Omladina a pokrokové hnutí/Na svobodě

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Na svobodě
Autor: Antonín Pravoslav Veselý
Zdroj: VESELÝ, A. Pravoslav. Omladina a pokrokové hnutí
Online na Internet Archive
Vydáno: Vlastním nákladem 1902. s. 273 – 280.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Omladina

Česká veřejnost byla hrozně překvapena zprávami o tajném spolku: nevěděla, má-li nebo nemá-li jim věřiti. Novinářské zprávy vnucovaly jí však mínění, že »Omladina« byla. »Národní Listy« zkroušeně odříkaly se všeho podezření z revolucionářství; jenom jako bílé vrány ojedinělé venkovské časopisy ujímaly se zatčených. Klub poslanců strany svobodomyslné vydal po prohlášení vyjimečného stavu nad Prahou a okolím v Lipsku u Metzgera a Wittiga tištěný manifest, který JUC. Ant. Čížek tajně přivezl a v obálkách rozeslal všem listům a důvěrníkům strany. Manifest, c. k. návladnictvím zabavený, neuspokojoval svojí rozvláčností a stísněností. Mimo několik řečí na říšské radě neučinili mladočeši proti uvalení vyjimečného stavu ničeho. Dr. Herold ostouzel pokrokové hnutí, z Mrvy dělal něco, čím nikdy nebyl, vlivuplnou veličinu mezi mládeží, a připouštěl existenci tajného spolku, ale »na základech socialistických«. Byl by rád strčil psí hlavu na nenáviděné protivníky. Řeč dra Herolda pohněvala uvězněné nad míru. Vyjimku z mladočeského strašpytelství činili dr. Šíl a dr. Ed. Grégr. Prvý dotazoval se ministra spravedlnosti po příčinách dlouhé vazby »Omladinářů« a odsuzoval špatné zacházení s nimi, druhý v pěkné řeči vyložil některé události. S řečí dra Ed. Grégra zaranžoval JUC. Ant. Čížek za pomoci hochů souhlas. Zasílal na spolky a důvěrníky v té věci dopisy. Avšak mnozí z těch, kteří svůj souhlas telegraficky projevili, byli zatčeni a vyslýcháni. Souhlasná akce tato dála se v hostinci »V Kravíně« na Vinohradech (bastila č. II.), kam se četní pokrokáři od »kuřího oka« (z bastily č. I.), a později ze Smíchovské pivnice ve Vocelově ulici, scházeli. Seděl tam však tajný. Hoši žádali za jeho odstranění a když hostinský nesvolil, odešli sami. JUC. Ant. Čížek ještě na odchodu dodal: »Servus, špicle!« Po malicherném a bezzásadném odporu dra Herolda a dra Pacáka skončil čtyřiadvacítičlenný výbor, zvolený dne 23. října říšskou radou, své práce s návrhem, aby byl vyjimečný stav nad Prahou a okolím schválen. Hořká pilulka oslazena slibem, že bude, »jakmile poměry tomu dovolí«, zrušen. Říšská rada skutečně také dne 14. prosince 1893 všecka vyjimečná opatření i zastavení porot schválila...

Úspěch tento přiměl vládu, aby zkoušela spolehlivost porot na venkově. Pohnala před ně: 6. listopadu v českých Budějovicích pro velezradu K. St. Sokola, redaktora Müllera a tiskaře Franka; 11. listopadu v Mladé Boleslavi pro urážku císaře a rušení pokoje J. Šolce, statkáře z Jiřic: 16. listopadu v českých Budějovicích pro rušení pokoje J. Gottwalda, rolníka z Jivna; dne 15.—17. listopadu v Uherském Hradišti pro urážku zemské obrany J. Hejreta, redaktora »Velehradu«, a Hodana, tiskaře z Kroměříže; 17. listopadu v Jičíně pro velezradu atd. (zpíval »Rudý prapor«) čeňka Berana, tkalce z Lomnice; 18. listopadu v Plzni pro rušení pokoje atd. R. Borta, redaktora »Plzeňského Obzoru«; 27. listopadu v Kutné Hoře pro přečin pobuřování J. Hejnice, redaktora »Podvysockých Listů«. Všichni obžalovaní byli však venkovskými porotami jednohlasně uznáni nevinnými!...

