Omladina a pokrokové hnutí/Před přelíčením

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Před přelíčením
Autor: Antonín Pravoslav Veselý
Zdroj: Google Books (plný text přístupný pouze z USA)
Vydáno: Vlastním nákladem 1902. s. 281–293.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Omladina

Měsíce dlouhé jako věčnost zapadaly do moře minulosti a osud »Omladinářů« nebyl rozřešen. Mnozí z nich mohli se dlouhou chvílí ukousat, zvláště ti, kteří neměli co číst aneb si čísti nezvykli. Nucená prázdeň tohoto druhu, bez volného pohybu, bez povoleného slušného zpěvu, bez vzdělavacích pomůcek a kratochvilných her (šachů, dámy, houslí, citery atd.) je nevyčerpatelným pramenem nejpodivnějších zjevů. Prýští z ní zášť, klepy, hádky, omlouvání krádeží, pranice, sebeprznění a spustlost. Do jakých výstředností dohání, nikdo by ani neuvěřil. Na př.: »Omladinář« X, obdržev konev s vodou na mytí země, svlékl se do naha, rozlil vodu po podlaze a — plácal se v ní!... Měl z toho požitek a — zahnal nudu!... Španělsko má své zápasy s býky, v mnohých celách měli hoši svůj »junácký mejdan«, čili prostonárodně rvaní se o to, kdo je silnější, kdo druhého porazí. V celi č. 00. přibili do stropu hřebík, uvázali na něj špagát s hrncem a svíčkou pod ním vařili kávu. Jinde tahali se o škopek, kdo se má v něm první umýt, až ho na sebe zvrhli. Každý krátil si chvíli jinak.

Nadmíru bujelo v Novoměstské trestnici sebeprznění. V něm, myslím, že byla hlavní příčina trudného konce mnohých hochů. Propuknuvší šílenství J. Helera téměř jednomyslně přičítali jeho spoluvězňové zkázonosné této slabosti. Ani pederastie (styk osob stejného pohlaví), není v Novoměstské trestnici neznáma. Zbujnělé pohlavní pudy hledají svého ukojení způsoby často laiku neuvěřitelnými. Dozorci, kteří na ně pohlížejí dosti shovívavě, mohli by o nich mnoho vyprávěti.

Skutečnou zábavou »Omladinářů« bylo hotovení barevných kytic a košíčků, vozejčků a jiných maličkostí ze špatně ztravitelných knedlíků. Jednotlivci dosáhli delším cvikem pravé virtuosity. Blahovolností správy trestnice bylo dovoleno odesílati je i známým. Při zastupování dvorního rady, aneb jak jsme důsledně říkali presidenta zemského soudu Procházky radou Wokounem, byla i tato neškodná, ba duševně vyšetřovancům i prospěšná zábava zakázána.

Jinou zábavou, od prvopočátku nedovolenou, byla pošta, instituce s ohledem k dokonalému poštovnictví světovému náramně primitivní. Pošta jela každý den několikrát a na různé strany, avšak jakým způsobem: Vyšetřovanec A. chtěl poslat svému sousedu B., který sídlel nad nebo pod ním, nebo vedle něho, noviny, motáka, buchtu či cigáro. Uvázal vzácný předmět na šňůru, zavolal a pošta jela. Očekávající B. vystrčil koště a rozhoupaný provaz po mnohonásobném marném házení konečně přece zachytil. Dodávka byla šťastně na místě. Shlédl-li ji náhodou »mlsný« dozorce z chodby, přispíšil si a adresátovi dodávku odebral. Nebyla »vyplacena«. Pohled na poštu je velmi směšný. V příhodné chvíli čouhá od cely k cele pravá houština košťat a provazy lítají o závod. I hrnek s masem nebo kávou dodá zručný praktik z druhého poschodí až dolů do »tunelu«, v přízemí, kde jsou nejhorší »kvartýry«. Stalo se však také, že »poštou« zaslaný špekbuřt a pivo přisvojil si někdo nepovolaný; za to nesměl několik dnů na procházku mezi své spoluvězně.

Manií vyšetřovanců bylo psaní »motáčků«: zmocnili-li se kousíčku papíru nebo tužky, byli v sedmém nebi. »Omladmářům« se ale »motáčkování« špatně vyplatilo. Přidělali si jím zbytečně pár let... (Ziegloser atd.)

