Ottův slovník naučný/Čechy/Květena

Ottův slovník naučný/Čechy
Podnebí	Květena	Zvířena

Údaje o textu
Titulek:	Čechy (Květena)
Autor:	Ladislav Josef Čelakovský
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 97–105. Dostupné online
Licence:	PD old 70

7. Květena

Květena není samostatným uzavřeným celkem pro sebe, nýbrž toliko částí velké středo- a severoevropské flóry. Největší podobnost má s květenami Durynk, Harcu, hornatého Saska a Slezska, Moravy a sev. Bavor, tedy vůbec hornatější střední Evropy, avšak i naproti těmto zemím ukazují Č. ve složení svého rostlinstva mnohé zvláštnosti. Ostatně jsou i v Čechách samých poměry vegetační velmi rozdílné, poněvadž i vyvýšení země, povaha půdy, hojnost vody, poměry tepla a srážek vodních jsou zde velmi rozličné. Veliký jest na př. rozdíl našich, ovšem nevelmi rozsáhlých, nížin s jich úrodnými náplavy a výslunnými úklony a nejvyšších temen našich pohraničných pohoří, a též uvnitř země panují ve všech pro rostlinstvo tak důležitých faktorech znamenité rozdíly. Poněvadž pak i květeny zemí, s nimiž vlasť naše na všech stranách sousedí, jeví značné kontrasty a poněvadž ani přirozené ohraničení Čech čtverým horstvem nezamezilo vnikání k nám rostlin z oněch květen, pokud to okolnosti polohy, půdy a podnebí dovolovaly: tož pozorujeme u nás zajímavé setkávání se charakteristických rostlin různých květen a z toho vyplývající poměrné bohatství květeny české. Bohatstvím svých rostlin jevnosnubných a vůbec cevnatých předčí Č. značně sousední Sasko i Slezsko. Tak mají Č. na prostoře 51.948 km² asi 1650 samorostlých domácích druhů (v širším smyslu, nepočítaje v to zdivočelé neb zavlečené a pěstované, jichž jest ještě asi 250); Slezsko však rakouské i pruské na prostoře 46.460 km² má asi 1520, tedy o 130 druhů méně, a poněvadž jest mezi slezskými druhy asi 80 sev. a sev.-vých. rostlin, které Čechám scházejí, tedy Slezsku nedostává se asi 210 ponejvíce jižnějších a jihových. druhů českých. Morava však s rakouským Slezskem, ačkoli o polovic menší (27.370 km²), má přece jen o málo méně druhů než Čechy, neboť ačkoli tyto asi 160 druhů hostí, které na Moravě nerostou, má za to zase Morava asi 150 druhů zvláštních, ponejvíce jižnějších, s Rakousy společných, též něco horských východosudetských a karpatských. Mnohem bohatější jest květena Dolních Rakous, následkem příbytku rostlin pannonských a alpských, čítajíc na prostoře 19.780 km² asi 1900 druhů, tedy o 250 druhů více než Č. skoro třikráte větší.

Č. možná rozděliti z ohledu na rostlinstvo dle výšek, na nichž závisí hlavně poměry tepla a dílem i vláhy, v patero pásem, kteréž se též v ohledu hospodářském patrněji od sebe liší. K orientování poslouží výborně přiložená hypsometrická mapka od prof. dra. K. Kořistky. Máme totiž 1. pásmo nejteplejší, pásmo nížin a nejnižších údolí od 100–200 m výšky, v sev. části země ležících, v nichž se víno ve vinicích pěstuje, totiž Polabí od Děčína až za Kolín, dolní údolí Vltavy a Oharky; 2. pásmo teplé, dílem též roviny, větším dílem však pahorkatina prům. od 200–400 m výšky, které širokým pruhem objímá pásmo první a sahá západně od Kodaně až k Litomyšli na vých., sev. k Turnovu, Jičínu a Jaroměři až po předlohy horstva Sudetského, něco jižně od Chrudimi, Čáslavi, Zbraslavi zase hraničí se středočeskou vysočinou; na záp. tvoří údolí řek a říček ve vysočině; v jižní polovině obmezuje se na pánev plzeňskou a budějovickou a na údolí Vltavy, Otavy a Sázavy; v pásmu tom pšenice se pěstuje hojně vedlé žita, zhusta řípa, všecky druhy ovoce, a místy, kde půda příhodná, i chmel, zvláště na Žatecku, Rakovnicku a u Úštěka výborně se daří; 3. pásmo chladnější, tvořené mírnou vysočinou od 400 do 600 m, v příznivých polohách i výše, rozprostírající se po největší části Čech, zejména po celé téměř již. polovici, vyjma pohoří, pak záp. od Prahy až k patě Tepelsko-Doupovských hor, na sev. pod předhořím Sudet; v těchto krajinách převládá pěstování žita, z ovocných druhů nejvíce jablek a třešní, řípa skoro žádná; 4. pásmo chladné, podhorní, od 600 m neb výše až do 1000 m, nalézá se hlavně na hranicích; v Šumavě, Jizerských horách, Krkonoších, Orlických horách a na Kladském Sněžníku tvoří předhoří, skládá největší čásť Krušných hor, toliko nejvyšší vrcholy v záp. části jich vyjímaje, dále celý Český les, jenž přechází v mohutnou, daleko do vnitra se rozprostírající hornatinu Tepelsko-Doupovskou, a celé Českomoravské pohoří, jehož výběžky jdou až sev. od Tábora. Uvnitř země jest jediné větší pohoří toho pásma Brdský les s Rožmitálskými hřebeny; ostatně vypínají se menší ostrůvky tohoto pásma v již. Čechách, v Českém středohoří vyšší čedičové hory a též nejseverněji některé homole, nad pásmo třetí. Pásmo to jest z největší části zalesněné, ostatně se pěstují hlavně jen oves, někde ječmen, pak len a brambory, hospodářství luční a chov dobytka převládají; 5. pásmo studené, vysokohorské, od 1000 do 1600 m, tvořené nejvyššími hřbety a temeny Šumavy, Krušných a Sudetských hor, kde polní kultury více není a pastva dobytka na travnatých stráních celé hospodářství činí.

Poněvadž jsou některá pásma, zvláště třetí, příliš rozsáhlá, a čtvrté i páté zase příliš roztříštěné, hledělo se k tomu, z ohledu na různé poměry, totiž dílem na výšku a útvar krajiny, dílem na povahu půdy a podrobnější poměry zemědělství, rozděliti Č. v okrouhlejší okresy, které také v botanickém ohledu do jisté míry se doporučují. Tak rozvrhl prof. Kořistka celou zemi na 11 okresů, kteréž jsou: 1. Česká nížina (Polabská), netoliko z prvního, nýbrž částečně i ze druhého pásma se skládající; 2. jižní předlohy Sudet, k nimž patří distrikty vých. opočenský, prostřední jičínský a záp. českolipský; 3. Poohří dolejší se Středohořím; 4. Poohří horní s tepelským pohořím; 5. hornatina Berounky a Brdského lesa; 6. pánev plzeňská; 7. pánev budějovická s třeboňskou rybničnou plochou; 8. Českomoravská vysočina se dvěma distrikty, dolením celkem do 600 m, hořením do 800 m; 9. horský okres sudetský; 10. horský okr. rudohorský;: 11. horský okres šumavský s distriktem vlastní Šumavy a Českého lesa. Takovéto rozdělení v okresy jest výhodné, kde se mají podrobná stanoviska rostlin souhrnně nahraditi celou krajinou, pročež ho také použito, s některými v čistě botanickém ohledu žádoucími odchylkami, v Čelakovského Analytické květeně české.

