Ottův slovník naučný/Čechy/Dějiny české literatury, starý věk

Ottův slovník naučný/Čechy
Úvod o významu literatury české	Dějiny české literatury, starý věk	Dějiny české literatury, střední věk

Údaje o textu
Titulek:	Dějiny české literatury, starý věk
Autor:	Josef Hanuš, redakce
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 281–289. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Nejdávnější literatura česká jako všecky ostatní literatury počíná prostonárodními bájemi a příbuznými báchorkami a pověstmi, písněmi lyrickými i historickými (epickými), příslovími, bajkami a pod. plody prvotné básnické tvořivosti národa. Existence jejich buďto doložena hodnověrnými svědectvími nejstarších dějepisců českých (Kosmy, Dalimila a j.) i narážkami křesťanských mravokárců a duchovních básníků (skladatele Desatera, Štítného a j.), buď smíme s velikou pravděpodobností o ní souditi jednak z analogie jiných literatur, jednak dle zákonů sociologických, jednak dle známého vývoje jejich v době pozdější, jenž nám také vypravuje o převaze pověsti národní i místní, báchorky a písně lyrické nad druhy ostatními, zvláště mythem a eposem, kteréž u nás jako u Poláků patrně nenalézaly příznivé půdy. Jinak bližších zpráv o nich podati nelze, leč že nelišily se příliš mnoho od prostonárodní poesie české pozdější. Přechod od nich k poesii umělé podmíněn a charakterisován jest písmem a pokřtěním Čechů. Dle nových badání měli Čechové jako Slované vůbec nějaké písmo runové již od dob nejdávnějších, avšak v historii literární má důležité místo teprv slovanská hlaholština i cyrillština a západní latinka. Prvé dvě abecedy přineseny k nám slovanskými věrozvěsty Cyrillem a Methodem (koncem IX. stol.) i jejich učenníky, třetí dostala se k nám, ne-li v době ještě starší (od římských i jiných kupců), zajisté latinskoněmeckými missionáři v době o málo mladší. Z týchže různých pramenů rozlilo se u nás také křesťanství, na jedné straně řeckoslovanské, na druhé latinskoněmecké. Zavedení písma i křesťanství byly pro literaturu českou rozhodujícími fakty. Vymklať se jimi zcela z prvotných kolejí přirozeného vývoje, ztratila svoji původnost a namnoze i slovanský ráz, ale také velmi záhy se rozvinula způsobem znamenitým ve formě západoevropské s křesťanským názorem světovým, jež obé zabarvilo záhy nejen náboženské a cizokrajné, nýbrž i národní plody umělé a často i prostonárodní literatury. Vliv církve řeckoslovanské mocně i blahodárně počav působiti na české písemnictví záhy potuchl pod mohutným proudem západním, jenž brzo i všeliké stopy jeho setřel. Odtud jen skrovné můžeme uvésti svědky jeho liter. působnosti a zároveň výsledky její. Nic jistého není nám povědomo o žaltáři, evangeliích, skutcích a listech apoštolských, jež sv. Cyrill a Method přinesli s sebou ve slovanském překladě, ani o pracích jejich žáků, až na skrovné Zlomky hlaholské z X. stol. s písněmi obřadními, snad i začátek homilie sv. Jana Zlatoústého, připsaný písmem řeckoslovan. v lat. ruk. IX. stol. a velebnou píseň znamenité ceny Hospodine pomiluj ny, která ve starobylém znění částečně poznamenána v pol. XIII. a úplně na konci XIV. stol. zůstala nám vzácným i milým odkazem až podnes. Rovněž tak málo víme o slovanské literatuře rozkvetlé v sázavském klášteře pod opatem sv. Prokopem i nemnohými jeho nástupci (do konce XI. stol.), jakkoli slovanští schismatikové a nevěřící udržovali se až do XIV. stol., kdy pro ně Karel IV. založil slovanský klášter v Emausích, bohatě nadaný i ve prospěch slovanského písemnictví; z něho zbyla nám jediná důležitá památka, skvostné evangelium Remešské, jehož 29 listů hlaholských psáno ke konci XIV. století v klášteře emausském a 16 listů cyrillských starobylá pověst přičítá sv. Prokopovi, prvnímu opatu kláštera Sázavského. Mnohem trvalejší byl vliv církve latinské, nepřestávaje působiti tu více tu méně od samého počátku až do dob, kdy vůbec ve světové literatuře přestal, tak že v tomto vzhledě jest literatura česká namnoze jen folií literatury středověké křesťanskolatinské. Směr a zdroj proudu západoevropského namnoze posuzován klamně a kladen do Němec; srovnání památek českých s podobnými cizími ukazuje do konce XIV. stol. rozhodně ke vzorům latinským, společnému to zřídlu tehdejších literatur středoevrop. Působení to týkalo se jednak obsahu, jednak formy ovšem na újmu prvotného českého rázu literatury nejen napodobené, nýbrž i původní, národní, veršované i prosaické. Příčiny jsou na snadě. Jako vůbec tak i u nás nemohl a nesměl se duch křesťanství spřáteliti s duchem starého pohanství, nedovedl porozuměti jeho předním projevům, národní literatuře, a tudy nemohl si jí vážiti, ji dále pěstovati (svědectví u kronikářů, kněží a j., na př. Kosmy, Štítného a j.), zvláště když k vlastnímu, samostatnému životu posud neměla dosti sil a také ne tolik moci, aby nepřátely přinutila k vážnosti, jako se stalo na př. v Němcích. Po druhé spisovatelé i písaři byli výhradně osoby duchovní, namnoze latiníci, neb aspoň osoby církví i latinismem vychované a jim oddané, i neměla tudíž právě nejvzdělanější třída smyslu pro jazyk i vzdělanost národní, jež byly jí dlouho barbarskými, sprostými. Po třetí jako ve všem křesťanském světě byla i u nás latina jazykem spisovným, jazykem vědy a školy, církve i úřadů, a zůstala jím na dlouho. Vždyť ještě Štítný ostře se musil hájiti proti výtkám, že Čechům o věcech duchovních píše česky. Odtud nelze se diviti, že na samém úsvitu historické doby literatury české shledáváme spisy buď latinské, buď podlé latiny skládané, kdežto původních celkem nemnoho dochováno. Není to nikterak svědectvím liter, neschopnosti českého národa, nýbrž opakuje se tu pouze process známý z liter. vývoje všech pokřestěných národů, na př. německého, leda že charakterisován v naší literatuře odvěkým bojem Slovanstva proti výbojnému Němectvu.

Kronikář Sázavský poznamenává ke konci XI. stol., že slovanské knihy církevní po vypuzení slovan. mnichů byly zničeny a rozptýleny, aniž jich více na tom místě a vůbec v Čechách užíváno. Nový opat, benediktin Diethard, latinské knihy, jichž na místě mu svěřeném se nedostávalo, sám vlastní péčí dnem i nocí spisoval, některé koupil, ke způsobení jiných písaře povolal a vší mocí se snažoval o rozmnožení textů lat.

