Ottův slovník naučný/Čechy/Kroj

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kroj
Autor: Čeněk Zíbrt
Zdroj: Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 444–450. Dostupné online
Licence: PD old 70
Ottův slovník naučný - 17 České kroje.jpg
XIV. Z minulosti obyvatelstva.
1. Kroj.

O kroji v Čechách za dob nejstarších je málo známo, takořka nic. Starožitnické nálezy skrovně poučují o kroji těch, kdož byli pohřbeni v nynějších nalezištích archaeologických. Byla li mrtvola pohřbena se šatem, patrně dávno již zetlel. Z nepatrných otiskův a vetchých zbytků, které v pohřebištích posavad byly nalezeny (na př. vlněné tkanivo při nálezu starožitností střelohoštických, kousek černé, hrubé, vlněné tkaniny z popelnice vykopané v Marešově, kus červené tkaniny z nálezu »na Smiřičkách« u Smiřic, kousek nachové látky z pohřebišť u Jaroměře a u Smiřiček, kousek tenounké, hedvábné látky u Smiřiček, kousky hedvábného tkaniva na bronzové jehlici v mohyle v okolí ratajském a j.), nesnadno osnovati představu o kroji tehdejším. V nalezištích zachovaly se kromě uvedených chatrných zbytků látky krojové také součástky oděvu starodávného (na př. jehlice, přezky, sponky, pasy) a okrasy těla (na př. jehlice do vlasů, náušnice, náramky, prsteny, zlaté třásně, ozdoby hrdla. kruhy na nohou a pod). Látka těchto předmětů, jejich výzdoba a poloha na kostře poněkud charakterisují kroj v Čechách v době nejstarší, avšak mnoho světla tu nepřidávají, zejména když původ památek pravěkých bývá často zahalen spornými záhadami naší vědy archaeologické. Jistější zprávy o kroji Čechů v době nejstarší čerpáme z výzkumů jazykozpytných, z linguistické palaeontologie. Jazykozpyt dokazuje nepopíratelnou příbuznost některých názvů krojových, podnes kolujících u všech Slovanův. Odtud dovozuje, shodují-li se na př. krojové názvy české s názvy všech Slovanů jiných, že dlužno tu předpokládati, kterak i věc označená názvem shodným, všeslovanským, byla známa již v nejstarších dobách pravěku slovanského, než se jednotlivé haluze odštěpily ze společného kmene slovanského, z pravlasti slovanské; dokazuje, kterak Čechové v dobách nejstarších odívali se úborem, podobným oděvu u Slovanův ostatních. Linguistickou palaeontologií je zjištěno, že Čechové, znajíce v dobách nejstarších len, konopí a vlnu, hotovili si látky z nich předením a tkaním. Tomu nasvědčuje vedlé četných přeslenů, nalézaných mezi starožitnostmi, shoda českých názvů při předení (přísti, přadeno, koudel, příze, niť, vřeteno), při tkaní (tkáti, osnova, útek, pásmo, plátno) s příbuznými názvy jinoslovanskými. Z vlny a srsti zvířecí robili Čechové jako ostatní Slované také plsť. Z látek těch hotovili si, šili oděv. Nosili řasnatý, přepásaný šat (na způsob nynější košile), zvaný sukně. Za svrchní roucho mívali plášť, sepjatý sponkou (jak vysvítá z polohy sponek na kostrách) obyčejně na pravém rameni. Proti zimě chránil kožuch nebo plášť, podšitý kožešinou, ozdobně lemovaný, zvaný krzno. (Oděv tento mylně bývá pokládán za kabátec.) Nohy, opatřené nohavicemi, byly dole ovinuty onucemi, oděny opánky, střevícem. Vedlé těchto praslov roztroušeny jsou po řečech slovanských názvy cizího původu, které přešly ke Slovanům nejspíše i s věcí, kterou označují, od sousedův a záhy zdomácněly: název zpodního roucha košulja (novoč. košile), z lat. casula, koblúk, klobúk (srv. tat. kalpak, tur. kalabak) a j.

Nejstarší zmínka o kroji českém zapsána bezděky v kronice Fredegarově z r. 658. Vyslanec Dagobertův Sicharius, chtěje přijíti na dvůr knížete českého Sama, oblekl prý se »v oděv po způsobu slovanském«. Podoba kroje českého za nejstarších historických dob shoduje se s krojem Slovanů, s nimiž styky Čechů nebyly přetrženy, především s krojem polským. Nasvědčuje tomu shoda nejstarších vyobrazení v památkách českých a polských i svědectví letopisce Adama Bremského (XI. věk) a narážka v kronice Helmoldově (XII. věk). Rázovitou známkou slovanského kroje a tedy také českého byly kožešiny, jimiž byl šat podšíván a obrubován. Vysvítá to z vyobrazení nejstarších. Souhlasně zní svědectví španělského Araba Al-Bekrího († 1094) podlé popisu Ibráhíma Ibn-Jakúba, jenž v X. stol. poznal Č. a Prahu, o prodeji bobrovin a jiných kožešin cizím kupcům od Slovanů v Praze. Při hojnosti kožešin u Slovanů, jaká je dosvědčena jinými ještě doklady u letopisců pozdějších, není pochyby, že ve shodě se starými vyobrazeními dlužno s ruskými a polskými spisovateli čítati podšívání a obrubu kožešinovou mezi charakteristické známky kroje slovanského, českého.

