Ottův slovník naučný/Advokát

Ottův slovník naučný
Ad vocem	Advokát	Advokáti sv. Petra

Údaje o textu
Titulek:	Advokát
Autor:	Emil Ott
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 242–246. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Advokát

Advokát. Hospodářský rozvoj států podmiňuje složitější poměry právní; znalost předpisů poměry tyto pořádajících stane se údělem příslušníků zvláštního povolání, ježto nelze více vyhledávati právní radu a pomoc v kruhu rodiny, cechu, obce aneb stavu. A-em slově právní pomocník, jenž vedlé sporné strany věc její před soudem hájí; liší jej pravověda od prokurátora, který na místě strany sporné ve sporu činným jest jakožto zástupce její. Právo Římanů již záhy připouštělo vedlé pouhých mluvčích (orator) a-y právní radou stráně přispívající, načež v době císařů obojí úkol splynul a již od III. století po Kr. advokacie se stala zvláštním stavem, podrobeným dohledu a přísným disciplinárním trestům magistrátu. V určitém počtu při každém vyšším soudě připuštění a-i tvořili corpus togatorum, zapsáni byvše ve zvláštní matrikuli a vázáni jsouce stanoviskem při sídle soudu, jež bez dovolené opustiti nesměli. Kandidáti připuštěni byli, jestli že vykázali po delší průpravě znalost práva vysvědčením učitele v právech a bezúhonné mravy. Strany z pravidla nebyly právem nuceny přivolati a-a do sporu, leč jestli naprosto nesměly před soudem nastupovati. Které straně žádný a. nechtěl pomocí svou přispěti, té zřízen byl úřadem. Původně (lex Cincia r. 204 před Kr.) zapověděné braní odměny pozdějším usnesením senátu bylo připuštěno, avšak stanoven nejvyšší obnos její. Zakázána byla povždy úmluva, vedlé které zvítězivší přisliboval dáti a-ovi poměrnou čásť věci vyhrané (pactum de quota litis). Starší způsob řízení téměř bezvýjimečně vylučoval, aby připouštěni byli zástupci na místě sporných stran projednávající. Pokud se výjimkou připouštěli, pokládáni byli za pány sporu, pročež nález jen nepřímo na zisk i ztrátu zastoupeného účinkoval. V novějším právě arciť uznáváno bylo přímé zastupování skrze zástupce slavnostně, nebo prostě zřízené (cognitores, procuratores), načež také úkol tento zhusta a-ům připadaL

Církevní soudnictví netajilo se tím podlé svědectví dekretu Graciánova (c. I. C. IV. qu. 4.), že zastánci práva jsou nezbytným článkem ústrojí soudů. Přijalo pak podstatně zásady římského práva u věci té, ačkoli k vyloučení osob ženských ze zastupování před soudy, jež zavinilo již v právu praetorském (I. 1. §. 5. D. 3. 1.) neslušné chování se Carfanie, a k vyloučení osob zlopověstných přidalo vyloučení osob duchovních – leč ve prospěch církve neb osob nuzných, zvláště vdov a sirotků (c. 1. 3. X. 1. 37.) – a nepřipuštěni z církve vyhoštěných. Péče o chudinu, církví vůbec osvědčovaná, nejevila se pouze zřizováním zástupce z povinnosti úřední, nýbrž také prominutím poplatků soudních (c. 11. §. 4. VI. de descriptis), jež odtud prostřednictvím městských práv italských vniklo do soudů světských. V Čechách a na Moravě pojmový rozdíl mezi přímluvčími a poručníky rozepře v podstatě shodoval se s tím, v čem lišili se podlé cizích práv a-i a procuratores.

