Ottův slovník naučný/Čechy/Dějiny české literatury, nový věk

Ottův slovník naučný/Čechy
Dějiny české literatury, střední věk	Dějiny české literatury, nový věk	Literatura vědecká a odborná

Údaje o textu
Titulek:	Dějiny české literatury, nový věk
Autor:	František Bílý
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 302–323. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Do veliké doby spadá znovuzrození národa českého a tudíž i jeho písemnictví. Na západě, v Anglii a Francii především, sešikoval se výkvět nejvzácnějších duchů, aby kořeny podťal starým řádům politickým a společenským. Trůny, církev, ba ani božstvo nebyly duchům těm dosti povznešenými, aby na nich nezkoušeli síly svého vtipu a odporu; v tomto i v americkém díle světa bojuje se pérem i mečem za vymanění individuality lidské ze všech staletých pout posavadních, za práva jednotlivcova, za volnost a rovnost lidskou. Za zbraň voli se vše: satira a frivolný výsměch tak dobře jako čistý idealismus a plamenná polemika, a tak i literatura nese pečeť neklidné, revoluční doby. Mohlo-liž toto světové hnutí zůstati bez ohlasu v říši, kde nastolena byla na trůn panovnice nad jiné osvícená, dokonce pak v zemi, kde lid těžkým jhem nevolnictví sepjatý tolikrát se pokusil násilně roztrhnouti okovy své?

Reformy Marie Terezie hluboko zasáhly do posavadního ústrojí státního v Rakousku, zasáhly také školství, soudnictví, poměry šlechty a lidu. Vyrůstaly ze společného kořene, a tím byla po nešťastném odboji českých stavů r. 1741 snaha, stáhnouti po příkladě francouzském všecku moc do jednoho ústředí: do rukou panovníkových; to pak nebylo jinak možno, nežli rušením staletého zřízení stavovského, k němuž byla záminka, chuť i možnost dána zmíněným odbojem, jehož císařovna Čechům nikdy nezapomněla. Větší ještě měrou nové idee došly přízně u císaře Josefa II., který zcela nepokrytě se postavil proti církvi, feudalismu a jakékoli samostatnosti národní. Odpor tím u šlechty vzbuzovaný paralysován už za Marie Terezie tím, že se získávala přízeň lidu, jemuž chystány rozličné úlevy hmotné i jazykové. Tak Marie Terezie kázala znova přeložiti Písmo svaté a tisíce výtisků pak rozdati mezi lid. Stolice češtiny zřízena na vojenské akademii v Novém Městě za Vídní a něco později též na universitě vídeňské, nové spisy školní byly r. 1777—79 na její rozkaz přeloženy do češtiny, a dle potřeby měly též samostatné učebnice české býti pořízeny, vůbec vydáno za její vlády dosti nařízení češtině příznivých, dítky své dala cvičiti v jazyku českém (pohříchu stalo se tak od největšího jazykokazce Václava Pohla, jenž se sám nazýval „v urozeninské věstní řeči čechské nejvejš vyřízený učitel“) — ale přes míru skutečné potřeby se nešlo, nýbrž jedním dechem hlásána a nařizována také nutnost němčiny. Roku 1774 nová organisace školství už zná toliko jazyk německý jakožto vyučovací. Ke sklonku císařovnina panování výnosy na prospěch němčiny se množí, až posléz Josef II. ideálu svému: vedlé sestředěné moci vládní míti také jednotný jazyk státní, chtěl dodati těla a krve, a nařídil dne 31. pros. r. 1780, aby nebyl přijímán na gymnasium, kdo neumí německy, dále pak r. 1784, že vyučovacím jazykem na universitě má býti němčina místo posavadní latiny. Ale Josef II. podceňoval český lid a nedoceňoval české šlechty. Dav lidu svobodu ducha a svobodu těla, ale bera mu za to nejdražší statek, mateřskou mluvu, účin svých dobročinů sám mařil. Mýlil se také v tom, že není už českého jazyka, ani českého vědomí. Za Marie Terezie stal se Gelasius Dobner původem horlivého zkoumání minulosti české, r. 1770 pak vznikla ze schůzek, u hraběte Fr. A. Nostice na Malé Straně konaných, Učená společnost v Praze, která šíříc poznání přírodního, literárního a uměleckého bohatství země České, jakož i jejích dějin, budila tím také lásku k vlasti v širších vrstvách. Když potom Josef sáhl na Rudolfovy sbírky a dovolil je rozprodati (což se stalo přímo vandalským způsobem), když ústav šlechtičen proměnil v obecnou porodnici a kláštery jen v českých zemích jal se rušiti, jich knihovny a umělecké památky nechal kaziti a ničiti, jmění však zabavoval, když zrušil též dědictví Svatováclavské na vydávání českých spisů náb. založené, sněmu nesvolával, korunovace nepředsebral a posléze na znamení, že všeliké samostatnosti království Českého má býti navždy konec, královské Hradčany chtěl proměniti v dělostřelecké kasárny: tu nespokojenost i mezi šlechtou přesáhla kraj trpělivosti, a šlechta i lid se nevědomky našli v mocném odporu všemožným způsobem projevovaném, zejména také tím, že čeští šlechticové dle svědectví současníkova (hr. Šternberka) v blízkosti císařově počali česky mezi sebou mluviti. Tak co mělo býti posledním hřebem do rakve české svébytnosti, rozrazilo tuto rakev na dobro a z ní vystoupil národ — jako bájný fénix ze svého popela — k novému životu.

Hned toho také znamenati bylo projevy a stopy. Staré ukryté kroniky a bible po vydání tolerančního patentu a zrušené censuře směle opět kladeny na stůl a bez obavy v nich čítáno, knihy a rukopisy ze zrušených klášterů do universitní knihovny dopravované obracely zraky učenců na literaturu a řeč českou, a někteří z nich jali se takovéto staré památky opět tisknouti (jako Pelcl, F. F. Procházka, Kramerius) docilujíce takto dvojího poznání: jakou dokonalostí spisovný jazyk už kdysi se honosil a jak by opět vypadati mohl. Jiní přímo se zastali jazyka českého, a byl to především český kavalír, Frant. hr. Kinský, spoluzakladatel Učené společnosti, který jakožto generální polní strážmistr r. 1773 ve spise o výchově mladých šlechticů (Erinnerungen eines Böhmen über einen wichtigen Gegenstand) sám veřejně za Čecha se přiznal a přednosti, důležitosti i užitek českého jazyka vyznal směle a vřele, opovrženou popelku klada po bok vševládnoucí latině. Ještě dnes se jazyk český může se ctí hlásiti k této první obraně své, pronesené nad to ve chvílích proň nejsmutnějších. Když takto hrabě Kinský dal heslo, dodali si odvahy též jiní a následovali ho. Vychovateli v hraběcím domě Nostickém M. Pelclovi podařilo se dostati do tisku (roku 1775) nadšenou rozpravu na obranu jazyka slovanského (Dissertatio apologetica pro lingua slavonica) jesuitou B. Balbínem právě sto let před tím papíru svěřenou, avšak posud netištěnou. Potom opět se ozval německý hlas ve prospěch češtiny (Empfehlung der böhm. Sprache) od bibliothekáře university brněnské Aloisa Hanka z Hankenšteina (Vídeň 1783), k němuž připojen hned návod, jak nejsnáze učiti české řeči a literatuře, a konečně vyskytla se i česká 48stránková „Obrana jazyka čes. proti zlobivým jeho utrhačům, též mnohým vlastencům v cvičení se v něm liknavými a nedbalým“ s heslem: Pravdu českou hudu — mnohým v záští budu — a s věnováním dr. Rafaelu Ungarovi (1783). Spis zakončuje apostrofa k Čechům, aby se poznali a pečovali opět o jazyk, dále seznam mužů řeč českou si oblíbivších (hr. Valdštein, Vrbna, Kinský, Neuberg, Pelcl, Dobner, Procházka), načež se oslavuje „velkomocný“ Josef, „útěcha a naděje kvílících Čechů“. Po 9 letech vypsal Slávu a výbornost jazyka českého J. Rulík (1792), kdežto Jiří Palkovič v Krameriusových novinách uložil Volání k Slovanům, aby svého jazyka pilni byli (1802). Následovaly ještě německá obrana od Fr. Tomsy (Von den Vorzügen der böhm. Sprache 1812) a posléze dvě české od Ondřislava z Pravdomluvic (Jana Kollára) a od Fr. C. Kampelíka, ale v létech až čtyřicátých. Vedle obran vyrojilo se však po zrušení censury množství spisů českých a německých Čech a Čechů se týkajících, náboženských i proticírkevních, historických, vychovatelských, mluvnických, polemických atd., na něž hledíme podnes s údivem a které vesměs spojovaly mysli se jménem českým, jsouce zajímavými psychologickými úkazy zvláštního hnutí a rázu doby Josefovy.

Obranami a spisy těmi vystoupila na dějiště česká otázka, ve skromném sice rozsahu a nepozorovaně, ale byla tu. O uvědomování lidu pak staráno se všemi směry a na všech stranách, a jmenovitě kněží získali si tu nesmrtelných zásluh, kterých jim bude vždy vděčně vzpomínáno. Procházka přeložil znovu Písmo, Pelcl vzdělal Českou kroniku, a tak zase při lidu stáli tito dávní dva strážní jeho andělé. V. M. Kramerius, maje jasný zrak pro stav a potřeby národnosti, jal se správným a milým jazykem tisknouti rozličné povídky, tak zv. kroniky, od staletí předkům oblíbené, a vedlé nich psáti cestopisy, první kalendáře, poučná vypravování a také noviny, zprvu Schönfeldské (od r. 1786) a později své vlastní („Krameriusovy poštovské noviny“), maje v tom účinné pomocníky v Janu Rulíkoví a Prokopu Šedivém. Že vydávány znova zajímavé knihy staré, zmíněno už dříve. O vědeckou výši české otázky starali se zase členové Učené společnosti. Z nich jmenovitě Jos. Dobrovský toho dovedl, že jazyk český přestal býti rejdištěm neznalcův a obmezených hlav, stanoviv jasně a pevně zákony, kterými český jazyk se spravuje, čímž nejpodstatněji přispěl k vědeckému ustálení spisovného jazyka a jeho pravopisu. Učitelé českého jazyka na universitní stolici, r. 1792 podnětem sněmu zřízené, mohli už jen uvědomovati jiným to, co geniální duch Dobrovského vyzpytoval, a na jeho základech pracovati dále. A tak na všech polích zavládl radostný ruch a horlivá činnost. Genius národa sílil slabé rámě a propůjčoval mu zázračné síly a vznešený, byť daleký cíl sbližoval jich zrakům růžovými nadějemi. Největší úlohu určil české knize, najmě básnické, a českému divadlu.

Básnictví epické a lyrické. V chudobě se zrodila a v chudobě vyrůstala nová poesie česká. Žádný talent nevložil jí do vínku darů svého ducha. První květy, jež zkusila natrhati v sadech krásy, byly plané, hluché: „Předchůzné řádky“, jimiž zahájeny r. 1782 „Prazské Cžeské Nowiny“, Dlabačův Zpěv ke cti nejsvětějšího otce Pia VI., příchodem jeho do Vídně téhož roku vyvolaný a mythologickými bytostmi hojně vyzdobený, odpověď Stachova, Libé nabízení k radostnému plesání pražských obyvatelů na začátku sjednocení prv rozdělených čtyř měst od neznámého autora r. 1784 vytištěné, Svátek jazyka českého, báseň rozdávaná při druhém divadelním představení českém dne 25. ledna 1785, tyto a podobné projevy rozradostnělého nitra toliko veršovaným rouchem se přiřadily k výtvorům básnickým, nemajíce s nimi jinak nic společného. Marně také obracíme listy první sbírky básnické ve způsobě almanachu od dra. Václ. Thama a jeho přátel r. 1785 vydané, hledajíce tam nějaké jiskry fantasie nebo záblesku ducha; z plodů ctihodných jinak živnostníkův, úředníkův a kněží, tehdejší vlasteneckou obec představujících, hovoří jenom myšlénková prostřednost a formální neobratnost, mluva všední, ba někdy nízká. Pořadatel asi cítil tuto vadu sbírky a proto posunul tyto verše až na konec a podepřel hodnotu sbírky ukázkami z poesie české XVI. a XVII. stol. (Konáče, Lomnického, Komenského atd.), jakož i některými překlady básní německých, anglických, latinských a řeckých, a konec opět výňatky z první hvězdy českého humanismu Bohuslava Hasišteinského a Carolidesa. Snad těmi ukázkami Tham chtěl obnoviti spojitost českého středověku s dobou novou, postaviti před oči, že poesie česká nepočíná teprve touto sbírkou jsoucnost svou, nýbrž že už v minulých stoletích požívala slávy, překlady pak zase dokumentovati schopnost jazyka, vyjádřiti také po česku, čím jinde se honosili; najisto však tímto uspořádáním osvědčil dobrý rozhled a šťastnou ruku. A tak Thamova sbírka osvětluje celý tehdejší stav a smýšlení národní. Z jejích přispěvatelů toliko dva zůstali věrni práci literární: V. M. Kramerius, jenž ještě jednou zabloudil do sadů básnických a zde r. 1788 ženám českým uvil kytici z přeložených veršů německých (Novi čeští zpěvové pro krásné pohlaví ženské), míně je takto nakloniti českému hnutí, pak Václav Stach, professor a později kazatel v Olomúci, jenž zase používal poesie výhradně k tomu, aby se ve svých tištěných i netištěných pracích (Starý veršovec pro rozumnou kratochvíl, r. 1805; Divný oučinek potěhu o 13.000 verších a j.) mstil na Dobrovském za to, že odsoudil jeho Nábožné písně pro katol. měšťana a sedláka, a aby nauky jeho, jmenovitě návrh prosodie přízvučné, uváděl v posměch. Užitek z této činnosti obou mužů nevzešel literatuře žádný. — Uplynulo deset let a opět vyšel almanach Sebrání básní a zpěvů. Uspořádal a vydal jej Ant. Jar. Puchmajer v 5 svaz. nepravidelně za sebou následovavších. A hle, Jungmann ve své Historii literatury vyznal o něm, že jím byla zahájena nová doba v básnictvu našem! Byla zahájena, ale žeň básnická vytěžena odsud jen skrovňoučká. Význam sbírky tkvěl jinde. Puchmajer byl národu a písemnictvu českému získán Šeb. Hněvkovským, rovněž jako krajané Hněvkovského bratří Jan a Vojtěch Nejedlý. Tvořili dohromady kroužek básnický, nenepodobný gottinskému Hainbundu. Verše své skládali v časomíře dle vzoru předků. Dobrovský však přiměl je k tomu, že básně přepracovali dle jeho nauky na přízvučné. Kroužek ten pak jest společným původcem almanachu a přední jeho oporou. Spočívá tudíž jeden význam Sebrání v tom, že přervány staré tradice časoměrné, a prosodie přízvučná, Dobrovským vyhlášená za jedině přiměřenou našemu jazyku, slavila první, dalekosáhlé vítězství v praxi. Jiný význam sbírky způsoben tím, že v ní poprvé uvedeny k nám nové úrodné způsoby básnické, na západě zatím rozkvetlé, především ballada skrze Šeb. Hněvkovského. Ale největší zásluhou almanachu zůstane, že obydlil český Parnass družinou svěžích a nadaných pracovníků, plných ohně a ideálů, kteří pak skoro na celé čtvrtstoletí svými snahami a pracemi vyplnili literární život český: stačí jmenovati vedlé našich čtyř přátel ještě Josefa Jungmanna, Ant. Marka, Prok. Šedivého, Jos. Rautenkrance, Frant. Tomsu, Fr. Raymanna, V. A. Svobodu a Václ. Hanku, Moravana Jos. Heřm. Gallaše, Slováky Jiřího Palkoviče a Bohusl. Tablice. Český národ tu poprvé směle pozvedá hlavu a hlásí se o právo. Puchmajerovými ústy ve 2. svazku Hlas volajícího na poušti vede trpkou stížnost na nezasloužený úpadek národu a jazyka, a navrhuje, aby od statisíců věrných Čechů podána byla císaři prosba za obhájení a ochranu jazyka českého proti bezprávným nátiskům všech Nečechů. A táž ústa zapěla v básni Fr. hraběti Šternberkovi věnované první politickou elegii (Jak žalostné jsme dočkali se chvíle). Puchmajer se svými druhy posléze také povýšil úroveň české poesie volbou překladů. Ne již slaďoučký Gleim ani „pan Weisse“ nebyli jich pramenem, nýbrž mužové světové pověsti: Cheraskov, Montesquieu, Bürger, Goethe i Schiller a p. Takto již v Sebrání patrně vystupují oba směry, jimiž proudila tehdejší slovesná činnost: jeden hledí si látek domácích a tvorby původní, a zde viděti v popředí Hněvkovského a veleplodného Vojt. Nejedlého, druhý čerpá z bohatých zdrojů cizích a utváří básnickou mluvu na vzorech cizích: tak činí především Puchmajer, Jan Nejedlý a B. Tablic se ziskem však pro tuto stále skrovným. Velmi překvapuje tu (i v současných sbírkách básn. vůbec) laškovné zahrávání s mravní volností, koncem minulého a počátkem tohoto století na západě v modu vešlou (vlivem hlavně francouzským). Současné světodějné události v Evropě nenacházely ohlasu. Zájem literární jest tu v příkré protivě ke skutečnému životu. Vidíme však i jinde mysl rádu se odvraceti od neutěšených poměrů způsobených Napoleonskými válkami. Jako v Němcích tím způsobem ovládl anakreontismus a idyllismus Gessnerův, tak stalo se i u nás, a záliba v selankách potrvala pak až do let třicátých (Čelakovský, Langer). Předním šiřitelem a ctitelem Gessnerovým byl Jan Nejedlý s hlavním odpůrcem svým V. Hankou. Jen v Hromádkových Prvotinách závěr obecného válčení našel ohlas hojnými písněmi válečnými, z nichž jedna vyklouzla také péru Jungmannovu (píseň pro c. k. obranu českou).

