Ottův slovník naučný/Čechy/Dějiny obchodu: kommunikace

Ottův slovník naučný/Čechy
Dějiny obchodu: obchod	Kommunikace	Dějiny obchodu: poštovnictví v Čechách

Údaje o textu
Titulek:	Kommunikace
Autor:	Čeněk Klier
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 434–437. Dostupné online
Licence:	PD old 70

2. Kommunikace.

Jako v dobách středověkých stal se obchod výhradním právem určitých tříd obyvatelstva, tak vyvinuly se i určité výsadní cesty obchodní a vznikla místa, na nichž nutně byl soustředěn všechen obchod. První určité zprávy o cestách vodních i cestách po suchu máme z IX. stol. O tom, že řeky Labe bylo potřebováno jako dráhy vodní, máme starožitné svědectví z doby Karla Velikého (805); že obchod po Labi v stol. X. byl již dosti značný, vysvítá z toho, že r. 993 uvozují se cla stanovená nad Labem v Ústí a Litoměřicích. Z doby IX. a X. stol. uvádějí se nám již některé určité cesty. Přes místa, kde je nyní město Svitavy na Moravě, šla obchodní cesta z Čech do Polska, na níž prý se nalézaly četné krčmy, poskytující obchodníkům přístřeší. O stezce domažlické, jež šla z Domažlic přes Brůdek, Všeruby, Osí ke Brodu (v Bavořích) a odtud dolů po řece Koubě k bavor. hradu Koubě (Chamb), máme první zprávy již z r. 805, jistější z r. 1040. Stará zdá se býti též cesta kladská či polská, která šla ze vsi Provodova ke Starému Městu náchodskému do Kladska. V X. stol. jmenuje se též důležitá obchodní silnice, jež vedouc přes Prahu, spojovala východ se západem, zejména Kijev a Lvov s Pasovem a Řeznem.

V pramenech středověkých z XI. stol. uvádí se zvláštní druh cest t. zv. zlaté stezky. Tak vypravuje »Život sv. Vintíře«, že poustevník Vintíř vynalezl v r. 1029 zvláštní dřevěné stezky, jež původně zakládal pouze pro sebe a své kněžské řádové bratry. Těchto stezek bylo brzy obecně užíváno; zejména zakládány v délce několika mil v krajích bavorsko-českého pohoří, nejvíce přes močály a bažiny, a nazývány »zlatými« buď z toho důvodu, že byly velmi užitečnými a proto též váženými, anebo též proto, že usnadňovaly těžení zlata v jihozápadních Čechách. Upravení jejich dělo se tím způsobem, že byly na cestu naneseny kameny do výše 31–47 cm, na ně položeny vedlé sebe dva otesané trámy v šířce 2,5–3,1 dm, a dřevěnými koly připevněny. Tam, kde stezka byla zřízena přes prohlubiny nebo močály, bylo několik krátkých prahů na sebe položeno, přibito a dvěma širokými kládami přikryto. Obě strany opatřeny zábradlím. Ježto stezky ty nebyly širší 47 cm, mohl po nich pouze jeden soumar za druhým přecházeti nebo pěší lidé kráčeti; jezditi se po nich nemohlo. Nejdůležitější z těchto stezk byla zlatá stezka, jež vedla Šumavou z Prachatic přes Volary do Pasova, a která jménem stezky Zlaté (semita aurea) později výhradně označována, od Němců též via bohemica (cesta česká) zvána. O jejím vzniku nemáme určitých zpráv. Z listin hlavně franckých vysvítá, že obchod Bavorska s Čechami byl již počátkem středověku velmi značný, a že se dál tímto krajem, tak že proklestění této cesty spadá do dávných dob, snad do konce až do dob římských (Časop. Česk. musea 11. ročn. z r. 1837, str. 152, čl. Fr. B. Slámy »Zlatá stezka«). Nejstarší známá paměť o této stezce (též prachatické neb pasovské zvané) připadá v čas odboje vévody Jindřicha Bavorského proti císaři Ottovi (kolem r. 973–976), ježto se zdá, že Češi spojeni jsouce s Jindřichem činili tudy nájezdy na statky biskupa pasovského. Z dob XI. stol. dovídáme se, že Břetislav stezku tu dal opraviti a že na ní zřídil clo, jehož vybírání kolem r. 1030 daroval poustevníku Vintířovi (viz Celnictví české V., 274). Zlaté stezce byla později udělena výsada, že po celém jihu nesměla souběžně jíti žádná jiná cesta do Pasovska, ba ani do celého severního Bavorska vůbec. Král Vratislav pak zakládaje kapitolu Vyšehradskou udělil r. 1086 kanovníkům na vyživenou mezi jiným též výslovně »viam iuxta Prachatic« (cestu podlé Prachatic) se všemi výsadami i se vším výnosem již tehdy dosti značným.

