Ottův slovník naučný/Čechy/Dějiny právní: úvod

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dějiny právní: úvod
Autor: neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 452–455. Dostupné online
Licence: PD anon 70
N) Dějiny právní.
I. Úvod.

1. Význam právních dějin českých. Právní historie česká, majíc za úkol vylíčiti vznik a vývoj práva v zemích českých od dob trvalého osazení se v nich obyvatelstva slovanského až po novější dobu, jakož i vyložiti příčiny změn, které v právním stavu obyvatelstva těchto zemí během času nastaly, tvoří právnickou čásť politických a kulturních dějin českých, jichžto známost předpokládá. Jako tyto politické a kulturní dějiny české jsou součástí světových dějin politických a kulturních, tak zase české dějiny právní jsou součástí světových dějin právních, kteréžto světové dějiny arci nejsou posud ani v hlavních obrysech probadány a sepsány. A poněvadž dále dle učení sociologů světová historie právní má tvořiti součást jednak popisné části sociologie, pokud jejím předmětem je vypsání faktického vývoje právních pojmův a zjevův v celém lidstvu, jednak vlastní neboli obecné sociologie, které se připisuje úkol vyzpytovati zákony vývoje společenských zjevův a tedy též zákony, dle kterých děl a děje se skutečný vývoj právní v celém lidstvu, tedy ovšem i česká historie právní, jsouc částí a to neposlední obecných dějin právních, může se jako každá speciální historie právní považovati též za součást nebo podklad vědy společenské, o jejímž vybudování se sice delší již dobu a to velikými mysliteli (Comtem, Spencerem a j.) usiluje, k níž však sotva ještě první pevné základní kameny jsou položeny.

Poutáť zajisté vývoj právní v zemích českých nemalou měrou pozornost i dějepisce i právního historika i sociologa i praktického právníka pro vynikající postavení, které země České po dlouhá staletí zaujímaly uprostřed světa slovanského a germánskorománského, jakožto zprostředkovatelé vzájemných styků těchto velikých světův i v oboru kultury právní, jakož i pro znatelné všude stopy vlivu, jež minulý náš vývoj právní na platný právní stav v našich a i ve vůkolních zemích byl zanechal. Vývoj ten v dávných dobách spočíval na základech společných všem národům slovanským, arci do jisté míry společných i všem ostatním národům arijského původu, a teprve během času následkem rostoucího vlivu vzdělanosti západní a souvisejícího s ním zdomácnění práv cizího původu na naší půdě, jmenovitě práva římskokanonického a německého, zabočoval v odchylné, ač vždy dosti samostatné dráhy, takže naše právní řády postupem času namnoze se přizpůsobovaly právním zřízením zemí západoevropských. Trvalé pak spojení zemí českých s ostatními zeměmi domu rakouského mělo za následek, že ve všech zemích, jež tvoří dnes soustátí Rakouské, práva a ústavní zřízení čím dále tím usilovněji se sjednocovala, a že toto sjednocování vedlo konečně k velkým kodifikacím obecného rakouského práva na nově utvořených společných základech, jakož i k závažným proměnám v celém životě státním. Následkem toho právní historie česká, majíc podati obraz tohoto vývoje a přihlížejíc při tom též k národnímu živlu v právu, obsahuje zvláště pro starší dobu bohatý materiál pro dějiny jednak národního slovanského práva, jednak též práva německého a římskokanonického. A poněvadž dále právní historie rakouská ve starší době nemůže ani ničím jiným býti, nežli parallelním líčením, porovnáváním a jakýmsi souhrnem právního vývoje v jednotlivých skupinách zemí domu rakouského a tedy také v zemích českých, jakýmsi mikrokosmem obecné historie právní, a poněvadž ona i v novější době k událostem historicko-právním v zemích českých povýtečně musí přihlížeti, tedy přirozeně právní dějiny zemí českých, jakkoli tvoří samostatný předmět vědeckého badání, mohou se pokládati zároveň za podstatnou čásť rakouské historie právní.