R. 1806 konečně vyplnilo se tehdejším vlastencům nejvroucnější přání: počal vycházeti literární časopis. Jak to všichni zaplesali! Spisovatel měl kam psáti, čtenář měl co čísti, zájem o literaturu se budil, zvyšoval, šířil. Kdo pérem vládl, skoro každý přispěl něčím do Hlasatele, ať to byla báseň původní či překlad, moderní neb antická povídka nebo poučná rozprava. Vedlé známých už jmen vyskytují se nová: J. L. Ziegler, bajkář V. Zahradník, Jan N. Štěpánek, V. Sedláček, Jos. Linda; i mistr Dobrovský počíná psáti česky. Z prosaických článků zvláště Jungmannovy Rozpravy o jazyku českém nabyly památnosti, roznítivše v hojných srdcích lásku k národu a povědomí české, mimo jiné také v Palackém a Šafaříkovi. Když pak Jan Nejedlý po třech letech „Hlasatele“ zastavil, vyrval sám z věnce svých zásluh lístky nejkrásnější a podkopal svou popularitu. Teprve po pěti letech Nejedlý našel následovníka — ale ve Vídni. Prof. české řeči J. N. Hromádko jal se vydávati tam Vídeňské noviny a k nim literární přílohu Prvotiny pěkných umění (1813). Zase tu bylo pojítko mezi spisovateli a čtenáři, avšak neuspokojovalo už tou měrou jako „Hlasatel“. Hromádko byl příliš dobrodružné povahy a nevedl redakci důsledně. Než promíjelo se mu vše pro dobro věci. Prvotiny opět přivedly mnoho nových sil literární práci, především poprvé tu Múse vzdali hold Frant. Palacký, Pav. Šafařík a M. Zd. Polák; jiní nabývají určité fysiognomie. Mluva česká zní tu odevšad už samostatněji a zdobněji, jevíc jasné sledy mohutného pokroku, který byla zatím učinila hlavním přičiněním Jungmannovým a A. Markovým. Tito mužové, učitel a žák, srdečným přátelstvím spojení, povznesli se rázem na přední poetické duchy té doby. Jungmann dílem v básních svých, dílem v překladech (jmen. Miltonova Ztraceného ráje) odhalil slovní a tvarovou bohatost a tvořivost mateřštiny a založil tak novou básnickou mluvu; Marek doplňuje svého mistra švižným převodem Schillerových ballad. Oba obracejí zraky Čechů na celé Slovanstvo, a slovanské vědomí, utužované častým pobytem ruských vojů v našich zemích, stává se zřídlem sebedůvěry, odvahy a netušených nadějí. Této nové idei propůjčil velebný výraz hned také Pav. J. Šafařík ve své Tatranské Muse s lyrou slovanskou (1814), sbírce básní silných výrazem, zdravou smyslností, příchylností k přírodě a k Slovanstvu, a rovněž Fr. Palacký se koří v lásce světovládne Slavii. Vždyť i Němec Herder pronáší se o slovanském plemeni tak lichotivě, kterak by se neměl hlásiti k němu vlastní syn! Za svou spravedlivost Herder u nás došel obecného uznání a spisové jeho nalezli průchod do českých srdcí. Jich vlivem hlavně obrácen zřetel k nár. písním a počato je sbírati (Šafařík, Hanka, Čelakovský) i překládati (Hanka přeložil srbské zpěvy 1817). Prvotiny k tomu nabádají. V Prvotinách konečně také dostalo se první důstojné oslavy přírodě jakožto živlu básnickému: M. Zd. Polák její kouzla i hrůzy tu opěval pod názvem Vznešenosti přírody v 6 velkých zpěvích s četnými odpěvy a mezizpěvy a v přerozmanitě se střídajících rhythmech, verších a slohách. Jungmann pak byl novotou motivu, rozměrem básně a obratností metrickou i slohovou tak zaujat, že ji vyhlásil za nejznamenitější plod českého básnictví do r. 1820, ač Polák dle příkladu Thomsonových Počasí, Hallerových Alp a Kleistova Jara podstatu poesie, oproti zákonům zatím od Lessinga v Laokoontu objeveným, hledal v básnické malbě. Najisto předčila po všech těchto stránkách Hněvkovského směšnohrdinský epos Děvín nebo jeho Fausta, nekonečné naučné eposy Vojt. Nejedlého Otokara, Vratislava a Karla IV., dokonce pak duchovní eposy Raymannovy Máří Magdalenu, Poslední soud a Josefa Egyptského, v nichž sousedská povídavost zasahuje i nejchoulostivější scény. Tuto poslední epopeji stihl ostatně osud ne nepodobný osudu I. svazku Puchmajerova Sebrání. Byl totiž jak ostatní básně Raymannovy složen ve verších přízvučných, ale v poslední chvíli spisovatel jej přepracoval do časoměrných hexametrů. To bylo první vítězství knížečky v Prešpurce r. 1818 anonymně vydané o názvu Počátkové českého básnictví, v níž Šafařík a Palacký ve formě dopisů dovozují přednosti časomíry před přízvukem a Čechy, Moravany i Slováky vybízejí k zamítnutí tohoto, nazývajíce přízvučnou poesii „kladami, roklemi dolů se šrotujících fůr třískáním, vichrochumlomrakověncomodropovětrninami“ a p. Ohnivý, řízný a sebevědomý sloh Počátků strhl k sobě zejména mládež; Hněvkovského odpověď (Zlomky o českém básnictví) svou chabostí jen ještě zvýšila účin Počátků. Avšak časoměrné opojení toto brzy pominulo; zlatá střední cesta zase jednou došla platnosti: obojí prosodie uhájila si místo své, přízvučné však zajistily vrch praxe a poesie lidová. V tom ovšem Počátkové dobyli úspěchu trvalého, že přestalo výhradní panství přízvuku.

Dobu přípravnou ukončil a účty její uzavřel Josef Jungmann r. 1820. Ve své Slovesnosti toho roku vydané rozhlédl se ještě jednou po skromných osudech a bojích jejích a podal v ukázkách obraz její, pokud vytvořila na poli poesie a prosy plody cennější. Mnohé byly tu vytištěny poprvé, jsouce složeny právě teprve pro Slovesnost (na př. Turínského óda Jedna toliko vlast, Dom. Kynského verše Na smrt mého kanárka a j.). Ku podivu však ti, kdož jak silou ducha tak silou formy opravňovali k nadějím ze všech nejvyšším, po r. 1820 odložili lyru a chopili se práce vědecké; jen ve chvílích oddechu od činnosti této dotkli se opět jejích strun. To vidíme především na Fr. Palackém, Pavlu J. Šafaříkovi, i na samém Jungmannovi. K nim se připojil M. Zd. Polák. Snad je pudilo srdce jinam, snad je přimělo k tomu poznání, že poesii české zasvitlo skvělejší dvouhvězdí: Jan Kollár a Fr. L. Čelakovský. V pravdě počíná nová fase v dějinách básnictva našeho těmito muži. Oni jí vtiskli ráz a pečeť svého ducha; jim po bok postoupil toliko ještě Kar. Jaromír Erben. Vůdčí hvězdou byli jim a jejich četným přátelům i stoupencům národ a vlasť; těm věnovali nejšlechetnější city a snahy, jejich rozkvět a dobro měli na zřeteli při všem tvoření svém. Od základní idee té i celá doba jejich vzala své jméno.

Kollár i Čelakovský přišli a zvítězili; zvláště úspěch Kollárův rozvířil prudce tichou hladinu českého života, ani ne tak tím, co v první sbírce (Básně roku 1821) bylo, jako tím, co se tam musilo vynechati. Ale ovšem s takovým ohněm, s tak sálavou vroucností a úchvatným veršem posud nebyl nikdo opěval vlasti, ani dívky své, jako Kollár, a s podivem nemenším vnímali současníci u Čelakovského milý rozmar, řízný vtip, rozmanitost motivů, lahodu mluvy. Kollár připomínal žárem a mohutností citů Petrarku a bájného Lumíra, Čelakovský byl zase elegancí formy, novotou motivů a milým humorem originální. Kollárova Slávy Dcera (1824) rozpoutala stům Čechův ústa a bleskem šlehala jim do srdcí. Co si troufali posud jen šeptati. to znělo z harfy Kollárovy jasným, plným a smělým zvukem; censurou nepovolené znělky rozletly se v opisech. Mohutná rhetorika Kollárovy básně a zvl. jejího předzpěvu, plná effektních kontrastů a hyperbol, vypisujíc tragický osud Slovanstva, nevděk lidstva i smělé naděje do budoucna, vlévala odvahu nesmělým, budila dřímavé, vzrušovala všecku bytost uvědomělých. Takového přímo epochálního účinu básně Čelakovského neměly žádné, ani Smíšené básně (1822) ani Ohlas ruských písní (1829). Ony byly určeny ku klidnému požívání, loudily úsměv i slzy v tvář, a očisťovaly city. Ušlechtilost slovanské děvy, velikost ruského mužíka, obří činy ruských bohatýrů, něhu srdce mateřského i oteckého, čest, zbožnost, hrdinnost, žádosti a žaly milenců, sirotků — látky stokrát už opěvané vedlé zcela nových oděny zde v roucho neskonale líbezné, obestřeny neodolatelným půvabem.

Čelakovský zobrazoval povahy; jeho hrdinové ani hrdinky nevymizejí čtenáři z duše. Uměl se dívati do duše a zobraziti, co se v ní dálo. Jeho básně, jmen. Ohlas písní ruských, svědčí však též, že se dovedl ponořiti do tajemných tůní poesie prostonárodní a svého ducha v ní okřísiti. Duch jeho měl cosi příbuzného v sobě s duchem národním; rozuměli si, a Čelakovský znal jej tlumočiti. K tomu jej uzpůsobilo dlouholeté zabývání se poesií lidovou. Ze všech spisovatelů západu nejvíce Herder naň účinkoval, a od něho vzal chuť sbírati národní písně domácí a překládati jinonárodní. Ovšem také Hromádkovy Prvotiny už r. 1814 upozorňovaly na písně národní a kázaly je sbírati a studovati; Václ. Hanka pak skutečně vydal r. 1817 Srbskou Múzu do Čech převedenou. Národní píseň byla tenkráte módním předmětem. Jako by sejí byla měla nahraditi zvýšenou péčí a láskou staletá nevšímavost. Ten proud časový došel také u nás ohlasu, což jest při bohatství a kráse našich písní nár. úkaz přirozený. Pochopitelno tudíž, že objevení Královédvorského a Zelenohorského rukopisu, obsahujícího zpěvy kladené do X. a XIII. stol. vzbudilo i mimo Č. pozornost neobyčejnou, a že tyto záhy přeloženy do jiných jazyků. Ovšem způsob nálezu, překvapující stáří a výše vzdělanosti tam se jevící vzbudily rukopisům, napřed Zelenohorskému, potom i Královédvorskému, popěrače jich pravosti, ale hlasy jejich nedocházely víry (srvn. Královédvorský a Zelenohorský rukopis). Vliv jich na současnou literaturu byl dosti značný; zejména byl jimi vznícen plamének záliby pro národní poesii v silnější plápol: počato sbírati nár. písně v Čechách, na Slovensku i na Moravě (Slovanské nár. písně vyd. ve 3 sv. Čelakovský, Duchovní písně národní Jos. Vl. Kamarýt, Zpěvánky slovenské Kollár, Moravské nár. písně Sušil a posléze Prostonár. písně České Kar. J. Erben), počato však je také napodobiti, z nich čerpati ve prospěch obsahu i formy a konečně také — všímati si přírody. Tato slavila svůj vjezd do poesie české nejprve Polákem jako oslavyhodná vládkyně, potom Čelakovským jako milovaná přítelka a neodlučitelná družka bytosti slovanské — důkaz, že poesie česká již vyrůstala z tajemných hlubin nitra lidského, že nebyla už slavodatnou zábavou, nýbrž vnitřní potřebou. Člověk od prvního dechu svého jest synem přírody, jejím vzduchem žije, po její půdě kráčí, její taje zkoumá, jejími krásami se kochá — ale veršovci čeští přes čtvrt století přestávali na příležitých popisech jejích. V tom stal se vlivem prostonárodní poesie a zajisté také rozkvétajícího na západě badání přírodovědeckého v létech dvacátých obrat.

S Kollárem a Čelakovským současně vystoupila nová družina básnická, která měla své liter. středisko v Zieglerově Dobroslavu a Krameriusově Čechoslavu, založených r. 1820. Z ní přetrvali svou smrť Chmelenský, Klicpera, Jan Marek a Vacek Kamenický, kdežto Šnajdr, Macháček a Kamarýt náležejí k polozapomenutým, Holman, Kocián, Král, Patrčka, Rokos, Štěpnička, Tomsa a Trnka k veršovcům úplně zaniklým. Básně J. Markovy r. 1823 poprvé vydané ohlásily hned skutečného básníka. České dějiny poskytly mu hojně látek najmě k romancím, jimž on zas propůjčil lehkou formu. Rozvleklost a povídavost Hněvkovského a V. Nejedlého nahradil dramatickou živostí a stručností, děj pak spracoval vždy pod nějakým vyšším hlediskem. Proto jeho básně Sv. Václav, Horymírův skok, Slepého krále smrť a j. rády a často byly deklamovány. Chmelenského živel byla panensky milostná a vlastenecká lyrika s neobyčejnou obratností rhythmickou. která přímo zvala k uvedení v hudbu, čehož se jí též dostalo měrou snad vedlé Hanky nejhojnější (Nad Berounkou pod Tetínem, Doorávám, Žebrák a j.). Četné písně jeho podnes s oblibou se zpívají. Vacek Kamenický po Čelakovském nejšťastněji se probíral ve strunách prostonárodních a rozhojnil takto rovněž počet znárodnělých písní (na př. V Čechách tam já jsem zrozena, Přicházím přímo z Moravy), ač Kollár jej zvábil také na méně vděčné pole didaktického sonetu (Lilie a růže). Klicpera přenesl těžiště své básnické činnosti v jasném sebepoznání na pole dramatu a novellistiky. Zvučného jména požíval Karel Sudimír Šnajdr, řídký úkaz básníka dvojjazyčného, jenž dal později výhost muse německé a obrátil se k české, jíž už také zůstal věren. Veliké oblibě se dlouho těšila jeho ballada Jan za chrta dán, též do angličiny Bowringem přeložená, jež stejně charakterisuje celé těžké tvoření Šnajdrovo, jako romantický vkus tehdejšího čtenářstva. Drsný jazyk halí také poesii Macháčkovu, ale znáti, že vytryskovala ze silného ducha klassicky vzdělaného. Ostatně Macháček více překládal — a to z novověkých i ze starověkých jazyků. Z Kamarýtových veršů skromných a prostých, jako všecka bytost jeho po celý život vroucně s Čelakovským spřátelená, zachovalo se něco i v dnešních školách. Lyrika jeho lnula hlavně k přírodě, Bohu a vlasti. Jako Čelakovský, i on sbíral národní písně — však zejména duchovní a vydal jich také značnou sbírku. Hojně jiných ještě přispěvatelů a namnoze velmi pilných měly v části básnické tehdejší časopisy, však ti se nikdy nenapili z kastalských pramenů. Satirický talent Čelakovského měl v nich vděčné terče; způsobil tím sice sobě mnohé trpkosti, ale bylo třeba, aby ob čas dusný vzduch nějakou bouří byl osvěžen a rozvoj literárních poměrů českých opět se dařil zdravěji a radostněji, nevázna v bahně šosáctví, domýšlivosti, malichernosti a sobectví. Čelakovský doplňoval takto vhodně vážnou střízlivost a kritickou povýšenost Palackého. Tento rovněž nepřál tuze obecnému veršování mezi vlastenci v zálibu vešlému, nýbrž žádal všude prací vydatných. Proto do Časop. Česk. Musea Palacký nepřijímal leč příspěvky cennější, vytříbenější (od Čelakovského, Hanky, Chmelenského, Jungmanna, Kamarýta, Koubka, Kollára, Langera, J. Marka, Macháčka, Vacka, Vinařického, Vocela, Rába, V. A. Svobody). A podobně si počínal Čelakovský, když se stal redaktorem Pražských novin a České včely (1834). To těžce nesli mladší spisovatelé, zejména začátečníci, již takto neměli kam se uchylovati se svými prvotinami a pokusy. Zkusili vlíti život časopisu Jindy a nyní — než marně. Zavděčil se jim tudíž Pospíšil, založiv r. 1834 Květy a zvoliv redaktorem Josefa K. Tyla. Tylův plamenný duch, bohaté nadání i osobní vlastnosti skupily kol Květů celé šiky nových spisovatelů; básnictví české odneslo odtud mnohý zisk. Zde se učili veršovati mimo četné jiné — mezi nimiž bylo též několik dam — Pichl, Rieger, Rubeš, Štulc, Jablonský, Fr. B. Trojan, Vocel, Vrťátko a j., sem psali Picek, Sabina, Villani, jejichž příspěvky též Čelakovský do Včely přijímal. Starší spisovatelé ukládali své příspěvky v obou soupeřících časopisech, až po dvou letech násilnou změnou v redakci Včely protivy se uhladily. Hojně nových látek podrobeno poesii, říše její u nás se pořáde šířila, ale celkový ráz v celém období zůstal týž: idea vlastenecká vévodila, přírodě a lásce službou další se oddáváno.