Úpravná stavba silnic zavedena teprve za Vratislava II. Jakožto nejdůležitější obchodní cesta z oné doby uvádí se obchodní cesta do Sas, jež šla z Prahy přes Velvary, Budyni, Lovosice, Lhotu, odtud horami přes dvorec Stadice, dále přes Ústí, Chlum do Perna. Spojení na západ, s Bavorskem, zprostředkovaly a) Zlatá stezka (prachatická stezka), b) stezka domažlická, c) průsmyk tachovský, d) průsmyk přimdský, e) cesta klatovská či světelská, jež šla z Klatov přes Světlou, Řezen do Deggendorfu a Řezna, f) stezka chebská vedoucí z Chebu přes pozdější Waldsassen, Tirschenreut, Weiden kolem Náby do hradu Naabburku a dále až do Řezna a která z Chebu do vnitřních Čech šla přes tehdejší vesnici Žandov a přes nynější Kynžvart, a konečně g) cesta Vintířova či cesta březnická, jak nazýván přechod, jímž se vstupovalo z údolí Černého Řezna do údolí Otavy, a jenž byl proklestěn od sv. Vintíře v první pol. XI. stol. – 2. Na jih šla a) stezka linecká, jež v r. 1212 se nazývá starou (antiqua via versus Boemiam directa), jež vedla od Dunaje u Lince přímo do Čech úžlabím nyní Wildgraben řečeným kolem hrádku Kamýku přes Les k Vyššímu Brodu a jež v dalším prodloužení šla do Čech na hrad Netolice uhýbajíc se nepochybně od Krumlova přes dnešní Chvalšiny a Lhenici: b) stezka vitorazská, která šla z Vitorazi kolem místa, kde později vznikly Nové Hrady. 3. Na jihovýchodě byla a) stezka haberská, o níž máme zprávy již z XI. a XII. st., která šla od hradu haberského k nynějšímu Brodu Německému, kde se přecházelo přes řeku Sázavu, odtud šla pak na jih kolem nynějších Štok přes Jihlavu do Moravy, snad až ke Znojmu; b) stezka humpolecká, která šla z Humpolce do Jihlavy, a o které se ve stol. XIII. mluví (via humpolensis). – 4. Na východě byl a) průsmyk Liběcký, jenž šel místy, kde později založen klášter žďárský, o němž se děje zmínka v listině z r. 1144; dráha jím vedoucí byla za starodávna uzavřena, tak že se tudy pouze se svolením knížete mohlo choditi; b) dráha trstěnická, která šla z hradu litomyšlského podlé řeky Trstěnice přes nynější vesnice Karle a Ostrý Kámen do moravské Vandoly k řece Svitavě. 5. Na severovýchodě byly a) shora uvedená cesta kladská; b) průsmyk krkonošský, o němž pouze víme, že šel kolem vesnic Lužan a Újezda, tak že nelze směr cesty blíže označiti, zejména nelze přesně zjistiti, šla-li cesta kolem Újezda, jenž leží jižně Nové Paky, čemuž by nasvědčoval posavadní směr silnice přes Turnov do Lańcutu v pruském Slezsku, anebo kolem Újezda, jenž se nalézá západně od Jaroměře, čemu nasvědčuje památka v Brodu, který leží na Labi blíže Jaroměře; c) cesta chlumecká čili srbská, kterou připomíná Kosmas v r. 1040. 6. Na severu byla mimo obchodní cestu labskou cesta záhoštská, jež šla z Prahy přes Mladou Boleslav, Bělou, Mimoň, Jablonné do Záhoště, nynější Žitavy a odtud do Zhořelce. – 7. Na severozápadě byly: a) cesta osecká, o které se děje zmínka v listině ze XIII. stol., ve které se klášteru oseckému daruje polovice celoročního cla »na stezce blíže kláštera vedoucí« (in semita claustro proxima); b) cesta kopistská, později mostecká, na které již před stol. XIII. bylo vybíráno clo, neboť máme zprávy, že Přemysl I. r. 1203 prominul klášterníkům placení cla, kdykoliv sami nebo jejich lidé vycházeli u Kopist za hranice, a že r. 1208 klášterníkům daroval čásť výnosu cla na této cestě vybíraného; c) cesta kralupská, která byla již známa před X. stol., ježto se v listině břevnovské z r. 993 uvádí clo pomezní u Kralup stejným významem jako clo domažlické, chlumecké a trstěnické. Vchod do země české přes pomezní les byl stále hlídán a opatřen hradbami, t. j. nejspíše lesními zásekami, aby se každému nepovolanému mohl zabrániti přístup po cestě do vnitra Čech jdoucí, a nazýván branou zemskou. Takové brány byly najmě: 1. brána u Teplé, 2. brána u Trstěnice (nyní Třtěnice), o které se děje zmínka u Kosmy při r. 1055 (viz svrchu 4b); 3. staropamátná brána u Dobeniny mezi Novým Městem n. Metují a Náchodem, kterou jmenuje Kosmas při r. 1068 a na jejíž místě až do dneška zachovalo se v lidu jméno »Branka«. 4. Brána někde v okolí Králové Dvora, o níž se činí zmínka v r. 1143; 5. brána u Chlumce za Teplicí, která se r. 1040 uvádí; 6. brána u Mostu. Mimo to nalézaly se brány i jinde, kdež se připomínají cla na cestách přes pomezí: tak najmě na hranicích moravských u Prachatic na Zlaté stezce, u Březnice nebo Hartmanic na cestě Vintířově, u Haber na cestě haberské, u Humpolce na cestě humpolecké a u Kralup blíže Chomútova na cestě kralupské. Opatrování přechodů přes les pomezní svěřeno »strážím«, t. j. obyvatelům míst příležících, kteří požívajíce rozličných práv a svobod hájili a střehli zemských bran a hradů a pozor dávali, co se děje na pomezích, zejména nechystají-li se válečné vpády nebo loupežné nájezdy. Strážníci žijící v lese Bavorském jsou známi jménem Chodův, jinde vyskytuje se název »Stráže«.