Vláda utrpěla tím velikou porážku! Lépe dařilo se jí v Praze, v obvodu vyjimečného soudu, který dne 6. prosince odsoudil V. Štěpánka, mlynáře, pro zločin urážky císaře, spáchaný »u Choděry«, na deset měsíců do těžkého žaláře, číšníci Kovrzek a Prokůpek, kteří původně proti V. Štěpánkovi svědčili, vzali sice své výpovědi zpět, vymlouvajíce se na nátlak komisaře Oliče, byli však ihned uvrženi do vazby a potrestáni dvouměsíčním žalářem. Přelíčení toto, se svými předehrami i dohrami bylo velmi zajímavé. Dru Černohorskému, obhajci V. Štěpánka, pokládáno ve zlé; že za hájení tohoto politického vězně žádal neslýchane mastný honorář (3000 zl.!). J. V. Štěpánek mrzel se nad tímto nepříliš přátelským jednáním a vyplatil mu, nemýlím-li se, pouze 2000 zl.

Mladočeská strana se po prohlášení vyjimečného stavu za reskriptové schůze styděla a účastenství v nich zapírala, JUC. Ant. Čížkovi, sekretáři klubu poslanců svobodomyslné strany, od mnoha vynikajících straníků ostře vyčiněno. Napadený kryl se však poukazem na souhlas dra J. Grégra.

Pokroková mládež, nemajíc žádného tlumočníka svých cílů a snah. konala přípravy k vybudování si nového tisku. Přejala do svých rukou »Polabana« v Kolíně, jehož redaktorem měl býti Ant. Hajn. Jelikož byl zatčen, pomýšleno na K. St. Sokola nebo J. Škábu, ale když i tyto oba stihl stejný osud, ustanoven formálně redaktorem J. Belžán, osoba literárně naprosto neproduktivní. Vydavatelem stal se dr. Al. Rašín. »Polaban« po několika číslech změněn v týdenník s názvem »Nezávislé Listy«. Sotva však vyšlo 1. jejich číslo, tištěné v Kolíně, dr. Al. Rašín putoval do vazby v Novoměstské trestnici. Na existenci »Nezávislých Listů« nemělo to zničujícího vlivu. Psali do nich dále: JUC. Ant. Čížek, Al. Hajn, Vl. Soukup, J. Pelcl, Fr. Vahalík a jiní. Také F. V. Krejčí na vyzvání Al. Hajna, aby vyplnil uvězněním ztenčený kroužek přispívatelů, spolupracoval svými články jak do zaniklého »Polabana«, tak i do »Nezávislých Listů«. Přečkav již jedno disciplinární vyšetřování r. 1893 proto, že hlasoval v Měšť. Besedě jako učitel proti uvítání Brynycha v č. Třebové, obával se ovšem, aby jeho rukopis při prohlídce nebyl nalezen. JUC. Ant. Čížek ubezpečoval ho však největší opatrnosti, píše: »rozumíť se, že pálíme rukopisy jako Koniášové.« Opatrnosti této bylo vskutku v nejvyšší míře třeba. Bylyť »Nezávislé Listy« bez udání důvodů pravidelně konfiskovány; jedno číslo zabaveno až čtyřikrát! List, vyšlý dne 11. října, konfiskován výměrem ze dne 10. října. o den dříve, než vyšel! Zabaven dokonce pro věc, nezávadně prošlou v Praze, pod vyjimečným stavem... První stránka »Nezávislých Listů« byla konfiskačními nálezy poseta a redakce jejich měla za krátko několik subjektivních stíhání. »Nezávislé Listy« byly čteny nejen v pokrokových kruzích s pravou hltavostí, ale i mladočeši sledovali je ať již se zájmem nebo s nechutí. Dr. Herold zjevně projevoval svoji rozmrzelost nad feuilletouem F. V. Krejčího: »Sen o českém státě«. Při schůzi výkonného výboru klubu svobodomyslných poslanců vrhl sebou na pohovku a pravil: »A co bych se ještě namahal, v »Nezávislých Listech« jsem již padlým ministrem.«

Osud »Omladinářů« vzbudil u mnohých vynikajících mladočechů dosti upřímné sympatie. Dr. Šíl přijímal příspěvky na uvězněné. Dr. Jul. Grégr netajil se svými sympatiemi k radikálně mladočeskému odstínu tohoto hnutí, ba i na uvězněné daroval značnější obnosy.

Redaktory »Národních Listů« nezachránilo ani »podvázané křídlo« před persekucí. J. Anýž a J. Pachmajer žalováni dokonce za referáty o schůzích ve Vršovicích a na Říčanech z dvojnásobného zločinu rušení pokoje.