Chceme-li však roztříditi rostlinstvo české dle pravidel botanického zeměpisu, musíme se přidržeti přirozených pásem výše vyložených, které se vyznačují vesměs zvláštními společnostmi, tak zvanými formacemi rostlin. Formací, na jednotlivých z pěti pásem našich panujících a charakteristických jest tedy rovněž pět, a ty jsou pro porovnání české flóry s jinými nejdůležitější, neboť se v nich jeví zvláštní ráz této flóry. Oproti těmto, pro ráz krajiny důležitým formacím, k nimž patří asi 940 druhů, stojí druhé oddělení, zároveň šestá formace rostlin (asi 710 druhů), které jsou méně vázány na poměry klimatické, zvláště tepelní, a jako skoro po celé Evropě (vyjma nejsevernější a nejjižnější) a po velké části Asie jsou rozšířeny, tak i u nás se nacházejí po největší části země a ve všech téměř pásmech, neb aspoň ve třech dolejších, teprve od čtvrtého pásma, nad 600 m, jich ubývá, takže na nejvyšších hřbetech jedva sto těchto všudybytných neboli kosmopolitických rostlin ještě spatřujeme. Mnohé z nich jsou obecny a v půdě málo vybíravy, jiné více roztroušeny, jisté půdy, na př. písečnou, jílovitou vyhledávajíce; ostatně na všech různých stanoviskách, ve vodě, v bahně, na louce, pastvině, vřesovišti, v lesích, na vzdělávané polní i na pusté půdě se vyskytují.

Ostatní význačnější formace rostlin našich jsou tyto: 1. formace rostlin teplomilných rovinných (260 druhů); 2. rostlin teplomilných pahorečných a středohorních (235 dr.); 3. rostlin chladnějších vysočin (196 dr.); 4. rostlin podhorních (145 dr.) a 5. rostlin vysokohorských (105 druhů). Celkem shodují se tato sdružení rostlin s pásmy výše uvedenými, avšak nikoli dokonale, poněvadž poměry tepelné nezávisí toliko na výšce, nýbrž i na jiných činitelích, zvláště na povaze půdy a na různé hojnosti dešťů. Krajiny sušší, půdy teplejší dovolují rostlinám teplomilným stoupati někdy výše, naproti tomu zase půda chladnější, bažinná, slatinná i v krajině jinak teplejší připouští přítomnost rostlin z pásma chladnějšího. Tak na př. Pinguiculu jednak na výšinách šumavských, jednak opět na př. na rašelině u Lysé v druhém pásmu potkáváme. Dle těchto poznamenání platí pro řečené formace následující rozšíření: 1. Formace první jest rozšířena nejvíce v pásmu prvém, avšak i ve druhém za příznivých okolností, na př. na vápnitých půdách, na opuce a čediči, ač více roztroušeně se vyskytuje, kdežto v teplém litoměřickém Středohoří a na vápně krumlovské krajiny vystupuje některými druhy až i do pásma třetího. 2. Formace druhá panuje nejvíce v pásmě druhém, v nížinách pásma prvního sotva kde se jeví, avšak v Českém Středohoří a u Krumlova zase jde částečně do třetího, kdežto několik druhů (Hieracium Schmidtii, Pleurospermum austriacum a j.) opět na Krkonoších si oblíbilo. 3. Rostliny třetího sdružení jsou velmi roztroušeny v pásmu třetím, ale na chladných mokrých půdách sestupují místy do pásma druhého, jako u Dokes. 4. Čtvrtá formace jest podhorská, ale z části vystupuje až do pásma nejvyššího v Krkonoších, Šumavě atd., naproti tomu některé druhy místy v stinných lesích ani pásma třetího, ano ani druhého se neštítí, na př. Dentaria enneaphyllos a bulbifera, Symphytum tuberosum a j. 5. Formace vysokohorská usídlila se v pátém pásmě nad 1000 m, nejpěkněji vyvinuta teprve okolo 1300–1400 m; několik druhů však sestupuje do předhoří značně hluboko, na př. ve vrchlabském údolí Sedum rupestre, Petasites Kablikianus až skoro k 500 m, tedy až do pásma třetího.

Známo jest, že sev. polovice Čech mnohem jest bohatější na jižní druhy a botanicky zajímavější nežli jižní výše ležící polovice, ač by se dle zeměpisné šířky pravý opak měl očekávati. Vysvětluje se to tím, ze na severu prostírají se nejníže položené teplé roviny a pahorkatiny dvou prvních pásem, takže první dvě formace z největší části toliko tam nalézáme. Dále též horská flóra jest na Krkonoších nejčetněji vyvinuta. Proto tedy severní polovice Čech v prvém a druhém pásmu má o 350 druhů více než jižní, z třetího pásma o 15 a z horských pásem o 100 druhů více, celkem o 465 druhů, které v jižní polovici scházejí, kdežto jižní polovice toliko 30 druhů sobě vlastních počítá. takže sev. čásť o 435 druhů jest bohatší. Také mezi záp. a vých. polovicí jeví se jakýsi ač méně vynikající kontrast. Jestiť záp. polovice, zvláště v prvé a druhé formaci, opět bohatější než východní, patrně proto, že onde převládají půdy sušší a teplejší a že čásť tato, vyjímajíc krajiny pohraničné a hornaté (tepelskou a rožmitálskou), jak pohled na dešťopisnou mapu prof. Studničky ukazuje, nejméně deštných srážek dostává. Jihových. čtvrť země naší, jíž teplé dvě formace skoro úplně scházejí a jejíž pohraničné horstvo nevystupuje do pásma vysokohorského, jest také ze všech botanicky nejchudší a nejméně zajímava.

