Ottův slovník naučný/Čechy/Hedvábnictví

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Hedvábnictví
Autor: Ferdinand Hiller
Zdroj: Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 146–147. Dostupné online.
Licence: PD old 70
X. Hedvábnictví.

Již vévoda fridlandský Albrecht z Valdšteina ve svém listě, daném ve Sprotavě dne 17. dubna r. 1627, nařídil své dvorské komoře v Jičíně, aby z Italie povolala dělníky hedvábnictví znalé a vysazovala stromy morušové; a brzy nalézalo se v Jičíně i v okolí nejen dosti moruší, ale i značný počet dělníků, hedvábnictvím se zabývajících. Po smrti Valdšteinově však hedvábnictví záhy zaniklo. Nadějný počátek učiněn byl opět r. 1749 dvěma Italy, majorem zeměměřictví Karlem Cremierim a podnikatelem divadla Locatellim; onen dal vysázeti morušové stromky v pražských pevnostných příkopech, a ponechalo se mu se strany vlády vlastnictví těch stromků se závazkem, že každému tuzemci, který by se hevábnictvím chtěl zanášeti, poskytne morušových sazenic.

Důraznější zvelebení hedvábnictví stalo se za Marie Terezie, jež zavádějíc nová odvětví výživy, nařídila rozhodnutím ze dne 1. června r. 1752 pěstování moruší (se zvláštními výsadami) a nařízením ze dne 10. června r. 1756 přísně zakázala všeliké poškozování stromů morušových. Ze vstupného tehdejších maškarních plesů vymíněna byla čásť k fondu pro pěstování sadů morušových. Po smrti Cremieriho staly se r. 1757 sady morušové v příkopech hradebních majetkem »kongressu kommerciálního«. roku 1782 přešly do vlastnictví tehdejšího vlašského špitálu, v němž pak pěstování zámotků a jich spracování trvalo až do jeho zrušení (1789). Rozhodnutím ze dne 25. dubna r. 1765 bylo vyhlášeno, aby přičinlivým pěstitelům moruší a hedvábnictví peněžné udílely se podpory (prémie), dále vybídnuty důrazně vrchnosti, správcové duchovní a učitelé, aby hedvábnictví větší píli věnovali. Za posledního desítiletí panování Marie Terezie vyrobilo se v Čechách již přes 40 centů smotaného hedvábí. Ve snaze matky své pokračoval i Josef II., o čemž svědčí nařízení ze dne 12. dubna r. 1782 a ze dne 6. dubna r. 1786, jimiž zabezpečeno několik set zlatých ročně obcím, které nejvíce morušových stromů zdárně vysázejí.

Morušové sady v pražských příkopech hradebných prodány r. 1790 Ferd. ze Schönfeldu a od toho pak přešly r. 1811 do vlastnictví Josefa Rangheriho, později na jeho syna Jindřicha, který je bedlivě ošetřoval a ve svém letohrádku ve Vršovicích vzorně zařízeného hedvábnictví si hleděl, zároveň slovem, písmem i dobrým příkladem k povznesení jeho přispívaje. R. 1804 vydala vlastenecko-hospodářská společnost ku přání zemské správy poučný spis o morušnictví a hedvábnictví a 10 let později založila rozsáhlou morušovou školku v Bubenči, ze kteréž se sazenice prodávaly i rozdávaly. R. 1836 založil lesní rada Krištof Liebich v Praze akciovou hedvábnickou jednotu a sady u Malešic v okresu karlínském; ale hlavně pro nedostatek peněz jednotě té se nedařilo i zanikla za krátko.

Celkem však hedvábnictví nevalně se dařilo a nalézalo jen málo milovníků. Když pak r. 1859 ztrátou Lombardska hedvábnictví rakouskému zasazena hluboká rána, spojili se v zemích mocnářství Rakouského vlastenečtí mužové ve snaze, aby aspoň částečně nahradil se schodek hedvábí italského zvelebením hedvábnictví domácího. Tehdáž přičiněním statkáře Mik. Wanga, správce Karla Hlavy, P. Václ. Čápa a lesního rady Kr. Liebicha r. 1863 vstoupil v život spolek hedvábnický. Po dobu svého více než 25letého působení snažil se spolek s velkou vytrvalostí zjednati hedvábnictví hojných přátel a na mnohých místech konány pokusy s pěstováním moruší a bourců. Morušovému stromu téměř všude dobře se dařilo; podnebí Čech nikterak není mu na závadu. Morušových stromků a mladších sazeniček lze u nás tou dobou čítati na statisíce. Ač hedvábník čili bourec morušový (Bombyx mori) uvyklý jest pásmu teplejšímu nežli jest v Čechách, přes to však potkalo se jeho pěstování v různých krajích Čech s výsledkem dobrým. Zrušením pevnostních hradeb v Praze r. 1874 odstraněno bylo skoro 3000 dospělých morušových stromů, z nichž některé stářím sahaly až do časů Marie Terezie, a tím velmi utrpělo hedvábnictví v Praze, jakožto středisku hedvábnického ruchu, a dlouho asi zůstane mezera tato nevyplněna.

Obecnějšímu provozování hedvábnictví u nás jest hlavně na újmu, že při intensivnosti polního a lesního hospodářství, jakož i při velkolepém rozvoji veškerého průmyslu naskytuje se pracujícímu lidu jiná výživa právě v době, kdy hlídání bourců vyžaduje největší péče. Majetníci morušových stromů dosud málo dbají užitku, jejž poskytuje morušové listí pěstovatelům bourců, a chudšímu pěstovateli se pravidlem nevyplácí kupovati listí k výživě housenek potřebné. Zde dlužno vyhledávati takových prostředků, aby síly k nejlehčí práci schopné, jinak snad ladem ležící surovinu jim co možná nejlevněji, po případě i zcela zdarma poskytnutou, obracely v cenný výrobek. V ústavech, jako v chudobincích, chorobincích, sirotčincích i v káznicích, bylo by lze hedvábnictví s plným úspěchem zavésti a zjednalo by užitečného zaměstnání příslušníkům těchto ústavů. Při školách národních věnuje se namnoze hedvábnictví chvály hodná pozornost, a ve spojení se včelařstvím jest toto hospodářské odvětví pro národní učitelstvo rovně účelným jako užitečným zaměstnáním. Hedvábnická jednota pro král. České, od r. 1873 řízená tajemníkem ústř. sboru rady zemědělské Ferd. Hillerem, usiluje seč jest osvěžiti a sesíliti hedvábnický ruch v Čechách.

Roční výrobu hedvábných zámotků (kokonů) v posledních letech páčiti lze na 3 q. Jest to ovšem množství poměrně skrovné, avšak zajisté nadejde doba, kdy poměry trvale se zlepší a naše hedvábnictví dočká se kýženého rozkvětu. F. H.