Zatím však na západě i na východě poesie prodělala revoluci. Do absolutismu nastalého po válkách francouzských udeřil jako blesk titanský duch Byronův a uchvátil všecky mysli v Evropě, toužící ven z toho dusného ovzduší. Jednotlivec se svým vzdorem a plným vědomím své rovnosti a náležející mu svobody, nitro s celou prohlubní jeho vášní a bojů hlásily se v duhové tříšti lahodných veršů o své právo a o výraz; a vlivu tohoto tvůrčího směru podrobovali se básníci všech národů: Puškin, Lermontov, Słowacki, Krasiński i Mickiewicz „ohněm ducha Byronova křtěni jsou“. U nás sílu z jeho ducha první ssál nešťastný Karel Hynek Mácha a byl by se jistě z rozervanosti a světobolu zjevného v jeho Máji vybavil a povznesl do čistých výšin ruských a polských vrstevníků svých. Toho nedbala většina tehdejšího obecenstva našeho; duševní proudění české nepřestupovalo ještě nízkých břehů svých. Současníci Máchovi nedali účinkovali kouzlu nálady a formy jeho Máje; oni měli interess jen na látce básně, hleděli jen na hrůzný, nepřirozený obsah její, a ve jménu nezdařilé látky kamenovali i to, co slibovalo básnictvu českému nejkrásnější květy ducha jeho. Jediný hlas z Moravy se Máchy zastal, a když z nenadání v šestadvacátém roce svého života r. 1836 vzat byl rozčilené společnosti české, Fr. L. Rieger vroucí elegií dal veřejný projev žalu (ve Květech) nad velikou tou ztrátou. Jako zářný meteor zableskl a zhasl Mácha, a podobně na krátko zasvitla Langerova hvězda. Langer byl humorista a satirik, ale ne té ostrosti jako Čelakovský; vedlé toho však se stejným zdarem pěstoval idyllu. První jal se také u nás vzdělávati lidovědu. Počal s bajkami a příbuznými jim „kopřivami“ a v nich si bral na mušku obecné vady a křehkosti lidské; domácích poměrů arciť nepřehlédl a ledakterým kaleným šípem do nich zaměřil. V bajkách stoji dosti blízek Jos. Chmelovi (Bajky pro dítky), zvláště však Puchmajerovi, který také tento druh naučné poesie proměňoval ve veršované povídky s náladou vážnou nebo komickou a ostnem satirickým; vypravuje prostým, lidovým slohem zjednal si oblibu nejširších vrstev. Jako však Čelakovský dovedl spojovati bojovnou a nespokojenou mysl s nejklidnějším idyllismem, i Langer současně s kopřivami skládal a vydal Selanky; získal si jimi jména českého Gessnera. Záliba v idylle trvala u nás doposud, podporována jsouc absolutistickou vládou, nedovolující starati se o stav věcí veřejných vůbec a politických zvl. Tato záliba pronikala celou vlasť od Šumavy až pod Tatry. Na Slovensku střídal Hollý velké hrdinské zpěvy a ódy s idyllami. Báseň České lesy s narážkami na východní vítr způsobila, že byl Langer z Prahy vyhoštěn. Brzy po tomto odchodu však její původce dal také vůbec výhost literární práci a písemnictvu nadobro odumřel. Ale humoru českému zářila příznivá hvězda. Zatím totiž ve Květech obracelo na se pozornost jiné jméno, Františka Jaromíra Rubeše. Nepatrná knížečka Deklamací r. 1837 vydaná a švabachem tištěná rázem proslavila toto jméno a učinila je miláčkem čtenářstva. Rubeš nerozčiloval, nebičoval, nekáral, než vady a pošetilosti lidské s nevinnou tváří tak účinně vyobrazoval, že každý se musil smáti, a smál se třeba sám sobě, Rubeš neužíval bičíku satiry, nýbrž rolniček šaškových; není satirik, než jen humorista, a hodil se výborně do doby, kdy Čelakovský byl nucen vzíti z tisku Padesátku břitkých epigramů a kdy se líbily pořád ještě selanky. Když pak Rubeš jal se vydávati Palečka, humor. poutníka, ve spolku s Hajnišem a Filípkem, docílil přímo sensačního úspěchu, a málo bylo asi v Čechách čtenářů, aby nebyli dychtivě čekali na nový svazeček (1841—1847).

Vážně vkročil ve chrám slovesné uměny Jan E. Vocel se svými Přemyslovci (1839), kruhem výpravných básní, opěvujících slavné skutky vladařů tohoto rodu; ale bylo hned patrno, že Vocel přichází z cizích sadů básnických. Vzlet myšlének často těžce hledá výrazu a ani čistě epická místa neplynou vždy dosti hladce. Pokrok značný ve formě jeví už Meč a kalich, ale tomuto cyklu zas se nedostává oné svěžesti a nenucenosti fantasie, kterou se vyznačují Přemyslovci. Vrcholu básn. tvoření Vocel dospěl v Labyrintu slávy, romantickém eposu, zobrazujícím věčný zápas dobra i zla v nitru jednotlivcově i celých národů. Po té již Vocel se oddal cele práci vědecké, maje v tom předchůdce v Kollárovi a Čelakovském. Tento po delším mlčení překvapil i nejbližší přátele kruhem milostných, vlasteneckých a filosofických básniček, Růží stolistou, která básníka objevila po zcela nové, netušené stránce: jakožto hloubavého a hlubokého myslitele, a jež vydána hned po Ohlase písni českých téhož r. 1840. Mistrné vystižení a odhalení základního tónu národních písní českých, schopných stejně nejvroucnější něžnosti jako škádlivého výsměchu, získalo autoru rovněž tak nelíčený obdiv a radostné uznání jako zdar jeho pokusu, spojiti poesii poutem milostným s filosofií. Stoje takto na vrcholu básnické slávy, Čelakovský zároveň se rozloučil s básnictvím, skládaje na dále už jen epigramy, najmě květinové. Opětně odchovaly však Květy nového pěvce, panenské lahody a neviny, jenž všecek milostný žár svého srdce přenesl na vlast, jakmile z veselého studiosa Karla Eug. Tupého stal se v sebe uzavřený, dumavý mnich Boleslav Jablonský. Složil též řadu básní výpravných, avšak hlavní síla jeho tkvěla v lyrice. Jeho Písně milosti přirovnány k sladkému medu, o cyklu Salomon čili Moudrost otcovská sám napsal, že v něm uložil filosofii svého života. Hojná vydání jeho Básní (poprvé r. 1841) přinášela vždy nové doplňky; jmenovitě když r. 1847 se stal proboštem kláštera Zvěřineckého v Krakově, posílal tklivé pozdravy a vzpomínky do vlasti, z nichž patřilo, jak celá duše jeho dlela stále jen v Čechách.

Hlavní epická skladba Jablonského Tři zlaté vlasy mají za podklad známou pohádku. Z téhož zřídla vyřinul se Čelakovského Toman a lesní panna a tamtéž čerpal zádumčivý Kalina i K. J. Erben. Balladisující proud nabyl u nás nové síly, a nehledáme toho příčinu ani tak ve vlivu německé poesie jako v úchvatných vzorech ballad, jež vyneseny na světlo sbíráním národních písní konaným současně v Čechách, na Moravě i na Slovensku v letech třicátých. Tu vyšlo na jevo, že tento druh básnický má u nás staré kořeny, byť i nebyl měl svého názvu. Jako Čelakovský, tak rovněž Erben vykouzlil v tajeplném pološeru lidových pověstí a pohádek — umělecky a ethicky je prohloubiv — květy nejčárnějších podob, nepřekonatelných krás rhythmických a zvukových, nejlahodnější vůně, jež později svil ve skromnou, ale nevadnoucí Kytici (1853). Jím doplnilo se básnické dvojvládí Kollára a Čelakovského v triumvirát, jímž slovesné umění české pošinuto bylo na vrchol svého rozvoje v tomto údobí, že došlo pozornosti také za hranicemi malé vlasti své.

Než básnictvo české v témž období rozmáhalo se také do šíře. Vedlé původních pěstitelů množili se mu také překladatelé. Tak V. Štulc převedl Mickiewicze, Kačer Schulzovu Okouzlenou růži, Vlček Eberhardovu Haničku s kuřátky, Purkyně Schillerovy básně lyr. a zlomky Zbořeného Jerusalema Tassova, Doucha Thomsonovy Počasy; největší činnost však rozvíjel tady K. Vinařický, jenž Pyrkerovy Perly posvátné, eposy Hollého, spisy Hasišteinského, části Homéra, Vergiliovu Aeneidu atd. v české roucho slovné oděl. Jak na literaturu působily tyto překlady, jeví se nejpatrněji na Vinařickém samém; zdokonalil svou formu k mistrovství, zvláště v hexametru. V původních pracích Vinařický obrátil zřetel k mládeži a vysypal jí hojně zpěvných perliček z bohatého ducha svého, kdežto ve Varytu a Lyře mínil odpůrcům češtiny dokázati její libozvučnost tím, že tu neužil jiných slov, než ve kterých po samohlásce následuje vždy jen jedna souhláska. — Nevyčerpatelným tvůrcem písní vlasteneckých a milostných byl Václ. Jaromír Picek; přemnohé z nich zpívajíce podnes, našedše šťastné skladatele (Bývali Čechové, Tážete se, proč jsem Slovan, Z Českých hor zaznívá zpěv, Svorný duch a j.). Z ponurých hlubin dumavé duše tryskala poesie Václ. Nebeského, posvěcená vlasti, matce, přírodě a bolu. Noblessa výrazu pojí se s jakousi samorostlostí a duchaplnými pointami. Větší lyricko-epická skladba Protichůdci nepronikla, ač byla přeložena do polštiny, hlavně pro mystický děj, vížící se k pověsti o Ahasveru. Nebeským opětně zazněly zvuky Máchovým podobné a té době jaksi cizí. Po Máchově Máji Písně Nebeského a Básně K. Sabiny r. 1843 vyšlé byly první vlaštovice, věstící básnictvu českému jiné idee a jiné dráhy. Zatím však ještě veršovaná rhetorika vlastenecká kvetla dále. S větším ohněm nežli zdarem obnovili válečnou lyriku baron Villani, M. Havelka a V. Furch; některé z jejich písní ovšem vešly ve známost širší. Nejvroucnějších tónů stejně jako břitké satiry a trpké ironie byl schopen Jan Pravoslav Koubek. Prvou vlastností se honosí Hroby básníků slovanských, druhou Básníkova cesta do pekel, Sněm paní a pod. skladby. V humoristické idylle Rokoko starý polesný Doupnák želí v plynných versích po způsobu pana Tadeáše zlatých časů minulých a vypisuje jejich krásy a vnady. Rády čítány též humoristické verše Hajnišovy, Burgeršteinovy a Trnobranského. Pozoruhodným zjevem byly množící se verše českých žen. Poetická síla dýchala však jen z písní Marie Čacké a Boženy Němcové. Církvi a vlasti stejným dílem náleželo srdce i péro Václ. Štulce, Fr. Sušila, M. Klácela a J. Soukupa. Štulc v Pomněnkách na cestách života opěval českomor. památná místa, v Padesáti bajkách následoval Josefa Chmelu, Langra a Rubeše. Sušilovi dařila se legenda a myšlénková lyrika. V překladech (Hymnů círk., římských básníků a j.) je mistrem. Ale neobyčejná znalost synonymiky české sváděla jej ke slohovým podivnůstkám. Od augustiniána a professora theologie Mat. Klácela čítán raději zvířecký epos Ferina Lišák, než časoměrná lyrika jeho. — S rozdílnými city přijaty České listy německého posud básníka původu israelského, Siegfrida Kappera. Vlasteneckého žáru a hodnoty vnitřní mu nebylo možno upříti, ale Havlíček nevěřil v jeho opravdovost; jiní uznale vítali ho na Parnasse českém (Nebeský a Vocel). Z lyry veršovcův ostatních: Tomíčka, J. B. Vlčka, Vojáčka, Šacha, Staňka, Tichého, Květa a j. nevyšel zvuk hodný pozoru — po Čelakovském, Kollárovi, Jablonském, Máchovi byl to náhlý úpadek. Převrat všech poměrů politických a společenských r. 1848 nastalý účinkoval na naši poesii jen tím způsobem, že skoro úplně umlkla. Scházel nám český Petöfi. Jediný Havlíček porozuměl době — a jeho politicko-satirické popěvky šly ode rtů ke rtům až do poslední chýže. Furch použil sice revoluce uherské k ostrým písním a balladám, ale dobré vůli nestačil básnický fond. Vlček pak dokonce vzpomněl si na Válku s Tatary a Fr. Třebovský (Klácel) na Bidpaje. Pak zavládlo krátké ticho, jež přerušil první Břetislav Mikovec, založiv po zániku všech skoro časopisů belletristický orgán, jenž měl jako Lumír báje rozhýbati vše vlasti a tudíž nesl i jeho jméno (1851). Jak čarovná fata morgana zjevila se na té poušti Erbenova Kytice, poslední luzné zazáření této doby před jejím skonem. Kytice důstojně uzavírá vlasteneckou školu básnickou, jejíž přehlídku ještě vykonal J. B. Pichl v trojdílném Krasořečníku, a s ní se ukládají v hrob tvůrci její Kollár a Čelakovský, vedlé nich pak Turinský, Jind. Marek, Tyl a Havlíček, Rubeš a Koubek. Zásluhy její však budou po vše časy jasně zářiti. Ona plamennými slovy zahřímala všem Slovanům do duše povinnost slovanské vzájemnosti; ideou lásky vlastenecké probudila tisíce Čechů k národnímu vědomí a jiné tisíce posílila, rozohňovala. V této periodě sebrány písně národní, a v jich duchu vytvořila nesmrtelné ohlasy jejich, světovládnému subjektivismu Byronovu ona otevřela hranice české, balladu a romanci domácí vypěstila na výši dokonalosti; vytvořila básnictvu čtenářstvo, naučila národ zase zpívati — a tak žijíc a cítíc s národem, vedla jej po cestách krásy ke splnění jeho snah. Vyčerpavši se, ovšem upadla v jalovou rhetoriku vlasteneckou, avšak to nespadá na vrub jejích ideí, nýbrž zavinil to nedostatek svěžích talentů.

Osm let po politické revoluci propukla u nás revoluce literární. Nemohlo jinak býti, než že mrtvo nastalé po roce 1848, jakož i tlak absolutismu, dusící všechny známky života, a chudoba literárního trhu vzbuzovaly zejména u ohnivé mládeže nespokojenost. Náhlá přeměna jediného česk. gymnasia (akademického) v německé tuto nespokojenost jen zvýšila. Plaménky její zvláště neunavně rozněcoval romantický J. V. Frič, překladatel Byrona a některými rysy povahy tomuto dosti podobný, který byl na svých potulkách po Berlíně, Paříži, Londýně atd. utvrdil se v nenávisti proti všelikým poutům, všeliké vázanosti a chabé podkládavosti, kteréž vlastnosti však se za reakce u nás dostávaly na povrch a hyzdily ideální ráz českého hnutí. V mladých srdcích, jež Fric dovedl k sobě připoutati, kvasilo a kypělo: poesie — jak už tolikrát — stala se i zde účinným prostředníkem převratu. Alm. Ladou Niolou (1855) Frič udeřil v poplašný zvon a vztyčil prapor heineovského a byronského subjektivismu, ovšem nedosti šťastně reprodukovaného. Bouře odporu letěla mu v odpověď, a odpor ten se přenesl i do soukromého, neliterárního obcování. V. Štulc návštěvu Fričovu ukončil nehostinným způsobem… Spustivší hledí, vstoupila tudíž smělá družina celá v zápas. Duší byl Jan Neruda. V prosinci r. 1857 hodil odpůrcům rukavici Hřbitovním kvítím, věncem drobných básní myšlénkového obsahu, v němž dal ostrý výraz jak modernímu skepticismu a rozervanosti, tak i svému sarkasmu i bolu. Zároveň ve spolku s Hálkem. Barákem a Fričem zarazil jiný almanach, jenž vydán 1. kv. 1858 ve znamení a s jménem Máchova Máje, jakožto prvního českého průkopníka svět ovládnuvšího proudu básnického. Uvítání dostalo se mu netušeného. Stísněné mysli české cítily z něho vanouti bujarou odhodlanost, svěží mladost, silný dech obratu, jara, viděly novou zeleň národního snažení, budoucnost jako by k nim tu byla promluvila vlídná slova naděje, zkrátka Máj jim odemkl ústa i srdce, a proto ta radost, ten úspěch: vycházel po čtyři léta, napřed redakcí Barákovou, potom Hálkovou. Blankyt český pokryl se hvězdami nejjasnějšími: Shakespeare, Byron, Hugo, Puškin, Lermontov, Mickiewicz, Słowacki, Heine, Lenau, Geibel zářili do našich vlastí a byli pilně studováni. Romantikové naši chtěli, aby poesie česká mohla se postaviti po bok ostatním poesiím evropským, a byli v hloubi duše přesvědčeni, že byronismus také nám zrodí Mickiewicze, Puškina nebo Huga, Heina. Převzali tudíž také základní živly své tvorby: romantičnost, svobodu, přírodu, volnost lásky, bol i vzdor od těch vzorů — ale nedovedli z nich vybudovati tak harmonických děl jako jejich vzorové. Hlavní zbraní byla jim usilovná práce — a ta v sobě chová tajemství vítězství. Gustav Pfleger hned r. 1857 napodobil poetickou povídku Byronovu, zvl. jeho Dona Juana v Panu Vyšinském a po něm vyslal převahou epické Cypřiše a lyrické Dumky, Hálek rovněž vedlé perliček milosti, sladkoněžných Večerních písni (1858) zkusil se v básnické povídce Alfredem (1858), Mejrimou a Husejnem (1859), Heyduk následoval s Básněmi, Jahn s Růžencem, sbírkou 4slohových básní reflexivních, založen zvláštní časopis Obraly života (1859), v jehož redakci se uvázal Neruda a po něm Jahn, — a bylo vyhráno na celé čáře. Česká poesie otevřela dokořán své brány ideám a snahám všesvětovým.