Nejzvláštnějšího rázu, již zdálí patrného, dodávají krajinám lesy, pročež o nich nejprve zvláště promluvíme. Dle Em. Purkyně stačí rozeznávati tři pásma lesní, totiž: 1. pásmo lesů listnatých, pouze na nejteplejší čásť země obmezené; 2. pásmo lesů jehličnatých v celé ostatní zemi až ku hranicím stromorostu; 3. pásmo bezlesé, na nejvyšších temenech. První pásmo tvoří lesy hlavně z dubů (Quercus pedunculata a sessiliflora) a z habrů se skládající, z části vysoké, nejvíce však, zvláště na stráních chlumů, v nízký les proměněné, promíchané javory (mléčnými), babykami, jilmy polními a lipami, mající zvláště na krajích podrost z lísek, hlohů, trnek, ptačího zobu, dřínů, svíd, řídčeji planých hruší, jabloní neb třešní. Sem tam v nich rostou i břeky, mukyně, kalina, řešetlák, kozí list; jako vzácnost se vyskytuje šipák (Quercus pubescens), zvlášť u Prahy, sv. Ivana a j. Lesy tyto jsou panující v údolích dolního Labe, Vltavy, Berounky, Oharky, Biliny a Jizery, na Boleslavsku, Bydžovsku a Královéhradecku, pak na Křivoklátsku, ve výškách od 150–400 m, ale v teplých krajinách na úklonech vystupují i do 500 m, a ještě výše v Českém Středohoří. Na písečných půdách toho pásma v rovině jako u Roudnice, Nymburka, Boleslavi, na Žatecku nalézají se též lesy borové. Z pěstovaných rostlin daří se v tomto pásmu zřídka sázená moruše, ještě vzácnější oskeruše, někdy zdivočející kdoule a mišpule; u Chomútova pak tvoří kaštan jedlý celé lesíky. Druhé pásmo lesní, v němž jsou smrky a jedle, borovice a ve vyšších polohách buky panující, možná rozděliti na 3 oddělení, totiž: a) na dolení teplejší, zaujímající celé střední a jižnější Č. a nižší hraničné krajiny, tedy celkem všeobecné pásmo třetí až asi do 600 m, někdy i výše. Lesy ty vyznačují se tím, že do nich často vtroušeny jsou duby, habry, břízy a jiné stromy a kře prvního pásma horního. Někde, jako na Plzeňsku, převládají i bory, nejvíce však jsou rozšířeny smrkové lesy s vtroušenými buky a jedlemi, někde i čisté nebo z větší části bukové lesy rostou, na př. na Písecku; místy, jako na Kladensku, u Vlašimi, na Chudenicku a j., jest hojnější modřín: tis, nyní vzácný, roste ještě na stráních údolí vltavského u Štěchovic a Berounky u Skrej, též na chlumech podšumavských; na severu u Šluknova roste v celých lesících jako divoce Alnus serrulata, původu severoamerického; u vod rozličné druhy vrb dílem samorostlé, dílem k vůli košíkářství pěstované. b) Druhé oddělení tvoří lesy pouze ze smrků, buků a jedlí míchané, na vyšších horách středních Čech a na pohořích hraničných do 1000 m (v Šumavě i výše), v nichž není více listnatých stromů a keřů, mimo buky, kleny, řídčeji bez červený (Sambucus racemosa), horní jilmy a velkolisté lípy, pak některé vrby, osiky, střemchy, olše, jasany u potoků; lísky, šípky, krušiny a trnky na teplejších stráních. Borovice jest tu zřídka v celých lesích. nejdouc výše asi 800 m. Místy jest zde zvlášť na půdách mokrých hojnější bříza černá (Betula pubescens) a olše šedá (Alnus incana), zvláště v nižší Šumavě podlé Vltavy hojná, pak Rosa alpina a Lonicera nigra. Na předhoří jižní Šumavy, v Blánském lese. u Nov. Hradův až do pohoří českomoravského jest hojná Alnus viridis, tamže, u Vltavy a zvlášť na rašelinách Třeboňských Spiraea salicifolia; borovice bahenní, kleči velice příbuzná, roste též na třeboňských rašelinách, ale i v Šumavě do 1200 m a na Rudohoří. c) Třetí oddělení tvoří čisté smrkové lesy od 1000 m až po hranici stromového růstu, kteréž leží v Šumavě asi při 1500 m, v Krkonoších něco přes 1300 m. Zde v Krkonoších a vůbec na všech Sudetských pohořích roste vrba slezská (Salix silesiaca), která jde až do nižšího předhoří; na Šumavě jest zastoupena alpskou vrbou velkolistou (Salix grandifolia); na rašelinách šumavských, horách Orlických a též na nížeji položených rašelinách třeboňských roste vzácně Salix myrtilloides; též na rašelinách v Šumavě, na Krušných a na Jizerských horách bříza nízká (Betula nana), na Jizerských horách a Krkonoších vzácně jalovec nízký (Juniperus nana). Nad nejvyšším pásmem lesním jest pásmo bezlesé, ve kterém les nahražen křovitou plazivou klečí (Pinus pumilio), hlavně na Krkonoších, kde také některé nízké vrby horské (Salix Lapponum, phylicifolia a herbacea), Ribes petraeum (v Labské rokli) a Pirus sudetica se vyskytují. – Veškerá lesem porostlá půda v Čechách obnáší 28,4% veškeré půdy, kdežto na Moravě 26,9%, v král. Saském 27,7%, v Dol. Rakousích a v Bavořích 33%. Největší komplexy lesů nalézáme v pohraničných horách, v Tepelském pohoří, na Křivoklátsku, Rožmitálsku a Brdském lese, na Písecku, u Hluboké a Třeboně, mezi Chocní a Král. Hradcem, u Bělé atd., nejchudší na lesy jest dolení nízké Polabí, Poohří a Povltaví (spolu pražské okolí). Tím, že listnaté lesy, vyjma bukové, toliko na nejteplejší polohy jsou obmezeny, jinak lesy jehličnaté převládají, liší se Č. od zemí záp. Evropy: Anglie, Francie a záp. Německa, kde dubové a bukové lesy převládají a sosnovité stromy jen na nejvyšších horách rostou; za to však naše lesy shodují se s lesy Durynk, Harcu, hornatějšího Saska a Moravy, předhoří Tater a Alp, tedy vůbec s lesy již. hornaté části střední Evropy.