Domácí právo při soudech volného zemanstva nebránilo již záhy oběma stranám pro neznalost práv nebo nedostatek výmluvnosti opatřiti se přímluvčím neb řečníkem (prolocutor, advocatus), »aby od nich mluvil«, buďsi přítelem, ať rodu a stavu jakéhokoli (třeba duchovního), aneb – nemajícím toho – třeba příslušníkem lavice potazníků nález vynášejících. V starší době řečník zvláště vyprošen býval (Cod. dipl.^{[red 1]} III. 193 již r. 1235; Emler: Regesta II. č. 1284 roku 1282; Řád práva zemského 1355 čl. 4. 5.; Ondřeje z Dubé Výklad 1400 čl. 5.). Dříve pak v Čechách nežli na Moravě řečníkům odměna byla poskytována, odkudž »nájemními« přezdíváni byli (Ondřej z Dubé čl. 28; Kniha Tovačovská 1482 kap. 72, Kniha Drnovská 1540 ed. Brandl str. 35). Na zlořády z přijímání odměn těžce žehrá Všehrd (Knihy devatery 1499 II. 18 §. 8.) mluvě o volech, kteří ze střemeniště snídají, a ještě Žerotín (Zápisky o soudě panském po 1594 I.) hněvivě dotýká se »padouchů«, kteří od bohatších zavázáni jsou platy, »aby žádný z těch proti nim nemluvil«.

Poručníkem (procurator) slove ten, koho strana pro překážku neb z pouhé vůle na místě svém po vysvědčení půhonů (tudíž po vzešlé rozepři) dskami zřídila k provedení sporu i vedení práva sobě na zisk a ztrátu (Všehrd II. 19). V Čechách poručníci dopřáni byli dávno oběma stranám z vlastní jejich vůle (Ř. Pr. Z. Čl. 56.), na Moravě jen se zvláštním povolením soudu a nikoli žalovanému (Kn. Tov. kap. 37., Kn. Drn. str. 31). Důsledně z pojmu zastoupení vyplývalo, že vykonáni přísah a zřízení poručníka nepříslušelo původnímu poručníku (Všehrd II. 19, §. 9. 12.), rovněž pak, že poručník, prosoudil-li spor, z útrat sporu práv nebyl (Zř. z. 1530 C. 28; 1549 C. 25; 1564 B. 48). Nutně poručniku svěřiti slušelo vedení sporu světských obcí, jež zřizovaly poručníka výjimkou již před svědčením půhonů mocným listem (Všehrd II. 19, §. 6.), obcí duchovních, totiž konventů a kapitol (Zř. z. 1549 D. 22; 1564 C. 38) a krále, byl-li žalován; zeměpána zastupoval, nezřidil-li jiného poručníka listem, královský prokurátor (Zř. z. 1549 A. 11, H. 30; 1564 A. 10, C. 5), jehož povinností též bylo hájiti kláštery královské, pak konventu nemající, kdežto péče o spory klášterů šlechtou založených připadla zakladatelům (Zř. z. 1564 C. 39).

Při přehlídce Vladislavova zřízení zemského, r. 1530 z usnesení sněmu provedené, dodány byly články (č. 191 – 196 vyd. Jirečkova), jimiž řečníkům pod ztrátou hrdla zakázáno bylo mimo pactum de quota litis, aby při sporu stran svých nečinili spolků mezi sebou o dělení jisté sumy pro případ, ať již kterákoli strana obdrží rozepři, jakož i vyzvídáni strany jedné a zastupováni pak druhé, dále vyměřena byla sazba odměny nejvýše dvaceti pěti kop grošů ze sporů o tisíc kop grošů, nad co jen poslání pocty zvěřinou atp. místa míti smělo. Rovněž zapověděno bylo řečníkům mluvení zbytečné, dotýkání se odpůrce a přejímání sporů u různých soudů, čímž promeškání nastávalo, pro kteréž k řečníku hleděti nebylo straně zabráněno. Předpisy tytéž opakují se ve zřízeních zemských z r. 1549 (X. 7–13) a z r. 1564 (U. 1–7); v onom nad to z usnesení sněmu r. 1545 odbývaného doložen jest zákaz pod ztrátou připuštění k soudům vyřčený, aby bez vůle stran nebylo jednáni odkládáno a aby strany nebyly zavazovány, nesmlouvati se bez řečníka mezi sebou.