Ale „ve své radosti, že zlomili jsme pouta dříve nás vížící, že strhli jsme zdi a valy, rozhled a procházku po volném světě nám zabraňující, zašli jsme do cizoty zase příliš daleko, tak že jsme v ní utonuli, chuti k návratu, smyslu pro domácnost pozbývali. Vychovávali jsme literaturou ‚moderního Čecha‘, ale často zapomenuli, že Čech ten má být ovšem roven všem lidem ostatním, ale nikoli s ostatními stejný. Odívali jsme se v jakous básnickou uniformu světovou, a oni jsou zatím do té velké básnické armády, do toho ‚básnictví světového‘ přijímáni jen ti, kdož přicházejí v kroji svém osobitém, řekněme národním… Pěstovali jsme jakousi ‚literaturu o sobě‘, ne českou. Napsána jsou díla krásná, trvalé a veliké ceny umělecké; ale díla ta… mohla vyjíti u kteréhokoli národa jiného, a také tamten zase národ by nebyla označila zvláštností svou nijakou. Šli jsme okolo domácích svých pramenů, jako by jich ani nebylo, nedotkli se téměř ani velkolepých svých dějin… nevšímali jsme si svých kouzelně krásných mythů, z nichž možno utvářeti postavy přímo slunné, duševní krásy a novosti nikde netušené, aniž mudrosloví svého lidu, z něhož možno uvésti do světového básnictví ethické názory, rovněž nové, jako démantově čisté.“ Tak vyznal později sám Neruda.

Tím se básnictví naše odcizilo jaksi starší intelligenci české, a odcizení to již pozůstalo, zvláště když mysli národa zaujaly velké boje politické, zahájené vydáním ústavy. Také nových tvůrčích přívrženců nepřibylo škole mnoho: Ceyp z Peclinovce, Špindler, V. K. Šembera, Vlna, Pok, Züngel, Vilímek, J. Dvořák, B. Janda a Engel jediní kromě náčelníků vystoupili se samostatnými knihami, ale umlkše záhy, neposkytli škole zvláštní posily; jiné, jako Baráka, Štraucha odvolalo zápasiště politické, nejnadanějšího stoupence Máchova, tklivě melancholického, ale velenadaného Majera vyrvala smrt, rovněž jako slibného Balcárka. Hojně pěstováno deklamatorství, zvláště humoristické a satirické: Burgerštejn, Gallat, Přerhof, Brzobohatý, Hora, Vilímek i Doucha a Melišová starali se pilně o tuto příležitostnou literaturu. Bylo jí třeba okřívajícímu životu společenskému, jako mu bylo třeba zpěvem rozněcovati srdce. Ježto však pro ten nová poesie byla celkem neúrodná, sáhlo se zpět a tak znovu přišla ke cti vlastenecká škola básnická. Jen Rieger přišel vhod se svou Kovářskou, B. Peška s písní Svoji k svému a napodobením maďar. szózatu Vorösmartyho, písní Vlasti své buď Čechu věrný. Volšovský, Uhlíř, Lešetický jsou jen poslední matné dozvuky časů předchozích. Směr nový spočíval tudíž hlavně na ramenou Májovců a jmen. na Nerudových a Hálkových. Hálek se již v Mejrimě a Husejnu z neurčitosti a bezcharakternosti Alfredovy vybavil. Láska zůstala i tu hlavním motivem, avšak nestrhuje již ke zločinům a bídáctví, nýbrž povznáší k hrdinnosti a dýše panenskou čistotou jako ve Večerních písních. Mejrima také už má pod sebou pevnou půdu, nezalétá do říše nemožností, ač romantikou oplývá, honosí se trefnou povahokresbou, přiměřeným koloritem, její jamby hravě plynou, rým zvoní: i právem tudíž se čítá mezi nejlepší práce Hálkovy. V Goarovi oslavil ideu volnosti, za niž nedávno byli bojovali Poláci proti Rusům, v Černém praporu a Děvčeti z Tater nově naladil strunu milostnou, v Dědicích Bílé Hory opěval srdcervoucí tragedii národa a v každé této skladbě osvědčil na novo bohatost svého talentu jakož i samostatný jeho rozvoj, byť i komposice každé byla na ujmu dokonalosti, buď neurčitostí nebo přílišnou romantičností neb i mysticismem a některými manýrami; vady ty se opakují při jeho balladách a romancích. Neruda velký talent svůj rozměňoval na drobnější peníz. Po Hřbitovním kvítí, směle vybočujícím z posavadního myšlenkového obzoru domácího, a několika balladách následovaly až po delším počtu let Knihy veršů. Tu stojí před námi už celý muž, originální, ve všem duchaplný, tvrdý, ale i nejjemnějších citů schopný, životem a četbou vytříbený, zásad demokratických, na slova skoupý. Po Knihách veršů Neruda zaměnil opět básnické péro za prosaické na celou řadu let.

Zatím život český nabyl jiné podoby. Všecky skryté síly národní povahy se rozpoutaly, a když po válce roku 1866 Rakousko z německého spolkového svazku vyloučeno bylo a Maďarům samosprávu povolilo, Čechám však nikoli, Č. proměnily se ve válečný tábor, plný nadšení, zpěvu a imposantních slavností, na něž s údivem hleděla cizina, A v této vzrušené době též písemnictvo nemohlo než poskytovati bujařejší obraz: časopisy se rozhojňovaly v Čechách i na Moravě, činným knihkupcem Kobrem, jenž už chudou žeň prvních let šedesátých doplňoval, vydávaje znovu aneb sebrány práce autorů starších (Poláka, Máchy, Langera, Rubeše, Kollára atd.), založena Nár. bibliotéka, výbor prací předních spisovatelů našich, vznikly dva obrázkové týdenníky Květy a Světozor (1867), z nichž jmenovitě Květy prosluly slovanským rázem a přísnými, ač nestrannými recensemi Hálkovými, jenž nikdy nespouštěl s očí vysokých cílů a účelů, jež kdysi písemnictvu vytkli. Téhož pak roku 1868, kterého položen základ k Národnímu divadlu, předstoupila nová družina básnická s almanachem Ruchem pod vedením J. V. Sládka a překvapila jednak počtem, ještě více však hodnotou prací. Rok potom všechny naděje utvrzeny opětně almanachem, vydaným na oslavu 20letého trvání Akad. Čten. Spolku. Zvláště byl to Sv. Čech, jenž v obou smělostí a novostí myšlének neméně budil podiv než silou a obratností koncepce, uhlazeností a plynnou dikcí; jemu po bok se řadil J. Vrchlický a k nim nejblíže se družil v epice jak lyrice stejně šťastný Václav Šolc, jehož plody pro vlastenecký i časový ráz, jakož i pro národní tón docházely veliké obliby. I dále stíhaly se ještě almanachy, ale nedostihly už předchůdců svých významem. Za to odvážný krok v před učiněn založením české revue (Vlčkovy Osvěty r. 1871), pocítěna užitečnost bibliograf. a kritického věstníku, dr. J. Durdík zaváděl rozbornou, o zákony kráso vědy se opírající kritiku, přibývalo nových sbírek básnických (L. Quisa, Em. Miřiovského, Alb. Dvořákové, Ant. Staška, Mir. Krajníka, J. Golla a j.), a knihkupectví Grégrovo uvedlo ve skutek dávné přání všech přátel slovesnosti naší: na místo posavadního nahodilého mělo nastoupiti zřízené překládání nejlepších básnických děl jinojazyčných ve zvláštní sbírce redigované Hálkem, Nerudou a Ferd. Schulzem, jež nazvána Poesií světovou a zahájena opět Byronem: převodem Kaina od neohroženého obhájce lordova prof. J. Durdíka (1871). Tou sbírkou si poesie naše podala ruku s ostatními literaturami evropskými, zejména také slovanskými, a zúrodňovala se nejvzácnějším semenem.

Zatím Hálek a Neruda jako by to byli pokládali vzhledem k váze nových talentů za čestnou povinnost svého vůdčího postavení v literatuře naší, sbírali síly k novým dokonalejším plodům. V pravdě Hálek vystoupil s písněmi V přírodě a hned po nich s Pohádkami z naší vesnice, Neruda pořídil nové vydání Knih veršů a delšími lhůtami oddělil od sebe Kosmické písně, Ballady a romance, Prosté motivy.

Písně V přírodě a Kosmické písně obraly si touž látku, ale jak různé podoby nabyla ve výhni obou duchů! Hálek přírodu povýšil na prestol boží; ona jediná mu hlásá pravé náboženství, zdravou morálku. Co jí odporuje, to jest špatné, co s ní se shoduje, dobré. Ona rok co rok mládne, člověk stárne a hyne. Dle jejích zákonů posuzuje všecky zjevy života národů i jednotlivců, konaje tu úkol mudrce, kněze, moralisty v jedné osobě. Ale kochá se v proměnných krásách jejích též s čistou radostí a prostou myslí, nerušenou reflexemi, a tu roucho slovesné je tkáno z nejjemnější příze. Podávaje pak sebe tuto se všemi přednostmi a vadami, činí tak druhdy ovšem na újmu aesthetického souladu. Mluva překypuje krásnými, původními obrazy a lahodnou hudebností; někdy však ruší drsný, jindy příliš strojený obrat nebo jamb z míry pohodlný.

Také Neruda jeví se v Kosmických písních cele svým. Už dikce je tak zvláštní: prostá při drobných popěvcích (na př. Měsíček že je mrtvý muž), velkolepá při thematech velkých (na př. u vypsání konce světa). Ač hvězdná říše vábila obrazotvornost básníkovu za všech věků, Neruda našel v ní nové zvuky, jimiž její harmonie k nám mluví. Chladný ten rej nebeských sfér tají v sobě mnohou posilu vniterného života lidského: mateřská i vlastenecká láska mají zde své obdoby, světobol i laškovný humor rovněž odtud se řine do našeho srdce. Kosm. písně povznášejí ducha do výšin myšlénkových a hned zas jej ponořují do hlubin citu. Že jimi Neruda a s ním český národ literatuře světové odevzdal svou navštívenku, vyřkli sami posuzovatelé němečtí.

Také na poli epiky se opět setkali oba staří druhové. Avšak Neruda v ní je objektivnější, dovede více ze sebe vystoupiti. Jeho ballady a romance neopírají se o národní pověsti, nýbrž zobrazují vlnění citů, náladu, myšlénku básníkovu, a k tomu si děj sestrojuje sám. Proto dějový pochod bývá prostý, používající jen techniky balladové, zvl. dramatického dialogu. Hálkovy Pohádky z naší vesnice jsou lyričtější než prvé jeho ballady a romance; zrcadlí se v nich nálady vzbuzené tím oním vesnickým dějem, tou onou vzpomínkou na bývalé doby. Český jejich ráz, soucit s chudým, reflex venkova, básníkem tak milovaného, zvláště oslava babičky a vesnice získává si čtenářovu přízeň. Také Neruda octl se ještě jednou v přírodní a milostné lyrice, satirou často protkané; avšak ve Zpěvích pátečních chystal řadu lyrických scén vlasteneckých nevšední mohutnosti a plastiky. Tak se oba básníci vrátili na domácí půdu a zde zapustili kořeny dalšího tvoření svého.

V mladší generaci jasněji se odráží dvojí proud tvoření: domácí a cizinský.

Svatopluk Čech vydal první sbírku básní r. 1874 (Básně), Vrchlický r. 1875 (Z hlubin). Obojí prvotiny mají na vždy pojištěné místo v literatuře naší; Čechova obrazotvornost bují a kypí tu šumivým kvasem jako už potom jen v Evropě, zalétá hned do prvních dob biblických, hned do víru přítomnosti a zase do nejslavnější periody dějin domácích, a čeho se dotýká, vše oživuje kouzlem jeho fantasie a vytříbené krasochuti, vše béře na se čarovné tvary tu krásy nebeské, tam luzné lepoty pozemské. Vedlé 12řádkového kyrysníka vidíme tu komposice už rozměrem imponující, uměle rozčleněné, nádherného koloritu, upřímného citu, daleké perspektivy. A záliba ve velkém eposu Čechovi zůstala. Kdežto odjinud dolétal nářek na úpadek výpravného básnictva, Sv. Čech jako bájný čaroděj epos za eposem vykouzloval: po Adamitech Čerkesa a Evropu, po nich Žižku, Slavii a cykly Ve stínu lípy, Václava z Míchalovic, Dagmaru, Petrklíče, Hanumana, Lešetínského kováře, Pravdu, Zpěvník Jana Buriana, Šotka, Kratochvilnou historii o ptáku Velikánu Velikánoviči a nejnověji Václava Živsu, a proud ten přerušil toliko dvěma sbírkami drobných skladeb, Jitřními a Novými písněmi, jež vyvolaly zvláštní okolnosti českého života a v nichž splatil svoji daň též současnému ruchu světovému. Své credo básnické Čech nejednou vyslovil a hlásají je patrně všecky jeho skladby: věří v slavnou budoucnost Slovanstva smířeného; západ už vykonal z většího dílu úkol duchem dějin sobě vykázaný. Vzduch prosycený zlými výpary obecného zmatku, zvláště sociálního, nemůže býti očištěn než hrůzoplodnou bouří, jež zvrátí všecky řády nynější a připraví poctivější budoucnost. Proto poučuje a vystříhá národ, pobízí k tomu, aby hájil zbytků své individuality a neopičil se stále dle jiných, zvl. nepřátel svých, odhaluje velikost předků v žití i umírání, káže hájiti rodné půdy proti přívalu nepřátelského kapitálu, miluje nade vše rolníka a předváděje z přítomného života našeho povahy silné i slabé, vyvrací takto nejdůrazněji všecky výtky, jakoby naše společnost a naše historie neposkytovala dostatek vhodné látky umělci. Čechy a Slovanstvo, mysl ideální, povaha žulová — toť vodící idee všeho básnického tvoření Čechova, uchvacujícího rovněž tak silou a originalitou duševní, jako svéráznou barvitostí a bohatostí mluvy, potud u nás neznámou. Komposice libuje si v prostotě. Mluva někdy až příliš květnatá a záliba v popisech charakterisují dále básníka.

Je-li Čech hlubší, je zas Vrchlický širší, mnohostrannější. Jemu nestačí úzké aleje lyriky a epiky, on spěje dál ke kaskádám dramatu, přenáší do prostých posud sadů české, poesie nádherné výtvory umy italské, francouzské, španělské, americké, německé a vyzdobuje je sám také vlastními plody, odlouzenými všem periodám umění, zvláště však antice. Všechny filosofické soustavy, všechna náboženství, země a dějiny všech národů nacházejí u něho ohlasu; proto jednotného názoru světového nelze u něho hledati. Pak zase vrací se do vlasti, prodlí zde, zapěje nám, ale orlí duch jeho opět musí do výšin, kde není mezí ani kategorií, odkud přehlíží svět a spočine tam, kam ho oko nebo srdce zvábí. Od prapísně stvoření každý snad zjev přírodní, každý velký úkaz dějinný, každé hnutí lidského nitra našlo u Vrchlického svůj zvuk. Jaké tu bylo třeba rozmanitosti forem, jaké skvělosti výrazu! Jak Čechovi tak Vrchlickému jazyk jest nejoddanějším sluhou: a tak básnická mluva naše dospěla součinností obou všestranné dokonalosti, od prosté písně až po nejvzletnější ódy, pro celý vír citů v klidu i bouři, v žalu i jásotu, pro sílu i něhu majíc své barvy a zvuky. Studium starověku ve Vrchlickém vyvinulo do neobyčejné jemnosti smysl pro krásnou formu, zvláště těla lidského. Z citů lidských nejvýše klade lásku, ona je původem všeho, největší slastí lidem a proto zní básnický příkaz jeho: Milujte se. Avšak kultus sensualismu oslabuje národy, odvrací od ideí vyšších, a obava podobného osudu u nás, kteří v základech svého bytí národního jsme ohroženi a potřebujíce tudíž spíše ctností starořímských republikánů, sebezapření, odříkání, neochablého smyslu pro povinnost, nemůžeme se oddati ještě rozkošem životním jako bezstarostní bohatci, vzbudila směru Vrchlického odpůrce, a odpor ten živen byl jeho názory filosofickými a náboženskými, jakož i některými slabostmi formálnými. Odpor ten však nemůže se týkati básnického talentu Vrchlického; ten uznáván jest stejně doma jako v cizině za neobyčejný, vzácný. Píle pak a plodnost Vrchlického nemůže než buditi úžas a úctu. Počet samostatných spisů jeho (většinou v Salonní bibliotéce vydaných) páčí se již skoro na 100, a uvádíme z nich dle postupu časového aspoň tyto: Z hlubin, Epické básně, Sny o štěstí, Vittoria Colonna (refl. ep.), Duch a svět, Rok na jihu, Symfonie, Mythy I. a II. (refl. ep.), Dojmy a rozmary, Eklogy a písně, Nové básně epické, Hilarion (refl. ep.), Poutí k Eldoradu, Co život dal, Sfinx, Staré zvěsti (ep.), Legenda o sv. Prokopu (illustr.), Perspektivy, Jak táhla mračna, Selské ballady (lyrická ep.), Sonety samotářovy, Twardowski (refl. ep.), Hudba v duši, Fresky a gobeliny, Zlomky epopeje, Motýli všech barev, Čarovná zahrada, Dědictví Tantalovo, Zlatý prach (illustr), Na domácí půdě, Dni a noci, Hořká jádra, Různé masky, Hlasy v poušti, Nové sonety samotářovy, Brevíř moderního člověka, Život a smrť. Sbírka stíhá sbírku, lyrika střídá se s epikou a dramatem, poesie s prosou, původní produkce s překlady. A mezi těmito skvějí se jména: Dante, Torquato Tasso, Ariosto, Leopardi, Canizzaro, Carducci, Michel Angelo, V. Hugo, Leconte de Lisle, Hâfis, Poe, Goethe, Schiller atd. s nejslavnějšími plody svými, tak že už tato jediná zásluha překladatelská zajišťuje Vrchlickému vděčnost národa po všecku budoucnost.