Co se týče bylinstva, ku kterémuž zde po čítáme také nízké kříčky, třeba vylíčiti ráz výše uvedených pěti formací. Největší čásť rostlin první formace, t. j. 205 druhů, jak již řečeno, pouze v severní polovině Čech nalézáme. Z těch největší kontingent činí rostliny luk, pastvin, travnatých úbočí, polí a pustých nezarostlých míst. Více rozšířeny jsou na takových stanoviskách, zvlášť také u Prahy a v západním Polabí: Sclerochloa dura, Eagrostis minor, Euphorbia platyphylla, Crepis rhoeadifolia**, Picris hieracioides, Scorzonera laciniata, Anthemis austriaca, Asperula eynanchica, Nonnea pulla, Datura stramonium, Linaria elatine, spuria, Veronica praecox, Stachys annua, germanica, Androsace elongata, Nigella arvensis, Fumaria Vaillantii, Schleicheri, rostellata (jdou všecky tři také výše), Thlaspi perfoliatum, Sisymbrium Loeselii, Erysimum repandum, hieraciifolium, durum, Conringia orientalis, Reseda lutea, Vaccaria pyra midata, Bupleurum rotundifolium, Caucalis daucoides, Astragalus cicer, Vicia lathyroides a j. Na rovinách sev.-západ., zřídka u Prahy Scorzonera Jacquiniana* a Schizotheca tatarica (laciniata*). Vzácnosti okolí pražského, jinde nepřicházející jsou: Amarantus silvester*, Ceratocephalus orthoceras*, Glaucium phoeniceum, Reseda phyteuma* (Velvary); u Litoměřic Silene longiflora*, u Loun Marrubium peregrinum*. Nejznamenitější společnost těchto rostlin však nalézáme v nížině Polabské a na rovinách s ní sousedících, na podobných stanoviskách. zvláště na lukách a pažitech, některé hojně, jiné vzácněji: Carex secalina, tomentosa, Scirpus holoschoenus, Allium scorodoprasum, acutangulum. Euphorbia lucida**, virgata**, pilosa** Polygonum mite (východně), Thymelaea passerina, Senecio erucaefolius, paludosus, Dipsacus pilosus, laciniatus, Lithospermum officinale, Verbascum blattaria, Gratiola officinalis, Mentha pulegium, Chaeturus marrubiastrum, Scutellaria hatifolia, Arabis Gerardi, Sisymbrium pannonicum, Erucastrum Pollichii, Rapistrum perenne, Cerastium anomalum, Melandryum viscosum, Althaea officinalis, Lythrum hyssopifolia, Peucedanum alsaticum, Cnidium venosum, Ostericum pratense, Turgenia latifolia, Scandix pecten Veneris, Bifora radians*, Melilotus altissimus, Tetragonolobus siliquosus, Galega officinalis**, Lathyrus pisiformis*. Charakteristické jsou také slatiny a mokřejší luka Polabská, kde rostou: Carex Hornschuchiana, distans, Cladium mariscus, Schoenus nigricans, ferrugineus, Calamagrostis stricta, Sesleria uliginosa, Gladiolus paluster, Orchis palustris, incarnata, Gymnadenia odoratissima (s G. conopsea), Thesium ebracteatum, Taraxacum palustre, Erythraea linariaefolia, Teucrium scordium, Thalictrum laserpitiifolium, flavum, Viola elatior, pumila, Linum perenne, Polygala austriaca, Lathyrus paluster. Slané, vlhké louky nacházíme hlavně v Polabí: u Poděbrad, Oužic, Velvar, Chotěšova, Lovosic, Zaječic a Bylan, u Mostu a posléze, ovšem již v třetím pásmu, u Františkových lázní; rozhodných solných rostlin (halofytů) nemáme u nás mnoho: Scorzonera parviflora*, Samolus Valerandi (jen Oužice), Glaux maritima, Spergularia salina, marginata, Bupleurum tenuissimum, Melilotus dentatus. K nim se pak rády druží rostliny halofilní (t. j takové, které i na jiných než slaných půdách rostou), jako: Plantago maritima (severozápad), Triglochin maritima (jen Velvary), Taraxacum leptocephalum, Trifolium fragiferum, Erythraea ramosissima, linariaefolia, Lotus corniculatus var. tenuifolius a j. Výhradně na písčinách, zvláště v Polabí, nalézáme: Equisetum elongatum, Schleicheri, Koeleria glauca, Festuca psammophila**, Salsola kali, Anthemis ruthe nica** Jurinea cyanoides, Verbascum phoeniceum, Thymus angustifolius, Plantago arenaria, Androsace septentrionalis, Spergula pentandra, Herniaria hirsuta, Alsine viscosa, Gypsophila fastigiata. Luhy polabské zdobí z jara jako zvláštnost: Scilla bifolia a Galanthus nivalis (jenž však přesně sem nepatří, neboť jde i výše až do jihovýchodních Čech), pak Allium ursinum (které zase v horách se objevuje). V bažinách, dílem i lesních, a na pokraji vod. zvlástě Labe a přítoků, rostou: Equisetum variegatum, Crypsis alopecuroides, Glyceria nemoralis, Calamagrostis litorea, Scirpus supinus (jen Kolín), Tabernaemontani, Juncus obtusiflorus, Euphorbia palustris, Rumex maximus, Scrofularia alata, Lycopus exaltatus, Corrigiola litoralis, Epilobium tetragonum. Na pobřežích, ale sušších, ve štěrku: Hierochloa borealis, Allium schoenoprasum, Euphorbia Gerardiana, Xanthium italicum. Konečně také některé vodní rostliny skoro jen v Polabí, aspoň toliko v severních Čechách se spatřují, totiž: Najas major minor, Potamogeton densus, plantagineus, compressus, Hippuris vulgaris, Ceratophyllum submersum, Nasturtiun officinale, Sium latifolium.

Kdežto rostliny posud jmenované z první formace na severočeské teplé krajiny se obmezují, zasahují některé jiné (celkem 56druhů), ačkoli též tam nejvíce jsou rozšířeny, také do jižní polovice, ovšem řídčeji, objevujíce se pouze na jednotlivých stanoviscích hlavně na Plzeňsku, v poříčí Berounky a jejích přítoků, v údolích Vltavy a Otavy i Blánice, v Budějovické rovině a u Krumlova, tedy v pásmě druhém, dílem (na vápně krumlovském) i třetím Z těch jmenujeme: Potamogeton pectinatus, perfoliatus, Carex stenophylla*, Buekii, Scirpus Michelianus **, Catabrosa aquatica, Hordeum murinum, Mercurialis annua, Rumex hydrolapathum, Chondrilla juncea, Senecio fluviatilis, Centaurea paniculata, Asperugo procumbens, Cerinthe minor, Veronica prostrata, Salvia verticillata, pratensis, Ajuga chamaepitys, Hottonia palustris, Coronopus Ruellii, Lepidium ruderale, campestre, Barbarea stricta, Cucubalus baccifer, Melandryum noctiflorum, Malva pusilla. Eryngium campestre, Berula angustifolia, Chaerophyllum bulbosum, Potentilla cinerea, Lathyrus tuberosus.

Neméně zajímava jest naše formace druhá, hlavně v druhém pásmě na pahorcích a chlumech, nejhojněji v severozápadní čtvrtině Čech rozšířená. v nejteplejších krajinách, jako v Českém Středohoří na čediči až do třetího pásma vystupující; tam, jakož i v okolí Prahy a Karlšteina, zvláště na vápně silurském, jest nejbohatěji a nejpěkněji vyvinuta. Pod Rudohořím jde až ke Kadani a jednotlivými druhy až ke Karlovým Varům, na Křivoklátsku jest již méně hojná, hojnější však zase na Boleslavsku, kolem Kopidlna, některými druhy až k Turnovu a Jičínu se rozšířivší. Východně. na Pardubicku a u Král. Hradce, u Litomyšle, již jen málo a částečně jiných druhů čítá. Podivuhodným způsobem několik teplomilých rostlin chlumních a středohorních opět na vysokých Krkonoších spatřujeme, totiž: Hieracium bifidum, canofloccosum, Myosotis alpestris, Pleurospermum austriacum, Bupleurum longifolium, Cotoneaster vulgaris. Celkem jest severočeských těch rostlin chlumních 148. Jejich stanoviska jsou lupenaté lesy a háje prvního pásma lesního, ale hlavně stráně výslunné, dílem skalnaté, pouze nízkým chrastím porostlé nebo holé, travnaté. Rozšířenější jsou, zvláště v západní části, ale sem tam i ve východní až po Jizeru, některé až k Pardubicům: Carex humilis, Michelii**, Stipa pennata (Ioannis), capillata, Sesleria coerulea (calcarea), Triticum glaucum, Allium sphaerocephalum, rtundum, Campanula bononiensis, Aster linosyris, amellus, Inula hirta, germanica, Cirsium eriophorum, pannonicum**, Asperula tinctoria, Omphalodes scorpioides, Lithospermum purpureo-coeruleum, Prunella laciniata, Clematis recta, Adonis vernalis, Corydalis digitata, Biscutella laevigata, Erysimun crepidifolium, Sisymbrium strictissimum, Lavatera thuringiaca, Geranium sanguineum, Dictamnus albus, Saxifraga tridactylites, Potentilla rupestris, Astragalus danicus, onobrychis*, Vicia dumetorum, cassubica, Lathyrus albus*. Tamtéž, ale vzácněji nalezeny: Carex pediformis** (slanské lesy, Rálsko), Daphne cneorum, Adenophora liliifolia**, Lactuca quercina, Scorzonera purpurea, Galium vernum** Pulsatilla patens, Corydalis pumila, Linum flavum, Staphylea pinnata (Davle, Křinec), Bupleurum longifolium, Tordylium maximum, Torilis helvetica, Potentilla thuringiaca. Až do nížiny (Polabské) sestupují: Orechis militaris, Scabiosa suaveolens, Ranunculus illyricus, polyanthemos.