Při soudech městských, právem německým se spravujících poručníci jen výjimkou nastupovati směli na místě stran: vždyť Saské Zrcadlo vůbec nedopřávalo jich zletilcům, nechtějícím neb pro překážku nemohoucím k soudu se dostaviti, leč zeměpánu. Přes to sbírka nálezů magdeburských, v Čechách překlady rozšířená, dosud omylně za pouhé sebrání nálezů litoměřických pokládaná (Čas. Mus. 1880 str. 549. 3), dopouštěla toho, aby před soudem poručník na zisk a ztrátu zřízen byl.

Mluvčí (prolocutor) oproti tomu již podlé Zrcadla Saského z pravidla před soudem nastupoval vedlé strany sporné »mluvě od ní«, aby strana zůstavujíc mluvčímu vylíčení věci ničeho nepromeškala (Saské Zrc. I. 59 §. 2), nýbrž pomocí znalosti právnické a obratnosti řečnické mluvčího dobyla vítězství. Strana nemluv však vedlé řečníka, leč by chtěla opraviti a změniti, v čem se byl poklesku neb omylu dopustil (Holung und Wandel; Sas. Zrc. I. 60 §. 1); došeptnouti smí mluvčímu (Sas. Zrc. I. 62 §. 11). Strana mluvčího volí, soudce přivoluje dává jej. Nebuď jim žena, kněz neb žid; při mluvčim však netřeba stejného rodu neb stavu, jakého jest strana.

V městech obchodem slynoucích (Hamburk, Lubek) sazba odměn mluvčích byla ustanovena. Strana jazyka při soudě obvyklého neznalá nutně užívejž mluvčího; žalovaný však odmítnouti smí vstoupení ve spor, pokud nebyla přednesena žaloba jeho jazykem (S. Zrc. III. 71 §. 1, 2.). Podobnými pravidly řídily se již původně městské soudy v Čechách i na Moravě, jak doličují jen příkladmo privilej Jihlavě 1249 §. 19, 39 a Německému Brodu 1278 §. 34 daná; sbírka nálezů brněnských 1353 kap. 59 násl., statut Pražského Starého města 1354 (Rössler č. 77), jenž sazbu odměny obsahuje. Pozoruhodno jest, že při jihlavském vrchním právu pravidlem uznaným bylo, že mluvčí české strany s odpůrcem Němcem projednávati smí českým jazykem (Sbírka nálezů do 1416 č. 314; vyd. Tomaschek str. 227).

Nelze diviti se tomu, že, když rychle šířila se znalost římského a církevního práva po vlastech českých, záhy horní právo kutnohorské, zdělané z příkazu Václava II. (1300), jež velebí povolání a-ů (c. 4 §. 10. kn. IV.) vzletnými slovy římského císaře Lva (I. 14 C. 2, 7), a sbírka nálezů městského soudu brněnského, sestavená písařem Janem (1353), jakož i Brikcího z Licska české spracování tresti nálezů těchto, přídatky rozmnožené a roku 1536 pod názvem »Práv městských« vytištěné, v důležitých kusech přijala právní předpisy o prokurátorech a a-ech tytéž, jakými upraveno bylo v pramenech cizích práv postavení obou (H. Pr. Kutnohorské IV. kn. kap. 4 §§. 6–13; Brněnská sb. kap. 59–67; 589–591; Brikcí kap. 3, 51). Neschází ani zástupce soudem zřízený straně chudé.

Důležitá Koldínova městská práva pro království České 1579, kterým r. 1610 také Litoměřičtí se podrobili, omylem v nadpise příslušné kapitoly prokurátory staví na roveň řečníkům (také B. 24), ač co do věci rozdíl správně činí. Přestala pak na snesení předpisů zřízení zemských o řečnících (B. 25, 27–34) a poručnících (B. 35, F. 41), k čemu připojila pochvalu zástupců zdarma lidi nuzné hájících (B. 24) a zákaz řečňování žen (B. 26).