2. Literatura. Mnohostranný význam právních dějin českých činí pochopitelno, že k nim pozornost přehojně byla obracována. Mnohočetné jsou literární práce, které spadají do oboru jejího; rovněž velkou řadou publikací pramenů v právnických a historických přispělo se už k objasnění právní minulosti zemí našich. Nicméně soustavného díla, které by vyčerpávalo celý předmět, posud nemáme. Začalať se právní historie u nás vůbec později pěstovati nežli na západě. Kdežto tam humanismus, hnutí reformační a zápasy moci zeměpanské s mocí stavovskou, v Německu též úvahy o příčinách recepce římského práva, obrátily záhy pozornost k historii právní, u nás setkáváme se teprve ve století sedmnáctém s prvními začátky užívání materiálu historického při pojednávání o otázkách právnických nebo politických, na př. ve spisech Kocína z Kocinetu, Fruweina z Podolí, Stránského, Goldasta, Balbína, Kyblína, Proškovského, Schambogena, Jana Jordana, Neumanna z Puchholze a j. Ve století osmnáctém a na počátku tohoto století mnohé otázky veřejného práva, snahy po jednotě zákonodárství a správy, reformy josefinské a vzbuzený tím odpor stavů, změny v studiu právnickém, v němž od časů císařovny Marie Terezie praktickému domácímu právu větší pozornost se začala věnovati, jakož i mnohé jiné potřeby praktického života daly podnět četné literatuře, ve které – arci mimotně a dílem nekriticky, časem i tendenčně – přihlíželo se k otázkám právní historie české jakožto k otázkám praktického práva. Sluší zde uvésti jména právníkův Azzoniho, Hildta, Ramhovského, Feigla, Grosse, Rieggera, Peithnera z Lichtenfelsu, svob. p. z Mayernu, svob. p. z Brettfeldu, Veitha, ryt. Vokouna, Stöhra, Jordana, Tvrdého, Kosteckého, hr. Auersperka, Hasnera, Helferta, Koptze, Schnabla; z historiků Dobnera, Dobrovského, Pelzla, Voigta, Cornovu a mn. j. Právní historie česká sama o sobě nebyla ovšem ani v této době pěstována, neboť nedostatečná známost pramenů velmi stěžovala vědecké badání v oboru jejím. Teprve v tomto století došlo zásluhou historiků, jichž v tom i právníci napotom horlivě následovali, k závažnějším pracem z jejího oboru. Při tom i národní probuzení i vliv historické školy v Německu (Savigny, Puchta, Eichhorn a j.) povzbuzovaly nemalou měrou k důkladnějšímu seznamování se s domácími dějinami vůbec a s dějinami práva zvláště. První, kdož u nás začal psáti se stanoviska historického o právu českém na základě důkladných studií archiválních, užívaje při tom srovnávací a historicko-systematické methody, byl Palacký, když před ním v Polsku Maciejowski (v Historyi prawodawstw słowiańskich) byl začal pracovati na právních dějinách slovanských a tedy též českých, chtěje umožniti kodifikaci práva v Polsku na slovanských základech a vybízeje Palackého ke spolupracovnictví na tomto díle. Příkladu jejich následovali – hledíme-li k chronologickému pořadí čelnějších prací v obor náš více nebo méně spadajících – historikové: Šafařík, Vocel, Tomek, Glückseelig (Geschichte des böhmischen Staats- u. Privatrechts), Gindely, Emler, Brandl, Dudík, Schlesinger, Kalousek (Státní právo české), Lippert, Sedláček, Perwolf, Rezek, Denis, Loserth, Bachmann, Werunsky, Adámek, Tadra, Winter, Peisker; právníci: Chmelenský, Štrobach, Rössler, Haymerl, d'Elvert, Hermenegild Jireček (Slovanské právo v Čechách a na Moravě, Das Recht in Böhmen und Mähren), Pštros, kníže Rudolf Taxis, Schmid z Bergenholdu (Geschichte der Privatrechtsgesetzgebung und Gerichtsverfassung im Königreiche Böhmen), Tomaschek, Slavíček, Randa, Jičínský, Rybička, Kürschner, Toman, Pernice, Haněl (O vlivu práva německého v Čechách a na Moravě), Maasburg, Ott (Působení práva církevního na rozvoj řízení soudního vůbec a zemi českých zvláště, v Právníku, 1877; Beiträge zur Receptionsgeschichte des röm. kanon. Rechtes in den böhmischen Ländern), Czyhlarz, Čelakovský, Zygl (Istorija slavjanskich zakonodatělstv; istorija češskago práva), Dareste (Études d'histoire du droit slave), Ruber, Storch, Kaizl, Trakal, Bohuš Rieger, Henner a mnozí jiní, kteří tu neb onu otázku domácího práva se týkající za předmět svého badání sobě obrali. Souběžně s těmito pracemi vydány jsou přečetné publikace pramenů právnických a historických. Z domácích uvádíme publikace Palackého (Archiv Český, Urkundl. Beiträge), Rösslera (Deutsche Rechtsdenkmäler aus Böhmen und Mähren), Hermenegilda Jirečka (Codex juris bohemici; Svod zákonů slovanských), Erbena, Emlera a Hubera (Regesta), Emlera (Pozůst. desk zemských, Urbáře, Prameny dějin českých, Libri confirmationum). Gindelyho (Staré paměti dějin českých), spolu s Fr. Dvorským a Pažoutem (Sněmy České) Borového (Libri erectionum), Čelakovského (Sbírka pramenů práva městského), Schlesingra, Rezka, Gradla, Kalouska, Strnada (Městské knihy a kroniky), Hoffmana, Jacobiho, Voigta, Tadry (formuláře) a mnoha jiných. Tyto publikace pramenův a založená na nich pojednání doma i v cizině sepsaná, rostou utěšeně každého roku a podobně doplňuje se obraz minulosti zemí našich řadou záslužných prací na Moravě a ve Slezsku, o nichž při těchto zemích zmínka se stane.

