdežto u Rusů způsobem dosud náležitě neobjasněným vytvořila se ona zvláštní forma společného vlastnictví obecního, t. zv. mir, která dosud náleží k nejvýznačnějším zvláštnostem ruského života hospodářského i sociálního. (Viz článek Mir.) – Zvláštního rázu dostalo se pak agrárním poměrům největší části Evropy vývojem zřízení lenního, s nímž zároveň před se šel, ba jím byl hlavně způsoben vznik poddanství lidu selského. (Viz články příslušné.) Agrární zřízení, jež na těchto základech původu germanského se vyvinulo, působilo svým namnoze neblahým příkladem i daleko přes hranice zemí germanských, rozšířilo se na sousední země slovanské, ano proniklo i do samé Rusi, kdež počíná se rozvoj nevolnictví na úsvitě XVII. stol. a v XVIII. se dovršuje. Avšak v obsahu toho agrárního zřízení lišiti sluší dvojí živel: jsou tu jednak normy, jež týkají se práv a povinností ze svazku odvislosti vyplývajících, upravují osobní výkony a dávky hmotné (desátky, roboty a j.) atd. – jednak takové, jež k tomu směřují, aby jednotlivé statky celistvé se zachovaly v rukou hospodářů, a v tom směru zejména obmezují odprodej a zadlužení a zabraňují hmotné rozdělení statků za příčinou přechodu dědického. Tendence posléz uvedená neobmezuje se pouze na statky veliké (lenní, fideikommissní), nýbrž proniká 1 celé zákonodárství, pokud se týče statků selských. V poměry tímto agrárním právem utvořené vkročil moderní stát. Největším úkolem jeho agrární politiky bylo odstranění poddanství a rozličných oněch závazků ke konáním osobním i reálním, které jako trvalá břemena selský majetek tížící na novou dobu přešly a v ní pak se staly nejvážnější překážkou pokroků výrobních. Tento úkol po všelijakých dřívějších pokusech, provedených v rozdílných rozměrech i způsobech a se zdarem nestejným, byl dovršen novodobými velikolepými operacemi vyvazovacími (viz čl. Vyvazení), z nichž poslední provedlo od r. 1861 Rusko.

Všecka ta politika agrární, která směřovala nejprve namnoze jen k úlevám břemen selských (snížení, přeměna natur. dávek v peněžní a pod.) nebo konečně k úplnému jejich odstranění zrušením nebo výkupem, dotýkala se jen jedné z výše vzpomenutých stránek agrárních našich řádů starších. Avšak tentýž vítězný proud obecného mínění, kterýž probuzen byv a stále podněcován jsa literaturou liberální platnost zjednal ideám svobody živnostenské naproti zbytkům bývalého zřízení živnostenského, nespokojil se též jen s odstraněním poddanství, desátkův a robot. Podporován jsa ovšem zkušeností, že tuhá nedílnost rolnických statků tím větší překážky klade intensivnímu hospodaření, čím více moderní život hospodářský k plnému rozvinutí podnikatelské stránky při veškeré výrobě rolnické nutká, obrátil se vítězící liberalismus bezvýjimečně proti oněm obmezením právního obchodu s pozemky, jež k zachování celistvosti statků rolnických a především selských směřovaly a právě, jak dotčeno, tvořily druhou charakteristickou stránku starších řádů agrárních. Vycházelo se při tom z přesvědčení, že dokonale uvolněný právní obchod s pozemky zabezpečuje jen takové změny v rozdělení pozemkového majetku, kterými se požadavkům dokonalého vzdělávání půdy lépe vyhoví, že půda při tom přijde v ruce schopnější atd. První stát, jenž v takovémto duchu svobodu vlastnictví pozemkového pojal a radikálně ji provedl, byla revoluční Francie. V příčině právního obchodu s pozemky, tak zejména koupí, prodejů, dědictví, zavedena táž pravidla právní, jako v příčině právního obchodu s věcmi movitými. Tím stala se skutkem t. zv. mobilisace půdy, t. j. v odporu proti základnímu názoru dřívějších století vysloven a v zákonodárství proveden princip, že není důvodů národohospodářských a sociálních, pro které by předpisy hmotného práva majetkového, týkající se půdy, měly býti jiné, nežli ony, jež týkají se věcí movitých. To zároveň znamenalo úplné vítězství zásad římskoprávních v oboru vlastnictví pozemkového. To jest stanoviště, které zaujal bezvýjimečně Code Napoléon. Po Francii následovalo Prusko (1807) a sama Anglie zákonem z r. 1833 obmezila dávnou svobodu poslední vůle, užívanou ke stanovení nescizitelnosti a k zakládání fideikommissů rodinných, nedopouštějíc více trvalého vázání právních nástupců k nedílnosti a nescizitelnosti. Ovšem i na základě nynějšího práva jest možno vždy pro dvě generace celistvost statku zděděného zachovati, čehož aristokratický obyčej užívá k zachování kmenových velkostatků rodinných. (Srov. čl. Entails.)