Některé ponejvíce vzácné rostliny této formace jsou toliko v severozápadní čtvrti Čech, zvláště v okolí Pražském (Karlštein a j.), na Litoměřicku, Žatecku atd. usídleny, Jizery východně nedosahujíce, z nichž uvedeme: Stipa Grafiana, Tirsa*, Gagea bohemica (skoro jen u Prahy), Allium strictum, Muscari tenuiflorum, Iris sambucina, bohemica, Hieracium echioides, setigerum, Lactuca perennis, Scorzonera hispanica, Centaurea axillaris, Echinops sphaerocephalus, Veronica austriaca, Euphrasia lutea, Orobanche picridis, coerulescens, Phelipaea arenaria, bohemica, coerulea, Thymus Marschallianus, humifusus, Salvia silvestris, Thalictrum fetidum*, Thlaspi montanum, Draba muralis, Arabis brassicaeformis, petraea, auriculata, Helianthemum vineale, Alsine setacea, Dianthus caesius, Silene italica, Hypericum elegans, Linum tenuifolium, Laserpitium latifolium, Seseli hippomarathrum, Saxifraga aizoon, Trifolium striatum, parviflorum, Astragalus exscapus, austriacus*, Coronilla vaginalis, Lathyrus heterophyllus. – Několik druhů velice vzácných známe toliko z jednotlivých stanovisk okolí Pražského: Poa badensis* (Veliká ves), Juncus atratus (Karlštein), Anacamptis pyramidalis (Karlštein), Euphorbia angulata*, Xeranthemum annuum* Pulmonaria mollis, Dracocephalum austriacum*, Brassica elongata*, Bupleurum affine* (Vrané), Saxifraga Hostii (Sv. Prokop). – Vybranou společnost chlumních rostlin nalézáme dále toliko na vrších Českého Středohoří a jeho výběžků až k Bilichovu, a sice: Ceterach officinarum, Veratrum nigrum* (Bilichov), Ophrys muscifera, Hieracium diversifolium, fragile, bifidum, Veronica spuria (Chomútov), Orobanche loricata, cervariae, Globularia vulgaris, Thalictrum silvaticum, Paeonia peregrina* (Most), Viola ambigua*, Linum austriacum, Ruta graveolens, Epilobium hypericifolium (Milešovka), Pleurospermum austriacum*, Rosa pimpinellifolia cinnamomea (obě jinde jen zdivočelé), scabrata, Sabini, Potentilla fragariastrum, Trigonella monspeliaca, (Radobýl); Echinospermum deflexum a Vicia varia kromě ve Středohoří také u Karlových Varů. Mimo Středohoří také na homolích podsudetského pásma, dílem až na východ k Zamberku a Potštýnu roztroušeny rostou: Cypripedium calceolus, Hieracium barbatum, Aster alpinus, Arctostaphylus officinalis, Rosa vestita.

Pouze ve východní části nalézáme nemnohé druhy zvláštní: Euphorbia amygdaloides, Galium aristatum (Schultesii)**, Linaria genistifolia (Nové Dvory), Hesperis runcinata*, Cytisus austriacus*.

Dalších 87 druhů formace druhé, v severní části též rozšířených, vyskytuje se opět na jednotlivých stanoviskách, většinou jen jako vzácnosti, v jižních Čechách v teplejších údolích, kam ještě druhé pásmo sahá, a na půdách vápnitých i výše; tak u Krumlova, Strakonic, Horažďovic a na Plzeňsku. Tam nalézáme porůznu: Andropogon ischaemum, Hierochloa australis, Melica picta, Anthericum liliago, ramosum, Orchis sambucina, Cephalanthera pallens, rubra, Epipactis atrorubens, Crepis praemorsa, Hieracium cymosum collinum, Schmidtii, candicans, Lactuca viminea, Inula salicina, Scabiosa ochroleuca, columbaria, Asperula galioides, Gentiana ciliata, cruciata, Ehinospermum lappula, Myosotis sparsiflora, Melittis melissophyllum, Prunella grandiflora, Teucrium chamaedrys, botrys, Pulsatilla pratensis, Alyssum saxatile, Viola mirabilis, Dianthus superbus, Epilobium Lamyi, Bupleurum falcatum, Seseli libanotis, coloratum, glaucum*, Peucedanum cervaria, Sedum album, rupestre, Rosa trachyphylla, tomentella, tomentosa, villosa, Potentilla alba, recta, Rubus saxatilis, tomentosus, Trifolium ochroleucum, Vicia pisiformis, Lathyrus montanus.

Nejvíce těchto severočeských chlumních rostlin má Krumlov, z nichž některé nikde jinde v jižní polovici se nevyskytují, totiž: Hypochoeris maculata, Achillea nobilis, Senecio campestris, Orobanche epithymum, Nepeta nuda, Stachys recta, Anemone silvestris, Dianthus silvaticus, Prunus chamaecerasus, Cotoneaster vulgaris, Medicago minima, Vicia tenuifolia. V jižních Čechách pouze na Zlínu u Přeštic Thesium rostratum (na severu jen ještě u Bilichova), Pulmonaria angustifolia; pouze u Horažďovic Oxytropis pilosa; u Dobříše Anthemis montana* (jen ještě u Veltrus) a Potentilla Lindackeri až ku Praze); v údolí vltavském Saxifraga caespitosa, Achillea tanacetifolia, u Bechyně Hieracium graniticum.

Konečně zmiňujeme se o některých vzácnostech z té formace, které jen v jižních Čechách rostou: Festuca amethystina (Zlín u Přeštic), Crepis foetida (u Strakonic), Hieracium barbicaule (Vlašim), Verbascum austriacum* (Krumlov).