Též cestám vodním věnována větší péče, a řeky, již tehdy splavné opatřeny jezy a hrázemi, najmě Vltava, Ohře, Lužnice a Labe. V XIII. stol. za Přemysla II. vznikla důležitá cesta obchodní, t. zv. záhoštská, jež šla z Prahy přes Ml. Boleslav, Bělou, Mimoň, Jablonné do Záhoště, nynější Žitavy a odtud do Zhořelce. Střediskem obchodu na této cestě se vyvinuvšího byla Žitava, již Přemysl povýšil na město, uděliv zároveň cestě oné zvláštní právo výsadní, že všechno zboží, jež se vyváželo z Čech do Sas, anebo přiváželo ze Sas do Čech, smělo býti dopravováno pouze na této silnici. Poněvadž již tehdy z Prahy vedly další silnice a sice na jih přes Budějovice do Rakous, na jihozápad přes Prachatice do Bavor a na jihovýchod přes Znojmo do Rakous a Uher, byla Žitava důležitým pojítkem pro průvoz ze severu na jih, východ i západ a velmi výnosnou stanicí celní. Přes výsadní právo silnice záhoštské zdá se, že spojení Čech s Žitavou se dálo několika cestami, ježto vznikla města »Štrážiště« (u Mnichova Hradiště), »Vartemberk« i Hrádek nad Nisou, které dokazují, že zde byly založeny zvláštní zemské strážnice. Když v XIV. stol. se povznesl obchod český, bylo postaráno i o zlepšení spojovacích prostředků. Cesty vodní upraveny, zejména učiněno Labe splavnějším: skály u Střekova a Niedergrundu, jež činily plavbu Labem nebezpečnou, prolámány, mělčiny vyváženy. Na Střekově dosazen Karlem zvláštní »popravce«, jenž měl dohled nad plavbou polabskou. Ježto v XIII. stol. mnozí šlechticové zřizovali četné jezy a vybírali při nich zvláštní poplatky, nařídil Karel, by při všech jezích byly zřízeny brány, jimiž by obchodníci volně mohli projížděti; zároveň zrušil všechna cla od šlechticů svémocně ustanovená, zejména i cla Václavem II. zřízená, tak že cesta vodní z Budějovic do Prahy opět uvedena do stavu, v jakém se nalézala za Přemysla II. Podobně upravil Karel plavbu na Lužnici a Otavě.