V Rakousku teprve v létech šedesátých princip svobodné dělitelnosti zvítězil. (Srov. čl. Svobodná dělitelnost.) Však zatím víra v naprostou prospěšnost principu toho, která vlivem liberálních ideí v novější době dost hluboké byla zapustila kořeny, jest zvláště během posledních let valně otřesena. Převrat nastalý zračí se především v obavách o zachování stavu selského. S větší bedlivostí nežli kdy jindy vyšetřují se poměry rozdělení majetku pozemkového, zjišťuje se, jak veliká čásť půdy národní jest v rukou jednotlivých kategorií rolnických vlastníků (velikých, středních, malých, nejmenších), vyhledává se, do jaké míry tu přílišné roztříštění její na statky příliš drobné, onde zase nepřiměřené narůstání statků velikých s platným tím právem agrárním souvisí. Závažným předmětem úvah mezi hlavními příčinami úpadku stalo se tu zejména rostoucí zadlužení statků selských, které proto stává se tak nebezpečným, že nevzniká jenom na základě půjček, pomocí jichž se hodnota půdy zlepšila (meliorace) neb provozovací kapitál hospodářův rozmnožil, nýbrž z nedoplatků kupní ceny a valnou měrou i z podílů dědických a odkazů, jež jako dluh na statku váznouti zůstanou. I tak, ač nelze popříti, že nejeví se vůbec účinky moderní mobilisace půdy všudy stejným způsobem, že také nelze nikterak všude stejným právem o škodných následcích mluviti, přece šíří se v naší době přesvědčení o potřebě nového agrárního práva. Nemůže se při tom jednati o pouhé obnovení bývalých řádů, které měly své oprávnění v národohospodářských poměrech zcela rozdílných od našich nynějších. Běží spíše o to, aby všude, kde liberální soustava agrární v příčině národohospodářské, sociální a politické ukázala se neprospěšnou, vytvořilo se nové právo agrární, přiměřené požadavkům a potřebám doby, právo, které by ponechalo disposici hospodářově tolik volnosti, kolik v nynějších národohospodářských poměrech se stanoviště výrobních prospěchů jest nezbytno, které by ale dovedlo zároveň sociálně nebezpečným zneužitím volnosti postaviti účinné hráze. Při tom na paměti míti sluší, že rovněž tak, jako nedají se určitá zřízení z dávno minulých dob prostě přenášeti v přítomnou, ani instituce, jež v jistých státech se osvědčují, s týmž účinkem nedají se přenésti kamkoli jinam. Tak na př. americké homestead-laws, jimiž se jisté minimum usedlosti, vyměřené buď určitou plochou neb peněžní hodnotou, z exekuce vůbec vyjímá, jakožto prostředek předlužení zamezující právě té části rolnických usedlostí, která již jest předlužena, spásy nepřinese. Nemohlť by se zákon takový arci dluhů před vydáním jeho vzniklých dotýkati. Pro všecku agrární politiku platí tu zásada relativnosti, ona musí všude stavěti na historickém základě, který byl vytvořen vývojem dosavadním, musí účtovati se zvláštnostmi národní povahy, s celým ostatním stavem národohospodářských a sociálních poměrů. Nějaký absolutní, t. j. pro všecky časy a poměry platný systém agrární politiky není vůbec možným.

Mezi návrhy, jež činí se vzhledem k nynějším poměrům středoevropských zemí, jsou jednak takové, jež přímo zameziti neb obmeziti hledí přílišné drobení nebo nepřímo mají proti němu pracovati. V prvém směru zejména obrací se pozornost k upravení zvláštního dědického práva selského, jehož počátky ostatně již se ukazují v něm. zákonodárství, kteréž snaží se starou instituci t. zv. čekanců způsobem potřebám přítomnosti přiměřeným obnoviti. Mnohem dále jdou požadavky, které směřují k novému tvoření nedílných kmenových statků selských a j. pod. Nepřímo za stejným účelem se nesou návrhy, kterými má se zameziti přetížení dluhy hypotekárními, jako na př. stanovením nevypověditelnosti hypotekárních dluhů nebo ustanovením, že dovoluje se hypotek. zadlužení pouze za účelem staveb a meliorací, nikoli však z příčiny dědického postupu neb koupě aneb dokonce jakýmsi novým vyvazením břemen hypotekárních za intervence státu – návrhy to, jež vesměs ještě k důvodným pochybnostem podnět dávají. Bf.