Jakmile se vzdalujeme z teplého pásma druhého, vystupujíce na vysočinu (od 4–600 m). ztrácí se nám rychle zajímavá květena obou prvních formací, posud vylíčená, a setkáváme se celkem s obyčejnou formací rostlin všudybytných, což zejména platí o jižních Čechách v pásmu třetím, kde toliko na nemnohých, právě uvedených lokalitách ještě někteří příslušníci oněch dvou teplomilných formací oko naše potěší. Za to shledáváme hlavně v tomto třetím pásmu na jednotlivých bodech formaci novou, chladomilnou, která se teplým polohám, kde prvnější dvě vládnou, co nejvíce vyhýbá. jen výjimkou na příhodných k tomu půdách chladnějších, mokrých a písečných do pásma druhého sestupujíc. Sem náležejí zvláště některé rostliny bažin a rašelin, kteréž se nejvíce na Třeboňsku, v severních Čechách, pak u Dokes nalézají, rostliny porybničné, kteréž jsou v jižních Čechách nejhojnější, též vodní, rostliny luk zvláště slatinných, písečných lad a polí, jakož i nemnohé lesní. Uvedeme z nich toliko nejvýznačnější. Na bažinách a rašelinách tam rostou: Aspidium cristatum, thelypteris, Lycopodium inundatum, Sparganium minimum, Calla palustris, Carex filiformis, stricta, Eriophorum vaginatum, gracile, Rhynchospora alba, fusca, Tofieldia calyculata, Epipactis palustris, Senecio paluster, Menyanthes trifoliata, Naumburgia thyrsiflora, Ledum palustre, Andromeda poliifolia, Oxycoccos palustris, Vaccinium uliginosum (tři poslední však též na vyšších horách), Drosera rotundifolia, longifolia, intermedia (pouze v Českém lese), Viola palustris, Hydrocotyle vulgaris, Sedum villosum, Comarum palustre. Pouze v severních Čechách, hlavně u Dokes: Malaxis paludosa, Sturmia Loeselii, Ligularia sibirica; pouze v jižních Čechách u Třeboně Carex chordorrhiza (v Jizerských horách jen na straně pruské). - Na kraji rybníků, u tůní vodních a příkopů nalézáme: Scirpus setaceus, ovatus, Leersia oryzoides, Calamagrostis lanceolata, Juncus tenageja, capitatus, supinus, Alisma arcuatum, Elatine hydropiper, hexandra, triandra, alsinastrum (tato jen v severních Čechách), Potentilla norvegica. Ponejvíce jihočeské jsou: Bidens radiatus, Litorella lacustris (tyto severně jen u Dokes), Lindernia pyxidaria, Coleanthus subtilis; hlavně na Třeboňsku: Bulliarda aquatica, Illecebrum (ještě u Počátek). – Rostliny vodní z třetí formace jsou: Potamogeton acutifolius, obtusifolius, praelongus, gramineus, Callitriche hamulata, stagnalis, Limnanthemum nymphaeoides, Utricularia neglecta, minor, intermedia (Frant. Lázně), ochroleuca (Třeboň), Nuphar pumilum (Budějovicko), Trapa natans. – Luka zvlášť vlhčejší si oblibují: Carex pulicaris, dioica, caespitosa, Buxbaumii a celá řada jiných ostřic, Iris sibirica, Orchis angustifolia (jen Třeboň), Spiranthes autumnalis, Polygonum bistorta, Thesium pratense, Hieracium flagellare jen severovýchodně), Senecio barbareaefolius, Centaurea austriaca (jen Šluknov), Cirsium rivulare (jen východně), canum (jen v severní polovici), Gentiana germanica, chloraefolia, campestris, pneumonanthe, Primula elatior, Trollius europaeus, Hypericum quadrangulum, Laserpitium prutenicum, Geum rivale, Trifolium spadiceum, Lotus uliginosus, Ononis hircina (pouze severovýchodně). – Z rostlin písečných půd v tomto pásmě jsou roztroušeny, dílem i rozšířeny v celých Čechách: Ventenatia avenacea, Aira caryophyllea, Corynephorus canescens (i v nížině), Festuca myurus, sciuroides, Arnoseris pusilla, Hypochoeris glabra, Gnaphalium luteo-album, Myosotis versicolor, Centunculus minimus, Teesdalia nudicaulis, Cerastium glomeratum, Hypericum humifusum, Radiola linoides; pouze v severní polovici, většinou vzácně: Aira praecox, Juncus sphaerocarpus, tenuis (Šluknov), Stachys arvensis, Sagina apetala, subulata, nodosa, Alsine verna (zase též na Krkonoších), Astragalus arenarius. – V jehličnatých lesích rostou: Equisetum pratense, Luzula pallescens, Monotropa hypopitys, Pirola chlorantha, rotundifolia, umbellata, uniflora, Pulsatilla vernalis (zas na Krkonoších), Potentilla procumbens, mixta, Rubus radula, glandulosus, bifrons (pouze v pásmu podšumavském), Cytisus capitatus (východně a jižně), Vicia silvatica.

Zvláštní rozšíření mají Pastinaca opaca a Polygala chamaebuxus, které jen v západní polovici, vyjma nejsevernější čásť, jsou rozšířeny, pak Agrimonia odorata, pouze dle jihovýchodních hranic (jinde jen zdivočelá); u Nových Hradů Genista pilosa a Doronicum caucasicum.

Čtvrtou formaci, podhorní, rozděliti třeba ve dva oddíly: a) Oddíl rostlin nitrohorních, takových totiž, které netoliko v nižším pásmu hor pohraničných, nýbrž i uvnitř země, anebo jen v této se vyskytují, a místy na příhodných chladných půdách a v stinných horních lesích pod 600 m do pásma třetího, anobrž některé porůznu i do pásma druhého sestupují, takže na př. i v hornatější jižní části okolí Pražského se najdou. Sem patří: Polypodium phegopteris, Struthiopteris germanica, Bromus asper, Elymus europaeus, Allium montanum, Leucojum vernum, Orchis maculata, mascula, Coralliorrhiza innata, Goodyera repens, Daphne mezereum, Thesium alpinum, Crepis succisaefolia, Prenanthes purpurea, Scorzonera humilis, Arnica montana, Asperula odorata, Symphytum tuberosum, Digitalis ambigua, Lathraea squamaria, Trientalis europaea, Lysimachia nemorum, Thalictrum aquilegiaefolium, Ranunculus nemorosus, Thlaspi alpestre, Lunaria rediviva, Cardamine hirsuta, bulbifera, enneaphyllos, Chaerophyllum aureum, Ribes alpinum, Spiraea aruncus. Pouze na Medníku u řeky Sázavy roste hojně Erythronium dens canis*, hlavně na severovýchodě Carex pilosa (též na Medníku), Ranunculus cassubicus** a Isopyrum thalictroides** (tato opět na Berounce). Allium ursinum, Gymnadenia conopea, Pinguicula vulgaris přeskakují dokonce až do Polabské nížiny. – Přesněji se drží čtvrtého pásma: Blechnum spicant, Woodsia ilvensis, Aspidium lonchitis, aculeatum, oreopteris, Botrychium rutaefolium, matricariaefolium, Lycopodium selago, annotinum, complanatum, Carex limosa, pendula, Calamagrostis Halleriana, Melica uniflora, Poa silvatica, Festuca silvatica, Juncus squarrosus, Muscari botryoides, Polygonatum verticillatum, Epipogon aphyllus, Platanthera viridis, Senecio rivularis, Cirsium heterophyllum, Carduus personata, Centaurea phrygia, Scabiosa silvatica, Valeriana sambucifolia, Lonicera nigra, Atropa belladonna, Veronica montana, Melampyrum silvaticum, Stachys alpina, Cardamine silvatica, Arabis Halleri, Circaea alpina, Myrrhis odorata.

b) Skupinu předhorských rostlin nalézáme toliko na pohraničných horách Sudet, Rudohoří, Šumavy (a řídčeji na českomoravském pohoří), kde mnohé z nich až i do nejvyššího pásma vystupují. Z obecněji rozšířených aspoň na trojím prvnějším horstvu vídati tu v lesích, na stráních a lukách: Luzula maxima, sudetica, Streptopus amplexifolius, Listera cordata, Rumex arifolius, Campanula latifolia, Mulgedium alpinum, Gnaphalium norvegicum, Homogyne alpina, Epilobium nutans, Imperatoria ostruthium, Ranunculus aconitifolius, Aconitum napellus; na rašelinách: Carex pauciflora, Scheuchzeria palustris (také na Jindřichohradecku), Empetrum nigrum (u Františk. Lázní a Karl. Varů nížeji), pak Andromeda, Oxycoccos a Vaccinium uliginosum, Eriophorum vaginatum z pásma třetího. – V Rudohoří schází Veratrum album, Hieracium aurantiacum. Krkonošsko-šumavská Sagina Linnaei překvapuje na nižším předhoří Šumavy u Chuděnic a na Českomoravské vysočině u Humpolce. Šumavě a východním Sudetám společné jest Doronicum austriacum; Sudetám a Rudohoří společné jsou: Galium saxatile (také na Tepelském pohoří), Meum athamanticum, snad i Gentiana obtusifolia (na Krkonoších ne zcela jista); pouze na Rudohoří: Calamagrostis montana; pouze na předhoří Sudet: Rumex alpinus, Euphrasia coerulea, Cerefolium nitidum, Viola biflora (až do děčínských pískovců).