Mimo mnohé neškodné požitky je v Novoměstské trestnici zakázáno i kouření, sebe mírnější. Pro náruživého kuřáka je to opravdu jeden z nejhroznějších trestů, který zvláště u vyšetřovanců není na místě. Jak k tomu přijdou, že jsou jím trestáni a na svých právech zkracováni dříve, než soud rozhodne o jejich vině či nevině? »Omladináři« hleděli si toto zakázané ovoce opatřiti cestou podloudnou, pašováním.

Při náhlé prohlídce našla se v jedné celi takřka trafika. Dozorce, chtěje si udělati dobré oko, hnal za to hochy k raportu, kde však po delším vyšetřování propuklo, že kuřácké potřeby obstarává »Omladinářům« jeho žena... Kuřácká vášeň jednoho z uvězněných tak plápolala, že aby ji uhasil, ukradl vyšetřujícímu soudci adjunktu Kurschovi dokonce ze stolu jeho vlastní dýmku... Šňupání bylo dovoleno; vyšetřovanci šňupali z lahviček nebo z tabatěrek, zhotovených z chleba.

Takřka každodenním zaměstnáním »Omladinám« byla číhaná u direk ve dveřích. S jakou tesknotou naslouchali, když »bachař« na kraji chodby volal: »Sakumpak« a na to ozvalo se stereotypní »fotříčkovo«: Deku, lajntuch, ručník!«, znamení, že zase nějaký tvor, obrazu božímu podobný, na šťastné planetě narozený, jde domů ...

Trochu vzrušení přinese do cel týdenní inspekce. Jakého druhu je, o tom dá se souditi z následujícího: Inspekci konal rada Čech, před jehož příchodem se honem čistilo a karbolovalo. Hoši naříkali, že je jich v jedné celi mnoho (a zcela právem, neboť cely byly přecpány). Rada Čech pokrčil rameny a odpověděl: »Já za to nemohu!« Když si stěžovali, že musí spát při otevřeném okně, aby smradem neonemocněli, dodal: »Aspoň se nezadusíte!«

Přimyslíme-li si k těmto slastem ještě tří-, čtyř- i pětiměsíční vazbu vyšetřovaných »Omladinářů« a u značné většiny vědomí naprosté neviny, vysvětlíme si hlubokou nenávist, s jakou hleděli na ty, které pokládali za jednu z príčin své mizerie, na panující kruhy, na své věznitele, na vyjimečné soudce atd. Ani venku nebylo v tu dobu zpíváno tolik záštím syčících revolučních písní, jako v Novoměstské trestnici. Proto odsouzen Synáček na 5 a Kuneš na 3 1/2 roku, za zločiny, teprve ve vazbě řečmi a písněmi spáchané!... Proto vzdorně hučelo dvorem na procházkách »Omladinářů«:

Nám se dílo nezmaří
k vůli panu Krčmáři.

Kdyby přišel na to Lom
nepomůže ani hrom.

Kdyby přišel Patera
marná práce veškerá.

Kdyby přišel pan Barnáš
nepomůže satanáš.

Kdyby přišel pan Maresch,
kam se na nás nehrabeš.

Nej raděj i pan Trautenberg
poslal by nás na Špilberk.

Úsilí dozorců zameziti zpěv bylo bezúspěšné. Strhlo se sice několik kravalů, ale konec konců zůstalo vše při starém. »Omladináři« zpívali jako dříve a c. k. radové je v prvém nebo druhém poschodí s úžasem poslouchali. Žalářní marně se namáhal »starý dobrý pořádek« přivésti k platnosti. Ani nucení k chůzi v párech, tři kroky za sebou se mu nedařilo. Hoši hyli příliš sebevědomí a neústupní, dlouhou vazbou, k žádnému konci nevedoucí, odhodlaní na všecko, než aby sklonili mladou šíji pod jho železné discipliny. Při každém pokusu o ni vypukla revolta. Zákaz dodávek potravin z venku (»šífů«) rozběsnil vyšetřované »Omladináře« k nevíře. Jeden z nich kurážně vylezl na mříže a řval do dvora na žalářníka: »Nechte si je, my se vás o ně neprosíme!« Byl sice odveden do »kačeny«, ale »šífy« společným nátlakem přece vybojovány, ačkoli žalářní bručel, že se pomocí jich pašuje. Hrnky měly často dvojité dno. V pečené huse nalézal se nezřídka nenápadně zastrčený brček, v němž ukryta byla depeše všeho druhu. Doutníky pašovaly se i okny z chodeb, v nichž slečny Olga a Mileva Weigertovy tu a tam vystrkovaly své hlavinky. Byl-li dozorce, jak se v kriminální hantýrce říká, »taženej«, zmizely v hltavých útrobách jeho kapes.