Látka oděvu, hotoveného po domácku, z nepřipravované vlny ovčí a ze lnu, nebyla pestrá, jen bílá a šerá, »šeř«, »šeřina«. Pestré, drahocenné látky cizokrajné (hedvábí, kment, zlatohlav, cendat, haras, nasěč atd.) teprve později, hlavně od výprav křižáckých byly dováženy do Čech. Vzrůstající styky Čechů s cizinou, na úsvitu historické doby křesťanské také s Východem, později zejména se Západem, se sousedními Němci i přímo s Francií a Italií, k níž Čechové připoutáni byli organisací římské církve, zanesly do Čech, pukud se kroje týče, zjevy cizí, úpravu novou. Ať styky přátelské, ať válečné, ať církevní, podporovaly šíření záliby v kroji cizím podlé módy západoevropské. Čeští panovníci byli zapletáni různými svazky, rodinnými i politickými, s Němci a prostřednictvím těchto i také přímo z Francie a Italie vnikal proud románské kultury do Čech, zanášeje sem vedlé všeho jiného také nové módy. Je vysvětlitelno, že proud onen nejdříve se dotekl vrstev vyšších, přístupnějších svým postavením společenským a svým jměním jeho působení, dotekl se šlechty, která podlé příkladu knížat brzy také se odcizovala domácím starým řádům a mravům. Do vrstev lidu prostého, porobeného, záliba v novém kroji tak rychle nemohla vniknouti, jednak pro jeho vzdálenost od přímého působení civilisačního ruchu západoevropského, jednak pro jeho houževnatost, zakotvenou v povaze a podporovanou obyčejem výroby látek i oděvu po domácku podlé starodávných tradic, děděných ústně z pokolení na pokolení.

Pátráme-li po zbytcích starodávného původního kroje českého, nikde jinde není stopy bezpečnější jako na Slovensku, v posavadním kroji tamějšího lidu, hlavně v odlehlých zákoutích, kam působivost lákavé módy vládnoucí nezasahovala nebo jen maně zabloudila po dlouhých oklikách, pozdě a s přitažlivou mocí valně již oslabenou, nemohouc tu při chudobě lidu tamějšího a jeho uzavřenosti proti vlivu cizímu vyhlazovati starodávný, svérázný kroj lidový. Tak usuzoval ve shodě s geniálními kresbami Manesovými a Alešovými již B. Dudík, a téhož mínění různými cestami dospěli zároveň po zevrubných vývodech a důkazech prof. J. Koula při svých studiích, konaných pilně mezi lidem slovenským (viz výsledky jeho studia v Českém Lidu I., str. 21.), a pisatel řádků těchto studiem staročeských zpráv a památek. Zejména při kroji ženském je zjištěno nade vši pochybnost, že lidový kroj ženský na Slovensku je pravzor, kterak si máme představovati domácí kroj žen českých, neporušený vlivem módy cizí. Určitě vytknouti, co tu na původním, pradávném kroji přibylo teprve přirozeným časovým vývojem od dávných věků, je nesnadná věc a snad nemožná, ale přes to, co řada věků svým tokem na slovenském kroji změnila, zahladila i nanesla, přidala, dokázáno je, že v nejstarších památkách české literatury, již u Dalimila, v glossách Mater Verborum, v nejstarších slovnících v Bohemáři a u Klena Rozkochaného, v různých záznamech věku XIV., XV. a dalších nepřetržitě doloženy jsou názvy lidového kroje ženského, které v Čechách vymizely nyní skoro již nadobro, které však podnes většinou v podobě úplně nezměněné dochovány jsou lidovým podáním i s příslušným oděvem až do doby nynější mezi lidem slováckým na Moravě a hlavně mezi lidem na Slovensku. K tomu přidružuje se jiný závažný důvod, že základní tvar takové jaké části lidového kroje žen slovenských neliší se od tvaru téže části krojové, pokud jsou vyobrazeny domácí kroje ženské na památkách staročeských.

Odívaly se ženy nejdříve rubášem. Jeho nynější podoba, jak jej nosí ženy na Moravě a na Slovensku, shoduje se s obrázky staročeskými. Koula upozornil na lazebnici, vymalovanou v klenbě staroměstské věže mostecké, a na lazebnice v bibli krále Václava IV. Byl to oděv na způsob sukně, sahající až po ňadra, bez rukávů, zavěšený na ramenech tkanicemi. Veleslavín ještě vykládá slovo »rubáš« za šat zpodní, košili. Ze to byl šat prostý, lidový, svědčí výslovná zpráva u Štítného a výčitka Husova, že i selky již se zbavují rubášů. Jako podnes na Moravě a na Slovensku, tak i ženy staročeské ňadra a záda, rubášem nepřikrytá, a ruce přioděly oplečím (opleckem). Oděv tento slove také rukávce. Názvy doloženy jsou již u Dalimila (při zmínce o Boženě a Oldřichovi), v nejstarších slovnících, u Miliče a hojnými záznamy v pramenech archivních. Ženy slovenské místo sukně kladou na rubáš dvě zástěry, ze předu a ze zadu, udržujíce podnes prvotní asi podobu nynější sukně, při níž zástěry byly pak sešity. Název zástěry slovenské »kasanice« často je zapsán v památkách staročeských (»kasanka«, »vokasnice«) i zdá se odtud, že také prosté ženy po Čechách za dob starých znaly vylíčenou úpravu oděvu, nošeného přes rubáš. Shoda ženského oděvu staročeského a nynějšího slovenského jeví se v jiných ještě úborech, na př. »podvika«, šatka, kterou ženy hlavu si ovíjejí, doložena jest jako roucha na hlavu v Mamotrectu, u Komenského a pod. O tom bude šíře vyloženo pod hesly jednotlivých částí krojových.

