Omladina a pokrokové hnutí/Sociální demokracie

Omladina a pokrokové hnutí Antonín Pravoslav Veselý
Mladočeši	Sociální demokracie	Realisté

Údaje o textu
Titulek:	Sociální demokracie
Autor:	Antonín Pravoslav Veselý
Zdroj:	VESELÝ, A. Pravoslav. Omladina a pokrokové hnutí Online na Internet Archive
Vydáno:	Vlastním nákladem 1902. s. 10 - 25.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Omladina

Co v širších kruzích triumfovala politika hesel, mezi dělnictvem počal vznikati nový, nezvyklý ruch; názory, dosud ještě neznámé, jaly si raziti cestu do mozků »čtvrtého stavu«. Strašidlo socialismu, evangelium bídy a vzpoury, vytyčovalo směle svou rozcuchanou, nespokojenou hlavu. Vyvolala ho životní potřeba. rozvoj průmyslu a myšlenková ztrnulost dosavadních programů, v nichž politika byla počátkem a koncem všeho. Na hmotné potřeby dělnictva, na upřená mu občanská práva a na soustavnější i positivnější jeho uvědomování nikdo nepomýšlel. Až na malé vyjimky nebylo mužů, kteří by sešli k těm umouněným a zanedbaným spoluobčanům, jimž s nebeské výše dávána prázdná slova místo pomocné ruky k zahnání hmotného nedostatku a k ukojení duševní žízně. Dělnictvo žilo proto z počátku nevšímáno, přezíráno, ba i opovrženo, v poměrech velmi trudných a v odvislosti od české buržoasie. VIastenčilo pod korouhví sv. Václava jako všichni ostatní a pomíjelo své osobité třídní zájmy v očekávání spásy se strany panujících. Stav tento byl mu nejen neprospěšný, ale osvědčil se i neudržitelným. Ti. kdož přicházeli do jeho středu, s pěknými slovy na rtech, na zvíce s nim necítili a neměli porozumění pro jeho materielní i duševní potřeby. Užívali neohroženosti a obětavého nadšení dělnictva pouze k svým politickým účelům, k pořádání táborů, manifestačních schůzí, demonstračních projevů a peněžních sbírek. Pracovité ruce, mozky, nastavovaná prsa i otevřené kapsy důvěřivého lidu byly tím magnetem, který přitahoval jednotlivé měšťáky mezi dělnictvo, jehož potřebovali. Netvrdím to o všech, zkušenosti však ukázaly, že bylo málo těch, kteří opravdově. ze soucitu a z porozumění s chudým lidem srostli a pro jeho dobro působili.

Za takových okolností nastal tak zvaný svépomočácký ruch. Zahnání materielního nedostatku slibováno si od zřízení četných »Oulů«, dělnických záložen a konsumních i výrobních družstev. Svépomočácká tato akce nevedla však z mnoha příčin k cíli. Sebe vlastenečtější její ráz nepomáhal a její působivost pomíjela. »Ouly« braly za své a z celého slibného hospodářského tohoto pokusu nezůstalo za málo let téměř nic. Z kvasu, který mezi dělnictvo přinesl, počalo pučeti něco nového, oplodněného cizími názory, rozšiřovanými zahraniční žurnalistikou a scestovalým dělnictvem. Bezohledný sociální demokratism zaletěl k nám z ciziny jako atom, odpadlý starému tělu a s novým dosud nesrostlý. České tělo kroutilo se nemile pod rozpínavým tlakem tohoto udomácňujícího se hosta. Název sociální demokrat byl nadávkou i zločinem. Běda odvážlivci, který se hrdě k němu přihlásil. Prašivý pes nebyl více než on pronásledován a nenáviděn všemi stavy a všemi vládami.