»Omladina« zaháněla smrtelnou nudu, jak uměla: 1. čtením; přečtené knihy, nejvíce »Vzdělavací bibliotéka« a »Ruská knihovna«, kolovaly z cely do cely; za 2. rozpustilostmi: Někteří hoši vylezli ku př. o půlnoci na mříže a na dané znamení hulákali z plných plic: »Hoří! Hoří!« Vyjeveni dozorci běhali po chodbách jako zběsilí, ale po ohni nebylo ani stopy. Původcové poplachu ukryli se zatím pod deky. Jednotliví vyšetřovanci pokusili se také o útěk chodbou na třetím dvoře, když se nalézali na »luftě«. Ale president Procházka, který náhodou právě touto chodbou přicházel, zmařil jejich úmysl, více dětinský nežli vážný. Zaplatili ho »kačenou«. Dozorci X., jemuž všichni říkali pro neobvyklou tlouštku a nastavený řemen, jímž měl připásánu šavli, »kvardián«, hodil kdosi z nezbednosti na hlavu do dvora půl bochníku. Při vyšetřování dokazovali všichni, že ho sfoukl dolů vítr ...

Dozorci v Novoměstské trestnici jsou vůbec »chmatáckou« chasou různě překřtěni: na A., jinak dobrého člověka, pokřikováno dírkami ve dveřích »chlupatý tševo«. Přezdívku tuto sklidil proto, že si, jsa Němec, nemohl kdysi vzpomenouti na kartáč a řekl: »dejte mi chlupatý tševo«; na B. pokřikováno »Bulva«, snad proto, že měl vyvalené oči a hodně slídil; C. nepojmenován jinak než »Patalionsblázen«, protože potrhle běhal a stále ho bylo slyšet. Podobným názviskem opatřen téměř každý dozorce. Fotříček D. nazýván »svatý Jan«. Jeho nábožnost a zkroucená postava daly látku k tomuto posměšku. I »Omladináři« dávali si různá jména, dle knih, které četli a dle osob, které si zamilovali (Waigert-Suvarin, Šticha-Bovdur, V. Čížek-Bakunin atd.). Čtením vzrostlo protiklerikální smýšlení »Omladináru« tak, že jich ještě ve vazbě vystoupilo v církve přes dvacet.

Nejtrapnější chvíle dolehla na odsouzence i vyšetřovance v Novoměstské trestnici v neděli odpoledne, kdy zmlkly zvonky a ustalo volání k výslechům. »Bastila« tonula v duchamorné jednotvárnosti do tří až do čtyř hodin. Déle nikdo nevydržel. Co bylo nadrženo, tlačilo se ven. V tichém dosud dvoře zazněly obhroublé, lidové rýmovačky jarmarků a poutí. V koutě nějaký »chmatáček« roztouženým hlasem v žargonu V. čtvrti si prozpěvoval:

„Tam na tej Pankráci,
tam je restaurace,
tam choděj panenky
v neděli k muzice.
Trá, radrá, radrá, rádrá,
travička zelená,
tradrá, radrá, radrá,
trhá ji má milá.

Já tomu nevěřil,
až jsem se přesvědčil,
se svou drahou milou
se navždy rozloučil.
Trá atd.

»Chmatáček« předříkával a publikum za mřížemi ho doprovázelo: »Trá, radrá, radrá, radrá« neslo se dvorem. »Omladináři« chutě přizvukovali. Po odezpívání zdomácnělé této písničky produkoval se jiný vězeň. Jako kdyby sekal do jitrnic, spustil:

A ta Káča Rambouskova
to je holka nejlepší,
krk má tenký jako sova,
jednu nohu má kratší.
Juk, juk, juk, juk, juk,
já jsem čupr kluk.
A radrá, radrá, radrá, radrá,
radrá, radrá, ratata,
radrá, radrá, radrá, radrá,
radrá, radrá, ratata.

I tento dobrý muž zakončil průvodem sboru. Odkudsi zdola elegickym tonem rozlila se vzduchem jiná oblíbená píseň, vojenská sice, ale v Novoměstské trestnici přijatá za vlastní, ovšem s různymi variacemi, vztahujícími se k životu odsouzenců. Text její zní:

Když jsem byl v arestě
na tom Novém Městě,
nic mi tam nebylo,
když za mnou chodilo
modrooké děvče.