Prohlídky byly denním chlebem známějších politických osobnosti. I u dra J. Grégra pátráno po závadných rukopisech. U Al. Hajna hledán pobuřující časopis »Blesk«. Redaktoři všeho druhu, pokrokoví, mladočeští, sociálně demokratičtí, radikální atd. z výslechů a trestů ani nevycházeli. Nejhorlivěji slídily c. k. orgány po letácích: »Občané vojáci!« vydaných patrně JUC. Ant. Čížkem a rozházených nejen po všech větších městech, ale i v kasárnách. Pražská policie důkladně zrefonnována; dostala revolvery a později zřízena i policie jízdní.

Kdo by soudilj že uvalení vyjimečného stavu na Prahu a okolí vyvolalo v širších vrstvách spravedlivé rozhořčení, mýlil by se. Zcela právem vzdychl si JUC. Ant. Čížek v »Nezávislých Listech«: »Kdyby jsme neviděli časem blyštivý bodák na policajtské pušce, dle zevnějšího života pražského bychom ani nevěrili, že máme vyjimečný stav. Praha je veselá, Praha se baví a naše nejlepší mladé síly, výkvět mladé inteligence — úpí v žalářích. A věřte mi, spanilá čtenářko, jsou mezi nimi hezcí hoši, umějí také dobře bavit a býti galantními rytíři, ale před těmi nastrojenými panáky s nažehlenými spodky a v bezvadném cylindru mají tu přednost, že mají také trochu ducha a vnímavé srdce, že dovedou také myslit u za své myšlénky, za své přesvědčení bojovat a se obětovat.« Na jiném místě konstatují »Nezávislé Listy« v českém lidu »zaraženost a zamklost«. Jen as 4 obce odepřely vybírati daně. Veřejný život byl hrůzně zdemoralisován. Špiclů hemžilo se všude jako mšic. Nikdo nebyl před jejich demmciacemi dosti obrněn; rekrutovali se nejen z policejních kruhů, ale i z občanských. Nedůvěra vzmáhala se úžasně. Přítel nevěřil příteli. Činnost pokrokové mládeže byla tím velice stížena, k čemuž přispěla i ta okolnost, že bylo málo časopisů, které s ní přátelsky smýšlely; mimo »Nezávislé Listy« jedině »Hlasy z východních Čech«, »Hořický List«, »Český Venkov«, »Posel z Podhoří«, »Stráž na Cidlině« a nemnoho jiných. Většina žurnalistiky chovala se chladně nebo nepřátelsky.

Pokroková mládež vzdor této nepřízni neskládala ruce v klín. Dne 6. prosince dobyla opět »Slavii«. Tak zvaní neodvislí studenti ve všech oborech resignovali. V Říčanech konalo pokrokové studentstvo dvě schůze. Po zákazu všech odznaků přišly do mody černé vázanky, jimiž se mládež na znamení smutku zdobila. Mnohé sličné hlavičce s vlajícími kšticemi a s fešně nahozenjnn kloboučkem malebná tato vázanka pěkně slušela. Později však sevšedněla, zošklivila se, neboť bylo celé stádo těch, kteří si mysleli, že jsou pokrovými již proto, že ji mají okolo krku.

Událostí v literárním světě byla J. S. Macharova revoluční, hořká kniha »Tristium Vindobona«. Mezi pokrokovou mládeží šla živě z ruky do ruky, potěšujíc a povzbuzujíc. Málo knih čteno s takovým zájmem, jako tato.

Podivnější věci kutily se však u vládního vesla; chystal se neočekávaný převrat. Dne 10. října 1893 podala vláda Taaffova na říšské radě předlohu o změně volebního řádu do říšské rady ve smyslu značně demokratisujícím. Pohnutek k podání této předlohy bylo několik: vliv ministra Steinbacha, touha po usmíření širších kruhů a po odvrácení posledního drobtu oblíbenosti od mladočechů, kteří podávali dalekosáhlejší návrh na zavedení všeobecného, rovného a přímého hlasovacího práva, události Strašnické, Olšanské, Brněnské atd. a rostoucí nespokojenost dělnictva (byloť roku 1893 v samotných Čechách zakázáno přes 300 socialistických schůzí). Předloha tato připravila Taaffovu vládu do hrobu. Co se zdálo nemožným, stalo se: ministerstvo Taaffovo po dlouholetém chytračení padlo a nastoupilo ministerstvo Alfr. Windischgrätze. S pochopitelnou zvědavostí čekalo se, jak se nové ministerstvo zachová k událostem v Čechách. Neudělení obvyklé amnestie svědčilo, že půjde ve šlépějích vlády Taaffovy, způsobem snad ještě bezohlednějším a brutálnějším. Ti, kdož takto soudili, dobře soudili.