Leč, co je schopno života, nezemře!... Nalezli se jednotlivci, kteří nedbajíce svízelů, zakládali časopisy, šířili letáky, kolportovali z ciziny dodávané tiskopisy a slovem i literárně probouzeli své spolutrpitele z nečinnosti. Prvním z těchto průkopníků byl V. Petr, typograf, který nejsa v pravém slova smyslu socialistou, přece staral se poctivě a neúmorně o zájmy svých druhů. Za pomoci několika přátel založil 1. prosince 1867 prvý český dělnický list »Dělník«. Nebyl sice veden ještě v duchu nynějšího socialismu a třídního boje, jeví se však v něm náběhy k sebevědomějšímu vystupování a upřímná snaha. List po odsouzení V. Petra k desetiměsíčnímu žaláři zanikl. Vyrostl »Oul«, ale i ten po krátkém putování vzal za své, nahražen jsa »Českým Dělníkem« za redakce V. Studničky. Současně dr. Chleborád. který hrál v dělnickém hnutí divnou a ošklivou úlohu svůdce i příživníka, vydával »Slovana« a »Jednotu«. Když si V. Petr odbyl svůj trest, k němuž byl pro několik článků v »Dělníku« uveřejněných odsouzen, počal opět vydávati týž časopis místo dosavadního »Českého Dělníka«. Do obnoveného »Dělníka« přispíval svými pracemi starý, zasloužilý poctivec F. St. Kodym, dále nešťastný Karel Sabina, muž velice nadaný, J. B. Strahovský (Pecka), hoch vroucího pera, později uprchlý do Ameriky, kde živil se žurnalistikou, V. Žižka, J. Jirásek, K. Adámek, Bavorský a jiní. Slova: socialism a sociální demokracie zjevovala se již častěji ve sloupcích tohoto tisku, který nesl pod hlavičkou nápis: časopis sociálně-politický atd. Přes to, že v jeho programu jevila se tatáž neujasněnost, jaká panovala v dělnictvu o poměru ku kapitálu, vlastenectví a boji za samostatnost českého národa, přece psal přátelsky snahám současné sociální demokracie jiných národů, která tehdy takřka jediná representovala socialism a třídně organisované protikapitalistické dělnictvo. Nesouhlasil, však se stanoviskem mezinárodním, ač i v tomto bodu jevila se u něho neustálá měnivost názorů.

Na prvopočátky dělnického hnutí českoslovanského mělo valný vliv, někde blahodárný, jinde škodlivý, sousedství dělníků německých, hlavně z krajů severních, kam dojížděli uvědomělejší agitátoři vídeňští rozsévati símě socialismu. A dařilo se jim dobře. Průmyslové kraje tyto. zejména Liberec, byly úrodnou půdou po vzrůstající »podvratné« myšlénky. Rozšiřované zde časopisy a brožury sílily vědomí solidarity mezi dělnictvem obou kmenů, odtud jeví se vzájemný vliv dělnictva českého na německé a opačně. Nedá se upříti, že prvnější vliv byl daleko silnější a toto faktum vysvětluje nám. proč českoslovanská sociální demokracie byla ve svých počátcích taková a ne jinaká. Během doby musila se teprve přizpůsobovati domácím poměrům. Nedomnívejme se však, že porůznu roztroušení přívrženci socialismu tvořili pevný šik. Nikoliv. Po mnoha bojích a přeměnách časopiseckých i vnitřních, konala se v roce 1878 u sv. Markyty schůze při zavřených dveřích, kde přijat byl první program českoslovanské strany sociálně demokratické, ač v širších vrstvách neprohlášený. Program úplně reformní, v němž nalezá se mezi jiným ještě požadavek 10hodinnové doby pracovní. Tato tajná schůze zavdala úřadům příčinu k domněnkám, že se něco nebezpečného mezi dělnictvem kutí, a počalo vyšetřování a pronásledování, které v rozvoji prvotním velmi uškodilo. Nejen úřady nebyly se sv. Markytským kongresem spokojeny, ale i živly radikálnější. Po úpadku »Oulů« a Schultze-Delitschovského svépomočáctví ztratila cesta reformní u mnohých nespokojenců kredit a rostlo něco, co vyhranilo se v pozdější terroristický a radikální socialism. Stanovisko nespokojenců zastávaly »Dělnické Listy« ve Vídni, uznané tehdáž za orgán českoslovanské sociální demokracie. Umírnění vydávali si redakcí F. Šoupala a vydavatelstvím A. Bílka v Brně »Spravedlnost«.