Mužský kroj slovenský rovněž je vzorem, jak asi vypadal staročeský oděv původu domácího. Nohavice, košile starodávného střihu, podobná ruským, polským a jihoslovanským, sepjatá na hrdle zvláštními přezkami mosaznými (prackami) starožitného rázu, takořka předhistorického, opasek široký s kapsami na potřebné věci, vyzdobený kroužky kovovými, haleny a kožuchy, pokryvky hlavy, lemované kožešinou, tchořovice, beranice, primitivní obuv krbce (viz obšírně u Kouly v uvedeném článku) objevují se ve světle historických zpráv a vyobrazení staročeských jako vzácné přežitky starodávného českého kroje mužů prostých, jak bude ukázáno podrobně opět pod jednotlivými hesly.

Hlavu pokrývali muži čepicemi s obrubou kožešinovou, nad čelem klínovitě vykrojenou (srv. náhrobky Jistislava z Chlumu a Hrona z Pacova ze XIII. věku), nebo kloboukem plstěným, někdy též upleteným prostě ze slámy. Hořejší čásť těla oděna byla sukní, sahající po kolena, obyčejně přepásanou. Bylo již řečeno, že se podobala nynější košili. Nohavicemi úzkými oděny byly nohy. Plášť a krzno, kožuch a šuba (čuba) chránily proti nepohodě a zimě. Za obuv mívali primitivní postoly (upravené z lýka), škarbály (škrbály, škarpály, kůže ovinutá kolem chodidla a paty, srv. krbce), třevíce, škorně (obuv vysoká, pokrývající lýtka a holeň). Zprávy o rukavicích proti zimě doloženy jsou již u letopisce Kosmy. Pás kožený byl pobíjen okrasami kovovými, opatřen ozdobným kováním (pěkné exempláře v českých pohřebištích u Sušice a u Netolic).

Vedlé oděvu prostého nosily ženy v Čechách podlé módy západoevropské, jak vysvítá z nejstarších vyobrazení, přes sukni, podobnou oděvu mužskému téhož názvu, ale delší, sahající až ke kotníkům, roucho sukni podobné, kratší, se širokými, visutými rukávy. Oděv ženský bývá vyzdoben širokými lemy, posázenými drobnou okrasou, jež se vinou kolem krku, okolo konce rukávů, v přepásání, od krku přes pás dolů, dole kolem okraje, a byla li dolejší čásť oděvu po stranách rozstřižena, byl výkrojek kolem také olemován. Plášť spínaly ženy uprostřed prsou, nikoli (jako mužský plášť) na pravém rameni. Obuv nelišila se od obuvi mužské. Dívky mívaly hlavy prostovlasé, ženy vdané kštici zahalenou »zavitím« (závojem).

Z ozdob vypravuje již Kosmas o náušnicích (záušnicích). Nálezy v českých pohřebištích ukazují, že to bývaly kroužky s koncem esovitým, hákovým, připevněné na tkanice nebo řemínky a zavěšené buď při uchu neb okolo skrání jako čelenky. Bývají také nalézány náušnice s ozdobným tvarem hroznovitým a pod. Ruce krášlili muži a ženy náramky, obručemi, opatřenými jako náušnice koncem esovitým. Za prsteny mívali kroužky buď uzavřené, spojené nebo prsteny nespojené, z tenkého plíšku, ozdobené ryhami a jinými okrasami. Hrdlo a šíje byly ozdobovány buď kruhy kovovými nebo řetízky, tkanicemi s navlečenými ozdůbkami, korálky a perličkami skleněnými, hliněnými a jantarovými, z kazivce a pod., bohatě ozdobenými sponkami (sponka z nálezu u Želenic). Jehlicemi spínán byl šat a vrkoče.