Z tohoto jediného svědectví, nehledíce k jiným, poznáváme s dostatek, že kněží i mniši latinskoněmečtí, ve vlasti naší rozšiřujíce křesťanství, měli beze vší pochyby s sebou také nejpotřebnější latinské knihy náboženské, obřadní i dogmatické, především bibli, a neznajíce českého jazyka, užívali latiny i na dále měrou značnou, jak nám o tom svědčí hojné rukopisy, jmenovitě bible latinské, v bibliotékách kapitoly pražské, olomúcké, universitní, musejní atd. Stopy spisování českého vyskytuji se však až do konce XII. stol. velmi skrovně. Druhdy aspoň jedna obsáhlejší památka česká tohoto druhu byla jmenována a kladena až do X. stol., avšak chemické zkoumání a kritický rozbor v době nejnovější upřely jí původnost, míníme totiž evangelium sv. Jana (v. t.). Zbývají tedy pouze jednotlivé glossy z různých rukopisů latinských, a snad také žaltář v době té přeložen, ač nezachován.

Století XIII. zachovalo nám již více a stol. XIV. hojně památek, především Písem sv. v čes. překladě. Tak možno asi v 2. polov. XIV. stol. doložiti již patero rozdílných překladů evangelií, z nichž nejstarší chová se v bibliotéce vídeňské (z pol. XIV. v.), druhý vložen do Čtení zimního času (XIV. stol.), na třetí ukazují citáty Tomáše ze Štítného, čtvrtý přešel v prvotní celou bibli českou a pátý obsažen v Novém zákoně Mikulovském z r. 1406. K vlastním takovým překladům vedly vůbec glossy, patřící ve všech středoevropských literaturách mezi nejstarší zachované památky vedlé jednotlivých slov zachovaných porůznu. Vznik jejich jest přirozeným zjevem a výsledkem tehdejších poměrů, ponenáhlého spřátelování se latiny s jazyky národními. Literární jejich význam leží nasnadě, zvláště v dobách, kdy jedinými jsou často svědky básnické nebo filosofické tvořivosti národní.

Nejstarší česká slova, ponejvíce názvy vod, hor, míst, národů, osob, a některých jiných předmětů specificky českých, vyskytají se porůznu již u starších spisovatelů římských a vůbec latinských i byzantských, pak zvláště hojně na mincích, v letopisech a listinách stol. XI., XII. a XIII., v různých nekrolozích (zvl. Opatovickém asi z r. 1160 a Podlažickém z r. 1227). Nejstarší přímo česky psané glossy, tak zvané Svatořehořské, poznamenány okolo r. 1100 v ruk. kapitulní knihovny v Praze (Liber dialogorum s. Gregorii) dále v zápisníku Alberta Bohéma († 1258) v pol. XIII. stol.; v Mater Verborum, latinsko-německém glossáři kostnického biskupa Salomona († r. 920) v Čes. Museu z pol. XIII. stol ; v Homiliáři Opatovickém v ruk. universitní knihovny v Praze z druhé pol. XIII. stol.; v Túlci sv. Bonaventury v Mnichově ze sklonku XIII. stol.; v chorální knize kláštera Svatojiřského z konce XIII. neb zač. XIV. stol., v Magistri Conradi Sequentionariu, glossovaných to zpěvech církevních od Václ. z Bzence (ok. 1385, s moravismy), v glossovaném vyložení Hymnů z 2. pol. XIV. stol. v bibl. vídeňské a j.

Od gloss neliší se mnoho ani formou ani účelem staročes. slováře. K nejstarším slovníkům patří Bohemarius minor (z prvé pol. XIV. stol.), Vokabulář Klenův (ok. r. 1360) a Bohemarius major k potřebě školní (z r. 1390). Také staročes. církevní kalendáře formy velmi primitivní, tak zv. cisiojany, můžeme sem počítati, z nichž nejstarší z 2. pol. XIII. stol. zachován v Mnichově, jiný v kodexu Štítenském z r. 1376 a podobně i sbírky čes. názvů rostlin v latinskočes. herbářích (nejstarší v ruk. kap. olomúcké z XIII. stol.).

Památky úplných překladů vyskytují se teprve od XIII. a XIV. stol. v tak zv. evangeliářích, sahajících do stol. XIV.: Evangelia nedělní a sváteční (z pol. XIV. stol., evangeliář Vídeňský), Čtení zimního času (XIV. stol.), Ev. sv. Matouše s výklady (z konce XIV. stol. v bibl. pražské), zlom. ev. frimberský (sklon XIV. stol.), Evangeliář seidenstetský (s moravismy), Ev. olomoucký (s moravismy) a j.

Vedlé evangelií překládán horlivě žaltář. Nejstarší zlomky pocházejí až ze stol. XIII. a ještě jsou to opisy, ukazující na starší dobu prvotného překladu; tak jmenovitě žaltář glossovaný (v Čes. Museu ze sklon. XIII. stol.) a příbuzný mu text žaltáře Vitemberského (z 2. třetiny XIV. stol.) ukazují aspoň na dvě předlohy starší, jak se pravdě podobá, až do XII. stol sahající. Z doby pozdější překlady žaltáře se značně množí nejen opisy, nýbrž také různými recensemi. Ku jmenovaným blíží se na př. ž. Poděbradský (ze sklon. XIV. stol.), k jiné recensi se hlásí ž. Klementinský (z poč. XIV. stol. v knihovně klementinské), zlomek ž. sv. Tomášský (XIV. stol.) a zlomky ž. Universitní (z 1. pol. XIV. stol.), k recensi třetí ž. Kapitulní (z pol. XIV. stol.), ke čtvrté zlomky Pasovské ze XIV. stol.

Rovněž záhy přečešťovány knihy prorocké, i sahají tu stopy památek českých až do sklonku XIII. stol. (v knih. universitní) ne-li dále.

Časem (namnoze již v XIII. stol.) doplňovány překlady knih biblických na přeložení bible celé. Již ze sklonku XIV. stol. máme Wiklifovo svědectví, že Anna, dcera Karla IV., provdaná za angl. Richarda II., přinesla si věnem úplný Nový zákon český, a rovněž Nový zákon Kořečkův (z r. 1425) předpokládá originál stol. XIV.

Kdy posléze splynuly jednotlivé knihy Starého i Nového zákona v jednotnou bibli, neumíme posud říci, ale zajisté stalo se tak na sklonku XIV. nebo nejdéle na poč. XV. stol, kdy objevují se již hojné a nádherné bible úplné, na př. Slavatovská (trojdílná z počátku XV. stol.), Leskovecká (Drážďanská), Mikulovská a j., tak že Čechové první ze slovanských národů měli český překlad bible celé!

Glossované hymny a zpěvy latinské vedou nás také přirozeně k duchovní poesii české, jež jest téměř naskrze plodem známosti s písemnictvím latinským a zvl. církevním. Jest to především píseň, jež vine se obsahem i formou zcela ke svým vzorům latinským, specielně katolickým, až na jedinou výjimku starobylé písně k sv. Václavu, jejíž 3 nerýmované strofy hárají vroucností zbožného citu, prostotou a zároveň velebností. Připomíná se teprv ve XIV. stol,, avšak složena jest mnohem dříve, dle pověsti v dobách sv. Vojtěcha, a trvá jako světec její v posvátné úctě až dodnes.