Aby se zamezilo další hašteření svolán na 15. a 16 října roku 1882 do Brna sjezd dělnictva z celé říše, kde se měl ustanoviti program a sporné věci ujednati. Sjezd sertval na starém programu sv. Markytském, veřejně jej přijav za svůj. »Dělnické Listy« zůstaly nadále orgánem strany s podmínkou, že se neodchýlí od zásad sjezdem uznávaných a neporuší solidaritu. Radikálům se tím nevyhovělo, a boje počaly znovu. »Dělnické Listy« neuznaly kompetenci sjezdu a prohlásily, že se »neodvislá strana dělnická« nepodrobí komandu brněnské frakce. Umírnění vydali si dne 19. dubna 1883 nový ústřední orgán pod názvem »Bojovník«. Vycházel v Brně, red. J. Liebla a vydavatelstvím A. Krafnetra. Nyní si oba směry ještě vášnivěji vjely ku škodě pracujícího lidu do vlasů. Názory jejich byly tyto: radikálové zavrhovali opravářství, protože čím bude prý větší bída, tím blíže je zkáza společenských řádů; důsledně i 10hodinová doba nebyla jim po chuti. Vzdělávání lidu, sjezdy, organisační činnost a politické působení pokládali za zhoubné: oslabuje prý se jimi revoluční duch lidu a přispívá se k zachování dnešního pořádku. Chtěli, držíce se svého hesla: »Svobodou k osvětě« získati dříve převratem vyplnění svých komunistických ideálů a pak lid vzdělávati i umravňovati. Taktika jejich byla: všemi prostředky, byť i nekalými, neboť účel je posvěcuje. Umírnění doufali v uskutečnění svých cílů cestou reformní, postupnou, organisační, za působení politického i vzdělavacího. Prostředky nehumanní a nemravné neschvalovali. Zápas veden byl s takovou zuřivostí, až v době nepřízně c. k. úřadů i občanstva k socialismu překvapoval. »Vodopolívkoví socialisté«, »ztřeštěnci«, »svůdci lidu«, »připálené mozky«, »c. k. socialisté« a podobné titulatury vrhány z obou táborů, ba i k nejhorším osobním nájezdům saháno.

Nenáviděno vládou, kapitalisty, šosáky i obmezenci prožívalo právě v těch letech socialistické hnutí v Rakousku krvavé krtiny. Nedlouho tomu bylo (rok 1869), co ministr Giskra vydal ferman k rozpuštění všech sociálně demokratických spolků na základě § 6., jakožto velezrádných sdružení. Neustala ještě krutá persekuce, která houfy dělnictva vyháněla do exilu aneb vrhala je za těžká vrata žalářní. Neustaly konfiskace časopisů, jichž psaní se úřadům nezamlouvalo. Schůze rozháněny a proti stávkářům vysíláno vojsko nebo žandannerie. V živé paměti tkvěl každému vídeňský soud, jímž odsouzen Oberwinder k šestiletému, Most, Pabst, Scheu k pětiletému a devět jiných k několikaměsíčnímu zmírání ve vězeňských celách a jímž prví dva mužové vypovězeni mimo to z Rakouska. Nic platno, na všech stranách ozývaly se hlasy nespokojenců, jež všemožně hleděli reakci zakřiknouti.

Nejen u nás, ale i v sousedním Německu to vřelo, a ani vyjimečné zákony proti socialistům nezdusily úžasně vzrůstající probuzení proletariátu. Po atentátech v Německu nastaly atentáty ve Vídni. Tři vraždy za sebou rozrušily hlavní město. Usmrcení policejního zřízence Hlubka a Blocha a na to zabití směnárníka Eiserta. Neminulo dne, aby policie nenalezla provolání revolučního obsahu. Neznámo, kde tištěná a kým psaná. Konečně měla toho vídeňská vláda dost. Z obavy před vzrůstem těchto projevů uvalila na Vídeň a Korneuburg dne 31. ledna 1884 vyjimečný stav, zastavila pravomoc porot, redakce radikálních časopisů »Dělnických Listů« a »Zukunftu« dala úředně zapečetit a nedovolila další jejich vycházení. Na sta osob, policii nepohodlných a podezřelých vyhnáno z města pod přísným zapovězením návratu. Mnoho a mnoho lidí octlo se za zamřížovanými okny pro nepatrné nebo předstírané provinění. »Dělnické Listy« vzaly teď za své a činnost radikálů až na malé vyjimky znemožněna. Naprosto udolána však nebyla. Hlavně v Čechách nalézala dalšího působiště, jehož také chutě se chopila. V Prostějově vyšlo dne 27. března 1884 redakcí K. Hlaváčka, nyní redaktora socialistické »Spravedlnosti« v Americe, první číslo »Ducha času«, vedeného směrem radikálním. V Liberci vycházel téže tendence »Der Radikale«. Pominu jiné časopisy menšího významu jako »Práce« atd. V redakci »Ducha času« shledáváme se opět s B. Peckou-Strahovským, který si zatím odseděl dva roky pro články v »Dělnických Listech«.