3. Rozvržení látky. Souborné dílo o právních dějinách českých, které by vyčerpávalo alespoň vědomosti v této tak četné literatuře obsažené, musí se nazvati netoliko možným, nýbrž i ve vědeckém ohledu podnikem zajisté žádoucím a naléhavým. Řádky tyto arci nemohou míti za účel nahraditi takového díla, nýbrž mohou poskytnouti toliko stručný jakýs jeho nástin a přehled, který v tomto encyklopaedickém díle mnohými články na jiných místech uveřejněnými nalezne doplnění. Nutno při tom arci všemožně se obmezovati a to hlavně ve dvojím směru. Úkolem právní historie české jest podati obraz právního vývoje ve všech zemích českých, poněvadž tento vývoj vniterně souvisel a skoro souběžně i dosti stejnotvárně všude v nich se dál; ale nám zde třeba se obmeziti na vylíčení právního života toliko v zemi České. Právní dějiny české mají dále poskytnouti známost celého vývoje právního v zemích našich, mají býti netoliko zevnějšími nýbrž i vnitřními dějinami právními, při nichž k historickému vývoji všech ústavů právních se hledí. Nám však zde nutno se spokojiti toliko s přehledem, jednak dějin pramenů právních, jednak dějin práva ústavního neboli státního v užším smyslu slova. K ostatním částem vnitřních našich dějin právních, jmenovitě k dějinám práva správního, soukromého, trestního a processuálného na jiných místech bude přihlédnuto.

V zájmu pak stručnosti a přehlednosti chceme o obou těchto oddílech odděleně pojednati a majíce na mysli, že změny v organismu právním dály se pozvolnu a nedají se přesně jedněmi a týmiž roky ustanoviti, jak Ihering přesvědčivě ukázal, chceme v jednom i druhém oddílu rozeznávati sice tři hlavní období, která se označují zejména stupněm vyvinutosti právních řádův u nás a souvisejícím s tím menším nebo větším vlivem západní vzdělanosti právní na právní a společenský život obyvatelstva zemí našich; avšak nemají býti na překážku užívání tak zv. vnitřní chronologie při líčení tohoto vývoje.

Období ta jsou:

A) Doba starší, jež sahá od V. až asi do sklonku XII. století. V době té vývoj právní v Čechách dál se větším dílem ze společných základů slovanských; právo obyčejové převládalo; territoriální poměry státu českého se ustalovaly; moc zeměpanská podržovala národní povahu; stavovské rozdíly pozvolnu i v oboru práva začaly vystupovati, a jednoduché řády právní hlavně vlivem křesťanství počaly se vyvinovati a polepšovati.