Modrooké děvče,
to byla má milá,
ta za mnou chodila,
do očí svědčila
u samého práva.

Když jsem byl rekrutem,
byl jsem velmi smuten,
co více bavilo,
vše mě opustilo,
že jsem byl odveden.

Když jsem narukoval,
tak jsem si zavýskal,
kaprála neposlech'
a něco jsem mu řek'
do basy putoval.
 
Páni důstojníci
chytali mě v řeči,
když chytit nemohli,
kaprála volali,
železa mi dali.

Když se nechceš přiznat,
budeme tě trestat,
samovazbu dostaneš,
šest hodin železa,
trest musíš vytrpět.
 
Kdybys mě má milá,
kdybys mě viděla,
jak se mnou zacházej,
železa narážej'
plakat bys musela.
 
Když já jdu večer spát,
musím si zaplakat,
pryčny mám dřevěný
a slamník pražádný,
s pláštěm se přikrýt mám.

Když já ráno vstávám,
z okénečka koukám,
okno mám pro světlost,
zdě, mříže, pro pevnost,
bych nemoh' vylítnout.

Poledne přichází,
oběd mi přináší,
dva šálky plechové
a lžice rezavé,
tu máš, ty žoldnéři.

Když já jdu z arestu,
jdu zrovna k raportu,
zpříma se postavím,
hejtmanovi hlásím,
že jsem si trest odbyl.
 
Moh’s dělat dobrotu,
nemusel's do arestu,
nemusel's v arestě
na tom Novém městě,
železa obdržet.

Dobrotu udělám,
zavříti se nedám,
krátký čas uplyne,
mě odchod nastane,
konec bude všemu.

Písnička zvoní za písničkou. Jadrné výkriky mají se k nim jako paprika k masu. V »tunelu« koncertuje celá kapela, jakou ani venku nikdo neslyší: A. fouká na hřeben, B. tluče dle taktu do pryčny, C. zvoní na sklenici, D. hvizdá jako flétna, E. napodobí obráceným koštětem basu. Umělecké výkony své koření takovým revem, s jakým by ani Ašanti nemohli konkurovati. Dvůr tone v přívalu nejrůznějších zvuků: ten se hledí písní vyplakat, onen v ní zase výská, mnohý nadirá hrdlo jen proto, aby na celý svět i s jeho štrapácí zapomněl. »Omladináři« notovali si ovšem své písničky: socialistické a prostonárodní. Poesie vlastní výroby nescházela. Přední místo zaujímala chmurná parodie V. Čížka:

„Zapadla brána
věznice klaté,
od lidí bídných
zroben mi hrob,
mně nezasvitne
víc slunko zlaté
na dlouhá leta
mám zůstat rob.

Do melancholie vpadla frivolnost. Veselé dítě páté čtvrti ulevovalo svému místnímu patriotismu popěvkem: »Kdo je z Prahy, ten zná tahy, ten zná dialekt«. Jiný jeho kamarád, patrně zkušený cestovatel po kriminálech české vlasti, si popěvoval:

Ve Skutči v arestě
tam je blaze,
lezou tam bílé vši
po podlaze.

Já je chytám, jedna, dvě, tři,
a házím je do povětří,
ve Skutči v arestě
tam je blaze.

Sejde-li se v Novoměstské trestnici kytice podařených kvítků, je vskutku zajímavé poslouchat, co nápadů a humoru se v hlavách jejich zlíhne. A nejsou mezi těmito opovrženými vyvrheli nejhloupější lidé. Naopak, kdyby mnohý z nich zužitkoval důmysl, vynaložený na lupy a šmejdy, v průmyslu, v obchodu, v zemědělství nebo ve vědě, dokázal by divy. Vždyť není žádnou vzácností nalézti v jejich cechu jednotlivce, kteří se naučili několik nejtěžších řečí, studovali vysoké školy a zaujímali ve veřejném životě vlivuplná postavení!... Škoda, že ztratili sebe sama. Jsou tím větším postrachem, čím více zahlodal se do nich cynism, čím bohatší jsou jejich schopnosti. Do ubíjející všednosti života v Novoměstské trestnici přinášejí však právě tito lidé nejvíce zajímavosti a originality.