Po kongresu svatomarkytském z Prahy, a nyní z Vídně vypuzené českoslovanské sociálně demokratické hnutí soustředilo se na Moravu, do Brna a do Prostějova, odkud rozvíjelo svoji žurnalistickou i agitační činnost. Avšak umírnění s radikály drželi se stále ve vlasech. První vyčítali druhým, že byli příčinou vyjimečného stavu vídeňského, a prohlašovali veřejně, že s theorií štváčů a zrádců věci dělnické, že ve prospěch věci použití veškerých prostředků chvalitebným jest, socialní demokracie česká nikdy nesouhlasila a souhlasiti nemůže«. Radikálové, přijímajíce namnoze označení »anarchisté«, nezůstávali, odpovědi dlužní. Sebe větší útisk nebyl s to, příměti rozvaděné bratry k slušnějšímu jednání a společnému postupu, pokud ovšem byl možný. Persekuce na všech stranách zatím se přitužovala. Ve Vídni popraven 8. srpna 1884 na dvoře vídeňské trestnice anarchista Stellmacher, odsouzený k smrti pro zastřelení detektiva Blücha, pro vraždu Eiserta a pro loupež. Z Vídně šířila se c. k. úřední zvůle do Čech i na Moravu, kde rozpouštěli spolek za spolkem. Žádná strana dosud u nás nezažila tak strašlivého křtu, jako sociálně demokratická. Pro dovolený časopis, účastenství na schůzi, přiznání se k novým naukám byl mnohý občan neslýchaně urážen, smýkán a trestán. V okovech voděni socialisté k soudům a k úřadům... Ale nic nebylo tak mocným. aby život socialismu ukončilo.

Když to nešlo tak zvanými zákonnými prostředky, podala dne 20. ledna 1885 vláda na říšské radě předlohu proti socialistům, jako stát ohrožujícím lidem. Řídila se ovšem svým německým vzorem. Nad tím vzniklo rozhořčení a mnohé spolky raději se dobrovolně rozešly, než by daly úřadům své jmění do rukou. Umírnění, mezi kteréž náležel i nynější redaktor klerikálních »Dělnických Novin« T. J. Jiroušek a jinni, počali ustupovati. Zastavili vydávání »Bojovníka« i »Spravedlnosti, s poznámkou, že »příští číslo vyjde, jakmile svoboda tisku v Rakousku to možným učiní«. Nad tím radikálové ovšem strhli smích a vytýkali jim zbabělost. Aby přece nezůstali bez tlumočníka. založili si umírnění »Křik Lidu«, jehož život netrval však dlouho. Po několika číslech padl. V srpnu 1885 počala v Brně vycházeti »Rovnost« jako list kompromisní. Udržela se až do nynějška, jsouc nejstarším dělnickým časopisem. Avšak v tu dobu socialistické hnutí již sláblo. »Duch času« krátce na to zašel a čilý život mezi stoupenci obou směrů již ochalioval. Částečně stálým vypovídáním, útěky čilejších pronásledovaných lidí do ciziny, odsuzováním a do jisté míry následkem znechucení a ztráty důvěry ve větší úspěch. Spolu se slábnutím hnutí mizel zuřivý zápas mezi oběma jeho směry, radikálně a mírně socialistickým.

Po delším poklesnutí svolán do Brna 25. a 26. prosince 1887 sjezd českoslovanské sociální demokracie, na kterém došlo ku sjednocení se obou a roku 1888 vystupovalo dělnictvo sraženo v jeden šik, ač v jeho vnitřním životě byly i nadále oba proudy znatelny. Za těchto poměrů došlo ku sjezdu sociální demokracie z Rakouska v Hainfeldě ve dnech 30., 31. prosince a 1. ledna 1888—89. Zde jednomyslně téměř přijaty i program i taktika. v jejichž duchu i nynější českoslovanská sociální demokracie postupuje. Jediný Risman, radikální socialista. s ním nesouhlasil, prohlásil však, že nebude pracovati proti němu i vzdal se další činnosti na sjezdu. Hajnfeldský program mimo jiné je zajímavý tím, že jeho výklad zavdal roku 1890 podnět k roztržce mezi národními a internacionálními socialisty v Čechách, a že »omladina« všech odstínů prudce proti němu útočila. Národní socialisté však, vedení Sedmidubským (který je nyní klerikálem), Vurstiálem. Rysem, Kabeláčem, Benákem, Vávrou, Feyererem, Kafkou atd. vlastní vinou a neschopností zmizeli s povrchu i se svým listem »Naší Obranou«, dle něhož se jim říkalo Obranáři. Nedostatek energie, né vedení a nečinnost je ubily.