Za životní úkol svůj vytkla si práci národní také Eliška Krásnohorská. Jest to zajímavý zjev nejen nové školy, nýbrž veškerého písemnictví našeho. Nejedna žena zkoušela city svoje ztlumočiti básnickým slovem, avšak Krásnohorské první vtiskly Musy svůj vínek na čelo. Majíc 16 let zasvětila básni Poesii v „Lumíru“ r. 1864 svou dráhu literární; ale první sbírku (Z máje žití) vydala teprve r. 1873, tuto pak brzo potom po druhé a po třetí. Všechen žár dívčího srdce tam plane národu, ač ovšem přírodě, svobodě, lásce, právu ženy se dostává též básnického údělu. Tak hluboko ni oceán svých nejdražších perel neukrývá jak ona obraz vlasti v srdci svém. Druhé sbírce Krásnohorské poskytla látku čarokrásná Šumava, odvěká hráze česká proti prudkému vlnobití německého moře, pohříchu už tu i tam natrhlá. Gigantický zápas Rusi s Tureckem podnítil básnířku k nadšeným zpěvům K slovanskému jihu, ve všech dalších sbírkách zůstala už doma u nás, zde povzbuzujíc, kárajíc a tepajíc dle zásluhy. Činorodý idealismus u mužův i žen jest jejím heslem. Též v reflex. eposu a dramatě a povídce podala práce pozoruhodné, zvláštní vděk pak si získala od mládeže, jíž věnovala hojně rozmanitých, vesměs poeticky cenných skladeb, zejména pohádkových. Její překlady Mickiewiczova Pana Tadeáše, Byronova Childa Harolda a Puškina staly se literárními událostmi.

Po Krásnohorské přišel J. V. Sládek a označil směr své činnosti hned na obě strany: v Poesii Světové uvedl k nám Longfellowa výborným překladem Hiawaty (téhož Evangelinu přeložil P. Sobotka), k němuž později připojil několik jiných, stejně dokonalých (z Byrona, Tegnéra, Burnsa atd.), a Básněmi (1876) ohlásil původní tvorbu svou. Vyznačuje ji jímavá vroucnost, oddanost k lidu a mužná českost. České dítě, český rolník a lidová píseň roznítily jej k jeho nejzdařilejším skladbám (Zlatý máj, Skřivánčí písně, Selské znělky, Starosvětské písničky a j.). Jako redaktor „Lumíra“ (založ. r. 1873) shromáždil kol sebe kruh spolupracovníkův, ubírajících se svým směrem a statečně se bránících. Z tohoto kruhu vyrostl básnictvu českému v Juliu Zeyerovi romantik nejbujnější obrazotvornosti, jehož činnost se záhy vztáhla na román, novellu, poetickou pověst, legendu, reflexivní epos a drama. Všechny skladby jeho vynikají svědomitými studiemi a láskou k českému umění, byť se odehrávaly v nejrůznějších končinách světa, jen když je někdy ozářila báje nebo fantasie si je může opřádati svojím pletivem. V cyklu Vyšehrad zkusil volně spracovati nejstarší pověsti české, přibásniv k nim některá božstva, jež tu jako u Homera stýkají se s lidmi. Zcela odchylně od posavadního podání vypsal také veršem Čechův příchod. Z českých dějin vzat ještě děj Griseldy (z pobělohorských) a rozkošné poetické povídky Olgerd Gejštor (z doby Ferdinanda I.), kdežto ostatní povídky Z letopisů lásky, pak Kronika o sv. Brandanu a Román o čtyřech synech Ajmonových zasahují do dějů i krajů cizích, do ruských Zpěv o pomstě za Igora. Zeyer libuje si ve volnosti formové.

Mladší této škole svěžestí duševní se rovná druh Hálkův a Nerudův Adolf Heyduk. Básnická povídka, reflex, epos i drobná lyrika jsou společnou jeho doménou. Lesním kvítím závodil s Hálkovými písněmi „V přírodě“, eposem Za volnost a víru s Čechovým „Václavem z Michalovic“, v Dědově odkaze podobně jako Čech v „Petrklíčích“ ocitl se v osidlech allegorie, atd.; ale Heyduk přivedl do poesie též nejeden nový živel, především Slovensko. S ohněm mladistvým a láskou nejněžnější opěvá krásy kraje a ctnosti lidu slovenského; bídu a útisk jeho líčí s plamenným hněvem. Z dějin našich vybíral nejen temná, než i slunná místa, z venkovského života však volil motivy příliš hrůzné ke svým balladám. Heydukovou vlastní říší obecně se pokládá lyrika; on v pravdě citem oplývá a u výrazu jeho bývá přímo marnotratným; tato nevyčerpatelnost výrazu a obrazů je však Achillovou patou jeho lyriky. Za to kratším jeho básním epickým bystrý postup výpravy, obratný dialog a trefná pointa zajišťují čestné místo v jeho tvorbě.

Opodál tohoto hlavního proudu sám svou cestou ubíral se v Čechách A. V. Šmilovský, jehož verše mají rovněž svůj originální jadrný ráz jako jeho povídky, a na Moravě Vl. Šťastný, básnicky nejnadanější nástupce Sušilův, jenž vroucí zbožnost spojuje s ryze uměleckými snahami. Nejedna švižná báseň epická vešla v oblibu našich škol; též naučná lyrika ve slohu Jablonského „Salomona“ má v něm šťastného tvůrce. Jeho časopis Obzor se stal střediskem liter. ruchu katolického na Moravě, jako jím jest v Čechách žižkovská Vlasť, T. Škrdlem řízená. Tam uložili práce své básníci také z českých listů známí, jako mnohoslibný Fr. Kyselý, Jos. Kallus, J. Nečas, J. Tichý, J. V. Hrubý, K. H. Sýkora a j.

V Čechách Hálkovy Květy a Světozor, později Lumír, Ruch, Vlčkova Osvěta, Čechovy Květy (založ. r. 1879) a Zlatá Praha (založ. r. 1883) vedlé jiných časopisů, na Moravě pak Koleda, Zora, Vesna a Obzor přiváděly literatuře a poesii mnoho oddaných a činných ctitelů. Kromě jiných L. Quis zapěl nadšené písně svobodě, Slovanstvu a vlasti, a v balladách i básn. povídkách humor národní přiváděl ku platnosti, B. Čermák v epice s látkami českými a maloruskou dumkou zkusil štěstí, Otakar Červinka velké události českých dějin (zvláště husitských) oslavuje rozměrnými skladbami, ač také novodobý život český jej nejednou pohnul ke zpěvu; Siegfried Kapper znovu se ozývá po čtvrtstoletém mlčení a podává ohlasy výpravných písní černohorských (Gusle), starý B. Peška ob čas na sebe upozorní básní výpravnou nebo lyrickou, Doucha vedlé hojných sbírek pro mládež skládá větší básně s naučným pozadím, Bohdan Jelínek, dumavý pěvec „lásky a upomínky“, příliš záhy zemřel podobně jako Frant. Šimeček a samouk Frant. Chládek. H. V. Tůma zkusil napodobiti Rukop. Královédvorský, Mirosl. Krajník a J. Goll projevili pěkné nadání pro epiku i časovou lyriku; Josef Kratochvil pohříchu záhy se odmlčel. Plody Josefa Kuchaře ovívá dech milé prostoty a melancholie. Vojtěch Pakosta složil několik pěkných legend, a má též jemný smysl a výraz pro přírodu. Rud. Pokorný vstoupil ve šlépěje Heydukovy a rovněž Slovensku věnoval nejlíbeznější zvuky své lyry, přeletěv pak i ostatní Slovanstvo a přeloživ z něho hojný výbor, vrátil se domů a zde na horách nejraději duchem, citem i veršem dlel. Všechna bytost Otakara Mokrého kloní se k romantičnosti a odlesk této náklonnosti obráží se zřejmě v jeho povídkách i básních, prosycených nádherou barev. Karel Kučera tuto slučuje s pečlivým výrazem a vybraně uhlazenou formou; také látky vybírá rozvážně ze všech dob dějinných cizích i našich. Em. Miřiovský dává mocný výraz citům vlasteneckým a osobním; v epice rád obrací zrak k venkovu; podobně Ant. Stašek. Mládeži věnoval svou poesii Ant. Kosina a namnoze též K. V. Rais a J. Nečas. Frant. Chalupa pilně se obíral literaturou ruskou; používal ruských dějin (vedlé domácích) k epickým skladbám svým, překládal z ruštiny a doplňoval se takto s Nečasem, Mokrým, Pokorným, Kvapilem a j., kteří čelné pěvce polské přetlumočili na náš jazyk. Dvojdílnou anthologii z veškeré slovanské poesie uspořádal Fr. Vymazal a vydala ji Matice Moravská (z polské potom výběr pořídil Nečas, z italské a franc. Vrchlický). Vůbec v létech sedmdesátých bily tepny literárního života čileji, a hojně ze všech literatur, jak západních tak zvláště slovanských překládáno.

V těch létech (1877) stal se zajímavý pokus, Slovensko přivésti do náruče české sestře. Podnikl jej stařičký vůdce Slovákův uherských J. M. Hurban, jenž byl také účasten osamostatnění řeči a literatury slovenské tím, že alm. Nitru při druhém ročníku r. 1844 vydal už v nářečí slovenském. Hojně nadaných pěvců vzbudila tato samostatnost: Sládkoviče, Chalúpku, Štúra, Janka Krále, Janka Kalinčáka, Jana Botto a j., kteří v oboru ballady i reflex, eposu vytvořili skladby trvalé ceny a vlasteneckou písní budili lid slovenský k novému čilejšímu životu. Útisk domácí dal vznik myšlénce, zda by opětná jednota nezajistila bezpečněji prospěchy lidu. A vzkřísiv „Nitru“ Hurban vytiskl opětně sedmý ročník almanachu toho spisovným jazykem českým. Pokus nezdařil se sice, ale nezůstal bez následků blahodějných. Otázka československá dostala se na denní pořádek, a že Heyduk byl oživil bratrské city Čechův i Slováků, jevila se ochota rozřešiti bolestný a oběma stranám záhubný spor v tom smysle, aby Slováci v básnických, prostonárodních a časových spisech podrželi nářečí své, ve vědeckých pracích však aby se osvědčovala jednota jazyková. Pohříchu rozhodující kruhy slovenské nechaly návrh ten nevyřízen. Přes to Slovensko už nevymizelo z našich národních starostí; Národní bibliotheka přinesla básně Sládkovičovy, zvláštní československá knihovna vydala básně Bottovy, dýšící vůní prostonárodnosti, Vajanského ohnivě vlastenecká sbírka Tatry a more rozebrána, Kadavého Slovenské spevy hojně putovaly do Čech a na Moravu, Nerudovy Poetické besedy přinesly novou sbírku Vajanského Z pod jarma, básníci čeští pak putovali na Slovensko a lyra jejich zachvívala se ohlasem čarovných kras tatranských. Domácí život slovenský obral si za předmět svých reflex. eposů Hviezdoslav.

Koncem let sedmdesátých (1877—80) cos nového se rodilo ve vzduchu českém. Opět vyrojilo se hojně almanachů: ve Vídni vydán na oslavu 70. narozenin A. V. Šembery, moravská omladina přihlásila se ku práci almanachem Zorou a česká novým Májem, Almanachem české omladiny, omladiny litomyšlské a Slavii. Rovněž Lumír přinášel po nějaký čas ukázky její činnosti. Nejeden z ní cvičil tu křídla své fantasie a poznav, že nenesou vysoko, odstoupil ze šiku, ale většina vytrvala, nedavši se odstrašiti ani prvními nezdary a neúčastí obecenstva, zhýčkaného pracemi mistrův, až zjednali hlasům svým váhu a pozornost. V popředí stál Frant. Kvapil s J. Ulrichem, spoluvydavatel třetího Máje. Básnická činnost jeho původní i překladatelská svědčí o studiu literatur západních, jmenovitě francouzské, a ze slovanských ruské a polské. Verše jeho jsou koncisní, uhlazené, jen trochu živější krve by jim bylo přáti. Plodností jej předčí Karel Leger, nadaný epik, jenž se zvláštní zálibou látku ke svým básn. povídkám, milou satirou kořeněným, vyhledává ve společenském životě městském, zvláště maloměstském. Tam také A. Šnajdauf našel vydatný zdroj pro své tvoření mnohoslibné. K českému venkovu zase srdce táhlo Jos. Jakubce; i vykreslil z jeho zátiší několik roztomilých idyll a dějů s celou gallerií typů lidových. Alois Škampa vyniká v přírodní malbě, již provádí s jemným citem a oživuje pěknými výjevy. Jan Červenka zobrazil ryk a hrůzu bitevní v několika originálních zpěvích, v jiných dal se nakaziti módním pessimismem a pochybovačností, nejnověji osvědčil se rytířským troubadourem žárné milosti. F. X. Svoboda jest básnický krajinář, jenž obrazům svým vdechuje tu vlasteneckou, tu elegickou náladu. Životu našeho lidu dal též ve větších skladbách pravdivý výraz. Músa B. Kaminského má tvář zakaboněnou; jen málokdy jí zableskne jasný svit odhodlanosti, radosti. I láska má proň jen trní. Nikde zatím nenachází kotvy k jarému vnitřnímu souladu a smíru. Forma vůbec pečlivá poutá zejména v detailu. J. Svatopl. Macharovi celý ten životní rej stahuje rty k povýšené ironii, vše jakoby mu bylo překonaným stanoviskem a proto nudné; čisté srdečné radosti jakoby už dávno neznal. Ale srdce odpírá tomu stanovisku: ono miluje matku, má soustrasť s trpícím, kochá se v lesní vůni, třebas to zakrýval nonchalantním výrazem. Zvláště mu svědčí básn. povídka, v níž vyzrazuje z rodinných archivů milovábné tajnosti. Vzdálenost od vlasti vzmocnila také vlastenecký jeho cit. Z M. A. Šimáčkových veršů proniká srdce a ledví výkřik bídy a utrpení chudého dělného lidu; velebí práci, cítí s národem, umí však také s jistotou se procházeti bludištěm lásky. Jako ve vlastním tvoření, tak také v redaktor. působnosti (řídí Světozor) stojí na stanovisku realistickém. A. E. Mužík lehce a mnoho tvoří, neváže se určitým směrem a rázem. Rád sahá k námětům nábož. a historickým. Fr. S. Procházka od allegorie (Píseň o Činu) odvrátil se k písni, jíž rodný kraj a příroda propůjčují zvuk i cit. Jiný Moravan Fr. Táborský jde jako Jos. Kallus svou cestou. Matka, památný Hostýn nad rodištěm se pnoucí, bratrské Slovensko, naše minulost rozehřívají mu krev i umí býti stejně cituplný jako řízný. To osvědčil také ve Staré Komedii, kdež satirou provází pražský život společenský. Ve slohu hledí si uhlazeného realismu. Kallusovo srdce bije jen pro krásné, ale chudé Valašsko. Hvězdný jeho blankyt, hory, lid, kroj i zvláštnosti života poskytují jeho něžným a srdečným písním hojně látky. Praemonstrát Frant. Kyselý opěvá v srdečných skladbách ep. slavnou minulost Moravy, zvl. působení sv. Cyrila a Methoděje. J. V. Hrubý balladisuje moravské pověsti. Jar. Tichý (Rypáček) matce, milence a vlasti zapěl řadu příležitých písní. Hodyc (Smiřický) zkouší se ve velkém epose historickém. Lev Šolc v podobných skladbách ozařuje mythickou dobu našich dějin. Karel V. Rais kreslí z nich obrázky plné citu, ale rád také navštěvuje rodný kraj a velebí jeho půvaby a typické postavy. Podobně G. Dörfl činí s Křivoklátem. Z nejmladších Jar. Kvapil, O. Auředníček a j. jsou ještě v periodě kvasu, ač prvý hojnými sbírkami ohnivě milostných písní již vytříbil si výraz do jasna a cit prohloubil. Kloseovy verše zdobí skromnost a prostota vedlé vlastenecké mysli; Jaroš liter. burleskou Sláva na se upozornil, o K. B. Hájkovi, Lad. Arietu, Jos. Kubelkovi, Žeranovském, Štemberkovi a X. Dvořákovi nesnadno posud určitě se pronésti, kam tíhne jejich nadání. Ant. Sova (Ilja Georgov) v tvrdé někdy ještě skořápce skrývá dobré jádro. V denním životě nachází plno nových stránek, jsa pronikavý pozorovatel lidské duše a maje jemný soucit. V hloubce a přímosti reflexe stýká se s Ludv. Lošťákem, jenž podal slibné ukázky reflex. lyriky, jakožto básnický krajinář zas se Svobodou, jen že Sova má individuálnější formu. Emil ryt. z Čenkova do své poesie obratně vetkává zápas o půdu a panství na pomezí národnostním a srovnává, jak bylo a jest. Proto píseň jeho nejednou vyznívá dissonancí. Roztomile kreslí českou ves. Ovšem také slastem a trudům lásky splatil svůj podíl. Verš jeho plyne lehce, cit jímá. Ant. Klášterský (P. Jasmín) rychle spěje k dokonalosti. Obzor jeho jest široký, cit má svěží a zdravý, invenci bohatou. Stojí pevnou nohou na domácí půdě, a její lid a její příroda, pole, lesy zasypávají jej bohatstvím námětů, jež umí plasticky podávati (zvl. ve sbírce Poli a lesy). Druhdy náš lid svou práci zpříjemňoval stálým zpěvem, teď mlčí a jen stroj hučí svou píseň. Klášterský (Lešan) též trud a strasti dělníka vystihl v řadě Písní z práce; nepokládá osud pracovníka toliko za klatbu, nýbrž dovede při ní po staročesku též vesele si zazpívati. Jadrnost myšlénková snoubí se s lahodně plynoucí zvonivou formou. Jos. Šimon do svých veršů vetkal milostný románek, jenž skončil smutně. V lásce vlastenecké našel náhradu. Se stanoviska evangelického pojímají naše dějiny a přítomný stav národní ve svých plodech J. Kozák a J. Pelíšek a rosa poesie tu menší měrou, tu zase hojněji osvěžuje jich epiku a lyriku. Z žen Irma Geisslová, Vilma Sokolová, Jizerská, Maternová, Melanová, Klejslová a Bohumila Klimšová ladně opěvují přírodu a národ, Růžena Jesenská pak věnovala tři kytky písní lásce a přírodě; úkazy této spracovala též v pohádky obratným veršem. Vroucí tón lyry, svěží vnímavost, pel čistoty a dívčí přímost, jakož i lepá forma podání jsou přední ozdobou jejich veršů.