Všecky ostatní zachované písně české tohoto druhu jsou mladší, počínajíce XIII. stol., ač věrohodná svědectví předpokládají některé zpěvy již ve XII. stol. V obsahu proniká na újmu čisté lyriky reflexe, popis, tak že mnohdy více se podobají nábožným rozjímáním a modlitbám, s nimiž namnoze v rukopisích také sdruženy. Předmětem jejich jest Kristus a vynikající momenty jeho života (písně vánoční, velikonoční, k Božímu tělu, o umučení a p.), sv. Duch, p. Maria a pak rozličné stránky katolické bohoslužby. Zabarveny více méně dogmatem. K nejstarším patří Slovo do světa stvorenie (v ruk. XIII. stol.), Vítaj králi všemohúcí (kolem r. 1300), Jesu Kriste ščedrý kněže (XIV. stol.), Narodil se Kristus Pán a Vstalť jest této chvíle (zpívány za arcibisk. Arnošta a složeny dle latiny), Bóh všemohúcí vstal z mrtvých (XIV. stol.), Vítaj milý Spasitelů (XIV. stol.); Navštěv nás Kriste žádúcí (XIV. stol.); Buď pozdraveno sv. božie tělo (ruk. z XV. stol.); Otče Bože všemohúcí (v ruk. XV. stol.) a několik jiných skládání o utrpení Páně ze XIV. stol. Vedlé nich písně Marianské, jako Zdráva matko přežádúcie, Divná milost božie, O Maria růže stkvúcie a skladby rozjímavé o sedmeře radosti p. Marie (XIV. stol.), o devateře radosti a pláči p. Marie, o pláči p. Marie pod křížem (XIV. stol.), posléze písně o sv. Janu apoštolu (XIV. stol.), o sv. Dorotě, Kateřině a j.

Byly-li písně téměř nerozlučně spojeny ještě s bohoslužbou, liší se od nich legendová literatura právě svou neodvislostí od ní, majíc za účel hověti básnickému nadšení i tvořivosti lidu, ovšem ve smyslu středověkém.

Legendy jsou charakteristickým projevem středověkého ducha křesťanského; podávajíce jednak hojnou látku náboženské zvědavosti, jednak vyličujíce vzory křesťanských ctností nebo nectností, byly u všech národů oblíbeným čtením, ba pronikly často i do prostonárodní poesie. Do Čech dostaly se asi na samém počátku křesťanství, většinou ve formě latinské, jak posud nám svědčí staré latinské legendy i českých světců, jako sv. Václava, Bořivoje, sv. Ludmily, sv. Cyrilla a Methoda, sv. Vojtěcha, životopis Hroznaty (poč. XIII.{{Prostrkaně|stol.) a j.; jsouce pak důležitým i vábivým prostředkem poučujícím, skládány záhy také česky. Pramenem čes. legend byla namnoze literatura apokryfní (v. t.), známá také u nás překlady ze XIV. a XV. stol. (Epištoly sv. Petra o svěcení neděle, Čtenie Nikodemova, Listu k Laodicenským a j.) a tak zvaná obecná tradice legendová obrážející se pro střední Evropu ve slavné latin. sbírce Jak. de Voragine Legenda aurea a nikoliv literatura německá. Některé české legendy, jako Pašije sv. Václava, dosvědčeny již ve XII. stol., avšak přímé památky legendové zachovány teprve od XIII. stol. na mnoze ve zlomcích, na zač. XIV. stol. známa byla již celá sbírka jich, i ukazují zvláště z počátku velmi slušnou cenu básnickou, která vrcholu dosahá v legendě o sv. Kateřině a později klesá. Forma bývá v době starší rýmována a veršována (verš 8slabičný, v rýmech sdružených), později rozpouštěna v prosu. Sem patří: Leg. o panně Marii ve 2 zlomcích rukop. asi z r. 1300; Leg. o apoštolích, zlomek Dobrovského a Šafaříkův ze stol. XIII., ač není-li to spíše zlomek nějaké středověké kroniky světa; Zlomky epické čili legendy o Pilátovi, Jidáši a sv. Duchu, cenný zbytek legendového kodexu z počátku XIV. stol.; Leg. o sv. Alexiovi ve zlomku ruk. z poč. XIV. stol., jež přešla také do polštiny; Leg. o umučení Páně z poč. XIV. stol. (ve zlomku Dobrovského a v citáte Štítného v Řečích nedělních a svátečních z r. 1392); Leg. o sv. Kateřině (Štokholmská) v ruk. z konce XIV. neb zač. XV. stol., jenž za války třicetileté dostal se do Švéd, r. 1850 objeven Pečírkou a nyní v Brně uložen. Složena od pol. XIII. do poč. XIV. stol. nejspíše Moravanem, jak svědčí dialektický jazyk; mladší jest legenda o téže světici, nalezená Paterou r. 1887 spolu s leg. o sv. Marketě a sv. Jiří; Leg. o sv. Dorotě ve lvovském ruk. XIV. stol. a pražském (spíše píseň), jež pronikla do prostonárod. poesie moravské, epické i dramatické; Leg. o 10.000 rytířích v ruk. z konce XIV. stol. a jiných mladších; Leg. o Ježíšově mládí v ruk. XIV. stol.; Leg. o nanebevzetí p. Marie v ruk. Svatovítském ze XIV. a musejním z XV. stol.; Leg. o sv. Anselmovi, vlastně rozmluva p. Marie s Anselmem, biskupem kanterburským XII. stol., ve 2. pol. XIV. stol., s veršem i rýmem nesprávným, dikcí nízkou; Leg. o sv. Prokopu zachovaná v ruk. Hradeckém z pol. XIV. stol., ač složena dříve dle legendové tradice latinské a nejspíše kroniky i pověsti kláštera Sázavského od neznámého mnicha, ctitele sv. Prokopa a nepřítele Němců i Uhrů a j. Leg. o sv. Jiří ve 2. zlomkov. ruk. XIV. stol., z velké části prosaická, svědčí o starší skladbě rýmované a veršované. Prosa této legendy jest již přechodem k t. zv. románům duchovním, jakýmiž jsou Život Adamův z první pol. XIV. stol. (3 ruk. z doby pozdější); Asseneth ze XIV. stol., rovněž Život Josefa Egyptského slož. ve XIV. stol. (ruk. z XV. stol.); Barlaam (a Josafat), již Štítnému známý, v ruk. XV. stol., složený stručněji podlé latin. předlohy již ve XIV. stol.; Belial a Solfernus z konce XIV. neb zač. XV. stol., obraz staročesk. processu ve formě románové; Jiříkovo vidění snad na konci XIV. stol. (ruk. XV. stol.), podlé latiny složené a také v prostonárodní poesii se obrážející.