Kroj, který jsme stručně popsali, byl nošen až asi do pol. XIII. věku. Již výpravy křižácké zanesly do Čech vědomosti o nových látkách buď východních, buď tkaných podlé vzorů východních, nové střihy a úpravu krojovou. Stykem s národy cizími, hlavně s Němci, jejichž prostřednictvím záhy byly rozsévány u dvora knížecího a mezi panstvem zárodky mocně vzrůstající záliby v západoevropských řádech rytířských, cizími přistěhovalci a jejich osadami, zakládanými pod záštitou českých panovníkův a pánů, vloudilo se do posavadních kulturních poměrů staročeských hejno cizích zjevů, mezi nimi také nové kroje, pestřejší a nádhernější než bývaly kroje domácí. Móda francouzská převládala tehda po záp. Evropě a došla obliby vlivem rytířského mravu také u Čechů. Rytířstvím šířen byl oblíbený obyčej nositi zbraň. Rozmáhal se tak, že bylo potřeba proti nošení zbraně od lidu a od kněží vydávati přísné zápovědi. Rytířský mrav také do Čech zanesl nošení barev něčích jakožto odznak oddanosti a služby, zanesl stejnokroj služebnictva, opatřený rodinným znakem. Podlé módy západoevropské nošen byl oděv merhovaný (harovaný), pruhovaný. Seyfrid Helbling a Chronicon Limburgense dosvědčují, že vzájemným stykem Čechův a národů jiných napodoben byl na př. od Němců kroj podlé vzorů českých. Za to Čechové přijímali zase vzory cizí módy, na př. roucho svrchní, plášť, nazvaný klok (franc. cloque), krátký pláštík s kuklicí, čaprún (franc. chaperon, něm. Tschabrun), oděv svrchní bez rukávů, karnáč (franc. garnache, něm. Garnatsch) a pod. Prostá, šerá látka, po domácku hotovená, sukna domácí rychnovské, chrudimské atd.) ustupovala u boháčů a u šlechty drahocenným látkám flanderským, tehda všude oblíbeným (na př. sukno z měst Gentu, Ipern, Brusselu, Luváně, Malína, Poperinghe, Tournaye č. Doornicku atd.), italským, polským a míseňským, německým (na př. cášské sukno, frankfurtské, kment bavorský). Od polovice XIII. věku z uvedených příčin mění se kroj v Čechách pokud se týče látky i střihu.

Na vyobrazeních pokryvek hlavy pozorujeme větší rozmanitost. Ke starším čepicím a kloboukům druží se točenky z látky ovinuté kolem hlavy, kápě (lat. cappa), kukla (lat. cuculla), kaptour (srv. polské kaptur.) Sukně, hotovená z látek jemnějších, bývá vkusněji ozdobena. Bývala někdy sukně poněkud delší. tak že bylo potřeba ji podkasávati při pasu. Nohavice těsně přiléhaly. Ku plášti a krznu přistupují klok (srv. nahoře) a svrchní sukně (surcotium, franc. surcot), šat obdobný sukni, ozdobnější, někdy bez rukávů, aby čásť šatu zpodního nebyla zakryta. Vedlé obuvi starodávné docházejí záliby střevíce úzké, dlouhé.

Ženský kroj také přibíral z cizí módy některé nové úbory. Krášlily hlavu »harbanem« (hârpânt), pentlíkem, ovíjely cípatým »šlojířem« (Schleier), jenž býval uměle naškroben, s obrubou vlnkovitě zahýbanou. Často kladly na sebe několik podobně upravených šlojířů. Ženy české vlivem kulturního proudu od západu seznámily se s umělými okrasami, s líčidly (nejstarší doklad z XIII. věku u Jindřicha z Isernie), s kadeřením vlasů. Sukně podlé módy francouzské opatřena bývala vlečkou. Při pasu nosily »měšček« a po příkladu mužů »nožík«.

Móda cizí za věku XIV. tak u Čechů zdomácněla. že mravokárci letopisci Petr Žitavský a František Pražský zle kárají novoty cizokrajné, tepají nošení dlouhých vousů na bradě, umělé kadeření kštice horkým želízkem, úzký kabátec s dlouhými cípy při lokti, vůbec oděv těsný. Za Karla IV., jenž vlivem své výchovy ve Francii přilnul k tamějším mravům a obyčejům a jenž do Prahy přivedl svou choť z Francie Blanku z Valois, šířila se móda francouzská silně mezi Čechy. Zájmy politické a církevní přiváděly Karla IV. jakožto císaře německého do čilých styků s jižní a západní Evropou, kde nová móda bujela se všemi titěrnými výstřelky. V Praze soustředil se hlučný ruch všeho tehdejšího života politického i snažení kulturního. Praha jakožto sídelní město císařovo, sídlo university středoevropské, vábila Karlovy vrstevníky z krajů sousedních i vzdálených. Styky Čechů s cizími národy měrou nebývalou rozvětvily se po Evropě. Není divu, že za poměrů takových Čechové přichytili se módy francouzské, tehda všude vládnoucí, nedbajíce výstražných hlasů letopisce Beneše Krabice z Veitmile, Konráda Valdhausera, Vojtěcha Rankova, Miliče, Štítného, Husa a j.

Bylo módou vedlé starého kroje nositi kukličky malé, kuklice s dlouhými cípy nazad. Sukně modní byly úzké, sepjaté knoflíčky drobnými nebo ztkaničkované, aby těsně přiléhaly. Při lokti visely cípy, úzké pruhy látky často jiné, »pachy«, až k zemi. Později byl okraj sukně dole a okraj zvláštních, zvoncovitě zakončených rukávů rozstřihán drobounce. Sukně tyto nošeny byly od světských i od duchovních přese všecky zápovědi Arnošta z Pardubic, Jana Očka z Vlašimě a j. Ze sukně ze předu rozstřižené vznikl kabát (kabátec). Nosívali muži kabátce krátké, těsně přiléhavé, sepjaté a ztkaničkované jako sukně, často (podlé svědectví Beneše Krabice a Husova) uměle na prsou vycpané vlnou Nohavice nošeny byly rovněž úzké, na každé noze jiné barvy (miparti), nejčastěji červené a zelené, také čtverečky posázené, šachované. Obliby došly vedlé staršího oděvu svrchního lehké pláštíky (»mantlíky« u Husa), někdy také sepjaté drobnými knoflíčky. K obuvi posavad známé přibyly »boty« (franc. botte), ze vzácné kůže kordovanské upravená obuv »kordovanek«, obuv z kůže jemnější, vysoká »ščibal« (štibal), ze středoněm. stival, franc. éstival. Zejména ujala se u Čechů móda nositi úzké střevíce s dlouhými špicemi (»zobáky«, »nosy«), proti nimž horlili mravokárci světští i duchovní, vysmívajíce se jejich nepraktičnosti. Móda zalíbila se také českým rytířům. Zle však pochodili v bitvě r. 1367 v Sasku s nemotornými nosy modních střevíců (Krabice z Veitmile). Nákladně byly pořizovány pasy ze zlata a stříbra, opatřeny podlé podivné módy tehdejší zvonečky, rolničkami.