Hojně jiných ještě adeptů přineslo své prvotiny v oběť Múse básnické, a slyšeti tu různé zvuky, mezi nimi nejeden původní, rázný, na př. samouka obuvníka Pikulíka Pokorného.

Celkem se nejmladší generace básnická nevyznačuje posud určitě vyhraněným rázem. Ten jest tak střídavý a měnivý, jako sám život, jenž ji pudí k písni. Chápe se všech forem poetických a účastníc se čile duševního proudění doby, tlumočí též vzory a směry cizokrajné, prudce teď o sebe narážející. Zejména realism našel hojné porozumění, ač pod jeho jménem se vloudila i hrubší odnož jeho, naturalism; dávno módní pessimism a kultus ženy rovněž zapustily kořeny. Bohdá však nepotlačí ideálnosti a činorodé zanícenosti, našemu bytu národnímu nezbytné. Hojně ctitelův a následovníků získal v omladině zvláště Vrchlický, jiní jdou cestami svými samostatnými. Drobná lyrika jakožto nejsnadnější způsob básnické tvorby jak jinde tak i u nás pučí nejbujněji a rozmanitost jejích námětů jest přebohata: vévodí jim láska, vlast, příroda, dějiny. Ale také příkré protivy dnešního života, jeho třenice sociální, náboženské a národnostní, ruch dělnický, trpká resignace na jedné straně, energie vůle na druhé, prostota i zkaženost — všechny rysy novodobého člověka, všechna hnutí jeho srdce docházejí v ní výrazu, tu jasnějšího, tam ještě zamlženého. Vedlé drobné lyriky vzdělává se nejvíce básnická povídka, epická báseň historická a reflexivní epos, kdežto drobná epika není v stejné přízni. Tvorbu básnickou kromě časopisů účinně podporují také zvláštní knihovny, jako Ottova Salonní bibliotéka, Šimáčkova Kabinetní knihovna, Valečkovy Poetické besedy a j.

Značně rozmnožil se i počet básn. překladatelů, kteří se dělí o všechny literatury evropské. Kromě uvedených už překládali ještě: Frant. Brábek z maďarského, Č. Vyhnis z indického, A. Durdík, Táborský a H. Mejsnar z ruštiny, Siegfr. Kapper ze srb., J. Kolář z chorv., Jos. Holeček z bulh. a finštiny, Penížek a Pakosta ze slovinštiny, Ot. Mokrý z polsk., Krajník, Arietto a Černý z franc., Košut z perštiny, dr. Krsek z angl., Král ze španěl., z dánsk. K. Kučera atd. Po zániku Poesie světové převzala její úkol nově zřízená Česká Akademie, jež řízením Jar. Vrchlického vydává sborník, obeznamující vybranými překlady naše čtenářstvo se vším, co vynikajícího vykvetlo na luzích slovanských i mimoslovanských.

Bohdá nezůstane budoucí údobí v rozvoji našeho básnictva pozadu za svými předchůdci ani širokostí obzoru myšlénkového ani vlasteneckým zápalem a silou práce, nýbrž kráčejíc za světlým vzorem jejich jakož i zúrodňujíc se studiem nejlepších výtvorů jinonárodních, bude plniti s touž čistou myslí, jako se dálo doposud, odvěký úkol poesie zvláště v našich českých poměrech závažný: potěšovati a očišťovati národ ideou krásy a povznášeti jej pravdou a dobrem! Bý.

Básnictví dramatické. První divadelní představení české v době nové, provedené společností Brunyanovou r. 1771, zahájeno překladem naivní hry Krugerovy Kníže Honzík; k prvnímu představení na nově zřízeném stavovském čili Národním divadle, provedenému brzy po jeho zřízení, t. v lednu r. 1785, zvolen Odběhlec z lásky synovské, opět překlad; když císař Josef dne 19. září 1786 navštívil „Boudu“, vlastenské (české) divadlo stavovskému konkurrenční, dáváni Loutníci aneb Veselá bída, překlad z němčiny. Duše divadelního ruchu českého, dr. Václ. Tham, sám spracoval 45 kusů Ifflandových, Schröderových, Kleistových, Moliérových atd. na česko, kdežto původních složil jen 5 veseloher a 3 činohry, zkrátka české divadlo za svého dětství stojí ve znamení překladů, a původní práce té doby, historické obrazy z českých dějin (Jiří Poděbrad, Drahomíra, Libuša, Otakar, král český, Žižka, Kutnohorští havíři, Zbožný vévoda Václav atd.) dílem se opírají o cizí vzory, dílem jeví více dobré vůle než schopnosti dramatické. Jednotlivé překlady pak ze Schillera, Goetha, Lessinga, Shakespeara atd. mají význam jen časový. Přes to vykonávalo divadlo buditelský úkol svůj s plným úspěchem za horlivé pomoci tehdejších vlastenců (zvl. obou Thamů, Stuny, Heimbachera, Šedivého atd.), kteří za 5 let na 300 kusů složili a vzdělali. Když se r. 1824 Jan N. Štěpánek stal spoluředitelem stav. divadla, neopomíjel při českých představeních vystavovati své hry. Ale činil to s takovou samolibou výhradností, že se naň tenkráte zle horšili. Z původních kusů jeho udržela se na jevišti podnes fraška Čech a Němec. Aesthetické výše možno však hledati jenom u Václ. Klicpery a Fr. Turinského. To byli básničtí duchové; a ač jim scházela důvěrná znalost techniky divadelní, kusy jejich přenášely mysl do jiných, vyšších sfér a poutaly původně vytvořeným dějem, životnou povahokresbou a vzletnou, květnatou, obsažnou mluvou. Klicperův Soběslav dlouho kladen za nejlepší truchlohru českou vedlé Turinského vysoce poetické Virginie, a jeho Divotvorný klobouk, přes noc sepsaný Rohovin, Veselohra na mostě, Lhář a jeho rod i j. ještě dnes baví samorostlým dialogem, sršícím vtipy a komickými situacemi i postavami. Zanechal na 50 kusů s látkami vesměs domácími.

O rozšíření záliby k divadlu po celé vlasti pracoval s duší tělem Jos. Kajetán Tyl. Miluje vášnivě divadlo, opustil úřad a stal se hercem, dramaturgem, jeden čas i ředitelem společnosti. Sepsal a spracoval asi 40 kusů; látky uměl bráti národu ze srdce. Pověsti, jako o Strakonickém dudáku. Blanických rytířích (Jiříkovo vidění), o Slepém mládenci, příběhy dějinné, jako Dívčí válka, Jan Hus, Jan Žižka, Obležení Prahy od Švédů, obrazy ze života: Paličova dcera, Chudý kejklíř, Pražský flamendr, Paní Marjánka, matka pluku a j., buď ethickým jádrem nebo romantickým ovzduším tak obratně prodchl a obestřel, že nebude českého kraje, aby tam některé z těchto her nebyly bývaly provozovány. V jednom z takových obrazů, frašce Fidlovačka, vyskytuje se poprvé píseň Kde domov můj, která s hudbou Škroupovou pak znárodněla ve vlasteneckou hymnu naši. Také S. K. Macháček lnul k divadlu a složil mu účinnou veselohru ve slohu Calderonově Ženichové a zdramatisoval poprvé Záviše Vítkovce; též některá libretta operní zčeštil a překlady pořídil. Snaha, opatřiti divadlu kusy původní, vedla též Chmelenského, podporujícího jeho rozvoj věcnou kritikou, Vinařického, Koubka a j. básníky, ba i starého Hněvkovského k tomu, aby takové skládali neb aspoň překládali. Historická tragédie byla ve zvláštní oblibě. Než kusy ty vedou jen knižný život; na jeviště se nikdy nedostaly. Zatím byla se láska k divadlu rozšířila po celé vlasti. Míti divadlo aspoň ochotnické stalo se svědectvím probudilosti a pokroku. Praha byla tu opět ohniskem vysílajícím oživující paprsky do všech krajů; ale pokus Tylův zříditi zde samostatné divadlo české, ku podivu se nezdařil a podobná snaha Riegrova z let čtyřicátých (1845 atd.) rovněž minula se s účinkem. Po roce 1848 hráváno nějaký čas dvakrát v týdnu na stavovském divadle česky — to byl jediný úspěch veškeré práce. Avšak náhoda se odvděčila Čechům na jiné straně bohatou měrou. Vyskytli se herci a herečky, kteří česká představení pozvedli na neobyčejnou uměleckou výši a kouzlem svých výkonů obecenstvo k divadlu těsně připoutávali. Z nich nabyl významu též pro literaturu vysoce vzdělaný Jos. Jiří Kolár. Napsal několik kusů, které vynikajíce silou básnické mluvy a vlasteneckým ohněm, předstihovaly zejména obratnou technikou posavadní výtvory a jejichž účin nad to volbou dějiště a hrdin se zvyšoval (Monika 1846, Žižkova smrť 1850, Magelona 1851, Pražský žid 1871 atd.). On také Shakespearovy kusy zatím od Douchy, Lad. Čelakovského, dra Čejky, J. Malého a jím samým s pietou přeložené uvedl na jeviště a uměl jim získati s chotí svou Annou, rozenou Manetínskou, na dlouhá léta obecnou přízeň. Léta Shakespearovská mají zajištěnou trvalou památku v dějinách našeho divadelního umění. Z německé literatury převedl čelné hry, jmenovitě Schillerovy a Goethovy, zejména též pabásnil Goethova Fausta. Vedlé něho největší nadání dramatické projevil Ferd. B. Mikovec romantickou tragedií Záhuba rodu Přemyslovského (1851) a Dimitrem Ivanovičem (1856). J. V. Frič v hojných dramatech svých neměl dosti šťastné ruky (Libušin Soud, Svatopluk a Rastislav, Ivan Mazeppa atd.).

Konečně r. 1862 zbudováno aspoň prozatímní samostatné divadlo a hry v něm zahájeny Hálkovým Králem Vukašinem. Odtud už svítí jasnější hvězda našemu divadlu. Hálek, Vlček, Pfleger, Neruda a Jeřábek podpírali první samostatné kroky jeho. Hálek vážil látku dílem z dějin domácích (Záviš, Král Rudolf), a slovanských vůbec (Carevič Alexej, Král Vukašin), dílem z jinonárodních (Amnon a Tamar, Sergius Catilina). Stál však příliš pod vlivem Shakespearovým a ani v povahokresbě nedovedl přemoci měkkosti a lyričnosti své. Snad by se tak bylo stalo později; zlomek tragedie Jiří z Poděbrad tomu svědčí. Vlček po Vlastě a Přemyslu Otakarovi Miladou, Eliškou Přemyslovnou a Lipany zobrazoval dramaticky různé doby našich dějin rukou čím dále pevnější. V technice, charakteristice i dikci stojí nejvýše nové spracování Elišky, kteráž tragedie vykonala s Miladou pouť po všech jevištích českomoravských, při čemž slavná tragédka naše, paní Sklenářová Malá, hrávala titulní úlohu ve prospěch zbudování Národního divadla. V Povodni pokusil se Vlček — poprvé u nás — zdramatisovati román, nepronikl však. Pfleger rovněž jako Neruda zavděčil se více svými veselohrami než tragediemi. Pflegrův Telegram, Kapitola I., II., III., Ona mne miluje a Nerudův Ženich z hladu, Prodaná láska jsou posud hrami repertoirními zvláště menších jevišť; truchlohra Nerudova Francesca di Rimini nedocílila úspěchu, Pflegrův della Rosa a Boleslav Ryšavý nejsou dosti pevně a životně stavěny. Jeřábkovy první pokusy Hana a Svatopluk (1858—1859) byly úplně zastíněny pozdějšími pracemi: veselohrou ze života novinářského Cesty veřejného mínění a kusem Veselohrou, zvláště však effektním sociálním dramatem Služebník svého pána, v němž poprvé na česk. jevišti představen novodobý zápas kapitálu s prací a kterýž jistotou stavby a kresby, bystrým tokem a zapletením děje i rázovitou mluvou si zjednal jedno z předních míst v dramat. písemnictvu našem. Rovněž účinnou jest historická činohra jeho Syn člověka, červánky našeho probuzení za Marie Terezie ozářená, ač neostala bez některých podstatných vad. Elegantní vzory duchaplné veselohry vytvořil nešťastně zahynulý Emanuel Bozděch především ve Světa pánu v županu, Zkoušce státníkově a hře Z doby kotillonů, mistrnou tragedii pak v Baronu Goertzi; činohra Dobrodruzi se nedostala na jeviště zákazem policejním, hrajíc v době Rudolfově. Jenerál bez vojska, Spoutaní atd., kusy po smrti Bozděchové objevené nemají životní síly. Velké drama i veselohru vzdělával též Jos. Wenzig (Arria a Paetus, Timoleon, Koruna, Malíř co Pygmalion a j.), Gabler (Panna Orleanská), K. Sabina (Černá Růže, Inserát, Šašek Jiřího z Poděbrad, Maloměstské klepny), Zdeněk hr. Kolovrat-Krakovský (Libuše, Na rozcestí, Starouškové, Trosky a j.), Frant. Zákrejs (Poděbradovna, Národní hospodář, Král svého lidu, Naši vyhráli, Dvé krásných očí, Červenobílá stolistka), Jos. Jiří Stankovský (Žebráci, Hej Slované, Nedejme se!, Literární nádenníci atd ), stále svěží J. J. Kolár (Primátor, Smiřičtí a j.).

V truchlohře a činohře vynikli dále Bern. Guldener Sofonisbou (1875), J. Durdík Stanislavem a Ludmilou, pak vzorně sestrojenou Karthaginkou (1882), Boh. Adámek Salomenou, jíž zahájena činohra Nár. divadla (1883) a Heraltem, Zeyer vysoce básnickými dramaty: Stará historie, Sulamit, Legenda z Erinu, Libušin hněv, Josef Štolba Matčiným dílem a Závětí (též na německá jeviště přijatou), Eliška Krásnohorská Harantovou ženou a Dědicem ducha, Ota Pinkas Nerovným manželstvím, Mir. Krajník Roháčem z Dubé, Lad. Stroupežnický Černými dušemi, Velkým snem a zvláště zdařilým Václavem Hrobčickým, Fr. Ad. Šubert Petrem Vokem Rožmberkem, Probuzenci (1882), Láskou Rafaelovou, Janem Výravou, pak Praktikusem a Velkostatkářem, dvěma obrazy z politického života českého, Pippich Slavomamem, Fr. Ruth Jindřichem Urbanem a j.; Gabriela Preisová sáhla do lidu slováckého pro svou effektní Gazdinu robu a Její pastorkyňu, Jirásek do severočeského kraje a nářečí pro Vojnarku, F. X. Svoboda do jihočeského pro Směry života, Šimáček z cukrovarského dělnictva vyňal účinný Svět malých lidí, Vrchlický posléz z české minulosti vážil Drahomíru, Bratry a Exulanty, z řeckého dávnověku pak Smrt Odysseovu a zajímavou melodramatickou trilogii Hippodamii, kromě toho složil ještě tragedii Juliana Apostatu.