Také jižní Čechy mají několik sobě zvláštních předhorských druhů na Šumavě a českomoravské hornatině: Willemetia hieraciodes a Soldanella montana jsou význačné pro celou Šumavu; poslednější též podlé moravských hranic až k Počátkům, sporadicky až k Táboru a do Brdského lesa u Strašice se zatoulala; na Krumlovském předhoří nejjižnější Šumavy domovem jsou Herminium monorhis, Cyclamen europaeum (na vápně), Salvia glutinosa**, která však údolím Vltavy s Doronicum austriacum pronikla až ke Zvíkovu, Erica carnea, kterou zase v záp. cípu Čech a sporadicky u Stoda a u Sv. Dobrotivé nalézáme; zcela podobně se chová i Gentiana verna; Centaur montana od Doupovských hor Šumavou až k Jindřichovu Hradci jest roztroušena; na předhoří Šumavy dost hluboko a na Rudohoří sem tam Ajuga pyramidalis a Phyteuma nigrum. Konečně od Šumavy jižní českomoravským pohořím až k Hlinsku roztroušeně rostou: Cardamine trifolia* a Stellaria Frieseana; Malaxis monophyllos převzácně u Puchoře.

Pátá formace rostlin nejvyššího pásma pohraničních hor jest nejbohatěji a nejzajímavěji na hřbetech a temenech Krkonošů vyvinuta, kdež nalézáme 57 pouze krkonošských druhů, z nichž jsou hojněji neb aspoň na několika stanoviscích rozšířeny tyto důležitější: Allosorus crispus, Carex atrata, capillaris, vaginata, Agrostis rupestris, Poa laxa, Festuca varia, Luzula spicata, Allium victorialis. 17 druhův a plemen Hieracií, jichž hojnost Krkonoše zvláště vyznačuje, Gnaphalium supinum, Scabiosa lucida, Pedicularis sudetica, Bartsia alpina, Primula minima, Pulsatilla alpina, Anemone narcissiflora, Cardamine resedifolia, Saxifraga oppositifolia, Sedum rhodiola, Geum montanum. Vzácné jsou pouze v Malé Sněžné jámě (na slezské straně) rostoucí: Woodsia hyperborea, Androsace obtusifolia, Saxifraga nivalis, bryoides, moschata, pouze v Čertově zahrádce kralující Hedysarum obscurum, na vrcholku Sněžky pouze Veronica bellidioides, u malého rybníka a na bílé louce Veronica alpina. Dost hluboko do předhoří sestupují Sedum alpestre a Petasites Kablikianus (břeh labský). Několik krkonošských druhů nalézá se jen ještě na výšinách Jizerských hor, totiž: Selaginella ciliata (spinulosa), Juniperus nana, Linnaea borcalis, Gentiana asclepiadea, Rubus chamaemorus. Krkonošům a Kladskému Sněžníku společných jest 18 druhů, mezi nimi 6 Hieracií, zejména hojnější Hieracium alpinum, nigrescens, atratum, prenanthoides, pak Carex rigida, Crepis grandiflora, Hypochoeris uniflora, Adenostyles albida, Cardamine Opizii, Viola lutea, Epilobium alsinefolium, Ribes petraeum (toto též jizerské), Potentilla aurea. Dvě z nich nalezeny podivuhodně nízko pod Krkonoši, totiž Delpinium elatum (u Semil) a Dianthus Wimmeri (u Rychnova). Kladský Sněžník má pouze tyto zvláštní druhy: Avena planiculmis, Campanula barbata, Hieracium stygium, striatum. Rudohoří, které jenom v západní své části několika vrcholy do nejvyššího pásma vystupuje, má tam s Krkonoši, dílem též s kladským Sněžníkem nebo Jizerskými horami společných několik druhů vysokohorských, totiž Sweertia perennis na rašelinách, Rhinanthus alpinus a Epilobium trigonum; s týmiž horami a také se Šumavou společné má ještě Athyrium alpestre, Lycopodium alpinum, Gymnadenia albida, křovitou Betula nana na rašelinách, ale zvláštního druhu nemá žádného. Dosti chuda, co se vysokohorských rostlin dotýče, jest také Šumava. Kromě druhů právě jmenovaných shledáme tam, společné s Krkonoši, pouze: Carex irrigua (prameny Vltavy), Scirpus caespitosus (též na rašelinách), pak Juncus trifidus (Ostrý) a Epilobium anagallidifolium (Jezerní stěna); společně s kladským Sněžníkem a Orlickými horami hostí Meum mutellina. Jakožto zvláštní druhy jinde v Čechách nerostoucí má Šumava v jezerech svých Isoëtes lacustris (v Krkonoších jen na slezské straně), Sparganium affine a Myriophyllum alterniflorum, pak na horních lukách Senecio subalpinus a Gentiana pannonica.

Přirovnáme-li ještě květenu českou ku květenám zemí sousedních a k evropské vůbec, poznáváme tyto charakteristické zvláštnosti. Co se týče rostlinstva krkonošského a sudetského vůbec, jest ono asi z polovice též na vysokém severu (ve Skandinavii a v evropském Rusku) i v Karpatech a na Alpách domovem, asi 40 druhů schází na severu a jest pouze Alpám a Karpatům společno. Ze severu pocházejí a ostatním jmenovaným horstvům scházejí Rubus chamaemorus, Saxifraga nivalis a Pedicularis sudetica. Šumava s předhořím naproti tomu má o několik alpských druhů více nežli naše Sudety, totiž: Alnus viridis, Salix grandifolia, Senecio subalpinus, Willemetia, Soldanella montana, Erica carnea. – Myriophyllum alterniflorum a Sparganium affine mají jinak rozšíření severněji a západněji.

Pokud se týče rostlinstva nižších formací uvnitř Čech, jest nejvíce pozoruhodna hojnost druhů jihovýchodních, dílem i severovýchodních, které u nás severozápadní hranice své docházejí, tak že již ani ve Slezsku a v Sasku, ale ani v Bavořích jich nenalézáme. Z těch patří formaci chladnější Spiraea salicifolia, Pastinaca opaca, Ligularia sibirica; velkou většinou (32 druhů) řadí se do dvou prvních teplomilných formací, a nalézáme je opět na Moravě a v Dolních Rakousích (v předcházejícím vylíčení jsou rostliny této kategorie poznamenány hvězdičkou). Některé však Moravu ba i Rakousy jakoby byly přeskočily. Tak scházejí z nich na Moravě: Veratrum nigrum, Dracocephalum austriacum, Reseda phyteuma, Bifora radians; na Moravě i v Dolních Rakousích a vůbec ve všech okolních zemích scházejí: Erythronium dens canis, Anthemis montana, Doronicum caucasicum, Ligularia sibirica, Thalictrum foetidum, Paeonia peregrina, Brassica elongata, Silene longiflora, Pastinaca opaca, Lathyrus pisiformis. Některé rostliny jihovýchodní dostaly se až do Sas nebo Durynk, ale ani severně ve Slezsku a dále, ani jižně v Bavořích nerostou, zejména: Stipa Grafiana, Melica picta, Loranthus europaeus, Lactuca viminea, Potentilla thuringiaca. Asi 20 druhů východních (poznamenaných dvěma hvězdičkami) nejde dále na západ do Němec, ale severně do Slezska také ještě pronikly. Hranice severní u nás docházejí, tak že sice rostou také v Bavořích, ale nikoli již ve Slezsku nebo v Sasku, jihočeské: Cyclamen europaeum, Thesium rostratum, Festuca amethystina, pak severočeské: Centaurea axillaris, Alsine setacea, Linum flavum, perenne, Vicia varia. Menší počet rostlin zasahuje k nám od severu neb západu, které dále na jihovýchod, do Moravy, Rakous atd., dílem i na jih nejdou. Takové jsou: Potamogeton praelongus, Carex caespitosa, chordorrhiza, Glyceria nemoralis, Calamagrostis stricta, Juncus tennuis, Salix myrtilloides, Bidens radiatus, Jurinea cyanoides, Utricularia ochroleuca, Ostericum pratense, Rosa Sabini a j. Velmi divné rozšíření má Coleanthus subtilis: nejprve v Čechách nalezen, pak na Moravě a v Dolních Rakousích, Tirolsku, Norsku, ve Francii a nejnověji i v Americe.