Zde budiž zmíněno také t. zv. {{Prostrkaně|passionalů]], t. j. sbírek životopisů a utrpení světců a světic křesfanskokatolických, skládaných od samého počátku církve a po všem křesťanstvě nesmírné obliby požívajících. České vzdělání stalo se podlé známé Zlaté legendy (Legenda aurea) Jakuba de Voragine nejspíše v polovici XIII. stol., čehož zlomek zachován a doplněn v kodexu stol. XIV. (v knih. Čes. Musea).

Rovněž i Životy sv. otců, obsahem i oblibou předešlým podobné, a popisy života klášterního a poustevnického se zamlouvající, přeloženy záhy; zachováni Životové a řeči otcův egyptských v ruk. klementinském z pol. XIV. st., kdežto Životy sv. Otců náležejí již XV. stol.

Život Krista Pána popsaný sv. Bonaventurou přeložen česky již ve XIV. stol.

Vedlé knih biblických a různých „Životů“ překládány také záhy knihy vzdělavací nábožné a mravoučné, jako různé modlitby (hodiny), zpovědní formule, kázání, výklady zachované v rukop. namnoze až z pol. XIV. stol., avšak dosvědčené z doby starší, ba i velmi staré, na př. překlad Otčenáše a Creda (Vyznání apoštolského) padá zajisté hned do prvních dob křesťanství v Čechách.

Nejoblíbenějšími prameny poučení ze spisů jiných byly přirozeně poučné spisy sv. Otců, jako sv. Jeronyma, Augustina, Richarda Sto. Victore, Bonaventury, Alberta Velikého (Ráj duše v ruk. ze sklonku XIV. stol.) a j. Památky jich vesměs ze stol. XIV. vedou nás zároveň k původnímu spisování českému, v jehož popředí skvějí se slavná jména v literatuře i dějinách českých, Tomáše ze Štítného a M. Jana Husi, o nichž později.

S církevní vzdělaností latinskou a západoevropským způsobem života vniklo k nám i středověké drama ve způsobě slavností a her velikonočních, her pašijových a t. zv. planktů.

„Veškeré duchovní dramatické básnictví staročeské založeno jednak na obřadech církevních, jednak na středověké poesii latinské (nikoli německé!), s německými texty pak má jen potud výjevy světské společny, pokud život našich předků, trvaje v témž ovzduší osvěty západní, i světlých i stinných stránek jejích býval účasten přehojně.“ (J. Truhlář.)

Texty prvotně latinské nejprve jako jinde opatřovány slovy a větami českými (zvláště scény mastičkářské), později úplně překládány. Rukop. památek zvl. ze XIV. stol. zachováno několik. Nejstarším jest episodický zlomek hry velikonoční o pohřbu a vzkříšení Páně v ruk. z druhé čtvrti XIV. st. v Českém Museu, známý u nás pod jménem Mastičkář. Živel vážný promíchán tu s krajní, až neslušnou komikou, do textu českého vpleteny věty latinské a německé; a satira namířena hlavně proti mnichům a jeptiškám.

Vedlé Mastičkáře zachovány dva zlomky latinskočeské hry dramatické o vzkříšení Páně z konce XIV. stol. v bibliotéce universitní, hry velikonoční ze XIV. stol. (tamtéž), zlomek hry divadelní o umučení Páně z konce XIV. nebo zač. XV. stol. v knihovně kapitulní a j.

Jinou stránkou latinskoněmeckého působení v Čechách jest objevení se středověkého romantismu v českém životě a literatuře. Jeví-li se v básnictví i prose duchovní výhradně vliv latinský, zbožně tendenční a tím nepříliš nebezpečný duchu národnímu, ocítila se povaha česká přijavši ochotně romantismus, tváří v tvář nepříteli horšímu, živé řeči a výbojné povaze Germánstva, kteréž od dob nepamětných tíhlo za Šumavu i Rudohoří a do XIII. stol. nabylo v Čechách takové síly, že budilo vážné i oprávněné obavy vlastenců českých, na př. Kosmy a zvláště Dalimila, skladatele české Alexandreidy a p. Jako obyčejně rozšířil se vliv německý předem na knížecí dvůr a šlechtu, a to velmi záhy, jak dokládá staré svědectví, že již při uvedení Dětmara na biskupství pouze lid zpíval česky, kdežto šlechta a kníže pěli německy. Odtud vnikal živel něm. ponenáhlu i do vrstev nižších, jmenovitě měst, původu většinou německého, kdež prý již za Petra Zbraslavského více německy než česky se mluvilo.

Literatura, povždy věrný obraz života, zasažena týmže proudem záhy, ale způsobem poněkud jiným. Srovnávání památek našich s cizími ukazuje totiž, že čeští skladatelé ne vždy znali německé skladby nebo na ně dbali, ano podobá se pravdě, že často i proti nim chtěli skladbami svými působiti mezi obecenstvem, jež si skládání nových přálo, na př. český skladatel Alexandreidy proti Ulrichovi z Eschenbachu, žijícímu při dvoře českém. Hš.

Přirozený tento antagonismus nejrázněji ozývá se v proslulých básních Rukopisu Zelenohorského a Kralodvorského, vynikajících tak vysokou cenou poetickou i kulturní, že netoliko v produkci staročeské, nýbrž i vůbec slovanské nemají sobě rovných. Tato neobyčejná přednost jejich ode dávna budí snahu po zevrubném výkladu všech podrobností, týkajících se jak vzniku, tak obsahu a formy; vědecký spor odtud vzniklý dosud není rozřešen a může býti objektivně oceněn toliko podrobnějším rozborem ve článku samostatném, kamž odkazujeme. (Viz Kralodvorský a Zelenohorský rukopis.) Red.

Rázu namnoze podobného, ale ceny daleko skrovnější, jsou i veršované skladby historické, jež, mimo kroniku Dalimilovu, vyskytují se hojněji teprv od XIV. věku, bývajíce psány po různu v kronikách, na prázdných listech a pod. K nejstarším patří poněkud pozměněné písně ve přídavcích ke kronice Dalimilově o Rudolfovi z Košic, Matěji z Trenčína, Vilému Zajícovi z Valdeka, Plichtovi ze Žerotína, králi Janovi a j., píseň o Štemberkovi (v ruk. XV. stol., složená ve XIV. stol.) ve strofách trojveršových, rýmovaných a snad i píseň o Vilémovi z Kounic (zapsaná teprve Paprockým v XVI. stol.), o Přemyslu Otakarovi a Závišovi, jenž prý mnoho dobrých písní skládal (v rukopise XV. stol.), o bitvě u Kreščaku r. 1346 (v kron. Lupáčově XVI. stol.) ve verši 8slabičném a j.

Co se týče vlastních skladeb romantických, tu ve středověké literatuře západoevropské rozeznává se podlé hlavních hrdin a původu několik okresů skladeb epických. Z nich k nám dostaly se neb aspoň ve známost vešly okres franský čili karolinský o Karlovi Velikém a jeho vasallech (román o Floriovi a Biancefoře, vniklý k nám prostřednictvím německým, a pověsti nebo písně o Rolandovi, jež Dalimil znal).