Ženy pečlivě si upravovaly účes, uměle kroutíce kadeře, »lilíky«, přidávajíce si do vrkočů vlasů cizích. Hlavu zdobily vínky, věnečky (»kranec«, z něm. Kranz), ozdobené drahokamy, perlami (»perlovec«) Šlojíř býval hedvábný. Podlé módy kladly si na hlavu úbor podoby kuželovité, vybíhající v ostrý hrot, nebo rozvětvený ve dva výběžky po stranách hlavy. Základní forma byla zhotovena obyčejně z tenkého dřeva, pak otáčena látkou a šlojířem, jenž s výběžku splýval a vlál. Výběžky tyto nazývány byly »rohy«, »chomúty«, »roskop« (Rosskopf). Mravokárci touží na šat vystřižený, na obnažení šíje, na umělé vydutiny ňader. Sukně jako jiný oděv tehdejší byly těsné. Jako muži, tak i ženy nosily kabátce přiléhavé, s pachy při rukávech. Plášť byl bohatě podšíván a lemován. K prstenům s různými drahokamy, k záponám, řetězům (»halžím«, »halspantům«) přistupují nové okrasy, na př. náramky, armpanty (arumpanty, aurumpanty, z něm. Armband), páteříčky (růženečky) nošené pro ozdobu.

Ve věku XV. móda vylíčená jako všude jinde, tak také v Čechách vyspěla v titěrné výstřednosti, v kroj takořka bláznovský. Ostře tepali své vrstevníky Rokycana, Chelčický, Koranda a jiní mravokárci Podivnůstky bláznivého kroje XIV. věku přivedeny byly na nejvyšší vrchol. Muži na př. odívali si nohu jednu uzounkou nohavicí červenou, druhou nohu nohavicí zelenou. Za obuv nosili střevíce obyčejně červené s dlouhými nosy. Podivná móda tak se rozmohla, že vrchnost církevní i světská proti ní brojila a zápovědi vydávala. R. 1435 zapovídá církevní usnesení, aby těm, kdo nosí výstřední šat modní, obojky, střevíce špičaté atd., nebylo podáváno Tělo Páně. Rozšafný král Jiřík z Poděbrad r. 1464 přísně ševcům zakázal dělati špice u střevíců. Počestný druhdy oděv domácí zaměňován byl krojem někdy až neslušným u mužův a zejména u žen, které nosily sukně nahoře vystřižené, dole opatřené dlouhými vlečkami, jimž mravokárci s příhanou říkali »ocasy«, přirovnávajíce je k vozíkům, po nichž se ďáblové vozívají.

Obrat, jenž nastává na sklonku XV. a na počátku XVI. věku v kulturních dějinách, přivodil také změnu v kroji. Vrtkavost módy osvědčila se tu měrou svrchovanou. Móda západoevropská zvolila si místo výstřednosti v posavadním oděvu úzkém, těsně obepínajícím tělo, pravý opak jeho, neforemný oděv měchatý, široký, jehož látka byla na pruhy rozřezávána a je zpola drahocennými látkami jinými v pestré naduřeniny vyvlačována. Vhodná je charakteristika Heydenova, že kroji věku XV. šlo o vystižení forem tělesných, kdežto kroj na začátku věku XVI. nedbal toho. Dobře rozdíl bude objasněn, přirovnáme-li pro příklad uzounké nohavice věku XV. k měchatým, »nadívaným« pludrhoznám něm. lancknechtů. Kroj věku XVI. netoliko nedbal přirozených forem lidského těla, nýbrž přímo tělo podmaňoval vládě rozmarné módy, která si různými předpisy stanovila tvary krojové podlé své choutky, a tělo snahou po novotě krojové bylo nutkáno přizpůsobiti se formě ztrnulé. Tato se jeho tvarům naprosto nehodila a tísnila všeliký volný pohyb úpravou zkřehlých částic krojových od střevícův až do límce těsně upjatého kolem krku, pečlivě naškrobené, nehybné spousty krajek a umělých výstřižků. Vlivem politických poměrů zdomácněla móda španělská všude po Evropě západní, jsouc v jednotlivostech pozměňována rázovitými příměsky mod všech krojův evropských, hlavně francouzských, německých, italských, uherských, polských, tureckých, »janičárských« atd. Z toho vzešla všude divná směs, ve které toliko vzájemným srovnáváním možno rozlišiti původní její prvky. Čechové byli zvolením Ferdinanda I. přivedeni v čilé styky se západem. Vládnoucí móda španělská s přívěsky rozličných krojův evropských zdomácněla také u Čechův. I k nim vloudila se cizokrajná marnivost, nádherný kroj, nákladný přepych, jehož se všichni chytali bez rozdílu stavu, páni, měšťané, řemeslníci i prostí lidé. Přepych tak se rozmáhal, že r. 1545 za přítomnosti krále Ferdinanda I. usnesl se sněm, aby selští lidé obojího pohlaví nechodili v šatech pyšných, nenosili šňůr zlatých, košil kmentových, zlatem vyšívaných, pštrosích per, sukní lyndišových a pod., »aby chodili tak, jakž na ně náleží«. Řád sněmovní asi neumenšil vzrůstající nádhery krojové. R. 1586, 1595, 1601, 1602, 1603 atd. a znova r. 1615 sněm horlí proti zbytečné nádheře krojové, zapovídá zjevný i tajný prodej drahocenných látek, ustanovuje zvláštní kommissi, která měla sestaviti řád oděvní pro jednotlivé stavy království Českého. Trpké stesky a výčitky někdy až drastické, jakož i posměšné žertíky o pýše v oděvu čteme skoro u všech spisovatelů XVI. věku. Tlustou knihu by jimi naplnil.