Sporná byla otázka, jsou-li v Čechách ně které druhy endogení (domorodé); tvrdilo se, že není v Čechách ani jednoho druhu jevnosnubného, který by jen v Čechách rostl. Ovšem že leckteré druhy, které se nějaký čas za endogení považovaly, poněvadž u nás nejprve objeveny byly, později i jinde se nalezly, na př.: Coleanthus subtilis, Muscari tenuiflorum, Hieracium Schmidtii, Fumaria rostellata; některé, jako: Iris bohemica, Gagea bohemica, Geranium bohemicum, Orobanche bohemica, dostaly i jméno odtud, že v Čechách nejprve se pozorovaly; později ale i jinde zjištěny. Přece však známe některé druhy, ovšem druhé kategorie (více jako plemena), které posud nikde jinde se nenalezly. Zvláště rod Hieracium vyznamenává se druhy nebo plemeny u nás endogeními, z nichž jest většina krkonošských (z malé části ijizerských nebo kladských), totiž: Hieracium iseranum, decipiens, glanduloso-dentatum, bohemicum, pedunculare, corconticum, Purkyněi, pseudalbinum, riphaeum, Fiekii, několik v pásmu středohorním: H. rotundifolium, diversifolium, grandidentatum. Pouze české jsou posud ještě: Petasites Kablikianus, Epilobium hypericifolium, Cerastium alsinefolium, Melampyrum decrescens; Melampyrum fallax a Galium sudeticum, jakož i některé další jestřábníky sudetské (Hieracium Engleri, nigritum, stygium, pallidifolium, albinum) jsou toliko ještě z Moravy známy. Zdá se nepochybným, že všecky tyto drobnější druhy teprve v Čechách poměrně nověji ze starších příbuzných vznikly.

Druhů, které se v Čechách pouze zdivočelé nebo zavlečené nalezly, z nichž některé zdomácněly, jiné zase za krátko vymizely, zaznamenáno 174. Úplně zdomácnělé jsou částečně původu amerického, jako: Mimulus luteus, Sisyrinchium Bermudiana, Rudbeckia laciniata, Galinsoga parviflora, Erigeron canadensis, Oenothera biennis, muricata, Collomia grandiflora a proslulá Elodea canadensis, tak zvaný vodní mor, která se teprve asi od 12 let v ohromném množství v našich vodách rozšířila; jiné pocházejí od východu, jako: Caucalis orientalis u Chuchle, Puškinia scilloides u Sv. Prokopa, Iris variegata, Hemerocallis flava, fulva, Tunica saxifraga, Sideritis montana, Xanthium spinosum a j.

Ostatně jsou i četné plevele polní, které jen na vzdělávané půdě rostou, nikde však na přirozených stanoviskách se neudržují, kulturou k nám od pradávna, nejvíce z jihu a z východu přineseny, na př. koukol, chrpa, hubilen atd.

Rostlin za účelem hospodářským pěstovaných a stromovin v lesích a jinde mimo zahrady a sady sázených jest přes 80 druhů.

Míšenců, které smísením příbuzných druhů povstávají, jest u nás již velké množství známo, ovšem jest to čeládka velmi nestálá a pomíjející. Nejplodnější jsou v tom ohledu rody: Salix, Cirsium, Hieracium sekc. Pilosella, Verbascum, Epilobium, v ostatních rodech jen sem tam některý míšenec se vyskytuje; nejméně náklonnosti k hybridisaci mají u nás Monocotyledony a Cryptogamy.

O květeně české počalo se pracovati již na konci minulého století. F. W. Schmidt vvdal první 4 centurie své Flora bohemica inchoata (1793 a 1794), potom J. Em. Pohl 2 díly Tentamen Florae Bohemiae (1809 a 1814); kritičtější již byla r. 1819 vyšlá Květena česká (Flora čechica) bratří Preslů; Opic vydal r. 1823 seznam rostlin českých se stanovisky: Böheims phanerog. und kryptog. Gewächse a r. 1852 Seznam rostlin květeny české. V neukončené Ökonomische technische Flora Böhmens hrab. Berchtolda (1836–41) spracovali čásť botanickou Seidl, Opic a jiní. Tausch vydával po mnohá léta svůj důležitý český herbář sušených rostlin, jehož katalog vydal Ott r. 1851. Hlavní dílo novější o květeně české však jest L. Čelakovského Prodromus květeny české (1868–83), k němuž vycházejí od r. 1881–90 ročně dodavky (Resultate) ve Věstníku kr. č. společnosti nauk. První rozvržení květeny české na základech botanicko-geografických uveřejnil Em. Purkyně v Lotosu (1860). Mnoho jiných příspěvkův a květen okolí jednotlivých měst (Prahy, Plzně, Písku, Král. Hradce, Něm. Brodu, Slaného, Liberce, Chebu) vyšlo nověji od r. 1870. O rašelinách českých se stanoviska dílem botanického, dílem hospodářského vydal nejnověji F. Sitenský spis: O rašelinách českých (r. 1886) a obšírnější: Über die Torfmoore Böhmens (1891).

Nižší rostliny buněčné (mechy, řasy a houby s lišejníky) v Čechách rostoucí nejsou posud tak dokonale jako rostliny cevnaté prozkoumány, tak aby bylo možná podati nějaký výklad o jejich množství a rozšíření. Nejlépe ještě jsou známy mechy, zvláště jatrovkovité (pracemi Dědečkovými), pak řasy, o nichž nověji vydáno, avšak posud nedokončeno Hansgirgovo soustavné dílo Prodromus řas českých; Diatomacey jakž takž známe pracemi Taránka a F. Studničky ml., Characey publikacemi Leonhardiho a L. Čelakovského; o houbách vyšších, zvlášť o Hymenomycetech máme jakous, ač neúplnou znalost spisem Krombholzovým o houbách jedlých a jedovatých; o houbách drobnějších, nižších, plísňovitých atd. máme spisy Cordovy, ale nic novějšího; toliko o českých Myxomycetech vyšel r. 1890 soustavný spis od Lad. Čelakovského ml.; ku poznání lišejníků domácích máme ze starší i novější doby (Mann, Opic, Novák) některé příspěvky, ale nic úplného. Viděti z toho, že v tomto oboru rostlinoznalství u nás ještě mnoho práce zbývá. L.Č.