Okres německý, repraesentovaný v Němcích mohutnými eposy Nibelungenlied a Gudrun, dosvědčen u nás nejen narážkami Passionálu, Dalimila, Tristramu a j., nýbrž i zlomkem Růžové zahrady ze sklonku XIV. stol. a hlavně překladem úplného Laurina (o Jetřichovi Berúnském, 2051 v.) a Arnošta (5968 v.), kteréž básně spracovaný též ve XIV. stol., ač ne s výsledkem tak znamenitým, jaký spatřujeme na jiné straně, v české Alexandreidě,

Okres bretoňský s velebnou postavou báječného krále Artuše i jeho kruhovým stolem (Tafelrunde) repraesentován Tandariášem, složeným podlé německé básně Pleierovy ve XIV. stol. a zachovaný v ruk. z pol. XV. stol, i pozdějším Tristramem.

Nade všecky však důležit jest v literatuře naší okres antický, z něhož vedlé méně významné, ale hojně oblíbené Kroniky trojanské (rukopis od r. 1411) vyrostla mohutná skladba české Alexandreidy; založena sice na vzoru cizím, na slavné básni Gualtera de Castellione, avšak i přes to obsahem i formou podává tak lichotivé svědectví o básnické schopnosti, ušlechtilé povaze, vzdělání i vřelém vlastenectví českého pána, jenž ji složil, že jest jednou z nejcennějších památek literatury české i všeobecné svého věku a zároveň výmluvným svědkem české vzdělanosti, vkusu, dovednosti básnické i vybroušenosti jazyka v 1. polovici XIII. stol., kdy zbásněna, i ve stol. XIV., kdy hojně přepracována i přepisována.

Z okresův ostatních známe překlad Gest římských (v. t.), román o Apolloniovi, králi tyrském (přel. ve XIV. stol.) a j. Také pověsti domácí spracovány ve formě a duchu tehdejší romantiky v povídce o Bruncvíkovi a Štilfrýdovi ve XIV. stol., složené asi za vlivu německého a zachované v ruk. XV. stol.

Také básnictví tendenční nese na sobě zřejmý ráz působení západoevropského a církevního, ukazujíc namnoze obsahem a manýrou mravoučnou i rýmovaným veršem na vzory latinskoněmecké. Nad ostatní didaktické básně, jako Katonovy mravné průpovědi, přeložené česky asi v pol. XIV. stol., O postavě a mravích lidských (ze zač. XV. stol.), původností i cenou básnickou a kulturní vysoce vynikají skladby patřící nebo připisované znamenitému pánu českému Smilu Flaškoví z Pardubic, bakaláři pražské univ. († 1403). Jsou to: Sbírka staročes. přísloví (v rukopise XV. stol. Proverbia Flassconis), Rada otce synovi a Nová rada. Svědčí-li prvý spis o znamenitém smyslu pro poesii a praktickou filosofii lidu, v Čechách dávno před Německem u Smila se projevivší, ukazují obě díla ostatní na znamenitou výši mravního, společenského i filosofického ducha českého na konci XIV. stol., z něhož pochopíme sílu mravního, náboženského i národního nadšení, brzy potom vzplanuvšího plamenem tak velkolepým. V Radě prvé z konce XIV. stol. dává otec šlechtic pěkná naučení pro život svému synu, v Nové radě (z r. 1395) dle tehdejšího způsobu hluboké pravdy skryty v báj zvířecí a spolu nakreslen pěkný vzor mladého knížete, zajisté ne beze vztahu k poměrům českým. Vliv středověkých fysiologů i různých svodů bajek je tu patrný. Bylať bajka jednou z nejoblíbenějších větví literatury té doby i u nás, jak svědčí pěkná bajka o lišce a džbánu (XIV. stol.), původu snad slovanského, a reminiscence z bajek aesopských v Dalimilu, Tkadlečku a j., a zvláště obsáhlé spracování 60 bajek (o 3242 v.) ze sbírky Romulovy od neznámého spisovatele na zač. XIV. stol, (v. Aesop).

Zmínka o bajce vede nás ku příbuznému a neméně oblíbenému druhu středověké literatury, k allegorii a satiře.

Z básní prvého druhu stojí v popředí báseň O mravném obnovení člověka, vzdělaná ve století XIV. od neznámého skladatele dle obšírnější básně latinské, zv. Anticlaudianus, a sepsané učeným cisterciákem Alánem z Ryselu († 1203) a zachovaná v rukopise svatovítském, dále Spor duše s tělem, allegorie to osudu člověka po smrti, složená v 1. polovici XIV. stol., a jiné dvě podobné kratší ze XIV. a XV. stol., ukazující více nebo méně ke vzorům latinským (na př. Visio Filiberti).

Ze satirických básní vynikly vtipné Satiry o řemeslnících (z 2. čtvrti XIV. století), jako ševcích, nevěrných konšelech, kovářích atd., Podkoní a žák (z konce XIV. věku), humoristické vypsání hádky dvou málo závidění hodných stavů XIII. a XIV. stol.; Báseň o sedmecítma bláznech (v rukopise Hradeckém ze XIV. stol.); různá Desatera kázaní božích (ze 2. čtvrti XIV. stol.) se satir. výklady hříchů proti nim; Svár vody s vínem, známý také v latině, něm., franc. a j. s nádechem vagantismu; Pravda (z konce XIV. stol.) a jí podobná Smrt (XIV. stol.), Bohatec (XIV. stol.), Smrtedlnost (XIV. století), O pěti studnicech (XIV. stol.) a j. Obsahem i formou řadí se k těmto allegorickým skladbám Rozmlúváme mezi žalobníkem a neštěstím, zachované v rukopise Strahovském z XV. stol. a sepsané Ludvíkem Tkadlečkem, pseudonymem to dvořenína královny Žofie, jež sídlila na začátku XV. stol. v Králové Hradci. Skladba velice zajímavá po stránce jazykové a slohové, jest důležita také výmluvnou narážkou na spis O milosti, složený týmže skladatelem, ale posud neznámý.

Z ostatních druhů básnických nejslaběji zastoupena jest světská lyrika. Co nám tu porůznu zachováno, jest světského sice obsahu, ale původu málo národního. Nelze ovšem po-chybovati, že i staří Čechové měli půvabné básně lyrické, jako všichni Slované, toho asi způsobu, jaké u lidu slovan. podnes zpívány. Ozvuky produkce národní zavznívají ze znamenitých lyrických písní Rukopisu Královédvorského (v. t.), kdežto ze všeho ostatního bohatství kromě některých narážek nepřátelských, zákazů (zpěvů obřadních pohanských), začátků a jiných zmínek (o Závišovi z Falkenšteina poznamenal starý letopisec, že „ve vězení mnoho dobrých písní skládáše“) nic nám nezachováno. Jako téměř všude i zde pronikla moda západoevropská něm. minnesingrů, z nichž mnozí žili na dvoře českých králů a pánů, a zvláště píseň vagantská, jež jednak ryzí, jednak smíšeny s písní národní zaujaly aspoň ty kruhy, jež písemnou stopu o lyrice tehdejší nám dochovaly. Že také u nás vaganti i bujná, rozpustilá jejich poesie byli známi a oblíbeni, toho domýšleti se můžeme z tehdejšího běhu literárního i nábož. života, dostávajícího stále nové impulsy z Francie přímo i oklikou přes Německo, avšak i zřejmě nám o tom vypravují narážky v latin. spisech vagantských o Čechách i Češích, české verše a slova porůznu se vyskytající v latin. písních, latinské písně téhož druhu v Čechách psané i chované a zvláště zajímavá satira Podkoní a žák i rukopisné sbírky asi 100 písní téhož druhu, kreslící věrně život vagantů-kleriků, tehdy již málo závidění hodný, a zachované ve Třeboni (opis bratra Kříže z Telče, † 1504), ve Vratislavi (původem z Moravy), Vídni (XIV. stol.) a Praze. Názvy, jako: Závišova píseň milostná. Tajná láska, Milostné poslání, Útrapy lásky, Vyznání lásky, Žel nad ztrátou milého, Radost nad mládím a Žalost nad stářím (Řeč jinocha mladého a Řeč kmeta starého), Vázané k Novému roku, O síle moštu, Píseň veselé chudiny, Písně o sv. Martinu a j. dávají nám dosti nahlédnouti v duševní dílnu těchto namnoze chatrných básníků, v jejich strasti i slasti životní, obrážející se také v krátkých průpovídkách (3—4verš.).