Když po bitvě Bělohorské přepracováno bylo zřízení zemské, ponechány byly v platnosti předpisy starší o řečnících jak v Čechách (Obn. zř. z. 1627. B. 41–46), tak i na Moravě (Zř. z. 1628 fol. 58), s tou jen odchylkou, že v Čechách doplněn byl předpis o sazbě odměn v ten způsob, že strana zvítězivší ve sporu ceny vyšší 4000 kop grošů a slíbivší před tím právnímu příteli zvláštní poctu, soudem, při kterém věc vedena byla, po slyšení stručném odsouzena býti směla k zaplacení úhrnné odměny do 125 kop gr., kdežto pro Moravu vůbec nařízení o sazbě odměny bylo vypuštěno (fol. 60). Se změnou řízení starobylého na písemné (C. 1) a se zrušením neodvolatelnosti nálezů soudu zemského souviselo, že zřízení poručníka již při odevzdání žaloby u desk zemských, nahrazujícím nyní půhon a obeslání staršího práva (B. 18), nastati mohlo osobně aneb dokonce též zmocněncem, zvláštním mocným listem k tomu opatřeným (B. 48, 49), pak že poručnictví sporu také na řízení odvolací a exekuční se vztahovalo (B. 57). Formalism písemného řízení byl příčinou předuležité změny, že pro příště připouštěni byli jen »přísezní a-i a prokurátoři« (České obn. zř. z. B. 60; Mor. fol. 61); arciť i nadále měli to býti »jen lidé dobři a na poctivosti zachovalí« (České B. 55), k čemu se pro Moravu (fol. 60) připomíná, že netřeba, aby byli šlechtici, jakož někdy toho byly knihy Tovačovská (kap. 72) a Drnovská (Brandl, str. 35.) vyžadovaly. K tomu ještě obnovené zříz. z. pro království České dodává, že ten, kdož za prokurátora nařízen byl, způsobilý býti má jak spisy zřizovati, tak i při vésti; nebrání se však, aby třeba spisy kýmsi třetím spisovati dal aneb od strany sporné složené spisy při soudě odevzdával (B. 58, 59). Již novelly deklaratorn, r. 1640 prohlášené, ve skutek uvedly prve v obn. zř. z. již ohlášené zrušení dosavadní volnosti advokacie, nařizujíce, »že na budoucí čas ne každému advokátství povoliti, nýbrž jisté zemské prokurátory zříditi sluší«. Při vyšších i nižších soudech ani prokurátor ani a. slyšán býti neměl, pokud nevykonal přísahy (B. b. 1) srovnávající se s přísahou a-ů k praxi při říšském komorním soudě připuštěných (K. G. O. 1555 I. 64). Aby zastupování stran zástupci neoprávněnými bylo překaženo, zároveň (B. 2) rozkaz vydán byl, že každý spis soudu podaný vedle stran spolupodepsán býti musí přítelem právním, což později ještě instrukce daná městům královským a věnným 1651 důrazně připamatovala (čl. 13.) zakazujíc přísně, »aby zkaženým řemeslníkům řečňovati neb spisovati« dovoleno nebylo. Již dekretem ze dne 7. kv. 1650 pohroženo bylo těm, kteří by podpisem svým hradili spisy přespolních a-ů. Osobám chudým od úřadu zástupci zřizováni býti měli; těm pak pod zastavením praxe »ve věcech jejich se potřebovati dáti« uloženo bylo (Obn. zř. z. B. 52). Dotčená instrukce Čl. 14. vyhledávala jakožto podmínky zřízení takového zástupce, aby prve vykonána byla přísaha o chudobě. Dekretem ze dne 10 čna 1676 povinnnost zastupování ex officio byla uložena zvláště a-ům nově úřad nastoupivším. Obnovené zřízení zemské při soudech městských podpůrnou mělo platnost (D. 49, J. 27), tudíž také při nich platnosti nabyly výše vypsané předpisy o a-ech.

Snahou zákonodárství odtud bylo pevné organisovati advokacii podlé vzoru zachovaného při říšském komorním soudě. Ačkoli obn. zř. z. (B. 58) omylně za to pokládalo, že již prve »v dědičném království Českém žádný rozdíl mezi a-em a prokurátorem se nezachovával«, dekret ze dne 14. pros. 1652 přece zase ustanovuje, že při dvorské kanceláři, k níž slušelo vznésti revisi z nálezů zemského soudu (F. 77), 12 a-ů a 6 prokurátorů, při všech soudech pražských působnost svou na celé království vztahujících, pak 12 a-ů a 18 prokurátorů vesměs graduovaných připuštěno a pod přísahu vzato býti má. Podobně určuje dekr. ze dne 22. dub. 1654 počet 12 zemských a-ů pro Moravu tím způsobem, že 6 jazyka českého, 6 pak jazyka německého býti má.