Po sjezdě Hajnfeldském a pařížském, na němž proklamována za přítomnosti českého delegáta Viléma Korbra oslava 1. května v celém světě, nastal u nás opět čilejší život. Českoslovanská sociální demokracie připravovala se k svému velkolepému vystoupení na veřejnost. Naděje rostly, stoupenců přibývalo. Zatím, co majetné třídy s hrůzou očekávaly průběh 1. května, i chudý pracující lid měl o něm namnoze divné představy. Očekával od něho více, než mu mohl přinésti. Hlásil se v celých zástupech k sociální demokracii, jejíž někteří horkokrevní stoupenci věštili s dětinskou vírou brzké vítězství proletariátu. Za dva, za tři roky bude převrat, slýchával jsem, a učiníme konec panství kapitálu i společenským jeho formám. V té době byl zdejší sociální demokratism následkem rychlého vzrůstu velice neujasněný a utopický. Bylo v něm přespříliš snění a málo praktického, reformního, střízlivého.

Nastal 1. květen roku 1890. Tiché jitro nalezlo matičku Prahu jako vymřelou. Liduprázdné ulice téměř strašily. Jen tu a tam ozývaly se kroky jednotlivých chodců, kteří v neklidu sami na sebe pohlíželi, čekalo se něco nebývalého. slavnostního. Bohatá buržoasie, jindy plná radosti, třásla se strachem před příchodem dne, o němž již několik neděl bájeny bizarní a nejhrůznější pověsti. Někteří vstávali s obavou, jiní se zářícím veselím v oku. Vojsko konsignováno, jakoby měla vybuchnouti vzpoura! Ani uniformy nebylo viděti na ulici, ba i policie raději ukryla se do zátiší.

Ze Střeleckého ostrova, ukrytého vábně ve stromoví, jakoby hučení lidského moře zalétalo na most i do okolí; všude hemžily se massy lidu, přilákaného nebývalým ruchem. Ostré řeči rozněcovaly posluchače dlouho přes hodinu polední. Odpoledne oddali se přítomní již veselosti; celé okolí Střeleckého ostrova zvučelo písněmi. Na obou nábřežích, i na mostě hustě stojící diváci s divnými pocity naslouchali vzdáleným zvukům. hned mohutně jako protest. hned jásavě jako samo vítězství znějících. Co vášně, žalu a radosti skrývalo se v tom zpěvu tisíců zubožených! Bylo v něm něco nesmírně dojímavého, co hnulo srdcem i méně přístupného člověka. Mnohý z posluchačů se asi zadumal!...

1. květen minul. Houfy svátečně oděných postav, pod jejichž kroky chvěla se země, provedly svoji železnou vůli. VIající rudé kravaty a modré kazajky vrátily se opět do dílen a k továrním strojům. Nevypukla revoluce se svými liticemi. ani nenastalo zlotřila drancování. Vše šlo dále svým chodem. Socialism ohlásil se v celé velikosti zrakům Evropy, česká veřejnost poznala své spodní proudy. Sociální demokracie změřila 1. květnem své síly. spočítala řady svých stoupenců a připravovala se k dalším výbojům. Na 28. září 1890 svolala do Prahy svůj sjezd z Čech. V prosinci 1891 ve dnech 25., 26. a 27. konán v Praze druhý sjezd, ale vztahující se již na celou Českoslovanskou sociální demokracii v Rakousku.

Česká veřejnost chovala se hned z počátku k celému hnutí socialistickému velice nepříznivě. Částečně z obmezenosti. částečně z antipatie. Příčiny zájmové i národnostní byly toho původem. Čemu jedni modlařili, tomu se druzí hořce smáli. Jedni šli ve svém vlastenčení až k nechutnostem, druzí opět pojímali mezinárodnost jako netečnost ke všemu českému, byť i spravedlivému. Od nepřátel socialismu bylo pak heslo mezinárodnosti vykládáno křivě jako beznárodnost. Z toho poznáváme že česká veřejnost ve značné míře sama zavinila ty odporné vády a tahanice o národnost a mezinárodnost a že neprávem kaceřovala, kde měla pochopovat, vykládat a poctivě ideu porážet ideou, ne křikem a spíláním.