Do krojového názvosloví českého vniklo zároveň s novými úbory hejno cizích jmen, všelijak počeštěných, o jejichž původu a významu bude potřeba zevrubněji psáti pod jednotlivými hesly, na př. župice (župička), doloman, punčochy (»puntšochy«), ksas, kalihoty (galioty), harckop (horckap), kaftan, kolar, hazuka, mantlíky, šlofpelc, šorcpelc, karkule atd.

Muži pokrývali hlavu klobouky, ozdobenými peřím (»fedrpušem«) pštrosím, jeřábovým, čapátkovým a p. i rozličnými »šmuky«. Bývají často jmenovány klobouky »brunšveické« a »uherské«. Plstěné, někdy aksamítové, harasové »husárky« a »maděrky« byly okrášleny pérem nebo »medají«. Kromě »plstek« nosívali čepice kožešinové, spratkové, popeličí, kuní, vydří, bobrové atd. Také birýty aksamítové se šmukem šmelcovým a pod. byly oblíbeny. Popasní kabáty bývaly buď bez rukávů nebo s rukávy, jež byly urobeny často z látky jiné (na př. kabát barchanový s rukávy mochejrovými, karmazínovými). Podlé módy bývaly kabáty zřezány a otvory pak vyvlačovány látkou jinou. Premovány byly tkanicemi stříbrnými a zlatými, podšívány tykytou a pod., spínány knoflíky křišťálovými, kostěnými nebo kovovými podlé zámožnosti. Jak byly u Čechů rozšířeny »nepoctivé poctivice«, pludrhozny (plundry), jež byly odívány přes přiléhavé, tenké nohavice zpodní, svědčí zvláštní usnesení sněmovní z r. 1556, jímž zapovídána výroba a nošení »poctivic zřezaných, kterýchž podvlačování až přes lejtky i doleji visí, kterýmž Němci pludrhozn říkají, kterýžto šat ohavný a škodlivý jest«. Poctivicím ubývalo délky, až se vyvinul krátký, z vyobrazení XVI. stol. známý úbor s nadutinami, někdy vyvlačovanými, sahající od pasu dolů jen asi do polovice stehen. Kožichy a čuby starodávné byly bohatě podšívány a široce lemovány různými kožešinami. Uvedeny bývají kožichy spratkové, liščí, kuní, rysové, medvědí, vlčí, tchořové, hranostajové, bobrové, sobolové atd. a čuby z týchž látek, podšité damaškem, aksamítem, harasem a pod. Vedlé obuvi starodávné objevují se nové střevíce módní. Místo dlouhých zobáků zakončeny jsou tupě (»kachní zobáky«) přívěskem polokruhovitým kolem prstů, jenž podlé předpisů módních, jako jiné části oděvu, bývá zřezán a vyvlačován. Lancknechtská móda tato pak ustupuje střevícům mírně špičatým. Vedlé domácích škorní, škarpálů, bot podšitých kordovanem, s řemenem štepovaných, na tři podešve ušitých atd. čítáme o lehčích střevících polských, o čižmách, o botkách švábských, vlaských. Přes oděv nosili krátké pláště rozličně upravené novým střihem (mantlíky, kápě španělské), premované aksamítem.

Kolem krku nosili muži i ženy široké okruží z jemných látek, z poučníku, z tykyty, z italského plátna, často dvojité, trojité, zdirkované a s drobnými mřížemi, cípkovaté, naškrobené, pečlivě zvlněné zvláštním železem, »zbíradlem« (u mravokárců posměšný název okruží podobných »čapí hnízdo«).

Panny nosily vlasy zapletené na stranách po francouzsku a po španělsku, vrkoče s jakýmisi třapci. Ovíjely si hlavu rouškami, vyšívanými zlatem, stříbrem, hedvábím s krajkami. (Rouška na čelo – »náčelník«, pod bradu – »podbradek«, »záušník«.) Pod roušky dávaly si na hlavu »formy«, »obálky«. Nosívaly čepice norcové a jiné, aksamítové karkulky, ozdobené perlami, kloboučky se záponami pod peřím, hedvábné, tykytové, harasové, obtažené širokými tkanicemi, ozdobené šmelci, růžičkami zlatými s rubínkem a jinými drahokamy, kytkami uměle stočenými z hedvábí na drátě. Zámožné ženy nosily čepce zlaté, okrášlené výšivkami, granátky a perlami. Také čepce »perlové«, hedvábné s bílým šmelcem atd. byly oblíbeny.