B) Doba střední od sklonku XII. století až do války třicítileté. V té době vliv právní kultury západní čím dále tím intensivnějším se stával a přispíval k dalšímu vývoji právních našich řádů na základech domácích a cizích. Vedlé domácího zemského práva domohla se platnosti zvláštní práva cizího původu a všechna ta práva jsou sepisována, vzdělávána a kodifikována. Hranice českého státu rozšířily se na nové země a napotom všechny země české spojeny jsou trvale r. 1526 se zeměmi koruny uherské a s dědičnými zeměmi rakouskými pod společnou dynastií Habsburskou. Moc královská v ty časy sesilujíc se na jedné straně, byla nucena mnohých svých práv se vzdávati ve prospěch stavů privilegovaných, kteří vždy více se uzavírali a odlišovali od ostatních tříd společenských. Vedlé obyvatelstva českoslovanského usadilo se v zemi hojně obyvatelstva německého, jež domáhalo se postavení rovnomocného v koruně i zemi České, o něž však válkami husitskými namnoze přišlo. Při tom dlouholeté vnitřní zápasy politické a náboženské, podněcované sobectvím a panovačností vyšších tříd společenských, vedly k poklesnutí veřejného ducha a k úpadku země České.

C) Doba novější, která sahá od strastných dob třicítileté války až po naše časy. V té době koruna Česká ztenčena je na své rozloze a země České užším svazkem jsou spojeny s ostatními zeměmi domu rakouského, kterýžto svazek je prohlášen pragmatickou sankcí r. 1713 za nezrušitelný, r. 1804 obdržel název císařství Rakouského a r. 1868 Rakouskouherské říše. Následkem recepce obecného práva a uskutečňování snah po jednotě práva v zemích neuherských kodifikovány jsou nově a společně nejdůležitější obory práva pro všechny tyto země; při tom pozměněno i zaměněno jest domácí právo české obecným rakouským právem. Současně prováděným záměrem soustřediti a zjednodušiti správu veřejnou ve všech zemích rodu rakouského přetvořeno jest podstatně ústavní zřízení též země České. Rostoucí moc státní nejprve obmezovala a pak docela odstranila práva privilegovaných stavů, postátnila úřady a soudy, provedla dalekosáhlé proměny v ústavě a správě, vzdala se příkrého stanoviska státního náboženství, zrušila nevolnictví i poddanství lidu selského a začala všem obyvatelům bez ohledu na jejich rod a majetek zjednávati rovné postavení občanů státních před zákonem a soudem, přiznávajíc jim v novějším čase určitá politická »základní práva«. Konečně pojistila svobodně voleným zástupcům obyvatelstva účastenství v zákonodárství a správě veřejné; obnovila do jisté míry samosprávu země, okresův a obcí, která po dvě tři století byla všemožně obmezována, přiznala národnosti české, která po zákonu z r. 1627 měla míti s národností německou stejná práva, avšak ve skutečnosti byla se dostala do postavení podřízeného v zemi, aspoň zásadně zase rovné právo v životě veřejném a přispěla v mnohém ohledu k opětnému duchovnímu a hmotnému povznesení země, podporována jsouc v tom ovšem vydatně svazky autonomními, jakož i vzdělaností, pracovitostí a zdatností obyvatelstva. Mnohé arci otázky veřejného života ostávají v přítomném čase a tedy i na konci této doby nerozřešeny, mnohé oprávněné tužby nesplněny. Není provedeno úplně rovné právo národnosti české s národností německou v zemi; nejsou v souhlas uvedeny požadavky plynoucí z dřívějšího státoprávního postavení a z pozůstatků posud platného zvláštního veřejného práva zemí Českých s novějšími ústavními řády; nejsou uskutečněny posud mnohé veliké úkoly, které nová doba v tak přehojné míře osvícenému modernímu státu ukládá, avšak dráha k obecnému pokroku a blahu, o kterém dávná pokolení sotva sníti se odvážila, je ražena a namnoze od moudrosti súčastněných kruhů bude záviseti šťastnější anebo méně šťastná budoucnost vlasti.