Králi zachováno bylo jmenovati je, jak vychází z dekr. ze dne 10. září 1714, podlé něhož pro budoucí časy zkouška dotud obvyklá, které se podrobovali žadatelé před zvláštní kommissí složenou z přísedících soudu appellačního a desk zemských teprve po jmenování, položena býti měla v dobu před podání návrhu. Nařízením ze dne 7. pros. 1733 stanoven počet právních zástupců při pražských městských a při universitním soudě, jež jmenovali soudové tito sami. Mimo to doktoři a kandidáti práv se svolením úřadů akademických při nich spory projednávati směli. Staroměstský soud konečně zříditi mohl 4 prokurátory židovské pro spory israelitů mezi sebou.

Na stesky, že po venkově není dostatečný počet a-ů, došlo vyřízení (dekr. ze dne 10. čna 1676), že o tom vždy od případu k případu ku dvoru podávána býti má zpráva. Později stanoven byl nejvyšší počet zástupců stran pro vetší {4) a menší (3) venkovské městské soudy. Zároveň zůstaveno bylo městům se strany jmenování činiti návrhy, načež appellačnímu soudu příslušelo po provedené zkouše kandidátů navržených pod přísahu vzíti připuštěné z nich (dekr. 7. pros. 1733; v knize městsk. arch. pražsk. č. 642 fol. 315). Předpis průběhem století opětovaný ve zřízeních zemských a městských právích, aby vždy vážnost a úcta osvědčována byla soudům, vyznívá z dekr. ze dne 19. ún. 1709, přikazujícího zástupcům stran, aby před královský zemský soud na Moravě dostavovali se v »šatech černých s pláštíkem bez křídel«. V těch dobách přísnými tresty disciplinárními (vazbou, vyhoštěním ze země i trestem smrti) nastupováno bylo na zástupce právní, kteří stranu svou k svévolným sporům podněcovali aneb sami svévolné sobě počínali (pragmatika appellační ze dne 16. dub. 1734 §. 1). Odměny a-ů dotýká se pragmatika k skrácení sporů vydaná dne 23. led. 1753 Čl. 1 §. 2 zákazem, aby před skončením sporu odměna pohledávána aneb nabízená přijímána nebyla, pak řád o úpadcích ze dne 26. čna 1751 vřaděním odměn a-ův a prokurátorů za práce v řízeni úpadkovém konané pro věřitele neb dlužníka do druhé třídy věřitelské.

Péče cís. Marie Teresie, směřující k tomu, aby řízení při soudech bylo upraveno, zavdala k tomu podnět, aby organisace advokacie důkladně byla uvážena. Český senát nejvyššího místa justičního, r. 1749 zřízeného, vřele přimlouval se r. 1759 o zachování zákonů u věci té platných a císařovně ve zvláštní zprávě vylíčených, což schváleno a nad to nařízeno bylo, aby také ohledně ostatních »zemí dédičných« vhodnost předpisů těch v úvahu vzata byla. Výsledkem toho bylo rozhodnutí císařovnino, kterýmž určitý počet právních zástupců ve všech zemích stanoven a doktorát práv pro kandidáty advokacie vůbec předepsán byl.