Živůtek, zejména jeho rukávy byly podlé módy zdirkovány, zřezány a měchovitě vyvlačovány jako kabátce mužské. Někdy míval živůtek rukávy otevřené, visuté, tak že bylo viděti rukáv oděvu zpodního nebo přidělaný rukáv ještě jiný, užší. Při otevřených rukávech mívaly někdy vlající stuhy s velikými ženklemi zlatými nebo stříbrnými. Punt, příslušný k živůtku, býval obyčejně téže výzdoby a z téže látky jako živůtek. Aby skvostné sukně nesplývaly od pasu k zemi v nepravidelných záhybech, kladena byla pod ně tuhá forma zvonovitá na způsob pozdější krinoliny. Forma tato byla od Čechů nazývána partikal (portukal, kortukal, srv. franc. vertugarde, vertugale). Sukně byly bohatě premovány aksamítem, zlatohlavem, ozdobným pletivem uzounkých tkanic zlatých a stříbrných, okrášleny vytkávanými květy, obroubeny třásněmi a tkanicemi roztřepenými. Mravokárci zle touží na nádherné premování, na něž často větší náklad šel, než kolik sukně sama stála. Fěrtuchy, fěrtoušky bývaly premovány vyšívkami pestrými na dvě, na tři dlaně, divnými mřížemi vytkávány s orly a zvířaty rozličnými a t. d. Mantlíky krátké a čuby sotva kryly ramena. Bývaly rovněž široce premovány, podšívány kožešinami vzácnějšími. Svrchním dlouhým rouchem s rukávy nadouvanými bývala hazuka premovaná, podšívaná někdy kožešinami. Střevíce nosily kordovanské, botky bílé, napřed se zlatohlavovými a aksamítovými čepičkami, premované zlatými pasomány (tkanicemi), pantofle aksamítové, krumplované perlami. Rukavice, dovážené vedlé výroby domácí z ciziny (»vlaské«, »mejlandské«, »englické«, »francouzské«), byly vyšívané, bodené, někdy napouštěny voňavkami (»vonné, pižmové«). Z okras četných uvádíme pentlíky na hlavu perlové, zlaté, aksamítové, s cetkami zlatými a náušnice. Hrdlo ozdobeno bylo záponou, řetízky, křížky, grošíky. Někdy také páteřem, jenž zdobíval hlavně zápěstí a býval skleněný, korálový, se zrny stříbrnými, pozlacenými, karneolový s rubínovými zrny, se žaloudky a pod. Okolo rukou byly ovinuty také penízky ohnuté na šnůrce (na př. uherské zlaté), tkanice nákladně vyšívané, korálky. Při pasech drahocenných (zhotovených např. dílem řetízkovým, pancířovým) zavěšován byl váček ozdobný, stříbrné nožnice s pozlaceným nožem, zlaté nebo stříbrné jablíčko na pižmo s drobnými ozdůbkami (žaloudky, srdéčka.) Kroužky na prsty, prsteny rozličné podoby (často »ruka v ruku«) opatřeny byly drahokamy domácími i cizími (často »orientálními«), někdy nápisem. Zdomácněla móda ovívati se »oháňkou (fochrem, fochříkem) pávovou«.

Začátkem věku XVII. pozbývá móda španělská vlády. Při změně modního kroje západoevropského vedlé jiného působil vliv oděvu soldatesky švédské za války třicítileté. Kabátce, známé vůbec jménem »švédské«, přiléhaly k tělu, měly krátký život a (což je ve vývoji kroje novinkou charakteristickou) krátké šosy, rozparkem od sebe oddělené. Ze předu spínány byly řadou knoflíků nebo haklíků. Původně úzké rukávy byly po délce rozstřiženy a upraveny tak, že mohly býti sepjaty. Jako španělský kabát popasní, tak i švédský ozdoben byl při rameni vyvlačovaným nádorem. Na vrub švédského vlivu kromě kabátce čítá Köhler také nový tvar obuvi. Na místo střevíců přiléhavých došly obliby nemotorné, široké boty, které nepřiléhaly k noze, jsouce tíží shrnovány až skoro ke kotníkům.

Největší vliv měla móda francouzská. Od začátku věku XVII. Francie řídila směr a postup kulturního rozvoje evropského, řídila vkus v umění, v literatuře, vkus společenské zdvořilosti i kroje. Vláda vkusu francouzského došla za Ludvíka XIV. vrcholu. »A la mode« stalo se heslem takořka všude po Evropě, také v Čechách, napřed ve vyšších vrstvách a odtud vnikala lákavá móda do kroje měšťanského i selského. Krátké poctivice vyvlačované nahrazovány delšími, pytlovitými nohavicemi, nezřezanými, k nimž při koleně přiléhaly punčochy. Široký klobouk ozdoben velikým pérem. Límec býval krajkovitý, hladký, konce rukávů ozdobeny též krajkami. Novou módou vloudila se do Čech přese všecky strasti nepokojných časů tehdejších bujná nádhera. R. 1686 vydává Leopold I. zvláštní patent královský proti přepychu krojovému. (Opis dra Z. Wintra.) Zapovídá prodej cajků zlatých a stříbrných i protkávaných zlatem a stříbrem, zlatých a stříbrných krajek, kalounů, prýmů, franclí a jiných krumplovaných věcí, hedvábných krajek a pentlí, bílých krajek k obojkům, k taclům, čepcům, k šátkům okolo hrdla a k fěrtochům, garnitur ozdobných, šitých nebo tkaných, aksamítu, brokátu na šaty. Patent Leopoldův stanoví přesný řád, kterak se mají odívati jednotlivé stavy, duchovní, vladykové a měšťané.