Protože bylo sociálně-demokratické hnutí kolem 1. května nadšenější a víryplnější, získalo mnoho přívrženců. Po krátkém čase však mnozí z nich ochladli a zmizeli do moře zapomenutí. Slyšeli stále tytéž řeči, tytéž zpěvy, aniž by pozorovali blížící se konec panství současné společnosti. Přejedli se proroctví a zmrzelí odešli. Optimism dělnictva v tu dobu nejlépe se zračil v obdivuhodném množství vypuklých stávek, skoro vesměs nespořádaných a bezúspěšných. Den co den plnil se hostinec »U Pštrosů« v Pštrossově ulici, kde sídlel pověstný »Politický klub dělnický v Čechách«, lidmi, kteří odtamtud očekávali svoji spásu. Ale marně. Osvobození dělnictva není skutkem hodiny, dne nebo měsíce; dlouho a dlouho musíme oň usilovati a na něm pracovati, nežli bude dosaženo. Stávky rostly jako houby po dešti; jak rychle však vziostly, tak rychle zanikly. Přispívaly jen k úpadku—důvěry v socialism i ve stranu sociálně-demokratickou. ač je tato z většího dílu nevyvolávala.

Nemohlo býti ani jinak: nebylo peněz, ani pevných odborných organisací. ba ani vědomí solidárnosti dělnické nebylo tak vysoce vyvinuto jako dnes a proto sebe větší a nadšenější strana nemohla nic svésti. Z českoslovanského sociálně demokratického hnutí ještě ani tenkráte nevymizel starý duch radikálů, který se projevoval v nechuti k odborovým organisacím (jelikož prý oslabují revolučního ducha), k nemocenským a úrazovým reformám, k politickým požadavkům atd. (čím větší prý bída, tím bližší konec panství kapitálu). O všeobecném hlasovacím právu byly velmi různé úsudky. Pro i proti. Stanovisko: »Starou budovu zcela zbořit a novou od základů vystavět« mělo dosti přívrženců. Jako by útvary sociální nebyly výsledkem dlouhého vývojového procesu. Přemílalo se, má-li se jíti »Osvětou k svobodě« nebo »Svobodou k osvětě«.

V tomto stavu neustálenosti, z něhož se českoslovanská sociální demokracie znenáhla probírala. ač se ztrátou mnoha zklamaných snílků nebo ideově a temperamentně různých živlů, počato v pražských předměstích i na venkově se zakládáním četných spolků. Hnutí v Praze z prvu téměř výhradně soustředilo se v male, podlouhlé a zařasené místnosti U Pštrosů, kde měl sídlo »Politický klub dělnický v Čechách«, jehož členstvo vzrostlo jednu dobu až ua 4000 zapsaných. Scházeli se tam jeho hlavní propagandisté: Šteiner, Dědic, Kacovský Karel, Tůma, Šturc, Krapka, Körber Vilém, Schaller, Regner, V. Černý, Vondřich, Ctibor, Jelínek, Stezka a jiní. Od »Pštrosů« šířilo se hnutí do všech koutů. Na Moravě a ve Vídni bylo již zdomácněno.

Sociální demokracie rozvíjela té doby velice horlivou činnost jak literární, tak řečnickou, vzdělavací i agitační. Produkce řečnická i žurnalistická, pochopitelná nízkou úrovní dělnictva, měla četné své slabé stránky. Nebylo divu. Vůdcové hnutí musili namnoze sami těžce propracovávati se k tomu vzdělání, kterým se honosili. Povinnosti, jaké se na ně kladly, byly někdy dosti značné, práva, zejména hmotná však nepatrná. Mnohý socialistický redaktor žil z 6—12 zl.. ba někdy jen z toho, prodal-li nebo neprodal-li svůj duševní výrobek, který musil nejen sám napsat ale i zfalcovat. expedovat, roznášet, kolportovat a před konfiskací skrývat atd. A za svou vskutku pernou a poctivou práci ještě leckdy snášel hanu i vyčítání toho, co do úst strčil. A to nejen od tisícizlatových měšťáckých pánů redaktorů, ale i od svých vlastních soudruhů.

Takové byly poměry v českoslovanské sociální demokracii v těch letech, kdy je z vlastního seznání popisuji. O vnitřních třenicích a nesprávnostech, které mnohým veškeru činnost znechutily a celou stranu zhoubně rozrušovaly, se ani nezmiňuji. Zříme je ve všech stranách, jejichž příslušníci nemají — ať vinou svojí nebo celku — dosti vzdělám nebo taktu, anebo i tam, kde sráží se několik silných individualit ve svém chtění, myšlení a konání. Taková byla českoslovanská sociální demokracie, jejíž podrobnější historii zajisté někdo povolanější co nejdříve vypíše.