Kommisse, které připadl úkol vypracovati soudní řád pro všechny »země dědičné«, brzy na to zabývala se důkladně zásadami, na kterých by spočíval tehdy zamýšlený zvláštní řád advokátní. Nejvyšší místo justiční bylo předložilo ku konci r. 1780 cís. Josefu II. náčrtek zásad těch, jež měly za účel brániti přílišnému rozhojnění a-ů v a způsobiti, aby jen mužové výborní advokacii se oddávali a aby příslušníci povolání toho přísně šetřili povinností svých. Zvláště návrhy proti rozmnožení se a-ů namířené vyznamenávaly se krutým prováděním přesně stanoveného počtu, jakož vůbec celý referát z péra dvorn. rady z Keessů prodechnut byl nedůvěrou, ba nechutí k advokacii, toho času působením francouzských encyklopaedistů dosti rozšířenou. Vážným a spravedlivým způsobem odmítla kompilační kommisse soudního řádu v dobrém zdání radou z Froideva sepsaném a koruně předloženém v lednu 1781 nepříznivé posuzování dotčené a co nejvřeleji přimluvila se za neobmezování počtu a-ů, což císař schválil. Dne 1. května 1781 prohlášený Josefínský soudní řád za své přijal osvědčené předpisy, v českých zemích dotud platné o výkaze theoreticke způsobilosti při kandidátech advokacie doktorátem práv, pro venkov pak podpůrně alespoň vysvědčením fakulty o znalosti práv, dále o výkaze praktické zručnosti zkouškou při appellačním soudě skládanou po odbyté praxi, jejíž doba záxonem vyměřena nebyla. Výslovně však bylo uznáno, že každý způsobilý kandidát připuštěn býti má, aniž třeba k počtu přihlížeti (§. 410., 411.).

Když po osmi létech císař Josef II., zření maje k rychle vzmáhajícímu se počtu a-ů, dotázal se znova nejvyššího justičního místa, bývalý odpůrce volnosti advokacie dv. rada z Keessů nyní (1790) stal se vřelým jejím obhájcem a návrh jeho za volnost se přimlouvající přijat byl téměř ode všech členů řečeného soudu. Dodatečný návrh duchaplného právníka, svob. p. z Martini, aby tříletá praxe, pak bezvýjimečně doktorát a kauce 2000 zl. vyhledávána byla, došel – mimo kauci – zákonodárcova schválení, když prohlášen byl tak zv. Západohaličský soudní řád dne 19. pros. 1796, později i v jiných zemích mocnářství platný (§§. 541., 542.), načež dv. dekretem ze dne 6. září 1800 č. 408. sb. z. s. také v obvodu josefínského soud. ř. bezvýjimečně doktorát a dvouletá praxe předepsány byly. Nátlaku z kruhů administrace podařilo se však náhle způsobiti zásadní změnu. K návrhu českorakouské spojené dvorní kanceláře vydán byl rozkaz dne 12. dubna 1802 č. 557. sb. z. s., že nadále staveny býti mají zkoušky advokátní, čímž zastaven byl vůbec přístup k advokacii – pokud zvláštní milost od koruny propůjčena nebyla – až do r. 1821, kdy k přímluvě nejvyššího soudu zastavení minulo a vydány byly předpisy uskutečňující opět přijatou zásadu tak zvaného numerus clausus. Zároveň jmenování zůstaveno bylo nejvyššímu soudu (rozh. nejv. dne 2. února 1826).

Řádem advokátním ze dne 16. srp. 1849 č. 364. ř. z. nastala pak důležitá změna, že ministr spravedlnosti, jemuž jmenování nyní připadlo, nejsa vázán předpisy o počtu a-ů v příslušných obvodech, po slyšení vrchního soudu a komory advokátní počet a-ů rozmnožiti mohl. Teprve nynějším řádem advokátním ze dne 6. čce 1868 č. 96. ř. z. došla vítězství zásada úplné volnosti advokacie; každý, kdož má zákonní podmínky (domovské právo, svéprávnost, doktorát práv, praxi 7 let, zkoušku při vrchním soudě odbytou), vykonav úřední přísahu při posléze dotčeném soudě nabývá zápisem do listiny a-ů té komory advokátní, v jejímž obvodě sídlo své sám zvolil, práva ku praxi, t. j. k zastupování přede všemi soudy a úřady království a zemí na říšské radě zastoupených (dále před konsulárními soudy a mezinárodním tribunálem v Egyptě) ve všech soudních a mimosoudních, veřejných a soukromých záležitostech svých stran. Funkce prokurátorů i a-ů jsou tedy spojeny. Vyloučeni jsou a-i ze zastupování pouze před živnostenskými soudy po zákoně a před rozhodčími soudy bursovními podlé stanov příslušné bursy. V záležitostech nesporných zastupování stejnou měrou přísluší jak a-ům, tak i notářům (§. 5. not. ř.). Změna sídla dovolena po uplynutí tří měsíců ze dne ohlášky učiněné o tom komoře advokátní, o čemž, jakož o zápisu nastává v úředních novinách sdělení. Sloučení advokacie s notářstvím neb některým placeným úřadem státním (mimo učitelský) nepřipouští zákon. Volnost advokacie uznána nyní také v tom směru, že dohled k a-ům nepřísluší již soudům, nýbrž výboru komory a-ů, t. j. všech v určitém obvodě praxi provozujících příslušníků toho povolání, arciť vyhrazujíc nejvyšší dohled ministru spravedlnosti, a že disciplinární moc nad nimi, odňatá soudům, nyní složena jest do rukou zvl. disciplinární rady od komory advokátní zvolené (zák. ze dne 1. dubna 1872 č. 40. ř. z.), vedlé čehož arciť práva soudů k zachování pořádku při jednání soudním v míře své byla zůstavena. Tresty disciplinárními jsou písemná důtka, pokuta do 300 zl., stavení praxe na čas neb škrtnutí z listiny. Vnitřní správa a zevnější zastoupení advokacie připadá komorám a-ů a jejich výboru.