Nová móda zavedla do Čech výstřednosti všude jinde známé. Čechové nosili podlé jejich předpisů napřed nakadeřené »paruky« (říkali jim někteří »vlasopletky«), později omašlované »copy« s »toupetem« nad čelem a »krouslemi«. Klobouky mívali »podepřené na tři (čtyři) kuráže«. Lajblíkem s kapsami, jindy kamizolou se žíněnými knoflíky, kabáty šosatými s knoflíky hedvábnými a v první čtvrti XVIII. věku, kdy šířka paruk mizela, novým oděvem bez rukávů, vestou, oděna byla hořejší čásť těla. Nohavice široké, punčochy stávkové až po kolena s hedvábnými podvazky, střevíce s velikými přezkami a mašlemi.

Ženy si pudrovaly hlavu a pro zvýšení dojmu lepily si po obličeji napudrovaném černé ozdůbky na způsob drobných hvězdic, mušek, květů a pod. V uších visely »oringle«. Na hlavě mívaly z krajek a stužek vysoko načechraný čepec, »kokrhel«, proti jehož přepychu mravokárci často horlili. Stalo se módou také v Čechách nositi široké »sukně s obručemi« (»štrikroky«). Na způsob hazuky z jemných látek bylo upraveno dlouhé roucho svrchní, plášťovité s rukávy, sepjaté podlé potřeby páskou přes ňadra, nazývané kontuš. Z konce věku XVII. a ze začátku věku XVIII. máme již jednak četné zprávy o lidovém kroji ženském (u Bílovského), jednak zachovaly se z té doby rozmanité částice krojové, zejména výšivky, některé s určitými letopočty. Byl to kroj, který celkem podnes se udržuje na Moravě u Slováků nejrázovitěji (srov. začátek tohoto článku). V městech, na př. v Praze, strojily se ženy řemeslníků krojem zvláštním, jenž přibíral z vládnoucí módy některé části Redel jej popisuje v knize o Praze r. 1728 (str. 532.). Nosí prý černý, sametový oděv (»šnepku«, Schneppe), nazvaný »vizír«. Svobodné mají kolem copu chochol pentlí. Vdané mají na vizírech krajky a čepce plátěné nebo krajkové, které zavazují kolem copu tykytovou stuhou a na hlavu připevňují mašlí. Některé nosí kloboučky nebo biretky z tykyty, sametu rozličných barev s dvojími i trojími vrstvami mašlí z krajek nebo stužek. Vdané i svobodné mají dlouhý šat svrchní, hedvábný nebo vlněný, nazývaný »kazajka« nebo »kamizola«. Pod tímto šatem veskrze nosí šněrovačku (Srov. Lumír, 1859, I. 89) Vládnoucí móda zanášela do Čech nové a nové zjevy, jež záhy tu zdomácněly přese všecky výčitky mravokárců věku XVIII. a na začátku věku XIX.

Podlé módy vyšších vrstev společenských, napodobené dle cizích vzorů, strojily se třídy zámožnější ve městech a z měst šířila se obliba nové módy ponenáhlu do vesnic. Lidové kroje, jak je posud ještě vídáme v Čechách, nejsou ryzí, nepokažený vzor pro představu o nejstarším kroji lidu českého. Jednotlivé části nynějšího kroje lidového vznikly teprve přirozeným historickým vývojem, vývojem dlouhým, způsobeným od nutkajících poměrů všeobecné vzdělanosti v jednotlivých dobách, třeba působivost poměrů těch zabloudila do venkovských krajů odlehlejších později a poněkud byla již její síla seslabena. Jednotlivé části, na př. rubáš, rukávce, plachetka a pod. jsou původu domácího (prastarého), ale jiné, na př. šněrovačka s puntem, kordulka, bruclek a pod. jsou původu pozdějšího, cizího. Přes to však, že nynější kroj lidu českého upravován byl ponenáhlu vlivem vzrůstajících požadavků a naléhavé potřeby podlé módy, zachoval ještě do nedávna a zachovává místy podnes v jednotlivých krajinách svérázné znaky, charakteristické pro skupiny kroje plzeňského, domažlického, jihočeského, litomyšlského, turnovského a pod, jejichž některé ukázky mistr Aleš věrně vyobrazil (viz přílohu). O těchto nynějších krojích lidových bude psáno podrobněji pod dalšími vhodnými hesly, na př. o domažlickém při článku Chodové. – Srovn. Dějiny kroje v zemích českých od dra Zigmunda Wintra a dra Č. Zíbrta. Posud vydán I. díl, kdež líčeny kroje od dob nejstarších až po války husitské. Podlé něho upravena dotyčná čásť tohoto článku. Na začátku téhož I. dílu uvedena podrobně česká literatura krojová. Zbt.