Vedlé vagantské lyriky také národní písně provençalské zastoupeny t. zv. svítáníčky, jak Hanka nazval provençalské albas (něm. Tageweisen, Wächterlieder), popisující loučení milenců přede dnem, jenž vydává je na pospasy klevetníkům a sokům.

Zbývá nám zmíniti se ještě o původních oborech české naukové literatury, dějepisectví, právnictví a filosofii, vlastně theologii.

Také letopisectví české počalo se pěstovati latinou. Avšak i v této formě působilo na pokrok vzdělanosti naší i oživení literatury a osvětlujíc nejstarší naše dějiny s nadšeným citem vlasteneckým stalo se zdrojem i vzorem dějepisu českého i zasloužilo si tím, jakož i látkou místa v historii jeho. Velkolepých rozhledů a vznešených názorů v tajemné dějinstvo národa i světa nesmíme ovšem u letopisců této doby ani u nás ani jinde hledati. Pozornost jejich upjata byla namnoze na nejbližší okolí a na události zvláště poutavé a neobyčejné mezi lidmi i v přírodě, ke králům i jiným vznešeným osobám, ne k národu a jeho životu. O příčinách a výsledcích dějin nepřemýšleli mnoho, ale co viděli neb slyšeli, napsali svědomitě a podlé nejlepšího uznání.

Nejstarším z nich jest Kosmas (1045—1125), otec českého dějepisu, kanovník a posléze probošt u sv. Víta. Psal ve vysokém stáří, čeho z báječného vypravování starců se dověděl i z pramenů hodnověrných slyšel o původu a nejstarších dějinách národu českého (od stvoření světa do r. 1125), aby národ nezapomněl na svou minulost. Že pak ušlechtilá myšlénka jeho se v plné míře zdařila, o tom svědčí obliba jeho spisu zaručená hojností rukopisů (14 ruk. od XII.—XVI. stol.) a zvláště četní pokračovatelé i napodobitelé. Z oněch neznámý kanovník Vyšehradský pokračoval od r. 1126—1142, vlastenecký mnich Sázavský rozmnožil jednak Kosmu kronikou svého kláštera a přidal dějiny od r. 1126—1162, a nějaký kanovník od sv. Víta (XIII. stol.) kompiloval pokračování Kosmy až do r. 1283. Vincenc, kanovník pražský a sekretář slavného biskupa Daniela († 1167), zanechal nám věrohodné memoiry z let 1140—1167, v nichž pokračoval Jarloch, opat Milevský († před r. 1234), až do r. 1198, Jako mnich sázavský tak i neznámý benediktinský mnich žijící ve XII. stol. v klášteře hradištském a opatovickém, popsal dějiny světa od Krista (české podlé Kosmy a jeho pokračovatelů) až do r. 1163, připojiv osudy obou klášterů. Na samém počátku stol. XIV. potkáváme se také s prvým českým letopisem, a sice jedním z nejslavnějších v literatuře české i středověké vůbec, vypravujícím nám v oblíbené tehdy formě veršované a rýmované českoslovanské dějiny od potopy světa a věže babyloňské až do vyhnání z Čech Korutanců a zvolení Jana Lucemburského za čes. krále (110 kap.). Název spisu jest Kronika česká a spisovatel, nazývaný (neprávem) od Balbína Dalimilem (v. t.), byl neznámý starší šlechtic z vých. Čech, žijící na konci XIII. a začátkem XIV. stol. (psal 1308—1320), jeden z nejvýbornějších Čechů svého věku, upřímný vlastenec, jejž láska k národu i jeho dějinám pohnula ke spisování, nepřítel Němců, muž nevšedně vzdělaný, ducha filosofického, povahy vysoce ušlechtilé, galantní aristokrat, výtečný i bedlivý pozorovatel i dobrý básník, tak že dílo jeho vyniká mnohdy líčením poetickým i dikcí až vznešenou a často podává „velkolepé i hluboké“ myšlénky. Dalimil znal mnohé současné kroniky (Boleslavskou, Pražskou, Opatovickou, Vyšehradskou) a čerpal hojně z tradice i z jiných histor. památek českých, tak že dílo jeho i přes nespolehlivost svou má značnou cenu historickokulturní a ovšem i literární a pokud z obliby, dosvědčené hojnými rukopisy XIV. a XV. stol., souditi můžeme, jeho zásluhou v přední řadě zachovával se ryzí český duch v národě Němectvím tísněný již ve XIV., jako později v XVII. a XIX. věku.

Po skvělém osamoceném pokuse Dalimilově české kronikářství opět potuchlo až do věku Karlova. Latinsky psali letopisy své Petr Žitavský, opat na Zbraslavi, muž výtečný a světa znalý (* 1260 až 1270—1338), jenž pokračuje v kronice svého předchůdce v opatství Otty zůstavil nám zprávy o dějích od Otokara II. až do Jana Lucemburského, probošt František při kapitule vyšehradské († 1362) psal o příbězích od pol. XIII. stol. až do r. 1355 podlé Kosmy, opata zbraslavského, Marignoly a autopsie, Neplach, opat benediktinského kláštera opatovického († kol roku 1371) ve své Summula chronicae podal stručný výpis nejstarších světců, papežů a řím. císařů do Karla IV.

Teprve tímto výtečným panovníkem, jenž snažil se o to, aby při dvoře svém shromáždil co nejvíce znamenitých mužů své doby a geniálním duchem vystihl význam národního i obecného dějepisu, vzpruženo opět české dějepisectví. Karel sám napsal výborný latin. Životopis, přel. za jeho života do češ. nejspíše Pulkavou; a když pokus Marignolův, italského mnicha XIV. stol., jenž pobyl ve vých. Asii a r. 1353 získán pro dvůr Karla IV. ku sepsání kroniky světové, se nezdařil, zkoušel to císař s Přibíkem Pulkavou z Radenína († 1380), rektorem školy sv.-jilské, jenž napsal na přání a s osobním přispěním Karlovým svou Kroniku příběhů od věže babylonské až do smrti králové Elišky (1330) podlé Kosmy, Dalimila, kron. Braniborské, listin, legend, ale nepovznesl se ani pojímáním dějin na předchůdce. Práce jeho záhy jím samým přeložena česky a nalezla hojnost prodlužovatelů.