I silnice stavěny a rozmnoženy. Vozba byla tehdy velmi četná; z větších měst, zejména z Kutné Hory, Králové Hradce, Budějovic, Prachatic, Plzně, Žatce, Slaného jezdily každého dne lehké i těžké plachtové vozy do Prahy. I s cizinou bylo čilé spojení: z Norimberka, Řezna, Žítavy a Znojma jezdili povozníci pravidelně buď jednou nebo dvakráte týdně. Za Václava IV. obnovena opět výhradní práva silniční a bděno velmi pečlivě nad přesným jich zachováváním. Tak z Prahy do Plzně a z Nepomuka, do Tachova nebo do Teplé obchodníci směli zboží voziti pouze přes Stříbro a musili zde clo platiti. Z Chebu do Prahy nebo naopak z Prahy do Chebu mohlo se jíti pouze přes Loket, Zatec a Slané, a ve Slaném musilo býti clo placeno. Z Písku do Budějovic byla dovolena doprava pouze přes Vodňany. I práva výsadní silnice ze Sas přes Žitavu vedoucí znova potvrzena. Zboží, jež bylo dopraveno jinudy nežli cestou výsadní, propadlo zabavení mimo pokuty, jež stihly dopravovatele. Každá z těchto silnic měla zvláštní privilegia, upravená císařskými nařízeními, jež vedla k utvoření zvláštních poměrů právních, a jimiž trpěli velice obchodníci, tak že přes značné tresty na porušení práv výsadních uchylovali se obchodníci často od těchto silnic. ježto nebezpečí možné pokuty bylo poměrně ještě menším nežli újma, kterou obchodník utrpěl obmezováním volné kommunikace a placením poplatků na výsadních silnicích. Proto povolovány již za Václava IV. častěji výjimky.

Po skončení válek husitských v stol. XVI. věnována větší péče upravení řek, zejména Labe, na němž dál se čilý obchod s městy německými, najmě s Lipskem, Magdeburkem a Hamburkem, a Vltavy, která tvořila důležitou cestu pro obchod s Rakousy Horn., zejm. s Lincem. V 2. pol. XVII. stol. pozbyla Zlatá stezka dřívějšího významu a zanikla brzy, ač se dosud na Šumavě ukazují zbytky její.

Značnější úprava spojovacích prostředků provedena teprve za vlády Marie Terezie a sice kladla tehdejší správa hlavní váhu na láci a jistotu dopravy. Umělé silnice zřizovány na mnohých místech, řeky byly činěny splavnými i pro větší lodi, a aby byly udržovány stále v dobrém stavu, ustanovila Marie Terezie zvláštní »kommisse navigační«, tak v Čechách r. 1763 pro Vltavu, r. 1782 pro Labe. Když pak odstraněny veškeré hmotné překážky, které stěžovaly plavbu, a zřízena díla vodní i provedeny práce nutné pro splavnost řek, pak byly vydávány zvláštní zákony navigační a upravena policie říční. (Český zákon navigační ze 31. května 1777.) V létech 1790–1800 zřízena stoka Švarcenberská, jež spojuje Vltavu s Mlhou (viz vodopis), a po níž plaví se ročně tisíce metrů polen a špalků, jež se dopravují až do Dunaje. Rozvoji plavby polabské byla značně na úkor i okolnost, že Labe protéká různými státy, z nichž každý plavbu dle zvláštních zákonů upravoval a celní i mýtní dávky vybíral. Proto již dřívější panovníci (zejména Ferdinand I.) snažili se docíliti shodu mezi různými panovníky oněch států, avšak marně. Maxmiliánovi II. podařilo se svolati kommissary stavů do Magdeburka za účelem společné porady o jednotném upravení plavby polabské, avšak zasedání nemělo výsledku, protože žádný zástupce vlád německých nechtěl upustiti od práva vybírati dávky celní. Teprve kongressu vídeňskému z r. 1814 podařilo se otevříti plavbu obchodu volnému (t. zv. Elbeschiffahrtsacte z 23. čce 1821). Klier.