Kdežto však drama vážné pořád ještě hledá pevné, národní půdy, v níž by se zakořenilo, veselohra s lehčí myslí chopila se úkolu a vystavujíc našemu výsměchu hojné křehkosti a vady našeho společenského života, šosáctví maloměstské, svárlivost, sobělibost, neb zas naivnost venkovského lidu, vloudila se tím v přízeň obecnou. Zejména Štolba Krejčím a ševcem, Zapovězeným ovocem, pak Vodním družstvem, Křivými cestami a Maloměstskými diplomaty, potom Stroupežnický s Našimi furianty, razili cestu původní a rázovité veselohře; A. H. Sokol, Antal Stašek, Karel Pippich, V. Štech, Fr. Ruth s jinými kráčejí v týchž stopách. Ferd. Šamberk od nich se liší tím, že dbá více o okamžitý účin svých frašek než o uměleckou podstatu jejich. Jsou to ohňostroje vtipu. Jedenácté přikázání našlo cestu na četná mimočeská jeviště, podobně Palackého třída č. 11. Stroupežnický a Vrchlický znovu rozšířili však také obor veselohry do minulosti a sklidili tím vděk všech: Vrchlického Noc na Karlštejně drží první místo mezi dramatickými skladbami jeho a rovněž na Stroupežnického usmála se ve Zvíkovském rarášku a Paní mincmistrové Thalia nejpřívětivěji; značný podíl z úspěchu náleží mluvě dle doby přibarvené. Plodností vyniká i na tom poli nade všechny Vrchlický. Počet veseloher rozmnožil brzy Soudem lásky, Rabínskou moudrostí, Midasovýma ušima, Pietrem Aretinem a aktovkami V sudě Diogenově, Pomsta Katullova atd.

Od položení základního kamene k Národnímu divadlu, které se stalo nezapomenutelnou manifestací náklonnosti všeho národa k uměně divadelní, stoupá interess k této a tvorba dramatická rozlévá se čím dále širším proudem; zakládají se rozmanité knihovny a bibliotéky divadelní a stávají se vítaným pramenem množícím se společnostem hereckým a spolkům ochotnickým, jednak útulkem hojných prací původních, kterým nebylo vždy přáno, na jevišti zkusiti svou sílu životní, a celého moře více méně cenných překladů, z nichž jenom na Elišku Peškovou připadá přes 600. Překládali pak z ruštiny Č. Bendl, Ig. Hošek, Al. a Pav. Durdík; z polšt. A. Volák, Koubek, Zapová, Rieger, Jelínek, Bittner; z franc. Škoda-Počátecký, E. Bozděch, Pulda, Pešková, Podlipská, E. Vávra, Rieger, Züngel a j., zvl. pak B. Frída a Vrchlický; z ital. dr. Malý; ze španěl. Stankovský, Züngel, Kalasová, dr. Král a Vrchlický; z němč. B. Němcová, J. V. Lomnický, Jaroš, Pešková, Stankovský, Turnovský, J. J. Kolár, Vlček, Vrchlický (všichni tři též Fausta), Quis a Herrmann; z angl. J. V. Sládek; z dánsk. a norsk. K. Kučera, Arbes; z maďar. J. Purkyně a Brábek; z ind. Č. Vyhnis. V novější době opět — jak bývalo dříve, překlady se pořizují s větší péčí a s pietou od spisovatelů povolaných, kteří takto propůjčují i českému rouchu liter. hodnotu. — Pevnou oporu stálému rozkvětu českého dramatu poskytuje velké Nár. divadlo r. 1881 dobudované a po nešťastném .požáru obdivuhodnou obětivostí i nejchudších tříd národa r. 1883 znovuzřízené a otevřené, které od počátku šťastně a láskyplně řídí Frant. A. Šubert. Bý.

Povídka. V neobyčejně nepříznivé půdě klíčila od prvopočátku novellistika česká. Kdežto v Anglii, Francii, Německu nabývala pořád většího významu, tlumočíc soudobé idee a řešíc vážné záhady formou jímající stejně fantasii jak srdce, české čtenářstvo pořád ještě nepřálo povídce, jako už jí nebyli přáli předkové, a když Prokop Šedivý, Václ. Matěj Kramerius, jeho syn Rodomil, Jan Hýbl, Jan Jos. Rulík a j. se pokoušeli i touto cestou proniknouti k srdci lidu, nemohli to jinak než vzděláváním „kronik“, t. j. starých povídek historických, anebo skládáním spisků jim podobných. Neboť postřehli, že lid náš ode dávna miloval více čtení historické a cestopisné, a tu nepovrhoval třeba hodně romantickým kořením. První takováto knížka ovšem vydána už před Krameriem a to na Moravě v Olomouci r. 1775; byla to Historie o hraběti Jindřichovi a šťastném synu jeho. Hned po ní přišel k nám Shakespeare, ovšem přes Němce, dle tamějšího rozvedení povídkového, byl to: Kupec z Wenedyku a Macbet, Wůdce šotského Wogska aneb Láska a Přátelstwo, Obé tištěno „w Jindřichohradcy“ a vydáno anonymně. První původní rozprávku takovou složil veleplodný Prokop Šedivý dle Hájkovy kroniky (České Amazonky) r. 1792 a potom teprv následují Ribrcól, Arabské pohádky, Čarodějnice Megera atd. od Krameria.

Tento prostonárodní ráz držela novellistika česká až do r. 1805, kdy se Jos. Jungmann překladem Chateaubriandovy Attaly pokusil ji uvésti na stanovisko vyšší a důstojnější. Tu poprvé písemnictvo české pocítilo žilobití vzdělaného západu. Francouzský originál převeden k nám hned po svém vyjití a nebyl už „vzdělán“ ani „na česko vyložen“, nýbrž věrně pabásněn. Poprvé tu také zazněla vyšší, uhlazenější, moderní čeština, jež tu říkajíc učinila první krok svůj do salonu. Jungmann na tomto překladě prosaickém přestal, našed šťastného soka v Janu Nejedlém. Již na samém závěru století r. 1799 potkáváme Nejedlého poprvé mezi povídkáři. Plzeňští rytíři aneb odplata udatnosti slula jeho prvina, a po 9 letech následoval překlad idyllického románu Francouze Floriana Numa Pompilius. Byl nadšeně přivítán: idyllismus v čirém opaku skutečného života byl také u nás zvítězil na celé čáře a tudíž přišel Nejedlý s Numou právě vhod, jakož vyhověl krasochuti své doby také překladem idyll Gessnerových, vedlé něhož jiný překlad pořídil Hanka; literárně pak zůstane Numa památen dokonalostí a vytříbeností jazykovou, pro kterou někteří Nejedlého nazývají tvůrcem krásné prosy české. Co Jungmann Ztraceným rájem pro mluvu básnickou, to že Nejedlý vykonal pro mluvu nevázanou. Ještě jeden překlad zdařilý se vyskytl: Jos. L. Ziegler uvedl k nám Fenelonovo proslulé dílo vychovatelské Příhody Telemachovy; ostatní překladatelé a vzdělavatelé povídek M. J. Sychra, Jan Hýbl, Tom. Kubelka, Jos. Mejstřík, Jan Charvát, Jan Vladyka a mn. j. opatřovali lidu české čtení, ale požadavků uměleckých se při tom už napřed zřekli. Proto marně bychom tu hledali koloritu doby, charakteristiky spolehlivě věrné, psychologického studia. Vše bylo po německu zploštělé a vybledlé. Jen když tam podložena mravoučná tendence a hojně používáno zbrojnice romantiky, jejíž inventářem byly husté lesy, přepadání, staré hrady, tajemné chodby, klíčník a jeho dcera, úklady a láska, utrpení ctnosti, náhlá objevení a pod. — to zajišťovalo úspěch našim vypravovatelům v první čtvrti tohoto století. Nejplodnější z nich, František B. Tomsa, spracoval mimo jiné též prvního Robinsona, oděl pohádky Grimmovy do českého roucha (Veselá přástevnice) a přeložil sentimentálně smyslného Klaurena v 10 svazečcích. Druhý zástupce nemíry romantismu, Van der Velde, přispíšil si přes hranice k nám hned s Klaurenem. Na dítky pamatoval Vojt. Nejedlý, složiv jim původní povídku Ladislav a jeho dítky, která pohříchu zůstala ojedinělá. Matěj Jos. Sychra už byl sušší a účel vzdělavatelný příliš vystrkoval. Pozoruhodný zjev původní tvorby románové poskytuje Josefa Lindy Záře nad pohanstvem (1818) jednak tím, že se tu spisovatel pokusil o historický román u nás posud neznámý, jednak slohem vedeným úplně v duchu Rukopisu Zelenohorského a Královédvorského. V přízeň obecenstva se však více vepsal Antonín Alex. Švihlík původními povídkami svými, též J. M. Pohořelý a Magd. Rettigová.

První červánky naděje zasvitly české povídce s Janem z Hvězdy. Již skromné jeho Konvalinky z r. 1824 a 1826 jevily tvůrčího ducha básnického, ač je minul hlučnější úspěch, jaký na př. měl Klicperův Točník, v alman. dram. her r. 1828 podaný. Ten uhodil dle zpráv současníkových jako blesk do matné arkadické tichosti. Tu promluvila konečně svěží vypravovací prosa, a jak svědčily jí ty procházky po českých hvozdech a hradech s králem Václavem a sličnou Johanou konané! Účin Točníka a 2 léta potom vydaného Vítka Vítkovice na mladší generaci byl nesmírný: česká povídka nabyla důstojného útvaru slovesného a z mělčin umělecké bezvýznamnosti, kde skrovný proud její se ztrácel, se vybavivši, smělejším a bystřejším tokem plynula dále; zájem pro ni vzrostl. Časopisy nové vznikaly a měly podobu již moderní; Květy dbaly více produkce původní, Česká Včela překladů. S Květy vynořilo se na povrch též jméno Jos. Kaj. Tyla. Tyla nutno posuzovati se dvou hledisek: s aesthetického a s národního, neboť činnost jeho prýštila z pudu tvůrčího, ale také ze zápalu vlasteneckého. On společnost současnou první podrobil analysi, byť i povrchní, a doplňoval ji povahami a zjevy, kterých nebylo, ale kterých by si byl v ní přál. V žilách hrdin jeho namnoze proudí tak čile krev a srdce jejich prochvívají tak šlechetná hnutí, že mimoděk se k nim kloní naše přízeň. Tylova bytost dobře vycítila, že jas a slunce svit také v životě národů více prospívá rozvoji než stín a stálé mračno, a proto zobrazoval minulost českou v jasných a povznášejících momentech jejích a nikoliv v hrozných, tragických, stísňujících; proto povídky jeho plnily hruď vlasteneckou hrdostí, sílily mysl, získávaly. Jsouce psány lehkou, lahodnou mluvou, nejdouce nikde do podrobností, nýbrž spěchajíce vesele k cíli a neurážejíce nikoho a ničím, dobývaly srdcí jak o závod. Nic nevadilo, že ten spěch byl na újmu pevné komposici a umělecké prohloubenosti. Samostatně vydal Tyl (Miroslav Kutnohorský) jako první práci Statného Benedu aneb Založení proboštství Vyšehradského (1830) a dostal za honorář — obnošený kabát. V Rozině Ruthardově, Kutnohorském dekretu a Posledním Čechu Tyl zůstavil nejlepší práce své, ač Poslední Čech Havlíčkem vybrán k sarkastickému posudku, tepoucímu na něm rozmohlé zatím vůbec vlastenčení ústy. Než blesk bije obyčejně do vyšších předmětů. Tyl zavedl do krásné prosy lehký, konversační tón a vytvořil si také čtenářstvo. Jiný talent současně s ním se objevivší, K. H. Mácha, nezapřel ani v prose náklonnosti své k romantice. Příroda vábila jej i tu nejvíce a proto popisy vedlé charakteristiky nadvládají nad dějem. Chystal se však k velkému histor. románu z doby Václava IV.

Potřeby vzrůstajícího čtenářstva nestačila ukájeti produkce původní; proto aspoň překládáno, a překládáno tak hojně, že žádná jiná větev slovanská v tom se Čechům nevyrovná. Všichni čelnější básníci a romanopisci ruští, polští a jihoslovanští převáděni do písemnictva našeho, jmenovitě často Gogol a Bulgarin; na západě především Angličané obraceli k sobě zraky českých překladatelů. Tam zářilo trojhvězdí Dickensa, Scotta a Bulwera nejjasnějším leskem a podmaňovalo si veškeren vzdělaný svět. Než i Goldsmith, Irwing, Manzoni, Saint Pierre, Chateaubriand, Cervantes atd. volili si u nás nový domov. Jakub Malý jal se pro tyto překlady vydávati celou bibliotheku románovou (Bibliotheka zábavného čtení).

V létech čtyřicátých konečně tepny české povídky původní počaly čileji bíti. Byl to předně Rubeš, jenž v Panu amanuensisovi vytvořil rozkošnou humorist. novelku z českého života váženou. Rok potom (1843) ohlásil se po delší přestávce opět Jan z Hvězdy a Jarohněvem z Hrádku do doby Jiříkovy položeným, jakož i Mastičkářem z dob Jindřicha Korutanského ukázal, jak bedlivě zatím studoval Waltera Scotta a jak by vypadati mohl historický román český. Pak Jos. Ehrenberger poprvé vyslal své mravoučné a dějepravné povídky mezi lid. Prokop Chocholoušek po Templářích v Čechách zašel si pro další látku na jih slovanský, ale znova také českou minulost oživoval plodnou fantasií svou, jen že při tom zapomínal mnohdy požadavků uměleckých, zvláště pravděpodobnosti a vnitřní spojitosti, podobně jako K. Sabina, jenž po paterém zákazu Husitů tyto konečně předvedl v Obrazech ze XIV. a XV. stol., vedlé historických novell a románů však psal také společenské; současně vystupuje Slovák J. M. Hurban s českým historickým románem a s ním Křičenský, Filípek, Pichl, Tomíček, Veselský, Řezníček, Zimmermann, konečně už také Božena Němcová i Josef J. Kolár.

Na nadějný rozkvět ten přišel revolučním rokem 1848 zlý mrazík a novella česká se vzkřísila opět teprve v Mikovcově Lumíru. Zprvu zase převládaly překlady, ovšem plodů vynikajících, znenáhla množily se původní práce. R. 1851 počal apoštolovati Fr. Pravda svými povídkami z kraje a pro lid; J. J. Kolár shrnul posavadní české a německé práce své, v nichž už tehdáž se jevila bujná, nekrocená fantasie, stírající historickou věrnost, a vydal je jakožto Sebrané romány; B. Janda, Edv. Herold a j. v Lumíru cvičili péro: avšak nade všecky předčila Božena Němcová, kterou literatuře získaly Tylovy vlastenecké povídky, ušlechtile realistickým obrazem venkovského života českého na počátku tohoto století, nesmrtelnou Babičkou, dýšící božským mírem a souladem vnitřním a přece vyrostlou z nitra zklamaného, hořem a bídou rozervaného. Česká novellistika dospěla prvního klassického díla. Avšak též ostatní povídky Němcové, zejm. Pohorská vesnice, V zámku a podzámčí, Karla atd. vtiskují se povahami, mluvou i ideami svými nesmazatelně v duši.

Almanach Máj též v oboru povídky otevřel bránu nové době a novým lidem. Vůdcem byl opět Hálek a Neruda, věrnými druhy Václ. Vlček, Gust. Pfleger Moravský, J. V. Frič, Karolina Světlá. Každý ubíral se jinou drahou; splnění snah jejich umožnil příchod nakladatele I. L. Kobra do Prahy. Hálek zvolen od Kobra redaktorem Slovanských besed, jež vyvodily řadu vynikajících románů a povídek původních (od něho, Hurbana, Chocholouška, Světlé, Pflegra, Kolára a Sabiny), jakož i překladů (z Gončarova, Gogola, Aksakova, Czajkowského, Kraszewského, Atanackoviće), kterými se rozhojnily vzory vynikajících děl belletristických našim spisovatelům i čtenářům. Hálek sám Besedy zahájil románem Komediant, v němž se obráží náruživá láska jeho k divadlu. I později vkládal do povídek kusy svého srdce (Domácí učitel, Náš dědeček); ale posléze jako v básních, tak i v povídce postavil se na nejčeštější půdu našeho venkova a tam jej zavedly nejen vzpomínky, než i zkušenosti získané názory uměleckými, že musíme býti v umění svoji, úplně svoji, máme-li proniknouti. Přilnul tedy k venkovské povídce a zasypával v ní děj záplavou poetických kras, ale směle překročoval při tom meze pravděpodobnosti a opouštěl pevnou půdu skutečnosti. Neruda psal méně, ale reálněji, byl mistrem arabesky a feuilletonu, v němž sdružoval vroucí něžný cit s nejjemnější, ale i — někdy — až cynickou satirou. Vtip jeho zrovna sršel jiskry duchaplnosti a na koho dopadl, toho zle popálil. Vrcholu belletristické činnosti své dostoupil v Malostranských povídkách a Trhanech. Zde pronikly všecky stránky a přednosti bystrého a velkého ducha jeho a Menší město pražské má tu kus svého života bývalého odhalen a zachován pro všecku budoucnost. — Václav Vlček obrátil zrak do české minulosti a zobrazil kulturní život předků za stol. XV. a XVI. na základě bedlivých studií současných pramenů v několika účinných dílech většího i menšího rozsahu. V tom našel výborného stoupence v Boh. Jandovi, též v J. J. Stankovském, Ivanu Klicperovi, později ve Fr. Dvorském, Z. Wintrovi, Šubertovi, Koldovi Malínském, Jos. Braunovi, především pak v Beneši Třebízském a Jiráskovi. Vlček později jal se pitvati nejnovější údobí nár. života našeho, zvláště doby nejčilejšího rozruchu vlasteneckého, ve skladbách románových: Věnec vavřínový, Zlato v ohni, Černé jezero, Samohrady osvětlují každý jiné stránky toho života: novinářskou, spolkovou, divadelní, literární, šlechtickou atd. Z nejlepších prací jeho je Setník Halaburd. Velký román má v něm svého předního vzdělavatele vedlé G. Pflegra; Pfleger však pole histor. románu úplně pominul; jeho nejmilejší obor byl sociální román. V tom zjednal první ohlas přiostřující se už tehdy otázce dělnické (Z malého světa), jinak mu srdce ženské a slabost vůle mužovy poskytly dostatek látky k jeho skladbám (Paní fabrikantová, Ztracený život). Němcová stala se světlým vzorem Karolině Světlé; jen že tato je mnohostrannější, ale méně realistická. Poještědí roznítilo nejúchvatněji síly její a zplodilo Vesnický román, Kříž u potoka; vzpomínky pak vyplnily vzácných Několik a Ještě několik archů z rodinné kroniky kromě zvláštního spisu Upomínky; vzbudily as také První Češku a hojné kresby pražské. Ráda ovíjí kol ženy gloriolu, bojuje též za její práva a rozumné vychovávání. Odchovala spolu se sestrou svou Žofií Podlipskou, rovněž plodnou, avšak příliš filosofující vypravovatelkou, hojně spisovatelek, z nichž některé si oblíbily toliko verš (Studničková, Dvořáková), jiné toliko prosu (povídku vesnickou i městskou hojně vzdělávají Věnceslava Lužická, Teréza Nováková, Viková-Kunětická, Gisela Náchodská, Vlasta Pittnerová a j.), jiné na obou polích jsou domácí (na př. El. Krásnohorská, Berta Mühlsteinová, Bohum. Klimšová). Ode všech podány práce hodné uznání, ale úspěch z nich největší odnesla Gabriela Preissová. Zvolila si také půdu nejvděčnější. Na mor. Slovácku posud žije lid cizotou málo narušený. Tam je barev, tam je typů bezedno. Jen třeba míti pro to zrak a srdce. A Preissová obé má. S Němcovou velkou příbuznost má Františka Stránecká. I ona napřed sbírala pohádky a lnula vroucně k lidu moravskému, jehož vlastnosti a různé povahy obestřela neodolatelným půvabem. Mühlsteinová, Lužická, Nováková a Kunětická čerpají více z městského života, ač venkova nepomíjejí; ale v Čechách už původní barvitost a samorostlost nár. života je setřena pokročilejší kulturou, jakož i stálým stykem s cizotou a zálibou v ní. K veliké skladbě umělecké Stránecká pohříchu nedospěla; Preissová bohdá v ní osvědčí plnou sílu svého vzácného nadání.