Povinností a-a jest, aby bedlivě, věrně a svědomitě zastupoval stranu, v jejíž zastupování se uvázal dobrovolně až do výpovědi aneb z nařízení výboru komory (ohledně chudé strany aneb majetné, která marně se pokusila zjednati si zástupce), aniž odpůrci v téže věci smí raditi (§. 10. adv. ř.) aneb dokonce stranu svou k vlastni její škodě zraditi (§. 102. tr. z., viz Praevarikace); dále, aby šetřil mlčelivosti o právních záležitostech sobě svěřených, a konečně ve službě práva a spravedlnosti počestně se choval, jakož i vzdaloval se vedlejšího zaměstnání, jímž by vážnost stavu trpěti mohla, takto přispívaje k tomu, aby zachována byla česť a důstojnost advokacie. A-u přísluší navzájem právo, pohledávati na klientu náhradu nákladu a přiměřenou, anebo třeba hned původně určitě smluvenou odměnu, také při nepříznivém výsledku. Požíváť práva zadržovacího, t. j. může sobě z peněz došlých neb dobytých pro klienta své pohledávky sraziti, pokud snad zálohou není kryt: arciť ihned o tom súčtujž se s ním. Zákonnou sazbu odměny zákonodárství teprve připravuje. Zrušen není zákaz úplatného nabytí věci sporné od klienta po trvání sporu (§. 16. adv. ř., §. 879. obč. z.). Dále oprávněn jest a. zříditi sobě náměstka (substituta), zůstávaje práv ze škody tímto způsobené. V těch případech, kdy zákon nežádá, aby strana a-em zastoupena byla, zástupcem svým jmenovati může také kandidáta advokacie, do listiny při advokátní komoře vedené zapsaného. Výbor komory zřizuje substituta a-u zemřelému.

Na základech podstatně stejných spočívá advokacie v Uhersku (zák. čl. 34. r. 1874 a čl. 28. r. 1887). Zákonodárství chrání advokacii příkazem donuceného zastupování a-y a zákazem i stíháním pokoutnictví (v. t.). Donucené zastupování, t. j. zákonem přikázané zřízení a-ů k provedení věci uznává rak. právo v řízení sporném valnou měrou, pokud jde o zřizování spisů a stížností, poskytujíc strané po ztrátě sporu a-em zaviněné důsledné pomoci t. zv. navrácením ku právu předešlému. O postavení a-ů v řízení trestním srv. čl. Obhájce. Rozdíl titulu a. zemský a a. dvorní a soudní (Vídeň) zakládá se jen na hist. vývoji, nikoli v platném právu.

O a-ech v Němcích v. Anwalt, ve Francii v. Avoué, v Anglii v. Attorney. Ott.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Podle Oprav na konci I. dílu: 243 str., 1. sl., 21 řád. zdola, za dipl. patří Mor. (dostupné online)