Také Beneš Krabice z Veitmíle, kanovník na hradě pražském a jeden z ředitelů stavby chrámu sv.-vítského († 1375), pokračoval na pobídnutí Karla IV. v kronice Kosmově a jeho nástupců a zanechal zajímavé zprávy, zvl. o době Karlově, kdežto „zámořský rytíř“ Beneš z Hořovic, vrstevník Karla IV. a Václava IV., pořídil oblíbený překlad římské kroniky Martimiani, sepsané Martinem, mnichem a rodákem opavským (XIII. stol.), prvé to u nás samostatné vypsání dějin světa se 4 monarchiemi, císaři řím. a papeži. Jemu podobá se Kronika obecná od poč. světa až do r. 678, vzděl. z různých pramenů na zač. XV. stol. Vavřincem z Březové. V obou zajímavé jest svědectví, jak se koncem XIV. st. šířil obzor český i rostla touha po poznání cizích, dalekých krajin, o níž vypravuje také cestopis, již tehdy přeložený a velmi oblíbený. Jest to Million, historickogeografické vypsání Střední Asie ve XIII. stol., i přes některé fantastické báje velmi pěkný, sepsaný Markem Polem (* 1254 v Benátkách — † 1324), jenž pobyl 25 let v Orientě, hlavně v Číně. České přeložení stalo se asi ve XIV. stol. a poukazuje jazykem na Moravana, jenž překládal dosti chatrně.

Také právnická literatura česká vykazuje, ovšem až ve XIV. stol., znamenité zjevy, významné pro studium nejen staročeského, ale vůbec slovanského práva. V popředí jest tu Kniha starého pána z Rožmberka, nejvyššího komorníka království Českého v l. 1318—1346 († 1347), obsahující naučení, kterak při soudech zemských mají si vésti, kdo chtí při svou provésti. Zachována jest neúplně v několika rukopisích, nejstarším z r. 1360 v deskách zemských, i jest nedávnější i nejvýznamnější památkou slovanského práva v jazyce českém, třeba že neměla platnosti úřední, rovněž jako Řád práva zemského, sepsaný před r. 1347 a přeložený kol. r. 1360 volně do lat. Ordo judicii terrae. Popisuje obyčeje u vedení rozepří civilních i trestních a pravidla právní v tom zachovávaná, jest důležitým pramenem ke studiu historie staročeského práva.

Neméně významnou jest také jiná památka příbuzná, Výklad na právo země české od Ondřeje z Dubé († 1412). psaný kol. r. 1400. Jest to poučení o vedení práva při soudě zemském od muže, kterýž mnohá léta byl nejvyšším zemským sudím, a celým spisem, po knize Rožmberské nejslavnějším, a zvl. předmluvou Václavovi IV. věnovanou, nakreslil nám obraz velmi zajímavý o své i svého věku povaze i smýšlení.

Ke zřízení zemskému té doby odnáší se Majestát Karla IV. (Majestas Carolina), psaný r. 1346, již r. 1355 zrušený a zachovaný ve dvojím vzdělání, a Řád korunování krále Českého z nařízení Karla IV. původně latinsky vzdělaný a potom česky vyložený. Také práva manská a práva městská mají již v této době čes. památky, přeložené namnoze z němčiny, jako Práva manská v ruk. z poč. XVI. stol. v archivě pražském, Práva konšelská města Pražského (tamže).

Ž památek kancelářských zasluhují zmínky první čes. listy od osob soukromých sepsané (nejstarší při stát. archivě vratislavském z roku 1370), z posledních let panování císaře Karla IV., kdy také objevují se první zápisy české v deskách zemských v Praze a deskách manských v Kroměříži, posléze knihy půhonů a nálezů různých soudů (od konce XIV. stol.) a pod.

Často již v předešlém bylo se nám zmiňovati o Karlovi IV. a jeho blahodárném vlivu na českou literaturu. Rozvoj filosofie ovšem theologické nutí nás přímo u slavné a požehnané doby jeho se zastaviti.

Vláda Karla IV. (1346—1378), nazvaného současníkem Vojt. Ranconis Otcem vlasti, zapsána jest zlatým písmem nejen v politických, ale zvláště kulturních a literárních dějinách země České. Zaved v Čechách řád i pokoj, upevniv smírnými smlouvami a dary přátelské styky se státy sousedními a podporuje obchod i průmysl, uvedl Karel do zubožené země blahobyt a klid zbraní, nutný pro vývoj vzdělanosti; podnikaje pak nádherné stavby, povolávaje na dvůr svůj vynikající umělce, učence, cestovatele, básníky, jež vysoce ctil, i sám spisuje a všude povzbuzuje přímo působil na rozvoj umění, věd i literatury a to především v jazyce českém, v čemž tolik se lišil od předchůdců svých. Než nejskvělejším projevem jeho geniálního, prozíravého ducha, jeho národní hrdosti a lásky k vědám bylo založení pražské university (1348), první ve Střední Evropě, čin to, jímž Praha a Čechy rázem se staly středem všeho náboženského a kulturního snažení Střední Evropy. Zcela v duchu XIV. stol. a podlé vzorů university paříž. byly vysoké školy pražské ústavem náboženským, v síních jejich ozývala se jen latina, učené hádky scholastické a nic českého, národního. Avšak i přes to působení university na českou literaturu a vzdělanost bylo ohromné. S jejími mistry a žáky zavanuly i k nám mocné proudy myšlének nových, směru namnoze proticírkevního nebo aspoň svobodomyslného, proudy, jež během 50 let vznítily velkolepé hnutí, kteréž kotvíc původně jediné v náboženství záhy zachvátilo i národnost, literaturu, jazyk, slovem všecko myšlení, snažení i cítění českého národa v t. zv. husitismu.