V době novější obor povídky stále se šíří, jako se šíří a rozhojňuje způsob života. Vznikají speciality, jako: železniční povídka (Irma Geisslová a Jan Lier), vojenská (Albieri a Klecanda), knihkupecká (J. M. Hovorka), cukrovarská (M. A. Šimáček), kupecká (Ig. Herrmann), ba dokonce i blázinecká (Kronbauer). Ještě rozmanitější nacházejí se dějiště: rodná a bratrská půda ovšem především vábí: ale žádný kout světa, ani pralesy americké, ani Japansko nejsou jí nedostupny (Jos. Štolba, Jul. Zeyer). Doma zůstávají na Slovensku Vajanský a na Moravě V. Kosmák a hledí si lidu, jehož tísně, slabosti i všecku duši pronikli na dno a jejž v nejcharakterističtějších zjevech umějí vypodobovati tak řízně a věrně, s takovým humorem, a Kosmák nad to slohem tak lidovým i zas poetickým, že v tom mezi současníky málo mají soků. Bezpříkladná je také rozšířenost a známost Kosmákova Kukátka, Drnkalova, Slečny Eugénie, Chrta atd. po Moravě přese všecky slabosti ve své komposici a tendenčnosti. O rozkošný pendant k Babičce pokusil se Antal Stašek v Nedokončeném obraze. Pakosta, Ježek a Dostál sledují v některých pracích účely mravoučné, doplňujíce setbu Ehrenbergrovu a Pravdovu. Dostál, jsa velmi plodný, odchyluje se často k povídce dějepisné. Bohusl. Čermák, Fr. Chalupa, Košťál a zvláště mnoho Václ. Řezníček vypravují o našich vesnicích a z nich, Holeček líčí zajímavě černohorský život, Pokorný slovenský, Ed. Jelínek kozácký, litevský a polský, Ad. Černý lužický, J. Konrád dalmatský. Do svůdného a hříšného ruchu a víru velkoměstského ponořuje nás Jan Lier v četných povídkách a románech svých a břitkými, ba často jízlivými slovy dotýká se zejména uměleckých poměrů našich. Rozhorlení svému dal výraz také v řadě Feuilletonů, v nichž však nedovedl vždy zachovati objektivnost. Rovněž Em. Bozděch rád se přenášel v povídce do říše umění a také tam dbal francouzské elegance. Pěkné nadání pro společenskou novellu zračí se ve sbírkách V. Beneše Šumavského z části na Moravě vzniklých a tam vydaných, jakož i v pracích Otakara Mokrého, romanticky barvitých a dílem cestopisných, Jana Červenky, Otak. Červinky (= F. X. Renatus), jenž v Márince studentský život oslavil, Václ. Řezníčka, jenž do prvních dob novočeského života rád se ponořuje, B. Kaminského, bystrého pozorovatele nynější rozpoutané společnosti, E. Miřiovského, Jos. Kuchaře, O. Jedličky, Antoše, dra Zítka, zvláště pak dra Fr. Slámy (Ze zápisků soudce, Štramberská trúba) a též záhy zesnulého Fr. Adamce.

Vrchlickému některé práce vymykaly se verši a chtěly býti prosou. Shrnul je v Povídky ironické a sentimentální, jiné přezval Barevnými střepy a Novými barevnými střepy. Originálnost látky a blýskavá dikce zakrývají účinně prostotu osnovy jejich. Tuto setkávati rukou mistrnou a vyváděti konečné dílo hlubokým citem a životní pravdou imponující, nádechem elegance lahodící — v tom vyniká Ferd. Schulz; jevištěm mu zhusta bývá zámek panský (Povídky, Šlechtické novelly a j.), jindy česká minulost (Nymburská rychta, Česká Magdalena a j.); v době přítomné se dotýká zejména sociální otázky v Dvorském panstvu, vypisuje zvláštní život na starých gymnasiích (v Latinské babičce), i zkoumá srdce a ledví lidí nynějších (v Mžikových fotografiích a figurkách a j.), nejsa však nikde přítelem moderního realismu. Jako ze Schulzových, tak i z klassických plodů A. V. Šmilovského mluví ke čtenáři duch mužně zralý, hlubokocitný, humánní. Samorostlým, jadrným rázem svým však stojí tu Šmilovský sám, a ráz ten obráží se i v plastické, syté, příslovími a pořekadly kořeněné mluvě jeho, která už sama o sobě má moc přitažlivou. V napínavých zápletkách dějových nikdy nehledal své síly, nýbrž v životní pravdivosti hrdin svých. Ti jsou jako ze žuly tesáni, cele svoji, milé zbytky staročeské síly, poctivosti a původnosti, a půda pod nimi vždy bývá pevná a skutečná. Jaká to gallerie typů českých od prostého krejčíka v drobné kresbě Jehle až po podivínského genia Josefa Dobrovského v Ranních červáncích! Stejně pak Starohorský filosof, dědeček a rektor Rehek v Rozptýlených kapitolách, Setník Dřevnický, dobrý Krupař Kleofáš, nebohá Parnassie, Starý Měchura, farář v Nebesích i celé okolí jejich náležejí k nejkrásnějším výtvorům české poesie. — Vroucnost citu hustěji bývá zastřena žertem a vtipem u Fr. Heritesa, ale zpod satiry vyklubává se mnohdy nejvážnější opravdovost (Za dědictvím, Arabesky). On zná náš český svět a jeho slabosti do nejvnitřnějších záhybů, a vyobrazil z něho už celý herbář lidských povah (Z mého herbáře); zvláště však maloměstskou povídku učinil oblíbenou specialitou svou, jsa v ní mistrem. Za to ve velikém románu (Jan Přibyl) neměl štěstí. Dvě sbírky feuillet. prací, v nichž tendenci obratně podřadil umění a národní život náš ostře rozebírá, vydal pod názvem Psáno pod čáru.

Drobnější děj vesele a čile proudící, srdce uchvacující, fantasii rozehrávající, s žertovnou nebo vážnou náladou, a ve zdobné úpravě, ten druh novellistický utvrdil u nás teprve Svatopluk Čech. Jeho Povídky, arabesky a humoresky, psané rozkošným slohem, rozvinují celé moře citův a myšlének. Dosti skrovná gallerie typů a figurek našeho básnictva rozmnožena Čechem o nejroztomilejší exempláře. Zrak jeho netěká za meze vlasti, jí a národu patří každé črtnutí jeho péra, ať tepe a mrská satirou nešvary domácí, literární, národní, společenské atd. či jímati chce toliko krásou. Z větších prací především Výlety p. Broučka na měsíc a do XV. století ťaly do živého protivou šosácké přítomnosti proti ideální výši budoucí nebo pádnému kroku a ryzímu myšlení předků. Pestré cesty bohudíky svedly básníka též k čarokrásnému vypsání idylly jeho mládí a pak na památné místo, kde národ náš vybojoval první vítězství své zbraněmi míru, na českou výstavu. V Kandidátu nesmrtelnosti vyobrazen i s humorem kus literárního života našeho.

Z ostatních humoristů Štolba, Stroupežnický, A. H. Sokol, Em. Züngl, Ed. Just, El. Krásnohorská, Zákrejs, Kar. Tůma, J. Dunovský, O. S. Kostelecký, Procházka a j. každý jiným směrem se nesou. Štolba vedlé vážné povídky, zvl. cestopisné, pěstuje též klepy z cest, Stroupežnický v humoru trpké pravdy dí o životě lidu nižšího, Zákrejs době táborů věnoval žertovné vzpomínky a jinak tajnosti ženitby vyzrazuje živým slovem. Tůma sebral mlynářské švandy, Sokol, Dunovský, Kostelecký a Hovorka mladé staré činí směšnými v jich vadách, Procházka vojenské spády stíhá. Vedlé nich celá řada přispěvatelů účastna jest časopisů Humoristických listů a jejich kalendáře, Palečka a Švandy Dudáka. Švanda má v osobě redaktorově humoristu vzácného zrna. Ignát Herrmann počal ve stopách Nerudových Pražskými figurkami a Drobnými lidmi, až ve Snědeném krámu nastoupil výšiny uměleckého tvoření. Satira jeho ostřeji dotírá než Heritesova. Zde také realistický směr kromě povídek M. A. Šimáčkových, jimiž tento rychle se vyšinuje mezi přední novellisty naše, nejrázněji se ohlásil (Bratří, Otec a j.); půdu tomu směru zjednávají také hojné překlady realistů ruských (Gogola, Dostojevského, Tolstého a j.).

Přes to pološeré síně dávné romantiky nejsou zcela opuštěny; Julius Zeyer nedbaje prudkých nárazů a potyček novodobých směrů, dává hrdinům svým podstupovati přímo pohádková dobrodružství, miluje výstřední povahy, scenerii oslňující buduje na půdě neskutečné. Nezná hranic pro svou obrazotvornost; jih, východ, sever ni západ nejsou jí dost vzdáleny, aby tam nevolila jeviště svého. Fantasii i city vzrušuje a rozčiluje všemi prostředky obratné techniky; při tom však užívá k výstroji svých povídek výsledků bedlivých a bohatých studií (Ondřej Černyšev, Báje Šošany, Dobrodružství Madrány, Gompači a Komurasaki, Fantastické povídky atd.). Výronem básníkovy nespokojenosti s veškerými nynějšími poměry národa i světa a oslavou umírání jest román Jan Maria Plojhar, plný hlubokých myšlének a citů, ale trpící hrdinou nedost sympathickým. Mluva Zeyerova bývá přesycena květnatostí a cizími slovy. Neméně plodný Jakub Arbes rovněž založil slávu svou tímto směrem; vytvořil dokonce zvláštní druh literární u nás: romanetto. Ale přítomnost se svými hojnými zápasy, hlavně hmotnými, strhla jej často k úchvatným líčením sociálních zápletků (Kandidáti existence, Epikurejci, Mesiáš atd.); vadí toliko přílišná šířka, neurovnanost a někdy též pessimismus; o tento se s ním sdílí elegantní B. Kaminský v některých pracích. Utrpením, které s sebou přináší umění, dal mnohokráte jímavý výraz. Do trojice romantiků řadí se ještě Servác Heller. Život pražský, Tatry, vzpomínky na Rus a válka ruskoturecká vykouzlily několik napínavých prací, ústrojím i slohem vynikajících (Král stepi, Salomonida, Román na moři a j.). — Ze starších povídkářů nelze pominouti mlčením V. Trnobranského, Herm. Jirečka, V. Štulce, ani Fr. Nečáska.

V historické povídce od let sedmdesátých vyšinuli se nejvýše Václ. Beneš Třebízský a Alois Jirásek. Plamenným slovem Třebízský vypisoval všecek bezměrný útisk a příkoří, jež bylo snášeti předkům našim, zvláště těm pod doškovými střechami. Ode dob Karlových žal stíhal žal, a i jasný zjev Dagmařin jen osvětluje utrpení pobaltických bratří. Teprve doba probuzení (Bludné duše) proti tolikerému stínu staví světlo nových nadějí a zisků. Povídky Třebízského svírají čtenáři pěsť, slzy ženou do oka, a jen vzdorná povaha česká při nich nechabne, nýbrž jest puzena k novému vzpružení sil a odporu. Jirásek soustavně všecky doby dějin našich zobrazuje, ve velkolepé tragedii jejich však nachází hojně slunných míst, zahřívajících srdce. Hromný rachot vozových hradeb husitských nikomu věrnější ozvěnu nevydal než Jiráskovi, nikdo také posud kulturním zápasům, jakož i probuzení národnímu nevěnoval té pozornosti jako on. Hlavní díla jeho představují: Maryla, milá idylla z pohusitských dob, V cizích službách, vážná epopeje z téže doby, Psohlavci, srdcejemná elegie z časů pobělohorských. Trilogie Mezi proudy silnými barvami líčí hnutí husitské, dobu rokokovou milá drobnokresba Z malých cest, probuzení hojně obrazů (F. L. Věk, Sousedé, Na dvoře vévodském a j.). Fr. Dvorský svým povídkám dodal rázu určitějšího koloritem mluvy, Zik. Winter jen roucho zábavné si vypůjčil z belletrie pro vzácné kulturně histor. studie své, ozařující jasně a často s milým humorem všechny stránky životění našich předků, zvláště ze století XV. a XVI. Rakovník se dělí s Prahou o jeho srdce i péro. F. A. Šubert věku XIV. i XV. v králi Václavovi a Jiříkovi vzdal básnický hold, Ferd. Schulz i tu poetické nadání své projevil, Ivan Klicpera Bitvu u Lipan a České vyhnance tklivě vyobrazil (v Jindře dobu probuzení), Ervín Špindler obral si pobělohorské mučenníky, Činoveský byl oblíben svou Bitvou u Nýrska a Ctibojem z Dolan, Edvard Herold vypsal malebné procházky po Praze a vzdělal pověst o staviteli Karlova a j., Jos. Svátek mnohými románovými pracemi osvětlil naši minulost, Havlasa k histor. románu činil slibné přípravy, Albieri v drobných obrázcích zachytil rozmanité výjevy z českých dějin. Stankovský mimo jiné počátky divadla belletristicky objasnil. Edv. Jelínek histor. humoresky, Pr. Sobotka pak anekdoty a satiry místní vypravuje, a též Kolda Malínský někdy zaměňuje vážné péro za veselejší. Turnovský vedlé společenských a divadelních též historické skizzy načrtl. Z omladiny mnohé naděje vzbudil Fr. Procházka svými bulharskými romány, Josef Braun jakožto žák Třebízského, Jan Herben a Ot. Bystřina lidopisnými obrázky z Moravy, Herben též románem z moravského probuzení, Adam Chlumecký apokalypsou otroků, Merhaut pak šťastnými analysemi brněnské společnosti a vřelým citem pro dělný lid. Také Šlejhar, Laichtner, Jaroš, V. Havlík obracejí na se důvodnou pozornost. Slavičínský vydal dialektickou povídku z valašské bídy.

Vedlé této původní tvorby množí se úžasnou měrou překlady ze všech jazyků, bohudíky též ze slovanských. Všechny časopisy, i politické k tomu přispívají. Zvláštní bibliotéka Mourkova pro vydávání klassických románů jinojazyčných sice se neudržela, ale Hynek v Rodinné bibliothece a po něm Pospíšil pokus obnovili. Za to všechny „knihovny“ a „sbírky“ přinášejí též překlady. Samostatná Ruská knihovna Ottova stará se o soustavné seznamování českého čtenářstva s bohatou belletrií ruskou, ovládající dnes svět. Celkem však schází celé té ohromné činnosti překladatelské promyšlený a jednotný postup dle literárních potřeb, a jazyková i věcná ledabylost převodů ubírá mnohým trvalejší ceny.

Původní produkce pak k nejvyšším metám svým, zejména v oboru románu, teprve spěje. Z ohromného počtu jmen vyniká jen několik pracovníků, kteří si vytkli za výhradní neb hlavní úkol uměleckých snah svých, vzdělávati krásnou prosu bez jakýchkoli tendencí a účelů jiných mimoaesthetických, a kteří se tudíž také snaží dosíci v ní vavřínů nepomíjitelných. Pilná badání kulturněhistorická a lidovědná osvětlují čím dál jasněji samosvojnost naši v minulosti i trosky její přítomné a usnadňují takto zároveň se společenským životem pořád šíře a výše se rozvíjejícím belletrii české, aby hojné pupence svérázné povídky, samostatného románu rozvily se v silný a bohatý květ okotěšný i srdcehřejný, libovonný i slavodatný. Bý.