Předzvěsti jeho ozývají se v české literatuře dosti záhy. Vlastenecké i mravné smýšlení na př. básníka Alexandreidy české, Dalimila, jakási hořkost proti kněžím a mnichům zvl. něm. u spisovatelů světských XIV. stol. věštily to s dostatek. Rozhodný obrat v tom nastal však za Karla IV., když mužové ze samého středu duchovenstva, církví a jejími universitami odkojení, jali se vystupovati proti kněžím a mnichům a jejich zlořádům rostoucím měrou nám sotva uvěřitelnou. První z nich, pokud známo, byl Mg. Adalbertus Ranconis ab Ericinio (Vojtěch z Ježova), první český mistr sv. Písma na universitě paříž. a scholasticus kapituly pražské († 1388). Z latinských spisků jeho nemnoho nám zachováno (několik příležitostných řečí, spisek o novém svátku navštívení p. Marie, o odúmrtech), avšak i z nich poznáváme „muže znamenité učenosti a hrozného rozumu“ i výborného kazatele, jenž prvý u nás odvážil se bojovati proti nemravnosti i zlořádům nižšího i vyššího kněžstva a nešetřil v polemice své ani arcibiskupa, ani dogmatu, na něž tak nebezpečno bylo tehdy se obořiti. Karel sympathisoval s těmito snahami reformačními a aby je posílil i průchod jim zjednal do lidu, zavolal proslulého ve Vídni kazatele, Konráda Waldhausera († 1369), kněze řádu augustiniánského, z Rakous do Prahy (1358). Německá kázání jeho u sv. Havla, později u sv. Tomáše a v Týně, předstihla mohutnými výsledky všecka očekávání císaře. Lid, mnozí kněží a mniši odcházeli hluboce dojati od řečí Waldhauserových, a zvláště mezi studenty, mezi nimiž kolovaly studentské postilly (Postilla studentium sanctae Pragensis Universitatis super Evangelia Dominicalia) Waldhauserovy v nesčetných opisech, propuklo nadšení neobyčejné pro reformu především života. A čím byl Waldhauser Němcům pražským, tím Čechům byl Jan Milíč z Kroměříže, kněz a registrátor královské kanceláře a arcijahen, jenž někdy po létech šedesátých nadšen opravnými snahami Waldhauserovými, vzdal se všech hodností, úřadů a prebend i oddal se přísnému životu askety a přehorlivého kazatele. „Silný duch, jenž plápolal z něho v boží milosti,“ zjednal mu záhy vládu nad myslemi nesčetných posluchačů nejen v Praze, nýbrž i na venkově, kam často zajížděl kázat, avšak vzbudil mu i mocné nepřátele mezi vyšším duchovenstvem a světskými pány, kteří pronásledovali jej až do smrti (r. 1374 v Avignoně), uchopivše se jako zbraně proti němu slabé stránky jeho učení o antikristu. Horlivé snahy Milíčovy zachovaly se nám jen v nemnohých památkách (Postilla a spis O zarmúceních velikých cierkve svaté i každé duše věrné, kteréž mají trpěti od draka na poslednie dni Antikristovy, vyd. 1542, nejsou Milíčovy!), jakkoli přehojně byly opisy rozšířeny u jeho současníků; nejskvělejší ovoce přinesly v jeho žácích, vedoucích pozdější hnutí reformační, a především na Štítném. Český vladyka Tomáš ze Štítného (* 1331 — † kol. r. 1400) jest první velký křesťanský filosof, moralista a theolog v Čechách, kterýž psal jazykem českým. Nabyv pečlivého vzdělání jmenovitě také na universitě pražské a horlivým studiem současné literatury theologické i vynikaje vzácným, jasným rozumem, vlasteneckým duchem i nevšedním nadáním poetickým, ušlechtile mužnou, ideální povahou, záhy dal se uchvátiti „ohnivými slovy“ tehdejších kazatelů a zvláště vroucně přilnul k Milíčovi, jehož návodem stal se také českým spisovatelem, jedním z nejznamenitějších toho druhu a věku po celé střední Evropě. Všecky spisy jeho obírají se křesťanskou filosofií po stránce věroučné i mravoučné, vykládajíce o Bohu a říši nebeské, o světě a jeho zřízení, o člověku a lidské společnosti. Myšlénky čerpány jednak z nauky křesťanské, obsažené v positivním učení církve a rozvedené ve spisích círk. autorit, jednak ze scholastické filosofie, která plnila tehdy úkol ancillae theologiae, majíc autoritu v církvi a (pražské) universitě, jednak z obecného tehdy vědění netheologického, jednak z vlastního ducha plného hlubokých i velkolepých spekulací. Štítný odchýlil se od posavadního obyčeje v obsahu i ve formě: „jeho filosofie není ta suchopárná kasuistika bohoslovecká, jakáž panovala u tehdejších školmistrů; naopak, on vyhýbal se jalovvm kličkám scholastiky, prostým rozumem vykládaje svou filosofii náboženskou, jejíž hlavním účelem bylo živé, praktické poučení, určené nikoli učencům, nýbrž obecnému lidu a především jeho rodině. Jeho filosofie jest ponejvíce mírný, rozumný křesťanský mysticismus, čelící ku mravní nápravě lidstva“, s realistickým zabarvením dle tehdejšího názvosloví.

Je-li již po této stránce liter. cena spisů Štítného značná, zvětšuje se ještě více jejich významností kulturní pro Č. stol. XIV. a zvláště vnější formou. Sloh v nejširším slova toho smyslu jest vysoce poetický, působivý, dikce podlé potřeby až vznešená a jazyk vzorný podnes. Štítný obraceje se k lidu, psal proň česky, avšak musil i hájiti této neslýchané novoty příkladem sv. Pavla. Slova jeho v té příčině pronesená patrně svědčí o jeho hrdosti národní: „Budu psáti česky, protože jsem Čech a Pánbůh Čecha miluje jako latiníka.“ Dojem i působení spisů Štítného byly velkolepé. I kdyby žádných o tom svědectví nebylo, musili bychom se tak domnívati podlé ducha času toho, a výmluvně o tom svědčí také hojné opisy jeho děl.

Pokud známo, zachovány spisy Štítného v 7 sbornících psaných od r. 1376 až do r. 1492^{[red 1]} a obsahujících jednak obsáhlejší práce: Řeči besední, Řeči nedělní a sváteční a Zjevení sv. Brigity (z latiny), jednak dílka drobnější, jako 0 sedmi stupních, O víře, naději a lásce, Výklad na páteř a Zdrávas, O trojím stavu manželském, vdovském a panenském, O hospodáři, hospodyni a čeledi, O devíti stavích lidských a j. a kromě toho množství menších traktátů česky vzdělaných ze sv. Bonaventury, Richarda a Scto Victore, sv. Augustina, Hugona a Scto Victore a j.

Waldhauser, Milíč, Štítný ještě úzkými svazky připoutáni byli k církvi a dogmatu téměř se nedotýkali. Matěj z Janova, zeman a mistr pařížský († 1394), čelil však spisy svými i proti církvi a zvláště proti jejím tradicím a projevuje ve spisech svých tak velkolepé idee reformační, že právem srovnáván s Husem a s Lutherem. Dochováno od něho De regulis veteris et novi testamenti, v němž ujímá se sv. Písma a čistého učení Kristova proti pozdějším přídavkům lidského výmyslu, i kreslí věrný obrázek současné zpustlosti církve proti vzornému životu Krista a apoštolů. Díla ostatní, mezi nimi také jedno české, ztratila se. Jejich však působení, jako i přátel jeho, nezaniklo. Jako jiskra padlo v srdce i mysli jejich nesčetných posluchačů i vyrostlo tu sotva ve dvacíti létech v mohutný požár, jenž rázem osvítil staré Evropě klesající středověkou vzdělanost i spálil mnohý vzácný literární i kulturní odkaz starých věků, avšak zároveň i mocnou vrhl záři do věku nového, ukazuje cesty nové vzdělanosti i novému písemnictví. Mistrem Janem Husem právem počíná novější věk literatury české. Hš.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Rok 1492 je s velkou pravděpodobností tisková chyba.